Není kouře bez ohýnku

Neviděl jsem už nikoho, s kým bych se zastavil „na kus řeči“ a dozvěděl se něco; šel jsem tedy domů. Cestou jsem zaskočil pro tabák a láhev sherry, abych zjistil i to, co o zločinu soudí „hlas lidu“.

„Nějaký pobuda,“ zněl obecný úsudek.

„Však to známe - přijde si ke dveřím, fňuká a prosí o almužnu, ale když je děvče samo doma, spustí zhurta. Moje sestra Dora, co bydlí u cesty k Hřebeništi, ta se jednou taky strašně polekala - přišel opilý, prodával ty malé tištěné básničky...“

Příběh pokračoval a končil posléze tím, jak udatná Dora statečně přibouchla tomu chlapovi dveře rovnou před nosem a zabarikádovala se v jakémsi úkrytu, což byl - jak jsem se podle delikátně nepřesného označení domyslil - záchod. „A tam zůstala, dokud se její paní nevrátila domů.“

Došel jsem k Rozmarýnce právě pár minut před obědem. Joanna stála u okna v přijímacím pokoji, ničím se nezaměstnávala a tvářila se, jako by byla v myšlenkách bůhvíkolik mil odtud.

„Co tu sama děláš?“ zeptal jsem se.

„Ani nevím. Nic zvláštního.“

Vyšel jsem na verandu. K železnému stolku byla přitáhnuta dvě křesla, na stolku stály dvě prázdné sklenky se zbytkem sherry. Na další židli leželo cosi, nač jsem se zadíval v němém úžasu.

„Proboha, co je tohle?“

„No,“ řekla Joanna, „myslím, že je to fotografie pacienta trpícího maniodepresivní psychózou, nebo něco podobného. Doktor Griffith se domníval, že mě to bude zajímat.“

Podíval jsem se teď na fotografii s větším zájmem. Každý muž má svůj vlastní způsob, jak se dvořit ženám. Pokud jde o mne, nezvolil bych metodu ukazování melancholiků, maniaků ani paranoiků.

„Vypadá dost neutěšeně,“ podotkl jsem.

Joanna přisvědčila, že opravdu neutěšeně.

„Co Griffith?“ zeptal jsem se.

„Vypadal unaveně a velice nešťastně. Něco ho asi trápí.“

„Melancholie, kterou se ti nedaří vyléčit?

„Nech si ty vtipy! Myslím, že je to opravdu něco vážného.“

„Řekl bych, že ho soužíš ty, Joanno. Nech ho na pokoji!“

„Tak mlč už konečně! Za nic nemohu.“

„Tohle říkají ženy vždycky.“

Joanna vztekle vyběhla ven.

Pacient s maniodepresivní psychózou se začal na slunci kroutit. Vzal jsem jej za růžek a odnesl do přijímacího pokoje. Ne pro vlastní potěšení, ale předpokládal jsem, že je to jeden z Griffithových pokladů.

Sklonil jsem se a vytáhl jsem z dolní police knihovny těžký svazek, abych mezi jeho listy fotografii vložil a narovnal. Byla to objemná sbírka jakýchsi kázání.

Kniha se mi v ruce otevřela způsobem vskutku překvapujícím. V následující minutě jsem už viděl proč. Zprostředka bylo pečlivě vyříznuto několik desítek stran.

* * * * *