Temný cypriš

III

Když se sestra Hopkinsova, příjemně posilněná čajem a romantickými představami, konečně přiměla k odchodu, Mary Gerrardová vyběhla ze dveří a dohonila ji.

„Sestro, mohu se s vámi projít do vsi?“

„Ale to víte, že ano, má milá.“

„Musím s vámi mluvit,“ vypravila ze sebe Mary bez dechu. „Dělá mi to všechno velké starosti.“

Starší z obou žen se na ni laskavě podívala.

Ve svých jednadvaceti byla Mary Gerrardová kouzelným stvořením, ze kterého vyzařovalo cosi neskutečného, připomínala divokou růži — měla dlouhý jemný krk, zlatavé vlasy v přirozeně vláčných vlnách lehce ovívající pěkně tvarovanou hlavu a sytě modré oči.

„Co vás trápí?“ zeptala se sestra Hopkinsova.

„Trápí mě to, že čas běží a běží a já dohromady nic nedělám!“

„Na to máte ještě dost času,“ odvětila suše sestra Hopkinsova.

„Jenomže já z toho mám takový divný pocit. Paní Welmanová na mě byla strašně hodná, zaplatila mi všechny ty drahé školy, a já jsem přesvědčená, že bych si už konečně měla začít sama vydělávat. Měla bych se něčím vyučit.“

Sestra Hopkinsová chápavě přitakala. „Když to neudělám, všechno přece přijde nazmar. Snažila jsem se vysvětlit své pocity paní Welmanové, ale — je to složité, zdá se mi, že mě nechápe. Stále jen opakuje, že je spousta času.“

„Nesmíte zapomínat, že je to nemocná žena,“ řekla sestra Hopkinsová. Mary se kajícně zarděla.

„Ach ano, já vím. Zřejmě bych ji neměla obtěžovat. Ale mně to dělá starosti — a otec je tak — je s tím tak protivný! Pořád na mě útočí, že jsem fajnová slečinka! Já ale opravdu nechci jen tak posedávat a lenošit!“

„Já vím, že ne.“

„Problém je v tom, že všechny ty kursy bývají dost drahé. Umím teď celkem dobře německy a možná bych se s tím nějak uplatnila. Já bych ale ze všeho nejvíc chtěla být zdravotní sestrou. Moc ráda bych se starala o nemocné.“

„Na to ale musíte být silná jako kůň, to si pamatujte!“ reagovala věcně sestra Hopkinsová.

„Já jsem silná! A ošetřování mě opravdu baví. Sestra mé matky, ta na Novém Zélandu, pracovala v nemocnici jako ošetřovatelka. Takže jak vidíte, mám to v krvi.“

„Co třeba masáže?“ navrhla sestra Hopkinsová. „Nebo práce v Norlandu? Máte přece ráda děti. Na masážích se dají vydělat slušné peníze.“

„Takový výcvik je asi drahý, že?“ namítla pochybovačně Mary. „Doufala jsem — je to ode mě ovšem strašně chamtivé — už toho pro mě udělala tolik.“

„Myslíte paní Welmanovou? Nesmysl. Podle mě vám to dluží. Sice vám poskytla luxusní vzdělání, ale ne takové, které by vám k něčemu bylo. Nechtěla byste učit?“

„Na to nejsem dost chytrá.“

„Je chytrost a chytrost!“ opáčila sestra Hopkinsová. „Jestli vám můžu radit, Mary, buďte ještě trpělivá. Jak jsem řekla, podle mého vám to paní Welmanová dluží, měla by vám pomoct začít si vydělávat na živobytí. A jsem přesvědčená, že to taky udělá. Pravdou ale je, že si vás moc oblíbila a teď vás nechce ztratit.“

Mary to překvapilo.

„Och!“ zalapala trochu po dechu. „Opravdu si myslíte, že to tak je?“

„Vůbec o tom nepochybuju. To víte, ubohá stará žena, víceméně bezmocná, napůl ochrnutá, a na blízku není nic ani nikdo, kdo by se jí postaral o zábavu. Hodně pro ni znamená, že má v domě svěží a pěkné mladé děvče jako jste vy. Umíte se moc hezky chovat k nemocným.“

„Jestli je to tak, jak říkáte,“ řekla Mary plaše, „pak už se cítím mnohem lépe… Drahá paní Welmanová, mám ji moc, moc ráda! Vždy na mě byla tak hodná. Udělala bych pro ni všechno!“

„Pak tedy uděláte nejlíp,“ řekla sestra Ho…