Pět malých prasátek

„A třetímu maso dali…“

PŘED OKNY DOMU v Brook Streetu byly v bedničkách tulipány. V hale vydechovala ohromná váza bílého bezu oblaka vůně k otevřeným domovním dveřím.

Důstojný, letitý majordom vzal Poirotovi z ruky klobouk a hůl a podal je komorníkovi. Pak hosta zdvořile požádal: „Račte laskavé za mnou, pane,“ a vedl ho přes halu a po třech schodech dolů. Otevřel dveře a pronesl Poirotovo jméno se správnou francouzskou výslovností i přízvukem.

Dveře za Poirotem se zavřely a vysoký štíhlý muž se zvedl z křesla u krbu a šel mu v ústrety.

Lordu Dittishamovi nebylo ještě čtyřicet. Byl nejenom pearem, ale i básníkem. Dvě z jeho fantastických veršovaných dramat byla uvedena na scénu na vlastní značné útraty a dobyla toho, čemu Francouzi zdvořile říkají succés d’estime. Měl klenuté čelo, výraznou bradu, a jeho oči a ústa byly překvapivě krásné.

„Posaďte se, pane Poirote,“ řekl.

Poirot usedl a přijal nabízenou cigaretu. Lord Dittisham zavřel pouzdro, škrtl sirkou a zapálil Poirotovi. Pak se také posadil, pohlížeje zvědavě na svého hosta.

„Vím, že jste vlastně přišel navštívit mou ženu,“ řekl. Poirot odpověděl:

„Lady Dittishamová laskavě svolila ke schůzce, o niž jsem ji poprosil.“

„Tak jest.“

Chvíli bylo ticho, pak se Poirot odvážil otázky: „Doufám, že proti tomu nic nenamítáte, lorde Dittishame?“ Úzká, snivá tvář se náhle proměnila milým úsměvem. „Dnes se, pane Poirote, neberou vážně námitky manželů.“

„Tedy přece nesouhlasíte s tím, aby mě lady Dittishamová přijala?“

„Ne, tak to nelze říci. Ale musím se vám přiznat, že se obávám, aby váš rozhovor neměl na moji ženu nežádoucí vliv. Dovolte, abych byl zcela upřímný. Před mnoha lety, když moje manželka byla docela mladá dívka, prožila strašnou věc.

Přežila už, jak doufám, následky onoho duševního otřesu. Věřím dokonce, že se jí na něj podařilo zapomenout.

A nyní přicházíte vy – a vaše otázky v ní nezbytně opět vyvolají staré vzpomínky.“

„To je politováníhodné,“ řekl zdvořile Poirot. „Nevím ovšem, jak to na ni zapůsobí.“

„Mohu vás ubezpečit, lorde Dittishame, že budu tak pozorný, jak jenom bude v mé moci, abych se lady Dittishamové nějak bolestně nedotkl. Je jistě velmi jemná a citlivá.“ A tu se docela neočekávaně a k Poirotovu značnému překvapení jeho hostitel hlasitě zasmál: „Elsa? Elsa je silná jako kůň!“

„Tak proč –“ Poirot se diplomaticky odmlčel. Situace mu nebyla dost pochopitelná.

„Má žena se ničeho nezalekne. Víte, proč svolila k vaší návštěvě?“

Poirot klidně řekl: „Ze zvědavosti.“ V očích lorda Dittishama se objevilo uznání. „Ach, uvědomujete si to?“

Poirot se usmál: „Je to stará zkušenost. Zeny vždycky přijmou soukromého detektiva. Muži mu řeknou, aby táhl ke všem čertům.“

„Jsou ženy, které ho mohou taky poslat ke všem čertům.“

„Ale ne dřív, dokud si ho neprohlédnou.“

„Možná.“ Lord Dittisham se odmlčel a potom se zeptal:

„Jaký smysl má vlastně ta kniha?“

Hercule Poirot pokrčil rameny.

„Dnes se křísí staré nápěvy, zapomenuté divadelní hry, historické kostýmy. A křísí se také staré vraždy.“

„Jak ohavné!“ řekl lord Dittisham.

„Ohavné, chcete-li. Ale lidská povaha se tím nezmění. Vražda je drama. A lidstvo je posedlé po dramatičnosti.“

Lord Dittisham zamumlal:

„Vím, vím –“

„A tak vznikl nápad vydat tuto knihu. Já jsem pověřen dozorem nad tím, aby v ní nedošlo k zbytečným omylům a aby fakta nebyla překrucována.“

„Řekl bych, že tato fakta jsou veřejným majetkem.“

„Ano. Ale ne jejich interpretace.“

Dittisham řekl ostře:

„Nač tím narážíte, pane Poirote?“

„Můj drahý lorde Dittishame, je mnoho způsobů, jak lze pohlížet na nějaký historický fakt. Dám vám příklad: Kolik knih bylo napsáno o vaší královně Marii Stuartovně? A v každé z nich je popisována jinak! Jako mučednice, jako neukázněná a zvrhlá žena, jako prostomyslná světice, jako vražednice a intrikánka nebo zase jako oběť okolností a osudu. Každý si může vybrat, co chce!“

„A v tomto případě? Crala zabila vlastní žena – to je nesporně zjištěno. Při soudním líčení byla má paní – podle mého názoru neprávem – nařčena z ne dost čestného chování. Po rozsudku ji musili tajně vyvést ze soudní budovy. Veřejné mínění jí bylo velmi nepříznivé.“

„Angličané jsou přísně morální národ,“ prohodil Poirot.

Lord Dittisham řekl: „To jsou – čert je vem!“ Pak dodal, pohlédnuv na Poirota: „A vy?“

„Já vedu přísně morální život. To však neznamená, že mám úzkoprsé názory.“

Lord Dittisham řekl:

„Často jsem už přemýšlel o tom, jaká vlastně ta pani Cralová byla. Všechny ty řeči o utrpení v manželství – mám pocit, že za tím vším bylo něco jiného.“

„Vaše paní by vám to snad mohla vysvětlit,“ prohodil Poirot.

„Moje žena se nikdy o procesu nezmínila ani slovíčkem.“

Poirot k němu vzhlédl s náhlým zájmem.

„Ach, počínám chápat –“

„Co?“ řekl ostře Dittisham.

„Tvůrčí představivost básníka,“ odpověděl s mírným úklonem Poirot.

Lord Dittisham vstal a zazvonil.

Řekl krátce: „Moje žena vás očekává.“

Dveře se otevřely.

„Uveďte pana Poirota k lady Dittishamové.“

Honosné schodiště s kobercem, do něhož se nohy měkce bořily. Tlumená světla. Peníze, peníze, peníze. Víc peněz než vkusu. Pokoj lorda Dittishama byl přísný a střízlivý, ale zde bylo vidět pouze marnotratnost. Všechno nejdražší. Ne nejvybranější a nejpůvabnější. Pouze: ‚na penězích nezáleží‘, spojené s nedostatkem představivosti.

Poirot zamumlal pro sebe:… a třetímu maso dali… Syrové maso, zřejmě!

Pokoj, do něhož byl uveden, nebyl veliký. Hlavní přijímací salóny byly v prvním patře. Tady, ve druhém, byl budoár paní domu a paní domu tu stála opřena o krb, když byl Poirot ohlášen a uveden.

Otřelá věta mu probleskla hlavou a nedala se zapudit:

Umírala mladičká…

Ano, Elsa Greerová je mrtva, pomyslil si, pohlížeje na lady Dittishamovou.

Nikdy by ji nebyl poznal podle obrazu, který mu ukázal Meredith. Tam převládalo žhavé a divoké mládí. Na ženě u krbu nebylo po něm ani stopy. Jako by ani nikdy nebyla bývala mladá. Ale při pohledu na ni si uvědomil daleko více, jak je Elsa krásná, než při prohlídce portrétu. Ano, byla v…