Vražda v Orient expresu

ČTVRTÁ KAPITOLA
Výpověď paní z Ameriky

Paní Hubbardová vpadla do jídelního vozu, vzrušením sotva dechu popadajíc, takže pomalu nebyla s to vypravit ze sebe dvě souvislá slova.

„Řekněte mi jen jedno. Je přítomna nějaká úřední osoba? Přináším důležité zprávy, vysoce důležité zprávy, a chtěla bych je sdělit pokud možno nejdříve nějaké úřední osobě. Jestli snad vy, pánové –“

Těkala očima z jednoho na druhého.

Poirot se naklonil kupředu.

„Sdělte je mně, madame,“ vyzval ji. „Leč nejprve račte přijmout místo.“

Paní Hubbardová těžce dopadla na židli proti němu.

„Chci vám oznámit jen toto: V noci na dnešek došlo tady ve vlaku k vraždě a vrah byl u mne v kupé!“

„Jste si tím jista, madame?“

„Ovšemže jsem si tím jista! Co si myslíte? Přece vím, o čem mluvím! Vylíčím vám přesně, jak to všecko bylo. Šla jsem si lehnout a usnula jsem; a najednou jsem se probudila — tma jako v pytli — a já věděla, že je u mne v kupé chlap. Byla jsem strachy jako ochromená, takže jsem ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku, chápete? Jen jsem tam ležela a říkala si: ‚Matičko skákavá, teď tě tu zamordujou.‘ Nemůžu vám ani popsat, jak mi bylo. V takovém vlaku je všecko možné, myslím si, však se o tom v novinách píšou hrozné věci! A pak jsem si pomyslela: ‚Ale šperky ti za drápkem nezůstanou,‘ protože, víte, já je strčila do punčochy a schovala pod polštář — není to sice moc pohodlné, dělá to takový hrbol, to si přece umíte představit. Ale to jen tak mimochodem, na tom teď nesejde. Kdepak jsem to přestala?“

„Měla jste dojem, madame, že ve vašem kupé jest muž.“

„Ano, a tak tam ležím, netroufám si ani oči otevřít a uvažuju, co si propána počnu, a říkám si v duchu: Ještě že dcera neví, do čeho jsem to spadla, to mě jedině utěšuje.‘ A pak jsem nějak sebrala rozum do hrsti a šmátrala jsem rukou, až jsem nahmatala zvonek na průvodčího. Mačkám a mačkám, ale nic se neděje. Věřte, že jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách..Panenko skákavá,‘ povídám si, ‚snad pomordovali celý vlak.‘ Stejně už jsme stáli a ve vzduchu viselo takové zlověstné ticho. Ale mačkám a mačkám pořád dál ten zvonek a pak mi spad kámen ze srdce, protože jsem zaslechla rychlé kroky po chodbě a zaťukání na dveře. ‚Dále!‘ vykřikla jsem a přitom jsem rozsvítila. A věřte tomu nebo ne, nebylo tam živáčka.“

Paní Hubbardová zřejmě pokládala tento fakt spíše za dramatické vyvrcholení než naopak.

„A co se přihodilo potom, madame?“

„No, potom jsem tomu člověku řekla, co se mi stalo, ale on tomu nechtěl věřit. Zřejmě si myslel, že se mi to všechno jen zdálo. Trvala jsem na tom, aby se koukl pod sedadlo, i když vykládal, že by se tam žádný nevešel. Bylo jasné, že ten chlap unikl, ale předtím tam byl, a hrozně mě rozčililo, jak se mi to průvodčí snažil vymlouvat. Přece jsem si to nevymyslela, pane — obávám se, že jsme se ještě nepředstavili.“

„Já jsem Poirot, madame, a toto je monsieur Bouc, ředitel železniční společnosti, a pan doktor Constantine.“

Paní Hubbardová zahučela roztržitě: „Těší mě, pánové,“ ke všem třem, a pak zase spustila:

„Netvrdím, že mám patent na rozum. Byla jsem přesvědčena, že se ke mně vloupal můj soused — co ho chudáka zavraždili. Povídám průvodčímu, ať se podívá na spojovací dveře, a taky že bylo odemčeno. No, to jsem brzy napravila. Musel namístě zamknout, a když odešel, tak jsem vstala a pro jistotu jsem ještě na dveře přišoupla kufr.“

„To bylo v kolik hodin, paní Hubbardová?“

„A víte, že vám nepovím? Vůbec jsem na to nepomyslela, kouknout se na hodinky. Byla jsem tak hrozně rozrušená.“

„A jaká jest vaše teorie?“

„No, to je přece nad slunce jasnější. Ten chlap u mě v kupé musel být ten vrah. Kdo jiný by to byl?“

„A vy se domníváte, že se vrátil do sousedního kupé?“

„Jak to mám vědět? Neodvážila jsem se otevřít ani oko.“

„Musel uniknout dveřmi na koridor.“

„To nemůžu říct. Víte, neodvažovala jsem se oči otevřít.“

Paní Hubbardová si z hloubi duše povzdechla.

„Panenko skákavá, co já zažila strachu! Kdyby to jen dcera věděla —“

„Nemyslíte, madame, že to, co jste slyšela, byl hluk způsobený kroky od vedle — v kupé zavražděného?“

„Ne, to si nemyslím, pane — jak jste to říkal — Poirote. Ten chlap byl přímo v mém kupé. A co víc, mám pro to důkaz.“

Podržela jim triumfálně před očima rozměrnou kabelu a začala se v ní přehrabovat.

Vytáhla po pořádku dva velké čisté kapesníky, brýle s rohovinovou obroučkou, tubu aspirinu, krabičku tablet pro posilnění, celuloidové pouzdro s jedovatě zelenými mátovými bonbony, svazek klíčů, nůžky, blok amerických cestovních šeků, momentku mimořádně nehezkého děcka, nějaké dopisy, pětinásobnou šňůru nepravých orientálních perel a malý kovový předmět — knoflík.

„Vidíte ten knoflík? To není můj knoflík a nepochází z ničeho, co mám. Našla jsem ho, když jsem ráno vstala.“

Jak jej položila na stůl, monsieur Bouc se nad něj sklonil a zvolal:

„Ale to je knoflík z uniformy našich průvodčích!“

„Existuje pro to třeba vysvětlení,“ řekl Poirot.

Obrátil se ohleduplně k paní Hubbardové.

„Tento knoflík, madame, mohl upadnouti z uniformy průvodčího, když prohledával vaši kabinu nebo když vám včera večer stlal.“

„Já prostě nevím, co to s vámi je, lidičky. Vy se zřejmě chcete za každou cenu hádat. Ale teď poslouchejte. Včera večer jsem si v posteli četla časopis. Než jsem zhasla, položila jsem ten časopis na kufřík, který stál na podlaze pod oknem. Dáváte pozor?“

Ujistili ji, že ano.

„No tak dobrá. Průvodčí se podíval pod sedadlo od dveří, pak vešel dovnitř a zamkl spojovací dveře do sousedního kupé, ale k oknu vůbec nepřišel. A dneska ráno ležel ten knoflík přímo na tom časopise. Co tomu říkáte teď, to bych ráda věděla.“

„Tomu říkám stopa, madame,“ odvětil Poirot.

Tato odpověď dámu zřejmě usmířila.

„Čert mě může vzít, když mi někdo nevěří,“ vysvětlovala.

„Vy jste nám poskytla nanejvýš cenné a zajímavé informace,“ konejšil ji Poirot. „A nyní, smím položit několik otázek já vám?“

„Prosím, beze všeho.“

„Jak to, že jste vy byla nervózní z toho Ratchetta, a přitom jste už dříve nezamkla spojovací dv…