Po pohřbu

III.

Slečna Gilchristová byla podsaditá, ošuntěle působící žena s krátkými ocelově šedými vlasy. Měla onu nevýraznou tvář, jaké ženy kolem padesátky tak často nabývají.

Vřele pana Entwhistlea přivítala.

„Jsem tak strašně ráda, že jste přijel, pane Entwhistle. Já vlastně vím tak málo o rodině paní Lansquenetové a samozřejmě jsem se nikdy v životě nesetkala s vraždou. Je to příšerné!“

Pan Entwhistle si byl jistý, že slečna Gilchristová skutečně ještě nikdy neměla co do činění s vraždou. Vlastně reagovala velmi podobně jako jeho vlastní právnický partner.

„Člověk o nich samozřejmě čte,“ odkázala slečna Gilchristová vraždy do patřičných mezí. „A ani to nedělám moc ráda. Většinou jsou tak špinavé.“

Pan Entwhistle šel za ní do obývacího pokoje a bystře se rozhlížel kolem sebe. Byla tu silně cítit olejová barva. Dům byl přeplněný — ani ne tak nábytkem, který víceméně odpovídal popisu inspektora Mortona, jako obrazy. Stěny byly pokryté obrazy, většinou velmi temnými a špinavými olejomalbami. Byly tu ale také akvarely a jedno dvě zátiší. Menší obrázky byly naskládané i na lavici pod oknem.

„Paní Lansquenetová je většinou kupovala na dražbách,“ vysvětlovala slečna Gilchristová. „Moc ji to bavilo, chudinku malou. Jezdila na všechny burzy a výprodeje v širokém okolí. Obrázky jsou dnes hrozně levné, prakticky za hubičku. Za žádný z nich nikdy nezaplatila víc než libru, někdy jen pár šilinků, a jak říkala, byla tu vždycky ta úžasná možnost, že najde něco cenného. Vždycky říkala, že tohleto je italský primitivista, který má možná velkou cenu.“

Pan Entwhistle se na italského primitivistu, kterého mu ukazovala, podíval pochybovačně. Vzpomněl si, že Cora nikdy nevěděla nic o obrazech. Byl ochoten sníst vlastní klobouk, jestli kterákoli z těchhle mazanic má cenu aspoň pětilibrovky!

„Samozřejmě,“ pokračovala slečna Gilchristová, která si všimla jeho výrazu a rychle vycítila jeho reakci, „já o tom mnoho nevím, ačkoli můj otec byl malíř — bohužel ne příliš úspěšný. Ale sama jsem jako dívka malovala akvarely a slyšela jsem o umění hodně mluvit, a paní Lansquenetová byla ráda, že má někoho, s kým může o malování hovořit a kdo ji pochopí. Chudinka malá, tak moc jí záleželo na všem, co se týkalo umění.“

„Měla jste ji ráda?“

Hloupá otázka, pokáral sám sebe. Mohla snad odpovědět něco jiného než „ano“? Pomyslel si ale, že žít s Corou muselo být únavné.

„Ale jistě,“ kývla slečna Gilchristová. „Velice dobře jsme spolu vycházely. Víte, v některých věcech byla paní Lansquenetová úplně jako dítě. Řekla cokoli, co ji zrovna napadlo. Nevím, jestli její úsudek byl vždycky tak docela správný —“

O mrtvých člověk neřekne — „byla to úplně hloupá husa“. Pan Entwhistle proto podotkl: „Rozhodně to nebyla intelektuálka.“

„Ne — ne — to asi nebyla. Ale byla velice bystrá, pane Entwhistle. Občas mě to docela překvapilo — jak dokázala uhodit hřebík na hlavičku.“

Pan Entwhistle se na slečnu Gilchristovou podíval s novým zájmem. Napadlo ho, že ona sama rozhodně není žádný hlupák.

„Byla jste s paní Lansquenetovou už nějakou dobu, že?“

„Tři a půl roku.“

„Vy — ehm — jste byla její společnicí a také jste — ehm — starala jste se o dům?“

Bylo zjevné, že se dotkl citlivé otázky.

„Ano — ano, tak. Vařila jsem většinu jídel — opravdu mě baví vařit — a také jsem trochu utírala prach a dělala lehké domácí práce. Nic z těch hrubých, samozřejmě.“ Slečna Gilchristová to vyslovila jako pevnou zásadu. Pan Entwhistle, který neměl nejmenší ponětí, co spadá mezi „hrubé“ práce, něco chlácholivě zabroukal.

„Na to sem chodila paní Panterova z vesnice. Pravidelně dvakrát týdně. Chápejte, pane Entwhistle, nikdy bych byla ani neuvažovala o jakémkoli služebníckém místě. Když zkrachovala moje malá čajovna — takové neštěstí — to ta válka, víte. Rozkošné místo. Nazvala jsem ji Pod vrbou a všechen porcelán měl modrý vrbový vzor — opravdu slaďounký — a zákusky byly skutečně dobré —zákusky a sladké pečivo já jsem vždycky uměla. Ano, všechno šlo velice dobře, ale pak přišla válka a nedostatek potravin a čajovna se zhroutila — padla ve válce, říkám já, a snažím se to tak brát. Přišla jsem o tu trochu peněz, co mi zanechal otec a kterou jsem do čajovny investovala, a samozřejmě jsem se musela rozhlížet po nějaké práci. Nikdy jsem se na žádné povolání nepřipravovala. Nastoupila jsem k jedné dámě, ale to naprosto nešlo — byla velice hrubá a panovačná — a pak jsem pracovala v kanceláři — ale to se mi vůbec nelíbilo, a pak jsem přišla k paní Lansquenetové a spolu jsme si od začátku padly do noty — protože její manžel byl malíř a tak vůbec.“ Slečna Gilchristová se odmlčela, aby se nadechla, a pak smutně dodala: „Ale tu svou čajovnu jsem měla hrozně ráda. Chodili tam tak milí lidé!“

Pan Entwhistle se díval na slečnu Gilchristovou a náhle jím projel záblesk poznání — obrázek složený ze stovek takových starších dam, které k němu přistupovaly v různých Vavřínech, Rezavých kočkách, Modrých papoušcích, Vrbách a Útulných koutcích, oblečené v cudných modrých nebo růžových nebo oranžových zástěrách s volány, a přijímaly objednávky konvic čínského čaje se zákusky. Pro slečnu Gilchristovou to byl duchovní domov — slušná staromódní čajovna s náležitě důstojnou klientelou. Po celé zemi musí být stovky takových slečen Gilchristových a všechny vypadají víceméně stejně — mírné trpělivé obličeje, tvrdošíjné křivky horního rtu, pomalu řídnoucí šedé vlasy.

Slečna Gilchristová pokračovala:

„Ale nesmím mluvit o sobě. Policie se chovala velmi laskavě a ohleduplně. Skutečně velmi laskavě. Z ústředí přijel nějaký inspektor Morton a ten byl velice chápavý. Dokonce mi zařídil, abych mohla přespat u paní Laneové tady kousek v sousedství, ale odmítla jsem. Považovala jsem za svou povinnost zůstat tady v domě, když tu byly všechny ty hezké věci, co paní Lansquenetová měla. Její —“ slečna Gilchristová polkla — „její tělo samozřejmě odnesli a pokoj zamkli, a inspektor mi řekl, že v kuchyni bude celou noc na hlídce uniformovaný strážník — kvůli rozbitému oknu — dnes ráno ho naš…