Vražda v Orient expresu

PÁTÁ KAPITOLA
Křestní jméno kněžny Dragomirovové

Když hrabě s hraběnkou odešli, zadíval se Poirot na své společníky.

„Vidíte,“ řekl, „že jsme pokročili.“

„Skvělá práce,“ pochválil ho monsieur Bouc od srdce. „Musím se přiznat, že by mě bylo nikdy ani ve snu nenapadlo podezírat hraběte a hraběnku Andrényiovy. Předpokládal jsem, že jsou zcela hors de combat, to připouštím. Není nejmenší pochyby o tom, že zločin spáchala ona, viďte? To je moc smutné. Jistě ji však nepošlou na šibenici. Jsou tu polehčující okolnosti. Pár let ve vězení, nic víc.“

„Jste si tedy zcela jist, že je vinna?“

„O tom snad přeci nelze pochybovat, drahý příteli? Mám za to, že s ní jednáte tak chlácholívě jen proto, abyste zmírnil trapnost situace, než nás vyhrabou ze sněhu a věci se ujme policie.“

„Neuvěřil jste tedy hraběti, když nás tu s takovou rozhodností ujišťoval — a zaručoval se svým čestným slovem — že jeho žena je nevinná?“

„Mon cher — to je přirozené — co jiného mohl říci? Zbožňuje ji. Chce ji zachránit. Umí to podat velmi věrohodně — jako pravý šlechtic — ale musí to přece být lež, ne?“

„Vidíte, a já měl tak pošetile dojem, že by to mohla být pravda.“

„Ne, ne. Nezapomínejte na kapesník. Kapesník zadrhuje smyčku.“

„Hra, s tím kapesníkem se mi to nezdá tak jisté. Vzpomínáte si, jak jsem vám řekl, že pokud jde o vlastnictví kapesníku, jsou tu dvě možnosti?“

„Ale přesto —“

Monsieur Bouc umlkl. Dveře na konci jídelního vozu se otevřely a dovnitř vstoupila kněžna Dragomirovová. Kráčela přímo k nim a všichni tři muži povstali.

Promluvila k Poirotovi, druhé dva nevzala na vědomí.

„Domnívám se, monsieur,“ pravila, „že máte můj kapesník.“

Poirot vrhl vítězoslavný pohled na své druhy

„Je to tento, madame?“

Podal jí čtvereček jemného batistu.“

„Je to on. Má v rohu můj monogram.“

„Ale, madame la princesse, to je přece písmeno H,“ řekl monsieur Bouc. „A vy se jmenujete — s dovolením — Natalia.“

Mrazivě se na něho zadívala.

„Správně, monsieur. Mám na kapesníkách monogramy azbukou. H je v azbuce N.“

Monsieur Bouc zaraženě mlčel. Suverénní stará dáma měla v sobě něco, před čím ztrácel jistotu a sebedůvěru.

„Neřekla jste nám dnes ráno při výslechu, že je to váš kapesníček.“

„Neptal jste se mě na to,“ odpověděla kněžna suše.

„Prosím, račte přijmout místo, madame,“ vybídl ji Poirot.

Vzdychla si.

„Zřejmě budu muset.“

Posadila se.

„Není třeba to protahovat, messieurs. Další otázka bude znít: Jak to, že se můj kapesník ocitl vedle mrtvoly zavražděného? Na to odpovídám, že nemám ani zdání.“

„Skutečně o tom nemáte ani zdání?“

„Naprosto ne.“

„Musíte mi prominout, madame, ale jak dalece se můžeme spolehnout na to, že vaše odpovědi jsou pravdivé?“

Poirot to pronesl velmi tiše. Kněžna Dragomirovová odvětila s pohrdáním:

„Narážíte zřejmě na to, že jsem vám neřekla, že Helena Andrényiová je sestra paní Armstrongové?“

„Úmyslně jste nám tedy v té věci lhala.“

„Zajisté. Učinila bych to znovu. Byly jsme s její matkou přítelkyně. Zastávám ten názor, messieurs, že je nutno zachovávat věrnost — svým přátelům, rodině, své kastě.“

„Nezastáváte tedy ten názor, že je třeba všemi silami přispět k tomu, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost?“

„Domnívám se, že v tomto případě bylo spravedlnosti — skutečné spravedlnosti — zadost učiněno.“

Poirot se naklonil kupředu.

„Jistě chápete, že je to těžké, madame. Mám vám věřit ohledně toho kapesníčku? Anebo chráníte dceru své přítelkyně?“

„Aha, vidím, oč vám jde.“ Její tvář se roztáhla chmurným úsměvem. „Toto tvrzení se ale, messieurs, dá lehko dokázat…