Hra na vraždu

Dvacátá kapitola

Hercule Poirot se na okamžik zastavil u velkých kovaných vrat. Podíval se před sebe na příjezdovou cestu. Ze stromů se snášely poslední zlatohnědé lístky. Bramboříky odkvetly.

Poirot povzdechl. Obrátil se stranou a zlehka zaklepal na dveře malého domku se sloupy kolem vchodu.

Po chvilce uslyšel uvnitř kroky, pomalé, váhavé kroky. Dveře otevřela paní Folliatová. Tentokrát už ho tak nepolekalo, jak křehká a stará teď vypadá.

Řekla: „Pane Poirote? Zase vy?“

„Mohu dál?“

„Jistě.“

Vešel za ní dovnitř.

Nabídla mu čaj, který odmítl. Pak se tiše zeptala:

„Proč jste přišel, pane Poirote?“

„Já myslím, že to tušíte, madame.“

Vyhnula se odpovědi.

„Jsem hrozně unavená,“ řekla.

„Já vím.“ Pak pokračoval: „Už jsou tu tři mrtví, Hattie Stubbsová, Marlene Tuckerová, starý Merdell.“

Ostře namítla: „Merdell? To byla nehoda. Spadl z mola. Byl hrozně starý, napůl slepý a předtím popíjel v hospodě.“

„To nebyla nehoda. Merdell věděl příliš.“

„Co věděl?“

„Poznal tvář, způsob chůze, hlas – něco takového.

Mluvil jsem s ním toho dne, kdy jsem sem přijel poprvé. Vyprávěl mi tenkrát o rodině Folliatových – o vašem tchánovi a vašem manželovi, i o vašich synech, kteří padli ve válce. Jenže – oni nepadli oba, viďte? Váš syn Henry se potopil se svou lodí, ale druhý váš syn James nezemřel. On dezertoval. Zprvu byl hlášen jako pohřešovaný, pravděpodobně zabit, a vy jste později všem řekla, že skutečně byl zabit. Nikdo neměl důvod tomu tvrzení nevěřit.“

Poirot se odmlčel a pak pokračoval: „Nemyslete si, že s vámi nesoucítím, madame. Já vím, že jste měla tvrdý život. O svém mladším synovi jste si nemohla dělat žádné iluze, ale byl to váš syn a vy jste ho milovala. Dělala jste, co jste mohla, abyste mu umožnila nový život. Měla jste ve své péči mladou dívku, mentálně zaostalou, ale velmi bohatou dívku. Ale ano, byla bohatá. Vy jste rozšířila zvěsti, že její rodiče o všechny peníze přišli, že je chudá a že jste jí poradila, aby si vzala bohatého muže, o mnoho let staršího než ona. Proč by vám to někdo neměl věřit? Nikomu do toho nic nebylo. Její rodiče a blízcí příbuzní přišli o život. Francouzská právnická firma jednala podle instrukcí právníků ze San Miguel. Při svém sňatku dívka nabyla práva disponovat se svým bohatstvím. Jak jste mi řekla, byla poddajná, krotká, ovlivnitelná. Podepsala všechno, co jí manžel předložil. Cenné papíry se pravděpodobně mnohokrát měnily a prodávaly, ale na konci bylo dosaženo žádaného finančního výsledku. Sir George Stubbs, což byla nová totožnost vašeho syna, se stal boháčem a jeho žena byla chudá. Není protizákonné říkat si ‚sir‘, pokud toho člověk nezneužije k získání peněz pod falešnou záminkou. Titul plodí důvěru – naznačuje bud urozený původ, nebo přinejmenším bohatství. Takže bohatý sir George Stubbs, starší, změněný a s plnovousem, koupil Nasse House a vrátil se tak tam, kam náležel. Po té zkáze, kterou po sobě zanechala válka, nebylo příliš pravděpodobné, že by ho někdo poznal. Ale starý Merdell ano. Nechal si to pro sebe, ale když mi vychytrale říkal, že v Nasse dycinky budou Folliatové, byl to vlastně takový jeho soukromý žertík.

Takže všechno dobře dopadlo, nebo jste si to aspoň myslela. Jsem naprosto přesvědčen, že váš plán tímto končil. Váš syn měl bohatství, domov svých předků, a ačkoli jeho žena nebyla úplně normální, byla to krásná a poslušná dívka a vy jste doufala, že k ní bude laskavý a ona že bude šťastná.“

Paní Folliatová tiše řekla:

„Tak jsem si to představovala – že se budu starat o Hattie a dávat na ni pozor. Ani ve snu mě nenapadlo –“

„Ani ve snu vás nenapadlo – a váš syn si dával dobrý pozor, aby vám to neřekl –, že v době sňatku byl už ženatý. Ale ano, vyhledali jsme záznam, protože jsme věděli, že musí existovat. Váš syn se v Terstu oženil s dívkou z kriminálního podsvětí, kde se po své dezerci ukryl. A ona se ho rozhodně nehodlala vzdát, stejně jako on se nehodlal vzdát jí. Přijal sňatek s Hattie jako cestu k bohatství, ale v hloubi duše od začátku věděl, co udělá.“

„Ne, ne, tomu nevěřím! Tomu nemůžu věřit… to ta ženská – ta špatná zlá ženská.“

Poirot nemilosrdně pokračoval:

„Chystal vraždu. Hattie neměla příbuzné a jen málo přátel. Jakmile se vrátili do Anglie, přivezl ji sem. Ten první večer ji sluhové skoro nespatřili, a ta žena, kterou viděli příští den ráno, nebyla Hattie, ale jeho italská manželka namalovaná jako Hattie, která se chovala víceméně jako Hattie. A tady by to zase bylo mohlo skončit. Falešná Hattie by byla žila jako pravá Hattie, i když její duševní schopnosti by se jistě dříve či později neočekávaně zlepšily díky něčemu, o čem by se patrně neurčitě mluvilo jako o ‚převratné nové léčbě‘. Sekretářka slečna Brewisová si už tehdy uvědomila, že mentální pochody lady Stubbsové jsou naprosto v pořádku.

Ale pak se stalo něco zcela nečekaného. Hattiin bratranec napsal, že se plaví na jachtě a chystá se přijet do Anglie, a i když ji ten bratranec léta neviděl, falešnou Hattií by se oklamat nedal.

Je to zvláštní,“ přemítal Poirot nahlas, „že ačkoli mě napadlo, že De Sousa možná nebyl De Sousa, dlouho mi ani na mysl nepřišlo, že pravda byla právě opačná – to jest, že Hattie nebyla Hattie.“

Pak pokračoval:

„S tou situací bylo možno se vypořádat několika způsoby. Lady Stubbsová se mohla setkání vyhnout předstíranou nemocí, ale kdyby De Sousa zůstal v Anglii dost dlouho, byla by se mu nemohla vyhýbat celou tu dobu. A kromě toho už tu byla další komplikace. Starý Merdell, ve svém věku hodně upovídaný, míval ve zvyku klábosit se svou vnučkou. Byla to zřejmě jediná osoba, která ho ještě poslouchala, a i ona většinu z toho, co říkal, odbyla mávnutím ruky, protože si o něm myslela, že je cvok. Ale něco z toho, co říkal o mrtvé ženské v lese, kterou před časem viděl, a o tom, že ‚sir George Stubbs je vlastně pan James‘, na ni udělalo dostatečný dojem, aby na to opatrně udělala narážku před sirem Georgem. Tím si ovšem podepsala rozsudek smrti. Sir George a jeho žena nemohli riskovat, že se bude povídat něco takovéh…