Nemesis

2. Šifra Nemesis

Bylo to asi tak týden po smrti pana Rafiela, když slečna Marplová dostala na podnose se snídaní dopis. Chvíli si jej prohlížela, než se rozhodla jej otevřít. Další dva dopisy došlé také ranní poštou byly účty nebo snad jen složenky k proplacení. Tak či onak zajímavé rozhodně nebyly. Tento dopis však mohl být zajímavý.

Londýnské poštovní razítko, adresa psaná strojem, podlouhlá obálka z kvalitního papíru. Slečna Marplová ji pečlivě rozřízla nožíkem, který měla vždy na podnose po ruce. Dopis měl hlavičku „Pánové Broadribb a Schuster, právní poradci a notáři“ s adresou někde v Bloomsbury. Bylo to pozvání v patřičné zdvořilé právnické formě k návštěvě některý den v příštím týdnu v jejich kancelářích za účelem vzájemné domluvy týkající se pro ni výhodné nabídky. Navrhovali čtvrtek dvacátého čtvrtého. Kdyby jí snad toto datum nevyhovovalo, aby jim oznámila, kterého dne v nejbližší době bude pravděpodobně v Londýně. Nakonec uvedli, že jsou právními poradci zemřelého pana Rafiela, s kterým se velmi dobře znala, jak už byli vyrozuměni.

Slečna Marplová se v němém údivu zamračila. Vstala mnohem pomaleji než bývalo jejím zvykem, zabraná v myšlenkách právě došlým dopisem. Cherry ji doprovodila po schodech dolů. Už hodnou chvíli úzkostlivě přešlapovala v hale, aby měla jistotu, že se slečna Marplová sama nepustí dolů po schodišti, které bylo staromódního stylu a v polovině se stáčelo v ostrém úhlu. Snadno by tak mohla přijít k úrazu.

„Dobře se o mne staráte, Cherry,“ libovala si slečna Marplová.

„Musím,“ odpověděla Cherry jako obvykle. „Dobří lidé jsou dnes vzácní.“

„Nu, děkuji vám za poklonu,“ řekla slečna Marplová stojící už pevně oběma nohama na podlaze haly.

„Nestalo se něco?“ zeptala se Cherry. „Víte, vypadáte trochu vylekaně.

„Ne, nic se nestalo,“ ujišťovala slečna Marplová. „Dostala jsem jen od Jisté právnické firmy poněkud neobvyklý dopis.“

„Někdo vás snad pro něco žaluje?“ vyzvídala Cherry, která s dopisy od právníků měla bezvýhradně spojenou představu nepříjemností.

„Ale ne, buďte klidná,“ chlácholila ji slečna Marplová. „Nic takového. Jen mne zvou na příští týden do Londýna.“

„Možná, že jste zdědila jmění,“ vyhrkla nadějně Cherry.

„To myslím je opravdu velmi nepravděpodobné,“ usoudila slečna Marplová.

„Nu, nikdy nemůžete vědět,“ stála na svém Cherry.

Slečna Marplová se pohodlně usadila v křesle a z vyšívané kabelky vytáhla pletení. V duchu se začala zabývat možností, že by jí pan Rafiel odkázal jmění. Připadalo jí to však ještě nepravděpodobnější než ve chvíli, kdy to napadlo Cherry. Pomyslela si, že něco takového nepatřilo ke způsobům pana Rafiela.

Nemohla však jet do Londýna ten den, který právníci navrhovali. Měla schůzi v Ženském spolku, kde bylo na programu jednání o zvýšení nákladů na přístavbu dvou místností. Ale napsala jim a určila den v dalším týdnu. Obratem dostala odpověď, že se stanoveným datem souhlasí. Přemýšlela, jací asi jsou pánové Broadribb a Schuster. Dopis byl podepsán J. R. Broadribbem, zřejmě starším společníkem. Slečnu Marplovou napadlo, že na ni mohl snad pan Rafiel ve své vůli vzpomenout nějakou maličkostí na památku. Třeba nějakou knihou o vzácných květinách, kterou měl ve své knihovně, a domníval se, že by mohla potěšit starou paní milující zahradu. Nebo to snad byla brož s kamejemi po některé z jeho pratetiček. Bavila se těmito nápady. Byly to jen takové představy. Napadlo ji však, že v takovém případě by šlo jen o vykonání závěti — a jestli tito právníci byli opravdu vykonavateli závěti, doručili by jí takový předmět poštou a nežádali by přece o rozhovor.

„Ach ano,“ vzdychla slečna Marplová. „Příští úterý se to dozvím.“

„Jsem na ni opravdu zvědav,“ řekl pan Broadribb panu Schusterovi s pohledem na hodiny.

„Měla by tu být během čtvrthodiny,“ přikývl pan Schuster. „Myslíte, že přijde přesně?“

„Řekl bych, že ano. Pokud vím, je to starší paní a takové si mnohem více potrpí na slušné způsoby než ta dnešní ztřeštěná generace.“

„Přemýšlím, jestli je tlustá nebo hubená,“ řekl pan Schuster.

Pan Broadribb potřásl hlavou.

„Copak vám ji Rafiel ani nepopsal?“ divil se pan Schuster.

„Byl mimořádně opatrný ve všem, co o ní řekl.“

„Celá ta záležitost mně připadá poněkud podivná,“ usoudil pan Schuster. „Kdybychom věděli jen o trochu víc, co to všechno znamená…“

„Snad by to mohlo mít,“ přerušil ho zamyšleně pan Broadribb „nějakou souvislost s Michaelem.“

„Cože? Po všech těch letech? To není možné. Jak vás to mohlo vůbec napadnout. Zmínil se —“

„Ne, nezmínil se o ničem. Nedal mi klíč k rozluštění záhady, která mu ležela v hlavě. Omezil se pouze na pokyny.“

„Myslím, že v poslední době byl už ve všem poněkud výstřední — jak už to bývá před smrtí.“

„Ale kdepak. Duševně byl čilý jako vždy. Jeho špatný zdravotní stav každopádně nikdy neměl vliv na jeho mozek. V posledních dvou měsících života vydělal navíc dalších dvě stě tisíc liber. Ano, právě tolik.“

„Vyznal se v tom,“ poznamenal pan Schuster s patřičným obdivem.

„Určitě, na tyhle věci měl vždy čich.“

„Ano — a také mozek finančníka,“ dodal pan Broadribb tónem vyjadřujícím mimořádnou úctu. „Mnozí ho rádi neměli, tím větší škoda…“

Na stole zazvonil telefon. Pan Schuster zvedl sluchátko.

„Slečna Jane Marplová přišla podle dohody na návštěvu k panu Broadribbovi,“ oznamoval ženský hlas.

Pan Schuster pohlédl na svého partnera a s významně pozdviženým obočím očekával další pokyn. Pan Broadribb přikývl.

„Uveďte ji nahoru,“ řekl pan Schuster do sluchátka a dodal: „Teď uvidíme.“

Slečna Marplová vstoupila do místnosti. Muž středního věku, drobné, hubené postavy, s podlouhlou, poněkud melancholickou tváří se zvedl, aby ji pozdravil. Byl to zřejmě pan Broadribb, i když jeho vzezření neodpovídalo jeho jménu. Spolu s ním tam byl další muž středního věku, zřejmě sice o něco mladší, ale rozhodně objemnějších rozměrů. Měl černé vlasy, malá pichlavá očka a počínající podbradek.

„Můj společník, pan Schuster,“ představoval ho pan Broadribb. „Doufám, že vás schody příliš neunavily,“ řekl …