Karty na stole

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
Pravda

Rozhostilo se ticho — dlouhé ticho.

V místnosti se začínalo šeřit. Světlo z krbu blikavě poskakovalo po stěnách.

Paní Lorrimerová a Poirot se nedívali jeden na druhého, upřeně pozorovali oheň. Jako by se v místnosti na chvíli zastavil čas.

Potom se Poirot se vzdychem pohnul.

„Takže tak to bylo — celou tu dobu… Proč jste ho zabila, madame?“

„Myslím, že víte, proč, pane Poirote.“

„Protože na vás něco věděl — něco, co se odehrálo kdysi dávno?“

„Ano.“

„A to něco se týkalo — jiné smrti, madame?“

Sklonila hlavu.

Poirot se účastně zeptal:

„Proč jste se mi to rozhodla říci? Proč jste mě sem dnes pozvala?“

„Sám jste mi řekl, že to jednou udělám.“

„Ano — totiž, doufal jsem… Věděl jsem, že pokud jde o vás, existuje jediná možnost, jak se dozvědět pravdu — a tou možností bylo, že se sama rozhodnete mi ji říci. Kdybyste nechtěla, mlčela byste a nenechala byste se odhalit. Ale byla tu možnost — že byste mohla sama chtít promluvit.“

Paní Lorrimerová přikývla.

„Bylo od vás chytré, že jste to předvídal — tu únavu — to osamění —“

Hlas jí vypověděl službu.

Poirot se na ni zvědavě zadíval.

„Takže tak to bylo? Ano, chápu to…“

„Osamění — naprosté osamění,“ pokračovala paní Lorrimerová. „Nikdo nemůže vědět, jaké to je, pokud neprožil život jako já, s vědomím toho, co spáchal.“

Poirot vlídně promluvil:

„Považovala byste za nevhodné, madame, kdybych vám vyjádřil svou účast?“

Mírně sklopila hlavu.

„Děkuji vám, pane Poirote.“

Nastala další odmlka, potom se Poirot znovu ozval, tentokrát veselejším hlasem:

„Pochopila jste tedy, madame, slova pana Shaitany při večeři jako přímou hrozbu namířenou proti vám?“

Přikývla.

„Bylo mi hned jasné, že záměrně mluví tak, aby mu jeden z přítomných rozuměl. Byla jsem to já. Jeho poznámka o jedu jako ženské zbrani byla namířena na mě. On to věděl. Měla jsem podobné podezření už jednou předtím. Zavedl hovor na jistý slavný soudní proces a já si všimla, že ze mě nespouští oči. Měl takový neskutečně vědoucí výraz. Ale ten večer už jsem si byla pochopitelně jistá.“

„A byla jste si jistá i jeho úmysly?“

Paní Lorrimerová s náznakem sarkasmu odpověděla:

„Těžko jsem mohla považovat přítomnost superintendanta Battlea a vás samotného za náhodu. Pochopila jsem, že má Shaitana v úmyslu oslnit společnost svým důvtipem a vám dvěma ukázat, že odhalil něco, o čem nikdo předtím neměl ani podezření.“

„V jakém okamžiku jste se rozhodla k činu, madame?“

Paní Lorrimerová na okamžik zaváhala.

„Nepamatuji se přesně, v kterou chvíli mě to napadlo,“ odpověděla. „Té dýky jsem si všimla už před večeří. Když jsme se pak vraceli do salonu, nenápadně jsem ji sebrala a zastrčila do rukávu. Nikdo mě při tom neviděl. Na to jsem si dala pozor.“

„Nepochybuji, že jste to udělala obratně, madame.“

„Potom jsem si přesně rozmyslela, jak to udělám. Zbývalo to jen provést. Možná to bylo riskantní, ale připadalo mi, že za pokus to stojí.“

„Tady vstupuje do hry vaše klidná hlava a schopnost zvážit riziko. Ano, dovedu si to představit.“

„Začali jsme hrát bridž,“ pokračovala paní Lorrimerová klidným, nevzrušeným hlasem. „Nakonec přišla moje příležitost. Byla jsem tichý hráč. Přešla jsem na druhý konec místnosti ke krbu. Shaitana klimbal v křesle. Podívala jsem se na ostatní. Byli ponořeni do hry. Sklonila jsem se a — a udělala jsem to —“

Hlas se jí sotva patrně zachvěl, ale vzápětí pokračovala, už opět lhostejným tónem:

„Promluvila jsem na něj. Napadlo mě, že by mi to mohlo poskytnout jakési alibi. Prohodila jsem cosi o ohni v krbu, předstírala jsem, že mi odpověděl, a řekla něco jako.Ano, souhlasím s vámi. Také nemám ráda radiátory.‘“

„Vůbec nevykřikl?“

„Ne. Myslím, že trochu zachrčel — ale to bylo všechno. Z dálky to bylo možné považovat za řeč.“

„A potom?“

„Potom jsem se vrátila k bridžovému stolu. Právě hráli poslední zdvih.“

„A vy jste si sedla a pokračovala ve hře?“

„Ano.“

„S takovým zájmem a pozorností, že jste mi byla o dva dny později schopná zopakovat téměř každý závazek a hru?“

„Ano,“ odpověděla prostě paní Lorrimerová.

„Epatant!“ zvolal Hercule Poirot.

Opřel se v židli a několikrát si sám pro sebe přikývl. Potom zavrtěl hlavou.

„Aleje tu ještě něco, madame, co tak docela nechápu.“

„Ano?“

„Mám pocit, že tu je ještě nějaký faktor, který mi unikl. Vy jste žena, která všechno pečlivě uváží. Z nějakého důvodu se rozhodnete podstoupit neobyčejně velké riziko. Podstoupíte ho tedy — as úspěchem. A potom, o dva týdny později, si to rozmyslíte. Popravdě řečeno, madame, mi to připadá nepravděpodobné.“

Na rtech jí zahrál pobavený úsměv.

„Máte naprostou pravdu, pane Poirote. Je tu jeden faktor, o kterém nevíte. Řekla vám slečna Meredithová, kde jsme se tenkrát potkaly?“

„Říkala, myslím, že to bylo nedaleko od bytu paní Oliverové.“

„To je nejspíš pravda. Ale myslela jsem jméno té ulice. Potkala jsem se s Anne Meredithovou v Harley Street.“

„Ach!“ pozorně se na ni podíval. „Myslím, že začínám chápat.“

„Ano, říkala jsem si, že to pochopíte. Byla jsem tam u lékaře. Potvrdil mi něco, co jsem sama už napůl předpokládala.“

Rozjasnil se jí obličej. Její úsměv už nebyl sarkastický ani hořký.

„Moc dlouho už hrát bridž nebudu, pane Poirote. Tak to přesně neřekl, i když toho namluvil až dost. Trochu tu pravdu zabalil. S dobrou péčí a tak dále a tak dále, mohu žít ještě několik let. To není můj styl.“

„Ano, ano, začínám to chápat,“ přikývl Poirot. „Rozumějte, to změnilo moje rozhodnutí. Měsíc, možná dva — víc ne. A potom, zrovna když jsem odešla z ordinace, jsem potkala slečnu Meredithovou. Pozvala jsem ji na čaj.“

Odmlčela se, pak pokračovala: „Nejsem nakonec skrz naskrz zkažená. Celou tu dobu, co jsme spolu seděly u čaje, jsem přemýšlela. Tím, co jsem ten večer udělala, jsem nepřipravila pouze Shaitanu o život (to se stalo a nemůže se odestát), ale zároveň jsem, do různé míry, nepříznivě ovlivnila životy tří dalších lidí. To, co jsem provedla, přineslo doktoru Robe…