Sittafordská záhada

V
Evans

Evans na ně čekal v jídelně. Když vešli, uctivě povstal. Byl to malý, podsaditý muž. Měl velice dlouhé paže a ze zvyku zatínal ruce v pěst. Byl hladce oholen, měl drobná prasečí očka, ale přesto vypadal bodře a čiperně, což stíralo ten nepříjemný buldočí zevnějšek. Inspektor Narracott si v duchu uspořádal své dojmy: inteligentní, bystrý a praktický. Zdá se, že je přece jen trochu ztrémovaný. Potom promluvil: „Vy jste pan Evans?“

l „Ano, pane.“

„Křestní jméno?“

„Robert Henry.“

„Dobrá. A teď nám povězte, co o celé té věci víte?“

„Vůbec nic, pane. Úplně mě to vzalo. Když si pomyslím, že kapitána Trevelyana oddělali!“

„Kdy jste svého pána viděl naposledy?“

„Byly myslím asi tak dvě hodiny, pane. Umyl jsem nádobí od oběda a prostřel stůl k večeři, jak ostatně vidíte. Kapitán mi řekl, že mě už nepotřebuje, že večer nemusím chodit.“

„Co jste obvykle dělal?“

„Obyčejně jsem zas přišel tak na dvě hodinky kolem sedmé večer. Ne vždycky – někdy mi kapitán řekl, že už mě nebude potřebovat.“

„A proto jste včera nebyl překvapen, když vám řekl, že už nemusíte chodit?“

„Ne, pane. Už předevčírem jsem nepřišel kvůli tomu počasí. Kapitán byl velice ohleduplný pán, pokud se ovšem člověk nechtel z něčeho ulejt. Znal jsem ho i s jeho zvyky velice dobře.“

„Co vám přesně řekl?“

„No, podíval se z okna a povídá:,Kdepak, dneska Burnaby určitě nepřijde. Nedivil bych se, povídá, ‚kdyby byl Sittaford dočista odříznut od světa. Takovou zimu od dětských let nepamatuju. Myslel svého přítele majora Burnabyho, co bydlí v Sittafordu. Chodíval k němu každý pátek a kapitán s ním hrával šachy a luštil akrostichy. A každé úterý kapitán zase chodil k němu. Kapitán si moc potrpěl na přesné dodržování zvyků. Potom mi řekl:,Můžete jít, Evansi, a přijďte až zítra ráno.“

„Kromě poznámky o majorovi Burnabym – nezmínil se kapitán, že někoho odpoledne očekává?“

„Ne, pane, ani slůvkem.“

„Nebylo na jeho chování nic nápadného?“

„Ne, pane, ničeho jsem si nevšiml.“

„Mimochodem, Evansi, dověděl jsem se, že jste se nedávno oženil.“

„Ano, pane. S dcerou paní Bellingové od Tří korun. Před dvěma měsíci.“

„Ale kapitán Trevelyan tím nebyl nijak zvlášť potěšen.“ Na Evansově tváři se na okamžik objevil mírný úšklebek.

„Kapitán se kvůli tomu moc rozčiloval, to zas ano. Má Rebeka je hodná holka, a kuchařka k pohledání. Doufal jsem, že se budeme o kapitána starat společně – on o tom ale nechtel vůbec slyšet. Řekl, že si nepřeje mít ve svém domě žádné služebné. Věci uvázly na tomhle mrtvém bodě, pane, když se objevila ta paní z Jižní Afriky a chtěla si najmout Sittafordské sídlo na zimu. Kapitán si najal tenhle dům a já k němu chodíval každý den vařit a uklidit mu a klidně vám prozradím, pane, že jsem doufal, že než zima skončí, kapitán přijme můj návrh a že já a Rebeka se s ním vrátíme do. Sittafordského sídla. Ani by nevěděl, že je v domě žena. Vala by si na starost kuchyň a zařídila by se tak, aby ji kapitán nepotkal ani na schodech.“

„Nemáte tušení, z čeho pramenila ta kapitánova nevraživost vůči ženám?“

„Nic na tom není, pane. Byl to prostě zvyk, to je všechno. Takových pánů jsem v životě viděl! Když to chcete vědět, myslím si, že za tím není nic víc ani míň než plachost. Nějaká mladá dáma dá takovému muži zamlada kvinde a on si pak dává na ženy pozor.“

„Kapitán Trevelyan nebyl nikdy ženatý?“

„Ne, pane, to nebyl.“

„Měl příbuzné? Víte o nich?“

„Myslím, že má sestru, která bydlí v Exeteru, pane, a zdá se mi, že se zmiňoval o nějakém synovci nebo synovcích.“

„Žádný z nich ho nikdy nepřijel navštívit?“

„Ne, pane. Myslím, že se s tou svou sestrou z Exeteru nějak pohádal.“

„Víte, jak se jmenuje?“

„Gardnerová, pane, ale nejsem si tím jist.“ ‚Její adresu náhodou neznáte?“

„Bohužel ne, pane.“

„Nevadí, jistě na ni narazíme, až si prohlédneme kapitánovy písemnosti. A teď mi povězte, Evansi, co jste dělal včera odpoledne po čtvrté hodině?“

„Byl jsem doma, pane.“

„Kde doma?“

„Hned za rohem, Fóre Street č. 85.“

„Vůbec jste nevyšel ven?“

„Proč bych někam chodil, pane? Venku se čerti ženili.“

„Ano, zajisté. Může vaši výpověď někdo verifikovat?“

„Promiňte, pane, nerozuměl jsem dobře.“

„Máte někoho, kdo ví, že jste byl v té době doma?“

„Má žena, pane.“

„Byli jste vy dva v domě sami?“

„Ano, pane.“

„Dobrá, nemám důvod k pochybám, že tomu tak není. To je zatím všechno, Evansi.“

Bývalý námořník zaváhal. Přešlápl z nohy na nohu.

„Mohu tady nějak pomoct, pane – myslím jako uklidit?“

„Ne – celý byt musí zůstat v tomto stavu.“

„Aha, rozumím.“

„Raději tu ještě počkejte, než skončím prohlídku domu,“ řekl Narracott, „pro případ, že bych se vás chtěl ještě na něco zeptat.“

„Ovšem, pane.“

Inspektor Narracott přenesl svůj pohled z Evanse na místnost. Výslech se konal v jídelně. Tabule byla prostřena k večeři. Studený jazyk, nakládaná zelenina, stiltonský sýr a sušenky a na plynovém vařiči byl rendlík s polévkou. Na bufetu stála slánka a pepř, autosifon a dvě láhve piva. Byla tam také spousta stříbrných pohárů a vedle nich – poněkud nesourodě – ležely tři knihy, které vypadaly jako nové.

Inspektor Narracott si prohlédl dva poháry a přečetl si nápisy na nich.

„Koukám, jaký byl kapitán Trevelyan sportovec,“ poznamenal.

„To byl, pane,“ řekl Evans. ‚Ještě teď to byl hotový atlet.“

Inspektor Narracott si přečetl názvy románů: Láska odmyká srdce, Veselí mužové lincolnští, Zajatec lásky.

„Chm,“ poznamenal, „takovýhle literární vkus bych u kapitána Trevelyana nečekal.“

„Ale kde,“ zasmál se Evans.

„To on nečetl. To jsou ceny, co vyhrál v té soutěži železniční společnosti. Kapitán poslal deset řešení pod různými jmény, také pod mým, poněvadž říkal, že Fore Street č. 85 je adresa, která výhru přímo přitahuje. Čím je vaše adresa a jméno obyčejnější, tím máte větší šanci vyhrát nějakou cenu, aspoň podle kapitánova názoru. A fakt jsem vyhrál – nebylo to sice dva tisíce liber, jenom tři nové romány – a navíc takové, že je každému líto vyhazovat za ně peníze.“ Narracott se usmál a znova řekl Evansovi, aby ještě počkal až do…