Temný cypriš

III

Doktor Lord se skláněl nad postelí. Kolem něho pobíhala sestra O’Brienová. Se svraštělým čelem se pokoušel porozumět nezřetelným zvukům, které vycházely z úst jeho pacientky.

„Ano, ano,“ uklidňoval ji. „Hlavně se příliš nenamáhejte. Hezky pomalu. Jen trochu nadzvedněte pravou ruku, když budete chtít říct ano. Něco vás trápí?“

Dohodnuté znamení naznačovalo kladnou odpověď.

„Něco naléhavého? Ano. Chcete něco zařídit? Poslat pro někoho? Pro slečnu Carlislovou? A pana Welmana? Už jsou na cestě.“

Paní Welmanová se znovu pokusila nesouvisle promluvit. Doktor Lord pozorně naslouchal.

„Chtěla jste, aby přijeli, ale to není ono? Takže někdo jiný? Příbuzný? Ne? Nějaká obchodní záležitost? Chápu. Týká se to peněz? Právník! To je ono, viďte — chcete mluvit se svým právníkem? Chcete mu dát nějaké pokyny?

No — no tak, všechno bude v pořádku. Buďte klidná. Máte spoustu času. Co to říkáte — Elinor?“ Zachytil zkomolené jméno. „Ona ví, kdo je váš právník? A vyřídí to s ním? Dobře. Bude tu tak za půl hodiny. Řeknu jí, oč žádáte, a pak sem za vámi oba přijdeme a všechno to dáme do pořádku. Teď už se tím netrapte. Nechte to na mně. Postarám se, aby bylo všechno zařízeno, jak sama chcete.“

Ještě chvíli tam postál a díval se na ni, jak odpočívá, pak se potichu odebral na chodbu. Sestra O’Brienová ho následovala. Sestra Hopkinsová právě přicházela po schodech. Pokynul jí.

„Dobrý večer, doktore,“ pozdravila ho bez dechu. „Dobrý večer, sestro.“

Všichni tři se odebrali do vedlejší místnosti, do pokoje sestry O’Brienové, a doktor jim dal potřebné instrukce. Sestra Hopkinsová má zůstat přes noc a bude mít službu se sestrou O’Brienovou.

„Zítra budu muset sehnat druhou stálou ošetřovatelku. Ta záškrtová epidemie ve Stamfordu je mrzutá. Oni sami se tam teď potýkají s nedostatkem sester.“

Poté, co rozdal příkazy, které byly vyslechnuty s uctivou pozorností (jež ho občas dráždila), sešel doktor Lord do přízemí, aby přivítal neteř a synovce, kteří by — jak mu jeho hodinky napovídaly —měli přijet každou chvíli.

Cestou potkal Mary Gerrardovou. Její tvář byla bledá a znepokojená.

„Je jí lépe?“ zeptala se.

„Mohu jí zajistit pokojnou noc,“ odpověděl doktor Lord. „Nic víc se dělat nedá.“

„Připadá mi to tak kruté — tak nespravedlivé —“ řekla Mary zdrceně.

„Ano, někdy se to tak jeví,“ přikývl soucitně. „Věřím, že —“

Zarazil se.

„To je auto.“

Mary vyběhla po schoďech nahoru, on šel ďo haly.

Hned jak se Elinor objevila, vykřikla:

„Je to s ní hodně zlé?“

Roddy byl bledý a vystrašený.

„Obávám se, že to pro vás bude šok,“ řekl doktor vážně. „Je velice těžce ochrnutá. Její řeč je takřka nesrozumitelná. Mimochodem, určitě si s něčím dělá starosti. Má to něco do činění s právníkem. Víte, o koho jde, slečno Carlislová?“

„Pan Seddon,“ odpověděla Elinor hbitě. „Sídlí na Bloomsboury Square. Takhle pozdě večer už tam ale nebude a já neznám jeho soukromou adresu.“

„Na to bude dost času zítra,“ pokusil se ji uklidnit doktor Lord. „Hrozně rád bych však co možná nejrychleji ulehčil myšlenkám paní Welmanové od starostí. Šla byste, prosím, se mnou nahoru, slečno Carlislová, myslím že se nám ji spolu podaří uklidnit.“

„Jistě, půjdu hned s vámi.“

„Mě nebudete potřebovat, že ne?“ zeptal se s nadějí v hlase Roddy.

Cítil se trochu zahanbeně, ale měl hrůzu z toho, že by měl jít do pokoje a vidět tam tetu Lauru ležet němou a bezmocnou.

„Ani v nejmenším, pane Welmane,“ ujistil ho doktor Lorď bez váhání. „Bude lepší, když v pokoji nebude moc lidí.“

Roddy nezakrýval úlevu.

Doktor Lord a Elinor šli nahoru. U nemocné byla sestra O’Brienová.

Laura Welmanová ležela jako omráčená, hluboce a sípavě dýchala. Elinor byla šokována pohledem na její propadlou a pokřivenou tvář.

Najednou se zachvělo a otevřelo pravé víčko paní Welmanové. Když zahlédla Elinor, výraz její tváře se nepatrně změnil.

Snažila se promluvit.

„Elinor…“ To slovo by člověku, který by netušil, co chce nemocná říct, znělo naprosto nesrozumitelně.

„Jsem tady, teto Lauro,“ odpověděla hned Elinor. „Trápí vás něco? Chcete, abych poslala pro pana Seddona?“

Ozval se další z těch drsných chraplavých zvuků. Elinor si domyslela jeho význam.

„Mary Gerrardová?“

Třesoucí se pravá ruka se pomalu pohnula na znamení souhlasu.

Z úst nemocné ženy se teď linul táhlý mumlavý zvuk. Doktor Lord i Elinor se bezmocně zamračili. Zkoušela to znovu a znovu. Nakonec Elinor porozuměla.

„Zaopatřit? Chcete ji ve své vůli nějak zaopatřit? Chcete jí odkázat nějaké peníze? Rozumím, tetičko Lauro. To nebude žádný problém. Zítra přijde pan Seddon a zařídí vše přesně tak, jak si přejete.“

Zdálo se, že se trpící ženě ulevilo. Z jejího prosebného pohledu se vytratil ten neklidný výraz. Elinor vzala tetinu ruku do své a ucítila slabý stisk prstů.

„Ty — všechno…“ vypravila ze sebe s obrovským vypětím paní Welmanová.

„Jistě, můžete se na mě…