Tajemný protivník

ČTVRTÁ KAPITOLA
Kdo je Jane Finnová?

Druhý den uběhl pomalu. Bylo potřeba omezit výdaje. Čtyřicet liber může při dobrém hospodaření vydržet dlouho. Naštěstí bylo hezky a „procházka je laciná“, jak prohlásila Pentlička. Malé kino na okraji města jim poskytlo večerní zábavu.

Den zklamání byla středa. Ve čtvrtek vyšel inzerát. V pátek by Tommymu mohly dojít odpovědi.

Musel na svou čest slíbit, že když nějaké opravdu přijdou, neotevře je, ale odnese do Národní galerie, kde se s ním jeho kolegyně sejde v deset hodin.

Pentlička přišla na schůzku první. Usadila se v červeném sametovém křesle a nevidoucím pohledem zírala na Turnérovy obrazy, dokud neuviděla do místnosti vstupovat povědomou postavu. „No tak?“

„No tak,“ odpověděl provokativně pan Beresford. „Který obraz se ti líbí nejvíc?“

„Nebuď zlý. To nepřišly vůbec žádné odpovědi?“

Tommy potřásl hlavou s hlubokou a poněkud přehnanou melancholií.

„Nechtěl jsem tě zklamat a říct ti to rovnou, děvče. Je to špatné. Vyhozené peníze.“ Povzdechl. „No ale prostě je to tak. Náš inzerát vyšel a – přišly jen dvě odpovědi!“

„Tommy, ty mizero!“ skoro zaječela Pentlička „Dej mi je. Jak můžeš být takový!“

„Chovej se slušně, Pentličko! V Národní galerii si na to dost potrpí. To víš, vládní podnik. A nezapomeň, jak už jsem ti ostatně připomínal, že jako dcera duchovního –“

„Bych měla být na jevišti,“ odsekla Pentlička.

„To jsem říct nechtěl. Ale pokud víš jistě, že sis už naplno vychutnala ten pocit, kdy zoufalství vystřídá radost, který jsem ti laskavě zdarma poskytl, tak můžeme vyřídit poštu, jak se říká.“

Pentlička mu bez okolků vytrhla dvě drahocenné obálky z ruky a pečlivě si je prohlédla.

„Tahle je z tlustého papíru. Vypadá drahá. Tu si necháme nakonec a nejdřív otevřeme tu druhou.“

„Máš pravdu. Raz, dva, tři, teď!“

Pentlička roztrhla malíčkem obálku a vytáhla její obsah.

Vážený pane,

odpovídám na váš inzerát v ranních novinách. Domnívám se, že bych vám mohl být užitečný. Byl bych rád, kdybyste mě mohl navštívit na výše uvedené adrese zítra dopoledne v jedenáct hodin.

S pozdravem

A. Carter

„Carshalton Terrace 27,“ přečetla Pentlička adresu. „To je u Gloucester Road. Když pojedeme podzemkou, bohatě to stihneme.“

„A já ti teď nastíním svůj bojový plán,“ řekl Tommy. „Až budu uveden k panu Carterovi, popřejeme si běžným způsobem dobrý den. On pak řekne: ‚Prosím, posaďte se, pane – ehm?‘ Na to já okamžitě odpovím významně: ‚Edward Whittington!‘, načež on zfialoví a vyrazí ze sebe: ‚Kolik?‘ Vyinkasuji obvyklý honorář padesát liber, potom se vrátím k tobě ven na ulici a společně vyrazíme na další adresu, kde představení zopakujeme.“

„Neblázni, Tommy. A teď ten druhý dopis. No ne, ten je z Ritzu!“

„Žádných padesát liber, ale sto!“

„Já ho přečtu.“

Vážený pane,

k vašemu inzerátu – byl bych rád, kdybyste se mohl zastavit někdy kolem oběda.

S pozdravem

Julius P. Hersheimmer

„Ha!“ řekl Tommy. „Že by Němčour? Nebo jenom americký milionář, co měl smůlu na předky? V každém případě se u něj kolem oběda stavíme. To je dobrá doba – často to vede k jídlu pro dva zadarmo.“

Pentlička souhlasně kývla.

„Teď ke Carterovi. Musíme si pospíšit.“

Ukázalo se, že Carshalton Terrace je řada bezúhonných domů, které Pentlička nazvala „dobře vychované“. Zazvonili u čísla 27 a přišla jim otevřít úhledná služka. Vypadala tak důstojně, že Pentlička značně pozbyla optimismu. Když se Tommy zeptal po panu Carterovi, uvedla je do malé pracovny a nechala je tam. Neuplynula ale ani minuta a dveře se otevřely. Vešel jimi vysoký muž s hubeným obličejem připomínajícím dravce a s unaveným vystupováním.

„Pan M. D.?“ řekl a usmál se. Měl velmi sympatický úsměv. „Posaďte se, oba dva.“

Poslechli. On sám si sedl proti Pentličce a povzbudivě se na ni usmál. V jeho úsměvu bylo něco, co dívku připravilo o její obvyklou pohotovost.

Protože se nezdálo, že by pan Carter hodlal zahájit konverzaci, byla Pentlička nucena začít sama.

„Chtěli jsme vědět – totiž, byl byste tak laskav a řekl nám, co víte o Jane Finnové?“

„Jane Finnová? Hm.“ Zdálo se, že pan Carter uvažuje. „Totiž otázka zní, co o ní víte vy?“

Pentlička se napřímila.

„Nechápu, co to s tím má společného.“

„Ne? Ale ono má, víte, skutečně má.“ Znovu se usmál svým unaveným způsobem a zamyšleně pokračoval. „Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Co vy víte o Jane Finnové?“

„No tak,“ pokračoval po chvilce, když Pentlička mlčela. „Musíte něco vědět, když jste si podali takový inzerát.“ Naklonil se trochu dopředu a jeho unavený hlas zazněl přes vědci věj i. „Takže kdybyste mi řekli…“

Na osobnosti pana Cartera bylo cosi hypnotického. Zdálo se, že Pentlička se jen s obtížemi vymaňuje, ale přesto řekla:

„To nemůžeme, že ne, Tommy?“

Ale k jejímu překvapení ji její společník nepodpořil. Oči měl upřené na pana Cartera a když promluvil, zazněla v jeho hlase neobvyklá uctivost.

„Myslím, že to málo, co víme, vám nebude k ničemu dobré, pane. Ale samozřejmě vám to rádi řekneme.“

„Tommy!“ vykřikla překvapeně Pentlička.

Pan Carter se k němu otočil. V očích měl otázku.

„Ano, pane. Poznal jsem vás okamžitě. Viděl jsem vás ve Francii, když jsem pracoval u rozvědky. Jen jste vešel do místnosti, věděl jsem –“

Pan Carter ho gestem zarazil.

„Žádná jména, prosím. Tady jsem známý jako pan Carter. Mimochodem, dům patří mé sestřenici. Je ochotná mi ho občas půjčovat, když jde o případ, kdy musím jednat naprosto neoficiálně. Tak tedy,“ podíval se z jednoho na druhého, „kdo mi to všechno poví?“

„Ven s tím, Pentličko,“ přikázal Tommy. „Je to tvůj příběh.“

„Ano, mladá dámo, ven s tím.“

A Pentlička se do toho poslušně pustila a vyprávěla všechno od chvíle, kdy s Tommym utvořili Mladé dobrodruhy, s. r. o.

Pan Carter poslouchal mlčky a zase už nasadil svůj unavený výraz. Tu a tam si přejel rukou přes ústa, jako by chtěl ukrýt úsměv. Když skončila, vážně kývl.

„Mnoho toho není. Ale něco to naznačuje. Vlastně hodně to naznačuje. A odpusťte mi ten výraz, ale vy jste velice zvědavý mladý pár. Já nevím – možná uspějete tam,…