Kočka mezi holuby

KAPITOLA 10.
FANTASTICKÁ POVÍDKA

Slečně Angele Blanchové mohlo být asi tak pětatřicet. Nebyla nalíčena, tmavě hnědé vlasy byly uspořádány pečlivě, ale neslušivě. Střízlivá sukně a kabátek.

Slečna Blanchová byla prvním rokem v Meadowbanku, vysvětlovala.

„Není příjemné působit na škole, kde došlo k vraždě,“ řekla s nevolí. „Zdá se také, že v domě není žádné poplašné zařízení, a to je nebezpečné.“

„Vždyť tu není nic, co by mělo nějakou větší cenu, slečno Blanchová.“

Slečna Blanchová pokrčila rameny.

„Kdo ví? Některé dívky mají velmi bohaté otce. Mohou mít u sebe třeba i skvosty. Zloděj o tom může vědět.“

„Jenže takové cennosti by si ty dívky asi nedávaly do tělocvičny.“

„Jak to můžete vědět?“ řekla slečna. „Děvče si může něco schovat třeba do špičky cviček.“

„Ale ani nejlaskavější otec nedá dceři do školy diamantový náhrdelník,“ podotkl inspektor Kelsey.

Slečna Blanchová opět pokrčila rameny.

Kelsey se usmál. „Opravdu si nemyslím, že tohle by bylo pravděpodobné, slečno Blanchová. — Znala jste dobře slečnu Springerovou?“

„Prakticky jsem jí neznala vůbec. Mluvila jsem s ní co nejméně. Byla kostnatá a píhovatá a měla ošklivý hlučný hlas. Často na mě byla hrubá, a to se mi nelíbilo.“

„Proč byla na vás hrubá?“

„Nechtěla, abych za ní chodila do sportovního pavilónu. Jako by byl jen její! Jednou jsem tam šla, protože mne sportovní pavilón zajímal. Je totiž nový. A nikdy předtím jsem tam nebyla. Je pěkně zařízený. Jen jsem se tam rozhlížela, vtom však přišla slečna Springerová a povídá: „Co tu děláte? Tady nemáte co dělat!“ A to řekla mně — mně — učitelce školy.“

„Ano, ovšem, to je opravdu drsné,“ pravil Kelsey tiše.

„To je chování hrubce, a ona taková opravdu byla A pak ještě zavolala: „Neodcházejte s klíčem v ruce!“ To mne rozčílilo. Když jsem otvírala dveře, klíček vypadl. Zvedla jsem ho a zapomněla vsunout do klíčové dírky, protože mne tak urazila. A pak na mne křičí, jako bych ho snad byla chtěla ukradnout! Její klíč nejspíš, asi jako celý ten její sportovní pavilón!“

„To je podivné, že?“ řekl Kelsey. „Že měla takový vztah k tomu sportovnímu pavilónu, myslím. Jako by byl jejím osobním vlastnictvím. Jako by se snad bála, že tam někdo najde něco, co ona si tam uschovala.“ Nastražil vlákénko návnady — jako pokušení — ale Angela Blanchová se jen usmála.

„Co by si mohla schovat na takovém místě? Myslíte snad, že si tam schovávala své milostné dopisy? Za to ručím, že ta v životě nedostala milostný dopis!“

Po několika dalších nevýznamných otázkách byla Angela Blanchová propuštěna.

„To, co říkala, je velmi zajímavé,“ zadumal se Kelsey. „Slečna Springerová nebyla ráda, když jí lidé okukovali její tělocvičnu.“

„Třeba si myslila, že ji ta Francouzska špehuje,“ namítal Bond.

„Dobře, ale proč by si to měla myslit? Bála se snad, bylo tam něco, co by byla mohla Angela Blanchová najít? — Kdo nám ještě zbývá?“ dodal.

„Ty dvě mladé učitelky, slečna Blaková a slečna Rowanová, a pak sekretářka slečny Bulstrodové.“

Slečna Blaková byla mladá a vážná, měla kulatý dobromyslný obličej. Neměla mnoho co říci, co by mohlo pomoci. Slečna Rowanová měla —— ze své profese psychologa — své názory. Bylo nejpravděpodobnější, pravila, že slečna Springerová spáchala sebevraždu.

Inspektor Kelsey zdvihl obočí.

„A proč by to dělala? Byla snad nešťastná?“

„Byla útočná,“ řekla slečna Rowanová, „Velmi útočná. Byl to vlastně obranný mechanismus, aby získala pocit nadřazenosti, či lépe řečeno potlačila komplex méněcennosti.“

„Vše, co jsem dosud slyšel,“ poznamenal inspektor Kelsey, „označuje ji, jako osobu, která si byla sama sebou velmi jista.“

„Až příliš,“ řekla slečna Rowanová temně. „Narážela na lidi, kteří prý nejsou takoví, jakými se zdají být. Zmínila se, že na škole, kde naposled učila, někoho »odhalila«. Ředitelka ovšem byla předpojatá, odmítala vyslechnout, co objevila.“

Inspektor Kelsey řekl zdvořile, že domněnky slečny Rowanové mohou být správné, že však nelze přijmout teorii sebevraždy; ledaže by slečna Rowanová mohla vysvětlit, jak to slečna Springerová zařídila, aby se zastřelila ze vzdálenosti alespoň čtyř stop a jak mohla při tom způsobit, aby se pistole rozplynula ve vzduchu.

Slečna Rowanová zatrpkle poznamenala, že o policii fe dobře známo, že je předpojatá proti psychologii. Pak uvolnila místo Ann Shaplandové.

„Nuže, slečno Shaplandová,“ začal inspektor Kelsey, pohlížeje na její úpravný a věcný zjev se zalíbením. „Jak byste nám mohla pomoci osvětlit tu událost?“

„Bohužel, asi vůbec nijak. Mám vlastní pokoj, takže se s nikým ze sboru celkem nestýkám. Ta celá věc je prostě neuvěřitelná.“

„Jak to neuvěřitelná?“

„Nu, jednak už to, že slečna Springerová byla zastřelena. Dejme tomu, že se někdo vloupal do tělocvičny a ona se šla podívat, kdo to je. To je v pořádku, ale kdo by se chtěl vůbec vloupat do tělocvičny?“

„Třeba nějací výrostkové z okolí, kteří si chtěli takto opatřit nějaké sportovní náčiní.“

„Pak by asi na ně byla slečna Springerová houkla: Co tu děláte? Už ať jste odtud! A oni by byli zmizeli.“

„Měla slečna Springerová nějaký mimořádný vztah ke sportovnímu pavilónu?“

Ann Shaplandová se zatvářila rozpačitě: „Vztah?“

„Myslím to totiž tak: dívala se snad na něj jako na něco, co by bylo svěřeno jen jí?“

„O tom nic nevím. Proč by se tak na to dívala?“

„Nezpozorovala jste něco takového?“

Ann Shaplandová potřásla hlavou. „Nevím. Šla jsem tam několikrát se zprávou pro některou z dívek.“

„Nevíte nic o tom, že by byla slečna Springerová vytýkala slečně Blanchové její přítomnost v pavilónu?“

„Ne, o tom také nic nevím. Ale počkejte, vlastně ano. Slečna Blanchová byla jednou celá bez sebe kvůli nějaké věci, ale protože je tak trochu nedůtklivá, víte, tak jsem si toho moc nevšímala.“

„Bylo by možné, že by byla manipulovala s některým zámečkem u skříněk, když byl…