Zlatá brána otevřená

Kapitola druhá

Paní Hubbardová byla své sestře skutečně velice podobná. Pleť měla poněkud víc do žlutá, byla plnější, měla však o něco odvážnější účes a nebyla tak čilá jako její sestra. Nicméně oči, které hleděly z její kulaté přívětivé tváře, byly stejně bystré jako oči, které se leskly za skřipcem slečny Lemonové.

„Je od vás velmi hezké, že jste mě pozval, opravdu, pane Poirote,“ řekla. „Velmi hezké. K tomu takový výborný čaj. Určitě jsem toho už snědla u vás mnohem víc, než bych měla — no, snad ještě jeden chlebíček. Čaj? Tak dobrá, ale jenom půl šálku.“

„Musíme se nejprve posilnit,“ řekl Poirot, „a potom se podíváme na vaše starosti.“

Pousmál se nad její roztomilostí a zatočil si knír. Paní Hubbardová na něj pohlédla:

„Víte, že jste přesně takový, jak mi vás Felicity popsala?“

Po chvilce zděšení, když si uvědomil, že Felicity je křestní jméno jeho strohé sekretářky Lemonové, Poirot odvětil, že by od schopné slečny Lemonové nic jiného ani neočekával.

„Ano,“ pokračovala paní Hubbardová nepřítomně, zatímco si brala druhý chlebíček, „Felicity se nikdy nestarala o lidi. Já ano. A proto mám takové starosti.“

„Mohla byste mi přesněji objasnit, co vás trápí?“

„Samozřejmě. Chápete jistě, že by bylo docela přirozené, kdyby se ztrácely například peníze — nějaké menší obnosy, tu a tam. A kdyby šlo třeba o šperky, bylo by to také docela normální — tedy, nemyslím tím normální, spíš naopak — ale takové krádeže by se daly vysvětlit — třeba nepoctivostí nebo kleptomanií. Přečtu vám teď seznam všech ukradených věcí, sepsala jsem si je na papír.“

Paní Hubbardová otevřela kabelku a vytáhla malý zápisník.

Jeden střevíc k večerním šatům (nový)

Náramek (bižuterie)

Pudřenka

Diamantový prsten (později byl nalezen v polévce)

Staré flanelové kalhoty

Žárovky

Bonboniéra

Hedvábný šátek (byl nalezen rozstříhaný na kousky)

Batoh (totéž)

Bórový prášek

Koupelová sůl

Kuchařská kniha

Hercule Poirot se zhluboka nadechl.

„Pozoruhodné,“ řekl, „a jaksi — fascinující.“

Byl ve stavu naprostého vytržení. Sklouzl pohledem z přísné, odmítavé tváře slečny Lemonové na laskavou tvář paní Hubbardové plnou úzkosti.

„Gratuluji vám,“ řekl nakonec vřele.

Překvapeně vzhlédla.

„Ale k čemu, pane Poirote?“

„Gratuluji vám k tak jedinečnému a překrásnému problému.“

„Podívejte, vám to třeba dává nějaký smysl, pane Poirote, ale…“

„Vůbec ne. Nepřipomíná mi to nic jiného než jednu hru, kterou jsem byl nedávno přinucen hrát s několika mladými přáteli o vánocích. Tuším, že se to jmenuje Přijela tetička z Číny. Každý po řadě pronáší následující větu: Přijela tetička z Číny, přivezla škopíček špíny. A v tom škopíčku byl — a doplní nějakou věc. Další člověk to opakuje a přidá další předmět. Účelem hry je zapamatovat si všechny věci popořádku tak, jak přibývají, přičemž některé z nich jsou, abych tak řekl, naprosto absurdní a směšné. Kus mýdla, bílý slon, skládací stůl a pižmovka velká je jen tak namátkou několik položek, na něž si vzpomínám. Obtížnost zapamatovat si je spočívá v tom, že jde o předměty, které spolu navzájem vůbec nesouvisejí — je to tak říkajíc náhodná posloupnost. Stejně jako v tomto seznamu, který jste mi právě ukázala. Ve chvíli, kdy se dojde, řekněme, ke dvanácti věcem, začne být téměř nemožné vyjmenovat je ve správném pořadí. Kdo udělá chybu, dostane na hlavu papírový roh a musí příště začínat slovy: Jednorohá tetička z Číny přivezla škopíček špíny — a tak dál. Kdo dostane tři rohy, vypadává ze hry, a vítězí ten, kdo vydrží nejdéle.“

„Předpokládám, že jste zvítězil, pane Poirote,“ řekla slečna Lemonová s důvěrou věrné sekretářky.

Poirot zazářil.

„Bylo to opravdu tak,“ přikývl. „Soudím, že téměř do každého nahodilého souboru věcí lze vnést nějaký řád a s trochou důvtipu jej utřídit. Například si můžete v duchu říkat: Kusem mýdla jsem umyl špínu z velkého bílého mramorového slona, který stál na skládacím stole — a tak dál.“

Paní Hubbardová uctivě podotkla: „Třeba byste mohl udělat to samé se seznamem, který jsem vám dala.“

„To bych nepochybně mohl. Dáma s obutou pravou botou si navlékne na levou ruku náramek. Potom se napudruje a nalíčí si ústa rtěnkou a jde na večeři, upustí svůj prsten do polévky, a tak dál — mohl bych se tímto způsobem naučit váš seznam nazpaměť — ale o to nám nyní nejde. Proč vůbec byla taková nahodilá sbírka věcí ukradena? Je za tím nějaký systém? Nějaká řídící myšlenka? Celý případ musíme pořádně rozebrat. Nejprve bychom měli seznam důkladně prostudovat.“

V naprostém tichu se Poirot ponořil do studia. Paní Hubbardová na něj hleděla s napjatou pozorností malého dítěte, které sleduje kouzelníka a s nadějí čeká na chvíli, kdy vytáhne z klobouku králíka nebo alespoň proudy barevných stuh. Slečna Lemonová se mezitím nevzrušeně věnovala úvahám o technických detailech čerpadla.

Když Poirot nakonec promluvil, paní Hubbardová sebou leknutím trhla.

„První, co mě udeřilo do očí, je toto,“ řekl Poirot. „Většina předmětů, které zmizely, má jen velmi malou hodnotu (některé zcela zanedbatelnou), s výjimkou dvou — stetoskopu a diamantového prstenu. Ponechme zatím stranou stetoskop a soustřeďme se na diamantový prsten. Říkáte, že to byl drahý prsten — jak drahý?“

„To vám přesně neřeknu, pane Poirote. Do prstenu byl vsazen jeden velký diamant obklopený po obou stranách menšími kameny. Šlo o snubní prsten matky slečny Laneové, pokud vím. Byla velmi rozrušená, když se ztratil, a všem se nám ulevilo, když se ještě ten den večer objevil v polévce slečny Hobhousové. Mysleli jsme, že šlo jen o ošklivý vtip.“

„Což také skutečně může být pravda. Já osobně si však myslím, že krádež prstenu a jeho následné vrácení jsou příznačné. Jestliže chybí rtěnka, pudřenka nebo kniha, nikdo kvůli tomu policii volat nebude. Ale drahý diamantový prsten, to už je něco jiného. Ztratí-li se, je velká pravděpodobnost, že se jeho vlastník na policii obrátí. A proto zloděj prsten vrátil.“

„Ale proč by ho tedy někdo bral, když by měl v úmyslu prsten zase vrátit?“ zeptala se slečna Lemonová zamračeně.