Karty na stole

PRVNÍ KAPITOLA
Pan Shaitana

„Můj drahý pane Poirote!“

Hlas to byl jemný, jako když přede kočka — ovládaný hlas, sloužící promyšlenému účelu.

Hercule Poirot se otočil.

Uklonil se.

Obřadně si potřásl s majitelem hlasu rukou.

V jeho pohledu bylo něco neobvyklého. Jako by v něm to náhodné setkání cosi probudilo.

„Můj drahý pane Shaitano,“ odpověděl.

Oba se odmlčeli. Byli jako pár soupeřů před začátkem souboje.

Okolo nich loudavě vířil dav dobře oděných Londýňanů. Ozývalo se líné ševelení mnoha hlasů.

„Drahoušku — nádherné!“

„Jsou prostě božské, miláčku, nemyslíš?“

Byli na výstavě tabatěrek ve Wessex House. Vstupné jedna guinea ve prospěch londýnských nemocnic.

„Jak rád vás zase vidím!“ zvolal pan Shaitana. „Nikoho právě nevěšíte ani neposíláte pod gilotinu? Nastala snad ve světě zločinu okurková sezóna? Nebo tu má dnes dojít k loupeži? To by bylo naprosto úžasné!“

„Zklamu vás, monsieur,“ odvětil Poirot. „Jsem tu dnes bohužel zcela soukromě.“

Pozornost pana Shaitany se na okamžik zatoulala k rozkošné dívce s chumáčem drobných kudrlinek vyčesaným po jedné straně hlavy a černou slaměnou kreací ve tvaru tří rohů hojnosti na straně druhé.

Oslovil ji:

„Drahá slečno — proč jenom jste nepřišla na můj večírek? Byla to skutečně úžasná sešlost! Několik lidí se mnou dokonce prohodilo pár slov! A jedna žena zašla tak daleko, že mi řekla: ‚Jak se vám daří?‘ a ‚Na shledanou‘ a ‚Mockrát vám děkuji‘ — ale byla pochopitelně z předměstí, chuděra.“

Zatímco dívka hledala vhodnou odpověď, věnoval se Poirot zevrubnému studiu ozdoby páně Shaitanova svrchního rtu.

Byl to důstojný knír — velmi důstojný — patrně jediný knír v celém Londýně, který by se mohl pokusit soupeřit s Poirotovým.

„Ale není tak hustý,“ zamumlal si Poirot sám pro sebe. „Ne, rozhodně se v žádném ohledu mému nevyrovná. Tout de même, pozornost upoutá.“

Celá osoba pana Shaitany na sebe poutala pozornost okolí — zcela záměrně. Promyšleně se stylizoval do role Mefistofela. Měl vysokou, hubenou postavu, protáhlý obličej s melancholickým výrazem, uhlově černá, nápadná obočí, pod nosem knír s pečlivě navoskovanými špičkami a tenkou černou bradku. Jeho obleky byly vždy dokonale střižené, skutečná umělecká díla s mírně bizarním nádechem.

Zkrátka každý slušný Angličan, který ho uviděl, ho zhluboka a z celého srdce zatoužil kopnout! Beze špetky originality všichni shodně říkali: „Támhle jde ten zatracený Talián Shaitana!“

A jejich manželky, dcery, sestry, tetičky, matky, dokonce babičky odpovídaly, pouze s rozdíly vyplývajícími z jejich věku: „Já vím, drahoušku. Je naprosto příšerný. Ale má tolik peněz. A pořádá tak úžasné večírky! A vždycky má po ruce o někom nějakou zábavnou nebo škodolibou historku.“

Nikdo přitom vlastně nevěděl, zda je Shaitana Argentinec, Portugalec, Řek, nebo příslušník nějakého jiného národa, kterým každý obyvatel Britských ostrovů z hloubi duše pohrdá.

Ale tři věci byly jisté:

Žil si bohatě a ve velkém stylu v ohromném bytě na Park Lane.

Pořádal skvělé večírky — velké večírky, malé večírky, mírně morbidní večírky, bezúhonné večírky a především podivné večírky.

A skoro všem naháněl tak trochu hrůzu.

Co bylo důvodem posledního faktu, těžko říct. Možná to bylo proto, že okolo sebe šířil pocit, že o každém toho trochu moc ví. A jeho smysl pro humor byl také mírně řečeno zvláštní.

Téměř všichni se v duchu shodovali, že nestojí za to si pana Shaitanu znepřátelit.

Tohoto odpoledne se panu Shaitanovi zachtělo nastražit návnadu na toho malého, směšně vypadajícího mužíčka, Hercula Poirota.

„Takže i detektiv si občas vyrazí za zábavou?“ zeptal se. „Nebo jste na stará kolena začal studovat umění?“

Poirot odpověděl přátelským úsměvem.

„Všiml jsem si,“ obrátil se k Shaitanovi, „že jste sám na výstavu zapůjčil tři tabatěrky.“

Pan Shaitana mávl rukou, jako by to ani nestálo za řeč.

„Člověk časem nasbírá spoustu drobností. Musíte mě někdy navštívit doma. Mám pár zajímavých kousků. Neomezuji se na žádné zvláštní období nebo druh předmětů.“

„Máte univerzální záliby,“ poznamenal Poirot s úsměvem.

„Přesně tak.“

Panu Shaitanovi najednou zajiskřilo v očích, koutky úst se mu pobaveně zdvihly a jeho uhlově černá obočí vylétla vzhůru.

„Dokonce bych vám mohl předvést exempláře z vašeho vlastního oboru, monsieur Poirote!“

„Máte snad soukromé muzeum zločinu?“

Pan Shaitana si jen pohrdavě odfrkl. „Šálek použitý biightonským vrahem při posledním zločinu? Páčidlo známého kasaře? Dětinská zábava! Nikdy bych se nesnížil ke sbírání takových bezcenností. Zaměřuji se v každém oboru jen na ty nejlepší exempláře.“

„A co považujete za nejlepší…