Karty na stole

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Karty na stole (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie44 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Karty na stole

Anotace

Vtipně napsaný, laskavý detektivní příběh o hráčích bridže a temné minulosti začíná vraždou, která přináší úlevu. Oběti nám nemusí být líto – protože na každého ěco" věděla, lidé se jejího vlivu obávali. A tak se nakonec kdosi odhodlal až ke krajnímu řešení… Ale jak mohl někdo drze a odvážně zabíjet, obklopen řadou svědků, uprostřed karetní hry, v přítomnosti policejního úředníka, a dokonce samého Hercula Poirota? Čtyři podezřelí mají opravdu vážné stíny ve své minulosti. Není proto jednoduché zjistit, kdo vraždil kdysi i nyní. Pátrání policejního úředníka, plukovníka tajné služby a spisovatelky detektivek se rozjíždějí všemi směry. Každý přispěje kouskem odhalení, teorií či podstatným faktem. Nakonec je to ovšem Hercule Poirot, kdo promyšleným postupem donutí vraha znovu ke hře a vyloží na stůl vítězné karty."

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

13

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Cards on the Table

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Karty na stole“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
Sebevražda

Telefon se rozřinčel, zrovna když Poirot zasedl k ranní kávě s loupákem.

Zdvihl sluchátko a ozval se Battleův hlas. „Pan Poirot?“

„Ano, u telefonu. Qu’est ce qui’il y a?“ Cosi v superintendantově hlase mu prozradilo, že se něco stalo. Vrátily se k němu obavy z předchozího večera. „Ale rychle, příteli, povídejte.“

„Jde o paní Lorrimerovou.“

„Paní Lorrimerovou? Co se stalo?“

„Co jste jí k čertu včera jenom řekl — nebo ona vám? Ani slovem jste se nezmínil. Vlastně jste mě nechal, abych si myslel, že nám jde o slečnu Meredithovou.“ Poirot se potichu zeptal: „Co se stalo?“

„Sebevražda.“

„Paní Lorrimerová spáchala sebevraždu?“

„Přesně tak. Zdá se, že poslední dobou trpěla často depresemi a nebyla takříkajíc ve své kůži. Doktor jí předepsal nějaké prášky na spaní. Včera večer se předávkovala.“

Poirot se zhluboka nadechl. „Nemohlo jít o nehodu?“

„Ani náhodou. Celá věc je nad slunce jasná. Všem třem napsala.“

„Jakým třem?“

„Těm ostatním třem. Robertsovi, Despardovi a slečně Meredithové. Docela stručně a bez vytáček. Napsala jim, že se rozhodla ukončit tu záležitost po svém — že ona zabila Shaitanu — a omluvila se jim — omluvila se — za všechny nepříjemnosti, které jim tak způsobila. Naprosto klidný, stručný dopis. Dokonale to na ni sedí. Ta ženská měla nervy z ocele.“

Poirot chvíli neodpovídal.

To bylo tedy poslední slovo paní Lorrimerové. Nakonec se rozhodla krýt Anne Meredithovou. Rychlá, bezbolestná smrt místo vleklého umírání a zároveň dobrý skutek — záchrana dívky, se kterou ji pojilo tajné porozumění. To všechno naplánováno a provedeno chladnokrevně a účelně — sebevražda pečlivě oznámená všem třem zúčastněným stranám. Obdivuhodná žena! Poirotova úcta k ní ještě vzrostla. Bylo jí to podobné, odpovídalo to jejímu pevnému odhodlání, se kterým trvala na čemkoli, pro co se jednou rozhodla.

Domníval se, že ji přesvědčil — ale zjevně víc věřila vlastnímu úsudku. Byla to žena s neobyčejně pevnou vůlí.

Jeho úvahy přetrhl hlas superintendanta Battlea.

„Co jste jí to včera jenom řekl? Musel jste ji pořádně vyplašit — a tady máme důsledek. Mně jste ale tvrdil, že hlavní podezřelou je pro nás po tom rozhovoru slečna Meredithová.“

Poirot mlčel. Připadalo mu, že po smrti paní Lorrimerové je vázán jejím přáním více, než kdyby byla naživu.

Nakonec pomalu odpověděl:

„Mýlil jsem se…“

Ta slova zněla z jeho úst nezvykle a nepříjemně.

„Udělal jste chybu, co?“ poznamenal Battle. „I tak si ale musela myslet, že po ní jdete. Je to smůla, že nám takhle proklouzla mezi prsty.“

„Nic byste jí nemohl dokázat,“ odpověděl Poirot.

„To je nejspíš pravda… Možná je to tak lepší. Vy — totiž — neměl jste tohle v úmyslu, že ne, Poirote?“

Poirot to nařčení rozhořčeně popřel. Pak řekl:

„Povězte mi, co se přesně stalo.“

„Roberts otevřel dopis těsně před osmou. Neztrácel čas, okamžitě nastartoval auto, dal služebné pokyn, ať nás informuje, což také udělala. Když dorazil k domu, zjistil, že paní Lorrimerová ještě nevstávala, doběhl do její ložnice — ale bylo pozdě. Pokusil se o umělé dýchání, ale nedalo se už nic dělat. Náš divizní doktor dorazil chvíli po něm a potvrdil jeho postup.“

„Co to bylo za prášky?“

„Myslím, že veronal. Každopádně to byly nějaké barbituráty. Měla u postele lahvičku.“

„A ti druzí dva? Nepokusili se s vámi spojit?“

„Despard je mimo Londýn. Dnešní poštu nečetl.“

„A — slečna Meredithová?“

„Právě jsem jí telefonoval.“

Eh bien?

„Otevřela ten dopis okamžik před tím, než jsem se dovolal. Pošta jim chodí o něco později.“

„Jak reagovala?“

„Přesně, jak by se dalo očekávat. Dobře zastřený pocit úlevy. Zarmoucená, šokovaná a tak.“

Poirot chvíli zaváhal a potom se zeptal:

„Kde jste teď?“

„V Cheyne Lane.“

Bien. Za okamžik jsem tam.“

V hale domu na Cheyne Lane zastihl doktora Robertse, který se právě chystal k odchodu. Pro dnešní ráno doktor odložil stranou své bodré chování. Vypadal bledě a otřeseně.

„Ošklivá věc, pane Poirote. Nedá se říct, že by to nebyla úleva — z mého hlediska —, ale po pravdě řečeno, je to trochu šok. Ani na okamžik jsem si nemyslel, že Shaitanu zabila zrovna paní Lorrimerová. Dočista mě to překvapilo.“

„I mě to překvapilo.“

„Tichá, dobře vychovaná, sebevědomá žena. Nedovedu si představit, že by spáchala něco tak brutálního. Zajímalo by mě, co ji k tomu vedlo. Nejspíš se to už nikdy nedozvíme. Ale přiznávám, že mi to vrtá hlavou.“

„Jsem si jistý, že vám tato — událost — sejmula kámen ze srdce.“

„Ano, to jistě. Nepochybně. Byl bych pokrytec, kdybych to nepřiznal. Není zrovna dvakrát příjemné, když nad vámi visí podezření z vraždy. A pokud jde o toho chudáka ženskou — byla to pro ni rozhodně nejlepší cesta, jak z toho ven.“

„To si myslela i ona.“

Roberts přikývl.

„Výčitky svědomí, počítám,“ uzavřel, než vyšel z domu.

Poirot zamyšleně zavrtěl hlavou. Doktor Roberts pochopil celou věc špatně. Paní Lorrimerovou nepřiměly k tomu, aby si sáhla na život, výčitky svědomí.

Cestou do ložnice v patře se zastavil, aby pronesl pár utěšujících slov k postarší služebné, která potichu plakala.

„Je to taková hrůza, pane. Taková hrůza. Všichni jsme ji měli tolik rádi. A vy jste s ní ještě včera pil čaj, takový to byl hezký, tichý podvečer. A dneska je pryč. Na tohle ráno do smrti nezapomenu — do smrti ne. Ten pán zvonil jako šílený. Zazvonil třikrát, než jsem doběhla ke dveřím. A rovnou na mě vybafl: ‚Kde máte paní?‘ Byla jsem tak zmatená, že jsem ze sebe málem slova nevypravila. Víte, nikdy jsme paní nebudili, dokud na nás sama nezazvonila — tak to chtěla ona. Vůbec jsem nevěděla, co říct. Ale ten doktor se nedal. ‚Kde má pokoj?‘ zeptal se a rozběhl se nahoru po schodech a já jsem běžela za ním a ukázala jsem mu, které to jsou dveře. A on vlítl hned dovnitř, ani nezaklepal, a hned jak ji uviděl, povídá jenom: ‚Je pozdě.‘ Byla mrtvá, pane. Ale stejně mě poslal pro brandy a horkou vodu a ze všech sil se snažil ji oživit, ale nešlo to. A pak přijela policie a tohle — není to správné, pane. Paní Lorrimerové by se to nelíbilo.…