Není kouře bez ohýnku

Tak to jsem měl tedy za sebou.

Vzdaloval jsem se od Symmingtonova domu, pociťoval jsem lehkou otupělost a zároveň jsem si dopáleně uvědomoval Rosin vzrušený pohled, kterým mě zaujatě sledovala.

Nežli jsem mohl vyklouznout z domu, podařilo se jí vypovědět mi fůru věcí, které měla na srdci.

Od toho strašlivého dne prý to s ní není docela v pořádku! Jinak prý by tu nezůstala, ale dělá to kvůli dětem a chudáku panu Symmingtonovi, těch je jí líto. Nemíní prý tu sloužit dál, leda když hodně rychle dostane děvče k ruce -a to tedy nebude snadné, když se v domě stala vražda! Proto prý je od slečny Hollandové moc hezké, když slíbila, že bude ve volném čase vypomáhat v domácnosti.

Slečna Elsie je moc milá a ochotná - Ó, to ano, ale ráda by se tu jednoho krásného dne stala paní domu! Pan Symmington, nebožák, je jako slepý - ale však víme, že chudák vdovec, bezpomocné stvoření, je snadnou kořistí pro lecjakou pletichářku! A kdyby se slečna Hollandová přece jen nestala nástupkyní paní Symmingtonové, pak ne proto, že by se o něco podobného nesnažila!

Mechanicky jsem na všecko přikyvoval a toužebně jsem si přál odejít; nemohl jsem však, protože řečnící Rose pevně držela v ruce můj klobouk.

Byl bych rád věděl, jestli je co pravdy na jejích vývodech. Skutečně uvažuje Elsie Hollandová o možnosti stát se druhou paní Symmingtonovou? Nebo je to jen hodná, laskavá dívka, která se všemožně snaží dohlédnout na osiřelou domácnost?

Výsledek by byl asi stejný, ať tak nebo tak. A proč ne? Symmingtonovy malé děti potřebují matku - Elsie je slušná dívka -a kromě toho až neslušně krásná - vlastnost, kterou muž ocení, dokonce i takový suchý patron jako Symmington.

O tom všem jsem uvažoval jenom proto, abych nemusel myslit na Megan.

Řeknete možná, že jsem požádal Megan o ruku s nesmyslně přehnaným sebevědomím, a že jsem si proto zasloužil odmítnutí - ale tak to nebylo. Cítil jsem tak jistě, tak určitě, že Megan patří ke mně – že je to bytost, o kterou se mám starat, udělat ji šťastnou, dbát, aby jí nikdo neubližoval, a to že je pro mne jediný správný způsob života - takže jsem čekal, že i ona cítí stejně: my dva patříme k sobě.

Ale nevzdával jsem se. Ba ne! Megan mi byla určena a já jsem ji chtěl získat.

Po chvilce rozvažování jsem se odebral za Symmingtonem do kanceláře. Megan si možná nic nedělá z pohoršených poznámek o svém chování, ale já jsem chtěl jednat na rovinu.

Pan Symmington, jak mi řekli, měl pro mne čas; byl jsem vybídnut, ať jdu za ním do jeho pracovny. Podle přísně stažených rtů a nezvykle zdrženlivého přivítání jsem usoudil, že mě zrovna dvakrát rád nevidí.

„Dobrý den,“ řekl jsem. „Promiňte, že za vámi jdu ne v úřední, ale v soukromé záležitosti. Řeknu to rovnou. Asi jste už zjistil, že mám rád Megan. Požádal jsem ji o ruku, ale odmítla mě. Nepovažuji to však za její konečné rozhodnutí.“

Viděl jsem, jak se výraz Symmingtonovy tváře mění, a četl jsem v něm jako v otevřené knize. Megan byla v jeho domě rušivý živel. Byl jsem si jist, že je to spravedlivý a hodný člověk, že by ji sice nikdy nevyháněl z domova, vždyť to byla dcera jeho zemřelé ženy - ale že by Meganin sňatek se mnou znamenal úlevu. Zmrzlý halibut roztál. Bledě, opatrně se na mne usmál.

„Upřímně řečeno, Burtone, neměl jsem o něčem takovém ani ponětí. Vím, že jste jí věnoval hodně pozornosti, ale my jsme ji dosud pořád považovali za Dítě.“

„Není to dítě,“ řekl jsem stroze.

„Ne, podle let není.“

„Může být úplně taková, jak je přiměřené jejímu věku, jakmile jí to bude dovoleno,“ odpověděl jsem, stále ještě trochu podrážděně. „Zatím není plnoletá, ale za měsíc za dva bude. Prosím, informujte se o mně, jak je vám libo. Jsem dost zámožný a vedl jsem spořádaný život. Budu se o ni starat a udělám všecko, co je v mé moci, aby byla šťastná.“

„Ovšem, ovšem. Ale samozřejmě záleží na Megan samotné.ů

„Však ona si za čas dá říct,“ odpověděl jsem. „Ale myslil jsem, že bych si mělo tom poctivě promluvit s vámi.“

Řekl, že si toho cení, a přátelsky jsme se rozešli.

Venku jsem div nevrazil do slečny Emily Bartonové. Měla na ruce nákupní košík.

„Dobrý den, pane Burtone, slyšela jsem, že jste byl včera v Londýně.“

Ano, slyšela dobře. Očka jí svítila přátelským zájmem, ale jak se mi zdálo, i zvědavostí.

„Byl jsem u lékaře,“ odpověděl jsem.

Slečna Emily se usmála.

Ten úsměv říkal: no no, však víme! A slečna Emily zadrmolila: „A Megan prý málem zmeškala vlak. Naskočila, až když se rozjížděl.“

„Pomohl jsem jí,“ řekl jsem, „vytáhl jsem ji do vagonu.“

„Ještě štěstí, že jste tam byl. Vždyť se mohla stát nehoda!“

Je zvláštní, jak pitomě si může člověk připadat před jemnou, zvědavou starou slečnou!