Po pohřbu

II.

Lanscombe nahlédl do kuchyně s varovnou poznámkou, ale Marjorie, kuchařka, se na něj utrhla. Marjorie byla mladá, teprve sedmadvacet, a Lanscombea neustále dráždila, protože byla na hony vzdálená jeho představě o tom, jak má správná kuchařka vypadat. Žádná důstojnost, žádný respekt k jeho, Lanscombeově postavení. Často mluvila o domě jako o „tomhle starém mauzoleu“ a stěžovala si, jak je kuchyně, umývárna a špižírna obrovská a že „všechno to obejít je výlet na celý den“. Byla na Enderby dva roky a zůstávala tu především proto, že dostávala dobrý plat, a pak také proto, že pan Abernethie uměl doopravdy ocenit její kuchařské umění. Vařila velmi dobře. Janet, jež stála u kuchyňského stolu a osvěžovala se šálkem kávy, byla postarší pokojská, která i přes to, že se s Lanscombem často s potěšením jedovatě pohádala, byla obvykle jeho spojenkyní proti mladší generaci reprezentované Marjorií. Čtvrtou osobou v kuchyni byla paní Jacksová, která chodila „zvenčí“ pomáhat, když to bylo potřeba, a která si velice užívala pohřeb.

„Krásné to měl,“ řekla, decentně popotáhla a dolila svůj šálek. „Devatenáct aut a kostel plný, a kanovník podle mě sloužil mši moc hezky. A počasí se také vydařilo. Chudák pan Abernethie, takových jako on už na světě moc není. Každý si ho vážil.“

Na příjezdové cestě se ozval klakson a bylo slyšet přijíždějící auto. Paní Jacksová odložila šálek a zvolala: „Už jsou tady.“

Marjorie zapálila plyn pod velkým hrncem krémové kuřecí polévky. Velký kuchyňský sporák z viktoriánských dob stál chladný a nepoužívaný, jako oltář starých časů.

Auta pojížděla jedno po druhém a lidé v černých šatech, kteří z nich vystupovali, přecházeli poněkud nejistě přes halu do velkého zeleného salonu. V mohutném ocelovém krbu hořel oheň jako ústupek prvním chladným podzimním dnům. Měl ovšem i jiný účel — zahnat další chlad pocházející z pohřbu samého.

Do místnosti vešel Lanscombe se stříbrným tácem a začal nabízet skleničky sherry.

Pan Entwhistle, jeden z hlavních partnerů staré a vážené firmy Bollard, Entwhistle, Entwhistle a Bollard, stál zády ke krbu a ohříval se. Přijal skleničku sherry a rozhlížel se po společnosti bystrým zrakem právníka. Ne všechny osobně znal a byl tedy nucen si je takříkajíc zařadit. Představování před odjezdem na pohřeb se odbývalo zběžně a tlumenými hlasy.

Pan Entwhistle si nejdřív prohlédl starého Lanscombea a pomyslel si: Už se celý třese, ten stařeček — nedivil bych se, kdyby mu táhlo na devadesátku. No, dostane hezkou roční rentu. On se nemá čeho bát. Věrná duše. Takovéhle starosvětské služebnictvo už se dnes nevidí. Jen pomocnice v domácnosti a paní k dětem. Bůh nám všem pomáhej! Smutný svět. Možná je jen dobře, že chudák Richard odešel předčasně. Neměl už moc pro co žít.

Pro pana Entwhistlea, kterému bylo sedmdesát dva, byla smrt Richarda Abernethieho v osmašedesáti letech rozhodně předčasná. Pan Entwhistle se vzdal aktivní činnosti před dvěma lety, ale jako vykonavatel poslední vůle Richarda Abernethieho a také z úcty ke svému nejstaršímu klientovi, který byl také jeho osobním přítelem, cestu na sever podnikl.

V duchu si probíral jednotlivé odkazy v závěti a přitom hodnotil rodinu.

Leovu manželku Helen znal samozřejmě dobře. Okouzlující žena, kterou měl rád a které si vážil. Stála teď u jednoho okna a on na ní spočinul oceňujícím pohledem. Černá jí slušela. Udržela si pěknou postavu. Měl rád její jasné rysy, linii hustých šedých vlasů sčesaných dozadu ze spánků i oči, které kdysi přirovnávali k chrpám a které byly dosud živě modré.

Kolik teď vlastně Helen bylo? Tak jednapadesát, dvaapadesát. Zvláštní, že se po Leově smrti nevdala znovu. Atraktivní žena. Ale oni si bývali navzájem velice oddaní, tihle dva.

Přejel pohledem k Timothyho manželce. Tu nikdy příliš dobře neznal. Černá jí neslušela — lépe vypadala v zemitém tvídu. Mohutná, rozumná a schopně vyhlížející žena. Vždycky byla Timothymu dobrou oddanou manželkou. Pečovala o jeho zdraví, skákala kolem něj — možná až trochu moc. Co vlastně Timothymu doopravdy je? Hypochondr je to, nic víc, tušil pan Entwhistle. Richard Abernethie to tušil také. „Samozřejmě, jako chlapec býval slabý na prsa,“ řekl Richard jednou. „Ale ať se propadnu, jestli mu dnes skutečně je něco vážného.“ No co, každý potřebuje nějakého koníčka. Timothyho koníčkem byla všezahrnující otázka vlastního zdraví. Skočila mu na to jeho žena? Pravděpodobně ne — jenže něco takového ženy nikdy nepřipustí. Timothy na tom musí být finančně docela dobře. Nikd…