Temný cypriš

II

Elinor, mladá a upjatá ve svých černých šatech, seděla v knihovně za masivním psacím stolem paní Welmanové. Před ní byly roztroušeny nejrůznější dokumenty. Právě skončila pohovory se služebnictvem a s paní Bishopovou. Nyní vstoupila do pokoje Mary Gerrardová a na okamžik se ve dveřích váhavě zastavila.

„Chtěla jste se mnou mluvit, slečno Elinor?“

Elinor vzhlédla.

„Ach ano, Mary. Pojďte dál a posaďte se, prosím.“

Mary vešla a posadila se na židli, na kterou Elinor ukázala. Ta byla natočena trochu k oknu, kterým dopadalo na Maryinu tvář světlo, zdůrazňující oslnivou čistotu její pleti a vystavující na odiv zlatavou barvu jejích vlasů.

Elinor si jednou rukou částečně zakrývala obličej. Mohla tak mezerami mezi prsty pozorovat tvář druhé dívky.

Je možné někoho tolik nenávidět a nedat to najevo? proběhlo jí hlavou.

Nahlas však řekla příjemným seriozním hlasem:

„Myslím, že víte, Mary, že se o vás má teta vždy hodně zajímala a přála by si postarat se o vaši budoucnost.“

„Paní Welmanová ke mně byla vždy velice laskavá,“ zašeptala Mary svým jemným hlasem.

„Má teta,“ pokračovala Elinor chladně a bez emocí, „kdyby měla dostatek času k sepsání poslední vůle, by si určitě přála rozdělit svůj majetek mezi několik osob. Jelikož zemřela, aniž by závěť napsala, odpovědnost za vyplnění jejích přání spočívá na mně. Poradila jsem se s panem Seddonem a na základě jeho doporučení jsme sestavili seznam služebnictva s odměnou pro každého z nich podle délky služby a tak dále.“ Odmlčela se. „Vy, samozřejmě, do této kategorie nespadáte.“

Napůl doufala, že by na dívku tato slova snad mohla nějak zapůsobit, ale tvář, na kterou hleděla, zůstala beze změny. Mary je přijala tak, jak byla vyřčena, a vyčkávala, co má Elinor ještě na srdci.

„Ačkoli bylo pro tetu v onen poslední večer obtížné souvisle mluvit,“…