Sittafordská záhada

VII
Závěť

V realitní kanceláři firmy Williamsonsových vstal a uvítal je čiperný mladík.

„Dobré jitro, pane majore.“

„Dobré, dobré.“

„To je hrozné – co se stalo,“ řekl mladík upovídaně.

„Něco takového se už v Exhamptonu nepřihodilo řadu let.“ Mluvil s vervou a major zkřivil tvář.

„Tohle je inspektor Narracott,“ řekl.

„Ach, zajisté,“ řekl mladík a zdálo se, že je nečekaným seznámením příjemně vzrušený.

„Potřebuji několik informací, které mi myslím můžete poskytnout,“ řekl inspektor.

„Dověděl jsem se, že pronájem Sittafordského sídla sjednávala vaše kancelář.“

„Paní Willettové? Ano, to jsme dělali.“

„Mohl byste mi podrobně povědět, jak to celé probíhalo? Navštívila vás paní Willettová osobně, nebo poslala dopis?“

„Napsala nám. V dopise stálo, moment –“ vytáhl zásuvku a vyhledal složku korespondence.

„Ano, z hotelu Carlton v Londýně.“

„Jmenovala přímo Sittafordské sídlo?“

„Ne, chtěla si pouze najmout na zimu nějaký dům stojící nedaleko Dartmooru a který by měl nejméně osm ložnic. Vzdálenost od železniční trati nebo města pro ni nehrála roli.“

„Měli jste Sittafordské sídlo poznamenané mezi objekty, u nichž pronájem přichází v úvahu?“

„Ne, neměli. Ve skutečnosti to však byl jediný dům v okolí, který těmto požadavkům vyhovoval. Paní Willettová v dopise uvedla, že je ochotna zaplatit až dvanáct guineí, a to se mi zdálo natolik výhodné, že jsem napsal kapitánu Trevelyanovi dotaz, zda by za těchto podmínek nechtěl svůj dům pronajmout. Dostali jsme kladnou odpověď a naše kancelář zařídila vše další.“

„Paní Willettová si předtím dům vůbec neprohlídla?“

„Souhlasila s nájmem bez předchozí prohlídky a podepsala smlouvu. Pak na jeden den přijela sem, zajela si do Sittafordu, navštívila kapitána Trevelyana, dohodla se s ním o nádobí, ložním prádle a podobných věcech, a při té příležitosti si dům prohlédla.“

„Byla s ním spokojena?“

„Zastavila se pak u nás a říkala, že je tím domem nadšena.“

„A co jste si myslel vy?“ zeptal se inspektor Narracott a měřil si mladíka bystrýma očima. Mladík pokrčil rameny.

„V realitní branži se nedivíte nikdy ničemu,“ řekl. Po tomto hlubokomyslném aforismu odešli; inspektor předtím mladíkovi poděkoval za jeho ochotu.

„Nemáte zač, rádo se stalo.“ Zdvořile je vyprovodil ke dveřím.

Advokátní kancelář Walters & Kirkwood byla, jak řekl major Burnaby, hned vedle realitní firmy. Když tam přišli, dověděli se, že pan Kirkwood právě přijel, a byli k němu uvedeni. Pan Kirkwood byl starší pán s blahosklonným vzezřením. Byl to exhamptonský rodák a převzal advokátní kancelář po svém otci a dědečkovi. Povstal, nasadil zarmoucený výraz a podal majorovi ruku.

„Dobré jitro, pane majore,“ pravil. „Je to otřesná záležitost. Vskutku – velice otřesná. Chudák Trevelyan.“ Tázavě se podíval na Narracotta a major Burnaby několika případnými slovy vysvětlil jeho přítomnost.

„Vedete vyšetřování toho případu, inspektore Narracotte?“

„Ano, pane Kirkwoode. A vyšetřování mě přivedlo k vám, abych se od vás dověděl jisté informace.“

„Rád vám poskytnu veškeré informace, které poskytnout smím,“ pravil advokát.

‚Jde o poslední vůli zesnulého kapitána Trevelyana,“ řekl Narracott.

„Dověděl jsem se, že závěť je uložena u vás.“

„Ano, je tomu tak.“

„Byla sepsána už před delší dobou, že?“

„Před pěti nebo šesti lety. Momentálně si nevzpomínám přesně.“

„Velice rád bych se co nejdřív se zněním poslední vůle seznámil, pane Kirkwoode. Mohlo by to závažným způsobem přispět ke zdaru vyšetřování.“

‚Jeli možná?“ pravil advokát.

„Opravdu, to by mě v životě nenapadlo, ale nepochybuji, že se ve své práci vyznáte, inspektore. Nuže „ Vrhl letmý pohled na majora.

„Major Burnaby a já jsme společnými vykonavateli závěti. Pokud sám nemá námitek –“

„Ne, já s tím souhlasím.“

„Pak nevidím důvod, proč bych vaší žádosti nevyhověl, pane inspektore.“

Zvedl sluchátko telefonu na svém stole a řekl několik slov. Za malou chvíli se objevil úředník, položil před advokáta zapečetěnou obálku a odešel. Pan Kirkwood obálku zvedl, rozřízl ji nožem na papír, vytáhl z ní velkou a slavnostně vyhlížející listinu, odkašlal si a začal číst:

„Já, Joseph Arthur Trevelyan ze Sittafordského sídla v Sittafordu, v Devonském hrabství, prohlašuji tento dokument za svou poslední vůli a závěť, pořízenou dne třináctého tohoto měsíce srpna roku tisícího devítistého šestadvacátého.

1. Johna Edwarda Burnabyho z Vilky č. l v Sittafordu a Fredericka Kirkwooda z Exhamptonu ustanovuji společnými vykonavateli této mé poslední vůle a správci pozůstalostního jmění.

2. Robertu Henrymu Evansovi, za jeho dlouhé a věrné služby odkazuji částku L 100 jedno sto liber, prostou pozůstalostních dávek a dědických poplatků, k jeho užívání pod podmínkou, že v době mého úmrtí bude u mne v služebním poměru a sám výpověď nepodal ani ji neobdržel.

3. Již zmíněnému Johnu Edwardu Burnabymu, na znamení našeho přátelství a na důkaz své náklonnosti a úcty odkazuji veškeré lovecké trofeje, včetně hlav a kožešin vysoké zvěře, rovněž i všechny poháry a sportovní ceny; které jsem za svého života obdržel, jakož i ostatní lovecké zbraně a ozdoby v mém majetku.

4. Správcům pozůstalostního jmění ukládám, aby veškerý můj movitý i nemovitý majetek, pokud není v této závěti nebo dovětku určeno jinak, prodali či jinak proměnili v hotovost.

5. Z peněz, získaných z prodeje, dražeb atd. potom nechť vykonavatelé uhradí pohřební výlohy, dědické poplatky, pozůstalostní dávky, dluhy a odkazy v této závěti či v dovětku uvedené.

6. Zbytek pozůstalosti v hotovosti či cenných papírech rozdělí vykonavatelé na čtyři rovné části či podíly.

7. Po tomto rozdělení, jak výše uvedeno, odevzdají vykonavatelé jednu čtvrtinu jako dědický podíl mé sestře Jennifer Gardnerové. Vykonavatelé mé poslední vůle zbývající tři podíly rozdělí tak, aby na každé ze tří dětí zesnulé sestry Mary Pearsonové připadlo vždy po jednom podílu.

Já, Joseph Arthur Trevelyan jsem na důkaz toho vlastní rukou podepsal toto své poslední pořízení v den a rok výše uvedený. Poslední pořízení bylo podepsáno…