Vražda v Orient expresu

ČÁST TŘETÍ
HERCULE POIROT SI SEDNE A PŘEMÝŠLÍ

PRVNÍ KAPITOLA
Kdo z nich?

Poirot zastal monsieur Bouca a dr. Constantina v rozhovoru, když se vrátil do jídelního vozu. Monsieur Bouc se tvářil, jako by ho nic na světě už netěšilo.

„Le voilà,“ řekl, když spatřil Poirota.

A dodal, jakmile si přítel přisedl:

„Rozřešíte-li tento případ, mon cher, pak opravdu začnu věřit v zázraky!“

„Dělá vám to těžkou hlavu?“

„Přirozeně, že mi to dělá těžkou hlavu. Připadá mi to tak zamotané, že se to snad ani rozmotat nedá.“

„Máte pravdu,“ řekl lékař.

Pohlédl na Poirota se zájmem.

„Upřímně řečeno,“ pravil, „nedovedu si představit, co budete dělat dál.“

„Ne?“ otázal se Poirot zamyšleně.

Vytáhl tabatěrku a zapálil si jednu z těch miniaturních cigaret, které kouřil. Hleděl zasněně před sebe.

„Právě proto považuji tenhle případ za zajímavý,“ pravil. „Jsme odříznuti od normálních metod. Mluvili ti lidé, které jsme vyslechli, pravdu, anebo lhali? Neexistuje možnost se o tom přesvědčit — kromě takových možností, jaké si sami dokážeme vytvořit. Je třeba si namáhat mozek.“

„To je všechno moc hezké,“ vzdychl monsieur Bouc. „Ale oč se můžeme opřít?“

„Vždyť jsem vám to už řekl. Víme, co jsme slyšeli od cestujících, víme, co jsme viděli.“

„Ti nám toho řekli, ti cestující! Nedověděli jsme se od nich prakticky vůbec nic.“

Poirot zavrtěl hlavou.

„Nemohu s vámi souhlasit, příteli. Cestující nám pověděli několik zajímavých věcí.“

„Vážně?“ zeptal se monsieur Bouc skepticky. „Ani jsem je nepostřehl.“

„To proto, že jste neposlouchal.“

„No tak mi to povězte — co že jsem nepostřehl?“

„Vezmu jen jeden případ — první výpověď mladého MacQueena. Pronesl jednu podle mého soudu velmi důležitou větu.“

„O těch dopisech?“

„Ne, o těch dopisech ne. Řekl to asi těmito slovy, pokud si vzpomínám: ‚Cestovali jsme. Pan Ratchett si přál poznat svět. Vadilo mu, že nezná cizí řeči. Dělal jsem mu spíš průvodce než tajemníka.‘“

Sjel pohledem z lékařovy tváře na tvář monsieur Bouca.

„Jak? Ještě nic? To je neomluvitelné, protože jste právě měli znovu příležitost si to uvědomit, když nám řekl: ‚Máte ruce svázané, když neumíte blafnout jinak než po americku.‘“

„A z toho plyne —?“ Monsieur Boucovi se zřejmě ještě nerozbřesklo.

„Aha, vy to tedy chcete mít řečeno jasně a přímo. Nu prosím! Monsieur Ratchett neuměl francouzsky. A přitom, když se průvodčí v noci přišel podívat, proč zvoní, řekl mu hlas zevnitř francouzsky, že se spletl a že si nepřeje nic. A řekl to mimochodem dokonale francouzskou idiomatickou větou, jaká by nenapadla člověka, jenž umí francouzsky jen pár slov. ‚Ce n’est rien. Je me suis trompé.‘“

„Máte pravdu!“ vykřikl Constantine rozčileně. „Toho jsme si měli všimnout! Vzpomínám si, že jste na ta slova kladl zvláštní důraz, když jste nám je opakoval. Teď už je mi jasné, proč jste posuzoval skepticky čas udaný poškozenými hodinkami. Už v půl jedné a sedm minut byl Ratchett mrtev —“

„— a mluvil to jeho vrah!“ dodal monsieur Bouc vítězoslavně.

Poirot zvedl ruku jakoby na obranu.

„Jen ne tak rychle! A nepředpokládejme víc, než co opravdu víme! Můžeme, myslím, směle tvrdit, že v té chvíli, to jest v půl jedné a sedm minut, byl někdo jiný u Ratchetta v kupé a že to byl člověk buď národnosti francouzské, anebo hovořící plynně francouzsky.“

„Jste přeopatrný, mon vieux.“

„Je třeba postupovat krok za krokem. Ve skutečnosti nic nedokazuje, že Ratchett byl v té době už mrtev.“

„A co ten výkřik, který vás vzbudil?“

„Ano, to je pravda.“

„Když se to ale vezme kolem a kolem,“ řekl monsieur Bouc, „nemění tento objev na celé věci zas tak mnoho. Slyšel jste, jak vedle někdo chodí. Nebyl to Ratchett, ale ten druhý. Bezpochyby si umýval krev z rukou, zahlazoval stopy, pálil kompromitující dopis. Pak vyčkal, až zavládne klid, a když si myslel, že je čistý vzduch a že mu nehrozí žádné nebezpečí, zamkl Ratchettovy dveře zevnitř a zastrčil řetěz, oďemkl spojovací dveře k paní Hubbardové a vyklouzl tamtudy. Vlastně je to přesně tak, jak jsme mysleli, jenomže Ratchett byl zabit asi o půl hodiny dříve a hodinky nařídil vrah na čtvrt na dvě, aby měl alibi.“

„Báječné alibi,“ usoudil Poirot. „Ručičky na hodinkách ukazují čtvrt na dvě — přesný čas, kdy vetřelec opouští místo činu.“

„To je pravda,“ řekl monsieur Bouc poněkud zmaten. „A jak si ty hodinky tedy vykládáte vy?“

„Jestliže ty ručičky byly schválně nařízeny — a říkám jestliže — pak ta doba, na kterou byly nařízeny, má patrně zvláštní význam. Museli bychom na to přirozeně reagovat tak, že bychom podezírali každého, kdo má dobré, spolehlivé alibi na tu dobu, to jest na čtvrt na dvě.“

„Ano, ano, to dá rozum,“ řekl lékař.

„Musíme také věnovat pozornost otázce, kdy vetřelec vstoupil do kupé. V které době se mu k tomu naskytla příležitost? Nepředpokládáme-li, že je pravý průvodčí spoluviníkem, pak to mohl učinit jedině ve chvíli, kdy vlak stál ve Vinkovcích. Po odjezdu z Vinkovců seděl průvodčí na svém sedátku a koukal do chodbičky; ač cestující by si byli muže v uniformě průvodčího sotva všimli, jedna jediná osoba by okamžitě odhalila podvodníka, a sice pravý průvodčí. Během té doby, co vlak stál ve Vinkovcích, je průvodčí na peróně. Vzduch je čistý.“

„A přitom platí, k čemu jsme dospěli už dříve, totiž že to musí být některý cestující,“ řekl monsieur Bouc. „A jsme tam, kde jsme začali. Kdo z nich je vinen?“

Poirot se usmál.

„Vypracoval jsem si seznam,“ pravil. „Prohlédněte si ho, chcete-li, možná že vám osvěží paměť.“

Doktor a monsieur Bouc procházeli seznam spolu. Byl napsán úhledně a metodicky a zachovával ten pořádek, v jakém byli cestující vyslýcháni.

HECTOR MACQUEEN

stát. přísl. USA. Lůžko č. 6, 2. tř.

motiv Mohl vyplývat ze styků se zavražděným.

alibi Od 24.00 do 2.00. (Od 24.00 až do

1.30 dosvědčuje plk. Arbuthnot, od

1.15 do 2.00 dosv. průvodčí.)

usvědčující důkazy…