Nemesis

7. Pozvání

Slečna Marplová se rozhodla, že na odpolední vyjíždku nepojede. Připouštěla, že se cítí přece jen poněkud unavená, a že by si snad mohla odpustit prohlídku starého kostela s okny ze čtrnáctého století. Chvíli si odpočine, a pak se k nim připojí v kavárně na hlavní třídě, kterou jí ukázali. Paní Sandbournová souhlasila, protože to chápala.

Usadila se tedy na pohodlnou lavici před jídelnou, aby přemýšlela o svém dalším plánu, a zda bude vůbec rozumné ho provést či ne.

Když se ostatní vrátili do kavárny na svačinu, bylo celkem snadné se nenápadně připojit ke slečně Cookeové a slečně Barrowové, a sednout si s nimi ke stolu pro čtyři. Čtvrtá židle byla obsazena panem Casparem, o kterém se slečna Marplová domnívala, že není natolik schopen se dohovořit anglicky, aby jí překážel.

Nahnula se přes stůl, aby si vzala kousek švýcarské rolády, a pohlédla na slečnu Cookeovou.

„Jsem si zcela jista, že my dvě jsme se už někde dříve setkaly, rozumíte. Stále jsem o tom přemýšlela a přemýšlela — nepamatuji si už dnes obličeje tak dobře jako kdysi — ale jsem si naprosto jista, že jsme se už někde viděly.“

Slečna Cookeová se na ni sice laskavě, ale přece jen rozpačitě podívala. Zabloudila pohledem ke své přítelkyni slečně Barrowové, a právě totéž učinila slečna Marplová. Slečna Barrowová však vůbec nedala najevo, že by byla ochotna pomoci vyřešit tuto záhadu.

„Nevím, jestli jste někdy nebydlela v mých končinách,“ pokračovala slečna Marplová, „bydlím v St. Mary Meadu. Je to docela malá obec, rozumíte. Vlastně dnes už ani tak malá není, nastavěli tam plno nových domů. Není to daleko od Much Benhamu a jen dvanáct mil od pobřeží v Loomouthu.“

‚Ach, počkejte,“ vyhrkla slečna Cookeová. „Nu, Loomouth znám velmi dobře a snad —“

Vtom slečna Marplová radostně vykřikla:

„Ach ovšem — samozřejmě! Bylo to jednou v mé zahradě v St. Mary Meadu. Sama jste mne oslovila, když jste šla po cestě kolem plotu. Řekla jste, že bydlíte někde tam dole, vzpomínám si — u jedné přítelkyně…“

„Samozřejmě,“ přiznávala slečna Cookeová. „Jak jsem hloupá. Už si také vzpomínám. Mluvily jsme spolu o tom, jak je dnes těžké najít někoho, kdo by se staral o zahradu — myslím — kdo by na ní opravdu něco udělal.“

„Ano. Vy tam však nebydlíte, vy jste tam jen u někoho byla, že?“

„Ano, byla jsem u… u…“ zaváhala slečna Cookeová s výrazem člověka, který si špatně vybavuje jména.

„U slečny Sutherlandové, ne?“ pomáhala jí slečna Marplová.

„Ne, ne, byla to… hm… paní —“

„Hastingsová,“ doplnila ji rázně slečna Barrowová a vzala si čokoládový zákusek.

Už vím, bydlí v těch nových domech,“ řekla slečna Marplová.

„Hastings,“ vpadl do řeči nečekaně pan Caspar a jeho tvář se rozzářila úsměvem. „Já byl v Hastings — a byl také v Eastbourne.“ Opět se rozzářil. „To velmi krásné tam místo — u moře.“

„To je náhoda,“ pokračovala nerušené slečna Marplová, „že se zas tak brzy vidíme — jak je ten svět malý, viďte?“

„Nu, všichni máme zahrady velmi rádi,“ řekla slečna Cookeová, jako by myslela na něco jiného.

„Květiny být krásné,“ přisvědčil pan Caspar. „Já je milovat —“ A znovu se oslnivě usmál.

„Je tu tolik krásných a vzácných keřů,“ řekla slečna Cookeová.

Slečna Marplová horlivě navázala na odborný rozhovor o květinách — a slečna Cookeová nezůstávala pozadu. Její přítelkyně se jen občas přidala nějakou poznámkou.

Pan Caspar mlčel a jen se usmíval.

Když pak slečna Marplová o něco později jako obvykle chvíli před večeří odpočívala, probírala v duchu dnešní poznatky. Slečna Cookeová tedy přiznala, že byla v St. Mary Meadu. Připustila, že šla kolem domu slečny Marplové. Souhlasila s tím, že to byla náhoda. Náhoda? uvažovala slečna Marplová a převalovala to slovo na jazyku jako dítě, které ochutnává cukrátko. Byla to opravdu náhoda? Nebo tam z nějakého důvodu šla? Nebo ji tam snad někdo poslal? Poslal ji — ale proč? A nebylo vůbec směšné něčeho takového se domýšlet?

„Každá náhoda,“ usoudila slečna Marplová, „zasluhuje vždy pozornost. Pominout něco může člověk až později, jestli opravdu šlo jen o náhodu.“

Slečna Cookeová se slečnou Barrowovou vypadaly jako docela normální přátelská dvojice na jednom ze zájezdů, které zřejmě každoročně podnikaly. Minulý rok byly v Řecku, předloni na zájezdu za holandskými tulipány, a ještě předtím v Severním Irsku. Působily dojmem docela milých a obyčejných lidí. Neušlo jí však, že slečna Cookeová v první chvíli vypadala, jako by chtěla popřít svou návštěvu v St. Mary Meadu. Při tom se podívala na svou přítelkyni, jako kdyby čekala pokyn, co m…