Vraždy podle abecedy

33. kapitola
Alexander Bonaparte Cust

Nebyl jsem přítomen rozhovoru, který měl Poirot s tím zvláštním člověkem – Alexandrem Bonapartem Custem. Poirot byl tak znám na policii a hrál tak mimořádnou roli v tomto případě, že neměl žádné těžkosti s propustkou do vězení – ale tato propustka neplatila i pro mne, a mimoto byl Poirot toho názoru, že je každopádně naprosto nutné, aby spolu hovořili zcela soukromě – jen oni dva tváří v tvář.

Vylíčil mi však, co se událo, do takových podrobností, že mám takovou víru v přesnost svého líčení, jako bych byl osobně přítomen.

Pan Cust dělal dojem, že se scvrkl. Ještě víc se hrbil. Mechanicky žmoulal v prstech sako.

Vyrozuměl jsem, že Poirot hezkou chvíli nepromluvil. Jen tam seděl a díval se na muže proti sobě.

Zavládl pokojný klid – prosycený vědomím spousty volného času...

Musel to být rozčilující okamžik – setkání dvou protivníků v dlouhém dramatu. Na Poirotově místě bych byl pociťoval osudové vzrušení.

Poirot je však člověk naprosto věcný. Chtěl zapůsobit určitým způsobem na muže proti sobě a tím byl zcela zaujat.

Nakonec řekl mírně: „Vy víte, kdo jsem?“ Druhý zavrtěl hlavou.

„Ne, ne – nevzpomínám si... Ledaže byste byl – jak se to říká – koncipient pana Lucase. Nebo vás snad posílá pan Maynard?“ (Maynard & Cole byla advokátní firma, která převzala obhajobu.)

Říkal to sice zdvořile, ale velký zájem o něho zřejmě neprojevoval. Zdál se zcela ponořen do sebe a do svých úvah.

„Já jsem Hercule Poirot...“

Poirot ta slova pronesl tiše... a vyčkával, jak na to bude reagovat.

Pan Cust zvedl trochu hlavu. „Opravdu?“

Řekl to tak samozřejmě jako inspektor Crome, jenže ne tak nafoukaně.

Za chviličku to opakoval znovu.

„Opravdu?“ řekl, ale už docela jiným tónem – zazníval v něm probuzený zájem. Zvedl hlavu a podíval se na Poirota.

Hercule Poirot mu pohled oplatil a párkrát mírně přikývl.

„Ano,“ pravil. „Já jsem ten muž, kterému jste posílal ony dopisy.“

Tohle okamžitě mezi ně rušivě zasáhlo. Pan Cust sklopil oči a řekl rozhněvaně a umíněně:

„V životě jsem vám nepsal. Já jsem ty dopisy nepsal. Už jsem to přece řekl mnohokrát.“

„Já vím,“ řekl Poirot. „Ale když jste je nepsal vy, kdo tedy?“

„Můj nepřítel. Musím mít nepřítele. Všichni jsou proti mně. Policie – každý – všichni proti mně. Je to gigantické spiknutí.“

Poirot na to nic neříkal. Pan Cust pokračoval:

„Všichni byli proti mně – odjakživa.“

„I když jste byl chlapec?“

Pan Cust zřejmě uvažoval.

„Ne – ne – to bych tvrdit nemohl. Moje matka mě měla velmi ráda. Ale byla ctižádostivá – strašně ctižádostivá. Proto mi dala ta směšná křestní jména. Měla takovou nesmyslnou představu, že to ve světě někam dotáhnu. Vždycky mě nabádala, abych se prosazoval – mluvila o silné vůli... říkala, že každý se může stát pánem svého osudu... říkala, že dokážu všecko na světě!“

Na okamžik se odmlčel.

„Přirozeně že neměla pravdu. Uvědomil jsem si to dost brzo. Nejsem z těch, kteří to v životě někam dotáhnou. Vždycky jsem provedl nějakou hloupost – a tím jsem se zesměšnil. Byl jsem zakřiknutý – měl jsem strach z lidí. Ve škole jsem míval velké trápení – jakmile se spolužáci dověděli, jak se jmenuji – dělali si ze mne legraci... Učil jsem se moc špatně – ani na sporty jsem nebyl.“

Potřásl hlavou.

„Dobře, že se toho chudák maminka nedočkala. Bývalo by to bylo pro ni takové zklamání... I na obchodní akademii jsem byl nejhloupější ze třídy – trvalo mi to nejdéle naučit se psát na stroji a těsnopisu. A přitom jsem ani neměl pocit, že jsem tak hloupý – jestli rozumíte, jak to myslím.“

Zadíval se náhle úpěnlivě na muže proti sobě.

„Já rozumím, jak to myslíte,“ řekl Poirot. „Pokračujte!“

„Jen jsem cítil, že mě všichni považují za hlupáka. Velmi deprimující. Později v kanceláři to bylo také tak.“

„A ještě později – za války?“ napověděl mu Poirot. Pan Cust náhle rozjasnil tvář.

„Víte,“ vykládal, „mně se ve válce líbilo. Aspoň to, co jsem zažil já. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem jako ti ostatní. Byli jsme všichni na stejné lodi. Počítalo se se mnou právě tak jako s každým druhým.“

Úsměv mu zmizel ze rtů.

„A pak jsem byl zraněn do hlavy. Jenom lehce. Ale přišlo se na to, že mívám ty záchvaty... Věděl jsem odjakživa, že občas nemám docela jasnou představu, co se se mnou děje. Pozbýval jsem vědomí, víte? A párkrát jsem upadl. Ale opravdu si nemyslím, že mě kvůli tomu museli superarbitrovat. Ne, to podle mého nebylo spravedlivé.“

„A pak?“ zeptal se Poirot.

„Našel jsem si místo v kanceláři. Tenkrát se samozřejmě všude nabízela krásná místa. Ani po válce se mi nevedlo tak zle. Měl jsem ovšem menší plat... A – a jaksi jsem nepostupoval. Vždycky byl povýšen někdo jiný místo mne. Neměl jsem dost vervy. Začal jsem mít těžkosti opravdu velké těžkosti... zvlášť když přišly horší časy. Po pravdě řečeno, žil jsem jen tak z ruky do úst (a jako úředník se musí člověk reprezentovat), když tu mi ta továrna na punčochy nabídla zastoupení. Plat a ještě procenta!“

Poirot mu jemně připomněl:

„Leč vy jste si vědom, není…