Zlatá brána otevřená

Kapitola čtrnáctá

Paní Nicoletisová stoupala po schodech ze suterénu, kde právě úspěšně dohnala k naprosté zuřivosti jak Geronima, tak i temperamentní Marii.

„Lháři a zloději,“ pronesla nahlas paní Nicoletisová triumfálním tónem. „Všichni Italové jsou lháři a zloději!“

Paní Hubbardová, která šla právě dolů, si utrápeně povzdechla.

„Je to škoda,“ řekla, „takhle je rozrušit, když právě chystají večeři.“

Další ironickou poznámku, kterou už měla na jazyku, paní Hubbardová raději spolkla.

„Přijdu jako obvykle v pondělí,“ oznámila paní Nicoletisová.

„Ano, paní Nicoletisová.“

„A sežeňte, prosím vás, někoho, kdy by mi opravil dveře u mé skříně, to bude v pondělí první věc. Učet za opravu pak pošlete policii, rozumíte? Policii.“

Paní Hubbardová jí věnovala pohled plný pochybností.

„A chci na chodby nové žárovky — silnější. Na chodbách je hrozná tma.“

„Říkala jste, že na chodbách chcete slabší — aby se ušetřilo.“

„To bylo před týdnem,“ odsekla na to paní Nicoletisová. „Teď chci silnější. Každou chvíli se ohlížím přes rameno — a říkám si, kdo mě asi špehuje.“

Hraje tu její nadřízená jenom divadlo, uvažovala paní Hubbardová, nebo se opravdu něčeho nebo někoho bojí? Paní Nicoletisová měla ve zvyku všechno přehánět, takže bylo těžké poznat, jak vážně je třeba její názory brát.

Paní Hubbardová se zeptala:

„Opravdu chcete jít domů sama? Nechcete, abych vás doprovodila?“

„Doma budu bezpečnější než tady, to vám povídám!“

„Ale čeho se pořád bojíte? Kdybyste mi to řekla, třeba bych mohla…“

„Do toho vám nic není. Nic vám neřeknu. Způsob, jak se mě stále vyptáváte, je naprosto nesnesitelný.“

„Promiňte. Jsem si jistá…“

„Teď jste se urazila.“ Paní Nicoletisová se na ni zářivě usmála. „Jsem náladová a hrubá — ano. Ale trápí mne spousta starostí. Pamatujte si, věřím vám a jsem na vás závislá. Opravdu nevím, co bych si bez vás počala, paní Hubbardová. Posílám vám polibek. Hezky si užijte víkend. Dobrou noc.“

Paní Hubbardová sledovala, jak vychází hlavním vchodem a zavírá za sebou dveře. Ulevila svým citům poněkud nemístným ‚Konečně!‘ a zamířila ke schodům vedoucím do kuchyně.

Paní Nicoletisová sešla po několika schůdcích před domem, prošla brankou a zabočila doleva. Ulice U Zlaté brány byla poměrně široká, navíc domy v ní byly postavené hlouběji v zahradách. Několik minut chůze od čísla 26 ulice ústila na jednu z hlavních londýnských tepen, po které neustále rámusily autobusy. Na křižovatce svítily semafory a přímo na rohu stál hostinec U královnina límce. Paní Nicoletisová kráčela prostředkem chodníku a čas od času se nervózně ohlédla přes rameno, ale nikoho nespatřila. Ulice U Zlaté brány působila ten večer obzvlášť pustě. Jak se blížila k hostinci U královnina límce, zrychlila trochu krok. Ještě jednou se chvatně rozhlédla a s provinilým výrazem vklouzla do baru.

Jak tak pomalu upíjela dvojitý koňak, který si objednala, trochu se jí zlepšila nálada. Už nevypadala tak ustrašeně a neklidně jako ještě před malou chvílí. Její nepřátelství vůči policii ovšem nijak nezesláblo. Neustále si pro sebe mumlala: „Gestapo! Donutím je zaplatit! Ano, to mi zaplatí!“ Dopila sklenici a objednala si další. Přemítala o všem, co se právě udalo. Smůla, taková obrovská smůla, že policie neměla dost taktu a odhalila její tajný poklad. Bylo by příliš naivní doufat, že si o tom hned nebudou šuškat studenti i všichni ostatní kolem. Paní Hubbardová třeba bude diskrétní, ale třeba taky ne. Cožpak člověk může vůbec někomu věřit? Takové novinky se vždycky rychle roznesou. Geronimo to ví. Určitě to už všechno vyklopil manželce, ta to zase řekne uklízečkám a tak to půjde dál, až — prudce sebou škubla, když se jí za zády ozvalo:

„Copak, paní Nick, tak tohle vás pronásleduje?“

„Ach, to jsi ty,“ řekla. „Myslela jsem…“

„A kdo jste myslela, že to je? Velký zlý vlk? Co jste si dala k pití? Dejte si ještě jednu se mnou.“

„Mám teď samé starosti,“ vysvětlila důstojně paní Nicoletisová. „Policajti prohledali celý můj dům, doslova ho obrátili vzhůru nohama a přitom úplně všechny rozzlobili. A k tomu ještě moje slabé srdce. Musím si na sebe dávat pozor. Nepiju ráda, ale venku jsem najednou pocítila takovou slabost. Tak jsem si řekla, že jeden malý koňak…“

„Není nad koňak. Tady máte ještě jeden.“ Paní Nicoletisová se už za malou chvíli cítila mnohem lépe a když opouštěla Královnin límec, měla i trochu lepší náladu. Rozhodla se, že nepojede autobusem. Byl velmi příjemný večer a čerstvý vzduch jí jistě udělá dobře. Ano, určitě jí prospěje. Ne že by se motala, ale cítila se trošičku nejistě. Dát si o jeden koňak méně by asi bylo rozumnější, ale čerstvý vzduch jí hlavu za chvilku pročistí. Konečně, proč by si slušná dáma nemohla dát občas ve svém pokoji skleničku? Co je na tom špatného? To je přece něco úplně jiného, než kdyby dovolila, aby ji lidé každou chvíli viděli opilou. Opilou? Ne, samozřejmě, že nebyla nikdy opilá. A navíc, jestli se jim něco nelíbí, jestli jí budou pití vyčítat, však ona už najde způsob, jak je usadit! Ona přece leccos ví, že ano? Klidně si pustí pusu na špacír! Paní Nicoletisová bojovně pohodila hlavou a honem uhnula, aby nenarazila do poštovní schránky, která se před ní náhle hrozivě vynořila. Zřejmě se jí vážně trochu točila hlava. Co kdyby se na okamžik opřela o zeď? Jen by na minutku na dvě zavřela oči…3

+ + +

Strážník Bott právě důležitým, houpavým krokem obcházel svůj rajón, když ho oslovil jakýsi úředník s plachým výrazem ve tváři.

„Tamhle je nějaká žena, pane strážmistře. Opravdu nevím — vypadá, že je nemocná. Leží tam zhroucená v bezvědomí.“

Strážník Bott energicky krokem vykročil tím směrem. Sehnul se nad ležícím tělem. Těžká vůně koňaku potvrdila jeho podezření.

„Jenom omdlela,“ řekl. „Je úplně namol. Nedělejte si starosti, pane, my už si s ní poradíme.“

+ + +

Hercule Poirot ukončil nedělní snídani, pečlivě si otřel kníry od všech pozůstatků ranního šálku čokolády a vešel do obývacího pokoje.

Na stole ležely úhledně srovnané čtyři batohy, u každého účet — přesně tak, ja…