Proč nepožádali Evanse?

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Proč nepožádali Evanse? (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie65 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Proč nepožádali Evanse?

Anotace

Tentokrát nesledujeme Hercula Poirota nebo Jane Marplovou při mistrovském odhalení, bleskových dedukcích či zázračném pochopení souvislostí, ale dva úplně obyčejné lidi, kterým se tento příběh stal. Stejně tak by se mohl stát i nám. Vše začíná v Marchboltu na golfovém hřišti, kde syn místního vikáře Bobby Jones objeví umírající muže, který zabloudil a spadl. Bobbyho žene vlastní zvědavost – kdo je žena na fotografii v kapse mrtvého a kde se tu vzal? Proto začíná se svojí přítelkyní Frankie Derwentovou pátrat, aby odpověděli na jeho poslední slova – Proč nepožádali Evanse? Oba mladí lidé riskují své životy, aby odhalili tajemství, zpočátku jen domnělé. Ve hře jsou podvodníci, drogy, bohatsví a dědictví. Čím více se přibližují pravdě, tím tvrdší a vychytralejší je protivník. Až tváří v tvář skutečnému vrahovi začínají Frankie a Bobby chápat, jak to doopravdy bylo.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Why Didn't They Ask Evans? / The Boomerang Clue

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Proč nepožádali Evanse?“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA XIII.
Alan Carstairs

Kupodivu se Frankie dostalo potvrzení její teorie hned na druhý den, a to od Rogera.

Odehráli partičku tenisu a pak si sedli a popíjeli vychlazené nápoje.

Zapředli nezávaznou konverzaci a Frankie si čím dál více uvědomovala kouzlo člověka, který — tak jako Roger Bassington-ffrench — procestoval celý svět. Stále jí tanula na mysli zjevná odlišnost této černé ovce rodiny a jeho trudnomyslného a těžkopádného bratra — odlišnost, která vyznívala ve prospěch prvního z nich.

Zatímco se Frankie honily hlavou tyto myšlenky, nastalo mezi oběma ticho. Přerušil ho Roger, který promluvil zcela odlišným tónem hlasu.

„Lady Frances, hodlám udělat takovou zvláštní věc. Znám vás méně než čtyřiadvacet hodin, ale můj instinkt mi říká, že právě vy jste člověk, který mi může poradit.“

„Poradit?“ zeptala se Frankie překvapeně.

„Ano. Nemohu se rozhodnout mezi dvěma různými postupy.“

Odmlčel se. Naklonil se dopředu, pohupoval raketou mezi koleny a čelo se mu trochu svraštilo. Vypadal ustaraně a znepokojeně.

„Jde o mého bratra, lady Frances.“

„Ano?“

„Bere drogy. Jsem si tím jistý.“

„Podle čeho tak usuzujete?“ zajímala se Frankie.

„Podle všeho. Z toho, jak vypadá. Z častých změn nálady. A všimla jste si jeho očí? Má zornice jako špendlíkové hlavičky.“

„Toho jsem si všimla,“ připustila Frankie. „Co myslíte, že to je?“

„Morfium nebo nějaký druh opia.“

„Už to trvá dlouho?“

„Já bych odhadoval začátek toho všeho asi tak šest měsíců zpátky. Vzpomínám si, že si tehdy dost stěžoval na nespavost. Nevím, kdy a jak si to vzal poprvé, ale podle mě k tomu muselo dojít krátce potom.“

„Jak se k tomu dostává?“ zeptala se Frankie prakticky.

„Řekl bych, že mu to chodí poštou. Všimla jste si, že některé dny kolem svačiny je obzvlášť nervózní a podrážděný?“

„Ano, všimla.“

„Mám takové podezření, že je to vždycky, když dobere svoje zásoby a čeká na další dávku. Potom, když v šest hodin dorazí večerní pošta, se zavře do pracovny a k večeři přijde jako vyměněný.“

Frankie přikývla. Vybavovala si, jak při večeři občas nepřirozeně oslňoval svou konverzační dovedností.

„Odkud mu ale dodávka přichází?“ zeptala se.

„Ach, tak to nevím. Rozhodně by mu to nedával žádný seriózní lékař. Tuším, že v Londýně existují jisté zdroje, kde člověk za vysokou cenu dostane, co chce.“

Frankie zamyšleně přikývla.

Vzpomněla si, jak Bobbymu říkala cosi o bandě pašeráků drog a on namítal, že by neměla míchat moc zločinů dohromady. Bylo dost zvláštní, že hned na začátku jejich pátrání přišli na stopu něčemu takovému.

Bylo také s podivem, že je na takovou stopu přivedl právě hlavní podezřelý.Více než kdykoli předtím to Frankie svádělo k tomu, aby Rogera Bassington-ffrenche zprostila obvinění z vraždy.

Stále tu však byla ta nevysvětlitelná záležitost s výměnou fotografie. Důkazy svědčící proti němu zůstávaly, připomínala si, stále stejné. Proti nim stála pouze osobnost samotného muže. A všichni vždycky tvrdí, že vrahové bývají okouzlující lidé!

Setřásla tyto myšlenky a obrátila se ke svému společníkovi.

„Proč vlastně mi tohle všechno vyprávíte?“ zajímala se upřímně.

„Protože nevím, co si počít se Sylvií,“ odpověděl prostě.

„Myslíte, že o tom neví?“

„Samozřejmě že ne. Mám jí to říct?“

„To je těžké —“

„Je to těžké. Proto jsem si myslel, že byste mi mohla pomoct. Sylvia si vás moc oblíbila. Nijak zvlášť jí nezáleží na nikom tady odtud, ale vy jste se jí líbila hned od začátku — řekla mi to. Co mám dělat, lady Frances? Když jí to prozradím, uvalím jí na hřbet obrovské břemeno.“

„Kdyby o tom věděla, mohla by třeba nějak zapůsobit,“ napadlo Frankie.

„O tom pochybuji. Pokud jde o drogy, nikdo — ani ten nejbližší a nejdražší — nedokáže nijak zapůsobit.“

„To je dost beznadějný přístup, ne?“

„Je to fakt. Existují samozřejmě určité možnosti. Kdyby jen Henry souhlasil s tím, aby podstoupil léčbu. Kousek odtud je taková léčebna, vede ji jistý doktor Nicholson.“

„On by s tím ale nikdy nesouhlasil, že?“

„Možná ano. Někdy se dá člověk, který bere morfium, zastihnout v takovém rozpoložení, kdy by ho přemrštěné výčitky dohnaly k čemukoli, co by ho vyléčilo. Přikláním se k názoru, že by se do takového stavu dal Henry dostat snadněji, kdyby měl za to, že Sylvia nic netuší — kdyby se jeho prozrazení použilo jako hrozba. V případě úspěšné léčby (říkají tomu, samozřejmě, ‚nervy‘) by se o tom vůbec nemusela dozvědět.“

„Musel by kvůli té léčbě odjet?“

„Ta léčebna, kterou mám na mysli, je asi tři míle odtud, na druhém konci vesnice. Vede ji jeden kanadský lékař — doktor Nicholson. Podle mě velice schopný muž. A Henry ho naštěstí má rád. Pst — tamhle jde Sylvia.“

Paní Bassington-ffrenchová se k nim připojila a prohodila:

„Hráli jste dlouho?“

„Tři sety,“ odpověděla Frankie. „A pokaždé jsem prohrála.“

„Hrajete velmi dobře,“ zalichotil Roger.

„Já jsem na tenis moc líná,“ řekla Sylvia. „Někdy musíme pozvat Nicholsonovy. Paní Nicholsonová moc ráda hraje. Co — co se děje?“ Zpozorovala pohled, který si druzí dva vyměnili.

„Nic — jenom jsem o Nicholsonových právě vyprávěl lady Frances.“

„Měl bys ji raději oslovovat Frankie — jako já,“ navrhla Sylvia. „Není zvláštní, že kdykoli člověk o někom nebo o něčem mluví, krátce nato o tom samém mluví někdo jiný?“

„Jsou to Kanaďané, viďte?“ zajímala se Frankie.

„On určitě. Ona je podle mě spíš Angličanka, ale jistě to nevím. Je to taková milá osůbka — naprosto okouzlující s těma velkýma tklivýma očima. Nějak se mi zdá, že není příliš šťastná. Musí to být deprimující život.“

„On prý vede nějaké sanatorium.“

„Ano — pro nervově nemocné a lidi, kteří berou drogy. Prý je dost úspěšný. Je to docela pozoruhodný muž.“

„Máte ho ráda?“

„Ne,“ odpověděla Sylvia stroze, „nemám.“ Po chvíli ještě poměrně rázně dodala: „Vůbec ne.“

Později upozornila Sylvia Frankie na fotografii stojící na klavíru, na níž byla půvabná žena s velkýma očima.

„To je Moira Nicholsonová. Roztomilá tvář, viďte? Jeden muž, který sem nedávno zavítal s našimi přáteli, jí byl doslova uchvácen. Myslím, že se s…