19. kapitola
Cesta do ráje
Poirot se vrátil, znovu se usadil v křesle a pobrukoval si jakousi lehkou melodii.
„To je škoda, že je tak inteligentní,“ bručel.
„Kdo?“
„Megan Barnardová. Mademoiselle Megan. ,Prázdná slova,’ odsekne. Ona okamžitě postřehne, že to, co já říkám, nemá žádný význam. Všichni ostatní se nechali nachytat.“
„I mně se to zamlouvalo.“
„Zamlouvalo, ano. Jenže ona to pochopila.“
„Vy jste to tedy tak nemyslel, jak jste to říkal?“
„Co jsem říkal, to by se dalo komprimovat do jedné nejkratší věty. Místo toho já jsem se opakoval ad lib a nikdo než mademoiselle Megan si ten fakt neuvědomil.“
„Ale proč?“
„Eh bien – aby se věci rozhýbaly! Abych vtiskl každému dojem, že je tu práce, která musí býti vykonána. Abych začal – jak to říci? – zkrátka konverzace!“
„Domníváte se, že všechny tyhle dodatečné akce jsou naprosto zbytečné?“
„Ach, to se nikdy nedá říci.“ Zasmál se pod vousy.
„Uprostřed tragédie my začínáme komedii. Je to tak, není-liž pravda?“
„Jak to vlastně doopravdy myslíte?“
„Lidské drama, Hastingsi! Uvažujte minutku. Zde jsou tři grupy lidských bytostí, které svedla dohromady společná tragédie. Okamžitě se začíná druhé drama – tout á fait á part. Vzpomínáte si na můj první případ v Anglii? Ach, tolik let od té doby uplynulo! Dal jsem dohromady dva lidi, kteří se milovali – jednoduchou metodou zatčení jednoho z nich pro vraždu! Žádnou mírnější metodou by se nebylo nic vyřídilo! Uprostřed smrti se hlásí život, Hastingsi... Vražda, jak jsem už často postřehl, bývá živnou půdou lásky.“
„Ale, Poirote!“ zvolal jsem pobouřeně. „Jsem pevně přesvědčen, že nikdo z těch lidí nemyslel na nic než –“
„Och, drahý příteli! A co vy sám?“
„Já?“
„Mais oui, když odešli, zdaž jste se nenavrátil, broukaje si jakousi melodii?“
„To snad přece ještě není nic nepatřičného.“
„Zajisté není, leč vaše melodie mi prozradila vaše myšlenky.“
„Neříkejte!“
„Ano. Pobrukovat si melodii, to jest velice nebezpečné. Odhaluje to vaše podvědomí. Melodie, kterou jste si bručel, se datuje, myslím z války. Comme ça,“ zazpíval Poirot srdcervoucím falzetem:
„Mne zná zvábit každá kráska,
bruneta či plavovláska,
neboť láska vždycky je cestou do ráje! „
Není to nad slunce jasnější? Mais je crois que la bloude l'emporte sur la brunette!“
„Ale Poirote!“ zvolal jsem a lehce jsem se zarděl.
„C'est tout naturel. Všiml jste si vy, jak mezi Franklinem Clarkem a mademoiselle Megan zavládla sympatie a jak si náhle rozuměli? Jak se naklonil kupředu a hleděl na ni? A všiml jste si vy také, jak velice to bylo nepříjemné mademoiselle Thoře Greyové? A pan Donald Fraser, on –“
„Poirote,“ řekl jsem, „vy jste v hloubi duše nevyléčitelný romantik.“
„To je to poslední, co v hloubi duše jsem. Vy jste ten romantik, Hastingsi.“
Chystal jsem se mu právě rozhořčeně odporovat, ale v té chvíli se otevřely dveře.
K mému údivu vešla Thora Greyová.
„Promiňte, že se ještě jednou vracím,“ pravila zvolna. „Ale chtěla bych vám ještě něco říct, monsieur Poirote.“
„Zajisté, mademoiselle. Posaďte se, prosím.“
Usedla a na okamžik zaváhala, jako by hledala ta pravá slova.
…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.