Zločiny pro dva

SEDMÁ KAPITOLA
Impas na krále

Bylo deštivé středeční odpoledne. V kanceláři Mezinárodní detektivní agentury nechala Pentlička líně vyklouznout z ruky výtisk novin Daily Leader.

„Víš, co mě napadlo, Tommy?“

„To se nedá říct,“ odpověděl její manžel. „Tebe napadá spousta věcí a všechny najednou.“

„Napadlo mě, že je na čase, abychom si zase šli zatancovat.“

Tommy rychle sebral Daily Leader.

„Náš inzerát vypadá docela dobře,“ podotkl s hlavou schýlenou ke straně. „Bluntovi brilantní detektivové. Uvědomuješ si. Pentličko, že ty jsi Bluntovi brilantní detektivové v jedné osobě? Tomu se říká sláva, jak by podotkl Hupity Dupity.“

„Já jsem mluvila o tancování.“

„Noviny mají jednu takovou zvláštnost. Schválně, jestli sis toho někdy všimla. Třeba tyhle tři výtisky Daily Leader. Víš, čím se od sebe liší?“

Pentlička si je od něj vzala s určitou dávkou zvědavosti.

„To je celkem jednoduché,“ prohlásila jedovatě. „Jeden je dnešní, jeden včerejší a jeden předvčerejší.“

„Pozoruhodný postřeh, milý Watsone. Ale tak jsem to nemyslel. Podívej se na tu hlavičku, ‚Daily Leader. Porovnej všechny tři – vidíš mezi nimi nějaký rozdíl?“

„Ne, nevidím,“ odpověděla Pentlička, „a co víc, ani nevěřím, že by tam nějaký byl.“

Tommy povzdechl a opřel špičky prstů o sebe v nejlepší holmesovské póze.

„Přesně jak jsem čekal. A přitom čteš noviny právě tolik – vlastně možná víc než já. Ale já jsem si toho všiml a ty ne. Když se podíváš na ten dnešní Daily Leader, uvidíš, že uprostřed svislého tahu D je malá bílá tečka a u stejného slova další. Ale na včerejších novinách ta tečka vůbec není ve slově DAILY. Zato jsou tam dvě bílé tečky v L ve slově LEADER. A ty předvčerejší mají dvě tečky v D z DAILY. A vůbec ta tečka, nebo tečky, jsou každý den jinde.“

„Proč?“ zeptala se Pentlička.

„Novinářské tajemství.“

„Chceš říct, že to nevíš a ani to nedokážeš uhodnout.“

„Řeknu ti jenom jedno – takhle je to u všech novin.“

„Ty jsi tak chytrý,“ řekla Pentlička. „Zvlášť když jde o to kalit vodu. Pojď se vrátit k tomu, o čem jsme mluvili.“

„A o čem jsme mluvili?“

„O plese tří umění.“

Tommy zasténal.

„Ne, ne. Pentličko. Ples tří uměn ne. Nejsem už dost mladý. Věř mi, nejsem dost mladý.“

„Když jsem byla spořádaná mladá dívka,“ prohlásila Pentlička, „tvrdili mi, že muži – obzvlášť manželé – jsou nestálé bytosti, které nejradši ze všeho pijí a tancují a chodí pozdě spát. A že manželka musí být výjimečně krásná a chytrá, aby je udržela doma. Další iluze vzala za své! Všechny manželky, co znám, by strašně rády šly někam tancovat, ale místo toho brečí, protože jejich manželé nosí nejradši pantofle a chodí spát v půl desáté. A ty přitom tak krásně tancuješ, miláčku.“

„Nepřeháněj to s tím medem. Pentličko.“

„Abych řekla pravdu,“ pokračovala Pentlička, „já tam nechci jít čistě jenom pro zábavu. Zajímá mě tenhle inzerát.“

Znovu vzala do ruky Daily Leader a přečetla ho.

„Šel bych na tři srdce. 12 zdvihů. Pikové eso. Musí se zahrát impas na krále.“

„To je dost nákladný způsob výuky bridže,“ podotkl Tommy. „Neblázni. Tohle nemá s bridžem nic společného. Víš, včera jsem obědvala s jednou známou v Pikovém esu. To je taková obskurní suterénní špeluňka v Chelsea. A ona mi vyprávěla, že na takových velkých akcích je móda ztratit se během večera a zajít si tam na vejce se slaninou nebo smažený chleba se sýrem – prostě takový bohémský styl. Kolem dokola to tam má uzavřené boxy. Nic nevinného, řekla bych.“

„A ty si myslíš –“

„Tři srdce jsou ples tří uměn zítra večer, 12 zdvihů je dvanáct hodin, no a pikové eso je Pikové eso.“

„A co ten impas na krále?“

„No, to jsem si právě myslela, že bychom mohli zjistit.“

„Překvapilo by mě, kdybys neměla pravdu. Pentličko,“ prohlásil Tommy velkoryse. „Ale není mi moc jasné, proč se chceš plést jiným lidem do milostných záležitostí.“

„Já se nechci do ničeho plést. Já jen navrhuji zajímavý experiment z detektivního oboru. Potřebujeme trénovat.“

„No, je pravda, že práce se nám moc nevalí,“ souhlasil Tommy. „Ale i tak. Pentličko, ty především chceš jít na ples tří uměn a tancovat! A pak mi vykládej, kdo tady kalí vodu.“

Pentlička se bezostyšně rozesmála.

„Nekaz hru, Tommy. Zkus zapomenout na to, že je ti dvaatřicet a že máš v levém obočí jeden šedivý chlup.“

„Já byl vždycky měkota, když šlo o ženy,“ zavrčel její manžel. „Budu ze sebe muset dělat šaška v maškarním kostýmu?“

„Jistě, ale to můžeš nechat na mě. Já mám báječný nápad.“

Tommy se na ni podíval podezíravě. Vždycky choval hlubokou nedůvěru k Pentliččiným báječným nápadům.

Když se příští den večer vrátil domů. Pentlička mu vyběhla vstříc ze své ložnice.

„Už přišel,“ oznámila.

„Kdo přišel?“

„Tvůj kostým. Pojď se podívat.“

Tommy ji následoval. Na posteli ležel kompletní požárnický úbor s nablýskanou přilbou.

„Proboha!“ zasténal Tommy „Tos mě přihlásila k wembleyským hasičům?“

„Neuhodl,“ prohlásila Pentlička. „Ještě ti to nedošlo. Používej malé šedivé buňky, mon ami. Zajiskři trochu, Watsone. Zkus být ten býk, co vydržel v aréně víc než deset minut.“

„Moment,“ prohlásil Tommy. „Už začínám chápat. To všechno má svůj temný účel. Co ty budeš mít na sobě, Pentličko?“

„Tvůj starý oblek, americký klobouk a kostěné brýle.“

„Hrůza,“ ušklíbl se Tommy. „Ale myšlenka je mi jasná. Převtělení McCartyho. A já jsem Riordan.“

„Přesně tak. Říkala jsem si, že bychom měli cvičit i americké detektivní metody, nejen britské. Výjimečně budu já hvězda a ty jen skromný asistent.“

„Ale nezapomínej,“ varoval ji Tommy, „že McCartyho na pravou stopu vždycky přivede nevinná poznámka prosťáčka Dennyho.“

Ale Pentlička se jen zasmála. Byla ve vynikající náladě.

Byl to ohromně povedený večer. Lidé, hudba, fan…