Sittafordská záhada

VI
V hostinci U tří korun

Inspektoru Narracottovi se nepodařilo sejít se s majorem Burnabym, dokud si předem neodbyl nekonečně dlouhý rozhovor s paní Bellingovou – majitelkou hostinské koncese U tří korun. Paní Běllingová byla tlustá, popudlivá a natolik hovorná, že nemohl učinit nic jiného, než trpělivě naslouchat, dokud proud její výmluvnosti nevyschne přirozenou cestou.

„Takovou hroznou noc jsem ještě nezažila,“ řekla nakonec.

„A nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že by se nešťastnému panu kapitánovi mohlo něco zlého přihodit. To všechno ti zatracení pobudové, říkám to pořád a nepřestanu to opakovat – já je prostě nesnesu. Ti klidně každého oddělají. Kapitán neměl ani psa, který by ho chránil. Psů se totiž bojej – to jako ti tuláci. Kdepak, člověk vůbec neví, co se děje pár kroků od něho.“

„Ano, pane Narracotte,“ pokračovala odpovídajíc na jeho otázku, „pan major zrovna snídá. Najdete ho v jídelně. Ale jak se vyspal, když neměl ani pyžamo a nic, a já, vdova, jsem mu nemohla nijak pomoct, na to se ho raději neptejte. Mně řekl, že na tom nezáleží, byl moc rozrušený a takový divný – není divu, když mu zavraždili jeho nejlepšího přítele. Byli to oba velice příjemní páni, ačkoli o kapitánovi se říkalo, že je hrozně opatrný na peníze. To víte, já vždycky myslela, že je nebezpečné bydlet v takovém Sittafordu, odkud je všude tolik mil, a tu máš! Kapitána zavraždí přímo tady v Exhamptonu. V životě se vždycky stává to, co člověk nečeká, nemám pravdu, pane Narracotte?“

Inspektor řekl, že nepochybně pravdu má. Pak dodal: „Jaké hosty jste tu včera měla, paní Bellingová? Nějaké cizí lidi?“

„Počkejte, hned si vzpomenu. Byl tu pan Moresby a pan Jones, oba jsou obchodní cestující, a pak nějaký mladý pán z Londýna. Jinak nikdo. To dá rozum, že v takový nečas tu skoro nikdo nebývá. V zimě jsme tu jak v Zapadákově. Počkejte, byl tu ještě jeden mladý pán – přijel posledním vlakem. Na všechno zvědavý, hotový všetečka. Ještě nevstal.“

„Posledním vlakem?“ řekl inspektor. „Přijíždí v deset, že? Myslím, že se kvůli němu nemusíme obtěžovat. A ten druhý – ten z Londýna? Znáte ho?“

„V životě jsem ho neviděla. Obchodní cestující to nebude, kdepak – ten bude něco lepšího. Momentálně si nemohu vzpomenout, jak se jmenuje – ale najdu vám to v knize hostů. Odjel prvním ranním vlakem do Exeteru, v šest deset. Je mi to dost divné. Co tady vůbec pohledával, to bych opravdu ráda věděla.“

„Nezmínil se, co dělá?“

„Ani slůvkem.“

„Vyšel vůbec ze svého pokoje?“

„Přijel kolem poledne, asi v půl páté si vyšel ven a vrátil se asi deset minut před půl sedmou.“

„Kam si vyšel?“

„Nemám sebemenší tušení, opravdu ne, pane. Třeba jen tak na procházku. To bylo ještě předtím, než začal padat sníh, ale stejně včera nebylo počasí, aby člověk chodil na špacír.“

„Odešel v půl páté a vrátil se v šest dvacet,“ pronesl inspektor zamyšleně.

„To je dost divné. Nezmínil se o kapitánu Trevelyanovi?“

Paní Bellingová rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, pane Narracotte, nezmínil se vůbec o nikom. Choval se dost uzavřeně. Docela hezký mládenec – ale něco ho trápilo, měla jsem aspoň ten dojem.“ Inspektor přikývl a šel se podívat do knihy hostů.

„James Pearson z Londýna,“ přečetl z ní.

„No, to moc neříká. Budeme si muset o panu Pearsonovi pár maličkostí zjistit.“ Pak vykročil do jídelny vyhledat majora Burnabyho. Major seděl v celé místnosti sám. Popíjel kávu jakési našedlé barvy a před sebou na stole měl rozevřené Timesy.

„Major Burnaby?“

„Jmenuji se tak.“

‚Já jsem inspektor Narracott z Exeteru.“

„Dobré jitro, inspektore. Už jste udělal nějaký pokrok v pátrání?“

„Ano, pane. Myslím, že jsme trochu pokročili. Dovolil bych si to prohlásit celkem s jistotou.“

„To rád slyším,“ řekl major suše. Zatvářil se jako člověk, který se smířil s myšlenkou, že nebude věřit ničemu.

„Chtěl bych od vás slyšet pouze jeden či dva detaily, pane majore,“ řekl inspektor, „a myslím, že mi pravděpodobně můžete říct, co potřebuju.“

„Povím vám, co vím,“ řekl Burnaby.

„Měl kapitán Trevelyan nějaké nepřátele, pokud vám je známo?“

„Neměl jediného široko daleko.“ Burnaby to prohlásil naprosto rozhodně.

„Pokud jde o sluhu, o toho… Evanse – pokládáte ho za důvěryhodného?“

„Ovšem, zajisté. Vím, že mu Trevelyan důvěřoval.“

„Nezlobil se na Evanse proto, že se oženil?“

„Ne, proč taky? Trevelyana to mrzelo – nerad měnil své zvyky. Starý mládenec, to víte.“

„Když už jste se o tom zmínil… Kapitán Trevelyan nebyl ženatý – nevíte, zda zanechal poslední vůli? A v případě, že poslední vůli nesepsal, máte představu o tom, kdo po něm bude dědit?“

„Trevelyan zanechal napsanou závěť,“ řekl Burnaby.

„Ach tak – vy to víte.“

„Ano. Ustanovil mě vykonavatelem. Řekl mi to.“

„Víte také, jak a komu odkázal své jmění?“

„To vám nemohu říct.“

„Vyrozuměl jsem, že byl velice zámožný?“

„Trevelyan byl boháč,“ odpověděl Burnaby. „Řekl bych dokonce, že byl mnohem bohatší, než tady v okolí kdo tušil.“

„Měl příbuzné – víte o nich něco?“

„Má jednu sestru a myslím několik synovců a neteří. Nikdy se s nikým z nich příliš nestýkal, ale také s nimi neměl žádné spory“

„Nevíte, kde je ta poslední vůle uložena?“

„V advokátní kanceláři Walters & Kirkwood tady v Exhamptonu. Sepsali ji.“

„Takže když vlastně jste vykonavatelem závěti, pane majore, snad byste nyní se mnou zašel k Waltersovi & Kirkwoodovi. Rád bych znal obsah té poslední vůle co nejdřív.“

Burnaby celý ožil.

„Po čem jdete?“ řekl.

„Co má ta závěť s celou věcí společného?“

Inspektor Narracott nehodlal vyložit karty na stůl předčasně.

„Případ není tak jednoduchý, jak jsme se domnívali,“ řekl.

„Mimochodem, rád bych se vás …