Třetí dívka

4

Hercule Poirot kráčel po hlavní třídě v Long Basing. To jest, můžete-li nazvat hlavní třídou ulici, jež jest prakticky ulicí jedinou, což byl případ Long Basingu. Byla to jedna z těch vesnic, které projevují sklon roztahovat se do délky, ale ne do šířky. Měla na hřbitově pěkný kostel s vysokou věží a ctihodným starým tisem. Měla dostatečný počet obchodů s nejrozmanitějším zbožím. Dva starožitnické krámy, v jednom se prodávaly hlavně ozdobné předměty a figurky na krb z oloupaného borového dřeva, v druhém byla hromada starých map, značné množství porcelánu, většinou však prasklého, několik starých dubových skříní prožraných červotočem, skleněné vitríny, pár kousků viktoriánského stříbra, což všechno bylo z nedostatku místa špatně umístěno. Byly tu dvě kavárny, obě dost mizerné; byl tu také krám s košikářským zbožím, docela pěkný, s velkým výběrem domácích výrobků; byl tu obchod se zeleninou, kde se vybírala také pošta; byl tu obchod s látkami, kde se prodávaly v značném výběru klobouky, a také obchod s dětskou obuví a obchod s krátkým zbožím s širokým rozmanitým sortimentem. Bylo tu papírnictví a krámek s novinami, kde se dostal i tabák a cukroví. Byl tu obchod s vlnou, který byl jasně místním aristokratem. Dvě bělovlasé přísné dámy vládly tu nad nespočetným množstvím zásuvek s pletacím materiálem všeho druhu. Byla tu také spousta střihů a vzorů na pletení a jeden pult, kde bylo všechno, co je třeba k uměleckému vyšívání. Krám, který byl donedávna místním koloniálem, rozkvetl tak, že si dal jméno „supermarket“, a nechyběla v něm hromada drátěných košíků a oslnivých papírových krabic se všemi druhy obilnin a čisticími prostředky. A pak tu byl maličký závod s jedním malým oknem, na němž bylo ozdobným písmem napsáno Lillah, a za ním byla vystavena francouzská halenka s cedulkou „poslední móda“ a námořnická sukně a rudě pruhované tričko s cedulkami „model“. Ležely tam, jako by byly jen nedbale hozeny za sklo výlohy.

To všechno Poirot pozoroval s objektivním zájmem. Do okruhu vesnice patřilo ještě několik domků obrácených do ulice, v staromódním stylu, které si tu a tam podržely něco z georgiánské čistoty linií, častěji však ukazovaly známky viktoriánského zdokonalení, jako verandu, arkýřové okno nebo malý skleník. Některé měly obnovenou celou fasádu a dávaly najevo, že chtějí být považovány za nové a že jsou na to hrdé. Bylo tu také několik rozkošných vetchých starosvětských domečků, z nichž některé předstíraly, že jsou o sto let starší, než byly, jiné své stáří naprosto upřímně přiznávaly, všechno instalatérské a elektrické zařízení však skrývaly před náhodným pohledem.

Poirot si klidně vykračoval a zažíval všechno, co viděl. Kdyby s ním bývala byla jeho netrpělivá přítelkyně paní Oliverová, okamžitě by se ho byla zeptala, proč maří čas, neboť dům, k němuž měl namířeno, byl čtvrt míle za obvodem vesnice. Poirot by jí byl řekl, že vstřebává místní atmosféru; že tyto věci jsou někdy důležité. Na konci vesnice se ráz obydlí náhle změnil. Na jedné straně kousek od silnice byla řada nově postavených obecních domů s pruhem zeleně před sebou a odlišná barva, jíž byly natřeny domovní dveře, působila veselým dojmem. Za obecními domy objevila se zase pole a keře, tu a tam s nějakým tím „vhodným sídlem“ ze seznamu zprostředkovatele realit, s vlastními stromy a zahradami a s oním známým vzhledem uzavřenosti, jímž se dává najevo, že se tu o cizí společnost nestojí. Kousek dolů po silnici zahlédl Poirot dům, jehož nejvyšší patro stavělo na odiv nezvyklý cibulovitý tvar. Zřejmě to nebylo dlouho, co je na dům nalepili. Nebylo pochyby, to byla Mekka, k níž směřovaly jeho kroky. Došel k brance, na níž byla připevněna tabulka s nápisem „Zátiší“. Prohlédl si dům. Byl to jeden z těch domů, jaké se obvykle stavěly na počátku století. Nebyl ani krásný ani ošklivý. Slovo obyčejný ho vystihovalo asi nejlépe. Zahrada byla mnohem hezčí, svého času byla jí zřejmě věnována velká péče a pozornost, i když teď ji nechali upadnout. Měla dosud rovné zelené trávníky, spoustu květinových záhonů, pečlivě vysázené plochy keřů, které budily dojem venkovské krajiny. Všechno bylo v dobrém pořádku. Mají tu jistě zahradníka, uvažoval Poirot. Pomyslel si, že zahradě je věnován možná i osobní zájem, neboť si všiml, že v rohu u domu je nad květinovým záhonem sehnuta nějaká žena a přivazuje jiřiny. Její hlava vypadala jako zářivý kruh čistého zlata. Byla vysoká a štíhlá, ramena měla však široká. Otevřel vrátka, prošel jimi a kráčel k domu. Žena otočila hlavu a pak se narovnala a tázavě se k němu obrátila.

Zůstala stát a čekala, až Poirot promluví. V levé ruce držela ještě provázek, jímž přivazovala jiřiny, a jak si všiml, vypadala udiveně.

„Koho hledáte, prosím?“ řekla.

Poirot velmi neanglicky opsal kloboukem velký oblouk a uklonil se. Její oči ulpěly jako fascinovány na jeho knírech.

„Paní Restaricková?“

„Ano. Já…“

„Doufám, že vás nenarušuji, madame.“

Na jejích rtech se kmitl lehký úsměv. „Vůbec ne. Vy jste…“

„Dovolil jsem si vykonat u vás návštěvu. Moje přítelkyně paní Ariadně Oliverová…“

„Ach ano, ovšem. Už vím, kdo jste. Monsieur Poiret.“

„Monsieur Poirot,“ opravil ji s důrazem na poslední slabice. „Hercule Poirot, k vašim službám. Dostal jsem se sem do okolí a odvážil jsem se přijít, doufaje, že budu moci složit svou poklonu siru Roderickovi Horsefieldovi.“

„Ano. Naomi Lorrimerová nám říkala, že se tu možná objevíte.“

„Doufám, že nepřicházím nevhod?“

„Ale vůbec ne. Ariadne Oliverová byla u nás minulou neděli. Přijela s Lorrimerovými. Ty její knihy jsou ohromně zábavné, že ano? Ale vás možná detektivky nebaví. Vy jste sám detektiv, že ano — opravdový detektiv?“

„Já jsem velice opravdový,“ řekl Hercule Poirot.

Všiml si, že potlačila úsměv. Prohlížel si ji teď důkladněji. Její krása vypadala trochu umělá. Zlaté vlasy byly upraveny v tuhý, nepoddajný účes. Byl by rád věděl, zda není v nitru sama sebou nejistá, zda jen pečlivě nehraje úlohu anglické dámy zaujaté svou zahradou. Byl trochu zvědav, z jakého společ…