Tajemný protivník

DESÁTÁ KAPITOLA
Na scénu přichází sir James Peel Edgerton

Ve svých nových povinnostech neprojevovala Pentlička žádnou neobratnost. Arciděkanovy dcery se v domácích pracích vyznaly dobře. Byly také odbornicemi na zacvičování „neotrkaných děvčat“, čehož nevyhnutelným výsledkem bylo, že taková dívka, jednou zacvičená, odešla někam, kde jí její čerstvě získané schopnosti vynesly podstatnější odměnu, než jakou dovolovala skromně vybavená arciděkanova peněženka.

Pentlička se tedy neobávala, že by se neosvědčila. Kuchařka paní Vandemeyerové pro ni byla záhadou. Zjevně měla ze své paní smrtelný strach. Dívka považovala za pravděpodobné, že ji paní drží nějak v hrsti. Jinak vařila mistrovsky, jak měla Pentlička hned ten večer možnost posoudit. Paní Vandemeyerová čekala na večeři hosta a Pentlička proto dokonale prostřela stůl pro dva. V duchu přemýšlela, kdo asi tím návštěvníkem bude. Bylo docela dobře možné, že se ukáže, že je to Whittington. I když si byla dost jistá, že by ji nepoznal, přesto by ji potěšilo, kdyby byl návštěvníkem někdo úplně cizí. Nemohla ale dělat nic než doufat v nejlepší.

Několik minut po osmé se ozval zvonek a Pentlička šla otevřít s trochu sevřeným žaludkem. Ulevilo se jí, když viděla, že návštěvníkem je druhý ze dvou mužů, které se Tommy vydal sledovat.

Představil se jako hrabě Štěpánov. Pentlička ho ohlásila a paní Vandemeyerová se s potěšeným zamumláním zvedla z nízkého divanu.

„Ráda vás vidím, Borisi Ivanoviči,“ řekla.

„A já vás, madame!“ Hluboce se uklonil nad její rukou.

Pentlička se vrátila do kuchyně.

„Hrabě Štěpánov nebo tak nějak,“ podotkla a zahrála upřímnou a nevinnou zvědavost. „Kdo je to?“

„Rus, předpokládám.“

„Chodí sem často?“

„Jednou za čas. K čemu to chcete vědět?“

„Jenom mě napadlo, že třeba pálí za madam, to je všechno,“ vysvětlila dívka. Pak dělala, že je uražená: „Vy taky po člověku hned vyjedete!“

„Nejsem si tak docela jistá tím suflé,“ vysvětlila kuchařka.

„Ty něco víš,“ usoudila v duchu Pentlička, ale nahlas řekla jen: „Mám to tam už odnést? Tak já jdu.“

Když Pentlička obsluhovala u stolu, poslouchala všechno, co kdo řekl. Uvědomovala si, že tohle je jeden z mužů, které se Tommy vydal sledovat, když ho naposledy viděla. I když si to ještě nechtěla připustit, začínala mít o svého partnera trochu obavy. Kde je? Proč o sobě vůbec nedal vědět? Zařídila, než odešla z Ritzu, aby jí všechny dopisy a vzkazy okamžitě zvláštní posel doručil do malého papírnictví na rohu, kde se měl často stavovat Albert. Byla sice pravda, že se s Tommym viděla naposled včera ráno a přesvědčovala sama sebe, že bát se o něj by bylo absurdní; ale stejně bylo divné, že neposlal vůbec žádnou zprávu.

Ale ať poslouchala jak chtěla, rozhovor jí žádnou stopu neposkytl. Boris a paní Vandemeyerová mluvili výhradně o neutrálních tématech: o hrách, které viděli, o nových tancích a o nejčerstvějších společenských klepech. Po večeři se odebrali do malého budoáru, kde paní Vandemeyerová, rozložená na divanu, vypadala ještě hříšněji krásná než jindy. Pentlička donesla kávu a likéry a pak se chtě nechtě vzdálila. Přitom slyšela Borise říkat: „Ta je nová, ne?“

„Dnes nastoupila. Ta druhá byla hrozná. Tohle děvče vypadá dobře. Obsluhuje slušně.“

Pentlička se ještě chvilku pozdržela za dveřmi, které pečlivě opomněla zavřít, a slyšela ho říkat:

„Předpokládám, že je dobře prověřená?“

„Ale Borisi, vy jste absurdně podezíravý. Myslím, že je to sestřenice zdejšího vrátného nebo tak něco. A nikdo nemá ani tušení, že mám co do činění s – naším společným přítelem panem Brownem.“

„Proboha, buďte opatrná, Rito. Ty dveře nejsou zavřené.“

„No tak je zavřete,“ zasmála se žena.

Pentlička co nejrychleji zmizela.

Neodvážila se už déle zůstávat v přední části bytu, ale sklidila ze stolu a umyla nádobí s bleskovou rychlostí získanou v nemocnici. Pak proklouzla zpátky ke dveřím budoáru. Kuchařka pracovala volnějším tempem a měla tedy stále ještě co dělat v kuchyni, a pokud svou společnici pohřešila, předpokládala patrně, že dívka rozestýlá.

Bohužel se uvnitř mluvilo tak tiše, že z toho neslyšela vůbec nic. Neodvážila se dveře znovu otevřít, i když třeba tichounce, protože paní Vandemeyerová seděla prakticky přímo proti nim a Pentlička měla velký respekt k orlímu zraku své paní.

Ale stejně by dala hodně za to, kdyby slyšela, co se tam děje. Jestli se stalo něco nepředvídaného, mohla by se tak třeba dozvědět něco o Tommym. Chvilku zoufale uvažovala, pak se jí tvář rozzářila. Rychle přeběhla chodbou do ložnice paní Vandemeyerové, odkud vysoká francouzská okna vedla na balkon táhnoucí se podél celého bytu. Pentlička vyklouzla oknem ven a nehlučně se kradla podél zdi až k oknu budoáru. Jak očekávala, bylo maličko pootevřené, a hlasy zevnitř bylo jasně slyšet.

Pentlička pozorně poslouchala, ale nepadla zmínka o ničem, co by se dalo jakkoli vyložit jako narážka na Tommyho. Paní Vandemeyerová a Rus se zřejmě o něco přeli, a Štěpánov nakonec roztrpčeně zvolal:

„Tou svou neustálou lehkomyslností nás jednou zničíte!“

„Pche!“ zasmála se žena. „Špatná pověst správného druhu je nejlepší způsob, jak odvrátit podezření. To si jednou uvědomíte – a možná dřív, než si myslíte.“

„A pořád všude chodíte s Peel Edgertonem. Nejenom že to je snad nejslavnější soudní rada v Anglii, ale jeho speciálním koníčkem je kriminologie! To je šílenství!“

„Já vím, že jeho výmluvnost zachránila nesčetné lidi před šibenicí,“ řekla klidně paní Vandemeyerová. „No a co? Jednou možná budu pomoc v tomto směru potřebovat také. A pokud ano, bude přece příjemné mít u soudu takového přítele – nebo možná by bylo přesnější říct v řadách soudu.“

Boris vstal a začal přecházet tam a zpátky. Byl hodně rozčilený.

„Jste chytrá žena, Rito; ale jste také blázen! Dejte na moje rady a nechte Peel Edgertona být.“

Paní Vandemeyerová lehce potřásla hlavou.

„Myslím, že nenechám.“

„Vy odmítáte?“ V Rusově hlase se ozval výhružný podtón.

„Ano.“

„Tak tedy,…