Proč nepožádali Evanse?

KAPITOLA X.
Příprava nehody

O týden později se Bobby přidal k Badgerovi. Od Frankie dostal několik záhadných vzkazů, většinou naškrábaných takovým způsobem, že nebyl schopen je přečíst a pouze si domýšlel jejich význam. Celkově však vyzněly tak, že Frankie má zřejmě nějaký plán a on (tedy Bobby) nemá nic podnikat až do chvíle, kdy ho k tomu Frankie pobídne. To bylo jen dobře, neboť Bobby by si těžko našel volnou chvilku na cokoli, jelikož tomu nešťastníkovi Badgerovi se podařilo zavléci sebe i svůj podnik do všech možných peripetií, jaké si jen dokážete představit, a Bobby byl neustále zaneprázdněn rozmotáváním toho neuvěřitelného zmatku, do něhož se jeho přítel zřejmě dostával.

Mezitím zůstával tento mladý muž neustále ve střehu. Půl gramu morfia zapůsobilo tak, že jeho příjemce začal být nanejvýš obezřetný, pokud šlo o jídlo a pití, a dokonce ho tato dávka přiměla, aby si do Londýna přivezl služební revolver, ačkoli mu jeho nošení bylo silně nepříjemné.

Právě začínal mít pocit, že celá záležitost byla pouhou bláznivou noční můrou, když se Frankie se svým bentleyem přiřítila před autodílnu. Bobby ji vyšel uvítat v zamaštěné kombinéze. Frankie byla za volantem a vedle ní seděl poněkud zasmušile vyhlížející mladík. „Ahoj, Bobby,“ pozdravila Frankie. „To je George Arbuthnot. Je doktor a budeme ho potřebovat.“

Poté, co oba muži vzali navzájem na vědomí přítomnost toho druhého, se Bobby nepatrně otřásl.

„Víš určitě, že budeme potřebovat doktora?“ zeptal se. „Nepřeháníš to trochu s tím pesimismem?“

„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Frankie. „Hodí se mi do plánu, který se chystám provést. Poslyš, můžeme tady zajít někam, kde se dá mluvit?“

Bobby se váhavě rozhlédl kolem sebe.

„No, můžeme jít do mé ložnice,“ odpověděl nejistě.

„Skvěle,“ řekla Frankie.

Vystoupila z auta a spolu s Georgem Arbuthnotem následovali Bobbyho po venkovních schodech až do miniaturní ložnice.

„Nevím,“ řekl Bobby, když se opět nejistě porozhlédl kolem, „jestli se tu dá někam sednout.“

Nedalo. Jediná židle byla zavalena zřejmě kompletním Bobbyho šatníkem.

„Stačí postel,“ řekla Frankie a hned sebou na ni žuchla. George Arbuthnot učinil to samé a postel zasténala na protest.

„Mám to všechno naplánované,“ spustila Frankie. „Nejdřív potřebujeme auto. Stačilo by nějaké od vás.“

„Chceš říct, že máš v úmyslu koupit od nás auto?“

„Ano.“

„To je od tebe, Frankie, vážně moc hezké,“ řekl Bobby s nefalšovanou vděčností. „Ale to nemusíš. Každá dobročinnost má svou mez — i když jde o přátele.“

„Ale tys to špatně pochopil,“ řekla Frankie. „Takhle to vůbec není. Vím, jak to myslíš — něco jako když si koupíš naprosto příšerné oblečení a klobouky od svého známého jenom proto, že se zrovna pustil do podnikání. Je to otrava, ale má se to tak dělat. Tohle je ale úplně něco jiného. Já opravdu potřebuju auto.“

„A co tvůj bentley?“

„Ten je k ničemu.“

„Jsi blázen,“ řekl Bobby.

„Nejsem. Bentley je k ničemu pro účel, pro který to auto potřebuju. Chci ho rozmlátit.“

Bobby zasténal a položil si ruku na čelo.

„Dneska asi nejsem ve formě.“

Poprvé promluvil George Arbuthnot. Měl hluboký a melancholický hlas.

„Chtěla říct,“ řekl, „že brzy nabourá.“

„Jak to může vědět?“ rozohnil se Bobby.

Frankie zoufale vzdechla.

„Tak se mi zdá,“ řekla, „že jsme začali ze špatného konce. Teď, Bobby, hezky poslouchej a pokus se vnímat, co ti budu říkat. Uvědomuju si, že tvá inteligence je prakticky zanedbatelná, ale když se soustředíš, měl bys to pochopit.“

Odmlčela se a pak pokračovala.

„Jsem na stopě Bassington-ffrenchovi.“

„Výborně!“

„Bassington-ffrench — tedy ten náš Bassington-ffrench — pobývá na sídle zvaném Merroway Court v městečku Staverley v Hampshiru. Merroway Court patří jeho bratrovi a náš Bassington-ffrench tam bydlí s tímhle bratrem a jeho ženou.“

„Čí ženou?“

„Ženou toho bratra, samozřejmě. O to ale nejde. Jde o to, jak se ty nebo já nebo oba dva vetřeme do jejich domácnosti. Byla jsem se tam podívat a prozkoumala jsem terén. Staverley je obyčejná vesnice. Kdyby se tam jen tak objevil někdo neznámý, bilo by to do očí na míli daleko. Takhle to prostě nejde. Takže jsem vymyslela plán. Bude to vypadat takhle: lady Frances Derwentová, která řídí své auto spíše neopatrně než dobře, nabourá do zdi poblíž vjezdu na Merroway Court. Auto je naprosto zdemolované, lady Frances je zdemolovaná podstatně méně a odnesou ji do domu. Utrpěla otřes mozku a šok a je důrazně zakázáno ji někam odvézt.“

„Zakázáno kým?“

„Georgem. A teď vidíš, jak do toho zapadá George. Nemůžeme riskovat, že nějaký neznámý doktor prohlásí, že mi vlastně nic není. Nebo že mě nějaký přehnaný horlivec sebere ze země a odveze do nejbližší nemocnice. Ne, bude to takhle: George zrovna také projíždí ve svém autě (měl bys nám radši prodat ještě jedno), vidí nehodu, vyskočí z auta a ujme se situace. Jsem lékař. Všichni ustupte (jestli bude mít kdo ustoupit). Musíme ji odnést do toho domu — co je to za dům, Merroway Court? Dobře, je potřeba ji důkladně prohlédnout.‘ Odnesou mě do nejlepšího volného pokoje, Bassington-ffrenchovi se budou buď soucitně nebo nemilosrdně bránit, George jim však v obou případech nedá šanci k odporu. Prohlédne mě a vysloví svůj verdikt. Naštěstí to není tak vážné, jak se obával. Žádná zlomenina, ale hrozí nebezpečí otřesu mozku. Za žádnou cenu se odtud nesmím dva tři dny hnout. Potom se budu moct vrátit do Londýna.

George odjede a pak už bude na mně, abych se vetřela rodině do přízně.“

„A kdy přijdu na řadu já?“

„Nikdy.“

„Ale počkej —“

„Ty můj chlapče, nezapomínej, že tě Bassington-ffrench zná. Mě nezná vůbec. A já jsem v pořádně si…