Vražda na faře

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Nedá se říct, že bych někdy pociťoval velký obdiv k panu Raymondu Westovi. Vím, že má pověst skvělého spisovatele a udělal si jméno i jako básník. V básních nepoužívá velkých písmen, což je podle mého mínění podstatou moderny. Ve svých knihách píše o nepříjemných lidech, žijících v nepřekonatelné beznaději.

Chová shovívavou náklonnost k „tetě Jane“ a v její přítomnosti dělá narážky na to, že je „přežitkem“.

Ona mu naslouchá s lichotivým zájmem, a když občas pobaveně mrkne okem, on si toho určitě nikdy nevšimne.

Hned zahrnoval Griseldu nečekanými lichotkami. Diskutovali o moderních dramatech a od nich přešli k moderním dekoračním návrhům. Griselda dělá, jako by si z Raymonda Westa střílela, ale myslím, že se dá snadno ovlivnit jeho názory.

Zatímco jsem (hloupě) konverzoval se slečnou Marplovou, o přestávkách jsem několikrát zaslechl: „Zahrabaná jako jste tady.“

Začalo mě to dráždit. Náhle jsem se ozval:

„Asi máte dojem, že jsme tady zcela mimo veškeré dění?“

Raymond West mávl rukou, ve které držel cigaretu.

„Dívám se na St. Mary Mead jako na zahnívající tůň,“ řekl pánovitě.

Hleděl na nás, připraven na odpor proti této formulaci, ale nikdo, myslím k jeho zlosti, nedal najevo romrzelost.

„To není vhodné přirovnání, opravdu, Raymonde,“ řekla energicky slečna Marplová. „Jsem přesvědčená, že nikde nenajdeš tolik života jako v kapce vody ze zahnívající tůně pod mikroskopem.“

„Určitého druhu – života,“ připustil spisovatel.

„Vše živé je téhož druhu, nemám pravdu?“ řekla slečna Marplová.

„Přirovnáváš se k obyvatelům zahnívající tůně, teto Jane?“

„Vzpomínám si, že jsi něco podobného vylíčil ve své poslední knize.“

Žádný bystrý mladý muž nemá rád, když se cituje to, co napsal, proti němu. Raymond West nebyl výjimkou.

„To bylo něco docela jiného,“ vyštěkl.

„Život si je všude velice podobný,“ řekla slečna Marplová svým klidným hlasem. „Člověk se narodí, jak víš, potom dospívá – přijde do styku s ostatními lidmi – naráží na překážky – a pak se ožení, má více dětí –“

„A nakonec smrt,“ doplnil Raymond West. „A ne vždycky s úmrtním listem. Zánik života.“

„Když mluvíte o smrti, víte, že tu byla spáchána vražda?“ vložila se do toho Griselda.

Raymond West odbyl vraždu mávnutím ruky, ve které měl cigaretu.

„Vražda je tak primitivní,“ řekl. „Vůbec mě nezajímá.“

Takové stanovisko mi bylo v té chvíli nepochopitelné. Říká se, že celý svět má rád milence – aplikujte to rčení na vraždu a máte dokonce ještě spolehlivější údaj. Ztratit zájem o vraždu, to se nikomu nepodaří. Obyčejní lidé jako Griselda a já to připustí, ale takový Raymond West musí předstírat, že ho to nudí – alespoň prvých pět minut.

Slečna Marplová však prozradila svého synovce poznámkou:

„Po celou večeři jsme s Raymondem o ničem jiném nehovořili.“

„Velmi se zajímám o místní novinky,“ překotně vysvětloval Raymond. Věnoval slečně Marplové vlídný a shovívavý úsměv.

„Máte na to nějakou teorii, pane Weste?“ zeptala se Griselda.

„Logicky,“ řekl Raymond West opět mávaje cigaretou. „Protheroea mohl zabít jen jeden člověk.“

„Opravdu?“ řekla Griselda.

Čekali jsme pozorně na to, co řekne.

„Vikář,“ prohlásil Raymond a namířil na mě obviňující prst.

Vyrazilo mi to dech.

„Vím samozřejmě, že jste to neudělal,“ ujistil mě. „V životě to nikdy nebývá tak, jak by to mělo být. Ale představte si drama – jak to do sebe zapadá – starší církve zavražděný ve vikářově pracovně vikářem. Nádhera!“

„A motiv?“ zeptal jsem se.

„No, to je zajímavé.“ Zdusil cigaretu a napřímil se. „Myslím, že tu hraje roli pocit méněcennosti. Možná že příliš mnoho zábran. Rád bych ten příběh zpracoval literárně jako román. Je to podivuhodně komplexní. Týden po týdnu, rok po roce sleduje toho muže – na farních schůzích – během výletů zpěváč…