Nultá hodina

XII

Když vrchní inspektor Battle procházel halou, zastavila ho Mary Aldinová.

„Mohla bych s vámi na okamžik mluvit, pane vrchní inspektore?“

„Ovšem, slečno Aldinová. Půjdeme sem?“ Otevřel dveře jídelny. Hurstall tam.právě sklízel nádobí od oběda.

„Chci se vás na něco zeptat, pane vrchní inspektore. Jistě už si nemyslíte, nemůžete si myslet, že ten – ten ohavný zločin spáchal někdo z nás? Musel to udělat někdo, kdo přišel zvenčí! Nějaký maniak!“

„Nejste asi daleko od pravdy, slečno Aldinová. Maniak je přesně to slovo, které toho zločince nejlíp vystihuje – pokud se ovšem nemýlím já. Ten člověk ale nepřišel zvenčí.“ Vytřeštila na něho oči.

„Chcete říct, že nějaký – nějaký šílenec je tady v domě?“

„Představujete si člověka s pěnou u úst, kterému lezou oči z důlků,“ řekl vrchní inspektor.

„Tak ale maniak nevypadá. Někteří nejnebezpečnější šílení zločinci vypadají zrovna tak normálně jako vy nebo já. Obvykle jsou něčím posedlí. Vědomí jim trýzní jediná fixní idea a postupně je deformuje. Přijdou za vámi rozumní a docela dojemní lidé a vykládají vám, jak jsou pronásledováni a jak je kdekdo špehuje – a někdy máte dojem, že je to všechno pravda.“

„S jistotou vím, že si tady nikdo nemyslí, že je pronásledován.“

„Uvedl jsem to jen jako příklad. Jsou i jiné formy šílenství. Já ale věřím, že tenhle zločin spáchal někdo, kdo byl v zajetí fixní ideje – ideje, která ho posedla tak neodbytně, že mu doslova nezáleželo už na ničem jiném, co by pro něho mělo ještě nějaký význam.“ Mary se otřásla. Řekla:

‚Je tu ještě něco, co byste možná měl vědět.“ Stručně a jasně mu pověděla o doktoru Trevesovi, jak u nich byl na večeři, a o historce, kterou jim vyprávěl. Vrchní inspektor Battle o to projevil značný zájem.

„Řekl, že by toho člověka poznal? Mimochodem – šlo o muže nebo o ženu?“

„Měla jsem dojem, že tu historku vypráví o chlapci – ale doktor Treves to vlastně neřekl – jak si teď vzpomínám – výslovně prohlásil, že nám nic konkrétního o pohlaví a věku toho pachatele nepoví.“

„Vážně? To je myslím dost významné. A řekl, že to dítě mělo nějakou fyzickou zvláštnost, podle které by je kdokoli poznal?“

„Ano.“

„Možná nějakou jizvu – má tu někdo nějakou jizvu?“ Všiml si, že Mary Aldinová poněkud zaváhala, než odpověděla: , Já jsem si ničeho takového nevšimla.“

‚Jen nepovídejte, slečno Aldinová,“ pousmál se.

„Vy jste si toho všimla. A nemyslíte, že v takovém případě si toho povšimnu i já?“ Zavrtěla hlavou.

‚Já – já jsem si ničeho podobného nevšimla.“ Viděl ale, že je zaražená a nesvá. Jeho slova v ní zřejmě vyvolala řadu velice nepříjemných myšlenek. Rád by byl věděl, nač myslí, ale zkušenost mu říkala, že naléháním by v tomto okamžiku ničeho nedosáhl.

Znova proto zavedl řeč na starého doktora Trevese. Mary mu pověděla, jak tragicky ten večer skončil. Battle se jí dost dlouho vyptával. Potom řekl klidně: „Tohle je pro mne novinka. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal.“

„S čím?“

„Nikdy jsem se ještě nesetkal s vraždou spáchanou tak, že někdo prostě pověsil tabulku na výtah.“ Vypadala zděšeně.

„Snad si proboha nemyslíte –?“

„Že to byla vražda? Samozřejmě, že to byla vražda! Rychlá, vynalézavá vražda. Nemuselo to ovšem vyjít – ale vyšlo to.“ ‚Jen proto, že doktor Treves věděl –?“

„Ano. Poněvadž byl schopen vás na někoho v tomto domě upozornit. Takhle jsme ale začali v naprosté temnotě. Teď už nám bliklo světýlko a případ se postupně vyjasňuje. Něco vám povím, slečno Aldinová – tahle vražda byla předem neobyčejně pečlivě připravena do nejmenších detailů. A chci, abyste si vryla do pamětí jednu věc – nikdo se od vás nesmí dovědět, že jste mi tohle řekla. To je teď důležité. Nikomu to neříkejte, prosím vás o to.“ Mary přikývla. Pořád ještě vypadala jako omámená. Vrchní inspektor Battle opustil místnost a pokračoval v práci, z níž ho Mary Aldinová vyrušila. Postupoval metodicky jako vždy. Potřeboval určitou informaci a nová slibná stopa, která se před ním vynořila, byla sice neobyčejně lákavá, ale nedokázala jej odvrátit od systemati…