Po pohřbu

Šestnáctá kapitola

George Crossfield se na okamžik nerozhodně zastavil a sledoval jistá ženská záda, jak mizí ve dveřích. Pak sám pro sebe kývl a vydal se za nimi.

Dveře, o které šlo, vedly do obchodu se dvěma výlohami. Obchod byl zavřený a výlohou bylo vidět nečekanou prázdnotu uvnitř. George zaklepal na zamčené dveře. Otevřel obrýlený mladík přihlouplého vzhledu a tázavě na George zíral.

„Promiňte,“ řekl George. „Ale myslím, že sem právě vešla moje sestřenice.“

Mladík ustoupil a George vešel dovnitř.

„Ahoj, Susan,“ řekl.

Susan, která stála na bedně se skládacím metrem v ruce, se překvapeně obrátila.

„Ahoj, Georgi, kde ty ses tady vzal?“

„Viděl jsem tě zezadu. Byl jsem si jistý, že jsi to ty.“

„Ty jsi tak chytrý. Záda se nejspíš nedají splést, co?“

„Míň než obličeje. Když si člověk nalepí vousy a vycpe tváře a trochu si změní vlasy, tak ho nepoznáš, ani když stojíš těsně u něj — ale jen počkej, když se otočí a jde pryč.“

„Budu si to pamatovat. A můžeš ty si pamatovat sedm stop pět palců, než si to budu moci zapsat?“

„Jasně. Co to bude, police na knihy?“

„Ne, prostor pro kabinky. Osm stop devět — a tři sedm…“

Mladík s brýlemi, který přešlapoval z nohy na nohu, omluvně zakašlal.

„Promiňte, paní Banksová, ale jestli tu chcete nějakou dobu zůstat —“

„To chci,“ kývla Susan. „Když mi tu necháte klíče, zamknu a vrátím je do kanceláře, až půjdu kolem. Vyhovuje vám to tak?“

„Ano, děkuji. Kdyby nás tam zrovna dnes nebylo tak málo —“

Susan uznala tu nedokončenou větu jako omluvu a mladík se vytratil do vnějšího světa ulice.

„Jsem ráda, že jsem se ho zbavila,“ podotkla Susan. „Realitní agenti jsou otravní. Pořád mluví, zrovna když člověk potřebuje sčítat.“

„Páni,“ podotkl George. „Vražda v opuštěném obchodě. To by bylo vzrůšo, kdyby kolemjdoucí uviděli mrtvé tělo krásné mladé ženy vystavené za výlohou. Ti by valili oči. Jako zlaté rybičky.“

„Ty bys neměl důvod mě vraždit, Georgi.“

„No, dostal bych čtvrtinu tvého podílu na dědictví našeho váženého strýčka. Pro člověka, který dostatečně miluje peníze, by to důvod byl.“

Susan přestala měřit a obrátila se k němu. Trochu víc otevřela oči.

„Vypadáš jako jiný člověk, Georgi. Je to skutečně — zvláštní.“

„Jiný? Jak jiný?“

„Jako v inzerátu. Toto je stejný muž jako na předchozí straně — poté, co užil Uppingtonovu zdravotní sůl.“

Sedla si na jinou bednu a zapálila si cigaretu.

„Tys musel ten svůj podíl na penězích starého Richarda hodně potřebovat, co, Georgi?“

„Nikdo dneska nemůže říct, že mu trocha peněz nepřijde vhod,“ odpověděl zlehka George.

Susan se nedala. „Byl jsi v pěkném průšvihu, co?“

„Do toho ti nic není, nemyslíš, Susan?“

„Jen mě to zajímalo.“

„Najímáš si to tady obchodně?“

„Kupuji celý dům.“

„Celý?“

„Ano. V horních dvou patrech byly byty. Jeden je prázdný a patřil k obchodu. Lidi, co bydlí v tom druhém, vyplatím.“

„Je to příjemné mít peníze, co, Susan?“

V Georgeově hlase byla cítit zlomyslnost. Ale Susan se jen zhluboka nadechla a řekla:

„Pokud mě se týče, je to úžasné. Vyslyšené modlitby.“

„Dá se modlitbou zabít starší příbuzný?“

Susan si ho nevšímala.

„Je to přesně to, co potřebuju. Především moc pěkná stylová architektura. Z té obytné části nahoře udělám něco skutečně unikátního. Jsou tam dva nádherné štukované stropy a pokoje jsou ve skvělém stavu. Tady tu dolní část, kterou už stejně otloukli, zařídím úplně moderně.“

„Co to bude? Módní salon?“

„Ne. Salon krásy. Bylinné výtažky. Pleťové krémy!“

„Prostě celá paráda?“

„Paráda jako jinde. Vyplácí se to. Tohle se vždycky vyplácí. Ale musíš tomu vtisknout osobnost. A to já dokážu.“

George si svou sestřenici uznale prohlédl. Obdivoval vystouplé lícní kosti, štědrá ústa, jasné barevné tóny. Dohromady tvořily nezvyklý a velmi životný obličej. A rozeznal také, že Susan má v sobě onu zvláštní, nedefinovatelnou kvalitu — kvalitu úspěchu.

„Ano,“ řekl, „myslím, že ty na to opravdu máš, Susan. Nejenom že se ti vrátí, co na ten plán vynaložíš, ale dostaneš se s ním hodně daleko.“

„Je to tady ve správné čtvrti, těsně vedle hlavní nákupní ulice, a přitom se tu dá zaparkovat hned přede dveřmi.“

George znova pokýval.

„Ano, Susan, ty budeš úspěšná. Už jsi to plánovala dlouho?“

„Víc než rok.“

„Proč jsi s tím nešla za starým Richardem? Byl by tě asi založil.“

„Já jsem s tím za ním šla.“

„A jemu se to nelíbilo? To bych rád věděl proč. Já bych myslel, že v tobě poznal stejný materiál, z jakého byl sám.“

Susan neodpověděla, a Georgeovi v mysli naskočil jiný obrázek. Jakoby shůry shlížel na hubeného, nervózního muže s podezíravýma očima.

„A jak do toho všeho zapadá — jak se jmenuje — Greg?“ zeptal se. „Předpokládám, že už dál nebude vydávat prášky a pilulky, co?“

„Samozřejmě. Vzadu bude laboratoř. Budeme mít svoje vlastní pleťové krémy a krášlicí přípravky.“

George potlačil úsměv. Měl chuť říct: „Takže děťátko dostane ohrádku na hraní,“ ale neřekl to. Jako bratranci mu trocha jedovatosti prošla, ale měl neurčitý pocit, že Susaniny city k manželovi jsou oblast, kde je lépe postupovat opatrně. Podobala se minovému poli. V duchu se podivil, stejně jako se divil už v den pohřbu, co je to za divného ptáčka, ten Gregory. Bylo na něm něco podezřelého. Vzhledem je docela obyčejný — a přitom v určitém smysl…