Kočka mezi holuby

KAPITOLA 12.
NOVÉ LAMPY ZA STARÉ

Slečna Bulstrodová měla ještě jinou schopnost, která demonstrovala její nadřazenost nad většinou jiných žen. Uměla poslouchat.

Tiše naslouchala inspektorovi Kelseyovi a Adamovi. Nekomentovala to jinak než lehounkým zvednutím obočí. Pak utrousila jen jedno slovo:

„Pozoruhodné.“

„Pozoruhodná jste vy,“ myslil si Adam, ale neřekl to hlasitě.

„Nuže,“ slečna Bulstrodová šla podle svého zvyku přímo k věci. „Co chcete, abych udělala?“

Inspektor Kelsey si odkašlal.

„Víme, že byste měla být zcela a úplně informována, kvůli škole.“

Slečna Bulstrodová pokývla.

„Ovšem,“ řekla, „škola je můj první zájem, jsem odpovědná za péči o své žákyně a za jejich bezpečnost. A chtěla bych jen dodat, že čím méně se toho dostane o smrti slečny Springerové veřejnosti, tím lépe pro nás.“

Odmlčela se.

„Budete nadále mým zahradníkem?“ zeptala se pak.

„Nebudete-li mít nic proti tomu. Opravňuje mne to k pobytu zde. A mohu mít oči všude.“

Tentokrát se obočí slečny Bulstrodové vyklenulo vysoko. „Snad neočekáváte další vraždy?“

„Ne.“

„To jsem ráda. Pochybuji, že by kterákoliv škola mohla přežít dvě vraždy v jednom semestru.“

Adam se zeptal:

„Měla jste pocit, že tu něco není v pořádku?“

Chvíli mlčela, pak odpověděla:

„Ano. Ale není to nic určitého.“

„Cítím — cítila jsem, že mi ušlo něco, co mi nemělo ujít. Dovolte, abych vám to vysvětlila:

„Když u mne byla paní Upjohnová — na začátku semestru —, dívala se z mého pokoje z okna a tu jsem na ní pozorovala velké překvapení: poznala dole někoho, koho by byla zřejmě v Meadowbanku nikdy nečekala. To byl můj dojem. A když mi pak vypravovala něco o službě v Inteligence Service, jíž se věnovala před svým sňatkem, domyslila jsem se, že ten někdo, koho poznala, byl kdosi, koho dobře znala z doby války. Prostě někdo, jehož přítomnost zde ji velice udivila.“

„Měli bychom se spojit s paní Upjohnovou,“ mínil Kelsey. „A to tak rychle, jak jen je možno. Máte její adresu, slečno Bulstrodová?“

„Ovšem. Myslím však, že je teď právě někde na cestách za hranicemi.“

Stiskla dvakrát bzučák na svém stole, pak netrpělivě přistoupila ke dveřím a zavolala mimojdoucí dívku.

„Zavolejte mi, prosím, Julii Upjohnovou.“

„Hned, slečno Bulstrodová.“

„Měl bych raději odejít, než to děvče přijde,“ usoudil Adam. „Nebylo by asi vhodné, abych byl při dotazech, které k ní bude mít inspektor. Měl bych naopak nějak výrazně dát najevo, že mne sem volal proto, aby si mne podal.“

„Seberte se a mažte!“ houkl Kelsey s úšklebkem.

„Mimochodem,“ pravil Adam oslovuje slečnu Bulstrodovou, když kolem ní vycházel ze dveří. „Budete s tím souhlasit, abych si trošku upevnil svou pozici tady? Kdybych se, například poněkud více sblížil s některými členkami učitelského sboru?“

„S některými členkami?“

„Nu — například se slečnou Blanchovou.“

„Slečna Blanchová? Myslíte, že ta…“

„Myslím si, že se sem příliš nehodí.“

Slečna Bulstrodová vypadala dosti zachmuřeně. „Možná, že máte pravdu. Ještě někdo?“

„Budu to zkoušet kolem dokola,“ prohlásil Adam vesele. „Řekl bych, že některé vaše dívky jsou dosti hloupé a nebudou mít nic proti seznámení v zahradě; ale prosím, věřte, že to bude jen přísně úřední…“

„Myslíte, že dívky by mohly něco vědět?“

„Všichni všechno vědí“, pravil Adam, „i když je tu třeba něco, o čem nevědí, že to vědí.“

„I to je možné.“

Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.

Objevila se Julia Upjohnová.

„Pojďte sem, Julie.“

Inspektor Kelsey řekl drsně:

„Můžete jít, Goodmane. Můžete se zase dát do práce.“

„Řekl jsem vám, že o ničem nevím,“ řekl Adam zamračeně. Vyšel ven se zabručením: „Pitomci!“

„Odpusťte, slečno Bulstrodová, jsem úplně bez dechu,“ omlouvala se Julie. „Běžela jsem celou cestu z tenisového dvorce až sem.“

„Chtěla jsem se vás jen zeptat na maminčinu adresu — nebo lépe, jak bych se s ní mohla co nejdříve spojit?“

„To byste musela psát tetě Isabele. Maminka je na cestách.“

„Ale já bych se s ni potřebovala osobně setkat.“

„To asi nepůjde,“ řekla Julie mrzutě. „Maminka odjela autobusem do Anatolie.“

„Autobusem?“ zvolala slečna Bulstrodová.

Julie živě přikývla.

„Ona to má ráda,“ vysvětlila. „A je to hrozně levné.“

„Vaše matka pracovala ve špionážní službě, že?“

„Ano. Zdá se, že tu práci měla mami docela ráda. Pracovala ve Švýcarsku, myslím, nebo to snad bylo Portugalsko?“

Na omluvu Julie dodala: „Člověka už nebaví všechny ty staré povídačky o válce.“

„Děkuji, Julie, to je vše.“

„To se povedlo!“ řekla slečna Bulstrodová, když se Julie odporoučela. „Jede si do Anatolie autobusem! A to dítě to řekne přesně tak, jako by oznamovalo, že matka jela linkou 73 do Marshallu a Snelgrove’s.“

*

Jennifer se vracela z tenisového dvorce celkem otráveně. Množství chyb, jichž se toho rána dopustila, ji zcela zdrtilo. Ne že by s touhle raketou bylo vůbec možno dát tvrdý servis. Ale zdálo se jí, že dnes nějak ztratila kontrolu podání. Její bekhendy se však znatelně zlepšily.

Jennifer brala tenis velmi vážně. Byla to jedna z věcí, na které opravdu myslila.

„Odpusťte…“

Jennifer vzhlédla překvapena. Velmi pěkně oblečená žena se zlatými vlasy, s plochým dlo…