Karty na stole

DEVÁTÁ KAPITOLA
Doktor Roberts

„Dobré ráno, superintendante.“

Doktor Roberts se zvedl z křesla a napřáhl k Battleovi velkou růžovou ruku vonící kvalitním mýdlem s mírným přídechem karbolky.

.Jak pokračuje pátrání?“ zeptal se.

Superintendant Battle se rozhlédl po pohodlně zařízené ordinaci, než odpověděl:

„Inu, doktore, upřímně řečeno, nepokračuje. Stojí na mrtvém bodě.“

„Byl jsem rád, že se o tom moc nepsalo v novinách.“

„Náhlá smrt dobře známého pana Shaitany během večírku v jeho vlastním bytě. Víc se toho zatím na veřejnost bohudík nedostalo. Provedli jsme pitvu — přinesl jsem vám pitevní zprávu, domníval jsem se, že by vás to mohlo zajímat —“

„Ano. Jistě. To je od vás velice milé. Hmm, zajímavé, opravdu zajímavé.“

Podal zprávu superintendantovi zpět.

„A vyslechli jsme právního poradce pana Shaitany. Známe podmínky jeho závěti. Nic, co by nám pomohlo. Zdá se, že má příbuzné kdesi v Sýrii. A pochopitelně jsme také prošli jeho dokumenty a korespondenci.“

Zdálo se mu to jenom, nebo hladce oholená tvář doktora Robertse najednou jako by ztuhla?

„A co jste našli?“ zeptal se doktor.

„Nic,“ pokrčil rameny superintendant Battle. Pozorně doktora sledoval. Neoddechl si úlevou. Nic tak nápadného. Ale jeho podsaditá postava jako by se v křesle sotva znatelně uvolnila.

„Takže jste přišel za mnou.“

„Jak říkáte, přišel jsem tedy za vámi.“

Doktor nepatrně zdvihl obočí a pronikavě se na superintendanta zadíval.

„Chcete projít moje papíry, nemýlím-li se.“

„To jsem měl v úmyslu.“

„Máte povolení k prohlídce?“

„Nikoliv.“

„Inu, počítám, že byste si ho mohl snadno opatřit. Nebudu vám dělat potíže. Není moc příjemné být podezřelý z vraždy, ale nemohu vám dost dobře zazlívat, že plníte svou povinnost.“

„Děkuji vám, doktore,“ odpověděl vděčně Battle. „Oceňuji váš přístup, opravdu. Doufám, že i ostatní budou tak rozumní jako vy.“

„Co nelze změnit, nutno snášet,“ mávl dobrosrdečně rukou doktor.

Pak pokračoval:

„Nemám už na dnešek objednané žádné pacienty. Právě jsem se chystal vyrazit na obchůzky. Nechám vám tu klíče a povím o vás sekretářce a vy se tu můžete pohrabat, co srdce ráčí.“

„To je od vás skutečně velice milé,“ odpověděl Battle. „Rád bych vám ale, ještě než půjdete, položil několik otázek.“

„Co se včerejšího večera týče? Vážně, řekl jsem vám všechno, co vím.“

„Ne, mé otázky se netýkají včerejška, ale vás.“

„Inu, tak jen do toho. Co by vás zajímalo?“

„Kdybyste mi mohl stručně povědět o svém životě, doktore Robertsi. Narozen, stav a tak dále.“

„Aspoň to budu mít nacvičené, až mě budou chtít zařadit do Kdo je kdo“ poznamenal sarkasticky doktor. „Má kariéra byla naprosto přímočará. Pocházím ze Shropshiru, narodil jsem se v Ludlow. Můj otec tam měl praxi. Zemřel, když mi bylo patnáct. Do školy jsem chodil v Shrewsbury a potom jsem nastoupil na medicínu, jako přede mnou můj otec. Kolej Svatého Kryštofa — ale počítám, že vše, co se týká mé odborné kariéry, už víte.“

„Ano, zjistil jsem si to. Máte nějaké bratry či sestry, nebo jste byl jediné dítě?“

„Jsem jedináček. Oba mí rodiče jsou po smrti a nejsem ženatý. Bude vám to stačit? V Londýně jsem začínal jako partner doktora Emeryho. Asi před patnácti lety odešel na penzi. Přestěhoval se do Irska. Jestli chcete, mohu vám dát jeho adresu. Žiji tu jen s kuchařkou a dvěma služebnými. Moje sekretářka každý den dochází. Mám slušné příjmy a nezabíjím více pacientů, než se sluší. Ještě něco?“

Superintendant Battle se zazubil. „To bylo celkem přehledné shrnutí, doktore Robertsi. Jsem rád, že neztrácíte smysl pro humor. Mám pro vás ještě jednu otázku.“

„Jsem naprosto počestný člověk, superintendante.“

„Ach, tak jsem to nemyslel. Ne, chtěl jsem se zeptat, zda byste mi mohl poskytnout jména čtyř přátel — lidí, s kterými jste v blízkém kontaktu alespoň několik let. Něco jako reference, víte, jak to myslím.“

„Ano, samozřejmě, chápu. Dejte mi chvilku. Bylo by pro vás lepší, kdyby to byli lidé, kteří teď bydlí v Londýně?“

„Usnadnilo by nám to život, ale není to podmínkou.“ Doktor se na minutu nebo dvě zamyslel a pak plnicím perem naškrabal na list papíru čtyři jména s adresami.

Posunul papír přes stůl k Battleovi.

„Bude to tak v pořádku? V tuto chvíli mě nikdo lepší nenapadá.“

Battle si seznam pečlivě pročetl, spokojeně kývl a založil papír do náprsní kapsy.

„Je to jen otázka eliminace podezřelých,“ dodal. „Čím dříve budu moci jednoho z podezřelých vyloučit a zaměřit se na dalšího, tím lépe pro všechny zúčastněné. Musím si být naprosto jist, že mezi vámi a panem Shaitanou nevládly nepřátelské vztahy, že jste s ním neměl žádné nevyřízené účty, ať osobní či profesionální, že jste neměl důvod se mu mstít za něco, co vám provedl někdy v minulosti. Věřím vám, když říkáte, že jste se s ním znal jen povrchně — ale to nestačí. Musím to vědět naprosto jistě.“

„Ano, dokonale vás chápu. Nesmíte nikomu věřit, dokud nedokáže, že mluví pravdu. Tady máte klíče, superintendante. Tenhle je od zásuvek v psacím stole, tady ten je od sekretáře a ten malý je od skříňky s léky. Nezapomeňte ji potom znovu zamknout. Možná bych měl přece jenom promluvit se sekretářkou.“

Stiskl tlačítko na psacím stole.

Téměř okamžitě se otevřely dveře a objevila se v nich mladá, schopně vypadající žena.

„Zvonil jste na mě, doktore?“

„Toto je slečna Burgessová — superintendant Battle ze Scotland Yardu.“

Slečna Burgessová věnovala Battleovi mrazivý pohled. Jako by chtěla říci:

„Dobrý Bože, co je tohle zač?“

„Byl bych vám vděčný, slečno Burgessová, kdybyste mohla superintendantu Battleovi zodpovědět všechny otázky, na které se bude chtít zeptat, a byla mu všeobecně nápomocná v jeho práci.“

„Zajisté, jak si přejete, doktore.“

„Inu,“ doktor Roberts vstal z křesla, „já se vydám za pacienty. Dala jste mi do kufříku to morfium? Budu ho potřebovat pro paní Lockheartovou.“

Ještě než domluvil, byl už venku ze dveří a slečna Burgessová ho následovala.

„Když budete něco potřebovat, byl byste tak laskav a stiskl to tlačítko na stole, superintendante?“

Superintendant Batt…