Zločiny pro dva

PÁTÁ KAPITOLA
Dobrodružství se záhadným cizincem

„To byl ale nudný den,“ prohlásil Tommy a zeširoka zívl.

„Už bude skoro čas na svačinu,“ podotkla Pentlička a zívla také.

V Mezinárodní detektivní kanceláři nebylo zrovna živo. Dychtivě očekávaný dopis od obchodníka s uzeninami nepřišel a jiné případy se také nehrnuly.

Albert, kancelářský poslíček, vstoupil se zalepeným balíčkem, který položil na stůl.

„Záhada uzavřeného balíčku,“ prohlásil Tommy. „Jsou v něm proslulé perly ruské velkokněžny? Nebo pekelný stroj, který má Bluntovy brilantní detektivy roztrhat na kousíčky?“

„Když to chceš vědět,“ řekla Pentlička a roztrhla obal, „je to můj svatební dar Francisi Havilandovi. Docela hezký,ne?“

Tommy si od ní vzal tenké stříbrné pouzdro na cigarety, všiml si, že je na něm jejím vlastním rukopisem vyryto ‚Fancisovi od Pentličky‘, otevřel a zavřel pouzdro a pochvalně kývl.

„Ty ale rozhazuješ. Pentličko,“ poznamenal. „Docela bych bral taky takové, ale zlaté, příští měsíc k narozeninám. Když si představím, že něco takového vyplýtváš na Francise Havillanda, který vždycky byl a vždycky bude jeden z největších oslů, jaké pánbůh stvořil!“

„Zapomínáš, že jsem mu za války dělala řidičku, když byl generálem. Jo, to byly staré dobré časy.“

„To byly,“ souhlasil Tommy. „Pokud si vzpomínám, krásné ženy mi v nemocnici chodily tisknout ruku. Ale neposílám jim všem svatební dary. Ostatně si myslím, že nevěsta nebude z tvého dárku moc nadšená, Pentličko.“

„Je hezké a pěkně tenké do kapsy, ne?“ pokračovala Pentlička, jako by nic neřekl.

Tommy pouzdro zasunul do vlastní kapsy.

„Přesně sedí,“ prohlásil pochvalně. „Koukej, Albert nese odpolední poštu. Je dost možné, že nás vévodkyně z Perthshire žádá, abychom našli jejího výstavního pekinéze.“

Společně přebírali dopisy. Náhle Tommy dlouze hvízdl a zvedl jeden z nich.

„Modrý dopis s ruskou známkou. Vzpomínáš, co říkal šéf? Že přesně po takových dopisech se máme dívat.“

„Konečně nějaké vzrušení,“ radovala se Pentlička. „Přece jen se něco stalo. Otevři to, podíváme se, jestli obsah odpovídá. Byl to obchodník s uzeninami, ne? Momentík. Do čaje budeme potřebovat mléko, a ráno ho zapomněli dodat. Pošlu pro něj Alberta.“

Když Pentlička odeslala Alberta na pochůzku a vrátila se z přední kanceláře, našla Tommyho s modrým archem papíru v ruce.

„Přesně jak jsme mysleli, Pentličko,“ pokyvoval. „Skoro slovo od slova tak, jak říkal šéf.“

Dopis byl psán pečlivou knižní angličtinou a byl údajně od jistého Gregora Fedorského, který toužil po zprávách o své ženě. Mezinárodní detektivní agentura byla vybízena, aby nedbala na náklady a udělala, co je v jejích silách, aby ji vypátrala. Fedorskij sám právě nemůže opustit Rusko, protože došlo ke krizi v obchodu s vepřovým.

„To by mě zajímalo, co to doopravdy znamená,“ prohlásila Pentlička zamyšleně a uhladila papír před sebou na stole.

„Nejspíš nějaký kód,“ řekl Tommy. „To není naše věc.

Naše věc je, předat ten dopis šéfovi tak rychle, jak to půjde. Měli bychom to hned ověřit, odlepit známku a zjistit, jestli je pod ní číslo 16.“

„Dobře,“ kývla Pentlička. „Ale já myslím –“

Zarazila se uprostřed věty a Tommy, udivený nad tou náhlou odmlkou, vzhlédl a uviděl ve dveřích mohutného cizího člověka. Vetřelec byl muž velitelského vzezření, atleticky stavěný, s hodně kulatou hlavou a výraznou bradou. Mohlo mu být asi pětačtyřicet.

„Omlouvám se,“ začal neznámý a vstoupil do místnosti, klobouk v ruce. „Přední kancelář byla prázdná a dveře otevřené, tak jsem se odvážil vás vyrušit. Je to Bluntova mezinárodní detektivní agentura, že?“

„To je.“

„A vy jste pan Blunt? Pan Theodore Blunt?“

„Jsem Blunt. Chcete se se mnou poradit? To je moje sekretářka slečna Robinsonová.“

Pentlička se půvabně uklonila, ale zpod sklopených víček cizince pečlivě zkoumala. Uvažovala, jak dlouho asi stál ve dveřích a kolik toho slyšel. Neuniklo jí, že i když mluvil s Tommym, pohledem se pořád vracel k tomu modrému papíru, který držela.

Tommyho hlas, zostřený varováním, jí připomněl bezprostřední potřeby.

„Slečno Robinsonová, zapisujte, prosím. A teď, pane, byl byste tak laskav a řekl nám, o čem se se mnou chcete poradit?“

Pentlička sáhla po bloku a tužce.

Mohutný muž začal dost hrubým hlasem.

„Jmenuji se Bower. Doktor Charles Bower. Bydlím v Hampsteadu, mám tam praxi. Přišel jsem za vámi, pane Blunte, protože se mi v poslední době stalo několik divných věcí.“

„Ano, pane doktore?“

„Dvakrát během minulého týdne mě telefonicky volali k naléhavému případu – a pokaždé se ukázalo, že to nebyla pravda. Nejdřív jsem si myslel, že to má být něčí kanadský žertík, ale když jsem se vrátil podruhé, zjistil jsem, že některé moje osobní dokumenty nejsou na obvyklém místě, jako by je někdo prohledával, a jsem teď přesvědčený, že totéž se stalo i poprvé. Důkladně jsem všechno probral a došel jsem k názoru, že celý můj stůl někdo pečlivě přehrabal a nejrůznější papíry nastrkal ve spěchu zpátky.“

Dr. Bower se odmlčel a pohlédl na Tommyho.

„Tak co, pane Blunte?“

„Co, doktore Bowere?“ odpověděl s úsměvem mladý muž.

„Co si o tom myslíte?“

„No, především bych rád znal fakta. Co máte v tom stole?“

„Soukromé dokumenty.“

„Správně. A co je v těch dokumentech? Jakou hodnotu mají pro běžného zloděje – nebo pro některou konkrétní osobu?“

„Pro běžného zloděje? Neumím si představit, že by mu vůbec mohly k něčemu být – ale moje poznámky o některých méně známých alkaloidech by jistě zajímaly člověka, který má odborné znalosti v tomto oboru. Posledních několik let toto téma studuji. Jde o smrtelné a velmi prudké jedy, a co víc, skoro nezjistitelné. Nemají žádnou známou reakci.“

„Takže jejich tajemství by mělo určitou finanční hodnotu?“

„Pro člověka bez zábran jistě.“

„A vy někoho podezříváte?“

Doktor pokrčil mohutnými rameny.

„Pokud můžu posoudit, do domu se násilím nevloupal nikdo zvenčí. To by vypadalo na někoho z mé domácnosti, ale nemůžu uvěřit –“ Odmlčel se a pak velmi vážně pokračoval.

„Pane Blunte, musím se svěřit do vašich rukou bezvýhradně. N…