Vraždy podle abecedy

13. kapitola
Porada

Porady! Vzpomínám-li nyní na případ s vraždami podle abecedy, vidím v duchu hlavně samé porady.

Porady v Scotland Yardu. U Poirota v jeho apartmá. Úřední porady. Neúřední porady.

Jedna porada se sešla speciálně kvůli tomu, aby se rozhodlo, zda se mají fakta o anonymních dopisech zveřejnit v tisku.

Vražda v Bexhillu vyvolala mnohem větší zájem veřejnosti než vražda v Andoveru.

Byly k tomu ovšem v tomhle případě větší předpoklady. Především se obětí stala hezká mladá dívka a k vraždě také došlo v oblíbeném přímořském rekreačním středisku.

Reportéři popsali zločin do nejmenších podrobností a s menšími obměnami jej přemílali znovu den za dnem. I Abecednímu jízdnímu řádu se dostalo náležité pozornosti. Nejčastěji se vyslovovala domněnka, že jej vrah zakoupil v místě a že je to důležitá stopa k zjištění jeho totožnosti. Mělo z toho vysvítat, že přijel vlakem a že hodlal odjet do Londýna.

Ve sporých zprávách o zločinu z Andoveru se o jízdním řádu vůbec nemluvilo, bylo tedy málo pravděpodobné, že by v tomto stavu veřejnost postřehla souvislost mezi oběma zločiny.

„Musíme se dohodnout na určitém postupu,“ řekl zplnomocněný komisař. „Otázka je, co nám přinese lepší výsledky. Máme seznámit veřejnost s fakty, a tím si zajistit její spolupráci – vždyť by to znamenalo, že spolu s námi bude toho šílence hledat kolik miliónů –“

„Jenže on asi na šílence nevypadá,“ vpadl mu do řeči dr. Thompson.

„ – budou dávat pozor, kdo kde kupuje Abecední jízdní řád a tak podobně. Na druhou stranu by asi bylo výhodné držet to pod pokličkou – aby ten chlap nevěděl, co máme za lubem – ale on ovšem velmi dobře ví, co my můžeme vědět. Úmyslně na sebe upoutal pozornost těmi dopisy. Poslyšte, Crome, co o tom soudíte?“

„Já se na to dívám takhle, pane zplnomocněný komisaři. Zveřejníte-li celou věc, začínáte hrát hru podle pravidel pana A B C. To přece chce – aby se lidé o něm dověděli, aby veřejně proslul. O to se přece snaží. Že je to tak pane doktore? Touží vzbudit rozruch.“

Thompson přikývl.

Zplnomocněný komisař řekl zamyšleně:

„Tak vy jste pro to, abychom mu nevyhověli. Neposkytli mu příležitost, aby proslul, jak po tom touží. Co vy na to, monsieur Poirote?“

Poirot neodpověděl hned. Když konečně promluvil, dělalo to dojem, že pečlivě vybírá slova.

„Ono je to pro mne těžké, sire Lioneli,“ pravil. „Já nejsem osoba nezainteresovaná. Bylo to mně, komu poslal svou výzvu. Řeknu-li já: ,Potlačte ty skutečnosti – nezveřejňujte je,’ zdaž by nevznikl dojem, že promlouvá moje ješitnost? Že se obávám o své renomé? To jest těžké. Promluvit – sdělit vše – to má své výhody. Je to přinejmenším výstraha... Na druhou stranu jsem přesvědčen právě tak jako inspektor Crome, že to jest přesně to, co vrah chce, abychom učinili.“

„Hm!“ Zplnomocněný komisař si třel bradu. Zadíval se na doktora Thompsona. „Řekněme, že nebudeme tomu šílenci po vůli a neposkytneme mu proslulost, po které touží. Co asi udělá pak?“

„Spáchá další zločin,“ odvětil hbitě doktor. „Aby vás k tomu donutil.“

„A co když to rozmázneme ve všech novinách? Jak zareaguje?“

„Stejně. Buď nahrajete jeho megalomanii, anebo ji budete blokovat. Výsledek je týž. Další zločin.“

„Co tomu říkáte, monsieur Poirote?“

„Souhlasím s doktorem Thompsonem.“

„Čili je to pěšky jako za vozem, že? A co myslíte, kolik vražd hodlá ten – ten šílenec spáchat?“

Doktor Thompson se zadíval přes stůl na Poirota.

„Asi od A do Z,“ prohodil bujaře. „Samozřejmě, že se mu to nepodaří,“ pokračoval. „Tak daleko se nedostane. Zatrhnete mu to dlouho předtím. Zajímavé by bylo, jak by se vypořádal s písmenem X.“ Vzpamatoval se provinile z těchto příjemně vzrušujících teoretických úvah. „Dopadnete ho jistě dlouho předtím. Řekněme u G nebo H.“

Zplnomocněný komisař bouchl pěstí do stolu. „Kristepane, chcete nám tu tvrdit, že mu má projít ještě pět vražd?“

„Tolik jich nebude, pane zplnomocněný komisaři,“ prohlásil inspektor Crome. „To vám zaručuji.“

Pronesl to s naprostou jistotou.

„U kterého písmena se domníváte, že zakončí, inspektore?“ zeptal se Poirot.

V jeho hlase zaznívala lehká ironie. Měl jsem dojem, že v pohledu, jenž na něj Crome vrhl, je obvyklá chladná povýšenost trochu zabarvena antipatií.

„Možná, že ho dopadneme příště. Každopádně zaručuji, že ho dopadneme nejdéle u F.“

Obrátil se k zplnomocněnému komisaři.

„Domnívám se, že z hlediska psychického je tento případ naprosto jasný. Pan doktor Thompson laskavě opraví, v čem bych se mýlil. Soudím, že pokaždé, jakmile A B C úspěšně spáchá nějaký zločin, jeho sebedůvěra vzroste o sto procent. Pokaždé má pocit: ,Jsem chytrý – mě chytit nedokážou!‘ Tím získá tak převelikou sebedůvěru, že si přestane dávat pozor. Začne přeceňovat vlastní důvtip a tupost těch ostatních. Nebude to dlouho trvat a přestane se vůbec namáhat s nějakými bezpečnostními opatřeními. Je to tak, pane doktore, nebo ne?“

Thompson přikývl.

„Takhle ty případy obvykle probíhají. Jako laik jste to ani nemohl lépe popsat. Vy to přece znáte, monsieur Poirote. Že je to tak?“

Cromovi se asi moc nezamlouvalo, že se Thompson obrací na Poirota. Považoval se v tomto oboru za jedinou autoritu.

„Jest to tak, jak inspektor Crome praví,“ souhlasil Poirot.

„Paranoia,“ zabručel lékař.

Poirot se obrátil na Croma. „Zdalipak se ještě vyskytly nějaké konkrétní údaje hodné zájmu v bexhillském případě?“

„Nic příliš markantního. Číšník ze Splendidu v Eastbournu poznal mrtvou podle fotografie a vypověděl, že u nich večeřela 24. večer v doprovodu muže středních let s brýlemi. Poznali ji také v zájezdním restaurantu U vítězného ryzáka, to je na půl cesty z Bexhillu do Londýna. Vypověděli, že tam byla onoho 24. asi v devět večer s mužem, který vypadal jako důstojník od námořnictva. Obojí nemůže odpovídat skutečnosti, ale jak jedno, tak druhé je možné. Přihlásila se ještě řada jiných svědků, ale nic se z toho nedalo vybrat. O Abecedním jízdním řádu jsme nebyli s to zjistit nic.“

„Nu, udělali jste zřejmě všecko, co je v lidských silách, Crome,“ pravil zplnomocněný …