Není kouře bez ohýnku

V

„Ano,“ řekl Nash, „Agnes věděla, kdo ty dopisy psal.“

„Ale proč to někomu neřekla?“ zamračeně jsem se odmlčel.

„Jak já to vidím,“ skočil mi do řeči Nash, „to děvče si neuvědomilo, co vlastně vidělo. Aspoň zpočátku ne. Někdo hodil dopis do domovní schránky -ale ten někdo byl člověk, kterého by si ani ve snu nespojovala s anonymy. Byl to někdo, koho by nikdy nepodezřívala. Jenomže čím víc o všem přemýšlela, tím větší nejistota se jí zmocňovala. Měla by snad o tom někomu povědět? Ve svém zmatku pomýšlí na Partridge, která -jak soudím -je svým způsobem autorita a jejíž úsudek by Agnes bez váhání přijala. Rozhodne se, že se zeptá Partridge, co má dělat.“

„Ano,“ řekl jsem zamyšleně. „To všecko klape. A nějakým záhadným způsobem se to anonym dozví. Ale jak, jak by se to mohl dozvědět, inspektore?“

„Nejste uvyklý žít na venkově, pane Burtone. Zprávy se tu šíří zrovna zázračnou rychlostí. Tak především tu máme ten telefon. Kdo to slyšel u vás v domě?“

Uvažoval jsem.

„Telefon jsem bral sám. Pak jsem zavolal Partridge.“

„Vyslovil jste jméno Agnes?“

„Ano, to ano.“

„Slyšel vás někdo?“

„Mohla mě slyšet sestra nebo slečna Griffithová.“

„Hm, slečna Griffithová. Copak tam u vás dělala?“

Vysvětlil jsem mu to.

„Vracela se pak do městečka?“

„Šla ještě k panu Pyeovi.“

Vrchní inspektor Nash povzdychl. „Jsou dvě cesty, po kterých se mohla ta zpráva dostat do oběhu.“

Nevěřil jsem vlastním uším. "Přece nemyslíte, že by slečně Griffithové nebo panu Pyeovi stálo za to opakovat tak nicotnou malichernost, jako že Agnes volala Partridge?“

„Nebylo by to tady v městečku poprvé. Koukal byste! Když se matce místního krejčího udělá na noze kuří oko, dozví se o tom kdekdo. A tohle jsou ty konce! Slečna Hollandová, Rose -i ty mohly slyšet, co říká Agnes do telefonu. A pak je tu Fred Rendell. Od něho se mohl někdo dozvědět, že se tenkrát odpoledne vrátila Agnes domů.“

Lehce mě zamrazilo. Díval jsem se právě z okna. Zrovna proti mně se prostíral hezký čtverec trávníku a táhla se pěšina k pěkné nízké brance. Někdo otevřel branku, kráčel spořádaně a klidně k domu a strčil do schránky dopis. Viděl jsem v duchu matný obrys ženské postavy. Obličej neměla -ale musí to být obličej někoho, koho znám...

Inspektor Nash řekl:

„Ať tak nebo tak, kruh podezřelých se tím zužuje. A takhle se nám nakonec vždycky podaří pachatele dopadnout. Ustavičnou trpělivou eliminací. Teď už to není taková spousta lidí, kteří mohou přicházet v úvahu.“

„Myslíte –“

„Vylučuje to všecky úřednice, které byly toho odpoledne v práci. Vylučuje to ředitelku školy. Učila. A taky sestru ze střediska. Vím, kde byla včera. Ne že bych byl podezříval některou z nich, ale teď máme jistotu. Vidíte, pane Burtone, máme dva časové body, na které se soustředíme -včerejší odpoledne a odpoledne týden předtím. Den smrti paní Symmingtonové od -řekněme -čtvrt na čtyři (dřív se Agnes po hádce se svým mládencem nemohla vrátit domů) až do čtyř, kdy asi přišla pošta (ale to ještě upřesním po výslechu listonoše). A včera od dyou hodin padesáti minut (když Megan Hunterová opustila dům) až do půl čtvrté, nebo ještě pravděpodobněji do čtvrt na čtyři, protože se Agnes ještě nezačala převlékat.“

„A co myslíte, že se stalo včera?“

Nash se neurčitě zašklíbil.

„Co si myslím? Myslím, že jistá dáma kráčela k přednímu ,vchodu a zazvonila, docela klidně a s úsměvem, obyčejná odpolední návštěva... Zeptala se možná po slečně Hollandové nebo slečně Megan, přinesla možná balíček. Buď jak buď, Agnes se otočí, aby přinesla podnos na navštívenky nebo zanesla balíček dovnitř, a vtom ji naše návštěvnice zezadu udeří do nic netušící hlavy.“

„A čím ?“

„Zdejší dámy,“ řekl Nash, „nosívají dost velké kabelky. Nedá se říct, co všechno v nich může být.“

„A pak ji zezadu bodne do šíje a nacpe ji do skříně? Nebyla to pro ženu moc velká dřina?“

Vrchní inspektor Nash se na mne podíval s dosti zvláštním výrazem. „Žena, po které pátráme, není normální -to zdaleka není -a tenhle druh duševních poruch jde ruku v ruce s překvapující tělesnou silou. Agnes nebyla nijak velká!“ Zamlčel se a pak se otázal: „Co vedlo slečnu Megan k tomu, že hledala Agnes v té komůrce?“

„Jenom instinkt,“ řekl jsem.

A pak jsem se zeptal: „Proč ta ženská odtáhla mrtvolu z dohledu? Jaký to mělo účel?“

„Čím déle to trvalo, než byla mrtvá nalezena, tím obtížnější bylo stanovit přesně dobu vraždy. Kdyby , například slečna Hollandová klopýtla o mrtvolu hned, jak se vrátila domů, mohl doktor určit dobu smrti ; s přesností na deset minut či tak nějak -a to mohlo být pro naši návštěvnici nebezpečné.“

Zamračil jsem se: „Ale co jestli Agnes tu ženskou podezřívala...“

„Nepodezřívala,“ přerušil mě Nash. „Tak daleko nešla. Řekněme, že se jí to zdálo ,divné'. Nemyslilo jí to asi moc rychle a měla nejasný pocit, že tady něco není v pořádku. Určitě netušila, že stojí proti ženě, která je schopna vraždit.“

„A vás něco takového napadlo?“ zeptal jsem se.

Nash zavrtěl hlavou. S důrazem pronesl:

„Měl jsem to vědět. Víte, ta sebevražda anonymní pisatelku vyděsila. Dostala vítr. A strach, pane Burtone, je něco nevypočitatelného.“

Ano, strach. To jsme měli předvídat. Strach -v hlavě nenormálního člověka...

„Vidíte,“ řekl inspektor Nash a jeho slova postavila celý případ do zvláštního, zcela děsivého světla, „stojíme tu proti osobě, která je vážená a o níž mají lidé vysoké mínění - proti osobě, která patří k dobré společnosti.“

Pak prohlásil, že si půjde ještě jednou promluvit s Rose. Zeptal jsem se ho trochu ostýchavě, jestli mohu jít s ním. K mému překvapení srdečně souhlasil:

„Mám skutečně radost z vaší spolupráce, pane Burtone, mohu-li to tak nazvat.“

„To zní podezřele,“ řekl jsem. „Když v detektivce vítá detektiv něčí pomoc, tak ten někdo bývá obyčejně vrahem.“

Nash se krátce zasmál. „Vy opravdu nejste typ člověka, který by psal anonymní dopisy, pane Burtone,“ prohlásil a dodal: „Upřímně řečeno -můžete nám být užitečný .“

„Rád, jenže nevím jak.“

„Protože jste tu cizí. Nemáte o zdejších lidech předem ustálené mín…