Vlak z Paddingtonu

II

Jakmile se Lucy vrátila z ohledání, šla rovnou do kuchyně, a právě honem chystala oběd, když Bryan Eastley vstrčil hlavu do dveří.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se. „Vyznám se tady v domě dobře.“

Lucy ho přejela rychlým bezmyšlenkovitým pohledem. Bryan ve svém malém autíčku přijel rovnou z ohledání a ona ještě neměla moc času utvořit si o něm úsudek.

Co však viděla, bylo dost příjemné. Eastley byl roztomilý mladý muž něco přes třicet, s hnědými vlasy, s trochu smutnýma očima a ohromným plavým knírem.

„Chlapci ještě nejsou zpátky,“ řekl, když vešel a usedal na konec kuchyňského stolu. „Než se sem na kolech dostanou, bude jim to jistě dvacet minut trvat.“

„Ti jsou jistě odhodlaní nic nezmeškat,“ usmála se Lucy.

„Nemám jim to za zlé. Myslím jako, že je to v jejich životě první ohledání mrtvoly, a abych tak řekl, rovnou v rodině.“

„Vstal byste laskavě z toho stolu, pane Eastley? Potřebuju tam postavit mísu.“

Bryan poslechl.

„No ne, ten omastek je pěkně horký. Co do toho dáte?“

„Pudink z máslového těsta s masem.“

„Ten starý dobrý pudink. To bude jistě k obědu anglický rostbíf, co?“

„Ano.“

„Opravdovská pohřební pečené. To to voní.“ Uznale začichal. „Nevadí vám moje klábosení?“

„Jestli jste přišel pomoct, tak bych radši, abyste pomáhal.“ Vytáhla z trouby další pekáč. „Tady máte práci — obraťte všechny ty brambory, aby se opekly z druhé strany…“

Bryan čile poslechl.

„To se všechny ty věci smažily, když jsme byli na ohledání? Co kdyby se byly spálily?“

„To je velmi nepravděpodobné. Teplota trouby se dá seřídit.“

„Trouba má elektrický mozek, co? Je to tak?“

Lucy na něj vrhla rychlý pohled.

„Správně. A teď dejte pekáč do trouby. Tady máte utěrku. Tu v druhé přihrádce — tu nahoře potřebuju na pudink.“

Bryan poslechl a pronikavě vypískl.

„Snad jste se nespálil?“

„Trošku. No nevadí. To vaření je ale nebezpečná práce.“

„To si asi sám nikdy nevaříte?“

„Vlastně vařím — dost často. Ale ne takovéhle věci. Umím uvařit vajíčko — když se nezapomenu podívat na hodiny. A umím udělat vejce na slanině. A taky dovedu ugrilovat plátek hovězího nebo otevřít polévkovou konzervu. Mám doma elektrický sporáček.“

„Žijete v Londýně?“

„Jestli se tomu dá říkat žít — tak ano.“

Jeho hlas zněl malomyslně. Díval se, jak Lucy dává do trouby mísu s pudinkovou směsí.

„To je tak hezký pohled,“ vzdychl.

Když měla Lucy tu nejnaléhavější práci za sebou, podívala se na něj pozorněji.

„Na co — na tu kuchyň?“

„Ano. Připomíná mi to naši kuchyň doma — když jsem byl malý.“

Teď Lucy napadlo, že Bryan Eastley vypadá tak nějak ztraceně. Když se na něho lépe podívala, uvědomila si, že je starší, než si myslela. Těžko si ho člověk představoval jako Alexandrova otce. Připomínal jí nesčetné mladé piloty, které poznala za války, když byla v tom citlivém věku čtrnácti let. Její život pokračoval, vyrostla v poválečném světě — ale měla pocit, jako by Bryanův život nepokračoval, jako by léta plynula, ale Bryan zůstal stát. Jeho další slova to potvrdila. Znovu se posadil ke kuchyňskému stolu.

„Není to na světě lehké,“ řekl. „Myslím jako, že není pro člověka lehké se orientovat. Chápete, člověk na to není školený.“

Lucy si vzpomněla, co slyšela od Emmy.

„Vy jste byl pilot-stíhač, že?“ zeptala se. „Dostal jste válečný kříž.“

„Právě taková věc člověka odrovná. Dostanete medaili a všichni se snaží vám život ulehčit. Dají vám místo a tak dál. Je to od nich moc slušné. Ale jsou to samá místa v kanceláři a člověk prostě na tohle není. Sedět za psacím stolem a mít hlavu zamotanou z číslic. Mám různé nápady, víte, a pokoušel jsem se o jeden nebo dva podničky. Ale neseženete do toho peníze. Nenajdete chlápka, co by to financoval. Kdybych měl nějaký kapitálek…“

Zadumal se.

„Vy jste Edii neznala, viďte? Tedy mou ženu. No samozřejmě, že jste ji neznala. Ta byla úplně jiná než on…