Sittafordská záhada

X
Rodina Pearsonových

Dalším krokem inspektora Narracotta bylo nezbytné hlášení, které musel podat svému nadřízenému, vrchnímu inspektoru Maxwellovi. Ten vyslechl Narracottovo vyprávění se zájmem.

„Tohle vypadá na velký případ,“ řekl zamyšleně.

„O tom budou v novinách titulky přes celou stránku.“

„To máte pravdu, pane.“

„Musíme si dát dobrý pozor. Nesmíme se dopustit nějaké chyby. Zdá se mi však, že jdete po správné stopě. Toho Jamese Pearsona sežeňte co nejdřív – zjistěte, kde byl včera odpoledne. Jak říkáte – jde o celkem běžné jméno, jenomže tady se shoduje i to křestní. Ovšem, když se takhle podepsal vlastním jménem, svědčí to o tom, že nešlo o předem připravovaný čin. Jinak by takovou pošetilost neudělal. Mohlo dojít k hádce a ten úder byl zasazen v návalu vzteku. Jestliže je to náš muž, musel se doslechnout o smrti svého strýce téže noci. A v tom případě – proč se vytratil vlakem v šest hodin ráno a nikomu neřekl ani slovo? Ne, to vypadá zle. Ovšem, nelze vyloučit, že jde o náhodnou shodu okolností. Musíte to objasnit co nejdřív.“

„To jsem měl právě na mysli, pane. Odjedu vlakem ve tři čtvrti na dvě. Chci si také pohovořit s paní Willettovou, která si najala kapitánův dům. Za tím vězí také něco podezřelého. Teď se ale do Sittafordu nedostanu: silnice jsou zaváté a nesjízdné. Ostatně ona v žádné přímé souvislosti se zločinem být nemůže. Jak ona, tak její dcera zrovna – no – pořádaly spiritistickou seanci ve chvíli, kdy byl zločin spáchán. Mimochodem, stala se tam taková podivná věc –“

Inspektor vyprávěl příběh, který slyšel z úst majora Burnabyho.

„To je prapodivné,“ komentoval to vrchní inspektor.

„Myslíte, že vám ta stará vojna říkala pravdu? Připomíná to historky, jaké si tihle spiritisté vymýšlejí expost.“

„Řekl bych, že to znělo pravdivě,“ podotkl Narracott a usmál se.

„Dalo mi hodně práce, než jsem to z něho vytáhl. On totiž nepatři k spiritistickým nadšencům – pravé naopak – je to starý voják a dívá se na to jako na zatracený nesmysl.“ Vrchní inspektor s pochopením přikývl.

„No – je to divné, jenže nás to nikam nepřivede,“ uzavřel debatu.

„Odjedu tedy ve tři čtvrtě na dvě do Londýna.“ Vrchní inspektor Maxwell přikývl.

Hned po příjezdu do hlavního města se Narracott odebral do čísla 21 na Cromwell Street. Dověděl se, že pan Pearson je v kanceláři, ale zcela jistě se vrátí kolem sedmé hodiny. Narracott lhostejně přikývl, jako by pro něho informace neměla skoro žádnou cenu. ‚Jestli mi to vyjde, ještě se stavím,“ řekl.

„Nejde o nic důležitého,“ a rychle odešel, aniž se představil.

Rozhodl se, že nepůjde do pojišťovny, ale že zatím navštíví Wimbledon a pohovoří si s manželkou Martina Deringa, někdejší Sylvií Pearsonovou.

Paní Deringovou zastihl doma. Dost drze vyhlížející služebná ve světle fialových šatech ho uvedla do salónu přeplněného nábytkem. Podal jí svou úřední navštívenku, aby ji odevzdala své paní. Paní Deringová přišla téměř vzápětí a jeho navštívenku držela v ruce.

„Hádám, že jste přišel kvůli nešťastnému strýci Josephovi,“ uvítala ho. ‚Je to děsné – opravdu děsné! Já sama mám hrozný strach z lupičů. Minulý týden jsem si dala namontovat na zadní dveře dvě závory a nové patentní zástrčky na okna.“ Sylvii Deringové, jak inspektor věděl od paní Gardnerové, bylo pětadvacet let, ale člověk by jí hádal hodně přes třicet. Byla drobná, světlovlasá, a vypadala nějak chudokrevně, tvářila se ustaraně a sklíčeně. V jejím hlase zaznívala ona slabě naříkavá nota, což je asi nejnepříjemnější zvuk, který se v lidském hlase může objevit. Nepustila inspektora ke slovu a pokračovala:,Jestli pro vás můžu něco udělat, abych vám pomohla, udělám s radostí cokoli, ale se strýcem Josephem jsem se skoro nestýkala. Nebyl to moc příjemný člověk – opravdu myslím, že mu nekřivdím; nebyl z těch, na které se můžete obrátit v nesnázích, věčně na všem hledal chlup a kritizoval kdeco. A také nepatřil k lidem, kteří rozumějí literatuře. Poněvadž úspěch, opravdový úspěch se často nedá změřit penězi, pane inspektore.“

Konečně se odmlčela a inspektor, jemuž její poznámky jen potvrdily některé jeho domněnky, se posléze také dostal k řeči.

„Doslechla jste se o té tragédii velice brzo, paní Deringová.“

„Teta Jennifer mi poslala telegram.“

„Ach tak, rozumím.“

„Myslím ale, že to stejně bude ve večernících. Je to děsné, viďte?“

„Vyrozuměl jsem, že jste se v posledních letech se svým strýcem nevídala.“

„Viděla jsem ho jen dvakrát od té doby, co jsem se provdala. Při té druhé příležitosti se k Martinovi zachoval velice ošklivě. Musel byste ho znát – byl v každém směru šosák – jenom sport, to byla jeho láska. Jak jsem vám už řekla, literatuře nerozuměl ani za mák.“

„Její manžel ho požádal o půjčku a byl odmítnut,“ komentoval to v duchu inspektor Narracott.

‚Jde pouze o formalitu, paní Deringová – mohla byste mi povědět, kde jste byla a co jste dělala včera odpoledne?“

„Kde jsem byla? Včera odpoledne jsem dlouho hrála bridž a pak za mnou přišla jedna přítelkyně a večer jsme strávily společně, poněvadž manžel nebyl doma.“

„Byl mimo domov? Kde konkrétně?“

„Na literárním večírku,“ vysvětlila paní Deringová a zatvářila se veledůležitě.

„Obědval s jedním americkým nakladatelem a večer šel na ten večírek.“

„Ach tak.“ Zdálo se to zcela jasné a mimo veškeré pochyby. Pokračoval:

„Váš mladší bratr je v Austrálii, paní Deringová? Něco jsem o tom slyšel.“

„Ano, je v Austrálii.“

„Znáte jeho adresu?“

„Ovšem – můžu vám ji najít, jestli ji potřebujete – takové nějaké divné jméno – v tomhle momentě si nevzpomenu. Je to někde v Novém Jižním Walesu.“

„A mohla byste mi ještě něco povědět o svém starším bratrovi, paní Deringová?“

„O Jimovi?“

„Ano. Chtěl bych se s ním sejít.“

Paní Deringová mu ochotně dala adresu – stejnou adresu, kterou mu už předtím dala paní Gardnerová.

Protože měl pocit, že z dalšího rozhovoru nic nevytěží, jaksepatří jej zkrátil. Pohledem na hodinky se přesvědčil, že se do Londýna vrátí kolem sedmé hodiny – v době, kdy má šanci, že zastihne Jamese Pearsona doma.

Táž …