Pět malých prasátek

Cecílie Williamsová vypravuje…

DRAHÝ PANE POIROTE,

zasílám Vám popis událostí, které se stály v září 19.. a jichž jsem sama byla svědkem.

Sepsala jsem všechno naprosto poctivě a nic jsem nezamlčela. Můžete mou zprávu ukázat Karle Cralové. Možná že jí způsobí bolest, ale já jsem byla vždy zastánkyně pravdy. Překrucovat a zastírat pravdu se nevyplácí. Člověk musí mít odvahu podívat se tváří v tvář skutečnosti. Bez této odvahy nemá život smysl. Lidé, kteří nás chtějí uchránit před skutečností, mohou nám pouze uškodit.

S pozdravem Vaše Cecílie Williamsová

Jmenuji se Cecílie Williamsová. Byla jsem přijata paní Cralovou za vychovatelku její nevlastní sestry Angely Warrenové v roce 19… Bylo mi tehdy čtyřicet osm let.

Ujala jsem se svých povinností v Aldenbury. Bylo to velmi krásné panství v jižním Devonshiru, které náleželo rodině Cralových už po mnoho generací. Věděla jsem, že pan Crale je uznávaným malířem, ale nesetkala jsem se s ním před svým příjezdem do Aldenbury.

Domácnost se skládala z pána a paní Cralových, z Angely Warrenové, tehdy třináctileté, a ze tří služebných, které byly už po léta v rodině.

Moje žačka byla velmi zajímavé a slibné děvčátko. Byla nadaná a pro mne bylo radostí ji učit. Ač byla poněkud divoká a neukázněná, byl to – jen důsledek živosti jejího ducha a já jsem vždycky měla živé a bystré žáky raději než lhostejné a tupé. Nadbytek vitality se dá usměrnit a přivést na cestu, která vede k tomu, aby se člověk stal platným členem lidské společnosti.

Angela se celkem nevzpouzela kázni, k níž jsem ji vychovávala, ač byla poněkud zkažena paní Cralovou, která ji rozmazlovala a ve všem jí povolovala. Vliv pana Crala jsem nepovažovala za dobrý. Někdy jí dovolil všechno a jindy byl k ní zase zbytečně přísný. Byl to velmi náladový člověk – snad proto, že měl to, čemu lidé říkají ‚kumštýřský temperament‘.

Sama jsem nikdy neuznávala, proč by umělecký talent měl někoho omlouvat, chová-li se neslušně a neukázněné. Obrazům pana Crala jsem se nikdy neobdivovala. Zdály se mi pochybené v kresbě a přehnané v barvách, ale nebyla jsem přirozeně vyzvána, abych o těchto věcech vyjádřila své názory.

Záhy jsem pocítila upřímnou oddanost k paní Cralové. Líbila se mi její povaha i statečnost, s níž čelila těžkostem svého života. Pan Crale nebyl věrný manžel, a domnívám se, že to bylo stálým zřídlem jejího utrpení. Žena pevnější povahy by ho byla opustila, ale zdá se, že paní Cralová nikdy na nic takového ani nepomyslila. Snášela jeho nevěry a odpouštěla mu je, ale mohu říci, že je netrpěla s mírností jehňátka. Vyčítala mu je se značnou prudkostí.

Během líčení bylo řečeno, že Cralovi spolu žili jako pes a kočka. Je to poněkud přehnáno – paní Cralová měla příliš důstojnosti, než aby se na ni hodilo toto úsloví – ale k hádkám mezi nimi docházívalo. A za daných okolností to bylo zcela přirozené.

Byla jsem u Cralových něco přes dva roky, když se objevila na scéně slečna Elsa Greerová. Přijela do Aldenbury v létě r. 19… Pani Cralová ji dosud neznala. Byla známá pana Crala a říkalo se, že přijela, aby se dala od něho portrétovat. Na první pohled bylo patrno, že pan Crale je do dívky zamilován, a slečna Greerová nepodnikala nic, aby ho v tom brzdila. Podle mého názoru bylo její chování hanebné. Byla nesmírně hrubá k paní Cralové a s panem Cralem veřejně flirtovala.

Paní Cralová se mi o tom přirozeně nezmínila ani slovem, ale viděla jsem, jak se tím trápí, a dělala jsem, co bylo v mé moci, abych ji od toho odvrátila a abych jí její neštěstí trochu ulehčila. Slečna Greerová seděla denně panu Cralovi modelem, ale všimla jsem si, že obraz pokračuje jenom pomalu. Starali se asi oba o jiné věci než o malování!

Moje žačka, díky bohu, nepozorovala, co se kolem ní děje. Angela byla v jistém směru mladá na svůj věk. Ačkoli její intelekt byl dobře vyvinut, netrpěla tím, čemu se říkává předčasná zralost. Neměla touhu číst nežádoucí knihy a nejevila onu chorobnou zvědavost, kterou trpívají dívky jejího věku.

Neviděla tudíž nic špatného v přátelství pana Crala a slečny Greerové. Nicméně však neměla Elsu ráda a nepovažovala ji za chytrou. Měla do jisté míry pravdu. Slečna Greerová byla snad vychována v dobrých školách, ale nikdy nevzala knihu do ruky a nereagovala ani na nejběžnější zmínku o tom či onom literárním díle. A stočil-li se rozhovor na cokoli z duchovního světa, nemohla se vůbec účastnit debaty.

Byla zaměstnána výhradně starostmi o svůj zevnějšek, o šaty a o muže.

Myslím, že si Angela dokonce ani neuvědomila, že její sestra je nešťastná. Její vnímavost nebyla ještě dost probuzena. Oddávala se většinou svým divošským kratochvílím – lezla na stromy a jezdila jako šílená na kole. Byla také vášnivou čtenářkou a projevovala výborný literární vkus.

Paní Cralová se měla vždycky velmi na pozoru, aby nedala před Angelou najevo, jak jí je, a snažila se být veselá, byla-li Angela přítomna.

Slečna Greerová se vrátila do Londýna – a mohu upřímně říci, že nás to všechny velmi potěšilo. Služebné ji měly rády právě tak málo jako já. Byla z těch, kdo vyžadují spoustu práce a úsluh, a přitom zapomenou poděkovat.

Pan Crale odjel brzy po ní – a já jsem ovšem věděla, že se s ní někde setká. Bylo mi upřímně líto paní Cralové. Takové věci ji velmi bolely. Byla jsem zle roztrpčena na pana Crala. Má-li někdo půvabnou, jemnou a inteligentní manželku, nemá právo se k ní chovat tak ošklivě.

Přesto však jsme – ona i já – doufaly, že tato milostná záležitost brzo přejde. Ne že bychom se o tom jedna druhé zmínily – nepadlo mezi námi ani slovíčko – ale paní Cralová dobře věděla, jak hluboce s ní cítím.

Naneštěstí se za několik dní oba dva znovu objevili. Bude se prý pokračovat v portrétování.

Pan Crale se nyní pustil do práce jako ďáblem posedlý. Zdálo se, že ho podobizna slečny Greerové zajímá více než ona sama. Nicméně jsem cítila, že to tentokrát není obyčejná milostná pletka, jaké jsem už s paní Cralovou prožila dříve. Tato dívka ho uchopila do svých drápů a nemínila ho z nich pustit. Byl v jejích ruko…