Tajemný protivník

OSMNÁCTÁ KAPITOLA
Telegram

Tommy pro tu chvíli nemohl nic dělat, zašel tedy do restaurace a objednal si vynikající jídlo. Čtyřdenní věznění ho znovu naučilo ocenit dobrou krmi.

Právě se chystal vložit do úst obzvlášť vybrané sousto platýze a la Jeanette, když zahlédl, jak do místnosti vstupuje Julius. Tommy vesele zamával jídelníčkem a povedlo se mu upoutat jeho pozornost. Když Julius uviděl Tommyho, div mu oči nevypadly z důlků. Doběhl k němu a začal Tommymu potřásat rukou s náruživostí, kterou Tommy považoval za silně přehnanou.

„No to mě podržte,“ vykřikoval. „Jste to vážně vy?“

„Samozřejmě že jsem. Proč bych neměl?“

„Proč bych neměl! Člověče, copak vy nevíte, že už vás všichni měli za mrtvého? Ještě pár dnů a dali jsme za vás sloužit rekviem!“

„Kdo si myslel, že jsem mrtvý?“ ptal se Tommy.

„Pentlička.“

„Nejspíš si vzpomněla, co se říká o tom, že dobří lidé umírají mladí. Ale ve mně bude, myslím, dost velký kus prvotního hříchu, takže jsem to přežil. Mimochodem, kde je Pentlička?“

„Ona tady není?“

„Ne, v recepci mi říkali, že zrovna odešla.“

„Asi nakupovat. Vyložil jsem ji tady autem tak před hodinou. Ale, koukejte, nemohl byste na chvíli zapomenout na svůj britský klid a vyklopit to? Co jste pro všechno na světě celou tu dobu dělal?“

„Jestli se tady hodláte nakrmit,“ odpověděl Tommy, „tak si objednejte. Bude to dlouhá historie.“

Julius se posadil ke stolu proti němu, přivolal čekajícího číšníka a nadiktoval mu svoje přání. Pak se obrátil k Tommymu.

„Tak do toho. Počítám, že jste si užil nějaké to dobrodružství.“

„Něco málo,“ odpověděl Tommy skromně a pustil se do vyprávění.

Julius ho fascinovaně poslouchal. Polovinu jídel, která před něj číšník postavil, zapomněl sníst. Nakonec si dlouze vydechl.

„Tomu říkám trefa! To je jako z brožovaného krváku!“

„A co nového doma?“ zeptal se Tommy a natáhl ruku po broskvi.

„Mnoo,“ protáhl Julius, „rád připouštím, že i my jsme nějaké to dobrodružství měli.“

Teď se role vypravěče ujal zase on. Začal svým neúspěšným pátráním v Bournemouthu, pak vylíčil svůj návrat do Londýna, koupi auta, Pentliččiny narůstající obavy, návštěvu u sira Jamese a senzační události předchozí noci.

„Ale kdo ji zabil?“ ptal se Tommy. „Já tomu moc nerozumím.“

„Doktor si namlouval, že si to vzala sama,“ odpověděl Julius stručně.

„A sir James? Co ten si myslel?“

„Ten je nejenom právnická hvězda, ale taky mlčí jako ryba,“ odpověděl Julius. „Asi bych měl říct, že se ‚zdržel hodnocení‘.“ A pak podrobně vylíčil ranní události.

„Tak ona ztratila paměť?“ opakoval Tommy se zájmem. „Panebože, to vysvětluje, proč na mě tak divně koukali, když jsem mluvil o tom, že se jí musím na něco zeptat. To jsem se prozradil! Jenže takovéhle věci člověka jen tak nenapadnou.“

„Nenaznačili vám nějak, kde Jane je?“

Tommy s lítostí zavrtěl hlavou.

„Ani slovem. No, jak víte, já jsem kapku osel: nejspíš jsem z nich měl nějak dostat víc.“

„Já bych řekl, že máte kliku, že jste vůbec tady. Ten váš bluf, to bylo dílo. Jak vás vůbec něco takového v té rychlosti napadlo, to mi vůbec není jasné!“

„Byl jsem v takovém průšvihu, že jsem něco vymyslet musel,“ odpověděl Tommy prostě.

Oba se na chvilku odmlčeli a pak se Tommy vrátil ke smrti paní Vandemeyerové.

„A určitě to byl chloral?“

„Myslím, že byl. Přinejmenším tomu říkají selhání srdce způsobené předávkováním, nebo takové nějaké nesmysly. To je jedno. Soudní vyšetřování se nám vůbec nehodí. Ale myslím, že Pentlička i já, a dokonce i ten slavný sir James, jsme měli stejnou myšlenku.“

„Pan Brown?“ tipnul si Tommy.

„Jasně.“

Tommy kývl.

„No ale stejně,“ prohlásil pak zamyšleně, „pan Brown přece nemá křídla. Nechápu, jak se dostal dovnitř a ven.“

„Co třeba nějaký šikovný kousek s přenosem myšlenek? Nějaký magnetický vliv, který by paní Vandemeyerovou neodolatelně nutil spáchat sebevraždu?“

Tommy se na něj podíval s respektem.

„Dobré, Julie. Rozhodně dobré. Zvlášť ty formulace. Jenže trochu neosobní. Já toužím po opravdovém panu Brownovi z masa a kostí. Řekl bych, že nadaní mladí detektivové se musejí pustit do práce, prostudovat si vchody a východy a poklepávat si na čelo tak dlouho, až se jim v hlavě vylíhne řešení té záhady. Pojďte, vrátíme se na scénu zločinu. Jen bych rád, aby se nám povedlo sehnat Pentličku. Ritz by měl to potěšení stát se svědkem šťastného shledání.“

Dotazem v recepci se zjistilo, že Pentlička se ještě nevrátila.

„No, stejně myslím, že se mrknu nahoru,“ prohlásil Julius. „Mohla by být u mě v obýváku.“ S tím zmizel.

Najednou se ozval malý chlapec za Tommyho zády:

„Ta mladá dáma – já myslím, že odjela vlakem, pane,“ zamumlal ostýchavě.

„Cože?“ Tommy se k němu prudce obrátil. Chlapec zrůžověl ještě víc.

„Taxík, pane. Slyšel jsem ji, jak říká řidiči, ať ji odveze na Charing Cross a ať na to šlápne.“

Tommy na něj zíral, oči vytřeštěné úžasem. Chlapec už směleji pokračoval. „Tak jsem myslel, když předtím chtěla jízdní řád…“

Tommy ho přerušil. „Kdy chtěla jízdní řád?“

„Když jsem jí donesl ten telegram, pane.“

„Telegram?“

„Ano, pane.“

„A kdy to bylo?“

„Kolem půl jedné, pane.“

„Řekni mi přesně, co se stalo.“

Malý chlapec se dlouze nadechl.

„Nesl jsem telegram do čísla 891 – dáma byla doma. Otevřela ho a vykřikla, a pak tak jako vesele řekla: ‚Dones mi jízdní řád, a ať to lítá, Henry.‘ Já se nejmenuju Henry, ale –“

„Na jméně nezáleží,“ přerušil ho Tommy netrpělivě. „Pokračuj.“

„Ano, pane. Donesl jsem jí ho a ona mi řekla, ať počkám, a něco v něm hledala. A pak se koukla na hodiny a povídá: ‚Honem, řekni jim, ať mi seženou taxi,‘ a začala si před zrcadlem nasazovat klobouk, a za chvilku už byla dole, skoro stejně rychle jako já, a pak jsem ji viděl, jak jde ze schodů a sedá do taxíku, a slyšel jsem, jak říká, co jsem vám už povídal.“

Chlapec se zarazil, aby doplnil vzduch do plic. Tommy na něj jen zíral. V té chvíli se vrátil Julius. V ruce držel otevřený dopis.

„Poslyšte, Hersheimmere,“ obrátil se k němu Tommy, „Pentlička se vydala na nějaké vlastní pátrání.“

„Nesmysl!“

„Ale ano. Ne…