Pět malých prasátek

Poirot klade pět otázek

1

„NUŽE, PANE POIROTE?“

Hlas Filipa Blaka zněl netrpělivě.

„Musím vám poděkovat za váš skvělý a jasný popis Cralovy tragédie,“ pravil Poirot.

Filip Blake vypadal trochu rozpačitě.

„To je od vás laskavé,“ zamumlal. „Sám jsem se divil, jak mnoho jsem si pamatoval, když jsem se dal do vzpomínání.“

„Vaše vypravování bylo neobyčejně zajímavé, ale přesto jste tam cosi vynechal, že?“

„Vynechal?“ Filip Blake svraštil obočí.

„Váš popis událostí,“ pravil Hercule Poirot, „nebyl, abych tak řekl, zcela upřímný.“ A pokračoval drsnějším tónem. „Dozvěděl jsem se, pane Blaku, že jedné noci onoho léta byla paní Cralová spatřena, jak vychází z vaší ložnice ve velmi pozdní hodině.“

Ticho, které nastalo, bylo přerušováno jen těžkým Blakovým oddychováním. Konečně ze sebe vyrazil: „Kdo vám to povídal?“

Hercule Poirot zavrtěl hlavou: „Na tom nesejde: Důležité je pouze, že to vím.“

Zase nastala pomlka v rozhovoru. Filip Blake zřejmě přemýšlel. Nakonec se však přece rozhodl promluvit.

„Zdá se, že jste se nějakou náhodou dopátral čistě soukromé záležitosti,“ řekl. „Přiznávám, že se to nesrovnává s tím, co jsem vám napsal. Ale je to jenom zdánlivé. Jak vidím, jsem nyní nucen vám říci pravdu.

Choval jsem skutečně nepřátelské pocity vůči Karolíně Cralové. Současně však jsem k ní byl vždycky tělesné velmi přitahován. Možná že moje animozita vůči ní se vyvinula právě z tohoto důvodu. Nenáviděl jsem moc, kterou mne ovládala, a snažil jsem se utlumit její přitažlivost tím, že jsem na ní stále nacházel…