Pět malých prasátek

„Na peci se druhé válí…“

HERCULE POIROT nebyl někdo, kdo zapomíná na detaily. Promyslil si pečlivě, jak by se měl nejlépe uvést u pana Mereditha Blaka. Věděl už, že Meredith je docela jiný člověk než jeho bratr. Tady bude třeba postupovat zvolna a opatrně. Prudkým útokem by se nic nesvedlo.

Poirot věděl, že je jenom jedna možnost, jak vniknout do pevnosti. Musí se přiblížit k Meredithovi ozbrojen doporučujícími dopisy. A tyto dopisy musí být společenského rázu, ne úředního. Naštěstí se Hercule Poirot během své dlouhé kariéry seznámil s místními veličinami ve všech koncích Anglie. Devonshire nebyl výjimkou. A tak přemýšlel, na koho by se tam měl obrátit, a našel mezi svými známými dva, kteří byli spřáteleni s panem Meredithem Blakem. Objevil se tedy u něho s dvěma dopisy; první byl od lady Lytton-Goreové, počestné a velmi nepřístupné vdovy nevalně majetné, druhý od admirála ve výslužbě, jehož rodina sídlila v Devonshiru už po čtyři generace.

Meredith Blake přijal Poirota značně udiven.

Jak si v poslední době často uvědomoval, svět už není, jako bývával. Čert to vem, soukromí detektivové – to byli lidé, které jste si mohli najmout, aby vám hlídali svatební dary při recepcích na venkovských sídlech, lidi, k nimž jste se – vždycky s trapnými pocity – utíkali, když jste se octli v nějaké ožehavé situaci a potřebovali jste se dovědět, na čem jste.

Ale tady najednou píše lady Mary Lytton-Goreová:

‚Hercule Poirot je můj starý a vážený přítel. Prosím, vyjděte mu laskavě vstříc.‘ A Mary Lytton-Goreová nebyla – ne, naprosto nebyla – z žen, které byste spojovali s představou detektiva a všeho, co s ním souvisí. A admirál Cromshaw píše: ‚Skvělý chlapík – bez vady a hany. Zavděčíte se mi, uděláte-li pro něho, co budete moci. Výborný společník, může vám vypravovat spoustu zajímavých historek.‘

A teď tedy ta záhadná bytost sedí proti němu. Vždyť je úplně nemožný – nevhodné šaty – boty na knoflíčky! –neuvěřitelné kníry! Naprosto ne jeho, Meredithův typ! Vypadá, jako by v životě nebyl nikdy ani na honu – jako by vůbec neprováděl žádný sport! Zkrátka – cizinec!

Tak tady, na Handcross Manoru, to bylo, kde žili dva mladí bratři a bavili se a hráli tenis a chodili do Aldenbury na návštěvy a kamarádili se s mladým Amyasem Cralem a s dívkou, která se jmenovala Karolína. Odtud tedy vyšel Meredith onoho osudného rána před šestnácti lety poradit se s bratrem! Hercule Poirot hleděl se zájmem na muže, který mu vyšel v ústrety s poněkud rozpačitou zdvořilostí. Skoro navlas takový, jak si jej představoval. Meredith Blake se na první pohled podobal všem ostatním venkovským šlechticům, kteří milují hony a rybaření a takové věci.

Starý sportovní kabát, větrem ošlehaná, příjemná tvář muže středního věku, jakoby vybledlé modré oči, nerozhodná ústa, napůl skrytá pod trochu ježatým knírem. Úplný opak svého bratra! Váhavé a plaché chování, pomalá řeč i myšlení. Jako by se bylo jeho životní tempo lety ještě zvolnilo, zatímco tempo jeho bratra se stále zrychlovalo.

Poirot vycítil, že má před sebou někoho, kdo na sebe nedá pospíchat. Poklidný život anglického venkova mu pronikl až do kostí.

Poirotovi se zdálo, že Meredith vypadá mnohem starší než jeho bratr, ačkoli podle pana Jonathana je dělily od sebe pouze dva roky.

Hercule Poirot se vždycky chlubil, že ví, jak na tyto džentlmeny zkostnatělých anglických tradic. Před nimi se člověk nikdy nesmí pokoušet dělat ze sebe Angličana. Naopak. Musí být celým svým chováním cizincem – nepolepšitelným cizincem – a čekat, až mu velkodušně odpustí. „Ovšem, tihle cizinci se nevyznají v pravidlech chování. Představte si, že vám například ráno při snídani podávají ruku! A že je to neodnaučíte! Ale jinak celkem slušný chlapík…“

Poirot chtěl vzbudit právě tento dojem. Dali se do řeči a mluvili s opatrnickou nesdílností o lady Lytton-Goreové a o admirálu Cromshawovi. V rozmluvě se ozvala i jiná jména. Poirot naštěstí znal něčí sestřenici a poznal letmo švagrovou někoho jiného. Viděl s radostí, že výraz páně Meredithův ztrácí svou ledovou nepřístupnost. Vida, ten chlapík opravdu zná správné lidi!

Elegantně a nenápadně zavedl Poirot řeč na důvod návštěvy. Pak se spěšně snažil zahladit nepříznivý dojem a opětné ochladnutí: Nedá se, bohužel, nic dělat, je rozhodnuto, že kniha vyjde. Slečna Cralová – či spíše slečna Lemarchantová, jak se nyní jmenuje – ho snažně prosí, aby se ujal dohledu nad tím, jak bude tragédie jejích rodičů zpracována. Ale dá se mnoho zachránit a předejít mnoha bolestným trapnostem, půjde-li se na to zchytra. Poirot mezi řečí prohodil, že už kdysi se mu podařilo diplomatickou obratností přimět vydavatele jakýchsi memoárů, aby některé ožehavé odstavce vyškrtl.

Meredith Blake zrudl hněvem. Ruka se mu chvěla, jak si nacpával dýmku. Řekl, nepatrně koktaje:

„Je to – je to o-ohavnost vyhrabávat takové věci. Po š-šestnácti letech! Proč to nenechají klidně spát?“

Poirot pokrčil rameny.

„Úplně s vámi souhlasím,“ pravil. „Ale co chcete? Je po tom poptávka. A je dovoleno komukoli, aby rekonstruoval trestně usvědčený zločin a opatřil jej vlastními poznámkami.“

Pak dodal mírné:

„Zel bohu – žijeme v drsné době a svět je stále surovější… Ale překvapilo by vás, pane Blaku, kdybyste viděl, jak se mi podařilo oslabit účin některých velmi ošemetných publikací. Přeji si z celého srdce ušetřit v tomto případě slečnu Cralovou všeho, co by mohlo rozjitřit starou ránu.“

Meredith Blake zašeptal: „Maličká Karla! To dítě je už dospělá žena! Nemohu tomu ani uvěřit.“

„Ano, ano, čas letí, viďte?“

Meredith Blake zašeptal: „Až příliš rychle, až příliš rychle!“

„Jak vidíte podle dopisu slečny Cralové, který jsem vám ukázal,“ pokračoval Poirot, „touží zvědět všechny podrobnosti o té smutné události.“

Meredith Blake řekl popudlivě:

„Proč? Proč se v tom znovu rýpat? Bylo by nejlépe na vše zapomenout.“

„Takhle můžete mluvit vy, pane Blaku, protože víte dokonale, co se událo. Ale uvědomte si, že slečna Cralová neví nic, než o čem ji mohly poučit policejní zápisky.“

Blakovým výraze…