Hra na vraždu

II.

Další konverzaci uťaly otevírané dveře. Dovnitř vešel vysoký, neurčitě vyhlížející mladík. Na sobě měl úpravnou košili ze šedého flanelu, ale límeček měl pomačkaný a kravatu nakřivo. Rozcuchané vlasy mu trčely na všechny strany.

„Pan Alec Legge?“ vzhlédl inspektor.

„Ne,“ zavrtěl hlavou mladík. „Jsem Michael Weyman. Chtěl jste se mnou mluvit, že?“

„Přesně tak, pane,“ kývl inspektor Bland. „Nesednete si?“ Ukázal na židli na opačné straně stolu.

„Nechci sedět,“ odmítl Michael Weyman. „Radši chodím. Co tady vlastně dělá policie? Co se stalo?“

Inspektor Bland na něj překvapeně pohlédl.

„Sir George vás neinformoval, pane?“ zeptal se.

„Nikdo mě ‚neinformoval‘, jak tomu říkáte, vůbec o ničem. Nešlapu siru Georgeovi pořád na paty. Co se tedy stalo?“

„Vy bydlíte tady v domě, je to tak?“

„Samozřejmě že bydlím v domě. Co to s tím má společného?“

„Jen to, že jsem se domníval, že ti, kdo tady bydlí, už budou určitě o odpolední tragédii informováni.“

„Tragédii? Jaké tragédii?“

„Ta dívka, která měla hrát roli oběti, byla zabita.“

„Ne!“ Vypadalo to, že Michael Weyman je strašně překvapený. „Myslíte opravdu zabitá? Žádné hokuspokusy?“

„Nevím, co myslíte těmi hokuspokusy. To děvče je mrtvé.“

„Jak ji zabili?“

„Uškrtili kusem šňůry.“ ,

Michael Weyman hvízdl.

„Přesně jako ve scénáři? No, to pak člověka napadají všelijaké myšlenky.“ Došel k oknu, prudce se obrátil a řekl: „Takže jsme všichni podezřelí, co? Nebo to byl někdo z místních?“

„Neumím si dost dobře představit, jak by to mohl provést někdo z místních, jak jste to formuloval,“ odpověděl inspektor.

„No, já taky ne,“ řekl Michael Weyman. „Víte, inspektore, hodně mých známých si myslí, že jsem cvok, ale takovýhle cvok zas nejsem. Netoulám se po venkově a neškrtím uhrovité nevyvinuté holky.“

„Pokud vím, pane Weymane, vy jste tady proto, že máte siru Georgeovi navrhnout tenisový pavilon?“

„Nevinné zaměstnání,“ kývl Michael. „Myslím z kriminálního hlediska. Architektonicky si už nejsem tak jistý. Výsledek bude zřejmě zločin proti dobrému vkusu. Ale to se vás netýká, inspektore. Co tedy chcete vědět?“

„No, rád bych věděl, pane Weymane, kde přesně jste byl dnes odpoledne mezi čtvrt na pět a řekněme pátou hodinou.“

„Jak jste k tomuhle rozmezí došli – stanovil ho lékař?“

„Ne tak docela, pane. Máme svědkyni, která dívku viděla živou ve čtvrt na pět.“

„Kdo to je, ta svědkyně – nebo se nesmím zeptat?“

„Slečna Brewisová. Lady Stubbsová ji požádala, aby tomu děvčeti donesla talíř krémových koláčů a ovocnou limonádu.“

„Zeji o to požádala naše Hattie? Tak tomu ani na vteřinu nevěřím.“

„A proč tomu nevěříte, pane Weymane?“

„To na ni nevypadá. Na něco takového by si ani nevzpomněla, natož aby se tím zatěžovala. Mysl naší drahé lady Stubbsové se točí výhradně kolem ní samé.“

„Pořád ještě čekám, až mi odpovíte na otázku, pane Weymane.“

„Kde jsem byl mezi čtvrt na pět a pátou? No, abych pravdu řekl, inspektore, to vám takhle z hlavy nepovím. Byl jsem někde tady – víte, jak to myslím.“

„Kde tady?“

„No tady kolem. Chvíli jsem byl mezi těmi davy na trávníku a díval jsem se, jak se místní lidé baví, krátce jsem si popovídal s tou třepetavou filmovou hvězdou. Když mi to pak začalo jít všechno na nervy, šel jsem k tenisovému kurtu a uvažoval o návrhu pavilonu. Taky jsem byl zvědavý, jak rychle někdo přijde na to, že na té fotografii, která byla první stopou Honby za vrahem, je kus tenisové sítě.“

„A poznal to někdo?“

„Ano, myslím, že tam někdo přišel, ale to už jsem si toho moc nevšímal. Dostal jsem totiž nový nápad, který by mohl uspokojit požadavky nás obou – totiž sira George i moje.“

„A potom?“

„Potom? No, pak jsem se procházkou vrátil zpátky sem k domu. Odtud jsem sešel do přístavu a povídal jsem si tam chvilku se starým Merdellem, a pak jsem se zase vrátil. O ničem z toho ale nemůžu přesně říct, kdy to bylo. Byl jsem prostě, jak už jsem jednou říkal, někde tady. Nic víc.“

„No, pane Weymane,“ odpověděl inspektor rázně, „předpokládám, že to bude moci někdo potvrdit.“

„Merdell vám může říct, že jsem si s ním u přívozu povídal. Ale to bylo určitě později než v té době, na kterou se ptáte. Když jsem tam došel, muselo být už po páté. To je dost neuspokojivé, viďte, inspektore?“

„Měli bychom být schopni to trochu zúžit, předpokládám, pane Weymane.“

Inspektor t…