Vraždy podle abecedy

16. kapitola
(Nikoli z osobních vzpomínek kapitána Hastingse)

Pan Alexander Bonaparte Cust vyšel s ostatními diváky z kina Torquay Palladium, kde právě zhlédl a vyposlechl mocně citově působivý film Ani vlásek...

Zamžikal trochu, když se octl na odpoledním sluníčku, a mžoural kolem sebe jako ztracený pes, což míval ostatně ve zvyku.

Zahučel si pod vousy: „To je nápad...“ Kameloti ho míjeli a vyvolávali:

„Nejnovější zprávy... Vraždící maniak v Curstonu...“

Nesli nápisy:

VRAŽDA V CURSTONU

POSLEDNÍ ZPRÁVY

 Pan Cust se hrabal v kapse, vylovil minci a koupil si noviny. Ale neotevřel je hned.

Vešel do parku Princess Gardens a pomalu kráčel vpřed, až našel útočiště proti Torquayskému přístavišti. Tam usedl a rozevřel noviny.

Křičely z nich palcové titulky:

LORD CARMICHAEL CLARKE ZAVRAŽDĚN

HROZNÁ TRAGÉDIE V CURSTONU

ŘÁDĚNÍ VRAŽDÍCÍHO MANIAKA

A pod tím stálo:

 Sotva před měsícem byla celá Anglie otřesena a zděšena vraždou mladé Elizabeth Barnardové v Bexhillu. Naši čtenáři si snad vzpomenou, že v onom případě hrál důležitou úlohu Abecední jízdní řád. A Abecední jízdní řád byl rovněž nalezen vedle zavražděného lorda Carmichaela Clarka a policie se kloní k názoru, že oba zločiny spáchal tentýž člověk. Obchází snad naše přímořská rekreační střediska vraždící maniak?

Jakýsi mladík ve flanelových kalhotách a křiklavě modré bundě, který seděl vedle pana Custa, prohodil:

„To je ale hrozné, viďte?“ Pan Cust sebou trhl. „Ehm – zajisté – zajisté –“

Ruce se mu chvěly, že v nich sotva ty noviny udržel a mladík to postřehl.

„Takový blázen je mazaný,“ rozvíjel mladík rozhovor.

„Moc často se ani nezdá praštěný. Může třeba vypadat jako vy nebo já...“

„Máte pravdu,“ řekl pan Cust.

„To je dokázané. Někdo to třeba má z války – už se z toho nevzpamatoval.“

„Tak nějak to asi – asi bude.“

„Já jsem proti válkám,“ prohlásil mladík. Jeho soused se k němu otočil.

„A já jsem proti infekcím a proti spavé nemoci a proti hladomoru a proti rakovině... a stejně pořád existujou.“

„Jenže válce se dá zabránit,“ prohlásil mladík s přesvědčením.

Pan Cust se zasmál. Smál se hodnou chvíli. Mladík se mírně vyděsil.

„Ten je sám praštěný,“ pomyslel si. Nahlas řekl:

„Nemějte mi to za zlé, pane, asi jste byl taky ve válce.“

„To jsem byl,“ řekl pan Cust. „Také – také jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Cítím to v hlavě. Bolívá mě z toho. Strašně mě bolívá.“

„To je mi vás líto,“ prohlásil mladík rozpačitě.

„Někdy sotva vím, co dělám...“

„Neříkejte! Tak já už budu muset jí,“ prohlásil mladík a kvapně se měl k odchodu. Věděl, jak to dopadá, když někdo začne o svých nemocech.

Pan Cust zůstal sedět s novinami. Pročítal to znovu a znovu. Kolem chodili lidé.

Hovořili většinou o vraždě...

„Hrozné... v tom mají prsty Číňané, nemyslíte? Že to byla číšnice z čínské restaurace?...“

„Přímo na golfovém hřišti...“

„Slyšela jsem, že to bylo na pláži...“

„ – ale drahoušku, zastavili jsme se přece na čaj v Elbury právě včera...“

„ – policie ho určitě dopadne...“

„ – říká se, že se zatčení očekává co nevidět...“

„ – docela dobře možné, že je tady v Torquay... ta druhá ženská, co byla zavražděna, jak se to tam jen jmenovalo...“

Pan Cust složil velmi pečlivě noviny a položil je na lavičku. Pak se zvedl a ubíral se důstojně do města.

Míjela ho děvčata, děvčata v bílém, v růžovém i v modrém, v letních šatičkách, v kalhotách i v šortkách. Vesele se hihňala. Jejich oči hodnotily kolemjdoucí muže.

Žádná nespočinula ani na okamžik očima na panu Custovi.

Usedl k malému stolku a poručil si čaj po devonshirsku se smetanou...