Vidím, že jsem se zatím skoro ani nezmínilo faráři Calthropovi a jeho ženě.
A přece jak on, tak jeho žena stáli za povšimnutí. Byli to svérázní lidé. Ještě jsem snad nepotkal člověka, který by byl tak na hony vzdálen všednímu životu jako Caleb Dane Calthrop. Jeho život -to byly jeho knihy a jeho studovna. Zato paní Calthropová se vždycky až děsivě vyznala v každé situaci. Ačkoliv málokdy uštědřovala dobré rady a nikdy do ničeho nezasahovala, byla pro neklidné svědomí městečka cosi jako sám vševědoucí Pánbůh.
Zastavila mě na High Street den poté, co u nás Megan obědvala. Překvapilo mě to -a jak by ne -protože chůze paní Calthropové připomínala spíš běh nežli chůzi, což ještě zesilovala její nápadná podobnost s chrtem. A že vždycky upírala oči kamsi k vzdálenému bodu na obzoru, zdálo se vám, že člověk, kterého skutečně hledá, je tak o půldruhé mile před vámi.
„Á!“ řekla, „pan Burton!“
Pronesla to trochu vítězoslavně, asi jako někdo, kdo rozluštil obzvlášť těžkou hádanku. Připustil jsem, že jsem opravdu pan Burton, a paní Calthropová přestala upírat pohled na obzor, snažíc se upřít zrak na mne.
„Nevíte,“ řekla, „proč vlastně jsem s vámi chtěla mluvit?“
Nemohl jsem jí ovšem pomoci. Stála a mračila se, hluboce zmatena. „O něčem opravdu ohavném,“ řekla.
"To mě mrzí," odpověděl jsem překvapeně.
„Aha!“ vykřikla paní Calthropová. „Anonymní dopisy! Jak to, že se tu objevily zároveň s vámi?“
„To ne,“ ohradil jsem se, „ty už tu byly před námi!“
„Nikdo tu nikdy žádný anonymní dopis nedostal, až teprve po vašem příjezdu,“ pronesla paní Calthropová vyčítavě.
„Ale dostal, dostal. To všecko už tu bylo v plném proudu.“
„Oh bože,“ vzdychla si paní Calthropová. „Mně se to nelíbí!“
Stála s pohledem zase upřeným do neznáma a do daleka.
„Nemohu si pomoci,“ řekla, „ale mám pocit, že je to ve všem všudy něco zlého. My tady nejsme takoví. Vyskytuje se tu závist a zlomyslnost a všecky ty drobné hříšky a nepravosti -ale nemyslila jsem si, že by tu byl někdo, kdo by byl schopen psát tyhle anonymní dopisy. Ne, to opravdu ne. A trápí mě to, protože já bych to měla vědět.“
Její bystré oči se vrátily od obzoru a setkaly se s mýma. Byly ustarané a nelíčeně, dětsky udivené.
„Proč byste to měla vědět?“ zeptal jsem se.
„Obvykle všecko vím. Vždycky jsem cítila, že je to můj úkol. Můj manžel Caleb hlásá dobré, správné učení a uděluje svátosti. To je jeho kněžská povinnost. Ale pokud vůbec připustíte, že se kněz má oženit, pak si myslím, že jeho žena má zas vědět, co si lidé v jeho farnosti myslí a co cítí, a to dokonce i tehdy, když proti tomu nemůže nic dělat. A já teď nemám ani potuchy o tom, kdo by tak mohl...“
Odmlčela se a dodala roztržitě: „A jsou to tak pitomé dopisy...“
„Dostala jste snad - sama - taky - ?“
Trochu jsem se styděl za tu otázku, ale paní Calthropová odpověděla naprosto přirozeně, snad jen oči trochu víc pootevřela:
,Ó, ano - dva; ba ne - tři. Už ani přesně nevím, co v nich stálo. Něco strašně hloupého o Calebovi a…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.