Karty na stole

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
Porada

V Poirotově pokoji zazvonil telefon a ozval se uctivý hlas.

„U telefonu seržant 0’Connor. Superintendant Battle nechá pozdravovat a ptá se, zda by pan Hercule Poirot mohl přijít na půl dvanáctou do Scotland Yardu.“

Poirot odpověděl kladně a seržant 0’Connor zavěsil.

Bylo na minutu přesně půl dvanácté, když Poirot vystupoval z taxíku před vchodem do New Scotland Yardu — a téměř okamžitě se stal kořistí paní Oliverové.

„Pane Poirote! To je vynikající! Můžete mě zachránit?“

„Enchanté, madame. Co pro vás mohu udělat?“

„Zaplatit za mě taxi. Nevím, jak se to stalo, ale popadla jsem nejspíš kabelku, ve které mám peníze na cestování, a řidič odmítá vzít franky, liry nebo marky!“

Poirot galantně nabídl potřebné mince a společně s paní Oliverovou pak vešel do budovy.

Byli uvedeni přímo do kanceláře superintendanta Battlea. Superintendant seděl za stolem a tvář měl ještě strnulejší než obvykle. „Docela jako nějaká moderní socha,“ pošeptala Poirotovi paní Oliverová.

Battle vstal, potřásl si s oběma na přivítanou rukou a pokynul jim, ať se posadí.

„Říkal jsem si, že je načase, abychom se všichni sešli,“ vysvětlil Battle. „Vás bude nejspíš zajímat, jaký jsem udělal pokrok, a já bych zase rád věděl, co jste zjistili vy. Počkáme jenom na plukovníka Racea a pak —“

V tu chvíli se otevřely dveře a vešel plukovník osobně.

„Omlouvám se za to zpoždění, Battle. Jak se vám daří, paní Oliverová? Dobrý den, Poirote. Je mi líto, že jsem vás nechal čekat. Ale zítra odjíždím a musel jsem zařídit spoustu věcí.“

„Kam máte namířeno?“ zeptala se paní Oliverová.

„Trochu si zastřílet — jedu do Balúčistánu.“

Poirot s ironickým úsměvem poznamenal:

„Není v těch končinách zrovna teď trochu rušno? Měl byste být opatrný.“

„To také budu,“ odpověděl plukovník — ale v očích mu přitom zajiskřilo.

„Máte pro nás něco, plukovníku?“ zeptal se Battle.

„Sehnal jsem vám informace ve věci Despard. Tady to máte.“

Posunul přes stůl svazek papírů.

„Je tam spousta míst a dat. Většina z nich nejspíš naprosto zbytečných. Nic, co by svědčilo proti němu. Solidní chlapík. Záznamy bez poskvrnky. Potrpí si na disciplínu. Domorodci ho mají všude rádi a důvěřují mu. V Africe, kde si v takových jménech libují, mu na jednom místě říkají ‚Muž, který mlčí a soudí spravedlivě‘. Podle mínění bílé rasy je Despard pukka sáhib. Džentlmen. Dobrý střelec. Hned tak ho něco nerozhází. Podle všeobecného soudu předvídavý a spolehlivý.“

Na superintendanta Battlea ten chvalozpěv nezapůsobil. Zeptal se:

„Narazil jste ve spojení s ním na nějaká náhlá úmrtí?“

„Na to jsem kladl pochopitelně zvláštní důraz. Má na kontě jednu záchranu života. Jeho společníka napadl lev.“

Battle si povzdechl.

„Mně nejde o záchrany života.“

„Vy jste ale neodbytný, Battle. Podařilo se mi vyhrabat jenom jeden incident, který by se vám mohl pro vaše účely hodit. Cesta do vnitrozemí Jižní Ameriky. Despard doprovázel profesora Luxmora, toho známého botanika, a jeho manželku. Profesor zemřel na horečku a byl pohřben někde na horním toku Amazonky.

„Na horečku?“

„Ano, na horečku. Ale budu s vámi hrát poctivě. Jeden z domorodých nosičů (shodou okolností ho propustili, protože kradl) vykládá, že profesor ve skutečnosti nezemřel na horečku, ale byl zastřelen. Nikdo tu pomluvu nikdy nebral vážně.“

„Možná by bylo načase s tím začít.“

Race zavrtěl hlavou.

„Poskytl jsem vám fakta. Požádal jste mě o ně a máte na ně právo, ale osobně mi přijde velice nepravděpodobné, že by to byl zrovna Despard, kdo spáchal tuhle vaši vraždu. Je to poctivý člověk, Battle.“

„Myslíte, že není schopen vraždy?“

Plukovník Race zaváhal.

„Není schopen toho, co já si pod slovem vražda představuji — ano,“ odpověděl.

„Ale byl by schopen zabít člověka, kdyby mu připadalo, že pro to má dostatečně dobré důvody? Tak jste to myslel?“

„Kdyby k tomu došlo, jeho důvody by skutečně byly dostatečně dobré.“

Battle zavrtěl hlavou.

„Žádná lidská bytost nemá právo soudit druhé a brát spravedlnost do vlastních rukou.“

„Stává se to, Battle — stává se to.“

„Nemělo by se to stávat — a to je moje práce. Co vy si o tom myslíte, Poirote?“

„Souhlasím s vámi, superintendante. Nikdy jsem s vraždami nesouhlasil.“

„To jste řekl úžasně,“ ozvala se paní Oliverová. „Jako by to byly hony na lišku nebo zabíjení vyder na kožichy. Nemyslíte, že někteří lidé si zaslouží být zavražděni?“

„To je dost možná pravda.“

„Tedy?“

„Nerozumíte mi. Osobně mi nejde ani tak moc o oběť. Jde mi o působení takového činu na povahu toho, kdo zabil.“

„A co války?“

„Ve válce nejednáte podle svého vlastního úsudku. V tom je to největší nebezpečí. Jakmile člověk nabyde dojmu, že ví, kdo by měl žít a kdo ne — je na půl cesty k tomu, aby se stal tím nejnebezpečnějším typem vraha, který známe — arogantním vrahem, který nezabíjí pro zisk, ale pro ideu. Uzurpuje si pro sebe pravomoci, které by měly náležet pouze le bon Dieu.“

Plukovník Race se zvedl:

„Je mi líto, ale nemohu se tu s vámi zdržet. Mám příliš mnoho práce. Rád bych viděl, jak celá tahle věc skončí. Nepřekvapilo by mě, kdybychom se nikdy pořádného konce nedobrali. I když zjistíte, kdo to udělal, bude potíž cokoliv dokázat. Dal jsem vám fakta, o která jste žádal, ale podle mého nejlepšího úsudku Despard není váš vrah. Nevěřím, že kdy spáchal vraždu. Shaitana nejspíš j slyšel nějaké pověsti ohledně smrti profesora Luxmora, ale nedomnívám se, že by na těch řečech bylo co pravdy. Despard je poctivec, a ne vrah. To je můj názor. A v lidech se vyznám docela dobře.“

„Co je zač ta paní Luxmorová?“ zeptal se Battle.

„Žije v Londýně, tak se můžete jít sám přesvědčit. Adresu najdete mezi těmi papíry. Je to někde v jižním Kensingtonu. Ale říkám vám. Despard to nebyl.“

Plukovník Race opustil kancelář lehkým a tichým krokem lovce.

Když se za ním zavřely dveře, Battle pomalu, zamyšleně přikývl.

„Nejspíš má pravdu,“ připustil. „Plukovník Race má na lidi čich. Ale stejně to budeme muset prověřit.“

Prolistoval stoh listin, který plukovník Race zanechal na stole,…