Po pohřbu

Desátá kapitola

Susan vyzvedla auto v lomu, kde ho nechala, a dojela s ním do vesnice. Byla tu sice čerpací stanice, ale žádný servis, a dostalo se jí rady, aby odvezla auto ke Královskému erbu. Tam pro něj měli místo a ona ho zaparkovala vedle mohutného daimlera, který se právě chystal odjet. Řídil ho šofér a uvnitř seděl zachumlaný starší pán s velkým knírem, zřejmě cizinec.

Chlapec, s kterým Susan mluvila o autě, na ni zíral jako u vytržení a zdálo se, že nevnímá ani polovinu toho, co mu říkala.

Konečně se zeptal jakoby s posvátnou úctou:

„Vy jste její neteř, viďte?“

„Cože?“

„No že jste neteř oběti,“ opakoval chlapec s gustem.

„Aha — ano — ano, jsem.“

„Jo! Já jsem si říkal, že jsem vás už viděl.“

Upír jeden! myslela si Susan, když se vracela k domku.

Slečna Gilchristová ji přivítala:

„Tak jste bezpečně zpátky!“ s takovou úlevou, že to Susan ještě víc rozčílilo. Slečna Gilchristová pak úzkostlivě dodala:

„Jíte doufám špagety, že ano? Říkala jsem si, že dnes —“

„Ale jistě, jak chcete vy. Já toho moc jíst nebudu.“

„Lichotím si, že umím velice chutné zapékané špagety.“

Nebylo to plané vychloubání. Susan si pomyslela, že slečna Gilchristová je skutečně výborná kuchařka. Nabídla se, že pomůže s umýváním nádobí, ale ačkoli slečna Gilchristová byla zjevně za tu nabídku vděčná, ujistila Susan, že téměř není co dělat.

Za chvíli se pak vrátila s kávou. Káva už nebyla tak dobrá — byla dokonce vysloveně slabá. Slečna Gilchristová nabídla Susan kus onoho svatebního dortu, ale Susan odmítla.

„Je to moc dobrý dort,“ ujišťovala ji slečna Gilchristová, když ho ochutnala. Došla mezitím k názoru, že jí ho musela poslat „dcera mojí milé Ellen; věděla jsem, že je zasnoubená a bude se vdávat, ale zapomněla jsem, jak se jmenuje“.

Susan počkala, až slečně Gilchristové dojde řeč, a pak načala vlastní téma. Teď, po večeři u krbu, vládla příhodná, přátelská atmosféra.

Konečně se do toho pustila:

„Můj strýc Richard tady před svou smrtí byl, viďte?“

„Ano, to byl.“

„Kdy přesně, vzpomenete si?“

„Počkejte — to muselo být jeden, dva — skoro tři týdny předtím, než přišlo oznámení o jeho smrti.“

„Vypadal — nemocný?“

„Ne, nemocný ne, to bych ani neřekla. Choval se velice zdravě a energicky. Paní Lansquenetová byla hrozně překvapená, že ho vidí. Řekla: ‚No ne, Richarde, po tolika letech!‘ a on na to: ‚Přijel jsem se sám přesvědčit, jak jsi na tom.‘ A paní Lansquenetová řekla: ‚Já jsem na tom výborně.‘ Chápejte, myslím, že ji maličko urazilo, že se objevil tak jakoby nic — po tak dlouhé pauze. No a pan Abernethie řekl: ‚Co bylo, bylo, nemá cenu si to vyčítat. Zbyli jsme už jen ty a já a Timothy, a s Timothym se nedá mluvit o ničem než o jeho vlastním zdraví.‘ A pak ještě řekl: ‚Zdá se mi, že jsi byla s Pierrem šťastná, takže jsem mu asi křivdil. Stačí ti to?‘ Řekl to velice mile. Moc hezký člověk to byl, i když samozřejmě starý.“

„Jak dlouho tady byl?“

„Zůstal tu na oběd. Udělala jsem hovězí na olivách. Naštěstí to bylo zrovna ten den, co přijel řezník.“

Zdálo se, že paměť slečny Gilchristové se točí skoro výhradně kolem kulinárních zážitků.

„A vypadalo to, že spolu dobře vycházejí?“

„Ano, to ano.“

Susan se odmlčela a pak pokračovala:

„Byla teta Cora překvapená, když — umřel?“

„No jistě, přišlo to hrozně náhle, že?“

„Ano, bylo to náhlé… Chci říct — musela být překvapená. Nijak jí nenaznačil, jak vážně je nemocný?“

„Aha — chápu, jak to myslíte.“ Slečna Gilchristová se na chvilku odmlčela: „Ne, ne, asi máte pravdu. Říkala sice, že hodně zestárl — myslím, že říkala, že je senilní.

„Ale vám se nezdál senilní?“

„Ne, na pohled ne. Ale já jsem s ním moc nemluvila, nechala jsem je samozřejmě spolu samotné.“

Susan se na slečnu Gilchristovou zamyšleně podívala. Je slečna Gilchristová ten typ ženy, který poslouchá za dveřmi? Susan si byla jistá, že je čestná, že by nevzala ani drobnost, nepodváděla by s výdaji na domácnost, neotevírala dopisy. Ale zvědavost se umí zahalit do pláště spravedlnosti. Slečna Gilchristová mohla možná zjistit, že má nutnou práci v zahradě poblíž otevřeného okna, nebo utírat prach v hale… To by bylo přípustné. A pak by si samozřejmě nemohla pomoci, aby něco nezaslechla...

„Neslyšela jste nic z jejich rozhovoru?“ zeptala se Susan.

Příliš okatě. Slečna Gilchristová se rozčileně zarděla.

„To skutečně ne, paní Banksová. Nikdy jsem neměla ve zvyku poslouchat za dveřmi!“

Což znamená, že to dělá, pomyslela si Susan, jinak by prostě řekla ne.

Nahlas se omlouvala: „Odpusťte, slečno Gilchristová, moc mě to mrzí, tak jsem to nemyslela. Ale takovéhle domky jsou jako z papíru a někdy si člověk prostě nemůže pomoci, aby neslyšel skoro všechno, co se děje, a když jsou teď oba mrtví, je pro rodinu dost důležité vědět, co se během té schůzky mezi nimi odehrálo.“

Domek byl všechno jiné, jen ne „jako z papíru“ — v době, kdy vznikal, se stavělo poctivě — ale slečna Gilchristová na návnadu skočila a Susaninu tvrzení přisvědčila.

„Samozřejmě, co říkáte, je čistá pravda, paní Banksová — tenhle domek skutečně je maličký a já chápu, že byste chtěla vědět, co se mezi nimi stalo, ale já vám skutečně mnoho nepomohu. Myslím, že mluvili o zdraví pana Abernethieho — a o jistých — ehm, představách, které měl. Sice na to nevypadal, ale musel to skutečně být nemocný člověk, a jak už to tak často bývá, přičítal myslím svoje špatné zdraví vnějším vlivům. Moje teta —“

Slečna Gilchristová vypodobnila svou tetu.

Susan, stejně jako pan Entwhistle, se dalšímu hovoru o tetě vyhnula.

„Ano,“ kývla. „Přesně to jsme si mysleli. Strýc měl velice oddané služebnictvo a ti lidé jsou přirozeně hrozně rozčilení představou, že si myslel —“ Nedořekla.

„Ale jistě! Služebnictvo je na podobné věci velice citlivé. Vzpomínám si, že moje teta —“

Susan ji znovu přerušila.

„Předpokládám, že podezíral služebnictvo, ne? Myslím z toho, že mu podávají jed?“

„Já nevím… opravdu —“

Susan si všimla jejího zmatku.

„Nebylo to služebnictvo. Byla to nějaká konkrétní osoba?“

„Já nevím, paní Banksová. Já skutečně nevím —…