Vražda v Orient expresu

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda v Orient expresu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie85 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Vražda v Orient expresu

Anotace

K napsání jedné z nejslavnějších detektivek inspirovala anglickou královnu zločinu nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a cestující i posádka zůstali na několik dní ponecháni napospas svému osudu… Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí…Hercule Poirot, jehož Agatha Christie učinila hlavním aktérem příběhu, nastupuje do Orient-expresu v Istanbulu, neboť je naléhavým telegramem žádán, aby se vrátil zpět do Anglie. Ve vlaku jeho pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett; ten později Poirotovi nabídne vysokou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Belgický detektiv návrh odmítá – a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen mrtev, s řadou bodných ran!

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob přinejmenším těchto žánrů. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare. Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

9

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

0

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda v Orient expresu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

OSMÁ KAPITOLA
Další překvapující odhalení

„Mě už nic na světě nepřekvapí,“ prohlásil monsieur Bouc. „Opravdu — nic! A kdyby se nakrásně ukázalo, že jeden každý v tomhle vlaku je od Armstrongů, nic bych se nedivil.“

„Usuzujete velmi bystře,“ řekl Poirot. „Zajímalo by vás, co nám má říci vám vrcholně podezřelý Ital?“

„Hodláte opět předvádět zázračná kouzla s hádáním?“

„Ba právě.“

„Tohle je skutečně nanejvýš mimořádný případ,“ pravil dr. Constantine.

„Ale kdež, je to naprosto logické.“

Monsieur Bouc rozhodil ruce v komicky zoufalém gestu.

„Jestli se vám tohle jeví logické, příteli —“

Nedostávalo se mu slov.

Poirot mezitím požádal číšníka z jídelního vozu, aby došel pro Antonia Foscarelliho.

Statný Ital měl unavené oči. Vstoupil a rozhlížel se znepokojeně na všechny strany jako zvíře v pasti.

„Co zase chcete?“ zeptal se. „Nemůžu vám nic říct — docela nic, slyšíte? Per Dio —“ bouchl pěstí do stolu.

„Ale ano, můžete nám ještě něco říci,“ pravil Poirot přísně. „Pravdu.“

„Pravdu?“

Zadíval se nejistě na Poirota. Už to vůbec nebyl ten sebejistý, bodrý obchodník.

Mais oui. Možná že už ji známe. Ale bude vám připočteno k dobru, jestliže nám ji dobrovolně sdělíte.“

„Vy mluvíte jak policajti v Americe. ‚Tak ven s tím,‘ melou v jednom kuse, ‚ven s tím.‘“

„Ach! Máte tedy své zkušenosti s newyorskou policií?“

„Ne, ne, to ne. Nemohli mi nic dokázat — ale ne že by se nesnažili.“

„V souvislosti s únosem holčičky Armstrongových, viďte? Vy jste byl u nich jako šofér?“

Hleděl Italovi přímo do očí. Z velikána vyprchala veškerá řečnost. Dokonale splaskl — jako propíchnutý gumový balónek.

„Když to víte, co se mě ptáte?“

„Proč jste to odpoledne zapřel?“

„Z obchodních důvodů. A kromě toho nevěřím jugoslávské policii. Jsou proti Italům zaujatí. Od nich bych se spravedlnosti nedočkal.“

„Možná že byste se od nich dočkal právě spravedlnosti.“

„Ne, ne, nemám s tou záležitostí z dnešní noci nic společného. Vždyť já jsem vůbec nevyšel z kupé. Ten Angličan s dlouhým ksichtem vám to může dosvědčit. Já jsem tu svini nezabil — toho Ratchetta. Nic mi nemůžete dokázat.“

Poirot psal něco na arch papíru. Vzhlédl a řekl tichým hlasem:

„Dobrá. Můžete jít.“

Foscarelli znepokojeně otálel.

„Je vám jasné, že jsem to nebyl — že jsem s tím nemohl mít nic společného?“

„Řekl jsem, že můžete jít.“

„To je spiknutí. Chcete mě potopit? A všecko pro takovou svini! Patřil na elektrické křeslo a je to skandál, že tomu utek. Být tak na jeho místě já — kdyby byli zatkli mě —“

„Vás ale nezatkli. Vy jste přece neměl s únosem dítěte nic společného.“

„Že tak můžete mluvit! Vždyť ta maličká — nebylo človíčka, aby ji neměl rád. Mně říkala Tonio. Posadila se do auta, chytla volant a dělala, jako že řídí. Všichni jsme ji zbožňovali. To i policie pochopila. Ach, naše sluníčko zlaté!“

Hlas mu zjihl. Do očí mu vstoupily slzy. Pak se prudce obrátil na podpatku a vyřazoval z místnosti.

„Pietro!“ zavolal Poirot.

Číšník přiběhl.

„Číslo 10 — Švédku.“

Bien, monsieur.“

„I ta?“ zvolal monsieur Bouc. „Ale ne — to není možné. To není možné, povídám.“

Mon cher, musíme to vědět jistě. I když se nakonec ukáže, že jeden každý ve vlaku měl proč zabít Ratchetta, musíme to vědět jistě. Jakmile to budeme vědět, můžeme pak s konečnou platností rozhodnout, na kom spočívá vina.“

„Mně jde z toho hlava kolem,“ úpěl monsieur Bouc.

Číšník soucitně přiváděl Gretu Ohlssonovou. Hořce plakala.

Sklesla na židli proti Poirotovi a lkala do velikého kapesníku, jako by vůbec neměla přestat.

„Nerozčilujte se, mademoiselle. Nerozčilujte se.“ Poirot jí poplácal po rameni. „Jen pár slůvek pravdy, víc nic. Vy jste ta sestra, která měla na starosti Daisy Armstrongovou?“

„Je to tak — je to tak,“ naříkala ubohá žena. „Ach, ty můj andílku — ty můj malý, roztomilý, důvěřivý andílku! Neznala než lásku a něhu — a pak nám ji ten lotr odvlekl — surově s ní nakládal — ubohá její matka — a to druhé děťátko, které připravil o život. Nemůžete to pochopit — nedovedete si představit — musel byste to zažít, jako jsem to zažila já — kdybyste byl svědkem té strašlivé tragédie — měla jsem vám hned říct, kdo jsem. Ale bála jsem se — bála jsem se. Měla jsem takovou radost, že je ten zlý člověk pryč — že už nemůže vraždit a trápit malé děti. Ach! Nemohu o tom mluvit — to slova nevypoví —“

A rozplakala se ještě srdceryvněji než předtím.

Poirot ji stále hladil jemně po rameni.

„Nu tak, nu tak — chápu to — všecko chápu — všecko, buďte klidná. Nebudu se vás už na nic ptát. Stačí, když jste připustila, co už stejně vím. Chápu to, buďte bez starosti.“

Greta Ohlssonová, která teď pro pláč ani mluvit nemohla, vstala a tápala slepě ke dveřím. Když k nim dospěla, srazila se s mužem, který právě vcházel.

Byl to komorník Masterman.

Kráčel rovnou k Poirotovi a promluvil jako obvykle tichým, nevzrušeným hlasem.

„Nevyrušuji…