Tajemný protivník

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Konzultace

Nic Pentličku nepřekvapilo a neohromilo víc než to, jak snadno a jednoduše se všechno vyřešilo díky obratnému jednání sira Jamese. Lékař celkem ochotně přijal teorii, že si paní Vandemeyerová nešťastnou náhodou vzala příliš velkou dávku chloralu. Pochyboval, že by bylo nutné soudní šetření. Pokud ano, dá siru Jamesovi vědět. Pochopil dobře, že se paní Vandemeyerová chystala k odjezdu do ciziny a že služebnictvo už odešlo? Sir James a jeho mladí přátelé byli u paní Vandemeyerové na návštěvě, když se jí náhle udělalo špatně, a oni tedy strávili noc v bytě, protože ji nechtěli nechat samotnou. Znají nějaké její příbuzné? Ne, ale sir James odkázal lékaře na jejího právníka.

Krátce poté dorazila ošetřovatelka a vzala věci do vlastních rukou, ostatní neblahou budovu opustili.

„A co teď?“ zeptal se Julius a zoufale rozhodil ruce. „Tak jsme nejspíš dojeli definitivně.“

Sir James si zamyšleně hladil bradu.

„Ne,“ řekl tiše. „Ještě je tu šance, že nám něco bude schopen říci doktor Halí.“

„Páni! Na toho jsem zapomněl.“

„Šance je to malá, ale zanedbat ji nesmíme. Myslím, že jsem vám už říkal, že bydlí v Metropolu. Navrhuji, abychom tam za ním co nejdříve zašli. Řekněme hned, jak se vykoupeme a posnídáme?“

Domluvili se, že Pentlička a Julius se vrátí do Ritzu a vyzvednou pak autem sira Jamese. Také to tak provedli a krátce po jedenácté všichni zastavili před Metropolem. Zeptali se po dr. Hallovi a poslíček ho šel hledat. Za pár minut už drobný doktůrek spěchal k nim.

„Můžete nám věnovat pár minut, doktore Halle?“ řekl přátelsky sir James. „Toto je slečna Cowleyová. Pana Hersheimmera myslím už znáte.“

Lékař si s otázkou v očích stiskl ruku s Juliem.

„No jistě, můj mladý přítel z té epizody se stromem. Co kotník, v pořádku?“

„Řekl bych, že díky vaší skvělé péči je už vyléčený, doktore.“

„A co ty srdeční potíže? Ha ha!“

„Ještě hledám,“ odpověděl Julius stručně.

„Ale k věci. Můžeme si s vámi chvíli soukromě promluvit?“ zeptal se sir James.

„Samozřejmě. Myslím, že tu mají místnost, kde nás nikdo nebude rušit.“

Vykročil napřed a ostatní ho následovali. Posadili se a doktor se podíval tázavě na sira Jamese.

„Pane doktore, naléhavě hledám jistou mladou dámu, od které potřebuji získat prohlášení. Mám důvod věřit, že byla někdy ve vašem zařízení v Bournemouthu. Doufám, že neporuším žádnou profesionální etiketu, když se vás na ni zeptám.“

„Předpokládám, že jde o svědectví?“

Sir James na okamžik zaváhal a pak odpověděl:

„Ano.“

„Rád vám poskytnu všechny informace, které mohu. Jak se ta mladá dáma jmenuje? Pokud si vzpomínám, pan Hersheimmer se mě ptal –“ napůl se otočil k Juliovi.

„Jméno,“ vložil se do toho bez obalu sir James, „je nepodstatné. Prakticky jistě by ji k vám poslali pod falešným jménem. Ale rád bych věděl, jestli znáte jistou paní Vandemeyerovou?“

„Paní Vandemeyerová ze South Audley Mansions 20? Trochu ji znám.“

„A nevíte o tom, co se stalo?“

„Jak to myslíte?“

„Nevíte, že paní Vandemeyerová je mrtvá?“

„Proboha, tak o tomhle jsem neměl tušení! Kdy se to stalo?“

„Včera v noci se předávkovala chloralem.“

„Záměrně?“

„Oficiální verze zní, že náhodou. Já bych to sám nerad tvrdil. V každém případě, dnes ráno byla nalezena mrtvá.“

„To je skutečně smutné. Byla to výjimečně krásná žena. Předpokládám, že to byla vaše přítelkyně, když znáte všechny tyhle detaily.“

„Znám je proto, že – no, byl jsem to já, kdo ji našel mrtvou.“

„Skutečně?“ trhl sebou lékař.

„Ano,“ potvrdil sir James a zamyšleně si pohladil bradu.

„To je velice smutná zpráva, ale když dovolíte, nechápu, jak to souvisí s předmětem vašeho dotazu?“

„Souvisí to takto: Není tomu tak, že paní Vandemeyerová svěřila do vaší péče svou mladou příbuznou?“

Julius se dychtivě naklonil vpřed.

„Je to tak,“ odpověděl tiše lékař.

„Pod jménem –?“

„Janet Vandemeyerová. Bylo mi řečeno, že je to neteř paní Vandemeyerové.“

„A přišla k vám?“

„Pokud si dobře vzpomínám, v červnu nebo červenci 1915.“

„Byla duševně nemocná?“

„Byla při naprosto zdravém rozumu, pokud to myslíte takto. Od paní Vandemeyerové jsem se dozvěděl, že dívka se s ní plavila na Lusitanii, když se ta nešťastná loď potopila, a v důsledku toho utrpěla těžký šok.“

„Tak to jsme myslím na správné stopě, ne?“ sir James se rozhlédl.

„Už jsem jednou říkal, že jsem pitomec,“ odpověděl Julius.

Lékař se po nich zvědavě díval.

„Říkal jste, že od ní potřebujete prohlášení,“ řekl. „Co když ho nebude schopná učinit?“

„Cože? Právě jste říkal, že je naprosto duševně zdravá.“

„To je. Ovšem pokud od ní chcete prohlášení, které se týká událostí před 7. květnem 1915, nebude vám ho schopna poskytnout.“

Nechápavě se na mužíčka dívali. Bodře pokývl.

„Je to škoda,“ řekl. „Veliká škoda, obzvlášť pokud jsem správně vyrozuměl, sire Jamesi, že jde o důležitou věc. Ale je to tak, neřekne vám nic.“

„Ale proč, člověče? Zatraceně, proč?“

Mužíček pohlédl laskavě na rozčileného mladého Američana.

„Protože Janet Vandemeyerová trpí úplnou ztrátou paměti!“

„Cože?“

„Přesně tak. Pozoruhodný případ, skutečně velice pozoruhodný případ. Existuje několik dobře známých paralel. Je to první případ toho druhu, který jsem měl možnost osobně sledovat, a musím přiznat, že to bylo skutečně svrchovaně zajímavé.“ V lékařově uspokojení bylo cosi až pří zračného.

„A ona si na nic nepamatuje,“ řekl pomalu sir James.

„Nic, co se odehrálo před 7. květnem 1915. Od té doby má stejně dobrou paměť jako vy nebo já.“

„Takže to první, na co si vzpomíná?“

„Je přistání s ostatními zachráněnými. Všechno, co bylo předtím, je pryč. Neznala vlastní jméno, nevěděla, odkud pochází ani kde je. Nedokázala dokonce ani mluvit vlastní řečí.“