Nemesis

8. Tři sestry

Slečna Marplová stála u okna a dívala se ven. Za ní na posteli ležel její kufr. Dívala se do zahrady, ale nevnímala ji. Nestávalo se příliš často, aby nevnímala zahradu, na kterou se dívala, ať už s obdivem nebo kriticky. V tomto případě by to byl pohled pravděpodobně kritický. Taková zanedbaná zahrada. Zahrada, na kterou už řadu let nikdo neobětoval peníze, a také v ní málo pracoval. Stejně tak byl zanedbán dům, ač měl pěknou architekturu. Jistě kdysi byl i nábytek krásný, ale podle matného lesku bylo zřejmé, že mu v posledních letech také nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Pomyslela si, že to není dům, který má někdo rád — aspoň ne rozhodně v poslední době. Vypadal podle svého jména — Old Manor House.*) (*Staré sídlo)

A přece byl postavený s určitým vkusem a elegancí — kdysi jistě žil a byl milován. Dcery a synové se asi však povdávaly, poženili a odešli. Teď v něm bydlela paní Glynnová, která — jak poznamenala k slečně Marplové, když ji vedla do určeného pokoje — zdědila dům společně se sestrami po strýci, a také se sem k nim po smrti svého manžela přistěhovala. Všechny zestárly, příjmy se jim ztenčily, a se získáváním lidí na práci to bylo den ze dne horší.

Další dvě sestry zůstaly zřejmě svobodné, jedna byla starší a druhá mladší než paní Glynnová, dvě slečny Bradbury-Scottové.

V domě nebylo nic, co by patřilo dítěti. Nebyl tu odložený míč, nebo starý kočárek, ani malá židlička se stolečkem. Byl to jen dům tří sester.

..Zní to hodně rusky,“ řekla si šeptem slečna Marplová. Myslela tím Tři sestry, že ano? Kdo je napsal? Čechov? Nebo Dostojevskij? Opravdu si nemohla vzpomenout. Tyhle však určitě nepatřily k těm třem sestrám, které toužily jet do Moskvy. Tyto tři sestry byly pravděpodobně spokojené — téměř si tím byla jista — že zůstaly tam, kde jsou. Představily se jí i další dvě. Jedna vyšla z kuchyně a druhá sestupovala po schodech, aby ji uvítaly. Všechny měly vybrané a půvabné způsoby. V mládí slečny Marplové se takovým říkalo „dámy,“ což už dnes zní trochu pochybeně, a jednou je slečna Marplová slyšela pojmenovat ‚padlé dámy.‘ Tehdy jí otec řekl: „Kdepak, Jane, nejsou padlé. Jsou to urozené dámy v tísni.“

V dnešní době urozené dámy už nebyly vystaveny finančním nesnázím. Dnes je podporovala vláda, společnost nebo bohatí příbuzní. Nebo snad — snad i někdo jako pan Rafiel. Když koneckonců on byl ten hlavní bod — hlavní důvod, proč zde byla ona, nebo ne? Pan Rafiel to všechno zařídil a slečnu Marplovou napadlo, že mu to jistě dalo hodně práce. Pravděpodobně několik týdnů před smrtí věděl, kdy asi nastane konec. Možná počítal o něco dříve než později, protože lékaři bývají v tomto směru spíše optimističtí. Vědí ze zkušenosti, že pacienti, u kterých se počítá, že během určité doby zemřou, najednou jako by udělali se životem další dohodu, zcela nečekaně se drží. Jsou sice odsouzeni k smrti, ale umíněně odmítají udělat poslední krok z tohoto světa. Na druhé straně zase sestry v nemocnici, které takové pacienty ošetřují, vždy čekají, že pacient příštího dne zemře, a jsou pak velmi překvapené, když se tak ještě nestane. Tohle slečna Marplová znala dobře ze své zkušenosti. Obvykle sdělují své chmurné vyhlídky lékaři, který nakonec ve dveřích prohlásí: „Vůbec bych se nedivil, kdyby ještě několik týdnů vydržel.“ Sestry si pak pomyslí něco o jeho krásném optimismu, ale nepochybném omylu. Velmi často se však lékař nemýlí. Každý z nich už poznal hodně lidí, kteří třeba v bolestech, zmrzačení a nešťastní přece lpěli na životě a chtěli žít. Nevezmou si víc než jednu pilulku na noc, aby usnuli, a ani je nenapadne, vzít si víc, než je nutné. A to jen proto, aby ještě nepřekročili práh a nevstoupili dřív na onen svět, o kterém dosud nikdo nic neví!

Pan Rafiel. Na něho slečna Marplová právě myslela, když se nevidoucíma očima dívala do zahrady. Pan Rafiel? Měla pocit, že trochu začíná rozumět úkolu, který jí uložil, i plánu, který udělal. A pan Rafiel byl člověk, který dovedl plánovat. Tento plán sestavil stejným způsobem jako nějakou finanční transakci. Jak by řekla její hospodyně Cherry — on opravdu měl nějaký problém. Když Cherry měla nějaký problém, přišla se poradit se slečnou Marplovou.

Tento problém však zcela určitě nemohl pan Rafiel vyřešit sám, a to ho jistě hodně mrzelo. Slečna Marplová si to aspoň myslela, protože se obvykle dovedl vyrovnat s každým problémem sám a vyžadoval to také od jiných. Byl však upoután na lůžko a umíral.

Mohl vyřídit své finanční záležitosti, mohl se spojit s právníky, se zaměstnanci, s přáteli a příbuznými, ale byl tu někdo nebo něco, co nevyřídil. Nějaký nevyřešený problém — problém, který stále měl v úmyslu vyřešit, plán — který stále chtěl provést. Zřejmě to bylo něco, co se nedalo vyřídit ani penězi, ani obchodním jednáním nebo pomocí právníků.

„A tak si vzpomněl na mne,“ usoudila slečna Marplová.

Stále ji to ještě nesmírně udivovalo. Opravdu — velmi udivovalo. Ačkoliv — když tak na to myslela — z jeho dopisu to zřetelně vyplývalo. Myslel si, že právě ona má v jistém směru určité schopnosti a mohla by něco udělat.

Znovu ji napadlo, že to zcela jasně musí mít něco společného se zločinem. Nevěděl o ní nic víc, než že má také ještě ráda zahradu. Nu, v tomto případě sotva šlo o nějaký problém se zahradou, který by měla vyřešit. Asi tedy na ni opravdu pomyslel ve spojitosti se zločinem. Se zločinem v Západní Indii a se zločiny v sousedství jejího domova.

Tedy zločin — ale kde?

Pan Rafiel udělal jistá opatření. Začínalo u jeho právníků, kteří svou úlohu splnili a ve stanoveném termínu jí doručili jeho dopis. Napadlo ji, že to byl dopis dobře promyšlený a uvážený. Bylo by jistě jednodušší, kdyby jí přímo přesně řekl, co po ní chce a proč to chce. Svým způsobem ji udivovalo, proč pro ni kategoricky neposlal před smrtí. Určitě by těžil z toho, že leží na smrtelné posteli. Mohl pak na ni tvrdě naléhat tak dlouho, až by souhlasila udělat to, co po ní žádal. Hned ji však napadlo, že tímto způsobem by pan Rafiel nikdy nejednal. Dovedl li…