Vražda na faře

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Porota zasedala ten den ve dvě hodiny odpoledne u Modrého kance. Hovořím o tom nerad, ale v obci to způsobilo strašný rozruch. Za posledních patnáct let nebyla v St. Mary Mead spáchána vražda. A když se vyskytne někdo jako plukovník Protheroe, zavražděný dokonce ve vikářově pracovně, zvedne to takovou vlnu vzrušení, jaká zřídka zasáhne většinu obyvatel obce.

K mým uším doléhaly různé poznámky, které jsem snad neměl slyšet.

„Je tu vikář. Vypadá pobledle, co? Tak nevím, jestli v tom nemá prsty. Přece jen se to stalo na faře.“

„Jak si to můžete myslet, Mary Adamsová? V té době navštívil Henry Abbotta.“

„Ale měli se s plukovníkem pohádat. Mluví se o tom. Tady je Mary Hillová. Dělá se důležitou, protože tam slouží. Pst, přichází koroner.“

Funkcí koronera byl pověřen doktor Roberts ze sousedního města Much Benhamu. Odkašlal si, narovnal brýle a tvářil se důležitě.

Bylo by dost únavné zopakovat všechna svědectví. Lawrence Redding podal svědectví, jak našel mrtvolu a identifikoval revolver jako svou zbraň. Podle svého nejlepšího přesvědčení ji viděl v úterý dva dny předtím. Ležela na poličce v jeho domě a dveře tam byly obvykle otevřené.

Paní Protheroeová podala svědectví, že viděla naposledy svého manžela asi ve tři čtvrti na šest, když se rozešli na ulici ve vsi. Dohodla se s ním, že se pro něho později na faře zastaví. Přišla na faru asi ve čtvrt na sedm a dostala se tam zadní uličkou a zahradní brankou. V pracovně neslyšela žádné hlasy a domnívala se, že pokoj je prázdný, ale u psacího stolu mohl sedět její manžel, a v tom případě ho nemohla vidět. Pokud je jí známo, jeho duševní a zdravotní stav byl normální. Neví o žádném nepříteli, který by mohl mít vůči němu zášť.

Jako další svědek jsem vystoupil já a vyprávěl o své schůzce s Protheroem a o výzvě, abych se dostavil k Abbottovým. Popsal jsem, jak jsem našel mrtvolu a zavolal doktora Haydocka.

„Kolik lidí o tom vědělo, pane Clemente, že k vám ten večer přijde plukovník Protheroe na návštěvu?“

„Domnívám se, že o tom věděla pěkná řádka lidí. Moje žena, můj synovec a sám plukovník Protheroe na to dělal narážky, když jsem ho ráno potkal ve vsi. Myslím, že to pár lidí mohlo zaslechnout, protože jako mírně nahluchlý mluvil dost hlasitě.“

„Bylo to tedy všeobecně známé? Mohl o tom kdokoli vědět?“

Souhlasil jsem.

Následoval Haydock. Byl to důležitý svědek. Pečlivě a odborně popsal, jak vypadala mrtvola, a stejně tak přesně smrtelné zranění. Podle jeho mínění mrtvý byl zastřelen přibližně v časovém rozmezí šest hodin dvacet minul a šest hodin třicet – určitě ne později než v šest třicet pět. To byl krajní limit. V tomto bodě se vyjadřoval jasně a rozhodně. Sebevraždu vyloučil, k sebezraněni nemohlo dojít.

Svědectví inspektora Slacka bylo zdrženlivé a stručné. Popsal, jak byl předvolán a za jakých okolností identifikoval mrtvého. Bylo předloženo nedokončené psaní a zaznamenán na něm uvedený čas – šest hodin dvacet minut. Stejně tak byly předloženy hodiny. Mlčky se předpokládalo, že smrt nastala v šest hodin dvacet minut. Policie neprozradila vůbec nic. Anna Protheroeová mi potom sdělila, že jí bylo řečeno, aby uvedla pro svou návštěvu poněkud časnější termín než šest hodin dvacet.

Naše služebná Mary byla dalším svědkem a její vystoupení bylo trochu neurvalé. Nic neslyšela a ani nechtěla nic slyšet. Jako by džentlmeni, přicházející navštívit vikáře, byli obvykle zastřeleni. To nebyli. Ona si musela hledět své práce. Plukovník Protheroe se dostavil přesně ve čtvrt na sedm. Ne, na hodinky se nepodívala. Slyšela vyzvánět na kostele, když ho uvedla do pracovny. Neslyšela žádný výstřel. Kdyby někdo vystřelil, musela by to slyšet. Samozřejmě věděla, že k výstřelu muselo dojít, protože ten džentlmen byl nalezen zastřelený – ale bylo to tak. Ona nic neslyšela.

Koroner to nijak nezdůraznil. Pochopil jsem, že pracuje s plukovníkem Melchettem ve vzájemné shodě.

Paní Lestrangeová byla předvolána, aby podala svědectví, ale bylo předloženo lékařské potvrzení, podepsané doktorem Haydockem, že její špatný zdravotní stav jí zabránil, aby se dostavila.

Byl tu ještě jeden svědek, poněkud roztřesená starší paní. Ta, která podle Slackova vyjádření ‚dělá‘ u Lawrence Reddinga.

Paní Archerové ukázali revolver a ona potvrdila, že je to ten, který viděla v obývacím pokoji pana Reddinga. „Nahoře naproti knihovně, měl ho tam ležet.“ Naposledy ho viděla v den vraždy. Ano – na další otázku odpověděla kladně – byla si naprosto jistá, že tam byl ve čtvrtek v poledne – ve tři čtvrti na jednu, když odcházela.

Vzpomněl jsem si na to, co mi řekl inspektor, a trochu mě to překvapilo. Ačkoli se vyjadřovala neurčitě, když ji vyslýchal, teď si byla naprosto jistá.

Koroner shrnul celý případ a počínal si velmi důkladně. Téměř bezprostředně byl uveřejněn výrok poroty:

Vražda spáchaná neznámou osobou nebo osobami.

Když jsem opouštěl místnost, uvědomil jsem si malou armádu mladých mužů s bystrými, ostražitými obličeji, kteří si byli navzájem nějak podobní svými zevnějšky. Některé z nich jsem znal od vidění, jak se v posledních pár dnech neustále točili kolem fary. Hledaje únik, vřítil jsem se zpátky do útrob Modrého kance a poštěstilo se mi naběhnout přímo na archeologa doktora Stonea. Zcela neobřadně jsem se ho pevně chytil.

„Novináři,“ vyjádřil jsem se stručně a výmluvně. „Můžete mě vyrvat z jejich spárů?“

„Ale samozřejmě, pane Clemente. Pojďte se mnou nahoru.“

Vedl mě úzkým schodištěm do svého obývacího pokoje, kde seděla slečna Cramová a cvičenými údery proháněla klávesy psacího stroje. Věnovala mi na pozdrav frivolní úsměv. Chopila se této příležitosti a přestala psát.

„Strašné, že,“ řekla. „Myslím to, že nevíme, kdo to udělal. Ale ta porota mě otrávila. Byla to nuda, samá nuda. Od začátku do konce tam nebylo nic, co by se dalo nazvat pikantní.“

„Vy jste tam tedy byla, slečno Cramová?“

„Byla jsem tam v plné parádě. Asi jste mě neviděl. Opravdu jste mě neviděl? Trochu se mě to dotklo. Ano, dotklo. Džentlmen, i když je duchovní, by měl …