Pět malých prasátek

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Pět malých prasátek (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie58 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Pět malých prasátek

Anotace

Hercula Poirota přijde požádat o pomoc velice pohledná mladá dáma z Kanady, Carla Lemarchantová. Prozradí mu své pravé jméno – Caroline Craleová, je to dcera známého malíře, kterého údajně před 16 lety zavraždila jeho žena. Ta byla odsouzena na doživotí a po roce ve vězení zemřela. Carla se o rodinné tragédii dozvěděla až ve svých 21 letech, kdy obdržela dopis, ve kterém před svou smrtí její matka prohlašuje, že je nevinná. Carla dopisu věří a žádá Poirota, aby případ znovu prošetřil. Poirot, zlákaný možností přijít na kloub zločinu, ke kterému již neexistují žádné hmatatelné stopy, pouze výpovědi a psychologie svědků, nabídku přijímá…

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

23

Jazyk

Žánr

Název originálu

Five Little Pigs

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pět malých prasátek“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rekonstrukce

ODPOLEDNÍ SLUNCE ozařovalo laboratoř v Handcross Manoru. Několik křesel a sedátko, které sem byly narychlo postaveny, spíše zdůrazňovaly zatuchlou prázdnotu, než ji zabydlovaly.

Poněkud rozpačitě a popotahuje se za knír hovořil Meredith Blake svým roztěkaným způsobem s Karlou Lemarchantovou. Mezi řečí prohodil: „Jste, má drahá, velmi podobná své matce – podobná i nepodobná!“

„V čem se jí podobám a v čem jsem jiná?“ zeptala se ho Karla.

„Máte její zbarvení a její pohyby, ale jste – nevím, jak to vyjádřit – jste jaksi životnější, než byla ona.“

Filip Blake se zamračeně díval z okna a bubnoval netrpělivě na sklo.

„Jaký smysl má tahle komedie? Takové krásné sobotní odpoledne –“

Hercule Poirot ho spěchal uchlácholit.

„Ach, upřímně se vám omlouvám – vím, že je to neodpustitelný hřích vás připravit o golf. Mais voyons, monsieur Blake, jde přece o dceru vašeho nejlepšího přítele. A pro ni jste jistě ochoten něco obětovat, že ano?“

Sluha ohlašoval: „Slečna Warrenová.“

Meredith jí šel vstříc, aby ji uvítal. „Je to od vás velmi hezké, Angelo,“ řekl, „že nám věnujete svůj vzácný čas. Vím, jak jste zaměstnána.“

Přivedl ji k oknu.

„Haló, teto Angelo,“ zvolala Karla. „Četla jsem dnes tvůj článek v The Times. Je báječné mít tak slavnou příbuznou.“ Ukázala na vysokého mladého muže s širokými čelistmi a s pevným pohledem šedých očí.

„To je Jan Rattery. On a já – doufáme – že se vezmeme.“

Angela Warrenová řekla: „Oh – nevěděla jsem…

Meredith šel vstříc nové příchozí.

„Vítám vás, slečno Williamsová, po těch dlouhých letech, kdy jsme se neviděli.“

Stará vychovatelka, hubená, křehká, ale nezlomná, pošla do pokoje. Pohlédla zpytavě na Poirota a pak utkvěla zrakem na vysokém mladém muži.

Angela Warrenová k ní přistoupila a řekla s úsměvem: „Připadám si zase jako školačka.“

„Jsem na vás velmi hrdá, má drahá,“ řekla slečna Williamsová. „Děláte mi čest! Tohle je Karla, že? Nepamatuje se asi na mne. Byla tehdy ještě příliš malá…“

Filip Blake mrzutě zamručel: „Co to má, k čertu, znamenat? Nikdo mi neřekl, že –“

„Nazval bych to: výlet do minulosti,“ řekl Hercule Poirot. „Nesednete si? Budeme aspoň připraveni, až se dostaví poslední host. Až přijde, můžeme se dát do – vyvolávání duchů.“

Filip Blake zvolal: „Co je to za bláznivý nesmysl? Nechcete snad uspořádat nějakou seanci?“

„Ne, ne. Probereme jenom některé události, které se přihodily před mnoha lety – pohovoříme si o nich a možná, že uvidíme jasněji, jak spolu souvisely. Nebojte se, naši duchové se nezhmotní!“

Filip Blake zabručel: „Absurdní vrtochy!“ – ale zarazil se, neboť se dveře právě znovu otevřely a sluha ohlašoval:

„Lady Dittishamová.“

Elsa Dittishamová vešla s oním nádechem znuděnosti a smělého sebevědomí, který byl pro ni tak příznačný. Usmála se trochu na Mereditha, pohlédla chladně na Angelu a na Filipa a přešla ke křeslu u okna, které stálo poněkud dál od ostatních. Uvolnila si bohaté světlé kožešiny, které měla kolem krku, a nechala je klesnout na opěradlo. Rozhlédla se pokojem a spočinula na Karle, která si ji také prohlížela; toužila poznat, jak vypadá žena, která tak rozvrátila osudy jejích rodičů.

V Karlině mladé, vážné tváři nebyla nenávist, jenom zvídavý zájem.

„Lituji, že jsem se opozdila, pane Poirote,“ řekla Elsa.

„Je od vás velmi laskavé, že jste přišla,“ uklonil se Poirot. Cecílie Williamsová téměř neslyšně pohrdavě Zasykla. Elsa se střetla s odporem v jejím pohledu, ale bylo jí to zřejmě dokonale lhostejné.

„Vás bych nepoznala, Angelo,“ prohodila Elsa k slečně Warrenové. „Jak je to dlouho? Šestnáct let?“

Hercule se rychle chopil příležitosti.

„Ano, již šestnáct let uplynulo od událostí, o nichž si pohovoříme, ale dovolte, abych vám napřed řekl, proč jsme se tu sešli.“

A několika prostými slovy vylíčil, jak se na něho Karla obrátila a jak se ujal svého úkolu.

Mluvil rychle, nevšímaje si stahující se bouře na Filipově obličeji ani pohoršeného a odsuzujícího výrazu Meredithova.

„Přijal jsem tento těžký úkol – a dal jsem se do práce, abych odkryl – pravdu.“

Karla Lemarchantová, schoulená do hlubokého křesla, slyšela Poirotova slova nejasně a jako z dálky.

Stíníc si oči rukou, studovala potajmu patero tváří. Mohl někdo z těch pěti spáchat vraždu? Exotická Elsa, brunátný Filip Blake, drahý, vlídný, mírný Meredith, tuhá, přísná vychovatelka, chladná, učená a zdatná Angela Warrenová?

Mohla by si – kdyby se sebevíce snažila – představit někoho z nich, jak zabíjí? Ano, možná – ale byl by to docela jiný druh vraždy. Mohla by si představit Filipa Blaka, jak v záchvatu zuřivosti počne škrtit nějakou ženu – ano, takhle by se mohl stát vrahem… A mohla si představit Mereditha Blaka, jak míří na zloděje revolverem – a nešťastnou náhodou stiskne kohoutek… A mohla si představit Angelu Warrenovou také s revolverem, z něhož vystřelí, ale ne nešťastnou náhodou. Věcně a neosobně – kdyby na tom záleželo bezpečí výpravy, za niž je odpovědna! A mohla si představit Elsu v nějakém fantastickém hradě, jak ze svého lůžka, pokrytého orientálními tkaninami, zavelí někomu: „Vhoďte toho bídníka do hradního příkopu!“ Samé divoké představy – ale ani při nejbláznivější fantazii si nemohla představit slečnu Williamsovou, jak někoho připravuje o život! A nejfantastičtější obraz ze všeho: „Zabila jste někdy někoho, slečno Williamsová?“

„Pokračujte ve svém početním úkolu, Karlo, a neptejte se tak pošetile. Zabíjet je velký hřích.“

Karla si pomyslila: Musím přestat myslit na takové nesmysly – vždyť je to choromyslné – a dávat raději pozor, co říká ten malý Francouz, který tvrdí, že už všechno ví.

„To byl tedy můj úkol,“ pokračoval Poirot, „dát jaksi zpáteční rychlost, vrátit se do minulosti clonou přešlých a objevit, co se tehdy vlastně událo.“

Filip Blake vybuchl: „Všichni víme, co se událo! Předstírat něco jiného je podvod – nic než obyčejný podvod. Taháte z Karly Lemarchantové peníze pod šalebnými záminkami.“

Poirot si nepopřál rozzuřit se. Spolkl zatím urážku a řekl klidně:

„Říkáte, že všichni víme, co se událo.…