Sittafordská záhada

XXXI
Šťastlivec

Za deset minut už Emily spěchala dolů po cestě. Kapitán Wyatt, vyklánějící se z branky, pokusil se ji na chvilku zastavit.

„Počkejte přece, slečno Trefusisová. Co to všechno slyším?“

„Všechno je to pravda,“ řekla Emily a pospíchala dál.

„No jo – ale počkejte, zajděte přece na chvilku. Pojďte dál – nabídnu vám sklenku vína nebo šálek čaje. Na všechno je dost času. Nač ten spěch? Spěch je na civilizovaných lidech jako vy vůbec to nejhorší.“

„My jsme nemožní, já vím,“ řekla Emily a pelášila dál. Vpadla k slečně Percehouseové jako explodující puma.

„Přišla jsem vám to všechno povědět.“

A zčistajasna, bez oklik na ni vychrlila celou tu historii. Vyprávění bylo přerušováno jen rozličnými výkřiky jako No tohle, Neříkejte a Koho by to napadlo ze strany slečny Percehouseové. Když Emily dovyprávěla, slečna Percehouseová se zvedla na lokti a nabádavě vztyčila prst.

„Co jsem říkala?“ zeptala se.

„Říkala jsem vám, že Burnaby je závistivec. Pěkní přátelé! Víc jak dvacet let dělal Trevelyan všechno o trošku líp než Burnaby. Lip lyžoval, byl lepší horolezec, líp střílel a dokonce i ty křížovky luštil líp. Burnaby nebyl formát, který by se mu mohl vyrovnat. Trápilo ho to, nesnášel to vědomí. Trevelyan byl bohatý a on chudý.

Vleklo se to strašně dlouho. Mohu vás ujistit, že je vskutku těžké mít doopravdy rád člověka, který dělá a dokáže dělat všechno o trošku líp než vy. Burnaby byl chlap s dost omezeným rozhledem, úzkoprsý patron. Nevydržel to.“

„Myslím, že máte pravdu,“ prohlásila Emily.

„Nu, musela jsem vám to přijít povědět. Zdálo se mi to strašně nespravedlivé, že jste byla ze všeho takhle vyloučena. Mimochodem, věděla jste, že váš synovec se zná s mou tetou Jennifer? Pili spolu ve středu v Dellerově kavárně čaj.“

‚Je to jeho kmotra,“ řekla slečna Percehouseová.

„To byl tedy ten kamarád, za kterým mermomocí chtěl jet do Exeteru. Jak znám Ronnieho, chtěl si od ní půjčit peníze. No, já mu vycinkám.“

„Zakazuju vám to. V takový radostný den jako dnes na něho nesmíte být zlá,“ řekla Emily.

„Sbohem. Už musím letět. Mám ještě spoustu práce.“

„Co máte ještě za práci, děvenko moje? Spíš bych řekla, že už jste pěkný kus práce udělala.“

„Ještě leccos zbývá. Musím teď jet do Londýna navštívit pojišťovnu, u které Jim pracuje, a přesvědčit její vedoucí, aby na něho nepodávali žalobu kvůli té hlouposti s vypůjčenými penězi.“

„Hm,“ řekla slečna Percehouseová.

„Teď už to bude dobré,“ řekla Emily.

„Jim bude v budoucnu sekat dobrotu. Dostal pořádně za vyučenou.“

„Snad. A myslíte, že se vám podaří je přesvědčit?“

„Jistě,“ prohlásila Emily neochvějně.

„Nu dobrá,“ řekla slečna Percehouseová, „snad to dokážete. A co pak?“

„Pak,“ řekla Emily, „pak budu opravdu se vším hotova. Udělala jsem pro Jima vše, co jsem pro něho udělat mohla.“

„Takže řekněme – co bude dál?“ zeptala se slečna Percehouseová.

„Jak to myslíte?“

„Co dál? Nebo – jestli to chcete jasněji: pro kterého z nich se rozhodnete?“

„Ach tak!“ zvolala Emily.

„Přesně tak. To bych moc chtěla vědět. Který z nich bude ten nešťastný?“

Emily se dala do smíchu. Sklonila se a políbila starou dámu.

„Nehrajte si na hloupou,“ řekla.

„Víte dobře, který to je.“ Slečna Percehouseová vyprskla. Emily hbitě vyběhla z domu a zamířila k brance, když uviděla po cestě přicházet Charlese. Uchopil ji za obě ruce.

„Emily – miláčku!“

„Charlesi! Není to všechno báječné?“

„Dám ti pusu,“ řekl pan Enderby a učinil, co řekl.

„U novin to mám v suchu, Emily,“ řekl.

„Teď mi ale pověz, miláčku, jak to uděláme?“

„Co jak uděláme?“

„No – rozumíš přece – nehodilo by se, abychom hráli tuhle hru s tím chudáčkem Pearsonem, když sedí ve vězení, no a vůbec. Jenže oni ho teď pustí – a tak musí spolknout hořkou pilulku jako kdokoli jiný.“ ,,0 čem to proboha mluvíš?“ řekla Emily.

„Víš moc dobře, že jsem do tebe blázen,“ řekl pan Enderby, „a ty zas máš ráda mě. Pearson byl jen omyl. Chci říct – no ano – že ty a já jsme byli jeden pro druhého stvořeni. Věděli jsme to celou tu dobu – oba, že mám pravdu? Dáváš přednost svatbě na úřadě nebo v kostele?“

„Když mluvíš o svatbě,“ řekla Emily, „tak to teda laskavě pusť z hlavy.“

„Cože – ale já říkám –“

„Ne,“ řekla Emily.

„Ale Emily“

„Když to chceš vědět,“ řekla Emily, „mám ráda Jima. Moc ho mám ráda!“

Charles na ni vytřeštil oči, naprosto popletený a neschopen slova.

„To není možné!“

‚Je to možné! Mám ho ráda! A vždycky jsem ho ráda měla!…