Nultá hodina

VI

Lady Tressilianová přijala doktora Trevese se zjevným potěšením. Oba se brzo ponořili do příjemného proudu vzpomínek na společné známé.

Po půlhodinovém rozhovoru si lady Tressilianová zhluboka a spokojeně vydechla.

„No ne,“ řekla, „já se obdivuji sama sobě! Člověka nic tak neosvěží jako pár pořádných drbů a vzpomínky na staré skandály.“ l „Troška zlomyslnosti je koření života,“ přisvědčil bodře doktor l Treves.

„Mimochodem,“ řekla lady Tressilianová, „co si myslíte o té naší obdobě věčného trojúhelníku?“

Doktor Treves se zatvářil diskrétně a nechápavě. „Hm – jaký trojúhelník máte na mysli?“

„Nepovídejte, že jste si ničeho nevšiml! Myslím Nevila a obě jeho ženy.“

„Ach tak! Nynější paní Strangeová je mimořádně přitažlivá mladá žena.“

„To je přece Audrey také,“ řekla lady Tressilianová. Doktor Treves připustil: ‚Jistě – má své kouzlo.“ Lady Tressilianová zvolala:

„Chcete říct, že dokážete pochopit muže, který opustil Audrey – takovou vzácnou ženu – kvůli – kvůli nějaké Kay?“ Doktor Treves odpověděl klidně: „Dokonale. To se stává často.“

„Ale je to nechutné. Kdybych já byla muž, brzo by mě unavila, a měla bych vztek sama na sebe, že jsem jí tak naletěla!“

„To se také často stává. Takováhle náhlá vášnivá vzplanutí zpravidla netrvají dlouho,“ řekl doktor Treves a tvářil se přitom velice nevášnivě a zároveň korektně.

„A co pak?“ zeptala se lady Tressilianová.

„Obvykle,“ řekl doktor Treves, „obvykle se obě strany nějak – ehm – přizpůsobí. Velice často z toho bývá druhý rozvod. Muž se potom ožení s třetí partnerkou – najde si nějakou soucitnou duši.“

„To je nesmysl! Někteří vaši klienti možná – ale Nevile není žádný mormon!“

„Někdy se také stává, že se původní partneři znova vezmou.“ Lady Tressilianová zavrtěla hlavou.

„To ne! Na to je Audrey příliš hrdá.“

„Myslíte?“

„Vím to jistě. Nekruťte tak nevěřícně hlavou!“

„Udělal jsem tu zkušenost,“ řekl doktor Treves, „že v milostných záležitostech mívají ženy hrdosti velice málo nebo vůbec žádnou. Často o hrdosti hovoří, ale v jejich činech ji není vidět.“

„Vy nemůžete Audrey pochopit. Měla Nevila strašně ráda. Možná až moc. Když ji kvůli tomu děvčeti opustil ačkoli já mu to vcelku nemám za zlé – to děvče ho všude pronásledovalo a víte, jací muži jsou!, Audrey už ho nikdy nebude chtít vidět.“ Doktor Treves si zdvořile odkašlal.

„Přesto však je tady,“ řekl.

„Bohužel,“ připustila lady Tressilianová rozmrzele.

„Přiznám se vám, že už těmhle moderním móresům nerozumím. Mám dojem, že sem Audrey přijela jen proto, aby dokázala, jak je jí to lhostejné a že už jí na tom nezáleží!“

„To je velice pravděpodobné.“ Doktor Treves si pohladil bradu, „Sama si to podle všeho namlouvá.“

„Myslíte,“ řekla lady Tressilianová, „že snad pořád ještě po Nevilovi touží a že – ale kde! Tomu prostě nevěřím!“

„Možné to je,“ řekl doktor Treves.

„To bych nesnesla,“ řekla lady Tressilianová.

„Něco takového bych ve svém domě nesnesla.“

„Trochu vám to jde na nervy, že?“ zeptal se doktor Treves pohotově.

„Panuje tu napjaté ovzduší. Hned jsem to vycítil.“

„Tak vy to cítíte také?“ řekla lady Tressilianová ostře.

„Ano – musím se přiznat, že mě to znepokojuje. Ve skutečných citech obou stran se nedokážu orientovat, ale podle mého názoru je tu cítit střelný prach. Každým okamžikem tu může dojít k explozi.“

„Nemluvte jako Guy Fawkes* a raději mi povězte, co dělat,“ řekla lady Tressilianová.

Doktor Treves spráskl ruce.

*Guy Fawkes – známá postava z anglických dějin. Pokusil se 5. listopadu 1605 vyhodit do povětří budovu britského parlamentu s králem i s poslanci. – Poznámka překladatele.

„Jsem opravdu na rozpacích, co bych vám měl navrhnout. S jistotou vím jen tolik, že tu existuje nějaké ohnisko. Kdybychom je zjistili – jenomže i pak ještě zůstává mnoho nejasného.“

„Nemám v úmyslu požádat Audrey, aby odjela,“ řekla lady Tressilianová.

„Pokud jsem ji mohla pozorovat, chovala se ve velice těžké situaci perfektně. Byla zdvořilá, ale rezervovaná. Myslím, že se jí nedá absolutně nic vytknout.“

.Jistěže,“ řekl doktor Treves.

„Ovšem, přece jen to ale na mladého Nevila Strangea velice nápadně zapůsobilo.“

„Nevile se nechová nejlíp,“ řekla lady Tressilianová.

„Chci si s ním o tom promluvit. V tuhle chvíli ho ale nemohu vyhodit z domu. Matthew ho prakticky pokládal za adoptivního syna.“

„Já vím.“

Lady Tressilianová si povzdechla. Řekla poněkud tlumeným hlasem:

„To víte, že Matthew se zde utopil?“

„Ano, vím.“

„Moc lidí se divilo, že jsem tu zůstala. Dokazuje to jen, jak jsou hloupí. Tady jsem totiž vždycky cítila, že Matthew je u mne, že je blízko. Všude jinde bych si připadala hrozně opuštěná a cizí.“ Odmlčela se a pak pokračovala.

„Zpočátku jsem doufala, že to nebude dlouho trvat a budu ho následovat. Zvlášť když mě začalo zlobit zdraví. Jsem na tom ale asi stejně jako ta skřípavá vrata – věční pacienti, kteří nikdy neumřou.“ Rozhněvaně udeřila pěstí do polštáře.

„Že bych z toho měla radost – to ne, to vám tedy povím! Vždycky jsem doufala, že až přijde můj čas, odbude se to rychle – že se podívám smrti do očí zblízka – a nebudu cítit, jak se mi plíží za zády, jak je mi pořád v patách – jak mě pomalu nutí smiřovat se s jedním ponížením za druhým, jak už to s nemocnými bývá. Čím je člověk bezmocnější – tím víc je odkázaný na druhé lidi.“

„Nepochybuji ale, o tom, že jsou to lidé, kteří vás mají velice rádi, i Máte spolehlivou služku?“

„Barrettovou? To je ta, co vás sem přivedla. Hotový poklad! Je to věrná duše, stará a osvědčená. Mohu se na ni plně spolehnout. Slouží už u mne kolik let.“

„A řekl bych, že můžete mluvit opravdu o štěstí, když máte Mary Aldinovou.“

„To je pravda. Jsem moc šťastná, že Mary mám.“ ‚Je to vaše příbuzná?“

„Neteř z třetího kolena. Patří k těm nesobeckým bytostem, jejichž život je jedním jediným sebeobětováním pro druhé. Pečovala o svého otce – byl to schopný člověk – ale strašně přísný.

Když umřel, prošila jsem ji, aby se odstěhovala ke mně, a žehnám tomu dni, kdy sem přišla. Nemáte představu, jak hrozná bývá větš…