Pět malých prasátek

Vrchní policejní komisař

BÝVALÝ POLICEJNÍ KOMISAŘ HALE bafal zamyšlené ze své dýmky. „Je to divný nápad, pane Poirote.“

„Možná. Je to dost neobvyklé, přiznávám,“ přisvědčoval váhavě Poirot.

„Je tomu už tak dávno –“ řekl Hale.

Hercule Poirot cítil, že ho tato stále opakovaná věta už poněkud otravuje. Řekl však mírně:

„Ztěžuje to mé pátrání, to se rozumí.“

„Hrabat se v minulosti!“ mručel Hale. „Kdyby to aspoň mělo nějaký smysl…“

„Má to smysl.“

„Jaký, prosím vás?“

„Odhalit pravdu. Jsou lidé, pro něž je to radost sama o sobě. Já patřím mezi ně. A nesmíte zapomínat na dceru paní Cralové.“ Hale přikývl. „Ano, u ní to chápu. Ale – nehněvejte se na mne, pane Poirote – jste přece chytrý člověk. Nemohl byste si pro ni něco vymyslit?“

„To ji neznáte,“ odpověděl Poirot.

„Ale prosím vás – vy se svými zkušenostmi –“

Poirot se vztyčil.

„Možná že bych dovedl znamenitě a přesvědčivě lhát, mon cher – alespoň se zdá, že si to o mně myslíte. Ale to se mi příčí. Mám své zásady.“

„Odpusťte, pane Poirote. Nechtěl jsem se vás nijak dotknout. Snad by to však bylo v tomto případě nejlepší.“

„Nevím. Ale pochybuji.“

Hale řekl zvolna:

„Je to zlá věc pro mladou dívku, která má právě před svatbou, doví-li se, že její matka zavraždila jejího otce. Na vašem místě bych šel k ní a namluvil bych jí, že to přece jenom byla sebevražda. Že Depleach vedl špatně obhajobu že jste vnitřně úplně přesvědčen, že se Crale otrávil sám.“

„Ale já o tom naprosto nejsem přesvědčen. Nevěřím, že se Crale otrávil. Považujete to vůbec za možné?“

Hale zavrtěl pomalu hlavou.

„Tak vidíte. Ne, mně jde o pravdu, pouze o pravdu – a ne o nějakou lež, i kdyby zněla zcela věrohodně.“

Hale se otočil k Poirotovi. Jeho široká krevnatá tvář ještě porudla, a vypadala dokonce ještě širší.

„Mluvíte o pravdě,“ řekl. „Rád bych, abyste si jasně uvědomil, že jsme v Cralově případě podle svého nejlepšího svědomí pravdu odhalili.“

Poirot rychle začal:

„Toto vaše prohlášení znamená ovšem mnoho. Znám vás jako čestného a schopného muže. Řekněte mi však upřímně, sám jste nikdy nezapochyboval o vině paní Cralové?“

„Nikdy, pane Poirote. Všechny okolnosti ji usvědčovaly a každá jednotlivá podrobnost, kterou jsme zjistili při výslechu, potvrzovala, že náš názor je správný.“

„Můžete mi sdělit, co svědčilo proti ní?“

„Mohu. Když jsem dostal váš dopis, prošel jsem si celý proces.“ Vyndal malý notýsek. „Načrtl jsem si všechna závažná fakta.“

„Děkuji vám, milý příteli. Toužím po tom je vyslechnout.“

Hale si odkašlal. V jeho hlase byl nyní nádech úředního chladu.

Začal číst:

„Ve dvě čtyřicet pět osmnáctého září odpoledne telefonoval dr. Ondřej Faussett inspektoru Conwayovi. Dr. Faussett oznamoval, že pan Amyas Crale z Aldenbury náhle zemřel a že vzhledem k okolnostem neočekávaného úmrtí a k výpovědi jakéhosi pana Blaka, který byl v domě hostem, pokládá za svou povinnost uvědomit o případu policii.

Inspektor Conway, doprovázen úředníkem a soudním lékařem, se vydal ihned do Aldenbury. Dr. Faussett dovedl všechny tři ke Cralově mrtvole, s níž dosud nebylo hnuto. Pan Crale maloval v malé ohraničené části zahrady, které říkali ‚u baterie‘, protože z ní bylo vidět na moře a protože ve zdi tím směrem bylo vestavěno miniaturní dělo. Zahrada byla od domu vzdálena asi čtyři minuty. Pan Crale nepřišel domů na oběd, protože chtěl zachytit nějaký světelný účin na staré kamenné zídce – a později by už nebyl zastihl správné slunce. Zůstal tedy sám ‚u baterie‘ a maloval. Nebylo prý na tom nic zvláštního. Pan Crale nedodržoval obvyklý čas k jídlu. Někdy za ním poslali něco k snědku, ale většinou mu bylo milejší, když ho nikdo nevyrušoval. Naposled ho viděla živého slečna Elsa Greerová (která tehdy byla hostem v domě) a pan Meredith Blake (blízký soused). Ti dva odešli spolu obědvat s ostatními. Po obědě se na terase podávala káva. Když paní Cralová dopila, podotkla, že se půjde podívat dolů, jak se daří Amyasovi.

Slečna Cecílie Williamsová vstala a šla s ní. Chtěla se poohlédnout po svetru své svěřenky Angely Warrenové, nevlastní sestry paní Cralové, který Angela někde zapomněla; vychovatelka se domnívala, že jej najde někde dole u břehu.

Odešly společně. Cesta klesala a vedla malým háječkem až k vrátkům zahrady ‚u baterie‘. Mohlo se buď jít do zahrady, nebo dál pěšinkou dolů k mořskému břehu. Slečna Williamsová šla dále a paní Cralová vstoupila do zahrady. Téměř okamžitě vykřikla a slečna Williamsová se spěšně vrátila. Pan Crale seděl rozvalen na sedátku – a byl mrtev.

Na naléhání paní Cralové slečna Williamsová odešla ze zahrady a spěchala dovnitř telefonovat pro lékaře. Cestou však potkala pana Mereditha Blaka a prosila ho, aby zatelefonoval doktorovi sám, a vrátila se k paní Cralové, protože ji nechtěla nechat samotnou u mrtvého. Dr. Faussett přišel za čtvrt hodiny – a zjistil, že smrt nastala mezi jednou a druhou hodinou odpoledne. Nebylo tu nic, z čeho by se dalo usoudit, jak nastala smrt. Nebylo vidět žádné zranění a poloha pana Crala byla docela přirozená. Přesto však dr. Faussett, který znal dobře pana Crala a bezpečně věděl, že byl naprosto zdráv, se díval na událost velmi vážně. A vtom už mu také pan Filip Blake učinil určité doznání.“

Policejní komisař Hale se odmlčel, nabral zhluboka dech a přešel k druhé kapitole.

„Později je pan Blake opakoval inspektoru Conwayovi. Jeho výpověď zněla takto: Ráno téhož dne mu telefonoval jeho bratr, pan Meredith Blake (který žil na Handcross Manoru, dva kilometry od Aldenbury). Pan Meredith Blake byl chemik amatér; zabýval se hlavně studiem rostlin. Když vstoupil ráno do své laboratoře, zpozoroval s hrůzou, že láhev, v níž měl výtažek z bolehlavu, je nyní téměř prázdná, ačkoli včera byla ještě plná. Poplašen a celý ustrašený telefonoval svému bratrovi o radu, co má dělat. Pan Filip Blake ho přemlouval, aby přišel ihned do Aldenbury, že si o tom promluví. Sel mu kus naproti a oba se společně vrátili ke Cralovým. Nemohli se však na ničem dohodnout, a odložili to na později.

Dalším pátráním zjistil inspek…