Karty na stole

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
Karty na stole

Přišla Poirotova chvíle. Obličeje všech se k němu obrátily v napjatém očekávání.

„Je to od vás velice laskavé,“ usmál se Poirot. „Myslím, že víte, jak mám rád svou malou přednášku na závěr. Začíná ze mě být nudný společník.

Osobně pro mě tento případ patřil mezi nejzajímavější, s nimiž jsem se kdy setkal. Neměli jsme totiž nic, z čeho by se dalo vyjít. Měli jsme čtyři podezřelé, z nichž jeden musel zločin spáchat — ale který? Mohlo nám něco napovědět? Z materiálního hlediska nikoliv. Neměli jsme žádné hmatatelné důkazy — žádné otisky prstů — žádné inkriminující dopisy či dokumenty. Jediné, co jsme měli, byli ti lidé samotní.

A jedno hmotné vodítko — bridžová skóre.

Možná si vzpomenete, že jsem se od začátku o ta skóre velice zajímal. Vypovídala něco o lidech, kteří je zapisovali, ale měla i další význam. Poskytla mi jednu hodnotnou stopu. Téměř okamžitě jsem si všiml ve třetím robberu číslice 1500 nad čarou. To číslo mohlo znamenat pouze jedno — závazek na velký šlem. Kdokoliv se rozhodl spáchat zločin za tak neobyčejných okolností (totiž během bridžové partie), musel počítat se dvěma velkými riziky. Prvním z nich bylo, že oběť vykřikne, druhým, že i kdyby oběť nevykřikla, může někdo z ostatních v kritický okamžik vzhlédnout náhodou od stolu a stát se tak svědkem vraždy.

Pokud jde o první riziko, tady se nedalo nic dělat. Byla to věc štěstí. Ale druhé riziko bylo možné ovlivnit. Zdravý rozum napoví, že během zajímavé nebo vzrušující hry budou všichni tři hráči věnovat maximální pozornost kartám, zatímco během nudné hry se mohou rozhlížet okolo. Závazek na velký šlem je vždy vzrušující. Velmi často bývá (a i v tomto případě byl) kontrován. Všichni tři hráči jsou hluboce ponořeni do hry — hlavní hráč se snaží splnit závazek, obránci se soustředí, aby mu v tom zabránili. Byla tu tedy značná pravděpodobnost, že k vraždě došlo právě v průběhu této hry, a já jsem byl rozhodnut zjistit, bude-li to v mých silách, jak probíhala licitace. Brzy jsem objevil, že během této hry byl tichým hráčem doktor Roberts. V duchu jsem si to poznamenal a přešel jsem k druhému pohledu na věc — pohledu z hlediska psychologické pravděpodobnosti. Ze všech čtyř podezřelých mi připadalo, že největší šanci provést úspěšnou vraždu by měla paní Lorrimerová — ale nedokázal jsem si představit, že by spáchala zločin vyžadující okamžitou improvizaci. Její chování toho večera mě ovšem zmátlo. Vypadalo to, že vraždu buď spáchala sama, nebo že ví, kdo ji spáchal. Slečna Meredithová, major Despard i doktor Roberts — všichni přicházeli z psychologického hlediska v úvahu, i když, jak už jsem řekl, by každý z nich ke zločinu přistupoval zcela odlišným způsobem.

Udělal jsem tedy další pokus. Od každého z nich jsem si nechal popsat zařízení pokoje tak, jak si je pamatují. To mi poskytlo velice hodnotné informace. Zaprvé, dýky by si s největší pravděpodobností povšiml doktor Roberts. Má přirozený pozorovací talent, pokud jde o drobnosti a detaily. Z průběhu bridžových her si naproti tomu téměř nic nepamatoval. Neočekával jsem, že si zapamatuje mnoho, ale jeho naprostá neschopnost vzpomenout si na cokoliv, co se v průběhu hry odehrálo, napovídala, že se ten večer v duchu zaobíral něčím jiným. Jak vidíte, mé stopy opět ukazovaly na Robertse.

Jak jsem zjistil, paní Lorrimerová měla fenomenální paměť na karty, a dokázal jsem si představit, že při její schopnosti soustředění na jediný problém by se mohla vražda odehrát přímo vedle ní, aniž by si čehokoliv povšimla. Poskytla mi také další důležitou informaci — nabídka na velký šlem pocházela od doktora Robertse — a to ve hře, kdy byla hlavním hráčem ona, takže to nutně musela být ona, kdo bude hrát.

Třetím testem, na kterém jsme já i superintendant Battle hodně stavěli, bylo odhalení minulých vražd, abychom zjistili, zda narazíme na podobnou metodu. Pokud jde o odhalení těch zločinů, všechny zásluhy patří superintendantu Battleovi, paní Oliverové a plukovníku Raceovi. Když jsem tuto otázku probíral se svým přítelem Battlem, přiznal, že je zklamaný, protože mezi vraždou pana Shaitany a kterýmkoli z minulých zločinů neexistuje žádná podobnost. Ve skutečnosti ale tomu tak není. Když se blíže podíváme na oba zločiny připisované doktoru Robertsovi, totiž podíváme-li se na ně z psychologického hlediska, nikoli materiálního, zjistíme, že jsou téměř totožné. V každém z případů se jednalo o zločin, který by bylo možno nazvat zločinem na veřejnosti. Štětka na holení odvážně infikovaná přímo v koupelně oběti, zatímco si doktor myje ruce po návštěvě. Vražda paní Craddockové maskovaná očkováním proti tyfu. Opět provedená zcela veřejně — před zraky celého světa, dalo by se říci. A i doktorova reakce zůstává stejná. Je-li zahnán do kouta, chopí se první šance — nej…