Smysluplná vražda

KAPITOLA PÁTÁ

I.

Následující ráno se slečna Marplová nenápadně vyhnula své hostitelce a odešla do zahrad. Jejich zanedbanost se jí dotkla. Nesly stopy dávného velkorysého rozvržení. Chomáče pokřivených rododendronů, masy léčivých bylin ohraničujících záhony, pozvolné svahy trávníků, ostříhaný živý plot kolem bývalého růžového paloučku. Teď všechno zdivočelo, trávníky byly posekány víc než nedbale, záhony byly plné plevele propleteného původní květenou zápasící v něm o život, pěšinky zarostlé mechem a zřejmě nikdy neuhrabané, tu a tam s vyvrácenými okraji. Zahradní kuchyně obezděné červenými cihlami vypadaly v pořádku a byly výborně zásobeny. To, co kdysi bývala květinová zahrada, bylo teď obehnáno plotem a byly tam zřízeny tenisové kurty a kriketové louky.

Když si slečna Marplová prohlížela záhony bylin, několikrát zlostně mlaskla jazykem a tu a tam vyrvala největší chumáče plevele.

Jak tak stála s jakýmsi býlím v ruce, objevil se vedle ní náhle Edgar Lawson. Zřejmě překvapen se zastavil a váhal, ale slečna Marplová se rozhodla, že ho nenechá uniknout. Zavolala na něj. Když k ní došel, zeptala se ho, zda ví, kde je uloženo nějaké zahradnické náčiní.

Edgar rozpačitě odpověděl, že by tady někde měl být zahradník, který o něm bude vědět.

„Politováníhodné vidět třeba tenhle záhon v takovém stavu,“ zašveholila slečna Marplová. „Já zbožňuji zahrady,“ a protože nehodlala nechat Edgara jít hledat jakési nepotřebné nářadí, pokračovala rychle:

„Je to taky asi to jediné, k čemu se hodí taková stará nepotřebná žena jako já, která si musí vymýšlet, čím se zaměstnat. Vy, pane Edgare, si asi hlavu nějakými zahradami nezatěžujete. Vy přece máte takové spousty opravdu důležité a zodpovědné práce ve své funkci u pana Serrocolda. Musí to být jistě velice zajímavé.“

Odpověděl rychle a skoro dychtivě:

„Ano, jistě, velice zajímavé.“

„Právě vy přece musíte být pravou rukou pana Serrocolda.“

Jeho tvář potemněla.

„Tím si nemohu být jist, jde o to, co všechno je za tím…“

Zarazil se. Slečna Marplová si ho zkoumavě prohlížela. Pomenší mladý muž v perfektním tmavém obleku, snažící se vzbudit dojem. Mladý muž, na kterého nikdo nepohlédl dvakrát, a pokud pohlédl, rychle na to zapomněl…

Nedaleko byla zahradní lavička. Slečna Marplová k ní zamířila a posadila se. Mračící se Edgar stál před ní. „Jsem si jistá,“ řekla slečna, „že pan Serrocold ve vás má tu největší oporu.“

„To nevím,“ Edgar pokrčil rameny. „To opravdu nevím.“ Stále se mračil a nepřítomně usedl vedle ní. „Jsem ve velice obtížné situaci.“

„Jistě,“ odpověděla slečna Marplová.

Edgar seděl a civěl. Náhle řekl:

„Budu s vámi mluvit důvěrně.“

„Můžete se spolehnout.“

„Kdybych měl svá práva…“

„Ano?“

„Konečně, vám to mohu říct, jsem si jist, že vy si to necháte pro sebe.“

„Jak jinak,“ ujistila ho, ale nečekal na její ujištění.

„Víte, můj otec – můj otec je nesmírně důležitý člověk.“

Tentokrát nebylo třeba říkat nic. Stačilo naslouchat.

„Neví to mimo pana Serrocolda nikdo jiný, postavení mého otce by mohlo být zničeno, kdyby se to dostalo ven.“ Otočil se k ní a usmál se. Byl to pyšný úsměv. „Víte, jsem synem Winstona Churchilla.“

„Ach tak,“ řekla slečna Marplová. „Rozumím.“

A skutečně rozuměla. Pamatovala jednu velice smutnou událost tohoto druhu v St Mary Mead – a způsob, jakým k ní došlo.

Edgar Lawson pokračoval, a všechno, co řekl, znělo jako divadelní šmíra.

„Moje matka nebyla volná a její muž byl v blázinci. Proto se také nemohla rozvést ani znovu vdát. Neobviňuji je, nebo si alespoň myslím, že ne… Otec vždy dělal, co mohl. Samozřejmě neveřejně, a právě z toho se nakonec stal problém. Nadělal si v životě spoustu nepřátel, a ti se prostě zaměřili na mě. Donutili nás žít odděleně. Bedlivě mě hlídají. Špehují mě a dbají na to, abych se nedostal nahoru, aby se mi nevedlo.“

Slečna Marplová potřásla hlavičkou.

„Bože, bože,“ zaševelila.

„V Londýně jsem studoval na lékařské fakultě. Dokázali zfalšovat moje zkoušky – zaměnili odpovědi. Chtěli, abych propadl. Sledovali mě i po ulicích. Mé bytné o mně navykládali spoustu pomluv. Pronásledují mě, kamkoli se pohnu.“

„Ale tím si přece nemůžete být úplně jist.“

„Říkám vám, že to vím bezpečně. Jsou velice prohnaní. Nikdy jsem je nedokázal ani zahlédnout anebo zjistit, kdo vlastně jsou. Ale jednou na to přijdu… Pan Serrocold mě odvezl z Londýna a přivedl sem. Byl laskavý, velice laskavý, ale víte, ani tady nejsem v bezpečí. Jsou zde také. Pracují proti mně. Způsobují, že mě lidé nemají rádi. Pan Serrocold říká, že to není pravda – ale pan Serrocold nic neví. Divím se – někdy jsem si myslel –“

Vypadl z role a vstal.

„Všecko, co jsem vám prozradil, je velice důvěrné,“ řekl naléhavě. „Uvědomujete si to, že ano? Ale pokud si všimnete, že mě někdo sleduje – myslím špehuje –, dáte mi vědět, kdo to je, že?“

Vzdálil se. Upravený, snažící se udělat dojem, a nedůležitý.

Slečna Marplová se za ním dívala a nechávala si věc projít hlavou…

„Cvok,“ ozval se jakýsi hlas. „Prostě cvok.“

Vedle ní se vynořil Walter Hudd. Jeho ruce vězely hluboko v kapsách, tvářil se rozezleně a díval se za mizející Edgarovou postavičkou.

„Co je to tady vůbec všecko za pakárnu?“ řekl. „Jsou tu samí magoři.“

Slečna Marplová neřekla nic a Walter pokračoval:

„Jak na vás působí tenhle Edgar? Říká se, že jeho otec je lord Montgomer…