Nástrahy zubařského křesla

V

Slečna Morleyová se uchýlila na venkov. Pobývala v malém vesnickém domku poblíž Hertfordu.

Poirota přivítala vlídně. Od smrti jejího bratra se jí trochu zachmuřila tvář, napřímilo držení těla a utvrdil celkový přístup k životu. Hořce snášela stín, který na na profesionální jméno jejího bratra uvrhly závěry soudního ohledání.

Nabyla dojmu, že i Poirot sdílí její přesvědčení o nesprávnosti koronerova výroku. Díky tomu se poněkud uvolnila.

Na jeho otázky odpovídala dostatečně pohotově a fundovaně. Všechny pracovní dokumenty pečlivě vedla slečna Nevillová a byly předány nástupci pana Morleyho. Někteří pacienti se sami nechali přeregistrovat k panu Reillymu, další se spokojili s novým společníkem a jiní se zase rozhodli odejít k úplně jinému zubaři.

Když slečna Morleyová poskytla veškeré informace, které poskytnout mohla, řekla:

„Takže vy jste našli tu Henryho pacientku –slečnu Sainsbury Sealovou -a ji také zavraždili.“

Slovo, také' znělo poněkud vyzývavě. Zdůraznila ho.

„Váš bratr se před vámi nikdy o slečně Sainsbury Sealové nezmínil?“

„Ne, nevzpomínám si, že by se kdy zmínil. Svěřoval se mi, když se mu dostal pod ruku nějaký nesnesitelný pacient. Nebo mi vyprávěl, když některý z pacientů řekl něco zábavného. Ale jinak jsme o jeho práci moc nemluvili. Býval jenom rád, když mohl večer všechno pustit z hlavy. Někdy se vracel hodně unavený.“

„Zaslechla jste někdy mezi jmény pacientů vašeho bratra jméno paní Chapmanové?“

„Chapmanové? Ne, myslím že ne. V tomhle vám určitě poradí slečna Nevillová.“

„Nesmírně rád bych se s ní setkal. Kde je teď?“

„Pokud vím, přijala místo u jednoho zubaře v Ramsgatu.“

„Ještě; se neprovdala za toho mladého muže, Franka Cartera?“

„Ne. A doufám, že z toho nic nebude. Ten mládenec se mi nelíbí, pane Poirote. Opravdu ne. Něco mi na něm nehraje. Nemůžu se zbavit pocitu, že v něm není ani zbla opravdového smyslu pro morálku.“

„Považujete za pravděpodobné, že by právě on mohl zastřelit vašeho bratra?“

„Někdy si říkám,“ odpověděla slečna Morleyová váhavě, „že by toho byl schopen -má hrozně prudkou povahu. Jenomže nechápu, jaký by pro to měl mít motiv - a vlastně ani příležitost. Víte, Henrymu se nepodařilo Gladys přesvědčit, aby mu dala košem. Držela se ho zuby nehty.“

„Myslíte, že by ho mohl někdo uplatit?“

„Uplatit? Aby zabil bratra? To je mi ale divný nápad !“

V tu chvíli přinesla pohledná hnědovlasá dívka čaj. Když se za ní opět zavřely dveře, zeptal se Poirot:

„To děvče u vás sloužilo i v Londýně, viďte?“

„Agnes? Ano, jako panská. Kuchařku jsem propustila -stejně se jí na venkov nechtělo. Agnes to všechno zvládá, stává se z ní obstojná kuchařka.“

Poirot přikývl.

Velmi podrobně byl obeznámen s uspořádáním domácnosti v ulici Královny Charlotty 58. V době oné tragédie se probíralo ze všech stran. Pan Morley se sestrou obývali horní dvě patra domu jako mezonetový byt. Přízemí bylo celé uzavřeno, až na úzkou chodbu vedoucí na dvorek, kde vedla do nejvyššího patra drátěná klec na dodávky obchodníků a byl také instalován zvukovod. Jediným vchodem do domu tedy zůstávaly hlavní dveře, jež byly pod dohledem Alfreda. To umožňovalo policii mít jistotu, že se to dopoledne nemohl do domu dostat nikdo neznámý. Kuchařka i panská sloužily u Morleyových několik let a těšily se dobré pověsti. Takže i přes teoretickou možnost, že by se některá z nich vytratila a seběhla do druhého patra, kde by zastřelila svého pána, nebyla tato eventualita od samého začátku brána vážně v úvahu. Ani jedna z nich nepůsobila při výslechu nepatřičně nervózně nebo rozrušeně a nebylo důvodu je se smrtí pana Morleyho jakýmkoli způsobem spojovat.

Nicméně, když Agnes podávala Poirotovi při jeho odchodu klobouk a hůl, zeptala se ho s neobyčejnou naléhavostí:

„Ví se už - ví se už něco bližšího o pánově smrti, pane?“

Poirot se na ni otočil.

„Žádné nové okolnosti na světlo nevyšly,“ odpověděl.

„A oni si doopravdy pořád myslí, že se zastřelil, protože to přehnal s tím lékem ?“

„Ano. Proč se ptáte?“

Agnes si žmoulala zástěru. Odvrátila tvář.

„Paní -paní si myslí, že to tak nebylo,“ odvětila nezřetelně.

„A vy s ní snad souhlasíte?“

„Já? Ale já přece nic nevím, pane. Já jen -jen jsem to chtěla vědět najisto.“

„Ulevilo by se vám snad,“ pronesl Poirot nejšetrnějším hlasem, jaký svedl, „kdyby nade vši pochybnost vyplynulo, že skutečně spáchal sebevraždu?“

„Ach ano, pane,“ souhlasila Agnes hbitě, „to by se mi ulevilo.“

„Máte k tomu snad nějaký zvláštní důvod?“

Její vyděšené oči se setkaly s Poirotovými. Trochu ucouvla.

„Já -já o tom nic nevím, pane. Jen jsem se tak ptala.“

Proč se ale ptala? kladl si Poirot otázku, když scházel po cestě k bráně.

S jistotou cítil, že na tuto otázku existuje uspokojivá odpověď. Zatím ale nedokázal uhodnout, jak ta odpověď zní. V každém případě měl ale pocit, že se posunulo krok dál.