Pět malých prasátek

Angela Warrenová vypravuje…

DRAHÝ PANE POIROTE,

plním svůj slib, že Vám napíšu všechno, nač se mohu upamatovat z oněch strašlivých dnů před šestnácti lety. Ale uvědomuji si teprve nyní, když chci začít, jak málo je toho, co mi uvízlo v paměti. Dokud se ta hrozná událost skutečně nestala, není nic, k čemu by se mé vzpomínky mohly soustředit.

Mám jenom matnou představu letních dní a osamocených příhod, ale ani o nich bych nemohla tvrdit s určitostí, zda se udály toho nebo jiného léta. Amyasova smrt byla jako blesk z čistého nebe. Netušila jsem nic a ušlo mi – všechno, co vedlo k této tragédii.

Snažím se pochopit, dalo-li se něco podobného předvídat nebo ne. Je většina patnáctiletých dívek tak slepých a hluchých a zabedněných, jako jsem podle všeho byla já? Snad ano. Dovedla jsem, myslím, sice dost bystře odhadnout, v jaké je kdo náladě, ale nikdy jsem o dospělých lidech nepřemýšlela. Ani o nich, ani o jejich záležitostech, ani o tom, co si myslí nebo co cítí.

Kromě toho jsem v oné době náhle začala objevovat kouzelnou krásu slov. Věci, které jsem četla, úryvky poezie – verše ze Shakespeara – mi stále zněly ozvěnou v mysli. Vzpomínám si nyní, jak jsem se procházela pěšinou v zahradě a opakovala si až do jakéhosi extatického deliria „pod vlnou průsvitnou, zeleně chladnou…“ Zdálo se mi to tehdy tak líbezné, že jsem si to musila znovu a znovu šeptat.

A s těmito novými vzrušujícími objevy mám pomíchány vzpomínky na všechno ostatní, co mě už dříve těšívalo. Plavala jsem a lezla na stromy a cpala se ovocem a krmila koně a prováděla jsem podkonímu různá uličnictví.

Karolínu a Amyase jsem považovala za jakousi samozřejmost. Byli ústředními postavami mého světa, ale nikdy jsem nepřemítala o nich, ani o jejich záležitostech, ani o tom, co si myslí nebo co cítí.

Neuvědomovala jsem si ani pořádně příchod Elsy Greerové. Považovala jsem ji za hloupou a ani jsem si o ní nemyslila, že je nějak zvlášť hezká. Věděla jsem o ni, že je bohatá, ale protivná, a byla pro mne pouze osobou, kterou Amyas portrétuje.

Všimla jsem si poprvé, že se děje něco zvláštního, když jsem na terase, kam jsem se po obědě vytratila, zaslechla Elsinu poznámku, že si vezme Amyase. Bylo mi to pouze smíchu. Pamatuji se, že jsem se na to Amyase vyptávala. Bylo to v zahradě u Blaků.

„Proč říkala Elsa, že si tě vezme?“ řekla jsem mu. „To přece nejde. Žádný muž nesmí mít dvě ženy – to by byla bigamie a zavřeli by ho.“

Amyas se velmi rozzlobil: „Kde jsi to, k čertu, sebrala?“ Řekla jsem mu, že jsem to slyšela oknem.

Tu se rozzuřil ještě více a řekl, že je nejvyšší čas, abych už odjela do školy a odvykla si poslouchat za dveřmi.

Doposud si živě pamatuji, jak jsem tehdy byla pohoršena, když mi to řekl. Protože to bylo tak nespravedlivé! Naprosto a úplně nespravedlivé!

Vyrazila jsem ze sebe pohněvaně, že mi ani nenapadlo poslouchat – dodala jsem, proč vůbec Elsa mluví takové nesmysly. Amyas řekl, že to byl pouhý žert. Mělo mě to uklidnit, ale vrtalo mi to přece ještě trochu hlavou.

Na zpáteční cestě jsem se přitočila k Else a řekla jsem jí: „Ptala jsem se Amyase, co jste tím myslila, když jste říkala, že si ho vezmete, a řekl, že je to jenom žert.“

Měla jsem pocit, že ji tím nějak usadím. Ale Elsa se pouze usmála.

Ten úsměv se mi nelíbil. Šla jsem pro Karolínu do pokoje. Oblékala se právě k večeři. Zeptala jsem se ji přímo, bylo-li by možné, aby se Amyas oženil s Elsou.

Karolininu odpověď si pamatuji tak, jako bych ji byla slyšela včera. Pronesla ji asi s velkým důrazem.

„Amyas se neožení s Elsou, leda po mé smrti,“ řekla.

Teprve to mě úplně uklidnilo. Smrt se zdála na míle daleko od nás ode všech. Přesto však jsem se stále zlobila na Amyase, že mě odpoledne nařkl z něčeho tak nečestného, jako je naslouchání za dveřmi, a po celou večeří jsem na něho prudce útočila. Nakonec jsme se divoce pohádali a já jsem utekla do svého pokoje, lehla jsem si do postele a řvala, dokud jsem neusnula.

Na odpoledne u Mereditha Blaka se …