Nástrahy zubařského křesla

…lenochům se nezelená…

I

Hercule Poirot prožil nepokojnou noc a druhého dne byl ráno na nohou velmi brzy. Počasí se nadmíru vyvedlo. Zamířil tam, kde večer předtím skončil.

Květinové záhony se skvěly v plné kráse. Poirot osobně měl raději spíše systematičtější způsob uspořádání květin -třeba takové úhledné květinové záhony fialových pelargonií, jaké lze spatřit v Ostende -nicméně si uvědomil, že se mu tu předestírá dokonalost anglického zahradnického ducha.

Další své kroky nasměroval do růžové zahrady, kde ho uspořádané rozložení záhonů plně uspokojilo, pokračoval serpentinovitou stezkou vedoucí skrze skalku, až se í nakonec dostal do obezděné zeleninové zahrady. Tam zpozoroval robustní ženu oděnou do tvídového kabátu a sukně, s tmavým obočím a nakrátko střiženými černými vlasy, která pomalým hlasem s výrazným skotským přízvukem rozmlouvala s někým, kdo nemohl být nikým jiným než hlavním zahradníkem. Poirot nabyl dojmu, že hlavní zahradník není rozhovorem právě nadšen.

Hlas slečny Helen Montressorové zněl poněkud jízlivě, a tak se Poirot svižně vytratil jednou z vedlejších uliček.

Další zahradník, u kterého Poirot bystře odhadl, že se o rýč pouze opírá, začal najednou s vervou nářadí využívat. Poirot se k němu přiblížil. Mladý zahradník ryl s obrovským elánem. K Poirotovi byl otočen zády, takže se Poirot mohl zastavit a pozorovat ho.

„Dobré ráno,“ pozdravil Poirot přátelsky.

Jako odpověď se ozvalo mumlavé „Brýráno, pane,“ avšak mladík nepřestal pracovat.

Poirota to poněkud překvapilo. Ze své dosavadní zkušenosti věděl, že zahradník se obvykle nenechá dlouho přemlouvat k odpočinku při chvilce hovoru, i když před tím usilovně předstíral plné pracovní nasazení.

Tohle mu ale připadalo trochu nepřirozené. Nějaký čas zůstal stát a sledoval lopotící se postavu. Bylo v pohybu ramen cosi povědomého, či se mu to pouze zdálo? Nebo je to snad spíše tak, pomyslel si Poirot, že čím dál častěji slyší a vidí v hlasech a pohybech něco povědomého, i když na nich ve skutečnosti není povědomého vůbec nic? Copak opravdu začíná stárnout, jak ho s hrůzou napadlo předešlého večera?

Zamyšlen odcházel ze zeleninové zahrady, až zmizel za zídkou, kde se na okamžik zastavil a zahleděl na přilehlý svah s křovinatým porostem.

Po chvíli se nad zídkou zahrady začal pomalu zjevovat jakýsi kulatý objekt, připomínající prapodivný měsíc. Byla to vejčitá hlava Hercula Poirota. Jeho oči si s nemalým zájmem prohlížely tvář onoho mladého zahradníka, jenž právě přestal kopat a rukávem si otíral pot z čela.

„Velmi zvláštní a velmi zajímavé,“ zamumlal Poirot a zase se nenápadně vytratil.

Vystoupil ze křoví a zbavil se několika větviček a listí, které narušily úhlednou upravenost jeho zevnějšku. Ano, je skutečně velmi zvláštní a zajímavé, že Frank Carter, který údajně získal jakousi tajemnickou práci někde na venkově, vykonává zahradnické práce ve službách Alistaira Blunta.

Z úvah na toto téma vyrušil Poirota gong ozývající se z dálky. Vydal se směrem zpátky do domu. Cestou narazil na svého hostitele hovořícího se slečnou Montressorovou, jež se právě vrátila ze zeleninové zahrady zadním východem.

„Je to od tebe oprravdu moc hezké, Alistairre, já ale vážně tentokrrát raději nepřijdu, když tu s sebou máš své amerrické příbuzenstvo!“

„Julia nemá zrovna taktu na rozdávání,“ řekl Blunt, „ona to ale nemyslí zle -“

„Podle mého názorru," oponovala slečna Montressorová s klidem, „je její chování vůči mně nesmírrně drrzé a já takovou drrzost snášet nehodlám -od Amerričanek ani od nikoho jiného!“

Slečna Montressorová se vzdálila. Poirot došel k Alistairovi Bluntovi, kterého zastihl v rozpačitém rozpoložení, typickém pro většinu mužů, kteří jsou vystaveni problémům v ženské části rodiny.

„S ženskými je vážně kříž!“ pronesl zkroušeně. „Dobré ráno, pane Poirote. Máme krásný den, viďte?“

Zamířili k domu.

„Tolik mi chybí má žena!“ posteskl si Blunt s povzdechem.

V jídelně pak poznamenal směrem k neochvějné Julii:

„Mám takový pocit, Julie, že ses dotkla Heleniných citů.“

„Skotové byli vždycky nedůtkliví,“ prohodila paní Oliverová zarputile.

Alistair Blunt vypadal nešťastně.

„Všiml jsem si,“ vložil se do hovoru Poirot, „že máte mladého zahradníka. Troufám si tv…