Smysluplná vražda

KAPITOLA DEVÁTÁ

Když inspektor Curry a jeho skupina dorazili, jediný, kdo je čekal v hale, byla slečna Belleverová.

Přivítala je na úrovni.

„Jsem Juliet Belleverová, společnice a sekretářka paní Serrocoldové.“

„To vy jste našla tělo a telefonovala nám?“

„Ano. Většina členů domácnosti je v knihovně, tady za dveřmi. Pan Serrocold zůstal v pokoji pana Gulbrandsena, aby ohlídal, že nikdo na nic nesáhne. Doktor Maverick, který první ohledal tělo, tady bude každou chvíli. Musel vzít – případ do jiného křídla. Mohu vám ukázat cestu?“

„Buďte tak laskavá.“

Schopná žena, pomyslel si pro sebe inspektor. Zdá se, že se postarala o všechno.

Následoval ji do chodby.

Příštích dvacet minut ovládla dům rutina policejní práce. Fotograf fotografoval, přijel policejní lékař a připojil se k dr. Maverickovi. O další půlhodinu později ambulance odvezla pozůstatky Kristiána Gulbrandsena a inspektor Curry úředně zahájil výslechy.

Lewis Serrocold ho uvedl do knihovny, kde si chladně prohlédl všechny shromážděné a do mozku si zapsal první dojmy. Stará dáma s bílými vlasy, žena středního věku, velice dobře vypadající děvče, které vídal jezdit vozem, a její nazlobeně vypadající americký manžel. Dva mladí muži mající co dělat s ústavem a schopná slečna Belleverová, která ho zavolala a čekala na jeho příjezd.

Inspektor Curry už měl v duchu připraven krátký proslov a teď ho, přesně jak si to naplánoval, také přednesl.

„Obávám se, že celá ta záležitost je pro vás všechny velice rozčilující. Doufám, že vás dnes večer nebudu dlouho zdržovat. Můžeme si o všem důkladněji promluvit zítra. Tady slečna Belleverová našla pana Gulbrandsena mrtvého a chtěl bych, aby mi popsala v hrubých rysech celou situaci. Uchrání nás to zbytečného opakování. Vy, pane Serrocolde, pokud chcete, běžte nahoru za svou paní, ale až skončíme se slečnou Belleverovou, rád bych ještě mluvil s vámi. Všechno je jasné? Máte tady nějakou místnost, kde bychom…“

„Moje pracovna, Jolly?“ řekl pan Serrocold.

„Zrovna jsem to chtěla navrhnout,“ přikývla Jolly.

Provedla je napříč halou. Inspektor Curry a jeho zástupce ji následovali.

Slečna Belleverová oba policisty i sebe pohodlně usadila. Právě tak dobře mohla být pověřena výslechem ona, a ne inspektor Curry.

Nicméně nastal okamžik, kdy iniciativa přecházela na něj. Inspektor Curry měl milý hlas a příjemné způsoby. Byl to tichý člověk a neustále vypadal, jako by se omlouval. Někteří lidé už udělali tu chybu, že ho podceňovali. Ve skutečnosti byl na svém písečku tak stoprocentně schopný, jako na svém slečna Belleverová. V každém případě se nerad předváděl.

Odkašlal si.

„Nějaké základní informace už jsem dostal od pana Serrocolda. Pan Kristián Gulbrandsen byl nejstarší syn nebožtíka Erika Gulbrandsena, zakladatele Gulbrandsenovy nadace a sdružení… a ostatních věcí. Byl jedním z jejích správců a přicestoval nečekaně v úterý. Je to tak správně?“

„Ano.“

Inspektora Curryho potěšila její pozornost. Pokračoval. „Pan Serrocold byl v Liverpoolu a vrátil se dnes večer vlakem v 18.30.“

„Souhlasí.“

„Po dnešní večeři pan Gulbrandsen ohlásil, že má v úmyslu pracovat ve svém pokoji, a po kávě opustil zbytek společnosti. Je to tak?“

„Ano.“

„Teď mi prosím, slečno Belleverová, vlastními slovy řekněte, jak jste mrtvého objevila.“

„Dnes večer jsme tu zažili velice nepříjemný incident. Jeden mladý muž, psychopatický případ, nad sebou ztratil kontrolu a ohrožoval pana Serrocolda revolverem. Byli spolu zamčeni v téhle místnosti. Nakonec ten mladík z revolveru vystřelil, díry můžete vidět tadyhle ve stěně. Naštěstí pana Serrocolda nezasáhl. Po střelbě se ten mladík úplně zhroutil. Pan Serrocold mě poslal, abych našla doktora Mavericka. Prošla jsem domem k domácímu telefonu, ale doktor nebyl ve svém pokoji. Našla jsem ho u jednoho z jeho kolegů a vyřídila mu, že má neodkladně přijít. Cestou zpátky jsem šla do pokoje pana Gulbrandsena. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli nebude mít ještě nějaké přání, jestli nechce teplé mléko nebo whisky, než půjde spát. Klepala jsem, a když nikdo neodpovídal, otevřela jsem. Uviděla jsem pana Gulbrandsena mrtvého. Šla jsem vás zavolat.“

„Kolik vchodů a východů má tenhle dům a jak jsou zajištěné? Mohl někdo nepozorovaně přijít zvenčí?“

„Postranními dveřmi na terasu mohl přijít kdokoli. Ty dveře se zamykají jen na noc, když jdeme spát. Lidé procházejí domem sem a tam cestou z univerzity.“

„Kde máte, pokud se nemýlím, něco mezi dvěma sty až dvěma sty padesáti mladých delikventů.“

„Ano. Ale univerzitní budovy jsou zajištěny a hlídány. Je velmi nepravděpodobné, že by je mohl kdokoli opustit nepozorovaně a přijít sem bez pozvání.“

„Tohleto bych měl rád ověřené, podíváme se na to. Myslíte, že pan Gulbrandsen zavdal nějaký důvod, řekněme k odvetě? Udělal nějaké nepopulární opatření?“

Slečna Belleverová prudce zavrtěla hlavou.

„Ne, ne, kdepak. Pokud jde o administraci školy anebo její vedení, s tím neměl pan Gulbrandsen nic společného.“

„Z jakého důvodu přijel?“

„To vůbec nevím.“

„Ale nepříjemně se ho dotklo, že pan Serrocold není přítomen, a okamžitě se rozhodl, že počká, až se vrátí?“

„To ano.“

„Takže ať ho sem přivedlo cokoli, týkaly se ty záležitosti bezpochyby pana Serrocolda?“

„Ano. Mohlo by to být tak, ale mohlo se to také prostě týkat jen ústavu.“

„Pravděpodobně. Měl s panem Serrocoldem nějakou poradu?“

„Ne, na to nebyl čas. Pan Serrocold se vrátil krátce před večeří.“

„Ale po večeři pan Gulbrandsen ohlásil, že musí jít psát nějaký důležitý dopis, a odešel. Nenavrhl nějakou poradu s panem Serrocoldem?“

Slečna Belleverová zaváhala.

„Ne, nic takového nenavrhl.“

„Není to divné, když tu na něj čekal? Ačkoli mu nevyhovovalo zdržet se tady a přestože s tím nepočítal?“

„Ano, bylo to nezvyklé.“

Slečna Belleverová se nad nezvyklostí toho faktu zřejmě poprvé zarazila.

„Pan Serrocold ho doprovázel do pokoje?“

„Ne, zůstal v hale.“

„Takže nemůžete říct, kdy asi byl pan Gulbrandsen zabit?“

„Myslím, že jsme slyšeli výstřel. Pokud to byl on, potom to bylo třiadvace…