Zločiny pro dva

TŘETÍ KAPITOLA
Případ růžové perly

„Co to proboha děláš?“ ptala se Pentlička, když vešla do ředitelské kanceláře Mezinárodní detektivní agentury – (heslo: Bluntovi brilantní detektivové) – a našla svého pána a vládce ležet na podlaze pod hromadou knih.

Tommy se vyhrabal na nohy.

„Snažil jsem se ty knížky narovnat do nejvyšší police ve skříni,“ stěžoval si, „a ta zatracená židle pode mnou rupla.“

„A co to vlastně je?“ ptala se Pentlička a jednu z knih sebrala. „Pes baskervillský. To bych si sama ráda někdy znova přečetla.“

„Je ti jasná ta myšlenka, ne?“ ptal se Tommy a pečlivě se oprašoval. „Půlhodinky s velkými mistry – tak něco. Víš, Pentličko, já se nemůžu zbavit pocitu, že v tomhle oboru jsme víceméně amatéři – no, v jistém smyslu amatéři být musíme, ale nezaškodilo by takříkajíc naučit se techniku. Tyhle knížky jsou detektivky od největších mistrů oboru. Hodlám vyzkoušet různé styly a porovnat výsledky.“

„Hm,“ kývla Pentlička. „Často jsem si říkala, jak asi by ti detektivové uspěli ve skutečném životě.“ Sebrala další knihu. „Ale třeba Thorndyke se ti bude zkoušet těžko. Nemáš žádné zkušenosti s medicínou a s právem ještě míň, a vůbec jsem nikdy neslyšela, že by věda byla tvoje silná stránka.“

„No, to třeba ne,“ připustil Tommy. „Ale v každém případě jsem si koupil vynikající fotoaparát a budu fotografovat stopy a zvětšovat negativy a tak podobně. A teď, mon ami, použij své malé šedé buňky – co ti říká tohle?“

Ukázal na spodní polici knihovny. Na ní ležel poněkud futuristický župan, pantofel tureckého vzhledu a housle.

„To je přece jasné, můj milý Watsone,“ kývla Pentlička.

„Přesně tak,“ potvrdil Tommy. „Sherlock Holmes.“

Vzal do ruky housle a lenivě přejel smyčcem po strunách, až Pentlička zoufale zakvílela.

V té chvíli se ozval bzučák na stole, naznačující, že do přední kanceláře dorazil klient a že tam s ním vyjednává Albert, kancelářský poslíček.

Tommy rychle odložil housle na polici a odkopl knihy pod stůl.

„Žádný spěch,“ podotkl. „Albert jim tam servíruje ty řeči o tom, že telefonuji se Scotland Yardem. Jdi do své kanceláře a začni ťukat na stroji, Pentličko. Působí to dojmem, že je v kanceláři plno práce. Nebo ne, radši zůstaň tady, já ti budu diktovat a ty si budeš dělat těsnopisné poznámky. Pojď, podíváme se na oběť, než ji Albert pošle dovnitř.“

Přistoupili k umně zamaskované špehýrce ve dveřích, kudy bylo vidět do přijímací kanceláře.

Klientem byla dívka stará asi jako Pentlička, vysoká a snědá, s poněkud vychrtlou tváří a povzneseným výrazem.

„Šaty laciné a nápadné,“ podotkla Pentlička. „Pozvi ji dál, Tommy.“

Za další minutu už si dívka tiskla ruku s oslavovaným panem Bluntem, zatímco Pentlička seděla s pohledem skromně sklopeným a blokem s tužkou v ruce.

„Moje osobní sekretářka slečna Robinsonová,“ mávl pan Blunt rukou směrem k ní. „Můžete před ní bez obav hovořit.“ Pak se na okamžik odmlčel, přimhouřil oči a unaveným tónem podotkl: „Autobusy jsou v tuhle denní dobu zřejmě nepříjemně přeplněné, že?“

„Přijela jsem taxíkem,“ odpověděla dívka.

„Aha!“ řekl ublíženě Tommy. Očima vyčítavě spočinul na modrém lístku z autobusu, který dívce čouhal z rukavice. Sledovala jeho pohled očima, pak se usmála a lístek vytáhla.

„Myslíte tohle? To jsem zvedla na chodníku. Náš mladý soused je sbírá.“

Pentlička si odkašlala a Tommy na ni vrhl výhružný pohled.

„Tak tedy k věci,“ pokračoval rázně. „Potřebujete naše služby, slečno –?“

„Jmenuji se Kingston Bruceová,“ řekla dívka. „Bydlíme ve Wimbledonu. Včera večer se dámě, která je u nás na návštěvě, ztratila cenná růžová perla. Večeřel u nás také pan St. Vincent a ten se při večeři náhodou zmínil o vaší firmě. Moje matka mě dnes ráno za vámi poslala, abych se zeptala, jestli byste se na tu věc podívali.“

Dívka mluvila s rozmrzelým nesouhlasem. Bylo nad slunce jasnější, že se s matkou v názoru na tuhle otázku neshodly. Byla tady proti své vůli.

„Chápu,“ řekl Tommy poněkud zmateně. „Nevolali jste policii?“

„Ne,“ odpověděla slečna Kingston Bruceová, „nevolali. Bylo by trapné zavolat policii a pak tu pitomou věcičku najít zakutálenou pod krbem nebo podobně.“

„Aha,“ řekl Tommy. „Takže je možné, že se šperk jen ztratil?“

Slečna Kingston Bruceová jen pokrčila rameny.

„Lidé se vším hrozně nadělají,“ zamumlala. Tommy si odkašlal.

„Tedy,“ řekl pochybovačně, „teď právě mám skutečně hodně práce –“

„Já to zcela chápu,“ řekla dívka a vstala. V jejích očích se objevil záblesk uspokojení, který přinejmenším Pentličce neušel.

„Ale přesto,“ pokračoval Tommy, „myslím, že bych stačil zajet do Wimbledonu. Dáte mi adresu, prosím?“

„Vavřínový dům, Edgeworth Road.“

„Poznamenejte si to, prosím, slečno Robinsonová.“

Slečna Kingston Bruceová zaváhala a pak řekla dost zhurta:

„Budeme vás tedy čekat. Na shledanou.“

„Zvláštní dívka,“ řekl Tommy, když návštěvnice odešla. „Nějak nevím, co si mám o ní myslet.“

„Zajímalo by mě, jestli tu věc neukradla ona sama,“ podotkla zamyšleně Pentlička. „Pojď, Tommy, uklidíme ty knížky, vezmeme auto a pojedeme tam. Mimochodem, kdo budeš teď, pořád Sherlock Holmes?“

„Myslím, že na to potřebuj u trénink,“ zavrtěl hlavou Tommy. „S tím autobusovým lístkem jsem si udělal dost ostudu, co?“

„To ano,“ kývla Pentlička. „Být tebou, tak toho na tu dívku moc nezkouším, té to pořádně pálí. A taky je nešťastná, chudinka.“

„Ty ji nejspíš už znáš skrz naskrz,“ podotkl Tommy sarkasticky, „stačilo podívat se na tvar jejího nosu, ne?“

„Já ti povím, co podle mě najdeme ve Vavřínovém domě,“ pokračovala Pentlička, jako by Tommy nic neřekl. „Domácnost plnou snobů, kteří se ze všech sil snaží dostat do vybrané společnosti; otec, jestli nějakého mají, má nejspíš nějakou vojenskou hodnost. Dívka se přizpůsobuje jejich stylu života a sama sebe za to nenávidí.“

Tommy naposled pohlédl na řádku knih, nyní úhledně srovnaných v polici.

„Myslím,“ prohlásil pak zamyšleně, „že dnes budu Thorndyke.“

„Neřekla bych, že na tomhle případu je něco medicínského nebo právnického,“ podotkla Pentlička.

„Třeba ne,“ připustil …