Po pohřbu

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Po pohřbu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie60 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Po pohřbu

Anotace

Smrt nejstaršího člena rodiny Abernethieových nikoho nepřekvapila. Byl sám a nemocný, život ho přestal zajímat poté, co ztratil svého jediného syna. Když se však jeho rodina sešla na pohřbu, zaskočilo pozůstalé tvrzení, že zesnulý byl zavražděn.Měl to být jen nejapný vtip, či šlo o promyšlenou provokaci? Anebo bylo v tomto nevhodném "šprochu" příslovečně vysloveno i cosi děsivě pravdivého? Vyloučit se to rozhodně nedá – vždyť na každého dědice čeká podíl na značném majetku. A ačkoliv se jejich osudy liší, vraždit mohl kdokoliv: někdo chce podnikat, jiný zahladit hříchy minulosti, další jen bezstarostně žít. A někdo už třeba nechce odkládat splnění životního snu…Jako blesk z čistého nebe pak atmosféru řečí a dohadů rozčísne událost, která už nikoho na pochybách nenechá: tentokrát je jisté, že se tu děje něco nekalého a nebezpečného. Ke slovu se proto dostává policie i rodinný právník a ten o pomoc poprosí svého dobrého přítele – Hercula Poirota.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

28

Jazyk

Žánr

Název originálu

After the Funeral

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Po pohřbu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dvacátá čtvrtá kapitola

 

I.

Telegram přišel večer kolem šesté.

Na zvláštní žádost byl doručen osobně, ne telefonicky, a Hercule Poirot, který už nějakou dobu obcházel kolem hlavních dveří, ho mohl převzít od Lanscombea, hned jak ho komorník dostal od poslíčka.

Roztrhl ho poněkud méně pečlivě, než bylo jeho zvykem. Sestával ze dvou slov a podpisu.

Poirot si zhluboka oddechl úlevou.

Pak vytáhl z kapsy librovou bankovku a podal ji ohromenému poslíčkovi.

„Jsou chvíle,“ vysvětlil Lanscombeovi, „kdy je třeba zapomenout na šetrnost.“

„To je jistě možné, pane,“ odpověděl komorník zdvořile.

„Kde je inspektor Morton?“ zeptal se Poirot.

„Jeden z těch pánů od policie,“ odpověděl Lanscombe s odporem a zároveň jemně naznačil, že něco takového jako jména policistů si není možné zapamatovat, „už odešel. Ten druhý je myslím v pracovně.“

„Výborně,“ prohlásil Poirot. „Hned za ním jdu.“

Znovu poplácal Lanscombea po rameni a řekl:

„Odvahu, už jsme došli skoro k cíli!“

Lanscombe se na něj podíval trochu nechápavě, protože myslel víc na odchody či spíše odjezdy než na příchody, ať k cíli nebo kamkoli jinam.

Zeptal se:

„Přece jen tedy nehodláte odjet vlakem v devět třicet, pane?“

„Neztrácejte naději,“ odpověděl mu Poirot.

Poirot vykročil ke dveřím, pak se zprudka obrátil a zeptal se:

„Napadlo mě, nevzpomněl byste si, co byla první slova, která vám paní Lansquenetová řekla, když přijela tehdy na pohřeb vašeho pána?“

„Vzpomínám si na to moc dobře, pane,“ rozzářil se Lanscombe. „Slečna Cora — promiňte, paní Lansquenetová — vždycky na ni myslím jako na slečnu Coru —“

„To je přirozené.“

„Řekla mi: ‚Dobrý den, Lanscombe. To už je let, co jste nám nosil do domečků pusinky.‘ Všechny děti měly každé svůj domeček — dole v parku u plotu. V létě, k…