Není kouře bez ohýnku

Marcus Kent měl ze mne radost. Řekl mi, že jsem překonal jeho nejsmělejší představy.

„Musíte mít tělesnou konstituci jako slon,“ pochvaloval si, „když se vám podařilo takhle se uzdravit. Báječné, co dokáže venkovský vzduch, žádné ponocování a klid u pacienta, který si dá říct!“

„Za ty první dvě věci. ručím,“ řekl jsem. „Ale nevím, nevím, jestli je venkov zárukou klidu. Tam u nás jsme si užili vzrušení, až nám to není milé.ů

„A jaképak?“

„Vražda,“ řekl jsem.

Marcus Kent našpulil ústa a hvízdl. „Vesnická milostná tragédie? Čeledín zabíjí svou znejmilejší?“

„Nic takového. Prohnaný, úkladný, pomatený vrah.“

„A že jsem o tom nic nečetl? Kdypak ho chytili?“

„Ještě ho nechytili. A není to on, ale ona.“

„Jděte! To si pak opravdu nejsem jist, jestli je Lymstock to pravé místo pro vás, kamaráde.“

Řekl jsem rozhodně: „Ano, je. A nedostanete mě odtamtud.“

Marcus Kent uvažuje přízemně. Hned řekl: „Tu to máme! Objevil jste tam hezkou blondýnku?“

„Ale ne,“ odpověděl jsem a provinile jsem si vzpomněl na Elsii Hollandovou. „Zajímám se spíš o psychologii zločince.“

„V pořádku! Jistě vám to nijak zvlášť neuškodilo, dejte jen pozor, aby ten šílený vrah či vražedkyně nezahubil vás.“

„Žádný strach!“ řekl jsem.

„Co kdybyste se mnou dnes povečeřel? Mohl byste mi podrobně vyprávět o té vaší hrůzné lymstocké vraždě.“

„Jsem už bohužel zadaný.“

„Schůzka s dámou? Hm -to už jste tedy skoro zdravý.“

„Schůzka? Snad by se to tak dalo říct,“ usmál jsem se, pobaven myšlenkou na Megan v roli mé dámy

Byl jsem v módním saloně v šest hodin, když se právě zavíralo. Mary Greyová mi vyšla vstříc z předváděcí síně ven na schody. Položila prst na ústa.

„Sednete si údivem! Povídám vám, pořádně jsem zapracovala!ů

Vstoupil jsem do velkého předváděcího salonu. Megan stála a prohlížela se v dlouhém zrcadle. Čestné slovo, málem jsem ji nepoznal! Na minutu mi to vzalo dech. Vysoká, štíhlá jako proutek, s jemnými kotníky a hezkýma nohama, které vynikly v průsvitných punčochách a dobře ušitých střevících. Ano, krásné ruce nohy, útlá postava -vybranost a ušlechtilost v každé linii těla. Vlasy měla nakrátko ostříhané a přičesané k hlavě a celá hlava se leskla jako čerstvě vylouplý kaštan. Bylo správné, že holič dal vyniknout jejímu obličeji. Nebyla nalíčená, a jestli ano, jenom málo a jemně, takže to nebylo vidět. Rtěnku nepotřebovala. Kromě toho se u ní objevilo cosi, co jsem u ní nikdy předtím neviděl -nevinně pyšný sklon šíje. Podívala se na mne vážně, s drobným plachým úsměvem.

„Vypadám - docela hezky, že?“ řekla.

„Hezky?“ protestoval jsem. „To není to pravé slovo. Pojďme na večeři, a jestli se za vámi každý druhý mužský neotočí, budu se divit. Všecky ostatní dívky budou vedle vás vypadat jako ochechule.“

Megan nebyla krásná, ale byla nevšední a nápadná. Osobitá. Když jsme spolu vcházeli do restaurace, když nám vrchní číšník spěchal v ústrety, pociťoval jsem záchvěv idiotské pýchy, jakou cítí každý muž, když má u sebe něco neobyčejného.

Nejdřív jsme si dali koktajl a pomalu jsme si na něm pochutnávali. Pak jsme povečeřeli. A potom jsme tančili. Megan si chtěla zatančit a já bych ji byl nerad zklamal, třebaže jsem si bůhvíproč neuměl představit, že tančí dobře. Ale tančila výborně. Byla v mé náruči lehká jako pírko a dokonale vystihla rytmus.

„No nazdar!“ řekl jsem. „Vy dovedete tančit!“

Byla trochu překvapená.

„Ano, samozřejmě že umím. Měli jsme ve škole každý týden taneční hodiny.“

„Aby byl člověk dobrým tanečníkem, chce to víc než taneční hodiny,“ řekl jsem.

Vrátili jsme se ke stolu.

„Jídlo je tu báječné, viďte?“ řekla Megan. „A vůbec všecko!“

Nadšeně povzdychla.

„A vůbec všecko!“ usmál jsem se na ni.

Byl to bláznivý večer. Hlavu jsem měl až kdesi v oblacích. Megan mě stáhla dolů k zemi, když se nejistě optala: „Neměli bychom už jet domů?“

Hrklo ve mně. Ano, určitě jsem se zbláznil! Zapomněl jsem na všecko! Octl jsem se ve světě na míle vzdáleném od skutečnosti, a jenom s bytostí, kterou jsem sám stvořil!