Vražda na faře

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda na faře (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie82 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Vražda na faře

Anotace

Fara vesničky St. Mary Mead se stane místem vraždy. Obětí je člověk, jehož nikdo neměl rád, dokonce ani sám farář. Kdo by tedy mohl být pachatelem, když důvod k vraždě měli snad všichni – nejbližší příbuzní, nebo jiní obyvatelé vesnice? Vyšetřující zástupci zákona nejsou bezmocní a hloupí, ale vztahům mezi lidmi nerozumějí…Poprvé v této knize vystupuje na scénu zločinu později tak slavná slečna Marplová. Zpočátku ji policie přijímá jako ostatní osamělé ženy, jako neškodnou povídalku s podivnými názory. Ona však zná místní poměry i vztahy mezi lidmi. Přesto dlouho tápe, neboť nadprůměrně inteligentní vrah promyslel každý detail svého činu. Slečna Marplová je bystrá, nepřehlédne žádnou nitku, snad umí i číst myšlenky – je to nakonec ona, kdo poradí policii poslední, usvědčující krok…

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Žánr

Název originálu

The Murder at the Vicarage

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda na faře“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Při zpáteční cestě jsem navrhl Griseldě, že bychom mohli udělat okliku a jít kolem té mohyly. Záleželo mi na tom, jestli policie už začala s průzkumem, a když ano, co tam našli. Ale Griselda měla práci doma, a tak mi nezbylo, než abych sám podnikl výzkumnou výpravu.

Objevil jsem konstábla Hursta, který celou akci vedl.

„Zatím nemáme žádnou stopu, pane,“ hlásil. „To dá přece zdravý rozum, že pro úkryt je tohle jediné vhodné místo.“

Slovo úkryt nějak zkomolil, že mě to na chvíli zmátlo, ale okamžitě se mi vybavil správný význam.

„Nevím, pane, kam jinam by mohla ta mladá žena jít, když se dala po stezce do lesa? Stezka vede do Starého zámku a vede sem, tím to končí.“

„Myslím, že tak jednoduché vysvětlení by inspektor Slack odmítl a přímo by se té mladé dámy zeptal,“ řekl jsem.

„Obával se, že by jí tím nahnal vítr,“ řekl Hurst. „Vše, co napíše Stoneovi nebo co on napíše jí, může ten případ osvětlit. Jakmile se dozví, že po ní jdeme, bude mlčet jako hrob.“

Zapochyboval jsem o tom, že by slečna Cramová někdy mlčela jako hrob. Nebylo možné představit si ji jinak než přetékající konverzací.

„Jestliže je někdo hochštapler, potřebujete vědět, proč je hochštapler,“ řekl didakticky konstábl Hurst.

„Přirozeně,“ řekl jsem.

„A odpověď na to by měla být nalezena tady v téhle mohyle. Proč jinak se s tím pořád patlal?“

Raison d’etre, aby se prohledalo okolí,“ podotkl jsem, ale ta trocha francouzštiny byla pro konstábla příliš mnoho. Nepochopil to a pomstil se chladnou odpovědí:

„Tak na to může nahlížet jen amatér.“

„V každém případě jste nenašli ten kufr,“ řekl jsem.

„Najdeme ho, pane. Nemějte obavy.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl jsem. „Podle svědectví slečny Marplové uplynula krátká doba, než se ta dívka objevila znovu bez zavazadla. V tom případě neměla dost času, aby přišla až sem a vrátila se zpátky.“

„Nemůžete se spokojit se vším, co řeknou staré dámy. Když je něco podivného zaujme a dychtivě čekají, jak to dopadne, čas pro nejednoduše letí. A vůbec, dámy nemají obvykle pojem o času.“

Často se divím, proč všichni tak rádi generalizují. Generalizace bývají zřídka hodnověrné a obvykle jsou zcela nepřesné. Já sám mám prachšpatný pojem o času (proto mám hodiny seřízené tak, aby šly napřed), ale podle mě je slečna Marplová v tom směru naprosto přesná. Hodiny má seřízeny na minutu a sama je při každé příležitosti nekompromisně dochvilná.

Nechtěl jsem se však o tom přít s konstáblem Hurstem. Popřál jsem mu dobré odpoledne a hodně štěstí a vydal se na cestu.

Už jsem se blížil k domovu, když mě něco napadlo. Nemělo to žádnou logickou souvislost. Problesklo mi to jen tak hlavou jako možné řešení.

Jistě si vzpomenete, že jsem během svého prvého pátrání den po vraždě našel na jednom místě u stezky pošlapané křoviny. Ukázalo se, nebo taková byla moje představa, že byly pošlapány Lawrencem, který se vydal na stejnou pochůzku jako já.

Ale vzpomněl jsem si, že jsme se potom společně dostali na jinou slabě znatelnou pěšinu, kterou, jak se ukázalo, šel inspektor. Když jsem o tom přemýšlel, vzpomněl jsem si s určitostí, že ta první (Lawrencova) pěšina byla mnohem znatelnější než ta druhá, jako by po ní přešlo více lidí. Uvažoval jsem, že asi v prvé řadě to upoutalo Lawrencovu pozornost. Co když jí původně prošel doktor Stone nebo slečna Cramová?

Vzpomněl jsem si také, nebo si vykreslil představu, že na zlámaných větvích bylo pár zvadlých listů. Jestli to tak bylo, pěšina nemohla být prošlapaná to odpoledne, kdy jsme tam pátrali.

Právě jsem se blížil k tomu místu. Našel jsem je docela snadno a ještě jednou se protáhl křovím. Tentokrát jsem si všiml čerstvě zlámaných větví. Někdo tudy šel po Lawrencovi a po mně.

Sotva patrná pěšina však pokračovala a já se po ní vydal dál. Náhle se rozšířila v malou mýtinku, která, jak se zdálo, byla nedávno proklestěná. Říkám mýtinka, protože podrost tu byl prořídlý, ale větve stromů se nahoře dotýkaly a celé to místo bylo jen několik stop široké.

Dále podrost opět zhoustl a bylo celkem jasné, že v nedávné době se tu nikdo neprodíral dál. Přesto mi připadalo, že je na jednom místě porušený.

Přešel jsem tam, poklekl a rozhrnul oběma rukama křoví. Odměnil mě třpyt odrážející se od lesklé hnědé plochy. Rozčilením bez sebe jsem tam strčil ruku a po delší námaze vytáhl malý hnědý kufřík.

Triumfálně jsem vykřikl. Měl jsem úspěch. Potom, co mě konstábl Hurst chladně usadil, dokázal jsem, že moje logické úvahy byly správné. Přede mnou ležel bez jakýchkoli pochybností kufřík, který odnášela slečna Cramová. Snažil jsem se otevřít přezku, ale byla zamčená.

Když jsem vstával, padl mi do oka malý nahnědlý křišťál, ležící na zemi. Téměř automaticky jsem ho zvedl a vsunul do kapsy.

Potom jsem uchopil svůj cenný nález za držadlo a vracel se stejnou cestou.

Když jsem přelézal schůdky, abych se dostal do uličky, ozval se nablízku vzrušený hlas:

„Pane Clemente! Vy jste to našel! To je skvělé!“

V duchu zaznamenávaje fakt, že v umění vidět a nebýt viděn neměla slečna Marplová protivníka, balancoval jsem se svým cenným nálezem na laťkovém plotě, který nás odděloval.

„Je to ten kufřík,“ řekla slečna Marplová. „Poznala bych ho všude.“

Pomyslel jsem si, že je to mírně nadnesené. Existují tisíce levných lesklých kufříků a všechny jsou si zcela podobné. Nikdo nemůže s určitostí tvrdit, že jde o zcela určitý kufřík, jestliže byl viděn z takové dálky za měsíčního svitu, ale napadlo mě, že celá ta záležitost je mimořádný triumf slečny Marplové, a to ji opravňuje k malé omluvitelné nadsázce. „Není zamčený, pane Clemente?“

„Je. Právě ho nesu na policejní stanici.“

„Nebylo by lepší tam zatelefonovat, co myslíte?“ Bylo to v každém případě lepší. Vykračovat si s kufříkem v ruce po vesnici by pravděpodobně vyvolalo nežádoucí pozornost.

A tak jsem otevřel zahradní branku u slečny Marplové, vešel do domu zasklenými dveřmi a z posvátného prostředí salonu jsem do telefonního přístroje nahlašoval novinky.

Výsledkem bylo prohlášení inspektora Slacka, že s…