Hra na vraždu

Desátá kapitola

I.

„Zabíjí lidi,“ opakoval inspektor Bland.

„Podle mě byste to neměl brát moc vážně,“ řekl sir George. „Pořád to opakovala: ‚Zabíjí lidi‘, ale nedokázala mi říct, koho zabil nebo kde nebo kdy. Já sám jsem si myslel, že to byla jenom nějaká zkreslená vzpomínka z dětství – třeba nějaké potíže s domorodci – takového něco.“

„Říkáte, že vám nemohla povědět nic určitého – a myslíte, že nemohla, sire Georgi, nebo to bylo spíš tak, že nechtěla?“

„Nemyslím…“ Odmlčel se. „Já nevím. Teď jste mě zmátl. Jak říkám, nebral jsem to vážně. Myslel jsem si, že ji třeba ten bratranec popichoval, když byla malá, nebo tak něco. Ono se to strašně těžko vysvětluje, protože vy neznáte mou ženu. Mám ji hrozně rád, ale polovinu doby vůbec neposlouchám, co povídá, protože to prostě nedává smysl. V každém případě De Sousa s tím vším nemohl mít vůbec nic společného – neříkejte mi, že tady přistane s jachtou a rovnou vyrazí do lesa, jde do loděnice a zabije tam nějakou nešťastnou skautku! Proč by to dělal?“

„Já přece neříkám, že se něco takového stalo,“ namítl inspektor Bland, „ale musíte si uvědomit, sire Georgi, že vraha Marlene Tuckerové můžeme hledat mezi mnohem omezenějším okruhem lidí, než jsme původně mysleli.“

„Omezenějším!“ Sir George na něj jen nevěřícně zíral. „Vždyť tu máte na vybranou celou tu bláznivou slavnost, ne? Dvě stě, tři sta lidí! Kdokoli z nich to mohl udělat.“

„Ano, také jsem si to nejdřív myslel, ale z toho, co jsem se zatím dozvěděl, to tak být nemohlo. V loděnici je patentní zámek. Dovnitř se nikdo nedostane bez klíče.“

„No, ty klíče jsou tři.“

„Přesně tak. Jeden klíč je poslední stopou v téhle Honbě za vrahem. Ten je pořád schovaný u cestičky mezi hortenziemi úplně nahoře v zahradě. Druhý klíč měla u sebe paní Oliverová, organizátorka Honby. Kde je ten třetí klíč, sire Georgi?“

„Měl by být v zásuvce stolu, u kterého sedíte. Ne, tam vpravo. Jsou tam duplikáty skoro všech klíčů, co tu máme.“

Došel k němu a prohrábl se v zásuvce.

„Ano. Tady je.“

„Takže vidíte,“ shrnul to inspektor Bland, „co to znamená? Jediní lidé, kteří se do loděnice mohli dostat, byli: za prvé, člověk, který se úspěšně dostal až ke konci Honby za vrahem a našel klíč (což se, pokud já vím, dosud nestalo). Za druhé, paní Oliverová nebo někdo tady z domu, komu půjčila klíč, a za třetí, někdo, koho Marlene sama pustila dovnitř.“

„No, ale to mohl být prakticky kdokoli, ne?“

„Ale ani zdaleka ne,“ zavrtěl hlavou inspektor Bland. „Pokud jsem správně pochopil, jak byla Honba za vrahem naplánovaná, jakmile by dívka slyšela někoho přicházet ke dveřím, měla si lehnout, sehrát roli Oběti a počkat, až ji objeví člověk, který našel poslední stopu – tedy ten klíč. Takže, jak jistě vidíte sám, jediní lidé, které by byla pustila, kdyby na ni zavolali zvenčí, byli ti, kteří Honbu za vrahem sami organizovali. To znamená kdokoli z okruhu tohoto domu – tedy vy, lady Stubbsová, slečna Brewisová, paní Oliverová – možná pan Poirot, s kterým se, pokud vím, setkala ráno. Kdo ještě, sire Georgi?“

Sir George o tom chvilku uvažoval.

„Samozřejmě Leggeovi,“ řekl. „Alec a Sally Leggeovi. Ti na tom pracovali od začátku. A Micha…