Pět malých prasátek

Lady Dittishamová vypravuje…

VYPSALA JSEM ZDE VŠE o svém setkání s Amyasem Cralem až po dobu jeho tragické smrti.

Spatřila jsem ho poprvé na večeru v ateliéru u společného známého. Pamatuji se, že stál u okna, a všimla jsem si ho hned, jak jsem vstoupila do dveří. Ptala jsem se, kdo to je. Kdosi mi řekl: „To je malíř Crale.“ Vyslovila jsem ihned přání seznámit se s ním.

Mluvili jsme spolu tehdy asi deset minut. Udělá-li někdo, na vás takový dojem, jako Amyas Crale udělal na mne, je marné se to snažit popsat. Řeknu-li, že když jsem spatřila Crala, všichni ostatní kolem se scvrkli a vybledli, vystihuje to stejně nepřesně skutečnost jako cokoli jiného.

Hned po tomto setkání jsem se vydala na pouť za jeho obrazy. Měl právě výstavu v Bond Streetu a jeden jeho obraz byl v Manchesteru, jeden v Leedsu a dva v galeriích v Londýně. Viděla jsem je všechny. Potom jsem se s ním znovu setkala. Řekla jsem mu: „Znám všechny vaše obrazy. Jsou úžasné!“

Pobavilo ho to. „Kdo z vás udělal znalce obrazů? Myslím, že tomu ani za mák nerozumíte,“ řekl.

„Možná že ne,“ odsekla jsem, „ale stejně jsou ty obrazy zázračné!“

Zazubil se na mne a řekl: „Nebuďte potřeštěná, splašená žába!“

„Nejsem. Chci, abyste mne maloval,“ odpověděla jsem mu. Crale řekl: „Kdybyste měla trochu rozumu, pochopila byste, že nedělám úhledné portréty společenských krásek.“

„Nemusí to být úhledný portrét a já nejsem společenská kráska,“ namítla jsem.

Tehdy se na mne podíval, jako by mne teprve počínal vidět. „Ne, možná že nejste,“ řekl.

„Namalujete mě tedy?“ zeptala jsem se.

Pozoroval mě chvíli s hlavou na stranu. Potom řekl: „Jste zvláštní stvoření, viďte?“

Řekla jsem: „Jsem velmi bohatá, víte. Mohu si dovolit to dobře zaplatit.“

„Proč tak stojíte o to, abych udělal vaši podobiznu?“ ptal se mě.

„Protože to chci.“

„A to je důvod?“

„Ano, vždycky dostanu, čeho se mi zachce.“

„Och, můj chudáčku, jak jste ještě mladá!“ prohodil.

„Namalujete mě?“ zeptala jsem se znova.

Vzal mě za rameno, otočil mě ke světlu a prohlížel si mě. Pak trochu poodstoupil. Stála jsem docela klidně a čekala jsem.

Řekl: „Mám někdy chuť namalovat tah nemožně pestrých australských papoušků nad věží katedrály svatého Pavla – myslím, že kdybych vás namaloval na pěkném tradičním pozadí někde v přírodě, dosáhl bych téhož účinku.“

Řekla jsem. „Tedy mě budete portrétovat?“

„Máte nejkouzelnější, nejsyrovější, nejplamennější exotické zbarvení, jaké jsem kdy viděl. Namaluji vás,“ pravil po chvilce.

„Tedy ujednáno,“ řekla jsem.

Pak pokračoval: „Ale varuji vás předem, Elso Greerová. Budu-li vás malovat, budu se vám asi také dvořit.“

„Doufám, že budete…“

Řekla jsem to docela pevně a klidně. Slyšela jsem přímo, jak se zajikl, a viděla jsem v jeho očích nový výraz. Vidíte, bylo to tak náhlé, jak jsem vám popsala.

Den nebo dva dny nato jsme se opět setkali. Řekl mi, že chce, abych jela do Devonshiru, že tam má právě to místo, které chce jako pozadí pro moji podobiznu.

„Jsem ženat,“ řekl, „a mám svou ženu moc rád.“

Řekla jsem, že je jistě skvělá, má-li ji tak rád.

Řekl, že je úžasná. „Je prostě hodna zbožňování,“ pravil – „a já ji taky zbožňuji. Tak si to předem zapište za uši, vy jedno mládě, abyste to nezapomněla, rozumíte?“

Za týden nato začal s obrazem. Karolína Cralová mě velmi mile uvítala. Neměla mě zvlášť ráda – a proč by mě, konečně, měla milovat? Amyas byl velmi obezřetný. Neřekl ani slovíčko, které by jeho žena nebyla mohla slyšet, a já byla k němu společensky zdvořilá. Ale pod tím vším jsme oba věděli…

Po deseti dnech mi řekl, abych se vrátila do Londýna.

„Vždyť obraz není dokončen,“ namítla jsem.

„Není ještě ani pořádně začat,“ řekl. „Pravda je, že vás nemohu malovat, Elso.“

„Proč?“ zeptala jsem se. „Víte nejlépe, proč,“ odpověděl. „A právě proto, Elso, musíte pryč. Nemohu myslit na malování – nemohu myslit na nic jiného než na vás.“

Byli jsme v zahradě ‚u baterie‘. Byl horký letní den. Ptáci zpívali a včely bzučely. Zdálo by se, že nad vším vládne blažený mír. Ale nebylo tomu tak. Cítila jsem, jako by v ovzduší bylo cosi tragického. Jako by – jako by se v něm už zrcadlilo, co se tu později událo.

Věděla jsem, že nepomůže, odjedu-li do Londýna nebo ne, ale řekla jsem: „Dobře, odjedu tedy.“

„Jste hodná,“ pravil Amyas.

A odjela jsem. Nepsala jsem mu.

Vydržel to deset dní a pak přišel. Byl tak vyhublý a rozervaný a nešťastný, že jsem se ho zděsila.

„Varoval jsem vás, Elso,“ řekl. „Nemůžete popřít, že bych vás nebyl varoval.“

„Čekala jsem na vás,“ odpověděla jsem mu. „Věděla jsem, že přijdete.“

Vyrazil ze sebe podivný ston. „Jsou věci, které jsou silnější než my,“ řekl. „Nemohl jsem ani spát, ani jíst, neměl jsem ani chvíli oddechu, tak strašně jsem po vás toužil.“

Řekla jsem, že jsem to věděla a že to bylo u mne právě takové – a že tomu tak bylo od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila. Byl to osud – a proti tomu se nedá bojovat.

„Ale vy jste mnoho nebojovala, Elso,“ usmál se. A já jsem se přiznala, že jsem vůbec nebojovala.

Říkal, že by chtěl, abych nebyla tak mladinká, a já mu odpověděla, že to nevadí. – Potom jsme byli několik týdnů velmi šťastni. Ale štěstí není pravý výraz. Bylo to něco většího a děsivějšího než štěstí.

Byli jsme stvořeni jeden pro druhého a našli jsme se – a oba jsme věděli, že musíme zůstat navždy pospolu.

Ale stalo se ještě něco jiného. Nedokončený obraz počal Amyase pronásledovat. „Je to zatraceně divné,“ řekl mi jednoho dne, „ale dřív jsem tě nemohl malovat – sama jsi tomu stála v cestě. Ale teď se mi to podaří, Elso. Chci z tvého obrazu udělat své nejlepší dílo. Jsem celý bolavý touhou po paletě a svědí mě v prstech, abych se už chopil štětce a abys už zase seděla na té tmavokaštanové zdi s cimbuřími, s konvenčně modrým mořem a s košatými stromy okolo – a byla v tom prostředí jako nesourodý výkřik vítězství. Musím tě tak namalovat. A nikdo mě při tom nesmí rušit a otravovat. Teprve až bude obraz hotov, řeknu Karolíně pravdu a dáme celou tu záležitost do pořádku.“

„Nebude se Karolína zuby nehty br…