Vražda v Orient expresu

TŘETÍ KAPITOLA
Poirot odmítne klienta

Nazítří se monsieur Hercule Poirot dostavil k obědu do jídelního vozu poměrně pozdě. Vstával časně, nasnídal se prakticky sám a celé dopoledne strávil studiem materiálů toho případu, kvůli němuž byl odvolán do Londýna. Svého spolucestujícího sotva spatřil.

Monsieur Bouc, který už seděl za stolem, mu zamával na pozdrav a vyzval přítele, aby zaujal prázdné místo proti němu. Poirot se uvelebil a brzy seznal, že je na čestném místě u stolu, který dostává nejlepší jídlo a nejdříve. Strava byla vůbec mimořádně dobrá.

Až nad jemným smetanovým sýrem uznal monsieur Bouc za vhodné věnovat pozornost něčemu jinému než svému talíři. Dospěl do onoho stadia, kdy se gurmán stává filozofem.

„Ach!“ povzdechl si. „Kéž bych byl Balzacem! Pak bych snad dokázal popsat tuto scénu.“

Rozmáchl se rukou.

„Zajímavý případ,“ uznal Poirot.

„Zamlouvá se vám? To tu ještě nebylo, nemýlím-li se. A přece by to byl tak romantický námět, příteli. Jsme obklopeni lidmi různého věku, různých společenských vrstev a z různých zemí. Tito lidé jsou si zcela cizí a na tři dny je svedla náhoda. Spí a jedí pod jednou střechou, nemohou se zbavit jeden druhého. Po třech dnech se rozloučí, každý si jde svou cestou a patrně se už nikdy neshledají.“

„A přitom,“ pravil Poirot, „kdyby třeba došlo k neštěstí —“

„Jen to ne, příteli —“

„Z vašeho hlediska by to bylo politováníhodné, to uznávám. Ale připusťme tu možnost jen nakrátko. Pak by třeba všechny ty lidi rázem spojila — smrt.“

„Dejte si ještě sklenku vína,“ naléhal monsieur Bouc a spěšně mu nalil. „Vy máte morbidní nápady, mon cherl Není to důsledek zažívacích potíží?“

„Musím se přiznat,“ připustil Poirot, „že syrská strava není asi pro můj žaludek nejvhodnější.“

Upíjel vína. Pak se opřel dozadu a zamyšleně přelétl očima jídelní vůz. Sedělo tu třináct lidí, a jak monsieur Bouc podotkl, pocházeli z nejrůznějších zemí. Pečlivě si je prohlížel.

U protějšího stolu seděli tři muži. Usoudil, že cestují sami a že se octli pospolu díky neomylnému úsudku a odhadu restauračního personálu. Velký snědý Ital se energicky šťoural v zubech. Naproti němu seděl hubený, puntičkářsky úpravný Angličan a koukal se tak bezvýrazně a opovržlivě, jak dokáže jen prvotřídní komorník. Vedle Angličana zaujal místo statný Američan v nápadném obleku — dost možná obchodní cestující.

„Musíte nasadit tempo hned od začátku,“ protahoval hlasitě.

Ital vyňal párátko z úst a temperamentně jím gestikuloval.

„Sámo,“ prohlásil, „to ršíkám furt.“

Angličan vykoukl z okna a odkašlal si.

Poirot cestoval očima dál.

U malého stolku seděla vznešeně jedna z nejošklivějších stařen, jaké kdy spatřil. Byla však zároveň tak distingovaná, že její ošklivost člověka spíš fascinovala, než odpuzovala. Seděla velmi vzpřímeně, kolem krku měla obtočenou šňůru obrovských perel, které byly — jakkoli se to zdálo neuvěřitelné — pravé. Prsty jí pokrývaly prsteny. Z ramen jí splýval sobolí kožich. Malý drahý černý turban se strašně nehodil k žlutému želvímu obličeji, který rámoval.

Právě něco říkala číšníkovi z jídelního vozu jasným, sice zdvořilým, ale svrchovaně autoritativním hlasem.

„Budete tak laskav a zařídíte, abych měla ve svém kupé láhev minerálky a velkou sklenici pomerančové šťávy. Zařídíte, abych měla k večeři dušené kuře bez omáčky — a rovněž kousek vařené ryby.“

Pokynula mu milostivě hlavou a vstala. Zavadila přitom pohledem o Poirota a minula ho s nonšalantním aristokratickým nezájmem.

„To je kněžna Dragomirovová,“ řekl monsieur Bouc tichounce. „Je to Ruska. Její manžel prodal ještě před revolucí všechno, co měl, a kapitál investoval v cizině. Je nesmírně bohatá. Mezinárodní elita.“

Poirot přikývl. Už o kněžně Dragomirovové slyšel.

„Osobnost,“ pokračoval monsieur Bouc. „Šeredná jako hřích, ale její přítomnost má váhu. Cítíte to také?“

Poirot přitakal.

U jiného, většího stolu seděla Mary Debenhamová se dvěma společnicemi. Jedna z nich byla vysoká žena středních let v kostkované blůze a tvídové sukni. Měla spoustu vyrudlých plavých vlasů, neslušivě utažených do velkého drdolu, na nose jí seděly brýle a její protáhlý, mírný, přívětivý obličej připomínal ovci. Naslouchala třetí ženě, příjemné starší paní, která mlela pomalým, jasným monotónním hlasem, nevykazujícím pražádnou potřebu odmlčet se a nabrat dech.

„A tak mi dcera povídá: ‚Ale, matinko,‘ povídá, ‚tady na to nemůžeš brát americká měřítka. Tady mají lidé netečnost v krvi,‘ povídá. ‚Nemají prostě žádnou páru.‘ Ale to byste koukaly, co dokázaly naše školy. Je to zásluhou vynikajících učitelských sborů. Myslím, že vzdělání je to nejdůležitější. Musíme praktikovat naše západní ideály a Východu je přiblížit. Dcera říká —“

Vlak zmizel v tunelu. Klidný monotónní hlas zanikl.

U sousedního malého stolku seděl plukovník Arbuthnot — a sám. Upíral oči na týl Mary Debenhamové. Neseděli spolu. A přitom by to bylo šlo docela lehce zařídit. Proč ne?

Možná že se tomu Mary vzepřela, pomyslil si Poirot. Taková vychovatelka se naučí být opatrná. Pro ni je nejdůležitější zachovat si dobrou pověst. U děvčete, které si musí vydělávat na živobytí, opatrnosti nezbývá.

Zadíval se teď opačným směrem. Až docela vzadu seděla u stěny postarší žena v černém, s širokou bezvýraznou tváří. Němka nebo Seveřanka, usoudil. Podle všeho německá komorná.

Po ní přišel na řadu mladý pár — byli nakloněni k sobě a živě se bavili. Muž měl volný anglický tvídový oblek — ale nebyl to Angličan. Ačkoli mu Poirot viděl hlavu jenom zezadu, její tvar a linie ramenou ho prozradily. Statný člověk, urostlý. Nečekaně se obrátil a Poirot ho zahlédl z profilu. Velmi přitažlivý muž, něco přes třicet, s plavými kníry.

Žena proti němu byla velmi mladá — nanejvýš dvacet. Přiléhavý černý kostýmek, bílá saténo…