Vražda v Orient expresu

ČÁST DRUHÁ
VÝPOVĚDI

PRVNÍ KAPITOLA
Výpověď průvodčího ze spacího vozu

V jídelním voze už bylo všechno připraveno. Poirot a monsieur Bouc se posadili za stůl vedle sebe. Doktor Constantine si sedl přes uličku.

Na stole měl Poirot před sebou plánek vagónu Istanbul-Calais se jmény cestujících vyznačenými červeným inkoustem. Stranou ležely vyrovnané cestovní pasy a jízdenky. Nechyběl ani papír, inkoust, pero a tužky.

„Výborně,“ řekl Poirot. „Vyšetřující soudce se může bez prodlení pustit do díla. Nejprve bychom snad měli vyslechnout průvodčího z lůžkového vozu. Vy ho budete trochu znát. Co je to za člověka? Je možno věřit tomu, co říká?“

„O tom jsem hluboce přesvědčen. Pierre Michel je u naší společnosti přes patnáct let. Je to Francouz — pochází od Calais. Naprosto spolehlivý a poctivý chlapík. Jen mu to snad trochu pomaleji myslí.“

Poirot chápavě přitakal.

„No dobrá,“ řekl. „Tak se mu podíváme na zoubek.“

Pierre Michel se už aspoň trochu vzpamatoval, byl však ještě pořád velmi neklidný.

„Jen aby si monsieur nemyslel, že jsem něco zanedbal,“ říkal úzkostlivě a těkal očima od Poirota k monsieur Boucovi. „Taková strašná věc se musí stát. Jen aby si monsieur nemyslel, že je to moje vina.“

Poirot ho ubezpečil, že jeho obavy jsou bezpodstatné, a pak se ho začal vyptávat. Vyzvěděl, jak se jmenuje a kde bydlí, jak dlouho je průvodčím a jak dlouho jezdí na této trati. Byl sice s těmito detaily už obeznámen, ale chtěl běžnými otázkami ubožáka uklidnit.

„A nyní přicházíme,“ pokračoval Poirot, „k událostem z včerejšího večera. Monsieur Ratchett si šel lehnout — kdy?“

„Hned po večeři, monsieur. Vlastně ještě než jsme vyjeli z Bělehradu. A předevčírem zrovna tak. Přál si, aby měl ustláno, než se vrátí od večeře, tak jsem to tak udělal.“

„Zašel k němu pak ještě někdo do kupé?“

„Jeho komorník, monsieur, a ten mladý Američan, jeho tajemník.“

„Víc už nikdo?“

„Ne, monsieur, nikoho jiného jsem už neviděl.“

„Dobrá. A potom jste ho tedy ani neviděl, ani neslyšel?“

„Ne, monsieur. Zapomněl jste, že zvonil asi deset minut po půl jedné — brzy potom, co jsme zůstali trčet.“

„Jak to přesně bylo?“

„Zaklepal jsem na něho, ale on zavolal, že se spletl.“

„Anglicky nebo francouzsky?“

„Francouzsky.“

„Co přesně řekl?“

„Ce n’est rien. Je me suis trompé.“

„Správně,“ řekl Poirot. „Tohle jsem také slyšel. A pak jste odešel?“

„Ano, monsieur.“

„Vrátil jste se na své sedátko.“

„Ne, monsieur. Zvonil ještě jiný zvonek, tak jsem nejdřív běžel tam.“

„Dávejte pozor, Micheli, teď se vás zeptám na něco důležitého. Kde jste byl ve čtvrt na dvě?“

„Já, monsieur? Seděl jsem na svém sedátku na konci vagónu — a koukal jsem se do chodbičky.“

„Jste si tím jist?“

„Mais oui — totiž —“

„Ano?“

„Zašel jsem do sousedního vagónu, do athénského vagónu, popovídat si s kolegou, který tam má službu. Mluvili jsme o sněhu. To bylo někdy po jedné hodině. Přesně to nevím.“

„A vrátil jste se — kdy?“

„Zvonil mi tu zvonek, monsieur — vzpomínám si, že jsem vám o tom říkal. Byla to ta paní z Ameriky. Zvonila kolikrát za sebou.“

„Uvědomuji si to,“ řekl Poirot. „A potom?“

„Potom, monsieur? Vy jste zvonil a já jsem vám přinesl minerálku. Asi půl hodiny nato jsem ustlal ještě v jednom kupé — v kupé toho mladého Američana, tajemníka monsieur Ratchetta.“

„Byl monsieur MacQueen v kupé sám, když jste mu přišel ustlat?“

„Ne, byl u něho ten anglický plukovník z čísla 15. Seděli tam a bavili se.“

„Co dělal plukovník, když se rozloučil s monsieur MacQueenem?“

„Vrátil se do svého kupé.“

„Do čísla 15 — to je blízko vašeho sedátka, není-liž pravda?“

„Ano, monsieur, je to druhé kupé od konce.“

„Plukovník už měl ustláno?“

„Ano, monsieur. Ustlal jsem mu, když byl u večeře.“

„Kdy tohle všechno bylo?“

„To nemůžu přesně říct, monsieur. Ale rozhodně to bylo před druhou hodinou.“

„A pak?“

„Pak jsem seděl na svém sedátku až do rána, monsieur.“

„Vrátil j…