Hra na vraždu

Třináctá kapitola

Když paní Mastertonová odešla, Poirot vyšel ven a vydal se na procházku lesem. Nervy neměl tak docela v nejlepší formě. Pociťoval neodolatelnou touhu podívat se za každý keřík a hledat pod každým rododendronem možnou skrýš pro mrtvolu. Nakonec došel až k Rozmaru, vstoupil dovnitř a posadil se tam na kamennou lavičku, aby ulevil nohám, jako obvykle obutým v těsných špičatých lakýrkách.

Mezi stromy viděl probleskovat řeku a v některých místech i protější zalesněný břeh. Uvědomil si, že nemůže než souhlasit s mladým architektem, že tohle není vhodné místo pro architektonickou fantazii. Bylo samozřejmě možné vysekat v lese průseky, ale ani tak by odtud nebyl pořádný výhled. Kdežto na travnatém svahu u domu, jak správně říkal Michael Weyman, by z Rozmaru byl krásný pohled po řece až k Helmmouthu. V té chvíli se Poirotovy myšlenky odrazily novým směrem. Helmmouth, jachta Espérance a Etienne De Sousa. Všechno to do sebe musí nějak zapadat, ale jak, to pořád neviděl. Tu a tam se objevovaly lákavé nitky, ale to bylo všechno.

Jeho pohled zaujalo cosi třpytivého a on se pro to sehnul. Zapadlo to do malé trhliny v betonu podlahy. Položil si věcičku na dlaň a připadalo mu, že ji nedávno někde viděl. Bylo to malé zlaté letadélko. Jak se na ně mračil, vybavil se mu obrázek. Náramek. Zlatý náramek ověšený spoustou přívěsků. Znova seděl ve stanu a hlas madame Zulejky, alias Sally Leggeové, hovořil o tmavovlasých ženách, zámořských cestách a bohatství, které přijde v dopise. Ano, měla na sobě náramek, ze kterého visely nejrůznější malé zlaté věcičky. Byla to jedna z těch nových módních vln, v nichž se vracely módy Poirotova mládí. Proto si ho možná povšiml. Paní Leggeová zřejmě někdy seděla tady v Rozmaru a z náramku jí upadl jeden z přívěsků. Je možné, že si toho ani nevšimla. A mohlo to být včera odpoledne.

O té poslední možnosti Poirot začal uvažovat. Pak uslyšel venku kroky a prudce vzhlédl. K Rozmaru přišel zepředu jakýsi člověk a překvapeně se zarazil, když uviděl Poirota. Poirot si pozorně prohlédl štíhlého mladíka v košili, na níž byly vyobrazeny snad všechny existující želvy. Tu košili nebylo možné si splést. Včera si ji pečlivě prohlížel, když její vlastník házel na kokosy.

Všiml si, že mladík je až nepřiměřeně znepokojený. Také hned vysvětloval s cizím přízvukem:

„Promiňte – nevěděl jsem –“

Poirot se na něj usmál vlídně, ale s mírnou výtkou.

„Je mi líto, ale jste na soukromém pozemku.“

„Ano. Omlouvám se.“

„Přišel jste z hostelu?“

„Ano. Ano, přišel. Myslel jsem si, že se tudy možná dá dojít k přívozu přes les.“

„Bohužel,“ řekl Poirot laskavě, „myslím, že se budete muset vrátit, kudy jste přišel. Tudy žádná cesta nevede.“

Mladík vycenil všechny zuby v pokusu o přátelský úsměv a znovu řekl:

„Omlouvám se. Moc se omlouvám.“

Uklonil se a zmizel.

Poirot vyšel z Rozmaru na cestu a díval se, jak chlapec odchází. Když mladík došel na konec stezky, ohlédl se přes rameno. Když si všiml, že ho Poirot sleduje, zrychlil a zmizel za zákrutem.

„Eh bien,“ pronesl Poirot sám k sobě, „mluvil jsem právě teď s vrahem, nebo ne?“

Mladík rozhodně byl včera na slavnosti a na Poirota se hrozně mračil, když se spolu srazili, takže je prakticky jisté, že musí dobře vědět, že tudy žádná cesta lesem k přívozu nevede. A ostatně, kdyby skutečně hledal cestu k přístavu, nebyl by šel tudy, kolem Rozmaru, ale držel by se níž, poblíž řeky. A co víc, sem k Rozmaru přišel jako člověk, který dorazil na místo schůzky a který se dost lekl, když tam našel nesprávného člověka.

„Takže je to takhle,“ řekl si Poirot. „Měl tady s někým schůzku. Ale s kým?“ A pak, jako by si vzpomněl teprve dodatečně, dokončil myšlenku: „A proč?“

Zvolna došel po cestičce až k ohybu a zahleděl se po ní dál do lesa. Po mladíkovi v želví košili už nebylo ani stopy. Nejspíš považoval za vhodné zmizet co nejrychleji. Poirot zavrtěl hlavou a vrátil se, kudy přišel.

Zamyšleně, tiše obešel Rozmar a zarazil se na prahu – tentokrát se lekl zase on. Sally Leggeová klečela na zemi, hlavu skloněnou ke štěrbinám v podlaze. Poplašeně vyskočila.

„Pane Poirote, vy jste mě ale vyděsil. Neslyšela jsem vás přicházet.“

„Hledáte něco, madame?“

„Já – vlastně ani ne.“

„Třeba jste něco ztratila,“ řekl Poirot. „Něco vám upadlo. Nebo možná…“ Nasadil významný, čtverácký výraz. „Nebo možná, madame, jde o schůzku. Já bohužel nejsem tou osobou, za kterou jste přišla?“

Už se zase vzpamatovala.

„Myslíte, že si člověk dá schůzku takhle ráno?“ ptala se.

„Občas,“ podotkl Poirot, „si člověk musí dát schůzku tehdy, když to jde. Manželé bývají žárliví,“ dodal profesorsky.

„Ten můj ne,“ odpověděla Sally Leggeová.

Řekla to jakoby v legraci, ale Poirot v tom zaslechl trpký spodní tón.

„Ten má v hlavě jen svoje vlastní věci.“

„Na tohle si u svých manželů stěžují všechny ženy,“ podotkl Poirot. „Zvlášť u anglických manželů,“ dodal.

„Vy cizinci jste galantnější.“

„My víme,“ vysvětloval Poirot, „že je nezbytné říci ženě přinejmenším jednou týdně, že ji milujeme, a ještě lépe třikrát nebo čtyřikrát; a že je také moudré občas jí přinést květiny, složit jí nějaký ten kompliment, říct jí, že jí sluší nové šaty nebo nový klobouk.“

„Vy sám to tak děláte?“

„Já, madame, nejsem manželem,“ odpověděl Hercule Poirot. „Bohužel!“ dodal.

„Na tom není žádné bohužel. Jsem přesvědčená, že jako bezstarostný starý mládenec si žijete velice spokojeně.“

„Ne, ne, madame, je to strašné, co všechno jsem v životě zmeškal.“

„Podle mě je člověk…