Vraždy podle abecedy

31. kapitola
Hercule Poirot se ptá

Byl jasný listopadový den. Doktor Thompson s vrchním inspektorem Jappem přišli povědět Poirotovi, jak dopadlo předběžné policejní vyšetřování v případu Alexandra Bonaparta Custa.

Poirot sám měl lehký zánět horních cest dýchacích, a proto nemohl být vyšetřování přítomen. Naštěstí netrval na tom, abych mu dělal společnost.

„Přijde před porotu,“ pravil Japp. „Tak to bychom tedy měli.“

„Není to nezvyklé, že obhájce obviněného zasahoval už v tomto stadiu?“ zeptal jsem se. „Měl jsem za to, že si obviněný obvykle vyhradí právo na obhajobu až před soudem.“

„Obyčejně to tak bývá,“ řekl Japp. „Ale Lucas je mladý advokát a zřejmě si myslí, že by s tím mohl prorazit. Řek bych, že je hotov zkusil cokoliv. Stejně nemůže stavět obhajobu na ničem než na choromyslnosti.“

Poirot pokrčil rameny.

„Při choromyslnosti nemůže být osvobozen. Dlouholeté vězení je sotva lákavější než trest smrti.“

„Mám za to, že Lucas chová jistou naději,“ mínil Japp. „Jelikož má na dobu vraždy v Bexhillu prvotřídní alibi, může to obžalobou otřást. Lucas si asi dobře neuvědomuje, kolik trumfů máme v ruce my. Stejně mu jde jen o to, aby postupoval originálně. Je to začátečník a chce se blýsknout na veřejnosti.“

Poirot se obrátil k Thompsonovi: „Jaké je vaše mínění, doktore?“

„O Custovi? Upřímně řečeno, nevím, co si o něm myslet. Hraje neobyčejně zdařile normálního člověka. Je to ovšem epileptik.“

„Vymyslel si podivuhodné finále,“ řekl jsem.

„Že vpadl v záchvatu do andoverského policejního komisařství? Ano, to byl dramatický závěr hodný celého dramatu. A B C měl od prvopočátku efekty přesně vypočítané.“

„Je možné spáchat zločin a nevědět o tom?“ zeptal jsem se. „Popírá to dost věrohodně.“

Doktor Thompson se trošku usmál.

„Nesmíte se nechat dojmout tím teatrálním a pozérským „Přísahám při bohu!“ Podle mého názoru si Cust docela dobře uvědomuje, že ty zločiny spáchal.“

„Obyčejně to tak bývá, když tak zuřivě zapírají,“ pravil Japp.

„Ale vraťme se k vaší otázce,“ pokračoval Thompson. „Epileptik se může docela dobře dostat do jakéhosi náměsíčného stavu a v tomto stavu spáchat nějaký čin a neuvědomit si pak, že jej spáchal. Ale všeobecně se soudí, že tento čin nemůže být protikladný jeho vůli v bdělém stavu.“

Diskutovali jsme o tom problému dál, probírali jsme pojmy jako grand mal a petit mal, ale abych byl upřímný, měl jsem z toho v hlavě beznadějný zmatek, což se zhusta stává, když začne specialista o svém oboru.

„Nemohu se však přiklonit k názoru, že Cust spáchal tyto zločiny nevědomky. Takový názor by člověk mohl zastávat, kdyby tu nebyly ty dopisy. Dopisy tento názor přece vyvracejí. Svědčí o tom, že šlo o zločiny předem uvážené, plánovitě připravované.“

„A o těch dopisech stále ještě nemáme vysvětlení,“ řekl Poirot.

„Vás to tak zajímá?“

„Naturálně – jelikož byly adresovány mně. Přijde-li řeč na dopisy, Cust tvrdošíjně mlčí. Dokud neodhalím důvod, proč byly tyto dopisy psány mně, nebudu mít pocit, že je případ uzavřen!“

„Ano – z vašeho hlediska je to pochopitelné. Neexistuje žádná možnost, že byste se s tím člověkem byl někdy v minulosti setkal?“

„To je vyloučeno.“

„Měl bych jeden možný výklad. Vaše jméno!“

„Moje jméno?“

„Ano. Díky matčině touze po originalitě (tam bychom hádám objevili oidipovský komplex) vláčí s sebou Cust životem dvě mimořádně bombastická křestní jména, Alexander a Bonaparte. Chápete už, jak to souvisí? Alexander – ten neporazitelný vojevůdce, který nepotřeboval nic než víc zemí, aby měl co dobývat, jak se traduje. Bonaparte velký vládce Francie. Cust potřebuje protivníka, který by ho byl hoden, aby se tak řeklo. Nu a vy jste Herkules, ten bájeslovný silák.“

„Vaše slova jsou velmi sugestívní, doktore. Evokují myšlenky...“

„Ale to mě jen tak napadlo. Budu už muset jít.“ Dr. Thompson odešel. Japp ještě zůstal.

„Ono alibi vám dělá starosti?“ zeptal se Poirot.

„Do jisté míry,“ přiznal se inspektor. „A přitom tomu nevěřím, protože vím, že to nemůže být pravda. Ale vyvrátit je dá zatracenou fušku. Ten Strange není z těch, kdo si dají lehce něco vymluvit.“

„Popište mi ho.“

„Důlní inženýr kolem čtyřicítky. Energický, tvrdohlavý, překypující sebedůvěrou. Mám dojem, že on sám trval na tom, aby se jeho svědectví zaprotokolovalo teď. Chystá se do Chile. Přál si, aby se to projednalo před přelíčením.“

„Málokdy se setkáváte s člověkem, který tak přesně ví, co chce,“ řekl jsem.

„Tedy typ muže, který by nerad připustil, že se zmýlil,“ dumal Poirot.

„Trvá na své výpovědi a nedá se ničím zmást. Přísahá při všem, co je mu svaté, že se seznámil s Custem v eastbournském hotelu Bílý kříž večer 24. července. Bylo mu smutno a měl chuť si s někým popovídat. Mám dojem, že v Custovi našel ideálního společníka. Vůbec mu neskákal do řeči! Po večeři hráli s Custem domino. Strange je zřejmě blázen do domina a příjemně ho překvapilo, když zjistil, že Cust je taky fanda. Domino je vůbec divná hra. Lidi to chytne jako horečka. Vydrží u toho celé hodiny. Strange a Cust nad tím taky tak seděli. Cust už chtěl jít spát, ale Strange ho nepustil – naléhal, aby hráli aspoň do půlnoci. Nakonec také bylo po jeho. Nechali toho ve dvanáct deset. A jestliže byl Cust v Bílém kříži v Eastbournu v 0.10 25. července, nemohl dost dobře škrtit Betty Barnardovou na pláži v Bexhillu mezi půlnocí a jednou hodinou.“

„Tento problém zajisté zdá se být nepřekonatelný,“ říkal Poirot zamyšleně. „Rozhodně to nutí jednoho přemýšlet.“.

„Crome si má s čím lámat hlavu,“ pravil Japp.

„Ten Strange, on je velmi pozitivní?“