Tajemný protivník

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
Na Downing Street

Předseda vlády nervózně poklepával na desku psacího stolu. Tvář měl unavenou a ustaranou. Pokračoval v přerušené konverzaci s panem Carterem.

„Já tomu nerozumím,“ řekl. „Skutečně se domníváte, že situace přece jen není tak zoufalá?“

„Aspoň ten chlapec si to myslí.“

„Ukažte mi ještě jednou jeho dopis.“ f

Pan Carter mu ho podal. Byl psaný rozmáchlým chlapeckým rukopisem:

Milý pane Cartere,

stalo se něco, co mi otevřelo oči. Samozřejmě, možná ze sebe jenom dělám hlupáka, ale myslím, ze spíš ne. Pokud jsou moje závěry správné, byla ta dívka v Manchesteru jenom nastrčená. Všechno to bylo připravené předem, včetně falešného balíčku, abychom si mysleli, že je všechno ztracené – podle toho soudím, že jsme museli být na dost horké stopě.

Domnívám se, že vím, kdo je skutečná Jane Finnová, a dokonce mám i představu, kde jsou ty papíry. Tohle samozřejmě jen hádám, ale mám takový pocit, že správně. V každém případě Vám svoji teorii posílám v přiložené zalepené obálce. Prosím vás, neotevírejte ji dřív než v posledním okamžiku, to jest o půlnoci osmadvacátého. Hned pochopíte proč. Došel jsem totiž k závěru, že i ty Pentliččiny věci byly nastrčené a že se utopila asi tak jako já. Uvažoval jsem takto: jako poslední šanci nechají Jane Finnovou uniknout v naději, že ztrátu paměti předstírá, a jak si bude myslet, že je volná, zavede je rovnou ke skrýši. Samozřejmě je to pro ně hrozné riziko, protože

0 nich všechno ví – ale oni zoufale potřebují dostat tu smlouvu do rukou. Ale kdyby věděli, že jsme papíry získali my, tak bych za život ani jedné z těch dvou dívek nedal zlámanou grešli. Musím se pokusit dostat odtamtud Pentličku dřív, než Jane unikne.

Chci kopii toho telegramu, který dostala Pentlička do Ritzu. Sir James Peel Edgerton říkal, že mi to dokážete zařídit. On je hrozně chytrý.

A ještě něco – prosím, nechte ten dům v Soho dnem i nocí hlídat.

Váš

Thomas Beresford

Předseda vlády vzhlédl.

„Ta příloha?“

Pan Carter se smutně usmál.

„V bankovním trezoru. Nehodlám nic riskovat.“

„Nemyslíte,“ premiér na okamžik zaváhal, „že by bylo lepší otevřít ji hned? Mohli bychom přece ten dokument vyzvednout okamžitě, tedy pokud je jeho odhad správný. Že jsme to udělali, to by mohlo zůstat v naprosté tajnosti.“

„Myslíte? Já si tím tak jistý nejsem. Všude kolem nás jsou špehové. A jak by se to prozradilo, tak za život těch dvou děvčat nedám ani tohle,“ pan Carter luskl prsty. „Ne, ten chlapec mi věří a já ho nezklamu.“

„No tak dobře, ať je po vašem. Jaký je, ten mládenec?“

„Navenek je to obyčejný úhledný a trochu natvrdlý mladý Angličan. Myslí mu to pomalu. Na druhou stranu ho rozhodně nezmatete tím, že byste zapůsobil na jeho fantazii. On žádnou nemá – proto je tak těžké ho oklamat. Všechno si pomalu probere, a jak na něco přijde, už to nepustí. Ta dívenka je úplně jiná. Má víc intuice a méně střízlivého rozumu. Když pracují spolu, skvěle se doplňují. Energie a vytrvalost.“

„Zřejmě je si svou věcí jistý,“ uvažoval premiér.

„Ano, a to mi dává naději. On je takový ten svědomitý mladík, který si musí být hodně jistý, než vůbec vysloví nějaký názor.“

Jeho protějšek se lehce usmál.

„A tenhle – chlapec podle vás porazí největší mistry zločinu naší doby?“

„Právě ten – chlapec, jak říkáte! Ale myslím, že za ním vidím ještě jeden stín.“

„Koho myslíte?“

„Peel Edgertona.“

„Peel Edgertona?“ opakoval premiér ohromeně.

„Ano. V tomhle vidím jeho ruku,“ poklepal na otevřený dopis. „Je tam – působí ve skrytu, tiše, nenápadně. Vždycky jsem měl pocit, že jestli někdo dokáže pana Browna dostat, bude to Peel Edgerton. Říkám vám, že na tom teď pracuje, ale nechce, aby se to vědělo. Mimochodem, tuhle jsem od něj dostal takovou podivnou žádost.“

„Ano?“

„Poslal mi výstřižek z nějakých amerických novin. Týkalo se to nálezu těla v newyorských docích, asi tak před třemi týdny. Žádal mě, abych mu o něm zjistil všechny informace, které zjistit jdou.“

„No a?“

Carter pokrčil rameny.

„Mnoho toho nebylo. Mladý muž kolem pětatřicítky – špatně oblečený – tvář hodně znetvořená. Neidentifikovali ho.“

„A vy myslíte, že ty dvě věci spolu nějak souvisejí?“ i „Myslím, že ano. Samozřejmě se možná pletu.“; Chvilku bylo ticho, pak pan Carter pokračoval.

„Požádal jsem ho, aby sem přišel. Ne že bychom z něj

210

dostali cokoli, co nám nechce říct sám. Na to jsou jeho právnické instinkty příliš silné. Ale nepochybně nám může ozřejmit jeden nebo dva nejasné body z Beresfordova dopisu. Á, už je tady!“

Oba muži vstali, aby nově příchozího pozdravili…