Temný cypriš

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Temný cypriš (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie74 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Temný cypriš

Anotace

Elinor Carlislová se ocitla před soudem, obviněná z vraždy Mary Gerrardové. Celý příběh však začal v den, kdy Elinor a její snoubenec Roddy obdrželi anonymní dopis, v němž je pisatel vyzývá, aby si dali pozor na někoho, kdo se snaží vloudit do přízně Elinořiny tety Laury a dopomoci si tak k jejímu nemalému dědictví. Elinor a Roddy se jedou na vážně nemocnou tetu podívat a zjistí, že tou záhadnou osobou je Mary, dcera správce, se kterou si oba jako děti hrávali. Roddy se do ní okamžitě bláznivě zamiluje. Teta Laura umírá, aniž by po sobě zanechala poslední vůli. Když přijede Elinor vyklidit její dům, přijde ji na pomoc i Mary a jedna z ošetřovatelek…

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

20

Jazyk

Žánr

Název originálu

Sad Cypress

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Temný cypriš“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola 11

 

Elinor Carlislová…

Poirot si ji zkoumavě prohlížel přes šířku stolu, který je od sebe odděloval.

Byli spolu o samotě. Přes prosklenou stěnu na ně dohlížel dozorce.

Poirot si povšiml jemné inteligentní tváře s bílým hranatým čelem a vybraně tvarovaného nosu a uší. Pěkné rysy; hrdé, citlivé stvoření, projevující dobré vychování, sebeovládání a — ještě něco — schopnost oddat se vášni.

„Jsem Hercule Poirot,“ představil se. „Poslal mě za vámi doktor Peter Lord. Má dojem, že vám mohu pomoci.“

„Peter Lord…,“ řekla Elinor Carlislová. Její hlas zněl nostalgicky. Na okamžik se trochu tesklivě usmála. Pokračovala však formálně: „To od něj bylo hezké, ale já si opravdu nemyslím, že byste pro mě mohl něco udělat.“

„Odpovíte na mé otázky?“ zeptal se Hercule Poirot.

Povzdychla si.

„Věřte mi — skutečně by bylo lepší, kdybyste žádné nepokládal. Jsem v dobrých rukou. Pan Seddon je velice laskavý. Sehnal mi vyhlášeného obhájce.“

„Není tak vyhlášený jako já!“ oponoval Poirot.

„Má skvělou pověst,“ prohodila Elinor Carlislová lehce otráveně.

„To ano, jako obhájce zločinců. Já mám však skvělou pověst — pro dokazování neviny.“

Konečně pozvedla oči — oči plné sytě modré barvy — Hleděly přímo do Poirotových.

„Vy věříte, že jsem nevinná?“ zeptala se.

„A jste?“ oplatil Hercule Poirot otázku.

Elinor se usmála. Byl to trochu ironický úsměv.

„Takhle mají vypadat vaše otázky? Je přece velice snadné odpovědět ‚Ano‘ viďte?“

„Musíte být velice unavená,“ řekl nečekaně.

Její oči se nepatrně rozšířily.

„No, to jsem,“ odvětila. „Víc než cokoli jiného. Jak jste to poznal?“

„Tak…,“ prohodil Hercule Poirot.

„Už aby to skončilo,“ řekla Elinor.

Na chvíli na ni Poirot mlčky hleděl a pak řekl:

„Setkal jsem se s vaším — bratrancem, jestli ho tak pro jednoduchost mohu nazývat — s panem Roderickem Welmanem.“

Po bledé hrdé tváři se pomalu začal rozlévat ruměnec. Bylo zřejmé, že se mu dostalo odpovědi na otázku, kterou ani nemusel pokládat.

Její hlas byl jemně rozechvělý.

„Tak vy jste se viděl s Roddym?“

„Dělá pro vás vše, co je v jeho silách,“ řekl Poirot.

„Já vím.“

Znělo to jasně a měkce.

„Je chudý nebo bohatý?“ zeptal se Poirot.

„Roddy? Nemá moc svých vlastních peněz.“

„A není rozhazovačný?“

„Oba jsme si vždycky mysleli, že na tom nezáleží,“ odpověděla téměř nepřítomně. „Věděli jsme, že jednoho dne…“

Zarazila se.

„Počítali jste s dědictvím?“ doplnil ji pohotově Poirot. „To je pochopitelné.

Možná jste se doslechla o výsledku pitvy těla vaší tety,“ pokračoval. „Zemřela na otravu morfiem.“

„Já jsem ji nezabila,“ prohlásila Elinor Carlislová odměřeně.

„Pomohla jste jí tedy, aby se zabila sama?“

„Jestli jsem jí pomohla —? Aha, chápu. Ne, nepomohla.“

„Bylo vám známo, že vaše teta nesepsala závěť?“

„Ne, to jsem vůbec netušila.“

Její hlas zněl nyní mdle a monotónně. Odpovídala mechanicky a bez zájmu.

„A co vy? Vy jste poslední vůli sepsala?“ zajímal se Poirot.

„Ano.“

„Učinila jste tak v den, kdy o tom s vámi hovořil doktor Lord?“

„Ano.“

Znovu ten náhlý ruměnec.

„Jak jste naložila se svým bohatstvím, slečno Carlislová?“ zeptal se Poirot.

„Všechno jsem odkázala Roddymu — Rodericku Welmanovi,“ odpověděla mu klidně.

„On o tom ví?“ pokračoval v dotazech Poirot.

„Určitě ne,“ odvětila rychle.

„Vy jste se s ním o tom nebavila?“

„Samozřejmě, že ne. Byl by z toho strašně rozpačitý a ani trochu by se mu nelíbilo, co dělám.“

„Kdo jiný zná obsah vaší závěti?“

„Jenom pan Seddon — a předpokládám, že i jeho úředníci.“

„Pan Seddon pro vás tu poslední vůli sestavil?“

„Ano. Napsala jsem mu ještě ten večer — tedy ten samý večer, co jsem se o tom bavila s doktorem Lordem.“

„Ten dopis jste poslala sama?“

„Ne. Odnesli ho ze schránky spolu s ostatními dopisy.“

„Takže vy jste ten dopis napsala, dala do obálky, zalepila, přidala známku a vhodila do schránky — comme ça? Ani na chvíli jste nepřemítala? Nepročetla ho znovu?“

Elinor na něj zírala.

„Přečetla jsem si ho po sobě — to ano. Šla jsem hledat nějaké známky a když jsem se vrátila, prostě jsem si ten dopis znovu přečetla, abych se ujistila, ze jsem se vyjádřila srozumitelně a jasně.“

„Byl v té místnosti někdo s vámi?“

„Jen Roddy.“

„Věděl, co právě děláte?“

„Už jsem vám řekla, že ne.“

„Mohl si ten dopis někdo přečíst v době, kdy jste byla mimo pokoj?“

„To nevím… Myslíte někdo ze služebnictva? Předpokládám, že mohl, jestli tam náhodou přišel zrovna, když jsem v pokoji nebyla.“

„A než tam přišel pan Roderick Welman?“

„Ano.“

„I on si ho mohl přečíst?“ zeptal se Poirot.

Elinor nasadila jasný a opovržlivý tón.

„Ujišťuji vás, pane Poirote, že můj ‚bratranec‘, jak ho nazýváte, nemá ve zvyku číst cizí dopisy.“

„Jistě,“ řekl Poirot. „To je obecně vžitá představa. Byla byste však překvapena, kolik lidí dělá věci, které se ‚nesluší‘.“

Elinor pokrčila rameny.

„Bylo to tentýž den, kdy vás poprvé napadla myšlenka na zabití Mary Gerrardové?“ prohodil Poirot bezděčně.

Potřetí se po obličeji Elinor Carlislové rozlila barva. Tentokrát to byl vysloveně planoucí příliv.

„To vám prozradil Peter Lord?“

Bylo to tedy tak, že?“ řekl Poirot tiše. „Když jste nahlédla do okna a viděla, jak…