Pět malých prasátek

Veřejný žalobce

„VINNA JAKO ĎÁBEL,“ řekl úsečně Fogg.

Hercule Poirot se podíval pozorně na právníkovu úzkou tvář s ostrými rysy.

Quentin Fogg, veřejný žalobce, byl docela jiný než Montague Depleach. Depleach měl sílu, magnetismus, dravou, až násilnickou osobnost. Dosahoval svých účinů náhlou a dramatickou změnou chováni. Uhlazený, zdvořilý, okouzlující – a hned zase, jako bys švihl čarodějným proutkem, ohrnuté rty, kousavý úsměšek – nepřítel až na smrt.

Quentin Fogg byl hubený, bledý, a postrádal až podivně to, čemu se říká osobnost. Jeho otázky byly klidné a nevzrušené – ale důrazně naléhavé. Byl-li Depleach jako končíř, byl Fogg jako nebozez. Zavrtával se vytrvale hlouběji a hlouběji. Nedobyl nikdy okázalé a halasné slávy, ale byl znám jako prvotřídní právník. Většinou své pře vyhrával.

Hercule Poirot si ho zpytavě prohlížel.

„Tak jste se tedy na ni díval?“

Fogg přikývl. Řekl:

„Měl jste ji vidět, když ji vyzvali, aby vystoupila z lavice obžalovaných. Starý Humpie Rudolph (byl tehdy veřejným žalobcem) ji prostě roztrhal na cucky. Na cucky.“

Zarazil se a pak řekl něco neočekávaného:

„Víte, bylo toho trochu moc.“

„Obávám se,“ řekl Hercule Poirot, „že dobře nechápu, jak to myslíte.“

Fogg svraštil jemně vykroužené obočí. Přejel si citlivými prsty vyholený horní ret. Řekl:

„Jak bych vám to nejlépe vysvětlil? Je to typicky anglický způsob. ‚Na sedícího ptáka se nestřílí,‘ to to snad nejlépe vystihuje. Chápete to teď?“

„Máte pravdu, je to příliš anglické hledisko, ale myslím, že vám rozumím. Angličan rád popřává ‚šanci‘ své oběti, ať je to u trestního soudu nebo na hřištích v Etonu či venku na honech.“

„Ano, to je přesně to. Nuže, v tomto případě se obžalované ani v nejmenším neumožnilo, aby mohla vyklouznout. Humpie Rudolph si s ní dělal, co chtěl. Začalo to hned, když ji vyslýchal Depleach. Stála tam jako učenlivá malá holčička, když přijde někam na návštěvu, a odpovídala na Depleachovy otázky, jako by se je naučila nazpaměť. Učenlivá, přesně slovo za slovem, a dokonale nepřesvědčivá! Naučili ji, co má mluvit, a ona to odříkala. Nebyla to Depleachova vina. Ten starý šibal hrál svou úlohu dokonale – ale v žádném výstupu pro dva to jeden sám neutáhne. Na porotu to nemohlo zapůsobit hůř. A nato povstal Humpie ze svého místa. Zažil jste ho? Je hrozný. Potahuje se za talár, komíhá se na patách – a najednou vyrazí jako ostříž!

Jak jsem už řekl. Roztrhal ji na cucky. Vedl ji sem, vedl ji tam – a ona vždycky vlítla do nastražené pasti. Přinutil ji, že sama musela přiznat nesrovnalosti svých výpovědi, dohnal ji k tomu, že si sama odporovala. Zamotávala se čím dál tím více. A pak to vše zaokrouhlil, jak to s oblibou dělává. S velkou jistotou a velmi přesvědčivě: ‚Prohlašuji vám, paní Cralová, že vaše výpověď o tom, že jste se zmocnila jedu, abyste spáchala sebevraždu, je snůška lží a klamů. Prohlašuji, že jste jed ukradla proto, abyste otrávila svého muže, který vás chtěl opustit pro jinou ženu, a že jste mu také jed podala.‘ A ona se jen na něho podívala – byla taková pěkná – jemná a křehká – a řekla: ‚Och ne – neudělala jsem to.‘ Ale znělo to uboze nepřesvědčivě. Viděl jsem, jak se Depleach zavrtěl na židli. Věděl, že tím je vše ztraceno.“ Fogg se na chvilku odmlčel a pak pokračoval: „A přece – kdoví – snad to bylo to nejchytřejší, co mohla udělat! Vzbudila tím onu podivnou rytířskost, která je u nás tak úzce spojena se surovými sporty a o níž si většina cizinců myslí, že je to náš anglický pokrytecký humbuk. Porota cítila – celý soudní dvůr cítil, že nemá ani jiskřičku naděje dostat se ze smyčky. Neuměla se bránit ani bojovat. Byla úplně bezmocná proti útokům takového chytrého násilníka jako byl starý Humpie. To tiché, nepřesvědčivé: Och ne – neudělala jsem to! – znělo to tak dojemně – jinak to nedovedu vyjádřit – prostě dojemně. – Byla ztracena. Ano, do jisté míry to bylo to nejmoudřejší, co mohla udělat. Porota se radila jenom Půl hodiny. Rozhodla: Je vinna, ale může žádat o změnu trestu.

Víte, působila dobře jako pravý opak té druhé, své sokyně. Proti Greerové byla porota zaujata hned ze začátku. Vystupovala příliš otrle a sebevědomě. Byla velmi hezká, tvrdá, moderní. Zeny, které byly na přelíčení, v ní viděly nenáviděný typ – pravou rozvratitelku rodiny. Klid domovů byl ohrožen, toulala-li se volně okolo taková děvčata. Děvčata tak zatracené vzrušující, která měla pro práva žen a matek jen pohrdavý posměšek. Musím však přiznat, že se poctivě a otevřeně ke všemu přiznala. Nedělala se lepší, než byla. Zamilovala se do Amyase Crala a on do ní a necítila ani nejmenší výčitky svědomí, že ho bere ženě a dítěti.

V něčem jsem ji takřka obdivoval. Byla bystrá a bojovná. Depleach ji zasypal spoustou ošklivých a ožehavých otázek při výslechu, ale nedala se. Přesto jí soud nebyl nakloněn. A soudci – byl to starý Avis – se zřejmě nelíbila. Býval zamlada sám velmi do větru – ale jakmile si navlékl talár, byl z něho horlivý zastánce mravopočestnosti. Ke Karolíně Cralové byl mírnost sama. Nemohl popřít fakta, ale dělal narážky na to, jak zle byla provokována a co vytrpěla.“

„Nepodporoval teorii o sebevraždě, kterou rozvíjela obhajoba?“ zeptal se Hercule Poirot.

Fogg zavrtěl hlavou.

„Nešlo to. Bylo to příliš přitažené za vlasy. Pochopte, nechci tím říci, že by byl Depleach nedělal, co bylo v jeho moci. Byl skvělý. Vylíčil dojemný obraz temperamentního umělce přetékajícího srdce, zbožňujícího život, jehož se náhle zmocnila vášeň k mladé půvabné dívce, vášeň, jíž nemohl odolat, i když ho svědomí se…