Třetí dívka

3

Paní Oliverová zajela do vnitřního dvora v Borodene Mansions. Parkoviště bylo obsazeno šesti vozy. Zatímco paní Oliverová váhala, jedno z aut vycouvalo a odjelo. Honem si pospíšila zabrat uvolněné místo.

Vystoupila, zabouchla dvířka a zadívala se do nebe. Byl to nedávno postavený blok domů zabírající místo zpustošené bombou v poslední válce. Celý ten blok mohl být en bloc zvednut z Velké západní třídy, pomyslila si paní Oliverová, zbaven nejdřív nějakého takového nápisu jako NAŠE ČEPELKA, HBITÁ KŘEPELKA a položen sem jako bytový blok in situ. Vypadal nesmírně účelně, ten, kdo ho postavil, pohrdal zřejmě jakoukoli přebytečnou výzdobou.

V této době tu bylo rušno. Do dvora i ze dvora přicházeli lidé a přijížděly vozy, neboť nastával konec pracovní doby.

Paní Oliverová mrkla na zápěstí. Za deset minut sedm. To by byl ten správný čas, jak dalece může soudit, čas, kdy je možno předpokládat, že se dívky budou vracet ze zaměstnání, buď aby se znovu nalíčily a převlékly se ze šatů do úzkých exotických kalhot nebo vzaly na sebe nějaký ten svůj oblíbený ohoz a šly zase ven anebo se oddaly domácímu kutění a praly si prádlo a punčochy. Zkrátka docela rozumný čas, aby se o to pokusila. Blok domů byl přesně stejný na východní a západní straně a vprostřed byly zasazeny veliké otáčivé dveře. Paní Oliverová si vybrala stranu po levé ruce, ale ihned zjistila, že se zmýlila. Na celé této straně byla čísla od 100 do 200. Přešla na druhou stranu.

Číslo 67 bylo v šestém patře. Paní Oliverová stiskla knoflík u výtahu. Dveře se s výhružným řinčením rozestoupily jako rozevřená tlama. Paní Oliverová se vrhla do zející jeskyně. Z moderních výtahů měla vždycky strach.

Prásk. Dveře se zase zavřely. Výtah vyjel nahoru a skoro okamžitě se zastavil (to ji také polekalo!). Paní Oliverová vyrazila ven jako polekaný králík.

Pohlédla nahoru na zeď a šla dál chodbou po pravé straně. Přišla ke dveřím označeným kovovými číslicemi 67, připevněnými ve středu dveří. Sotva k nim došla, odloupla se sedmička a padla jí na nohy.

„Tyhle dveře mě nemají rády,“ řekla si paní Oliverová, když bolestně ucouvla, a opatrně sebrala číslici a připevnila ji hrotem zase ke dveřím.

Stiskla zvonek. Možná, že byli všichni pryč.

Dveře se však otevřely skoro okamžitě. Ve dveřích stála vysoká štíhlá dívka. Měla na sobě tmavý, dobře střižený kostým, bílou hedvábnou halenku a velmi pěkné střevíčky. Měla tmavé vyčesané vlasy, byla dobře, ale nevtíravě nalíčena, a z nějakého důvodu se jí paní Oliverová trochu polekala.

„Ach,“ řekla paní Oliverová a přiměla se, aby řekla, co se patřilo. „Je slečna Restaricková náhodou doma?“

„Je mi líto, ne, není doma. Mohu jí něco vyřídit?“

Paní Oliverová znovu řekla „Ach“ a pak mluvila dál. Zahrála jakousi pantomimu, vytahujíc dost nepořádně zabalený balíček v hnědém papíře. „Slíbila jsem jí knížku,“ vysvětlovala. „Jednu mou knížku, kterou ještě nečetla. Doufám, že jsem si opravdu zapamatovala, která to byla. Asi se brzo nevrátí, že?“

„To vám skutečně nemohu říci. Nevím, co dnes večer dělá.“

„Ach tak. Nejste vy slečna Reeceová-Hollandová?“

Dívka vypadala trochu překvapeně.

„Ano, to jsem.“

„Znám vašeho tatínka,“ řekla paní Oliverová. Pak pokračovala. „Já jsem Ariadne Oliverová. Píšu knihy,“ dodala obvyklým provinilým způsobem, jímž vždycky činila toto prohlášení.

„Nechcete jít dál?“

Paní Oliverová přijala pozvání, a Claudia Reeceová-Hollandová ji uvedla do obývacího pokoje. Ve všech bytech měly místnosti stejné tapety s umělým vzorkem přírodního dřeva. Nájemníci si pak mohli pověsit moderní obrazy nebo použít jakéhokoli druhu výzdoby, jež se jim líbila. Byly tu také zákl…