Vražda v Orient expresu

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Co přinesl nález vražedné zbraně

Spíš spěšně než galantně usadil monsieur Bouc omdlelou dámu a opřel jí hlavu o stůl. Doktor Constantine zařval na číšníka a ten rychle přispěchal.

„Takhle jí držte hlavu,“ nařizoval lékař. „A jak se probere, vražte do ní sklenku koňaku. Rozumíte?“

Pak odspěchal za druhými dvěma. V této chvíli poutal všechen jeho zájem zločin, a ne omdlévající starší dámy.

Je docela dobře možné, že zásluhou této metody se paní Hubbardová vzpamatovala mnohem rychleji než za jiných okolností. Za pár minut už zase seděla, usrkovala koňak ze sklenky, kterou jí číšník nabídl, a vykládala:

„To se ani popsat nedá. Nikdo ve vlaku nemůže vědět, co jsem prožila. Byla jsem odjakživa mimořádně, ale opravdu mimořádně citlivá — už jako dítě. Nemůžu vidět krev — brr — ještě teď je mi z toho mdlo, když na to pomyslím.“

Číšník jí znovu přistrčil sklenku.

„Encore un peu, madame.“

„Myslíte, že bych si měla ještě cucnout? Jsem ze zásady abstinentka, v životě jsem nesmočila rty v kořalce ani ve víně. Jenže tohle je vlastně jako medicína —“

Usrkávala dál.

Mezitím Poirot a monsieur Bouc — s doktorem Constantinem v patách — vyběhli z jídelního vozu a pospíchali chodbičkou istanbulského vozu ke kupé paní Hubbardové.

Dělalo to dojem, jako by se u jejích dvířek shromáždili všichni cestující do posledního človíčka. Průvodčí s uštvaným výrazem ve tváři je odháněl.

„Mais il n’y a rien à voir,“ říkal a opakoval toto prohlášení v několika různých řečech.

„Uvolněte průchod, prosím,“ vyzýval monsieur Bouc shromážděné.

Navzdory svému objemu se prodral lidmi, kteří mu stáli v cestě, až dovnitř do kupé a Poirot vklouzl za ním.

„To jsem rád, že jdete, monsieur,“ vzdychl průvodčí s ulehčením. „Všichni se sem chtěli podívat. A jak ta americká dáma křičela — ma foi! Já myslel, že už je taky zamordovaná. Letím sem a ona tu vyváděla jak rozumu zbavená a křičela, že musí pro vás, a vyběhla a ječela jak siréna a cestou u každého kupé vykládala, co se stalo.“

Nakonec ukázal:

„Je to támhle, monsieur. Nechtěl jsem na to šahat.“

Na klice spojovacích dveří do sousedního kupé visel velký kostkovaný gumový pytlík na toaletní potřeby. Pod ním na podlaze, tam, kde vypadla paní Hubbardové z ruky, ležela dýka s rovným ostřím, laciná napodobenina orientálních zbraní s vypouklým jílcem a protáhle se zužujícím ostřím. Na ostří byly znát jako rzivé skvrny.

Poirot ji opatrně zvedl.

„Ano,“ zamumlal. „O tom nemůže být pochyb. Je to ona hledaná zbraň — eh, docteur?“

Lékař ji prohlížel.

„Nemusíte tak opatrně,“ řekl Poirot. „Nebudou na ní otisky prstů, leda paní Hubbardové.“

Constantine byl brzy hotov.

„Je to určitě ta zbraň,“ pravil. „S tímhle bylo možno zasadit kteroukoli tu ránu.“

„Ani mi to neříkejte, příteli, snažně vás prosím.“

To lékaře zřejmě překvapilo.

„Už tak se na nás valí náhody jako lavina. V noci na dnešek se dva lidé odhodlají zavraždit Ratchetta. A štěstí nám neuvěřitelně přeje, že si oba vyberou stejnou zbraň.“

„Co se toho týká, není to snad ani tak velká náhoda, jak by se zdálo. Takovéhle nepravé orientální dýky se vyrábějí sériově — jsou k dostání na všech cařihradských bazarech.“

„Trochu jste mne utěšil, ale jenom trochu,“ řekl Poirot.

Pozoroval zamyšleně dveře před sebou, pak zvedl pytlík na toaletní potřeby a vzal za kliku. Dveře se ani nehnuly. Asi stopu nad klikou byla závora a zámek. Poirot ji odtáhl a znovu zkusil otevřít, ale nešlo to.

„Zamkli jsme přece z druhé strany, pamatujete?“ připomenul mu dr. Constantine.

„Máte pravdu,“ řekl Poirot roztržitě. Myšlenkami byl zřejmě jinde. Vraštil čelo, jako by o něčem usilovně přemýšlel.

„Je to přece jasné, ne?“ řekl monsieur Bouc. „Vrah prošel do tohoto kupé. Jak za sebou zavíral spojovací dveře, ucítil pytlík na toaletní potřeby. Dostal nápad a rychle tam strčil zakrvácený nůž. A pak, aniž tušil, že probudil paní Hubbardovou, vyklouzl druhými dveřmi na chodbu.“

„Jak to říkáte, tak se to muselo odehrát,“ zamumlal Poirot. Ale zamyšlený výraz mu z tváře nezmizel.

„Tak co je?“ chtěl vědět monsieur Bouc. „Vám se něco nezdá, viďte?“

Poirot na něho vrhl rychlý pohled.

„Není vám to také nápadné? Ne, zřejmě ne. Nu což, je to jen taková drobnost.“

Do kupé nahlédl průvodčí.

„Americká dáma se vrací.“

Dr. Constantine se zatvářil dost provinile. Byl si vědom toho, že se paní Hubbardové skutečně málo věnoval. Ona mu ale nic nepředhazovala. Soustředila se s přenáramnou energií na jinou věc.

„Jedno vám řeknu bez obalu,“ prohlásila, sotva dechu popadajíc, jakmile se ocitla ve dveřích. „Já už v tomhle kupé nebudu! Nespala bych tu dneska ani za milion dolarů.“

„Ale, madame —“

„Vím, co mi na to řeknete, ale já prohlašuju, že tu nebudu a nebudu! Radši přečkám noc na chodbičce.“

Dala se do pláče.

„Achich ach! Kdyby to dcera věděla — kdyby mě tak viděla, jak tu —“

Poirot ji rázně přerušil.

„Jste na omylu, madame! Požadavek váš jest naprosto pochopitelný. Zavazadla vaše budou okamžitě přemístěna do druhého kupé.“

Paní Hubbardová odtáhla kapesník.

„Opravdu? Už při pouhém pomyšlení je mi líp. Aleje přece plno, ledaže by snad některý pán —“

Monsieur Bouc promluvil.

„Přemístíme vaše zavazadla vůbec do jiného vagónu, madame. Budete mít kupé v sousedním voze, který byl přistaven v Bělehradě.“

„To je báječné. Nejsem hysterka, ale mít v noci vedle mrtvolu —“ Zachvěla se. „Z toho bych se asi zbláznila.“

„Micheli!“ zavolal monsieur Bouc. „Přemístěte tato zavazadla do volného kupé ve voze Athény-Paříž.“

„Prosím, monsieur — myslíte do stejného jako tady — do čísla 3?“

„Ne,“ řekl Poirot, než stačil přítel odpovědět. „Dom…