Vraždy podle abecedy

6. kapitola
Dějiště zločinu

Tragédie se udála v postranní uličce, ústící do hlavní třídy. Trafika paní Ascherové byla asi uprostřed po pravé straně.

Když jsme tam zahýbali, podíval se Poirot na hodinky a já jsem pochopil, proč si chtěl obhlédnout místo zločinu až teď. Bylo právě půl šesté. Hodlal získat co nejpřesnější představu o včerejší atmosféře.

Měl-li však opravdu takový záměr, dožil se zklamání. V této chvíli se ulička vůbec nepodobala uličce z včerejška. Rodinné domky chudších vrstev se tu střídaly s menšími krámky. Usoudil jsem, že je tu asi za obvyklých okolností dost živo, že tu chodí hodně prostých lidí a že si tu hrají houfy dětí na chodníku i v jízdní dráze.

Teď tu však stál hlouček zvědavců a všichni zírali na jediný domek nebo obchůdek. Nebylo těžké uhádnout, který to je. Viděli jsme, jak obyčejní občané pozorují se soustředěným zájmem místo, kde jejich spoluobčanka sešla se světa násilnou smrtí.

Když jsme přišli blíže, ukázalo se, že jsme se nemýlili. Před ubohým krámkem se staženými roletami stál už utrmácený mladý policista a automaticky vyzýval lidi, aby „se rozešli“. S pomocí dalšího kolegy se mu občas povedlo někoho odehnat – pár lidí si vzdychlo, něco zabručelo a pak se odebrali za svými obvyklými záležitostmi, ale téměř vzápětí se tu objevili další zvědavci a zaujali jejich místa, aby se dosyta vynadívali na dějiště zločinu.

Poirot se zastavil kousek stranou od nejhustšího davu. Z místa, kde jsme stáli, jsme docela zřetelně viděli nápis nad dveřmi. Poirot si jej tiše přeříkal:

„A. Ascherová. Oui, cest peut-étre lá.“ Odmlčel se.

„Pojďte, Hastingsi, půjdeme vstoupit.“

Protlačili jsme se zástupem a oslovili mladého policistu. Poirot vytáhl ověření, které mu dal inspektor. Strážník přikývl, odemkl dveře a ustoupil nám z cesty. Prošli jsme kolem něho a vstoupili dovnitř, což diváci sledovali s vřelým zájmem.

Jelikož byly stažené rolety, vládla uvnitř úplná tma. Strážník našel vypínač a rozsvítil. Byla tam jen slabá žárovka, která ozářila vnitřek matným světlem.

Rozhlédl jsem se.

Ubohý krámek. Pár rozházených laciných časopisů, včerejší noviny – a na všem jednodenní prach. Za pultem poličky až ke stropu a v nich vyrovnaný tabák a krabičky cigaret. Měla tam také pár skleněných dóz s lesněnkami a větrovými bonbóny. Obyčejná trafika, jakých jsou na tisíce.

Strážník nám rozvláčným hampshirským nářečím vysvětloval celou mise en scéne.

„Svalila se za pult a tam zůstala ležet. Pan doktor říkal, že si ani nestačila uvědomit, co se děje. Zřejmě se natahovala někam na polici.“

„Jestlipak držela něco v ruce?“

„Ne, pane, ale vedle ní se válela krabička playersek.“ Poirot přikývl. Přelétl očima malý prostor.

„A jízdní řád byl – kde?“

„Tuhle, pane.“ Strážník ukázal na pult. „Byl otevřen na Andoveru a ležel hřbetem nahoru. Jako by někdo hledal spojení na Londýn. Jestli jo, tak to třeba ani nebyl Andoverák. Ale jízdní řád mohl samosebou patřit někomu jinému, kdo s tím nemá vůbec nic společného a jenom ho tu zapomněl.“

„Co otisky?“ zajímal jsem se. Policista zavrtěl hlavou.

„Hned jsme všechno prohlídli, pane. Nenašlo se nic.“

„Ani na pultě?“ zeptal se Poirot.

„Tam jich bylo milión, pane. Jedny přes druhé, všechny dohromady.“

„I Ascherovy mezi nimi?“

„To se ještě neví, pane.“

Poirot přikývla pak se zeptal, zdali zesnulá bydlela nad krámkem.

„Ano, jen projděte tuhle zadními dveřmi. Nezlobte se, že vás tam nepovedu, ale já mám rozkaz zůstat tady –“

Poirot prošel oněmi dveřmi a já za ním. Za krámkem byla mikroskopická předsíňka, zařízená jako kuchyně bylo tam úzkostlivě čisto, ale nábytku a věcí poskrovnu, takže to dělalo ubohý dojem. Na římse jsem spatřil nějaké fotografie. Přistoupil jsem k nim, abych si je prohlédl, a Poirot se ke mně připojil.

Stály tam celkem tři fotografie. První byl laciný portrét toho děvčete, které jsme navštívili odpoledne, Mary Drowerové. Měla na sobě očividně sváteční šaty a usmívala se tím rozpačitým, strnulým úsměvem, který tak často hyzdí portréty od fotografa, že máme raději momentky.

Druhá fotografie byla náročnější – umělecky zamžený obraz starší bělovlasé dámy. Kolem krku se jí tyčila vysoká kožešina. Usoudil jsem, že tohle bude asi ta slečna Roseová, která odkázala paní Ascherové menší částku, a umožnila jí tak zřídit si trafiku.

Třetí fotografie byla velmi stará, teď už vybledlá a zažloutlá. Zobrazovala do sebe zavěšenou mladou dvojici ve staromódních šatech. Mladý muž měl květinu v knoflíkové dírce a celá jeho póza vyjadřovala slavnostní ráz oné dávno minulé chvíle.

„Pravděpodobně svatební fotografie,“ řekl Poirot. „Pohleďte, Hastingsi, nepravil jsem vám, že to bývala krásná žena?“

Měl pravdu. Ani staromódní účes, ani podivné šaty neubíraly děvčeti z obrázku na půvabu a nemohly skrýt jeho čisté rysy a vznosné držení těla. Prohlédl jsem si pozorněji druhou postavu. Bylo téměř nemožné rozpoznat v tom šikovném mládenci, který tu stál zpříma jako voják, toho ucouraného Aschera.

Vzpomněl jsem si na roztřeseného starého opilce a uštvanou, udřenou tvář mrtvé ženy a zachvěl jsem se nad nemilosrdností času...

Z chodby vedly schody k dvěma místnostem nahoře. Jedna byla prázdná a nezařízená, v druhé zřejmě paní Ascherová spávala. Policie ložnici prohledala a pak všechno zanechali, jak to našli. Pár starých vysloužilých pokrývek na posteli – hromádka pečlivě vyspraveného prádla v zásuvce – kuchařské recepty v druhé – brožovaný román nazvaný Zelená oáza – pár nových punčoch, dojemných svou lacinou lesklou novotou – několik porcelánových tretek – velice otlučený pastýř z míšeňského porcelánu – černý kabát do deště – a vlněná vesta na věšáku – to bylo veškeré pozemské jmění Alice Ascherové.

Jestli tam měla nějaké osobní doklady, odnesla je policie.

„Pauvre femme,“ zašeptal Poirot. „Pojďte, Hastingsi, tady už pro nás nic není.“

Když jsme se znovu ocitli na ulici, zaváhal chvilku a pak přešel na druhý chodník. Přímo proti trafice paní Ascherové bylo zelinářství – takový ten obchod, který má víc zboží na chodníku přede dveřm…