Kočka mezi holuby

II.

Domovní dveře Meadowbanku byly otevřeny; proudilo z nich světlo. Zde přijala sama slečna Bulstrodová inspektora Kelseye. Znal ji od vidění, tak jako většina lidí ze sousedství. I v tomto okamžiku zmatku a nejistoty se však slečna Bulstrodová dokonale ovládala. Zvládala situaci i své podřízené.

„Detektiv inspektor Kelsey, madam,“ představil se inspektor.

„Co chcete udělat nejdříve, inspektore? Chcete jít do sportovního pavilónu, nebo chcete slyšet podrobnosti?“

„Je zde se mnou lékař,“ pravil Kelsey. „Kdyby laskavě někdo jemu a dvěma mým mužům ukázal, kde je tělo, raději bych si zatím s vámi trochu pohovořil.“

„Prosím. Pojďme zatím do hovorny. Slečno Rowanová, ukážete lékaři a ostatním cestu?“ Dodala: „Jedna z mých pracovnic je na místě a dohlíží, aby se nikdo ničeho nedotýkal.“

„Děkuji vám madam.“

Kelsey následoval slečnu Bulstrodovou do hovorny. „Kdo našel zavražděnou?“

„Správkyně, slečna Johnsonová. Jednu z dívek bolelo ucho a slečna Johnsonová byla vzhůru, aby ji ošetřila. Když ji ošetřila, všimla si, že záclony nejsou dobře staženy. Šla je stáhnout a přitom zpozorovala, že ve sportovním pavilónu je světlo, které tam ovšem v jednu hodinu po půlnoci bylo velmi neobvyklé,“ skončila slečna Bulstrodová suchý výklad.

„Nepochybně,“ přisvědčil Kelsey. „Kde je slečna Johnsonová teď?“

„Je zde, chcete s ní mluvit?“

„Hned. Byla byste tak laskavá a pokračovala, madam?“

„Slečna Johnsonová šla a vzbudila další členku učitelského sboru, slečnu Chadwickovou. Rozhodly se vyjít a zjistit, co se děje. Když vycházely postranními dveřmi, uslyšely zvuk výstřelu. Běžely rychle, jak jen mohly, ke sportovnímu pavilónu.

Inspektor Kelsey ji přerušil. „Děkuji vám, slečno Bulstrodová. Je-li slečna Johnsonová nablízku, jak říkáte, poslechl bych si další od ní. Ale nejprve mi, prosím, povězte něco o zavražděné.“

„Jmenovala se Grace Springerová.“

„Byla u vás dlouho?“

„Ne. Přišla v tomto semestru. Má dřívější tělocvikářka přijala místo v Austrálii.“

„Co jste věděla o slečně Springerové?“

„Její vysvědčení byla výtečná,“ pravila slečna Bulstrodová.

„Předtím jste ji osobně neznala?“

„Ne.“

„Máte nějaký svůj názor na tuto tragédii? Byla snad nešťastná? Nebo to byla nějaká nešťastná náhoda?“

Slečna Bulstrodová potřásla hlavou. „O ničem jsem nevěděla. Mám-li říci pravdu,“ pokračovala, „zdá se mi to velice podivné. Nebyla takovým druhem ženy.“

„Mohla byste být překvapena,“ řekl temně inspektor Kelsey.

„Mám vám teď zavolat slečnu Johnsonovou?“

„Buďte tak laskavá. Až ji vyslechnu, podívám se k tělocvičně — nebo jak jí tu říkáte — ke sportovnímu pavilónu.“

„Přistavěli jsme jej nově k budově školy letos,“ pravila slečna Bulstrodová. „Sousedí s plaveckým bazénem, je blízko sportovních hřišť a ostatních příslušenství. Ukládají se do něho golfové a hokejové hole, tenisové rakety a je tam také sušárna plavek.“

„Mohla mít slečna Springerová nějaký důvod k tomu, aby byla v pavilónu v nocí?“

„Vůbec žádný,“ řekla slečna Bulstrodová určitě. „Velmi dobře, slečno Bulstrodová. Promluvil bych si teď se slečnou Johnsonovou.“

Slečna Bulstrodová odešla z pokoje a vrátila se se správkyní. Slečna Johnsonová se zřejmě posilnila řádnou dívkou brandy, aby se vzpamatovala po otřesném objevu mrtvé. Výsledkem teď byla poněkud porušená rovnováha.

„To je detektivní inspektor Kelsey,“ představila slečna Bulstrodová. „Seberte se, Elspeth, a řekněte mu přesně, co se stalo.

„Je to strašné,“ řekla slečna Johnsonová. „Je to opravdu strašné. Co se pamatuji, nikdy se tu nic takového nestalo. Nikdy. Opravdu bych tomu jakživa nevěřila. A k tomu zrovna slečna Springerová!“

Inspektor Kelsey byl chápavý muž. Vždy byl ochoten odbočit od obvyklé rutiny, jestliže se mu zdálo ve výpovědi něco neobvyklého.

„Zdá se, že je vám velice divné, že byla zavražděna právě slečna Springerová?“

„Ano, právě to, inspektore. Byla taková — zkrátka — taková drsná, víte. Taková tvrdá. Taková žena, o které by se mohlo předpokládat, že vyřídí zloděje jednou rukou, nebo i dva.“

„Zloděje? Hm,“ řekl inspektor Kelsey. „Cožpak ve sportovním pavilónu lze něco ukradnout?

„Vidíte, ovšem, vlastně nic. Ale třeba plavky nebo sportovní náčiní.“

„To jsou drobnosti, které by stěží zkušený, zloděj vzal,“ řekl Kelsey. „Ani by mu to nestálo za vloupání, řekl bych. Vůbec, došlo tam ke vloupání?“

„Skutečně, ani jsem na to nepomyslila,“ řekla slečna Johnsonová. „Myslím, že dveře byly otevřené, když jsme tam přišly, a…“

„Nikdo se dovnitř nevloupal,“ řekla slečna Bulstrodová.

„Aha,“ řekl Kelsey. „Bylo použito klíče.“ Podíval se na slečnu Johnsonovou. „Byla slečna Springerová hodně oblíbená?“ zeptal se.

„Abych řekla pravdu, ani nevím. A ani na tom už snad nezáleží, když je mrtva.“

„Neměla jste ji zřejmě příliš ráda,“ řekl Kelsey chápavě.

„Nemyslím, že ji tu byl někdo mohl mít příliš v lásce,“ řekla slečna Johnsonová. „Chovala se velice autoritativně, víte. Vždycky odporovala lidem. Byla velice schopná a pracovala seriózně, aspoň pokud já vím; co myslíte vy, slečno Bulstrodová?“

„Zajisté,“ přisvědčila slečna Bulstrodová.

Kelsey se vrátil z vedlejší stezky, na kterou odbočil. „Nu, slečno Johnsonová, poslechněme si tedy, co se vlastně stalo.“

„Jean, jedna z našich žákyň, měla nemocné ucho. Vzbudila se bolestí a přišla za mnou. Vzala jsem léky, a když jsem ji uložila zpátky do postele, viděla jsem, že nemá stažené záclony na okně. Myslila jsem si, ža pro tentokrát bude lépe, když nebude mít v noci otevřená okno, protože byl zrovna vítr. Jinak ovšem dívky spí vždy při otevřených oknech. S cizinkami máme s tím někdy potíže, ale já vždycky na to dbám, aby…“

„To sem teď nepatří,“ zarazila proud její řeči slečna Bulstrodová. „Naše obecná pravidla hygieny nezajímají inspektora Kelseye.“

„Ne, ne, ovšemže ne,“ řekla slečna Johnsonová. „Jak tedy říkám, šla jsem zavřít okno a k svému překvapení vidím světlo ve sportovním pavilónu. Určitě to bylo tam, nemohla jsem se mýlit. Zdálo se mi, jako by se pohybovalo kolem něho.“

„Myslíte, že to nebylo elektrické světlo uvnitř …