Nultá hodina

X

Bylo dvanáctého září.

„Už jen dva dny,“ řekla Mary Aldinová, ale vzápětí se kousla do rtu a zčervenala. Thomas Royde se na ni zamyšleně podíval.

„Tak ty máš takovéhle pocity?“

„Nevím, co se to se mnou děje,“ řekla Mary.

„V životě jsem si nikdy tak strašně nepřála, aby už nějaká návštěva byla u konce. A jindy míváme takovou radost, když k nám Nevile přijede. A Audrey samozřejmě také.“ Thomas přikývl.

„Tentokrát ale,“ pokračovala Mary, „mám pocit, jako bych seděla na bedně s dynamitem, která může každým okamžikem vybuchnout. Proto taky dnes ráno, jakmile jsem se probudila, jsem si řekla: ‚Už jenom dva dny. Audrey odjíždí ve středu a Nevile s Kay ve čtvrtek.“

„A já pojedu v pátek,“ řekl Thomas.

„Ach ne, tebe nepočítám. Ty jsi tu byl má jediná opora. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

„Hrál jsem tu roli živého nárazníku, co?“

„Mnohem víc. Byl jsi tak laskavý a tak – tak klidný. Zní to možná trochu směšně, ale vystihuje to přesně to, co cítím.“ Zdálo se, že to Thomase potěšilo, ale i poněkud uvedlo do rozpaků.

„Nevím, proč jsme byli všichni tak podráždění,“ řekla Mary zadumaně.

„Koneckonců, i kdyby bylo k něčemu došlo – bylo by to sice nechutné a trapné, ale nic víc.“

„Podle tebe to ale nebylo jenom tohle.“

„Jistěže ne. Jde o ten pocit jakési zlé předtuchy, velice konkrétní. Cítí to dokonce i služebnictvo. Děvče z kuchyně se dnes ráno rozplakalo a dalo výpověď – bez jakéhokoli důvodu. Kuchařka je nervózní – Hurstall je věčně jak na trní – a dokonce i Barrettová, která bývá obvykle klidná jak – no jako bitevní loď – vypadá celá vynervovaná. A to všechno proto, že Nevile přišel s tím směšným nápadem – spřátelit svou dřívější a nynější ženu a ukonejšit tak své svědomí.“.,Jenomže s touhle duchaplnou ideou totálně neuspěl,“ poznamenal Thomas.

„Ovšem. Kay je z toho celá bez sebe. A já si nemohu pomoct, Thomasi, ale není mi jí ani trošičku líto.“ Mary se odmlčela.

„Všiml sis, jak se Nevile včera večer díval po Audrey, když šla nahoru po schodech? Pořád mu ještě není lhostejná, Thomasi. Celá ta záležitost byla úplně tragický omyl.“

Thomas si začal nacpávat dýmku.

„Na to měl myslet dřív,“ řekl tvrdě.

„Jistě – já vím. Tohle říkají všichni. Nezmění to ale nic na skutečnosti, že celá ta věc je tragédie. A Nevila je mi stejně líto, ať chci nebo nechci.“

„Lidé jako Nevile –“ řekl Thomas a pak se zarazil.

„Ano?“

„Lidé jako Nevile si myslí, že všechno vždycky musí dopadnout tak, jak si přejí oni – a také, že musí dostat všechno, nač si vzpomenou. Mám dojem, že se Nevile nikdy v životě před ničím nezarazil, dokud ho nepotkala tahle věc s Audrey. No a teď to zkusil. Teď už Audrey nedostane. Je mimo jeho dosah. Nic mu nepomůže, když se před ní bude natřásat a prozpěvovat medovým hláskem. S tím se prostě bude muset smířit.“

„Máš asi pravdu. Zní to ale dost tvrdě. Audrey byla do Nevila hrozně zamilovaná, když si ho brala – a vždycky spolu výtečně vycházeli.“

„Ano, jenomže teď se rozmilovala.“

„Kdoví,“ zašeptala Mary téměř neslyšně. Thomas pokračoval:

l ,,A povím ti ještě něco jiného. Nevile by si měl raději dát pozor na Kay. Patří k těm nebezpečným mladým ženám – opravdu nebezpečným. Jakmile jednou ztratí trpělivost, nezastaví se před ničím.“

„Panebože,“ vzdychla si Mary. Pak se ale vrátila ke své původní poznámce a řekla s nadějí v hlase: „No, už jenom dva dny.“ V posledních čtyřech či pěti dnech naráželi pořád jen na samé potíže. Smrt doktora Trevese znamenala pro lady Tressilianovou j šok, který se nepříznivě odrazil na jejím zdravotním stavu. Pohřeb se konal v Londýně a Mary tomu byla jen ráda, neboť stará paní se tak přestala obírat smutnou událostí mnohem dřív, než kdyby se obřad odbýval na místě. I vedení domácnosti bylo v takovém nervózním ovzduší velice obtížné a Mary se ten den ráno cítila opravdu unavená a skleslá.

„Taky to trochu dělá to počasí,“ řekla nahlas.

„Tohle přece není obvyklé.“

Září bylo opravdu neobyčejně teplé a hezké. Některé dny teploměr ukazoval až šestadvacet stupňů ve stínu. Nevile vyšel z domu a připojil se k nim právě ve chvíli, kdy to Mary říkala.

„Naříkáte si na počasí?“ zeptal se a přelétl očima po obloze. ‚Je to vážně neuvěřitelné. V téhle době nikdy takové horko nebylo. A je úplné bezvětří. Člověku to nějak jde na nervy. Přesto si ale myslím, že to nebude dlouho trvat a zaprší. Tohle tropické vedro máme dneska naposled.“

Thomas Royde se velice zdvořile, ale bez udání důvodu odporoučel a v této chvíli právě zmizel za rohem domu.

„Bubák Thomas vzal roha,“ řekl Nevile.

„Nedá se říct, že by v mé společnosti nacházel potěšení.“

„Je to hrozný dobrák,“ řekla Mary.

„V tom s tebou tedy nesouhlasím. Je to úzkoprsý chlap, plný předsudků.“

„Doufal vždycky, že se ožení s Audrey, aspoň si to myslím. Pak jsi přišel ty a překazils mu to.“

„Trvalo by mu sedm let, než by se rozhodl, jestli ji má požádat o ruku. Nebo snad počítal s tím, že chudák holka bude čekat, než on si to rozmyslí?“

„Možná že teď se to všechno srovná,“ řekla Mary uvážlivě.

Nevile se na ni podíval a povytáhl obočí.

„Věrná láska dojde odměny? Ze by si Audrey vzala toho nemrcoucha? To by se tedy pěkně zahodila. Ba ne, to se mi nezdá, že by si Audrey vzala bubáka Thomase.“

„Věřím, že ho má opravdu velice ráda, Nevile.“

„Vy ženské jste učiněné dohazovačky! Copak nemůžeš Audrey dopřát, aby si užila trochu svobody?“

„Samozře…