Vražda v Orient expresu

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda v Orient expresu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie85 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Vražda v Orient expresu

Anotace

K napsání jedné z nejslavnějších detektivek inspirovala anglickou královnu zločinu nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a cestující i posádka zůstali na několik dní ponecháni napospas svému osudu… Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí…Hercule Poirot, jehož Agatha Christie učinila hlavním aktérem příběhu, nastupuje do Orient-expresu v Istanbulu, neboť je naléhavým telegramem žádán, aby se vrátil zpět do Anglie. Ve vlaku jeho pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett; ten později Poirotovi nabídne vysokou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Belgický detektiv návrh odmítá – a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen mrtev, s řadou bodných ran!

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

9

Jazyk

Žánr

Název originálu

Murder on the Orient Express

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda v Orient expresu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PATNÁCTÁ KAPITOLA
Co přinesla prohlídka zavazadel

Když si Poirot odbyl ještě všelijaké neupřímné zdvořilůstky a když ujistil paní Hubbardovou, že jí nechá donést kávu do kupé, byl s to se vzdálit i s oběma přáteli. „Tak jsme zahájili další akci, a výsledek je veškerý žádný,“ poznamenal monsieur Bouc. „Kdo přijde na řadu jako další?“

„Bylo by myslím nejjednodušší, kdybychom postupovali vlakem kupé za kupé. To značí, že bychom začali v čísle 16, u milého pana Hardmana.“

Pan Hardman právě pokuřoval doutník a přívětivě je uvítal.

„Pojďte dál, pánové, totiž pokud je to vůbec technicky možné. Pro hromadné návštěvy je to tu dost stísněné.“

Monsieur Bouc vysvětlil účel návštěvy a statný detektiv chápavě přikývl.

„Beze všeho. Abych se přiznal, bylo mi divné, že jste se do toho ještě nepustili. Tady máte klíče, pánové, a jestli mi chcete prohledat kapsy, prosím, poslužte si! Sundám vám rance.“

„To obstará průvodčí. Micheli!“

Oba „rance“ pana Hardmana byly brzo prozkoumány a prověřeny. Obsahovaly snad jedině poněkud nepřiměřené množství alkoholických nápojů. Pan Hardman zamrkal.

„Na hranicích se obyčejně do ranců nekoukají — zvlášť když podmáznete průvodčího. Strčil jsem mu hned roličku tureckých bankovek a zatím byl pokoj.“

„A co v Paříži?“

Pan Hardman zase zamrkal.

„Než dojedu do Paříže,“ pravil, „vejde se mi ten zbyteček do lahvičky od šamponu.“

„Zdá se, že nejste stoupencem prohibice, monsieur Hardmane,“ poznamenal monsieur Bouc s úsměvem.

„Nemůžu říct, že by mi prohibice někdá dělala těžkou hlavu,“ odpověděl Hardman.

„Aha!“ řekl monsieur Bouc. „Whisky na černo!“ Pronesl ta slova pečlivě, jako by je vychutnával. „Vy Američané máte takové zvláštní barvité zvyky,“ pravil.

„Já bych rád navštívil Ameriku,“ řekl Poirot.

„Viděl byste tam, jak se jeden musí umět ohánět,“ prohlásil Hardman. „Evropa potřebuje probudit. Zaspala svou dobu.“

„Je pravda, že Amerika nás v lecčems předhonila,“ souhlasil Poirot. „Obdivuji u Američanů četné věci. Jen snad — možná, že jsem v tom staromódní — se mi vaše ženy nezdají tak okouzlující jako mé krajanky. Francouzka, Belgičanka — ona je koketní, ona je roztomilá — v tom se jí žádná nevyrovná.“

Hardman se odvrátil a na okamžik se zadíval na sníh.

„Možná že máte pravdu, monsieur Poirote,“ pravil. „Ale hádám, že každý národ dává přednost svým děvčatům.“

Zamrkal, jako by ho sníh bodal do očí.

„Dočista to oslepuje, viďte,“ poznamenal. „Poslyšte, pánové, mně už to začíná jít na nervy. Vražda a závěje a tak, a přitom nic nedělat. Jen se tu povalovat a přemýšlet, jak ukrátit dlouhou chvíli. Rád už bych se do něčeho pustil — nebo do někoho.“

„Pravý činorodý duch Divokého západu,“ usmál se Poirot.

Průvodčí dal kufry na místo a pánové přešli do druhého kupé. V rohu seděl plukovník Arbuthnot, kouřil lulku a četl nějaký časopis.

Poirot mu vysvětlil jejich poslání. Plukovník nic nenamítal. Patřily mu dva těžké kožené kufry.

Plukovník měl v zavazadlech po vojensku vzorný pořádek. U něho trvala prohlídka jen pár minut. Poirot si všiml svazku čističů dýmky.

„Používáte vždy tohoto druhu?“ zeptal se.

„Obvykle ano. Pokud je seženu.“

„Aha!“ Poirot přikývl.

Byly to stejné čističe jako ten, co našel na podlaze v kupé zavražděného.

Doktor Constantine to také konstatoval, když se zase octli na chodbě.

Tout de même,“ mumlal Poirot. „Nechce se mi tomu věřit. Není to dans son caractère, a tím je řečeno vše.“

Další kupé mělo zavřená dvířka. Bylo to kupé kněžny Dragomirovové. Zaklepali a kněžnin hluboký hlas je vyzval: „Entrez!

Tady byl mluvčím monsieur Bouc. Velmi zdvořile a uctivě vysvětloval, za jakým posláním přišli.

Kněžna jej mlčky vyslechla a na její drobné želví tváři se nic nepohnulo.

„Je-li to nutné, messieurs,“ poznamenala tiše, když skončil, „pak se nedá nic dělat. Komorná má klíče. Obstará to s vámi.“

„Mívá vaše komorná vždy klíče u sebe, madame?“ zeptal se Poirot.

„Zajisté, monsieur.“

„A co kdyby v noci někde na hranici celní úředníci vyžadovali, aby bylo některé zavazadlo otevřeno?“

Stará dáma pokrčila rameny.

„To je velmi nepravděpodobné. V takovém případě by pro ni průvodčí došel.“

„Máte k ní tedy naprostou důvěru, madame?“

„Už jsem vám přece řekla,“ pravila kněžna tiše, „že nezaměstnávám lidi, ke kterým důvěru nemám.“

„Ano,“ hovořil Poirot zamyšleně. „Důvěra je v naší době velká věc. Je možná lépe mít u sebe prostou ženu, k níž je možno mít důvěru, než komornou s větším švihem — například nějakou šikovnou Pařížanku.“

Viděl, jak se bystré černé oči pomalu otáčejí, až ulpěly na jeho tváři.

„Na co to narážíte, monsieur Poirote?“

„Na nic. Já? Na nic.“

„Ale ano. Myslíte si tedy, není-liž pravda, že by o můj zjev měla pečovat nějaká šikovná Francouzka?“

„To by se snad dalo spíš očekávat, madame.“

Zavrtěla hlavou.

„Schmidtová je mi z duše oddána.“ Prodlévala u těch slov. „A to je penězi k nezaplacení.“

Němka přinesla klíče. Kněžna s ní promluvila v její mateřštině, přikázala jí, aby otevřela zavazadla a pomohla pánům při prohlídce. Ona sama vyšla na chodbu a dívala se na sníh. Poirot přenechal prohlídku zavazadel monsieur Boucovi a zůstal s ní.

Usmála se na něho chmurně.

„Nu, monsieur, nepůjdete se podívat, co obsahují moje zavazadla?“

Zavrtěl hlavou. „Je to formalita, madame, nic víc.“

„Jste si tím tak jist?“

„Ve vašem případě ano.“

„Vždyť jsem přece znala Soniu Armstrongovou a měla jsem ji ráda. Co si tedy myslíte? Že bych si nešpinila ruce vraždou takové canaille, jako byl tenhle Casetti? Nu, možná že máte pravdu.“

Chvíli mlčela a pak pravila:

„Víte, co bych nejraději s takovým chlapem udělala? Nejraději bych přikázala sluhům: ‚Ubičujte toho lumpa k smrti a jeho mrtvolu hoďte na smetiště!‘ Tak se to dělávalo za mých mladých let, monsieur.“

Stále ještě nic neříkal, jen pozorně naslouchal.

Pohlédla na něho s náhlou nevolí.

„Nic neříkáte, monsieur Poirote. Nač myslíte, to by mě zajímalo.“

Podíval se jí přímo do očí.

„Myslím na to, madame, že vaší zbraní je síla vůle, nikoli síla paže.“

Pohlédla na své tenké paže…