Po pohřbu

Sedmá kapitola

„Nemohu dostatečně vyjádřit, jak si vážím vašeho pozvání.“

Pan Entwhistle vřele stiskl svému hostiteli ruku.

Hercule Poirot pohostinně pokynul ke křeslu u krbu.

Pan Entwhistle se s povzdechem posadil.

U boční stěny místnosti bylo na stole prostřeno pro dva.

„Vrátil jsem se dnes ráno z venkova,“ začal.

„A chcete se mnou konzultovat nějakou záležitost?

„Ano. Je to dost dlouhá historka, bohužel.“

„V tom případě ji odložíme až po večeři. Georgesi?“

Zjevil se výkonný Georges s pâté de foie gras a horkým toastem v ubrousku.

„Pâté si sníme u krbu,“ řekl Poirot. „Pak si přesedneme ke stolu.“

O hodinu a půl později se pan Entwhistle pohodlně protáhl na židli a spokojeně povzdechl.

„Vy si rozhodně umíte užívat, Poirote. Pravý Francouz.“

„Jsem Belgičan. Ale zbytek vaší poznámky je pravdivý. V mém věku hlavním potěšením, vlastně téměř jediným potěšením, které mi dosud zbývá, jsou radosti tabule. Naštěstí mám vynikající žaludek.“

„Aha,“ broukl pan Entwhistle.

Povečeřeli platýze veronique, následoval jehněčí řízek milanaise a nakonec poire flambée se zmrzlinou.

Pili k tomu Pouilly Fuissé, potom Corton a nyní panu Entwhistleovi u lokte stálo velmi dobré portské. Poirot, který o portské nestál, upíjel Creme de Cacao.

„Já nechápu,“ zamručel s příjemnou vzpomínkou pan Entwhistle, „jak si dokážete opatřit takovéhle jehněčí! Úplně se rozplývalo v ústech!“

„Mám přítele řezníka. Vyřešil jsem pro něj malý domácí problém. Je vděčný — a od té doby má pro mě veliké pochopení v otázkách žaludku.“

„Domácí problém.“ Pan Entwhistle povzdechl. „Kéž byste mi to nebyl připomněl… Tohle je tak dokonalý okamžik…“

„Prodlužte ho ještě, příteli. Dáme si teď moka a dobrou brandy, a potom, až bude zažívání poklidně pracovat, potom mi povíte, proč potřebujete mou radu.“

Hodiny odbily půl desáté, když pan Entwhistle konečně poposedl v křesle. Přišel vhodný psychologický okamžik. Neváhal už, zda své pochybnosti příteli předestřít; nemohl se dočkat, až to udělá.

„Nevím,“ začal, „jestli ze sebe nedělám kolosálního hlupáka. V každém případě stejně nevidím způsob, jak by se v té věci dalo něco udělat. Ale rád bych vám předložil fakta a chtěl bych vědět, co si o nich myslíte.“

Na pár okamžiků se odmlčel a pak svým suchým, pečlivým způsobem převyprávěl celou historii. Vycvičená právnická mysl mu umožnila předložit všechna fakta jasně, nic nevynechat a nepřidat nic zbytečného. Bylo to jasné a výstižné líčení a jako takové ho malý postarší muž s vejčitou hlavou, který mu naslouchal, také oceňoval.

Když právník skončil, bylo chvíli ticho. Pan Entwhistle byl připraven odpovídat na otázky, ale po několik okamžiků žádná nepřišla. Hercule Poirot si v hlavě rovnal důkazy.

Konečně řekl:

„Zdá se mi to velice jasné. V mysli chováte podezření, že váš přítel Richard Abernethie byl možná zavražděn. To podezření, či snad předpoklad, se opírá jen o jedinou věc — o slova vyřčená Corou Lansquenetovou na pohřbu Richarda Abernethieho. Když ta si odmyslíte — nezbude nic. Fakt, že ona sama byla následujícího dne zavražděna, může být jen pouhá shoda okolností. Je pravda, že Richard Abernethie zemřel náhle, ale pečoval o něj úctyhodný lékař, který ho dobře znal, a tento lékař nepojal žádné podezření a podepsal úmrtní list. Byl Richard pohřben, nebo zpopelněn?“

„Zpopelněn — na vlastní přání.“

„Ano, tak zní zákon. A znamená to, že úmrtní list podepsal ještě další lékař — ale při tom také nenastaly žádné obtíže. Vracíme se tedy znovu k základnímu bodu, k tomu, co řekla Cora Lansquenetová. Byl jste tam a slyšel jste ji. Řekla: ‚Ale zavraždili ho přece, ne?‘“

„Ano.“

„A hlavní věc — vy věříte, že říkala pravdu.“.

Právník na okamžik zaváhal a pak kývl.

„Ano, věřím.“

„Proč?“

„Proč?“ opakoval Entwhistle poněkud zmateně.

„No ano, proč? Je to proto, že v hloubi duše vám už předtím na způsobu, jakým Richard zemřel, připadalo něco divného?“

Právník zavrtěl hlavou. „Ne, ne, to ani v nejmenším.“

„Tak tedy kvůli ní — kvůli Coře samotné. Znal jste ji dobře?“

„Neviděl jsem ji dobrých — no — dvacet let.“

„Byl byste ji poznal, kdybyste ji potkal na ulici?“

Pan Entwhistle o tom uvažoval.

„Na ulici bych ji možná minul a nepoznal ji. Když jsem ji viděl naposledy, byla to taková hubená holčička, a stala se z ní podsaditá, povadlá žena středního věku. Ale myslím, že ve chvíli, kdy bych s ní mluvil tváří v tvář, byl bych ji poznal. Nosila pořád stejný účes, ofinu rovně sestřiženou přes celé čelo, měla takový zvyk pokukovat po vás zpod té ofiny, trochu jako plaché zvířátko. Měla rovněž velice charakteristický, překotný způsob řeči, a také takový zvyk naklonit hlavu ke straně a pak ze sebe vysypat něco nehorázného. Měla svůj charakter, chápejte, a charakter je vždycky velice individuální.“

„Takže to vlastně byla stále táž Cora, jakou jste znal před lety. A pořád říkala nehorázné věci. A ty věci, ty nehorázné věci, které říkávala v minulosti — ukázaly se obvykle — pravdivé?“

„Právě proto dokázala vyvolat tolik trapných situací. Vždycky, když bylo lepší nějakou pravdu nevyslovit, ona ji řekla nahlas.“

„A tato charakteristika se také nezměnila. Richard Abernethie byl zavražděn — a tak se o tom Cora okamžitě zmínila.“

Pan Entwhistle poposedl.

„Vy myslíte, že byl zavražděn?“

„Ale ne, ne, příteli, ne tak rychle. Shodneme se na jednom — Cora si myslela, že byl zavražděn. Pro ni to byla spíš jistota než domněnka. A tak dospíváme k jednomu: musela pro to přesvědčení mít nějaký důvod. Podle toho, jak jste ji znal, se můžeme domnívat, že to neměla být jen zlomyslnost. A teď mi povězte — když řekla to, co řekla, okamžitě začali všichni protestovat — je to tak?“

„Přesně tak.“

„A ona pak začala, být zmatená, v rozpacích a ze svého tvrzení ustoupila — prohlásila, pokud si pamatujete, něco jako ‚podle toho, co řekl, jsem myslela…‘“

Právník kývl.

„Škoda že si to nepamatuji jasněji. Ale jsem si tím dost jistý. Použila slova ‚řekl mi‘ nebo ‚říkal‘ —“

„A pak se ta záležitost zamluvila a všichni hovořili o něčem jiném. Když se na to …