Vraždy podle abecedy

32. kapitola
Lišáka chytíme

Následující dny měl Poirot spoustu práce. Tajemně zmizel, hovořil velmi málo, mračil se a rozhodně odmítal ukojit mou přirozenou zvědavost, co že to bylo za brilantní poznámku, kterou jsem měl podle něho v minulosti pronést.

Nevyzval mě, abych ho provázel při jeho tajemných cestách a výzkumech – a to se mě trošku dotklo.

Na sklonku týdne však prohlásil, že má v úmyslu navštívit Bexhill a okolí, a vyzval mě, abych jel s sebou. Netřeba říkat, že jsem pozvání ochotně přijal.

Zjistil jsem však, že nepozval jen mne, ale i ostatní členy zvláštní legie.

Poirotovy úmysly jim byly právě tak záhadou jako mně. K večeru jsem však už měl každopádně aspoň trochu představu o tom, co má Poirot za lubem.

Nejprve navštívil manžele Barnardovy a dal si od paní Barnardové přesně popsat, v kolik hodin ji Cust navštívil a co jí přesně říkal. Pak se odebral do hotelu, kde se Cust tenkrát ubytoval, a vyšetřoval velmi podrobně, kdy ten člověk odjel. Pokud jsem mohl posoudit, nedověděl se přes všechno vyptávání nic nového, ale Poirot sám se zdál s výsledkem spokojen.

Načež zašel na pláž – na místo, kde byla Betty Barnardová nalezena mrtva. Obcházel tu kolem dokola a pečlivě studoval oblázky. Účel tohoto počínání mi unikal, protože příliv zaplavoval to místo dvakrát denně.

Už dávno jsem však seznal, že Poirotovy činy obvykle vyplývají z jasného záměru, ať už se zdají jakkoli nesmyslné. Z pláže kráčel na nejbližší místo, kde by se dalo parkovat. Poté se odebral na autobusovou zastávku, odkud vyjížděly autobusy do Eastbournu.

Konečně nás zavedl k Rezavé kočce, kde nám dal přinést od baculaté číšnice Milly Highleyové čaj jistě ohřívaný.

Květnatým galským způsobem složil hold tvaru jejích kotníků.

„Nohy Angličanek – ony jsou vždycky příliš tenké. Leč vy, mademoiselle, vy máte dokonalou nožku. Ona má formu – ona má kotník!“

Milly Highleyová se mnoho hihňala a nabádala ho, aby šel. Že ví, co páni z Francie dovedou.

Poirot se nenamáhal, aby ji vyvedl z omylu, pokud šlo o jeho národnost, ale koketoval s ní takovým způsobem, že mě to zaráželo a skoro pohoršovalo.

„Voilá,“ pravil Poirot. „Jsem hotov v Bexhillu. Za moment pojedu do Eastbourne. Jeden malý dotaz tam – toť vše. Zbytečné, abyste mne tam všichni doprovázeli. Mezitím pojďme nazpět do hotelu a objednejme si koktejl... Ten carltonský čaj, on byl odporný!“

Zatímco jsme upíjeli koktejly, zeptal se Franklin Clarke zvědavě:

„Můžeme hádat, co tím sledujete? Pokoušíte se vyvrátit to alibi. Ale nechápu, proč jste tak dobře naladěn. Vždyť jste žádnou novou skutečnost nezjistil.“

„Ne – to je pravda.“

„No a?“

„Trpělivost. Všecko se rozvine, bude-li tomu dán čas.“

„Vy mi ale stejně připadáte tak spokojený sám se sebou!“

„Dosud nic nevyvrátilo mou malou ideu – to jest proto.“ Zatvářil se vážně.

„Můj přítel Hastings, on mi jednou vypravoval, že jako mladý muž hrál společenskou hru zvanou Pravda. Byla to hra, kde každý po řadě jest tázán tři otázky – dvě z nich musí být zodpovězeny pravdivě. Třetí mohla být zamlčena. Ty otázky byly naturálně nejvýše indiskrétní. Leč na počátku musel každý přísahat, že bude mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“

Odmlčel se.

„A dál?“ zeptala se Megan.

„Eh bien – já si chci hráti tu hru. Jenže ono není třeba mít tři otázky. Jedna bude dosti. Jedna otázka každému z vás.“

„Jasně,“ řekl Clarke netrpělivě. „Povíme vám cokoli.“

„Avšak já chci, aby to bylo vážnější než hra. Přísaháte vy všichni, že budete mluvit pravdu?“

Pronášel to tak slavnostně, že druzí, celí udivení, také podlehli slavnostnímu tónu. Všichni odpřisáhli, co žádal.

„Bon,“pravil Poirot rázně. „Začněme tedy –“

„Jsem připravena,“ řekla Thora Greyová.

„Ah – dámy mají přednost – leč tentokrát by to nebyl bontón. My začneme jinde.“

Obrátil se na Franklina Clarka.

„Co jste vy soudil, mon cher monsieur Clarke, o kloboucích, které dámy zvolily tento rok pro ascotské dostihy?“

Franklin Clarke na něho vyvalil oči. „To má být vtip?“

„Rozhodně nikoli.“

„To se ptáte vážně?“

„Ano, vážně.“ Clarke se zazubil.

„Víte, monsieur Poirote, já jsem letos vlastně v Ascotu nebyl, ale z toho, jak jsem vídal ženské na projížďkách v autech, jsem měl dojem, že si pořídily na Ascot ještě bláznivější hučky než jindy.“

„Fantastické?“

„Úplně fantastické.“

Poirot se usmál a obrátil se na Donalda Frasera. „Letos, kdy jste měl prázdniny, monsieur?“

Teď zase koukal překvapeně Fraser.

„Kdy jsem měl dovolenou? Prvních čtrnáct dní v srpnu.“

V ob…