Nemesis

18. Arciděkan Brabazon

Slečna Marplová se trochu udýchaná a dost unavená vracela k Zlatému kanci. Recepční ji zdaleka zdravil a běžel jí naproti.

„Ach, slečno Marplová, někdo na vás čeká. Chce s vámi mluvit. Představil se jako arciděkan Brabazon.“

„Arciděkan Brabazon?“ opakovala udiveně slečna Marplová.

„Ano. Stále vás hledá. Dozvěděl se, že jste na tomto zájezdu a chce s vámi mluvit, než mu odjedete do Londýna. Řekl jsem mu, že někteří jedou dnes odpoledním vlakem do Londýna. Obává se, že byste mu mohla odjet a velmi — velmi mu záleží na tom, aby s vámi ještě před odjezdem mluvil. Uvedl jsem ho do salónku, kde je televize. Je tam větší klid. V té druhé místnosti je teď plno lidí.“

Udiveně šla slečna Marplová do označené místnosti. Ukázalo se, že arciděkan Brabazon je starší duchovní, kterého si všimla na zádušní mši. Zvedl se a šel jí vstříc.

„Slečna Marplová? Jste slečna Jane Marplová?“

„Ano, jmenuji se tak. Přál jste si —“

„Jsem arciděkan Brabazon. Přijel jsem dnes ráno, abych se zúčastnil zádušní mše za svou dobrou přítelkyni — slečnu Elizabeth Templeovou.“

„Ach tak?“ řekla slečna Marplová. „Posaďte se, prosím.“

„Děkuji — rád si sednu. Nejsem už při síle jak jsem býval,“ poznamenal a opatrně si sedl na židli.

„A vy —“

Slečna Marplová se posadila vedle něho.

„Vy jste se chtěl se mnou sejít?“ zeptala se.

„Dovolte mi, abych vám vysvětlil, proč k tomu došlo. Jsem si plně vědom toho, že jsem pro vás naprosto neznámý člověk. Pokusím se však jíti rovnou k věci. Na cestě sem jsem se stavil v nemocnici v Carristownu a hovořil s vrchní sestrou. Ona mi řekla, že než Elizabeth Templeová zemřela, vyžádala si návštěvu jedné ze spolucestujících — slečny Jane Marplové, která ji také navštívila a seděla u ní téměř do doby, kdy krátce nato zemřela.“

Vyčkávavě se na ni podíval.

„Ano,“ přikývla slečna Marplová, „je to tak. Překvapilo mne, že pro mne poslala.“

„Byly jste už dlouho přítelkyně?“

„Ne,“ zavrtěla slečna Marplová hlavou. „Seznámila jsem se s ní teprve na tomto zájezdu. Proto jsem byla tolik překvapena. Často jsme spolu hovořily, protože jsme zcela náhodně seděly v autokaru vedle sebe. Spřátelily jsme se. Byla jsem však přesto překvapena, že projevila přání setkat se právě se mnou, když byla tak nemocná.“

„Ano — ano, to si dovedu představit. Jak už jsem řekl, znal jsem ji hodně dlouho. Často za mnou jezdívala na návštěvy. Bydlím ve Fillminsteru, to je tam, kde má váš autokar pozítří zastávku. Byli jsme dohodnuti, že se u mne staví. Chtěla se mnou něco prohovořit, o čem si myslela, že bych jí v tom mohl pomoci.“

„Chápu,“ řekla slečna Marplová. „Mohla bych se vás na něco zeptat? Doufám, že to nebude příliš důvěrná otázka?“

„Samozřejmě, slečno Marplová. Ptejte se mne na co chcete.“

„Mezi jiným mi slečna Templeová řekla, že slavné domy a zahrady nejsou hlavním důvodem jejího zájezdu. Svou cestu autokarem označila poněkud neobvyklým slovem — označila ji jako pouť.“

„Opravdu?“ divil se arciděkan Brabazon. „Opravdu to tak řekla? Nu, to je zajímavé — velmi zajímavé, a snad i — významné.“

„Ráda bych se vás totiž zeptala, jestli si myslíte, že tou poutí, o které mluvila, byla návštěva u vás…?“

„Určitě ano,“ přisvědčil arciděkan. „Ano, jsem o tom přesvědčen.“

„Hovořily jsme spolu o mladé dívce,“ pokračovala slečna Marplová, „o dívce jménem Verity.“

„Ano — Verity Huntová.“

„Neznala jsem její příjmení. Slečna Templeová se o ní zmínila jen jako o Verity.“

„Verity Huntová je mrtvá,“ řekl arciděkan. „Zemřela před několika lety. Věděla jste to?“

„Ano,“ přisvědčila slečna Marplová. „Věděla jsem to. Mluvily jsme o tom se slečnou Templeovou. Řekla mně také něco, co jsem nevěděla. Řekla, že byla zasnoubená a měla se provdat za syna pana Rafiela. Pan Rafiel je — musím už vlastně teď říkat byl — mým přítelem, a byl také tak laskav, že za mne zaplatil výlohy tohoto zájezdu. Myslím, že asi chtěl — ba přímo to i zařídil tak, abychom se se slečnou Templeovou na zájezdu seznámily. Patrně se domníval, že by mně mohla poskytnout jisté informace.“

„Informace o Verity?“

„Ano.“

„Kvůli tomu jela také za mnou. Chtěla se dozvědět určitá fakta.“

„Chtěla se dozvědět,“ dodávala slečna Marplová, „proč Verity zrušila zasnoubení a nevzala si syna pana Rafiela.“

„Verity nezrušila zasnoubení,“ prohlásil arciděkan Brabazon. „Tím jsem si jistý tak, jak ničím na světě.“

„To slečna Templeová nevěděla, že?“

„Ne. Myslím, že tehdy byla příliš bolestně překvapena a rozrušena tím, co se stalo. Teprve teď projevila přání dozvědět se podrobnosti, proč se svatba nekonala.“

„A proč se nekonala?“ tázala se slečna Marplová. „Prosím vás, nepokládejte mne za nemístně zvědavou. Není to jen zvědavost, která mne k této otázce nutí. Já také jsem zde — nikoliv sice na pouti — ale s určitým posláním. Já také chci vědět, proč se Michael Rafiel a Verity Huntová nevzali.“

Arciděkan ji chvíli zkoumavě pozoroval.

„Vy jste do toho nějakým způsobem zasvěcena,“ řekl. „To vidím.“

„Ano — jsem do toho zasvěcena přáním umírajícího otce Michaela Rafiela. Požádal mne, abych to pro něho udělala.“

„Nemám důvod, abych vám nepověděl vše, co vím,“ řekl váhavě arciděkan. „Ptáte se mne na něco, na co by se mne asi zeptala Elizabeth Templeová. Chcete vědět něco, co sám nevím. Ti dva mladí lidé, slečno Marplová, byli rozhodnuti se vzít. Všechno si pro oddavky zařídili, a já je měl oddat. Jak se domnívám, šlo o sňatek, který měl být tajný. Oba ty mladé lidi jsem znal. Verity, to drahé, krásné dítě, jsem znal mnohem a mnohem dříve. Připravoval jsem ji i na biřmování. Sloužíval jsem totiž ve škole slečny Templeové bohoslužby v adventu, o velikonocích a jiných příležitostech. Byla to výborná škola, a ona byla skvělá žena. Dovedla rozpoznat schopnosti každé dívky a určit pro ni vhodné vzdělání. Nutila dívky k vysokoškolskému studiu, pokud byla přesvědčena, že mohou něčeho dosáhnout, nepobízela však ty, o kterých věděla, že se pro to nehodí. Byla to velká žena a vzácná přítelkyně. Verity byla jedna z nejkouzelnějších dětí — spíše už díve…