Vražda na faře

KAPITOLA DRUHÁ

Griselda má schopnost člověka vyprovokovat. Po obědě jsem se cítil v dobré formě na přípravu opravdu působivého projevu ke Společnosti přátel anglikánské církve. Teď jsem byl roztěkaný a duševně nevyrovnaný.

Když jsem se konečně ponořil do práce, objevila se jako větrem zavátá Lettice Protheroeová.

Užívám slov větrem zavátá s rozmyslem. Četl jsem romány, ve kterých jsou mladí lidé líčeni, jako by byli nabiti energií až k prasknutí – joie de vivre (radost ze života), nádherná vitalita mládí… Co se mě týče, všichni mladí lidé, s nimiž se setkávám, působí, jako by byli pouhé stíny.

Lettice působila to odpoledne zvlášť přízračně. Je to půvabná dívka, dost vysoká, světlých vlasů a zcela nevyzpytatelná. Prosvištěla zasklenými dveřmi, roztržitě si stáhla z hlavy žlutou rádiovku a nejasně zamumlala s jakýmsi nepřítomným údivem: „Ach! To jste vy?“

Ze Starého zámku tudy vede stezka lesem a prochází kolem naší zahradní branky, takže většina lidí, kteří odtud přicházejí, vejde touto brankou a pokračuje k zaskleným dveřím do pracovny, místo aby vážila dlouhou cestu kolem a dostala se tak k hlavnímu vchodu. Nepřekvapilo mě, že Lettice přichází touto cestou, měl jsem jí jen trochu za zlé její vystupování.

„Přijdete-li na faru, měli byste počítat s tím, že tam bude vikář.“

Vešla dovnitř a sesula se jako hromádka neštěstí do jedné z mých velkých lenošek. Bezúčelně si škubala vlasy a upřeně hleděla na strop.

„Je tu někde Dennis?“

„Neviděl jsem ho od oběda. Myslím, že si k vám šel zahrát tenis.“

„Ach ne!“ zvolala Lettice. „Doufám, že nešel. Nikoho tam nenajde.“

„Řekl, že jste ho pozvala.“

„Myslím, že ano. Jenže to bylo v pátek. A dnes je úterý.“

„Je středa,“ řekl jsem.

„Ale to je strašné,“ řekla Lettice. „To znamená, že jsem už potřetí zapomněla jít s pár lidmi na oběd.“

Naštěstí to vypadalo, že jí to ani moc nevadí.

„Je tu někde Griselda?“

„Myslím, že ji najdete na zahradě v ateliéru – sedí Lawrenci Reddingovi.“

„Kvůli němu jsem měla docela průšvih,“ řekla Lettice. „S otcem, víte. Otec je strašný.“

„Co to bylo za prů– vlastně kvůli čemu?“ zeptal jsem se.

„Kvůli tomu, jak mě maloval. Otec udělal kolem toho bengál. Proč bych nemohla být namalovaná v plavkách? Když v nich chodím na pláž, proč bych v nich nemohla být namalovaná?“

Lettice se odmlčela a pokračovala.

„Je to opravdu absurdní – otec zakazující mladému muži vstup do domu. S Lawrencem se tomu můžeme jednoduše vysmát. Přijdu a nechám se dodělat tady, ve vašem ateliéru.“

„Ne, moje milá,“ řekl jsem. „Ne, když to váš otec zakazuje.“

„Ach, bože,“ řekla Lettice a povzdechla si. „Jak jsou všichni otravní. Je mi z toho nanic. Totálně. Kdybych jen měla nějaké peníze, odešla bych odtud, ale bez nich nemohu. Kdyby byl otec jen trochu slušný a umřel, měla bych po starosti.“

„Takové věci nesmíte říkat, Lettice.“

„No, kdyby nechtěl, abych si já přála jeho smrt, nebyl by tak strašně na peníze. Vůbec se nedivím, že ho matka opustila. Víte, léta jsem se domnívala, že je mrtvá. Co to bylo za mládence, se kterým utekla? Byl prima?“

„Bylo to předtím, než se tu váš otec usadil.“

„Zajímalo by mě, co se s ní stalo. Myslím, že Anna se brzy s někým zaplete. Anna mě nenávidí – chová se ke mně docela slušně, ale nenávidí mě. Stárne a nelíbí se jí to. Je ve věku, kdy se ztrácí rozvaha, víte?“

Ptal jsem se sám sebe, jestli Lettice hodlá strávit v mé pracovně celé odpoledne.

„Neviděl jste náhodou moje gramofonové desky?“ zeptala se.

„Ne.“

„To je otrava. Vím, že jsem je někde nechala. A ztratila jsem psa. Někde mám náramkové hodinky, jenže na tom vůbec nezáleží, stejně nejdou. Ach bože, jsem tak ospalá. Nemám představu proč, vstávala jsem až v jedenáct. Ten život je strašně nudný, nezdá se vám? Proboha, musím už jít. Ve tři hodiny se mám jít podívat na mohylu doktora Stonea.“

Vrhl jsem pohled na hodiny a zjistil, že je půl čtvrté a pět minut.

„Ach, opravdu? To jsem zvědavá, jestli na mě počkali nebo odešli beze mne. Snad bude lepší, když tam zajdu a něco s tím udělám.“

Vstala a zase odfrčela, mumlajíc přes rameno:

„Vyřídíte to Dennisovi, budete tak laskav?“

Mechanicky jsem přitakal a příliš pozdě si uvědomil, že vlastně nevím, co mám Dennisovi vyřídit. Došlo mi ale, že asi na tom vůbec nezáleží. Začal jsem uvažovat a předmětem mé úvahy se stal doktor Stone, známý archeolog, který nedávno přijel a ubytoval se u Modrého kance, zatímco řídil výkopové práce mohyly, nacházející se na pozemku plukovníka Protheroea. Mezi ním a plukovníkem došlo už k několika rozepřím. Pobavilo mě jeho rozhodnutí přizvat Lettice, aby sledovala pracovní postup.

Lettice Protheroeová mi něčím připomínala drzou žábu. Udivilo mě, jak může vycházet s archeologovou sekretářkou, slečnou Cramovou. Slečna Cramová je zdravá, pětadvacetiletá mladá žena s hlučným vystupováním, kvetoucí pleti, pozoruhodnou vitalitou a ústy, která, zdá se, oplývají vždycky něčím víc než dokonalou řadou zubů.

Veřejné mínění v obci se rozcházelo, jestli nejde o ženu pochybné pověsti, nebo o mladou ženu zcela bezúhonnou, která má v úmyslu stát se co nejdříve, jak to bude možné, paní Stoneovou. V každém případě mezi ní a Lettice existuje ostrý kontrast.

Dovedu si představit, že poměry na Starém zámku nejsou moc příznivé. Plukovník Protheroe se před nějakými pěti lety znovu oženil. Druhá paní Protheroeová je dost mimořádným typem neobyčejně krásné ženy. Vždycky jsem měl dojem, že vztahy mezi ní a její nevlastní dcerou nejsou moc šťastné.

Ještě jednou jsem byl přerušen v práci. Tentokrát to byl kurát Hawes. Chtěl znát do všech podrobností rozhovor s Protheroem. Řekl jsem mu, že plukovník hluboce odsuzoval jeho „římské tendence“, ale skutečný účel plukovníkovy návštěvy byl zcela jiný. Zároveň jsem se ohradil sám a řekl mu, že se musí podvolit mému rozhodnutí. Vcelku přijal mé připomínky velmi dobře.

Když odešel, dělal jsem si výčitky, že jsem k němu neměl lepší vztah. Ty racionální sympatie a antipatie, které člověk cítí vůči lidem, jsou velice nekřesťanské, tím jsem si jist.

S…