Nástrahy zubařského křesla

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Nástrahy zubařského křesla (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: christie06 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Nástrahy zubařského křesla

Anotace

Dokonce i Hercule Poirot musí jednou za půl roku podstoupit hrůznou zkušenost – návštěvu zubaře. Usedá tedy do křesla doktora Morleyho. Několik hodin po lékařské prohlídce volá Poirotovi inspektor Japp. Pana Morleyho totiž nalezli mrtvého. Sebevražda? Nikdo neví o žádném důvodu, který by ho k takovému činu mohl dohnat. Dentistova asistentka byla navíc odlákána pod falešnou záminkou z ordinace…

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Nástrahy zubařského křesla“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II

Dveře domu číslo 58 otevřel policejní strážník.

„Pan Poirot?“ zeptal se uctivě.

„Ano, to jsem já.“

„Vrchní inspektor je nahoře. Ve druhém patře -vyznáte se tu?“

„Byl jsem tu dnes ráno,“ odvětil Hercule Poirot.

V pokoji narazil na tři muže. Když vstoupil, Japp k němu vzhlédl.

„Rád vás vidím, Poirote,“ přivítal ho. „Zrovna ho chceme odklidit, chcete se na něj ještě mrknout?“

Muž s fotoaparátem, klečící u mrtvého těla, vstal.

Poirot přistoupil blíže k mrtvole, která ležela u krbu. Smrt nijak výrazně vizáž pana Morleyho nepoznamenala, Jen těsně pod pravým spánkem přibyla tmavá skvrnka, Kousek od jeho rozpažené pravé ruky se válela malá pistole.

Poirot pomalu zavrtěl hlavou.

„Už máme za sebou klasickou rutinu,“ pronesl Japp.

„Otisky prstů a tak dále.“

Poirot se usadil.

„Tak povídejte,“ vyzval inspektora.

Japp sešpulil rty a spustil: „Mohl se zastřelit. Zřejmě se také sám zastřelil. Na zbrani jsou jen jeho otisky. Něco mi tu ale nehraje.“

„Povídejte... “

„No, ze všeho nejvíc to, že neexistuje jediný důvod, proč by se měl zastřelit... Těšil se dobrému zdraví, vydělával slušné peníze, nikdo nevěděl o žádných jeho problémech. Nezapletl se s žádnou ženou, alespoň,“ opravil se okamžitě Japp, „pokud víme. Netrpěl změnami nálad nebo depresemi, nechoval se nijak podivně. To je jeden z důvodů, proč jsem tolik stálo to, abyste se k tomu vyjádřil. Dnes dopoledne jste ho viděl, a tak mě zajímalo, jestli jste si něčeho nevšiml.“

Poirot zavrtěl hlavou.

„Vůbec ničeho. Byl -jak bych to vyjádřil -normálnost sama.“

„Což je dost podivné, nemám pravdu? Navíc –koho by napadlo zastřelit se v podstatě uprostřed pracovní doby? Proč nepočkat do večera? To by přece bylo mnohem přirozenější.“

Poirot souhlasil.

„Kdy k té tragédii došlo?“

„To nemůžeme určit přesně. Výstřel zřejmě nikdo nezaslechl. Ale podle mě ani nemohl. Ordinaci oddělují od chodby dvoje dveře a ty jsou ještě navíc po obvodu utěsněny silnou látkou. Nejspíš aby se ven nedostaly nářky obětí zubařského křesla.“

„To zní velmi pravděpodobně. Pacienti někdy vydávají nepříjemné zvuky.“

„Přesně tak. A venku na ulici je čilý ruch, takže tam mohl výstřel stěží někdo slyšet.“

„Kdy ho objevili?“

„Kolem půl druhé -našel ho Alfred Biggs, sluha. Není podle všeho zrovna ukázkou bystrosti. Pacientka, která byla k Morleymu objednána na půl jedné, ztropila povyk, protože ji nechal čekat. Zhruba deset minut po jedné vyjel chlapec nahoru a zaklepal na dveře ordinace. Nikdo se neozýval a on se zřejmě neodvážil jít. dál. Od Morleyho už si něco schytal, a tak byl celý vyplašený z toho, aby zase neudělal něco špatně. Vrátil se zpátky dolů a pacientka se asi ve čtvrt na dvě nabručeně odporoučela. Nemám jí to za zlé. Čekala tři čtvrtě hodiny a chtěla se taky někdy najíst.“

„O koho šlo?“

Japp se uškIíbl.

„Podle toho hocha to byla slečna Shirtyová, ale v knize objednávek je uvedená jako Kirbyová.“

„Jaký systém tu byl zaveden pro uvádění pacientů?“

„Když byl Morley připraven na dalšího pacienta, zazvonil na tamhleten bzučák a chlapec přivedl pacienta nahoru.“

„A kdy Morley zazvonil naposledy?“

„Pět minut po dvanácté a hoch uvedl čekajícího pacienta. Pana Amberiotise z hotelu Savoy -jak tvrdí kniha objednávek.“

Na Poirotových rtech se objevil jemný úsměv.

„To by mě zajímalo,“ zamumlal, „co náš sluha provedl s tímhle jménem!“

„Nejspíš pěknou hatmatilku. Až se budeme chtít pobavit, zeptáme se ho.“

„A kdy pan Amberiotis odešel ?“ zajímal se Poirot.

„Nenechal se vyprovodit, takže to nevíme... Spousta pacientů sejde sama po schodech, aniž by si přivolali výtah, a opustí dům.“

Poirot přikývl.

„Já jsem ale zavolal do Savoye,“ pokračoval Japp. „Pan Amberiotis to věděl naprosto přesně. Prý se podíval na hodinky zrovna ve chvíli, kdy za sebou zabouchl dveře. Bylo právě za pět minut půl jedné.“

„Nebyl schopen vám říci nic důležitého?“

„Ne. Jen to, že se mu zubař zdál úplně normální a v pohodě.“

Eh bien,“ řekl Poirot. „Pak se to tedy zdá být jasné. Mezi 12.25 a 13.30 se něco stalo -a spíše blíže k půl jedné.“

„Přesně tak. Protože jinak –“

„Protože jinak by si zazvonil pro dalšího pacienta.“

„Správně. Tuhle teorii potvrzuje i lékařská zpráva, samozřejmě bez záruky. Divizní lékař prozkoumal tělo ve 14.20. Nechtěl nic tvrdit s definitivní platností -to oni dneska nikdy nedělají a svádějí to na údajně velké množství individuálních faktoru. Morley ale podle něj nemohl zemřít později než v jednu, nejspíš ještě podstatně dřív. Ruku do ohně ale za to prý dát nemůže.“

„To znamená,“ zamyslel se Poirot, „že těsně před půl jednou je náš pan Morley naprosto normálním zubařem - veselým, zdvořilým a schopným. A potom? Zoufalství - sklíčenost -nebo cokoli, a zastřelí se.“

„Je to směšné," prohodil Japp. „Musíte uznat, že je to směšné.“

„Směšné,“ namítal Poirot, „není to správné slovo.“

„Já vím, že ne, ale -říká se to. Tak je to tedy divné, jestli vám to vyhovuje víc.“

„Ta pistole byla jeho?“

„Nebyla. Žádnou …