Vlak z Paddingtonu

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vlak z Paddingtonu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie80 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Vlak z Paddingtonu

Anotace

Slečna Marplová řeší záhadnou vraždu, kterou její přítelkyně zahlédla ve vlakovém kupé. Vše důležité se řeší v ponurém domě u železniční trati.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

8

Jazyk

Žánr

Název originálu

4.50 from Paddington

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vlak z Paddingtonu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA PÁTÁ

 

I

„Neměli byste nic proti tomu, kdybych si odpálila pár míčků v parku?“

„Jistěže ne. Máte ráda golf?“

„Nijak zvlášť ho neovládám, ale abych nevyšla ze cviku. Je to příjemnější tělocvik než chodit na procházku.“

„Tady kolem to na procházky není,“ zavrčel pan Crackenthorpe. „Samý chodník a pár ubohých domečků, co vypadají jako krychle. Chtěli by se zmocnit mé půdy a postavit na ní další krychle. Ale dokud jsem živ, nedostanou nic. A já nebudu umírat kvůli tomu, abych někomu udělal radost. To si pište! Nebudu umírat kvůli nikomu!“

„No tak, tati,“ řekla jemně Emma Crackenthorpová.

„Já vím, co si myslejí — a na co čekají. Všichni. Cedric a ten prohnanej lišák Harold s tou svou hladkou tváří. A co se týče Alfreda, nevím, jestli se nepokusil mě oddělat. Nejsem si jistej, jestli se tenkrát o to nepokusil. To byla divná nevolnost. Quimper byl z toho jelen. Položil mi tenkrát diskrétně spoustu otázek.“

„Každý má občas zažívací potíže, tati.“

„No dobrá, dobrá, řekni rovnou, že jsem se přejed. To chceš říct, viď? A pročpak jsem tolik jed? Protože bylo na stole příliš mnoho jídla, příliš mnoho. To je zbytečné mrhání peněz. A to mi připomíná — abych vám, vy děvče, něco řek. K obědu jste dala pět brambor — pěkně velkých. Říkám, že dvě brambory jsou pro každého dost. Tak příště nedávejte víc než čtyři. Ta pátá přišla nazmar.“

„Nepřišla, pane Crackenthorpe. Počítala jsem, že je dám večer do španělské omelety.“

„Hm!“ Když Lucy s podnosem na kávu vycházela s pokoje, slyšela ho, jak říká: „Chytré děvče, má odpověď na všechno. Ale vaří dobře — a je to hezká ženská.“

Lucy Eyelesbarrowová si ze sad golfových holí, které si sebou přivezla, vybrala jednu lehkou, přelezla plot a byla v parku.

Začala hrát. Po pěti minutách míček, zřejmě sliceovaný, se stočil doprava na železniční násep. Lucy vylezla nahoru a pustila se do hledání. Ohlédla se zpátky k domu. Byl daleko a nikoho zřejmě ani v nejmenším nezajímalo, co dělá. Hledala dál. Občas z náspu odpálila dolů do trávy další míček. Za odpoledne prohledala asi třetinu náspu. Nic. Hrála pak zpátky směrem k domu.

Druhý den na něco přišla. Trnový keř rostoucí asi v polovině náspu byl olámaný. Na zemi ležely polámané větvičky. Lucy keř prohlédla. Na jednom trnu byl napíchnutý vytržený kousek kožešiny. Měl světlounce hnědou barvu, skoro stejnou jako keř. Lucy se na něj chvilku dívala, pak vytáhla z kapsy nůžky a polovinu pečlivě odstřihla. Odstřižek uložila do obálky, kterou měla v kapse. Pak sešla po příkrém svahu dolů a hledala dál. Pečlivě prohlédla drsnou trávu na poli. Zdálo se jí, že rozeznává stopy, které někdo udělal, když kráčel vysokou trávou. Ale byly velmi nezřetelné — zdaleka ne tak jasné jako její vlastní stopy. Musel je někdo udělat už před delší dobou — a byly příliš slabé, aby si byla jista, že to není jen její fantazie.

Začala pečlivě hledat v trávě pod polámaným keřem. Brzo její hledání přineslo ovoce. Našla pudřenku, lacinou malou smaltovanou věcičku. Zabalila ji do kapesníku a dala do kapsy. Hledala dál, ale už nic nenašla.

Druhý den odpoledne nasedla do svého autíčka a jela za churavou tetou. „Nepospíchejte. Budeme vás potřebovat až na večeři,“ řekla laskavě Emma Crackenthorpová.

„Děkuju, ale budu zpátky nejpozději v šest.“

Dům číslo 4 na Madison Road bylo malé tmavé stavení v tmavé uličce. Měl čisťounké krajkové záclonky, do bělá vydrhnuté schody přede dveřmi a naleštěnou mosaznou kliku. Dveře otevřela vysoká, sveřepě vypadající žena v černých šatech a s velkým drdolem šedých vlasů.

Když uváděla Lucy k slečně Marplové, podezíravě si ji měřila.

Slečna Marplová obývala zadní salónek, který měl vyhlídku do malé upravené čtvercové zahrádky. Byl vyzývavě čistý, se spoustou koberečků a dečiček, porcelánových figurek, masivním tmavým nábytkem a kapradím ve dvou květináčích. Slečna Marplová seděla v křesle u krbu a pilně háčkovala.

Lucy vešla a zavřela dveře. Usedla na židli proti slečně Marplové.

„Tak vida,“ řekla, „vypadá to, že jste měla pravdu.“

Ukázala svůj nález a podrobně vylíčila, jak věci našla.

Do tváří slečny Marplové vstoupil slabý ruměnec uspokojení.

„Člověk by možná neměl cítit takovou spokojenost, ale je to hrozně potěšující, když se mu dostane důkazu, že teorie, kterou si utvořil, je správná!“

Ohmatala malý chomáček kožešiny. „Elspeth říkala, že ta žena měla na sobě světlý kožich. Pudřenka byla asi v kapse kožichu a vypadla, když se tělo kutálelo po svahu. Nevypadá to na nic zvlášť významného, ale mohlo by to pomoci. Nevzala jste celý kousíček kožešiny?“

„Ne, polovinu jsem nechala na keři.“

Slečna Marplová přikývla na souhlas.

„Správně. Jste velmi inteligentní, má milá. Policie si to určitě bude chtít ověř…