Nemesis

19. Nadešlo loučení

Následujícího dne ráno předjel autokar před Zlatého kance a slečna Marplová sešla dolů, aby se s odjíždějícími rozloučila. Paní Riseley-Porterová byla vrcholně rozčilená.

„Ty dnešní dívky opravdu nestojí za nic,“ stěžovala si. „Chybí jim elán a chuť do života.“

Slečna Marplová se na ni tázavě podívala.

„Myslím Joannu — svou neteř.“

„Adi tak — není jí snad dobře?“

„Ne — aspoň to říká. Nepozorovala jsem však, že by jí toho moc chybělo. Tvrdí, že ji bolí v krku, a má prý pocit, že jí stoupá teplota. Podle mého názoru je to všechno čirý nesmysl.“

„Ach, to mne mrzí,“ politovala ji slečna Marplová. „Nemohla bych pro ni něco udělat? Nějak se o ni postarat?“

„Kdybych byla vámi, tak bych si jí ani nevšimla,“ odpověděla paní Riseley-Porterova. „Když chcete vědět, je to pouhá výmluva.“

Slečna Marplová se na ni opět tázavě podívala.

„Ty holky jsou hrozně pitomé. Pokaždé se zamilují.“

„Emlyn Price?“ otázala se slečna Marplová.

„Ach, také jste si toho všimla. Ano, dostávají se do stadia zamilovaného vzdychání. Já o něho stejně příliš nestojím. O takového studenta s dlouhými vlasy. Znáte je přece! Pořád mluví o nějakých ‚demkách‘ nebo něčem takovém. Proč nemůže pořádně vyslovit slovo demonstrace? Zkratky přímo nenávidím. A jak mám dál pokračovat v cestování? Kdo se bude o mne starat? Nikdo mi nepomůže ani při přenášení zavazadel. Opravdu jsem zaplatila tento zájezd se vším všudy i za ni.“

„Podle všeho jsem myslela, že je k vám velmi pozorná,“ řekla slečna Marplová.

„Byla — ale není už pár posledních dnů. Ty dívky nechápou, že člověk ve středních letech potřebuje už trochu pomoci. Zřejmě mají nějaký nesmyslný nápad — ona a ten mladý Price — chtějí na nějakou horu nebo triangl… Je to asi sedm nebo osm mil chůze tam, a pak zase zpět.“

„Když však má bolesti v krku a teplotu…“

„To uvidíte, až odjede autokar. Krk přestane bolet a teplota klesne,“ usuzovala paní Riseley-Porterová. „Ach má milá, musíme už nastupovat. Tak sbohem, slečno Marplová! Jsem moc ráda, že jsem se s vámi seznámila. Mrzí mne, že nepocestujete s námi dál.“

„Mne to také mrzí,“ ujistila ji slečna Marplová. „Chápejte však, že už nejsem tak mladá a čilá jako jste vy, paní Riseley-Porterová. Mám opravdu po tom všem pocit — nu, po tom otřesu v posledních dnech, že si musím aspoň čtyřiadvacet hodin pořádně odpočinout.“

„Nu, doufám, že se někdy opět setkáme.“ Potřásly si rukama a paní Riseley-Porterová nastoupila do autokaru.

Za ramenem slečny Marplové se ozvalo:

„Bon voyage a ať už jste pryč!“

Obrátila se a viděla Emlyna Price, jak se zašklebil.

„To platilo paní Riseley-Porterové?“

„Ano. Komu jinému?“

„Mrzí mne, že Joanna není dnes ve své kůži.“

Emlyn Price se opět na slečnu Marplovou vesele zašklebil.

„Hned bude v pořádku,“ ujistil ji, Jen co se autokar rozjede.“

„Opravdu?“ podivila se slečna Marplová. „Vy tedy si myslíte –“

„Ano, opravdu si to myslím,“ neodporoval jí Emlyn Price. „Joanna už měla své tety právě tak dost Pořád ji jen komandovala.“

„Tak vy také s nimi nejedete dál?“

„Ne. Zdržím se tu pár dní. Chci se trochu podívat po okolí a udělat si nějaký výlet. Nedívejte se tak pohoršené, slečno Marplová. Ve skutečnosti však ani tak pohoršená nejste, viďte?“

„Nu,“ řekla slečna Marplová, „takové věci se děly už v mém mládí — to všechno znám. Výmluvy jsme měli také různé, myslím si však, že jsme měli méně naděje, aby nám prošly jako vám.“

Plukovník Walker s chotí se také přišli se slečnou Marplovou rozloučit a vřele jí potřásali rukou.

„Jsme rádi, že jsme se s vámi seznámili a pěkně si povídali o pěstování květin,“ řekl plukovník. „Těším se, že pozítří se dočkáme vzácného zážitku, jestliže se nic jiného nestane. Jaká škoda, že došlo k tak smutné události. Já jsem osobně přesvědčen, že opravdu šlo o neštěstí. Myslím, že to koroner všechno trochu přehnal.“

„Připadá mně podivné,“ řekla slečna Marplová, „že se nikdo nepřihlásil. Když byli tam nahoře, měli vystoupit a přiznat se.“

„Asi se domnívali, že by pochopitelně byli za to potrestáni,“ usoudil plukovník Walker. „Ti budou raději hezky zticha — nic jiného od nich nečekejte. Pošlu vám odnož magnólie a také japonské mahonie. Nejsem však přesvědčen, že se jim bude ve vašem kraji dobře dařit.“

Vzápětí nastoupili do autokaru a slečna Marplová se měla k odchodu. Když se otočila, spatřila profesora Wansteada, jak mává autokaru na rozloučenou. Paní Sandbournová také ještě vystoupila z autokaru, aby se se slečnou Marplovou rozloučila, a pak znovu nastoupila dovnitř. Stará dáma se lehce dotkla paže profesora Wansteada.

„Potřebuji vás,“ zašeptala. „Můžeme jít někam, kde bychom si mohli trochu pohovořit?“

„Zajisté… Co takhle tam, kde jsme seděli onehdy?“

„Myslím, že za rohem je pěkná veranda.“

Odbočili tedy za roh hotelu. Ozývalo se ještě veselé vytrubování a autokar se rozjížděl.

„Na jednu stranu bych si přál, abyste zde nezůstávala, rozumíte,“ řekl profesor Wanstead. „Raději bych vás viděl v bezpečí na další cestě v autokaru.“ Pak se na ni pronikavě podíval. „Proč zde vlastně zůstáváte? Je to z nervového vyčerpání nebo z jiného důvodu?“

„Z jiného důvodu,“ přiznala slečna Marplová. „Nejsem nijak zvlášť unavená, ale v mém věku je to dokonale přirozená výmluva.“

„Opravdu mám takový pocit, že bych zde měl zůstat a trochu na vás dohlédnout.“

„Ne,“ odmítla slečna Marplová. „Je plno jiných věcí, které byste měl udělat.“

„Ale co?“ Chvíli ji pozoroval. „Máte nějaký nápad nebo už něco víte?“

„Domnívám se, že vím, ale musím si to ověřit. Jsou zde určité věci, které nemohu sama udělat. Předpokládám, že vy mně pomůžete, protože jste ve styku s těmi, kterým říkám vrchnost.“

„Máte na mysli Scotland Yard, policejního prezidenta a ředitele věznic Jejího Veličenstva?“

„Ano. Jednoho nebo druhého nebo všechny. Mohl byste také vysypat z rukávu ministra vnitra?“

„Vy určitě už máte nějaké tušení. Nu, co chcete tedy abych udělal?“

„Ze všeho nejprve bych vám ráda dala tuto adresu.“

Vytáhla zápisník, vytrhla list a podala mu jej.

„Co je to? Ach ano, v…