Vraždy podle abecedy

9. kapitola
Vražda v Bexhillu

Jasně si vzpomínám, jak jsem se ráno onoho 25. července probudil. Jistě bylo už půl osmé.

Poirot stál u mé postele a jemně mi cloumal ramenem. Stačilo jen pohlédnout na jeho obličej a v ten okamžik jsem se probral ze zamžené rozespalosti k plnému vědomí.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a posadil jsem se.

Odpověděl prostými dvěma slovy, ale zračilo se v nich mocné citové rozpoložení.“

„Stalo se.“

„Cože?“ zvolal jsem. „Jak to – 25. je přece až dnes!“

„Stalo se to včera v noci – přesněji řečeno dnes v ranních hodinách.“

Vyskočil jsem z postele, a než jsem se rychle upravil, seznámil mě krátce s tím, co se právě telefonicky dověděl. „Na pláži v Bexhillu byla nalezena mrtvá mladá dívka.“

Byla identifikována jako Elizabeth Barnardová, číšnice z jedné tamní kavárny, žila se svými rodiči v nedávno postaveném malém bungalovu. Podle lékařské zprávy zemřela mezi půl dvanáctou večer a jednou hodinou po půlnoci.“

„A je to jisté, že jde o ten náš zločin?“ vyptával jsem se, zatímco jsem si spěšně mydlil obličej.

„Abecední jízdní řád, otevřený na stránce, kde je spojení z Bexhillu, byl nalezen přímo pod tělem.“

„To je příšerné!“

„Faites attention, Hastingsi. Nechci, aby se další tragédie odehrála v mém apartmá.“

Kajícně jsem si utíral krev z brady.

„Jakým způsobem hodláme rozvinout útok?“ zeptal jsem se.

„Za okamžik pro nás přijede vůz. Přinesu vám sem šálek kávy, aby se odjezd nezpozdil.“

Za dvacet minut jsme v rychlém policejním voze přejížděli Temži a směřovali na výpadovku z Londýna.

Jel s námi inspektor Crome, který se také onehdy zúčastnil konference a byl oficiálně pověřen vyšetřováním případu.

Crome je docela jiný typ policejního úředníka než Japp. Je mnohem mladší, zamlklý a povýšený. Ač je vzdělaný a sečtělý, chová se – aspoň na mne to tak působí – trochu příliš samolibě. Vysloužil si nedávno ostruhy, protože rozluštil tajemství série vražd na dětech a pečlivě vystopoval zločince, až ho dostal do Broadmooru.

Má zřejmě předpoklady k tomu, aby mu byl svěřen tento případ, ale mně se zdálo, že on sám je si této skutečnosti trochu příliš vědom. K Poirotovi se chová malinko shovívavě. Projevuje mu povinnou úctu mladšího člověka k staršímu – poněkud rozpačitým způsobem, jako školáček.

„Prohovořil jsem to podrobně s doktorem Thompsonem,“ prohlásil. „On se velmi zajímá o takové série, o tyhle ,řetězové' zločiny. Projevuje se to prý při určitém typu duševních poruch. Jako laik nemůže člověk pochopitelně docenit všechny detaily, které líčí lékař.“ Odkašlal si. „Ale můj poslední případ – nevím, jestli jste o tom četli – šlo o Mabel Homerovou, tu školačku z Muswell Hillu – byl úplně mimořádný. Tomu chlapovi, tomu Capperovi, se nedalo vůbec nic dokázat – a přitom to byl jeho třetí zločin! Dělal tak normální dojem jako vy nebo já. Jenže teď existují různé zkoušky – slovní chytáky, víte – něco docela nového, to za vašich časů ještě nebylo. Jakmile dostanete jednou chlapa k tomu, aby se podřekl, tak ho máte. On ví, že vy to víte, a sesype se. Poví na sebe, i co neví.“

„To se někdy stávalo i za mých časů,“ řekl Poirot. Inspektor Crome se na něho zadíval a zamumlal zdvořile:

„Opravdu?“

Když jsme míjeli nádraží v New Crossu, pravil Crome:

„Chcete-li se zeptat na něco, týkající se tohoto případu, prosím, jsem vám k dispozici.“

„Vy patrně nemáte popis té mrtvé dívky?“

„Bylo jí třiadvacet let, pracovala jako číšnice v kavárně U rezavé kočky –“

„Pas ca. Já jsem jen uvažoval – jestli byla hezká?“

„To vám bohužel nemohu sloužit,“ řekl inspektor Crome trochu s nevolí. Jeho hlas jako by vyjadřoval: „No ne, ti cizinci! Všichni jsou stejní...“

Poirotovi se šibalsky zablýsklo v očích.

„Vám se to nezdá důležité? A přece, pour une femme, jest to důležitosti prvořadé. Často to rozhoduje o jejím osudu!“

Inspektor Crome zakončil rozhovor charakteristickým způsobem. „Opravdu?“ zeptal se zdvořile.

Znovu zavládlo mlčení.

Až když jsme se blížili k Sevenoaksu, začal zase Poirot. „Náhodou jste nebyl informován, jak a čím bylo děvče uškrceno?“

Inspektor Crome odvětil krátce:

„Vrah ji uškrtil jejím vlastním páskem – byl to takový nějaký pevný pletený pásek, jak jsem vyrozuměl.“

Poirot otevřel doširoka oči.

„A hleďme!“ pravil. „Konečně informace, která něco znamená. To nám už říká mnohé, že?“

„Ještě jsem tu věc neviděl,“ odpověděl inspektor Crome chladně.

Opatrnost toho chlapa a jeho nedostatek představivosti ve mně vzbuzovaly netrpělivost.

„Ukazuje to vraha v pravém světle,“ řekl jsem. „Její vlastní pásek! Taková zvrhlost a surovost!“

Poirot na mne vrhl pohled, který jsem si nedovedl dost dobře vysvětlit. Dělalo to na mne dojem, jako by se v něm odráželo dobromyslné zoufalství. Pomyslel jsem si, že mi snad chce naznačit, abych se před inspektorem příliš nerozpovídal.

Zmlkl jsem tedy.

V Bexhillu nás uvítal superintendent Carter. Přivedl s sebou příjemného, zřejmě inteligentního mladého inspektora jménem Kelsey. Ten dostal za úkol pomáhat Cromovi při vyšetřování tohoto případu.

„Jistě si budete přát projít si to sám, Crome,“ řekl superintendent. „Proto bych vás jenom upozornil na několik důležitých bodů a můžete se do toho rovnou pustit.“

„Děkuji vám, superintendente,“ pravil Crome.

„Zpravili jsme už rodiče,“ pokračoval vrchní policejní inspektor. „Byla to pro ně pochopitelně strašná rána. Nechal jsem je teď, aby se trochu vzpamatovali, než se s nimi bude mluvit, takže můžete začít u nich.“

„Jsou ještě jiní členové rodiny – ano?“ zeptal se Poirot.

„Zavražděná měla ještě sestru – stenotypistku v Londýně. Už jsme jí poslali zprávu. A mládence – jak jsem vyrozuměl, měla být vlastně včera večer s ním.“

„Dalo se něco zjistit z Abecedního jízdního řádu?“ zeptal se Crome.

„Tady je.“ Superintendent ukázal na stůl. „Otisky prstů veškeré žádné. Otevřený na Bexhillu. Řekl bych, že je to úplně nový výtisk – rozhodně nebyl příliš používán. Nebyl koupen nikde tady v okolí. Prošel jsem všechna možná papírnictví a stánky.“

„Kdo objevil vraždu, superintendente?“

„Jede…