Pět malých prasátek

PRVNÍ DÍL

Obhájce

„PAMATUJI-li SE NA CRALÚV PŘÍPAD?“ řekl sir Montague Depleach. „Ovšem že se pamatuji. Dokonce výborně. Kouzelná ženská! Ale nevyrovnaná. Žádná sebekázeň.“

Pohlédl úkosem na Poirota.

„Proč se mne ptáte?“

„Zajímá mě to.“

„Není to od vás právě taktní, drahý příteli,“ řekl Depleach, odhaluje zuby v onom náhlém, proslaveném ‚vlčím úsměvu‘, o němž bylo známo, že působí na svědky drtivě. „Nepatřil zrovna k mým úspěchům. Nevysekal jsem ji z toho.“

„To vím.“

Sir Montague pokrčil rameny.

„Ovšem, tehdy jsem ještě neměl tolik zkušeností jako teď. Myslím však, že jsem přesto udělal vše, co bylo v lidských silách. Člověk nemůže nic bez kooperace. Přesto se nám podařilo změnit trest smrti v doživotní žalář. Byl to pobuřující případ. Spousta ctihodných žen a matek podepsala žádost o milost. Obžalovaná vzbudila mnoho sympatií.“

Opřel se pohodlně v křesle a natáhl své dlouhé nohy dopředu. Zatvářil se právnicky vychytrale.

„Víte, kdyby ho byla zastřelila nebo probodla dýkou – byl bych se točil na zabití. Ale jed – ne, s tím se nedá nic dělat. To je ošemetná věc – moc ošemetná!“

„Jak zněla obhajoba?“ zeptal se Hercule Poirot. Věděl to, protože si už pročetl všechny novinářské zprávy z té doby, ale řekl si, že neuškodí, bude-li se před sirem Montaguem tvářit, jako by o ničem nevěděl.

„Poukazoval jsem v ní na možnost sebevraždy. Bylo to jediné, co se dalo vymyslit. Jenomže s tím byly potíže. Crale prostě nebyl ten typ! Vy jste ho neznal, viďte? No, byl to takový bouřlivák, víte, takový divoch. Děvkař, piják – a tak dále. Jedl a pil a hodoval a užíval života plnými doušky. Porotu prostě nepřesvědčíte, že takovýhle člověk si klidně sedne a oddělá se. To zkrátka neklape. Měl jsem hned ze začátku pocit, že je marné lásky snažení – že to projedu. Kdyby mi aspoň byla nahrávala! Ale mohl jsem si být jist, že prohrajeme, jakmile se objevila na lavici obžalovaných. Kouska bojovnosti v ní nebylo. Ale kdybych ji nebyl pustil k slovu, porota by si teprve myslila své.“

Poirot řekl:

„Na to jste tedy narážel, když jste před chvílí mluvil o tom, že se bez kooperace nic nesvede?“

„Ovšem, ovšem, drahý příteli. Nejsme kouzelníci ani čarodějové, chápete! Bitva je napůl vyhrána, udělá-li obžalovaný příznivý dojem na porotu. Zažil jsem nesčetněkrát, že porota rozhodla pravý opak, než kam mířily soudcovy vývody. ‚Von to udělal, to je jistý,‘ to je jedno stanovisko. Nebo: ‚Von? Ani vopovážit! Von by nebyl schopnej udělat něco takovýho.‘ A Karolína Cralová se vůbec ani nenamáhala udělat dojem!“

„A proč ne?“

Sir Montague pokrčil rameny.

„Co já vím! Měla ho ráda, to je jisté. Byla zdrcena, když si uvědomila, co provedla. Myslím, že se nikdy nevzpamatovala.“

„Vy jste tedy přesvědčen, že to udělala?“

Depleach vypadal zaraženě. Řekl:

„Echm – o tom přece není pochyby!“

„Přiznala se vám někdy, že je vinna?“

Depleach se zatvářil téměř uraženě.

„Samozřejmě že ne! Ovšem že ne! Máme přece vlastní pravidla hry, ne? Nevina je v našem případě vždycky – ehm – předpokládána. Škoda, že nemůžete mluvit se starým Mayhewem.

Byl to její právní zástupce a mohl by vám o tom říci více než já. Ale už na něm, na chudákovi, roste tráva. Měl ovšem syna, Jiřího Mayhewa, ale ten byl tehdy ještě docela mladý. Šestnáct let je dlouhá doba.“

„Vím, vím. Ještě štěstí, že vy si tolik pamatujete. Máte obdivuhodnou paměť.“

Depleachovi to zřejmě zalichotilo. Zamumlal:

„Nu, člověk si vzpomene – aspoň na to hlavní. Zvlášť když jde o nějakou slavnou při. A Cralova případu byly ovšem tehdy plné noviny. Spousta zajímavých podrobností. A ta mladá dívka, která byla do toho zapletena, byla nápadně krásná. Ale – mezi námi řečeno – velmi tvrdá a mazaná.“

„Nehněvejte se na mne, že tak naléhám,“ řekl Poirot, „ale táži se vás znovu, máte-li pochyby o vině Karolíny Cralové?“

Depleach pokrčil rameny.

„Mám-li být upřímný, nemyslím, že se o ní dá pochybovat. Nikdo jiný ho neotrávil než ona.“

„Jaké byly důkazy proti ní?“

„Závažné, velmi závažné. Předně to, že se spolu po léta rvali jako pes a kočka – věčné hádky a rozbroje. Crale měl pořád nějaké milostné pletky se ženskými. Nemohl za to. Bylo to prostě v něm. Snášela to celkem dobře. Omlouvala ho jeho kumštýřskou povahou – a Crale byl opravdu znamenitý malíř, to víte, ne? Za jeho obrazy se teď platí strašné peníze – strašné peníze! Mně osobně se jeho sloh nelíbí – ty násilně drsné a schválně ošklivé mazanice – ale co naplat, je to umění.

Nu, a jak jsem řekl, byly mezi nimi časem neshody pro ta jeho milostná dobrodružství. Paní Cralová nebyla žádná putinka, která trpí mlčky. Hádali se do krve, ale Crale se k ní vždycky nakonec vrátil. Jeho nevěry neměly dlouhého trvání. Ale jeho poslední dobrodružství bylo něco docela jiného. Šlo o dívku, o mladičkou dívku – bylo jí tehdy sotva dvacet. Jmenovala se Elsa Greerová. Byla jediná dcera yorkshirského továrníka. Měla peníze a věděla, co chce. A to, co chtěla, byl Amyas Crale, Přinutila ho, aby ji maloval – nedělal obvyklé společenské portréty: ‚paní Vrchní Nadprůmyslníková v růžovém lamě a v perlách‘ – maloval osobností. Myslím, že ženy většinou ani nestály o to, aby je maloval – nijak je ve svých portrétech nešetřil! Ale mladou Greerovou dělal – a zamiloval se přitom do ní až po uši. Víte, táhlo mu ke čtyřiceti a byl už dlouhá léta ženat. Byl zrovna zralý, aby se zbláznil do nějaké žabky. A tu mu právě přišla do cesty Elsa Greerová. Bláznil po ní a chtěl se dát rozvést a vzít si ji,

Karolína Cralová se vzepřela. Vyhrožovala mu. Dva svědci zaslechli, jak říká, že ho zabije, nevzdá-li se Elsy. A myslila to doopravdy! Den před tím, než se to stalo, svačili s jedním ze svých sousedů, jehož koníčkem byly léčivé i jedovaté byliny a různé domácí medicíny. Mezi jeho lektvary byl také výtažek z bolehlavu. Mluvilo se o něm a o tom, že může způsobit smrt.

Druhého dne soused zpozoroval, že polovina obsahu láhve zmizela. Poděsil se. V pokoji paní Cralové se našla téměř prázdná lahvička od téhož jedu, schovaná na dně zásuvky.“ Hercule Poirot s…