Osmnáctá kapitola
Slunce právě zapadalo, když Poirot došel k domu oficiálně zvanému Mlýnice, ale mezi místními známému spíš jako „ta růžová chalupa u Lawderova potoka“. Zaklepal na dveře a ty se rozlétly tak prudce, že Poirot ucouvl. Zjevně rozzuřený mladík ve dveřích na něj chvilku zíral, aniž ho poznal. Pak se krátce zasmál.
„A hele,“ řekl, „náš detektiv. Pojďte dál, pane Poirote. Balím.“
Poirot přijal pozvání a vstoupil do chalupy. Byla zařízena celkem obyčejně, spíš nehezky, a osobní majetek Aleca Leggeho právě v té chvíli zaujímal neúměrné množství prostoru. Knížky, papíry a zatoulané kusy oblečení ležely všude kolem, na podlaze stál otevřený kufr.
„Bourám šapitó,“ prohlásil Alec Legge. „Sally se sebrala a vypadla. Ale to, předpokládám, víte.“
„Ne, to jsem nevěděl.“
Alec Legge se krátce zasmál.
„No to jsem rád, že taky něco nevíte. Ano, už měla dost manželského života. Hodlá nadále kráčet ruku v ruce životem s tím svým ochočeným architektem.“
„To mě mrzí,“ podotkl Poirot.
„Vás to nemá proč mrzet.“
„Mrzí mě to,“ opakoval Poirot, odsunul dvě knihy a posadil se na kraj pohovky, „protože si nemyslím, že s ním bude tak šťastná, jak by byla mohla být s vámi.“
„Těch posledních šest měsíců se mnou moc šťastná nebyla.“
„Šest měsíců není celý život,“ namítl Poirot, „je to jen velmi krátký úsek možného dlouhého a spokojeného manželství.“
„Nemluvíte trochu jako kazatel?“
„Možná. Smím snad říct, pane Leggei, že to, že s vámi vaše žena nebyla šťastná, je pravděpodobně spíš vaše vina než její.“
„No, ona si to rozhodně myslí. Nejspíš všechno je moje vina.“
„Všechno ne, ale některé věci ano.“
„Ale jen to klidně hoďte všechno na mě. Já se taky klidně můžu jít utopit tady do té zatracené řeky a bude to.“
Poirot ho zamyšleně pozoroval.
„S potěšením zjišťuji,“ poznamenal, „že vás nyní víc znepokojují vaše vlastní starosti než problémy světa.“
„Svět ať se jde vycpat,“ odsekl pan Legge. Pak trpce dodal: „Nejspíš jsem ze sebe v poslední době udělal naprostého pitomce.“
„Ano,“ kývl Poirot. „Řekl bych, že vaše chování si zasluhovalo mnohem spíš lítost než pokárání.“
Alec Legge na něj jen zíral.
„Kdo vás na mě najal?“ zeptal se. „Byla to Sally?“
„Proč si to myslíte?“
„No, oficiálně se nestalo nic. Tak předpokládám, že jste po mně slídil pro nějakou soukromou osobu.“
„Vy se mýlíte,“ opravil ho Poirot. „Já jsem po vás nikdy neslídil. Když jsem sem přijel, neměl jsem ponětí, že existujete.“
„Tak jak víte, že zasloužím politování nebo že jsem ze sebe udělal pitomce?“
„V důsledku pozorování a úvah,“ vysvětloval Poirot. „Mám trochu hádat a řeknete mi, jestli mám pravdu?“
„Hádat si můžete, jak chcete,“ pokrčil rameny Alec Legge. „Ale nečekejte, že vám budu nahrávat.“
„Myslím,“ zača…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.