Proč nepožádali Evanse?

KAPITOLA VI.
Konec pikniku

Dalšího dne dostal Bobby dopis zcela odlišné povahy:

Tak je všechno zařízený, starej brachu (psal Badger nečitelnými klikyháky, které v žádném případě nesloužily ke cti drahým soukromým školám, jež mu měly poskytnout vzdělání). Včera jsem sehnal pět auťáků za 15 liber — jednoho austina, dva morrisy a dva rovery. Zatím teda moc nejezdí, ale myslím, že se v nich mužem trochu povrtat. Sakra, auto je přece auto, ne? Pokud doveze kupce až domů a cestou se nerozsype, co chtějí víc? Otevřel bych příští pondělí a spolíhám na tebe. Nenecháš mě v tom, viď, ty starej brachu? Musím říct, že teta Carrie byla prima. Jednou jsem rozbil okno nějakýmu staroušovi, co bydlel vedle ní a vyskakoval si na ní kvůli jejím kočkám, a ona se s tím nikdy nesmířila. O Vánocích mi vždycky posílala pět liber — a teď tohle.

Čeká nás úspěch. To je na beton. Chci říct, že auto je pořád auto. Seženeš ho skoro zadarmo, trochu ho přetřeš a víc ty hlupáky nezajímá. Bude to prostě bomba. Takže nezapomeň — příští pondělí! Počítám s tebou.

Ahoj

Badger

Bobby sdělil svému otci, že se příští pondělí chystá do města za prací. Popis té práce nevyvolal u vikáře žádné velké nadšení. Je nutno podotknout, že už měl s Badgerem Beadonem tu čest. Pouze uštědřil Bobbymu lekci o tom, že není záhodno brát za cokoli odpovědnost. Vzhledem k tomu, že nebyl odborníkem na finanční nebo obchodní záležitosti, byly jeho rady obecného rázu, avšak s naprosto zřejmým významem.

Ve středu obdržel Bobby další dopis. Adresa byla napsána cize vyhlížejícím ležatým písmem. Jeho obsah mladého adresáta poněkud překvapil.

Dopis byl od firmy Henriquez & Dallo z Buenos Aires a — stručně řečeno — nabízel Bobbymu práci u této firmy s platem tisíc liber ročně.

V první chvíli Bobbyho napadlo, že se mu všechno jenom zdá. Tisíc liber za rok! Dopis si přečetl ještě jednou a pozorněji. Obsahoval zmínku o tom, že dávají přednost mužům s praxí u námořnictva. A také o tom, že Bobbyho jméno se jim dostalo od kohosi nejmenovaného. Vyjádření musí být okamžité a Bobby musí být připraven nastoupit v Buenos Aires do týdne.

„Sakra!“ ulevil si Bobby poněkud nevhodným výrazem.

„Bobby!“

„Promiň, tati. Neuvědomil jsem si, že jsi tady.“

Pan Jones si odkašlal.

„Rád bych tě upozornil —“

Bobby věděl, že takto začínají dlouhé rozmluvy, a chtěl se teď jedné takové za každou cenu vyhnout. Docílil toho jednoduchým konstatováním:

„Někdo mi nabízí tisícovku ročně.“

Vikář zůstal s otevřenou pusou, chvíli neschopný jakéhokoli komentáře.

To ho úplně odrovnalo, pomyslel si Bobby spokojeně.

„Milý Bobby, rozuměl jsem ti dobře, že ti někdo nabídl tisíc liber ročně? Tisíc?“

„Přesný zásah, tati,“ odpověděl Bobby.

„To není možné.“

Bobbyho se otcova upřímná skepse nijak nedotkla. Svou hodnotu na trhu práce odhadoval trochu jinak než jeho otec.

„Musejí být padlí na hlavu,“ souhlasil vesele.

„Co je to — ehm — za lidi?“

Bobby mu podal dopis. Vikář zašmátral po svém skřipci, chvíli na dopis podezíravě upřeně hleděl a pak si ho dvakrát důkladně prostudoval.

„Velmi zvláštní,“ řekl nakonec. „Velmi zvláštní.“

„Jsou to šílenci,“ řekl Bobby. „Ach, chlapče,“ pronesl vikář. „Ono je přece jen skvělé být Angličanem. Čestnost. Tím jsme známí. Naše námořnictvo šířilo tuto ctnost po celém světě. Slovo Angličana! Tahle jihoamerická firma si je vědoma hodnoty, kterou jí přinese mladý muž, jehož bezúhonnost je neochvějná a jehož oddaností si mohou být zaměstnavatelé jistí. Na Angličana se můžeš vždycky spolehnout, že bude hrát fér —“

„A jednat na rovinu,“ doplnil Bobby. Vikář se na svého syna pochybovačně podíval. Měl vlastně na jazyku to samé, ale v Bobbyho tónu cítil cosi neupřímného.

Mladík však zřejmě mluvil naprosto vážně. „Dobře, tati,“ řekl, „ale proč zrovna já?“

„Co tím myslíš — proč zrovna já?“

„Po Anglii běhá spousta Angličanů,“ vysvětloval Bobby. „Bodří chlápci s vlastnostmi dobrých hráčů kriketu. Proč si vybrali mě?“

„Třeba tě doporučil tvůj poslední velící důstojník.“

„Nejspíš to tak bylo,“ řekl Bobby váhavě. „Ale ono na tom stejně nesejde, když tu práci nemůžu vzít.“

„Nemůžeš vzít? Jak to myslíš, chlapče?“

„No, vždyť už jsem se přece dohodl — s Badgerem.“

„S Badgerem? S Badgerem Beadonem? Nesmysl, milý Bobby. Tohle je vážné.“

„Uznávám, že to není jednoduché,“ vzdychl si Bobby.

„Teď se přece nemůžeš ohlížet na nějakou dětinskou dohodu s mladým Beadonem.“

„Já se na ni ale ohlížím.“

„Mladý Beadon je naprosto nezodpovědný. Jak jsem vyrozuměl, byl už pro své rodiče zdrojem mnoha značných potíží a výdajů.“

„Neměl štěstí. Badger je strašně důvěřivá duše.“

„Štěstí — štěstí! Spíš bych řekl, že se ten mladík nikdy ve svém životě neměl k dílu.“

„Nesmysl, tati. Vždyť vstával v pět ráno, aby nakrmil ta protivná kuřata. Nemohl přece za to, že všechna dostala mor nebo choleru nebo co to bylo.“

„Nikdy jsem ten nápad s autodílnou neschvaloval. Je to bláhovost. Musíš z toho vycouvat.“

„Ani nápad! Slíbil jsem to. Nemůžu v tom Badgera nechat. Počítá se mnou.“

Debata pokračovala dál. Vikář, předpojatý svými názory na Badgera, nebyl schopen pohlížet na žádný slib daný onomu mladíkovi jako na něco závazného. Měl Bobbyho za paličatého a odhodlaného vést za každou cenu povalečský život s jedním z nejhorších možných společníků. Bobby na druhé straně bez kouska originality neustále opakoval, že v tom nemůže Badgera nechat.

Nakonec vikář vztekle odešel z pokoje a Bobby hned na místě sedl a napsal společnosti Henriquez & Dallo, že jejich nabídku nepřijímá.

Pak si vzdychl. Nechává si uniknout šanci, která se mu už asi nikdy nenaskytne. Neviděl ale jinou možnost.

Později, na golfovém hřišti, předhodil tento problém Frankie. Pozorně mu naslouchala.

„A to bys musel jet do Jižní Ameriky?“

„Jo.“

„Jel bys rád?“

„Jasně, proč ne?“

Frankie vzdychla.

„Ale stejně si myslím,“ řekla, „že jsi udělal správně.“

„Myslíš kvůli Badgeroyi?“

„Ano.“

„Přece jsem v tom toho starého lišáka nemohl nechat.“

„To ne, ale dej si pozor, aby tě ten starý lišák, jak mu říkáš,…