Proč nepožádali Evanse?

KAPITOLA XXI.
Roger odpovídá na otázku

Štěstěna jí byla nakloněna, neboť na Rogera narazila kousek od domu.

„Dobrý den,“ zvolal. „Vrátila jste se z Londýna brzy.“

„Neměla jsem na něj náladu,“ řekla Frankie.

„Už jste byla v domě?“ zajímal se. Jeho tvář zvážněla. „Jak jsem zjistil, Nicholson právě odkrývá Sylvii pravdu o chudákovi Henrym. Ubohé děvče, vzala to těžce. Zdá se, že neměla sebemenší podezření.“

„Já vím,“ řekla Frankie. „Byli spolu v knihovně, když jsem přišla. Vypadala — velmi rozrušeně.“

„Poslyšte, Frankie,“ pokračoval‘ Roger. „Henry se musí za každou cenu léčit. Zatím není ten návyk až tak silný. Nebere drogy moc dlouho. A má tu nejlepší motivaci na světě k tomu, aby se léčil — Sylvii, Tommyho, domov. Je nutné, aby se mu náležitě vysvětlila situace. Nicholson je přesně ten člověk, který to může zařídit. Onehdy jsem s ním mluvil. Dosáhl několika ohromných úspěchů — dokonce u lidí, kteří byli na tom svinstvu závislí celá léta. Kdyby jen Henry souhlasil s tím, že půjde na usedlost —“

Frankie ho přerušila.

„Podívejte,“ řekla. „Chtěla bych se vás na něco zeptat. Jen jednu otázku. Snad mě nebudete považovat za moc přidrzlou.“

„Oč jde?“ zeptal se Roger se vzbuzenou zvědavostí.

„Odpovíte mi, když se vás zeptám, zda jste vzal fotografii z kapsy toho muže — toho, který spadl v Marchboltu z útesu?“

Pozorně ho sledovala a všímala si každičkého detailu jeho výrazu. Výsledek ji uspokojil.

Nepatrná mrzutost, náznak rozpačitosti — žádné projevy viny či zděšení.

„Jak jste na to, proboha, přišla?“ pronesl. „Nebo vám to řekla Moira? Ta o tom ale neví —“

„Takže jste ji vzal?“

„Zřejmě se budu muset přiznat.“

„Proč?“

Roger vypadal opět rozpačitě.

„No, zkuste se na to podívat z mého pohledu. Jsem tam a hlídám mrtvolu neznámého muže. Něco mu vykukuje z kapsy. Podívám se na to. Neuvěřitelnou shodou náhod je to fotografie ženy, kterou znám — vdané ženy — ženy, o které se domnívám, že není vdaná příliš šťastně. Co se bude dít? Soudní ohledání. Publicita. Jméno té nešťastné ženy bude nejspíš vláčeno všemi novinami. Jednal jsem spontánně. Vzal jsem tu fotografii a roztrhal ji. Snad jsem se nezachoval správně, ale Moira Nicholsonová je milá duše a nechtěl jsem, aby se do něčeho namočila.“

Frankie se zhluboka nadechla.

„Tak takhle to bylo,“ řekla. „Kdybyste jen věděl —“

„Věděl co?“ zeptal se Roger nechápavě.

„Nevím, co všechno vám teď hned můžu říct,“ odvětila Frankie. „Snad později. Je to docela komplikované. Dokážu pochopit, proč jste vzal tu fotografii. Měl jste ale nějaký důvod k tomu, abyste zamlčel, že jste toho muže poznal? Nebylo vaší povinností to sdělit policii?“

„Že jsem ho poznal?“ řekl Roger se zmateným výrazem. „Jak bych ho mohl poznat? Vždyť jsem ho neznal.“

„Ale asi týden před tím jste se tady s ním přece setkal.“

„Má milá, copak jste se zbláznila?“

„Alan Carstairs — setkal jste se s ním, ne?“

„Ale jistě! S tím mužem, který sem přijel s Rivingtonovými. Tím mrtvým ale nebyl Alan Carstairs.“

„Byl!“

Upřeně na sebe hleděli a Frankie ze sebe se znovunabytou podezíravostí vypravila:

„Určitě jste ho musel poznat!“

„Já mu ale vůbec neviděl do tváře,“ oponoval Roger.

„Cože?“

„Ne. Měl přes obličej přehozený kapesník.“

Frankie na něj zírala. Náhle si vzpomněla, jak se Bobby při svém prvním líčení oné tragédie zmínil o tom, že přes tvář mrtvoly položil kapesník.

„Ani vás nenapadlo nahlédnout pod něj?“ pokračovala Frankie.

„Nenapadlo. Proč bych to dělal?“

„Jistě,“ zamyslela se Frankie. „Kdybych já našla fotku svého známého v kapse mrtvého člověka, prostě bych se musela podívat na jeho tvář. Muži jsou tak nádherně odolní vůči zvědavosti! Chudinka,“ pokračovala. „Je mi jí tak strašně líto.“

„Koho? Moiry Nicholsonové? Proč ji tolik litujete?“

„Protože je vyděšená,“ odpověděla Frankie zamyšleně.

„Ona neustále vypadá jako napůl k smrti vyděšená. Čeho se bojí?“

„Svého manžela.“

„Sám nevím, jestli bych stál o to mít proti sobě Jaspera Nicholsona,“ připustil Roger.

„Je přesvědčená, že se ji pokouší zabít,“ vyhrkla ze sebe Frankie.

„Ach bože!“ Nevěřícně se na ni podíval.

„Sedněte si,“ pobídla ho Frankie. „Povím vám spoustu věcí. Musím vám dokázat, že doktor Nicholson je nebezpečný zločinec.“

„Zločinec?“

Rogerův hlas zněl upřímně nevěřícně.

„Vydržte, než uslyšíte celý příběh.“

Jasně a podrobně mu vyložila vše, co se udalo od onoho dne, kdy Bobby s doktorem Thomasem objevili tělo. Pro sebe si nechala jenom to, že její nehoda nebyla opravdová. Snažila se vyvolat dojem, že otálela s odjezdem z Merroway Courtu kvůli své neodbytné touze přijít té záhadě na kloub.

Rozhodně si nemohla stěžovat na nedostatek zájmu a pozornosti ze strany svého společníka. Rogera celý příběh doslova fascinoval.

„A to všechno je pravda?“ ptal se. „O tom chlapíkovi Jonesovi, kterého chtěli otrávit, i všechno ostatní?“

„Nic než svatá pravda, můj milý.“

„Omluvte mé pochybnosti, ale ta fakta jsou dost těžko stravitelná, nezdá se vám?“

Na chvíli se, zamračen, odmlčel.

„Poslyšte,“ začal nakonec. „Ač to celé zní dost fantasticky, podle mě máte zřejmě pravdu ve své první dedukci. Ten muž — Alex Pritchard či Alan Carstairs — byl určitě zavražděn. Kdyby tomu tak nebylo, nevidím jediný důvod k útokům na Jonese. Jestli je vodítkem věta ‚Proč nepožádali Evanse?‘ nebo ne, je asi celkem jedno, protože nemáte nejmenší tušení, kdo je Evans nebo kdo by ho měl o co žádat. Dejme tomu, že vrah nebo vrahové předpokládali, že Jones něco ví, ať už si toho byl či nebyl vědom. To pro ně představovalo nebezpečí. A tak se rozhodli zbavit se ho a pravděpodobně by se o to pokusili znovu, kdyby se mu dostali na stopu. Až potud to dává smysl. Nechápu ale, jakým postupem jste se dostali k tomu, že Nicholsona pokládáte za zločince.“

„Působí tak zlověstně a má tmavomodrého talbota a nebyl tady v den, kdy Bobbyho otrávili.“

„To jsou pěkně slabé důkazy.“

„K tomu jsou tu všechny ty věci, které paní Nicholsonová vyprávěla Bobbymu.“

Všechny ty věci mu vylíčila. Znovu zněly, vyřčeny nahlas na pozadí mírumilovné an…