Vražda na faře

KAPITOLA DVACÁTÁ

Při návratu na faru jsem zaznamenal, že se nacházíme uprostřed domácí krize.

Griselda mě přivítala v hale a se slzami v očích mě zatáhla do salonu. „Odchází.“

„Kdo odchází?“

„Mary. Dala výpověď.“

Toto oznámení jsem nevzal nijak tragicky.

„No dobrá, budeme si muset sehnat jinou služebnou,“ řekl jsem.

Připadalo mi to to nejrozumnější, co jsem mohl říct. Odejde vám služebná, seženete si jinou. Zrozpačitěl jsem, když se na mě Griselda káravě podívala.

„Lene – ty nemáš kouska srdce. Tobě je to jedno.“

Mně to bylo jedno. Ve skutečnosti jsem byl téměř optimisticky naladěn při představě, že už nebudou žádné připálené pudinky a nedovařená zelenina.

„Musím se poohlédnout po nějaké dívce, najít ji a vyškolit ji,“ pokračovala Griselda lítostivým hlasem.

„Mary je školená?“ zeptal jsem se.

„Ovšemže je.“

„Někdo asi slyšel, jak nás oslovuje pane a paní, a okamžitě ji na nás vymámil jako drahokam,“ řekl jsem. „Mám-li se k tomu vyjádřit, bude zklamán.“

„Tak to není,“ řekla Griselda. „Nikdo ji nechce. Nevím, proč by ji měl chtít. Jde o její city. Je roztrpčená, protože Lettice Protheroeová řekla, že nepořádně utírá prach.“

Griselda často člověka překvapí nějakým tvrzením, ale tohle mi připadalo tak překvapující, že jsem na ní žádal vysvětlení. Pokládal jsem za nejméně pravděpodobnou věc na světě, že by Lettice Protheroeová upustila od svých zvyklostí, zasahovala do našich domácích záležitostí a kritizovala naši služku za lajdáckou práci v domácnosti. To se jí vůbec nepodobalo a já to taky tak řekl.

„Nechápu, co má společného náš prach s Lettice Protheroeovou.“

„Vůbec nic,“ řekla moje žena. „Právě proto je to tak nesmyslné. Ráda bych, abys zašel za Mary a sám si s ní o tom promluvil. Je v kuchyni.“

Nepřál jsem si o tom s Mary hovořit, ale Griselda, která dovede být velice energická a dovede rychle jednat, mě jednoduše prostrčila zeleným závěsem do kuchyně, dříve než jsem se mohl vzepřít. Mary stála u dřezu a loupala brambory. „Ehm – dobré odpoledne,“ řekl jsem nervózně. Mary vzhlédla a odfrkla si, ale neodpověděla mi. „Paní Clementová mi řekla, že nás chcete opustit.“ Mary se uráčilo na to odpovědět. „Jsou věci, které žádná dívka nesnese, a ani se to po ní nemůže žádat,“ řekla výhružně.

„Můžete mi říct přesně, co vás tak rozčililo?“

„Mohu vám to říct dvěma slovy.“ (Tady to možná hodně podcenila.) „Přijdou sem lidi a čmuchají kolem, když jsem obrácená zády. Strkají do všeho nos. Co je jí po tom, jak často se v pracovně utírá prach nebo uklízí? Nikomu do toho nic není, když si paní nebo vy nestěžujete. Nezáleží na ničem jiném, jen když vy jste spokojený, tak je to.“

Nikdy jsem nebyl s Mary spokojený. Přiznávám, že jsem prahnul po tom, aby byl pokoj každé ráno uklizen a zbaven prachu. Praktika Mary shrnovat viditelnější vrstvu špíny a prachu z povrchu nízkých stolků mi připadá naprosto nedostačující. Uvědomil jsem si však, že momentálně by nebylo vhodné pouštět se do podružných sporů.

„Bylo nutné, abych se dostavila před porotu? Stát tam před dvanácti muži, slušná dívka jako já! A nikdo neví, jaké vám můžou dávat otázky. Řeknu vám jedno: Nikdy předtím jsem nesloužila v domě, kde byla spáchána vražda, a nikdy bych v takovém nechtěla sloužit.“

„Doufám, že nebudete,“ řekl jsem. „Podle právní statistiky to bylo velice neobvyklé.“

„Kašlu na právo. On byl smírčí soudce. Spoustu chudáků poslal za mříže za to, že mu stříleli králíky – a ty jeho bažanty a já nevím co ještě. A pak, ještě dřív než ho slušně pochovají, přijde si sem jeho dcera a řekne, že jsem nepořádná.“

„Chcete říct, že tu byla slečna Protheroeová?“

„Našla jsem ji tu, když jsem se vrátila od Modrého kance. Byla v pracovně. Povídala: ‚Hledám tu svůj žlutý klobouček, nedávno jsem ho tady zapomněla!‘ ‚No, já jsem žádný klobouk neviděla,‘ řekla jsem. ‚Nebyl tady, když jsem ve čtvrtek ráno uklízela.‘ A ona na to: ‚Nejspíš jste si ho nevšimla. Moc času vám to nezabere, to uklízení, že?‘ Přitom přejela prstem po římse nad krbem a prohlížela si ho. Jako kdybych měla dneska ráno čas sundat všechny ty ozdoby a vrátit je zpátky, když to tu policie teprve předchozí den večer otevřela. ‚Myslím, slečno, že hlavně záleží na tom, jestli jsou se mnou spokojeni vikář a jeho paní,‘ řekla jsem. A ona se zasmála, vyšla ven zasklenými dveřmi a řekla: ‚A víte to určitě?‘“

„Ach tak,“ řekl jsem.

„No prosím! Dívka je citlivé stvoření! Já to vím, že bych určitě pro vás i pro paní cedila krev! A když paní potřebuje, abych ochutnala nějaké jídlo, které nemá vyzkoušené, vždycky to ráda udělám.“

„O tom jsem přesvědčený,“ řekl jsem konejšivě.

„Ona však musela něco slyšet, jinak by neřekla to, co řekla. A jestli se mi neposkytne zadostiučinění, radši půjdu. Ne že bych se zabývala tím, co řekne slečna Protheroeová. V zámku ji nemají rádi, tomu věřte. Nikdy nepoprosí ani nepoděkuje, všechno jen pohazuje napravo nalevo. Pokud jde o mne, nevážila bych si slečny Lettice Protheroeové ani za mák, přitom pan Dennis je z ní celý pryč. Ona je taková, že si dovede vždycky otočit mladého…