Vlak z Paddingtonu

KAPITOLA DRUHÁ

I

Věrna ponaučení, kterého se jí dostalo od maminky a od babičky — totiž: že opravdová dáma nesmí nikdy projevit pohoršení nebo překvapení — slečna Marplová jen pozvedla obočí, potřásla hlavou a řekla:

„To musel být pro tebe hrozný a jistě velice neobvyklý zážitek, Elspeth. Uděláš asi nejlíp, když mi to všechno hned povíš.“

To bylo právě to, co paní McGillicuddyová toužila udělat. Nechala se hostitelkou odvést ke krbu, tam se posadila, sundala rukavice a pustila se živě do vyprávění.

Slečna Marplová poslouchala s napjatou pozorností. Když se paní McGillicuddyová na chvilku odmlčela, aby nabrala dech, slečna Marplová promluvila se vší rozhodností:

„Teď, má milá, myslím, nejlíp uděláš, když půjdeš nahoru, sundáš si klobouk a trochu se umyješ. Pak se navečeříme — a při jídle nebudeme o tomhle vůbec mluvit. Po večeři můžeme celou věc důkladně probrat a podívat se na ni ze všech stran.“

Paní McGillicuddyová souhlasila. Obě dámy večeřely a při jídle rozbíraly různé životní události, tak jak k nim docházelo ve vesničce St. Mary Mead. Slečna Marplová hovořila o všeobecné nedůvěře k novému varhaníkovi, vyprávěla o nedávném skandálu lékárníkovy ženy a zmínila se o nepřátelství mezi učitelkou a místní školní radou. Pak mluvily o svých zahrádkách.

„Pivoňky jsou hrozně nevypočitatelné,“ řekla slečna Marplová a vstala od stolu. „Ty se buďto vydaří — nebo nevydaří. Ale jak jednou u tebe zapustí kořeny, zůstanou s tebou až do smrti, abych to tak řekla, a dneska mají opravdu tolik krásných druhů.“

Znova se uvelebily u krbu a slečna Marplová přinesla ze skleněné skříně v rohu dvě staré waterfordské sklenice a z jiné skříně vytáhla láhev.

„Dnes večer si žádnou kávu nedáš, Elspeth,“ řekla. „Jsi příliš rozrušená, není taky divu, pravděpodobně nebudeš ani spát. Dám ti sklenici svého petrklíčového vína a později možná šálek heřmánkového čaje.“

Paní McGillicuddyová souhlasila a slečna Marplová jí nalila víno.

„Jane,“ řekla paní McGillicuddyová, když znalecky usrkávala víno, „nemyslíš si přeci, že se mi to zdálo, nebo že jsem si to vymyslela?“

„Ovšemže ne,“ horlivě odpověděla slečna Marplová.

Paní McGillicuddyová ulehčené vydechla.

„Ten průvodčí si to myslel. Byl docela zdvořilý, ale přece jen –“

„To bylo za těch okolností docela přirozené, Elspeth. Vypadalo to velmi nepravděpodobně — a taky to nepravděpodobné bylo. A on tě vůbec neznal. Ne, já naprosto nepochybuju o tom, že jsi viděla, cos mi řekla, že jsi viděla. Je to velmi neobyčejné — ale naprosto ne nemožné. Vzpomí…