Třetí dívka

20

Hercule Poirot pohlédl nahoru na průčelí úctyhodného georgiánského domu v ulici, která byla donedávna tichou jilicí staromódního města s výročním trhem. Teď se ho rychle zmocňoval pokrok, nový obchodní dům, Dárky, salón Margery, kavárna Peggy a přepychová nová banka našly si však své sídlo v Croftově třídě a nezasáhly do úzké Vysoké ulice.

Mosazné klepadlo na dveřích se jen blýskalo, jak si Poirot s uspokojením povšiml. Zmáčkl po straně zvonek.

Dveře se otevřely téměř naráz a v nich se objevila vysoká, ušlechtile vypadající žena s vlasy vyčesanými nahoru, energického vystupování.

„Vy jste monsieur Poirot? Jste velmi přesný. Pojďte dál.“

„Mám čest se slečnou Battersbyovou?“

„Zajisté.“ Podržela mu dveře a Poirot vešel dovnitř. Pověsila jeho klobouk na stojan v předsíni a vedla ho do pěkného pokoje s vyhlídkou do úzké zahrádky obehnané zdí.

Ukázala mu na židli a sama se posadila s výrazem očekávání. Bylo jasné, že slečna Battersbyová neztrácí čas konvenčními frázemi.

„Vy račte být, tuším, dřívější ředitelka školy v Meadowfield?“

„Ano. Před rokem jsem šla do penze. Jak jsem vyrozuměla, přál jste si se mnou mluvit o mé někdejší žákyni, Normě Restarickové.“

„Tak jest.“

„Neuvedl jste ve svém dopise další podrobnosti,“ řekla slečna Battersbyová a dodala: „Mohu říci, že vím, kdo jste, monsieur Poirote. Chtěla bych proto vědět trochu víc, než budu pokračovat. Pomýšlíte například na to přijmout Normu Restarickovou do zaměstnání?“

„Ne, to nemám v úmyslu.“

„Jelikož vím, jaké je vaše povolání, chápete jistě, proč bych chtěla znát další podrobnosti. Máte například doporučující dopis od někoho z Norminých příbuzných?“

„Rovněž ne,“ řekl Hercule Poirot. „Podám vám hned vysvětlení.“

„Děkuji vám.“

„Ve skutečnosti jsem zjednán otcem slečny Resfcarickové, panem Andrewem Restarickem.“

„Ach tak. Vrátil se, myslím, nedávno do Anglie po dlouhých létech nepřítomnosti.“

„Ano, tak tomu jest.“

„Doporučující dopis od něho mi však nepřinášíte?“

„O žádný jsem ho nežádal.“

Slečna Battersbyová se na něho tázavě podívala.

„Byl by patrně chtěl jet se mnou,“ řekl Hercule Poirot. „To by mně znemožnilo položit vám otázky, které si vám položit přeji, protože jest pravděpodobné, že odpovědi na ně by mu mohly způsobit bolest a zármutek. Není důvodu, proč by mu měl být způsoben další zármutek k tomu, kterým v tuto chvíli již trpí.“

„Stalo se něco Normě?“

„Doufám, že ne… Nicméně taková možnost tu jest. Pamatujete se na to děvče, slečno Battersbyová?“

„Pamatuji si všechny své žákyně. Mám výbornou paměť. Meadowfield rozhodně není škola příliš velká. Pro dvě stě dívek, ne víc.“

„Proč jste odtamtud odešla, slečno Battersbyová?“

„Skutečně, monsieur Poirote, nenahlížím, proč by se vás tohle mělo týkat?“

„Ach ne, dal jsem pouze výraz své zcela přirozené zvědavosti.“

„Je mi sedmdesát. Není to snad dostatečný důvod?“

„Ve vašem případě, myslím, ne. Zdáte se mi být plná síly a energie, zcela schopná zastávat dál místo ředitelky po mnoho dalších let.“

„Časy se mění, monsieur Poirote. Nám se vždycky nelíbí způsob, jak se mění. Ukojím vaši zvědavost. Shledala jsem, že mám stále méně a méně trpělivosti s rodiči. Jejich úmysly s dcerami jsou neuvážené a zcela otevřeně řečeno hloupé.“

Slečna Battersbyová byla, jak Poirot věděl z nahlédnutí do její odborné kvalifikace, velmi dobře známou matematičkou.

„Nemyslím, že bych vedla nečinný život,“ řekla slečna Battersbyová. „Vedu takový život, v němž mi práce lépe vyhovuje. Připravuju ke zkouškám vysokoškoláky. A teď, prosím, směla bych vědět důvod, proč se zajímáte o to děvče Normu Restarickovou?“

„Jsou tu nějaké příčiny k obavám. Abych to řekl bez obalu, ona zmizela.“

Slečna Battersbyová se dívala dál zcela lhostej…