Smysluplná vražda

KAPITOLA ŠESTÁ

Byl to velice únavný den.

Nadšení může být někdy i únavné, napadlo slečnu Marplovou. Cítila se sama se sebou a se svými reakcemi poněkud nespokojená. Byl tady určitý systém, jakýsi základní motiv, možná že jich bylo několik a navzájem se proplétaly, ale nebyla schopna žádný z nich identifikovat. Určitý instinktivní neklid se jí zmocňoval ve společnosti Edgara Lawsona, který byl sice podivný, ale zřejmě neškodný. Kdyby tak dokázala najít ve své paměti vhodnou paralelu.

Odmítla Edgara Lawsona srovnávat s podivínským poslíčkem panem Selkirkem, poněkud pomateným bývalým pošťákem ze St Mary Mead.

Něco s Edgarem Lawsonem nebylo v pořádku, ale nedovedla odhadnout, co je to, a ukázat na to prstem. To něco bylo mimo viditelná fakta. Ani kdyby ji zabili, však nedokázala slečna Marplová odhadnout, jak by tato někde skrytá špatnost mohla ovlivnit její starou přítelkyni Carrie-Louisu. V tomhle zmateném životním stylu Stonygates o sebe narážela všechna nejrůznější lidská přání a osobní problémy. Ale (pokud je byla schopna rozpoznat), žádné z nich nemohlo nijak ohrožovat Carrie-Louisu. Náhle si s překvapením uvědomila, že jen ona sama a Ruth používají toto jméno. Pro svého muže byla Carolina. Pro slečnu Belleverovou Cara. Stephen Restarick ji důsledně oslovoval jako madonu. Pro Wallyho byla zásadně paní Serrocoldovou a Gina si vybrala titul babička, pokud jí neřekla, typicky pro svou generaci, bábrle či bábrlinko.

Třeba právě v tom byl nějaký význam. V těch všech různých jménech, kterými tady Carrie-Louise Serrocoldové říkali. Byla pro všecky spíš jakýmsi symbolem než živou osobou?

Následující ráno, když Carrie-Louisa donutila své nemocné nohy k malé procházce, přišla a usedla na zahradní lavičku vedle své přítelkyně a zeptala se jí, nač myslí. Slečna Marplová bez váhání odpověděla:

„Na tebe, Carrie-Louiso.“

„Na mě, co je na mně k přemýšlení?“

„Řekni mi poctivě, dělá ti tu něco opravdu starosti?“

„Starosti? Mně?“ Carrie-Louisa obrátila modré oči k nebi. „Milá Jane, co by mě mohlo trápit?“

Oči slečny Marplové se mírně zableskly:

„Každý z nás má nějaké starosti. I já je mám. Dělají mi je slimáci na zahradě. Potom mám problém mít vždy pořádně zašité prádlo a také nikde nemohu sehnat přísady na výrobu svého oblíbeného švestkového ginu. Prostě celá hromada malých nenápadných věci. Zdá se mi nepřirozené, že ty bys neměla žádné starosti.“

„Nějaké starosti opravdu mám,“ řekla paní Serrocoldová nejistě. „Lewis nadmíru těžce pracuje, Stephen zapomíná chodit k jídlu, když je v divadle, Gina je občas bezdůvodně nervózní a křičí na lidi kolem, ale já jsem nikdy nechtěla lidi měnit a nechápu, jak to můžeš chtít ty. Takže myslím nemá žádný smysl dělat si s tím starosti, že?“

„Mildred mi nepřipadá moc šťastná!“

„Ne, to rozhodně není,“ řekla Carrie-Louisa. „Mildred není nikdy šťastná. Nebyla, ani když byla ještě úplně malá. Nebyla jako Pippa, ta vždycky jen zářila.“

„Možná,“ navrhla slečna Marplová, „že Mildred má nějaký důvod nebýt šťastná?“

Carrie-Louisa řekla tiše:

„Žárlí? Ale většinou lidé nepotřebují žádný důvod k tomu, aby se cítili tak, jak se cítí. Jsou už prostě tak stvořeni. Nemyslíš, Jane?“

Slečna Marplová si vzpomněla na slečnu Moncrieffovou, která byla otrokem své invalidní a despotické matky. Ubohá slečna Moncrieffová, jež toužila po tom, aby mohla cestovat a uvidět svět. Vzpomněla si i na to, jak se celý St Mary Mead zaradoval a vystrojil paní Moncrieffové nádherný pohřeb, když konečně zemřela. Slečna Moncrieffová, s jistým příjmem ze svého malého důchodu, byla konečně svobodná. A jak slečna Moncrieffová ve své touze po cestování nedojela dál než do Hyéres, kam odjela navštívit přítelkyni své zemřelé matky. Byla to matčina největší a nejstarší přítelkyně, a slečna Moncrieffová byla tak dojata těžkým osudem této starší a hypochondrické dámy, že zrušila všechny své cestovní plány a najala si domek v Hyéres, aby byla zase terorizována, přetěžována a znovu marně toužila po modrých obzorech dalekého světa.

Potom slečna Marplová řekla:

„Myslím, že máš pravdu, Carrie-Louiso.“

„Zásluhu na tom, že žiji bez starostí, má ovšem hlavně Jolly. Skutečný poklad. Přišla ke mně, právě když jsem si vzala Johnnyho, a od prvního momentu byla ohromná. Stará se o mě jako o dítě, a navíc značně bezmocné dítě. Udělala by pro mě všechno. Občas mě to až zahanbuje. Doopravdy věřím, že by pro mě byla schopná i zabít. Není to hrozné říct něco takového?“

„V každém případě je velice oddaná,“ souhlasila slečna Marplová.

„Ona se někdy tak rozběsní,“ paní Serrocoldová zazvonila stříbrným smíchem. „Chce po mně, abych si objednávala drahé šaty a obklopila se nádherou a luxusem. Domnívá se, že bych vždycky, všude a ve všem měla dostávat přednost. Je to jediný člověk, který nenačichl Lewisovým nadšením. Naši ubozí chlapci jsou v jejích očích zbytečně hýčkaní zločinci, kteří nestojí za to, aby se jejich osudem někdo zabýval. Domnívá se, že tohle místo je jen vlhká díra, velice nedobrá pro můj revmatismus, a že bych měla odejít někam do Egypta nebo vůbec někam jinam, kde je sucho a teplo.“

„Hodně tě ten revmatismus trápí?“

„V poslední době se to zhoršuje. Špatně chodím. V nohách mám příšerné křeče. Nu co,“ znovu se mladistvě, jako skřítek usmála, „nezbývá než si říct, že věk se hlásí o své.“

Slečna Belleverová vykročila z francouzského okna a utíkala k nim.

„Telegram, Caro, teď ho telefonovali. Přijedu dnes odpoledne, Kristián Gulbrandsen.“

„Kristián?“ Carrie-Louisa vypadala překvapeně. „Neměla jsem tušení, že je v Anglii.“

„Dubový pokoj, předpokládám?“ řekla slečna Belleverová.

„Ano, prosím vás, Jolly. Tam alespoň nejsou žádné schody.“

Slečna Belleverová přikývla a vyrazila zpět k domu.

„Kristián Gulbrandsen je můj nevlastní syn,“ řekla Carrie-Louisa. „Erikův nejstarší. Ve skutečnosti je o dva roky starší než já. Je to jeden ze správců Nadace ústavu. Přednosta výboru správců. Škoda že tady není Lewis. Kristián skoro nikdy nezůstane déle než jednu noc. Je to neuvěřitelně zaměstnaný člov…