DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
Očitý svědek
Poirot se najednou rozesmál. Nemohl si pomoci. Zaklonil hlavu a pokojem se rozlehl hlasitý galský smích.
„Pardon, madame,“ omluvil se, zatímco si utíral oči. „Nemohl jsem si pomoci. My se tu dohadujeme, snažíme se dojít k logickému závěru! Ptáme se na všechno možné! Zaobíráme se psychologií — a celou tu dobu, celou dobu tu máme očitého svědka vraždy. Povězte mi o tom, prosím vás.“
„Bylo to celkem pozdě večer. Anne Meredithová byla tichý hráč. Vstala a šla se podívat na list svého partnera a pak obcházela místnost. Nebyla to moc zajímavá hra. Výsledek byl předem jasný. Nemusela jsem se na hru soustředit. Když zbývaly do konce hry asi tři kola, podívala jsem se ke krbu. Anne Meredithová byla skloněná nad Shaitanou. Zatímco jsem ji pozorovala, napřímila se — měla ruku na Shaitanově hrudi — to gesto mě zarazilo. Narovnala se a já si všimla jejího obličeje a rychlého pohledu, který vrhla směrem k našemu stolu. Viděla jsem v tom pohledu vinu a strach. V tu chvíli jsem pochopitelně nevěděla, co se stalo. Jenom mi nešlo na mysl, co tam dělala. Později — jsem to zjistila.“
Poirot přikývl.
„Ale ona neměla tušení, že to víte. Nevěděla, že jste ji viděla?“
„Chudinka.“ pronesla účastně paní Lorrimerová. „Mladá, vystrašená — stojící proti celému světu. Divíte se, že jsem — že jsem se rozhodla mlčet?“
„Ne, nikoliv, nedivím se.“
„Zvlášť, když jsem si uvědomovala, že já — že já sama —“ Namísto zbytku věty jen pokrčila rameny. „Rozhodně jsem neměla ani trochu právo mít jí to za zlé. To je věc policie.“
„Přesně tak — ale dnes jste se rozhodla udělat víc.“
Paní Lorrimerová neradostně odpověděla:
„Nikdy jsem nebyla k ostatním přespříliš soucitná nebo shovívavá, ale nejspíš to jsou vlastnosti, které se v člověku probouzejí s postupujícím věkem. Můžete si být jistý, že málokdy jednám ze soucitu.“
„Soucit není vždy nejlepším rádcem, madame. Mademoiselle Anne je mladá, křehká, vypadá nesměle a ustrašeně — jistě, mohlo by se zdát, že je hodná soucitu. Ale já, já nesouhlasím. Mohu vám říci, madame, co Anne Meredithovou přimělo zabít pana Shaitanu. Udělala to, protože věděl, že kdysi zabila starou dámu, která ji zaměstnávala jako společnici — zabila ji proto, že byla přistižena při drobné krádeži.“
Paní Lorrimerová se zatvářila překvapeně.
„Je to pravda, pane Poirote?“
„Nemám o tom nejmenších pochybností. Je tak slabá — tak jemná — každý to říká. Bah! Ta malá mademoiselle Anne je nebezpečná, madame! Je-li ohroženo její bezpečí, její pohodlí, dokáže udeřit tvrdě a zákeřně. Pokud jde o mademoiselle Anne, u těch dvou zločinů nezůstane. Jenom posílí její sebevědomí…“
Paní Lorrimerová se na něj zostra obořila:
„To, co říkáte, je hrozné, pane Poirote. Hrozné!“
Poirot se zvedl.
„Madame, odcházím. Přemýšlejte o tom, co jsem vám dnes řekl.“
Paní Lorrimero…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.