Nástrahy zubařského křesla

IX

Poirot kráčel směrem k domovu liduprázdnými ulicemi, ponořen do svých myšlenek. Když se dostal domů, zavolal Jappovi.

„Odpusťte, že vás takhle obtěžuji, příteli, ale podnikli jste něco ohledně původu onoho telegramu, který poslali Gladys Nevillové?“

„To vás tahle písnička ještě pořád neomrzela? Ale ano, podnikli. Ten telegram -dost chytrý -opravdu existoval, stejně jako teta, která bydlí v Richbournu. Telegram byl podán v Richbarnu -to je na předměstí Londýna.“

„To bylo mazané,“ ocenil Hercule Poirot. „To bylo vážně mazané. Kdyby se adresát čirou náhodou podíval, odkud telegram přišel, ten název by byl dostatečně podobný Richbournu na to, aby působil přesvědčivě.“

Odmlčel se.

„Víte, co si myslím, Jappe?“

„Co?“

„Tento případ jeví známky promyšlenosti.“

„Hercule Poirot chce, aby to byla vražda, tak to bude vražda.“

„Jak byste vysvětlil ten telegram?“

„Náhoda. Někdo si z toho děvčete vystřelil.“

„Proč by to kdo dělal ?“

„Ale proboha, Poirote, proč lidi dělají tohle nebo tamto? Šijou na sebe boudy, kanadské žertíky. Nemístný smysl pro humor, nic víc v tom není.“

„Takže někoho napadlo, že bude velmi vtipný právě v den, kdy se Morleymu měla stát nepříjemnost s nadměrnou dávkou v injekci.“

„V tom by přece mohla být určitá souvislost –slečna Nevillová nebyla po ruce, a tak měl Morley větší honičku než jindy. To jen zvýšilo pravděpodobnost, že udělá nějakou chybu.“

„Mě to stále neuspokojuje.“

„To vám věřím, ale copak nevidíte, kam vás tenhle postoj vede? Jestli měl někdo zájem na tom, aby vylákal Nevillovou pryč, tak to byl nejspíš sám Morley. Tím pádem ale smrt Amberiotise nebyla nešťastnou náhodou, ale úmyslným zločinem.“

Poirot mlčel.

„Chápete?“ zeptal se Japp.

„Amberiotise mohli zabít jiným způsobem,“ řekl Poirot.

„To těžko. Do Savoye za ním nikdo nepřišel. Obědval ve svém pokoji. A doktoři tvrdí, že se do něj ta látka dostala rozhodně injekcí, ne perorálně - v žaludku nic nenašli. Takže vidíte. Je to jasný případ.“

„To si právě máme myslet.“

„Tak jako tak, prokurátor je spokojený.“

„A je spokojený také s pohřešovanou dámou?“

„Případ ztracené Sealové? Ne, můžu vás ujistit, že na tom pořád pracujeme. Ta ženská přece musí někde být. Přece nemůžete jen tak vyjít z hotelu a vypařit se.“

„Zatím se zdá, že přesně to se stalo.“

„Zatím. Někde ale zkrátka je -živá nebo mrtvá. Podle mě mrtvá není.“

„Proč myslíte?“

„Protože jinak už by se našlo její tělo.“

„No tak, milý Jappe, copak se tělo vždycky odněkud vynoří takhle brzy?“

„Jak vás tak poslouchám, nejspíš chcete naznačit, že teď pro změnu zavraždili ji a my ji najdeme někde v lomu, rozsekanou na kousíčky jako paní Ruxtonovou?“

„Koneckonců, mon ami, jsou přece pohřešovaní, které jste nikdy neobjevili.“

„Velmi zřídka, příteli. Jasně, spousta žen se ztratí, ale my je většinou zase najdeme. V devíti případech z deseti v tom má prsty starý dobrý sex. Jsou zašité s nějakým chlapem. To ale asi nebude případ naší Mabel, co říkáte?“

„Člověk nikdy neví,“ pronesl Poirot uvážlivě. „Nepřipadá mi to ale pravděpodobné. Takže jste přesvědčen, že ji nakonec najdete?“

„To víte, že ji najdeme. Necháváme otisknout její popis v novinách a zapřáhli jsme i BBC.“

„Ach tak,“ řekl Poirot. „To by, myslím, mohlo přinést nějaký pokrok.“

„Nebojte se, kamaráde. My vám tu vaši ztracenou krásku vypátráme -i s vlněným spodním prádlem.“

Zavěsil.

Do pokoje vstoupil George svým obvyklým neslyšným krokem. Na malý stolek položil konvičku s horkou čokoládou a několik sušenek.

„Budete si přát ještě něco jiného, pane?“

„S něčím si nevím rady, Georgi.“

„Opravdu, pane? To je mi velmi líto.“

Hercule Poirot si nalil trochu čokolády a zamyšleně míchal lžičkou v šálku.

George zůstal uctivě stát na místě -čekal, neboť rozpoznával jistá znamení. Někdy se stávalo, že Hercule Poirot se svým osobním sluhou probíral své případy.

Vždy tvrdil, že jsou pro něj Georgovy postřehy mimořádně užitečné.

„Jistě jste, Georgi, obeznámen se smrtí mého zubaře, nemám pravdu?“

„Myslíte …