Vražda v Orient expresu

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda v Orient expresu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie85 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Vražda v Orient expresu

Anotace

K napsání jedné z nejslavnějších detektivek inspirovala anglickou královnu zločinu nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a cestující i posádka zůstali na několik dní ponecháni napospas svému osudu… Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí…Hercule Poirot, jehož Agatha Christie učinila hlavním aktérem příběhu, nastupuje do Orient-expresu v Istanbulu, neboť je naléhavým telegramem žádán, aby se vrátil zpět do Anglie. Ve vlaku jeho pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett; ten později Poirotovi nabídne vysokou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Belgický detektiv návrh odmítá – a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen mrtev, s řadou bodných ran!

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob přinejmenším těchto žánrů. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare. Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

9

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

0

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda v Orient expresu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

SEDMÁ KAPITOLA
Totožnost Mary Debenhamové

Byla prostovlasá. Hlavu držela vztyčenou, jako by chtěla všemu vzdorovat. Vlasy sčesané z čela i linie chřípí připomínaly kýl lodi nořící se odvážně do rozbouřených mořských vln. V tom okamžiku byla krásná.

Její pohled se setkal na okamžik s Arbuthnotovým — jen na okamžik.

Oslovila Poirota:

„Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Chtěl jsem se vás zeptat, mademoiselle, proč jste nám dnes odpoledne lhala.“

„Já že jsem vám lhala? Nemám ani tušení, co tím myslíte.“

„Vy jste zamlčela ten fakt, že v době, kdy se udala tragédie v rodině Armstrongových, jste u nich žila. Vy jste mi řekla, že jste nebyla v Americe.“

Viděl, jak na okamžik zakolísala, ale hned se vzpamatovala.

„Ano,“ pravila. „To je pravda.“

„Nikoli, mademoiselle, to byla lež.“

„Vy mi nerozumíte. Chci říct, že je pravda, že jsem vám lhala.“

„Ah, tedy to přiznáváte?“

„Zajisté. Jelikož jste na to přišel.“

„Jste aspoň upřímná, mademoiselle.“

„Zřejmě mi nic jiného nezbývá.“

„Hm, to je ovšem pravda. A nyní, mademoiselle, smím se vás zeptat, jaký byl důvod těchto vytáček?“

„Řekla bych, že důvod je nabíledni.“

„Mně zůstává ztajen.“

Pronesla tichým vyrovnaným hlasem, v němž zaznívala i tvrdost:

„Musím se uživit.“

„Tím míníte —?“

Zvedla oči a pohlédla mu přímo do tváře.

„Co vy víte, prosím vás, jak těžce člověk získá a udrží si dobré místo? Jak myslíte, že dopadne děvče, které bylo zadrženo v souvislosti s vraždou, jejíž jméno a snad i fotografie se objevily v anglických novinách — myslíte, že se v celé Anglii najde některá slušně situovaná a své reputace dbalá panička, která takové děvče vezme svým dcerám za vychovatelku?“

„Pročpak ne — neulpěla-li na vás žádná vina.“

„Ale co vina — nejde o vinu — jde o pověst! Zatím se mi, monsieur Poirote, v životě dařilo. Měla jsem dobře placená, příjemná místa. Nechtěla jsem riskovat postavení, jehož jsem dosáhla, když to nemohlo stejně ničemu prospět.“

„Odvážil bych se tvrdit, mademoiselle, že to bych posoudil nejlépe já sám, nikoli vy.“

Pokrčila rameny.

„Například, mohla jste mi pomoci s identifikací.“

„S jakou identifikací?“

„Je to možné, mademoiselle, že jste v hraběnce Andrényiové nepoznala mladší sestru paní Armstrongové, již jste vyučovala v New Yorku?“

„V hraběnce Andrényiové? Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Vám to bude připadat nepochopitelné, ale já ji nepoznala. Tenkrát to byla žabka. Je tomu už také přes tři roky. Pravda, hraběnka mi někoho připomínala — vrtalo mi to hlavou. Ale vypadá tak exoticky — nikdy bych v ní nehledala tu americkou školačku. Pravda, zahlédla jsem ji jenom zběžně, když vcházela do jídelního vozu. Všímala jsem si spíš, co má na sobě, než její tváře —“ trošku se usmála — „jak to ženy mívají ve zvyku. A pak — měla jsem svých starostí ažaž.“

„Nesvěříte mi své tajemství, mademoiselle?“

Poirot to pronesl velmi přátelsky a vemlouvavě.

Odpověděla tiše: „Nemohu — nemohu.“

A docela náhle a neočekáv…