Zlatá brána otevřená

Kapitola jedenáctá

Příhodu se sázkou a následným zničením jedů potvrdili Len Bateson i Colin McNabb. Když ostatní odešli, Sharpe ještě na chvilku zdržel Colina McNabba.

„Nechci vám působit víc bolesti, než je nezbytné, pane McNabbe,“ řekl.

„Naprosto není třeba, abyste se na věc díval z tohoto pohledu,“ odpověděl Colin bez jediného záchvěvu ve tváři. „Vůbec si nemusíte všímat mých pocitů. Ptejte se, na co chcete — na cokoliv, o čem si myslíte, že vám může k něčemu být.“

„Vy jste dospěl k názoru, že chování Celie Austinové je čistě psychologického původu?“

„O tom nebylo nejmenších pochyb,“ odpověděl Colin McNabb. „Jestli chcete, mohu vás trochu do teorie tohoto problému uvést…“

„Ne, ne,“ odvětil spěšně inspektor Sharpe. „Budu vám, jakožto studentu psychologie, věřit.“

„Měla velmi nešťastné dětství. Její zážitky později způsobily emocionální zábrany…“

„Ano, jistě.“ Inspektor Sharpe se zoufale snažil vyhnout se dalšímu příběhu o nešťastném dětství. Nigelovo dětství mu docela stačilo.

„Byla pro vás již delší dobu přitažlivá?“

„Takhle doslova bych to neformuloval,“ pečlivě vážil odpověď Colin. „Tyhle věci člověka vždycky překvapí, dlouho se kolem vás jakoby nic neděje a náhle se všechno rozzáří. Není pochyb, že mě podvědomě přitahovala, ale neuvědomoval jsem si to. Navíc jsem neměl v úmyslu ženit se tak mladý, takže jsem se takovému vztahu nějaký čas vědomě bránil.“

„Ano. Jistě. A Celia Austinová byla šťastná, když se s vámi zasnoubila? Mám na mysli, jestli třeba nedala najevo nějaké pochybnosti nebo nejistotu. Necítila potřebu vám něco důležitého sdělit?“

„Ke všemu, co udělala, se upřímně přiznala. Nic jiného ji opravdu už netrápilo.“

„Plánovali jste svatbu — kdy vlastně?“

„Ne v dohledné budoucnosti. Nejsem v takovém postavení, abych si mohl dovolit živit rodinu.“

„Měla tu Celia nějaké nepřátele? Někoho, kdo by ji neměl rád?“

„Nechce se mi něčemu takovému věřit. Vážně jsem o tom velmi dlouho přemýšlel, inspektore. Celia byla dost oblíbená. Řekl bych, že její smutný konec nemá kořeny v žádných osobních záležitostech.“

„Co myslíte pojmem ‚osobní záležitost‘?“

„Nerad bych v tuto chvíli říkal něco konkrétního. Mám jen takový neurčitý nápad, ale sám si tím nejsem jistý.“

A inspektorovi se nepodařilo s jeho postojem ani trochu pohnout.

Poslední dvě studentky, které mu zbývalo vyslechnout, byly Sally Finchová a Elizabeth Johnstonová. Inspektor si nejprve pozval Sally Finchovou.

Sally byla přitažlivá dívka s hřívou rusých vlasů a jasnýma, inteligentníma očima. Po běžných úvodních dotazech nečekaně převzala iniciativu.

„Víte čím bych nejraději začala, inspektore? Řekla bych vám, co si o Celiině tragédii myslím. Já osobně. V tomhle domě se děje něco špatného, něco velmi zlého, opravdu. Jsem si tím naprosto jistá.“

„Chcete říci, že se něčeho obáváte, slečno Finchová?“

Sally přikývla.

„Ano, mám strach. Je tu někdo, kdo je pěkně nemilosrdný. Celé tohle místo není — jak bych se jen vyjádřila — není prostě takové, jak vypadá. Ne, inspektore, nemám na mysli komunisty. Vidím, že jste to měl na jazyku. O komunisty vůbec nejde. Možná to není dokonce ani zločinec. Já nevím. Ale vsadím se s vámi o cokoliv chcete, že o všem, co se tu děje, bude určitě vědět ta příšerná stará ženská.“

„Která stará žena? Máte snad na mysli paní Hubbardovou?“

„Ne, paní Hubbardovou ne. Mamá je skvělá. Myslím starou Nicoletisovou. Tu starou vlčici.“

„To je zajímavé, slečno Finchová. Mohla byste to trochu upřesnit? Váš názor na paní Nicoletisovou, myslím.“

„Ne. Právě to udělat nemohu. Jediné, co vám mohu říci, je, že z ní na mě jde hrůza, kdykoliv ji potkám. Děje se tu něco podivného, inspektore.“

„Byl bych rád, kdybyste mohla být poněkud konkrétnější.“

„Ráda bych. Vy si asi o mně myslíte, že fantazíruji. Možná, ale jiní to cítí také. Třeba Akibombo. I on je vyděšený. Jsem přesvědčená, že i Černá Bess, ale ta to na sobě nedá znát. Domnívám se, inspektore, že o tom Celia něco věděla.“

„O čem věděla?“

„To je právě ono. O čem? Mluvila o různých podivných událostech. Včera večer. Chtěla, aby se všechno vysvětlilo. Přiznala se ke své roli v tom, co se tu dělo, ale také nenápadně naznačila, že ví i o dalších věcech, a chtěla, aby se také vyjasnily. Řekla bych, že něco věděla, na někoho, inspektore. A myslím si, že právě proto byla zavražděna.“

„Ale kdyby to bylo něco tak závažného…“

Sally ho přerušila.

„Celia pravděpodobně neměla ani ponětí, jak jsou její informace závažné. Nebyla příliš bystrá. Spíš byla dost zabedněná. O něčem se dozvěděla, ale vůbec jí nedošlo, že to, co vije nebezpečné. Koneckonců, je to jen takové moje tušení a za moc stát nemusí.“

„Aha. Děkuji vám… Naposledy jste viděla Celii Austinovou ve společenské místnosti včera večer po jídle, je to tak?“

„Ano, přesně tak. Ačkoliv, vlastně jsem ji viděla potom ještě jednou.“

„Viděla jste ji ještě později? Kde? V jejím pokoji?“

„Ne. Když jsem šla spát, odcházela předními dveřmi ven. Já jsem právě vycházela ze společenské místnosti.“

„Šla ven hlavním vchodem? Ven z domu?“

„Ano.“

„To je velmi překvapivé. Nikdo jiný na nic podobného neupozornil.“

„Vsadím se, že o jejím odchodu nevěděli. Určitě všem popřála dobrou noc a řekla, že jde do postele. Kdybych ji na vlastní oči neviděla, také bych si myslela, že šla opravdu spát.“

„Zatímco ona ve skutečnosti vyšla po schodech nahoru, vzala si něco na sebe a potom opustila dům. Je to tak?“

Sally přikývla.

„A já si myslím, že šla na nějakou schůzku.“

„Aha. S někým zvenku. Nebo že by to byl někdo ze studentů?“

„Je to jen moje domněnka, ale řekla bych, že to mohl být některý ze studentů. Podívejte, jestli chtěla s někým mluvit mezi čtyřma očima, nikde v domě to dost dobře nešlo. Ten někdo jí také mohl navrhnout, aby se setkali někde venku.“

„Nemáte představu, kdy se asi vrátila?“

„Ani náhodou.“

„Nevěděl by to Geronimo?“

„Ten by si všiml, kdyby přišla po jedenácté hodině, protože v tu dobu zamyká dveře na řetěz. Ale až do té doby si může každý otevřít vlastním klíčem.“

„Víte, kolik bylo…