Třetí dívka

18

Poirot se zastavil u vchodu do Wedderburnovy galerie, aby si prohlédl obraz, na němž byly namalovány tři útočně vypadající krávy s nemožně protáhlými těly a obrovské složité stavby větrných mlýnů v pozadí. Zdálo se, že krávy a mlýny nemají navzájem nic společného ani s tím podivným nachovým zbarvením.

„Zajímavé, co,“ řekl měkký mazlivý hlas.

Vedle Poirota stál muž v středních letech, jehož úsměv stavěl na odiv téměř nadměrný počet krásných bílých zubů.

„Jak svěží.“

Měl široké, bílé baculaté ruce, kterými mával, jako by chtěl vykroužit arabesku,

„Šikovná výstava. Minulý týden skončila. Předevčírem byla otevřena výstava Clauda Raphaela. Půjde dobře. Opravdu velmi dobře.“

„Ano,“ řekl Poirot a dal se zavést skrze šedý sametový závěs do dlouhé místnosti.

Poirot hodil několik opatrných, třebaže pochybných poznámek. Tlouštík se ho chopil zkušenou rukou. Patrně cítil, že tady je někdo, kdo nesmí být odstrašen. V umění prodávat měl velkou praxi. Okamžitě jste pocítili, že vás rád vidí ve své galerií, i kdybyste tu byli celý den a nic nekoupili. Jen když se díváte na ty báječné obrazy — třebaže jste si možná nemysleli, že jsou báječné, když jste vešli do galerie. Když jste však odcházeli, byli jste už přesvědčeni, že báječné je pro ně to pravé slovo. Když se vám dostalo několika užitečných rad a když jste prohodili pár otřepaných laických poznámek, jako „Tenhle se mi lepší líbí“, pan Boscombe povzbudivě odpověděl asi těmito slovy:

„To je velmi zajímavé, že tohle říkáte. Ukazuje to, mohu-li to tak říci, velkou prozíravost. Jistě si uvědomujete, že tohle lidé obvykle neříkají. Většina lidí dává přednost — nu, jak bych to řekl, něčemu poněkud samozřejmějšímu, jako je tohle,“ ukázal na modrozelené pruhy v rohu plátna, „ale tohle, ano, vy jste ihned poznal hlavní merit věci. Já sám bych řekl — je to samozřejmě jen můj osobní názor — že je to jedna z Raphaelových nejlepších věcí.“

S hlavami nakloněnými na stranu dívali se spolu na šišatý oranžový kosočtverec, z něhož visely dvě lidské oči na něčem, co vypadalo jako pavučinové vlákno. Protože příjemná známost byla navázána a času bylo zřejmě dost, poznamenal Poirot: „Myslím, že u vás pracuje slečna Frances Caryová, že ano?“

„No jistě, Frances. Chytré děvče. Velice umělecky založená a také schopná. Právě se vrátila z Portugalska, kde nám zařizovala uměleckou výstavu. Má velký úspěch. Ona sama docela slušně maluje, ale řekl bych, že není opravdu tvůrčí, jestli víte, co tím myslím. V obchodním jednání je lepší. Myslím, že si je toho sama vědoma.“

„Mám tomu tedy rozumět tak, že jest dobrou ochránkyní umění?“

„Ach ano. Zajímá se o Les Jeunes. Povzbuzuje talenty. Přesvědčila mě, abych minulé jaro uspořádal výstavu pro malou skupinu umělců. Mělo to docela úspěch — tisk si toho všiml — všechno v malém měřítku, rozumějte. Ano, má své chráněnce.“

„Jsem trochu staromódní, rozumíte. Někteří tihle mladíci – vraiment!“ Poirot zvedl ruce.

„Ach,“ řekl pan Boscombe shovívavě, „nesmíte soudit podle vzhledu. To je jen móda, víte. Vousy a přiléhavé nohavice a brokát a vlasy. To přejde.“

„Ten David jaksejmenuje,“ řekl Poirot. „Zapomněl jsem jeho příjmení. Slečna Caryová má o něm zřejmě vysoké mínění.“

„Nemyslíte snad Petra Cardiffa? To je teď její chráněnec. Rozumíte, já si jím nejsem zdaleka tak jist jako ona. On doopravdy není tak moc avantgardní, jako je vyloženě zpátečnický. Někdy je úplně, úplně — jako Burne-Jones. Přesto člověk nikdy neví. Takové zpětné vlivy sem tam přijdou do módy. Dělá mu občas modelku.“

„David Baker jsem chtěl říct — nemohl jsem si vzpomenout,“ řekl Poirot.

„Není špatný,“ řekl pan Boscombe bez jakéhokoli nadšení. „Podle mého názoru je málo originální. Je jeden z těch umělců, o nichž jsem se zmínil, ale neudělal žádný zvláštní dojem. Slušný malíř, ale nijak pozoruhodný. Spíš napodobuje!“

Poirot šel domů. Slečna Lemonová mu dala dopisy k podpisu, a když byly řádně podepsány, zase odešla. George mu předložil omelette fines herbes, obloženou, dalo by se říci, taktním chápavým chováním. Když se po obědě Poirot uvelebil ve svém křesle s rovným opěradlem a s kávou po ruce, zazvonil telefon.

„Paní Oliverová, pane,“ řekl George, který zvedl telefon a teď jej podával Poirotovi.

Poirot vzal telefon neochotně. Nechtěl mluvit s paní Oliverovou. Tušil, že ho bude nutit do něčeho, co udělat nechtěl.

„Monsieur Poirot?“

„C’est moi“

„Tak copak děláte? Copak jste udělal?“

„Sedím na židli,“ řekl Poirot. „Přemýšlím,“ dodal.

„To je všechno?“ řekla paní Oliverová.

„To jest důležitá věc,“ řekl Poirot. „Zda v tom budu mít úspěch nebo ne, to zatím nevím.“

„Ale musíte najít tu dívku. Byla nejspíš unesena.“

„Jistě to tak vypadá,“ řekl Poirot. „A mám tu dopis, který přišel polední poštou, její otec mě žádá, abych se u něho stavil a řekl mu, jak jsem pokročil.“

„Nu a jak jste pokročil?“

„Zatím nijak,“ odpověděl neochotně Poirot.

„Monsieur Poirote, vy se musíte vzchopit, doopravdy vzchopit.“

„Vy také!“

„Proč já také, co tím myslíte?“

„Musíte se vzchopit a přestat mě honit.“

„Pročpak se nejdete podívat na to místo v Chelsea, kde jsem byla udeřena do hlavy?“

„Mám se snad dát praštit taky?“

„Já vám prostě nerozumím,“ řekla paní Oliverová. „Přivedla jsem vás přece na stopu, když jsem tu dívku objevila v kavárně. Sám jste to říkal.“

„Já vím, já vím.“

„A vy si ji pak klidně ztratíte!“

„Já…