Zlatá brána otevřená

Kapitola osmá

Ačkoliv Poirot sám odsuzoval, že hlavní jídlo dne se podává v pět hodin odpoledne, a nikdy tento podivný zvyk doopravdy neuznal, už si na tuto hodinu docela zvykl.

Nepřekonatelný George při té příležitosti nachystal velké šálky, konvici opravdu silného indického čaje, čtvercové máslové vdolky, které pekl speciálně pro Poirota, chléb a džem a navíc ještě velký čtverec kynutého švestkového koláče.

Celé ty hody byly na počest inspektora Sharpa, který, pohodlně opřený, spokojeně usrkával už třetí šálek čaje.

„Nevadí vám, že jsem vás takhle přepadl, pane Poirote? Mám ještě hodinku času, než se začnou studenti vracet domů. Chtěl bych je všechny vyslechnout — ale, upřímně řečeno, není to práce, na kterou bych se moc těšil. Vy jste se s některými z nich předevčírem setkal, a tak jsem si říkal, že mi možná dáte nějaké tipy — zejména o cizincích.“

„Myslíte si, že jsem odborník na cizince? Ale mon cher, není mezi nimi ani jeden Belgičan.“

„Žádný Belg — ach tak, chápu, co máte na mysli! Vy chcete říct, že když jste Belgičan, všechny ostatní národnosti jsou vám cizí stejně jako mně. Ale není to tak docela pravda, viďte? Řekl bych, že pravděpodobně budete vědět víc než já o kontinentálních typech — ačkoliv co se týče Indů a studentů ze západní Afriky nebo odkud jsou, jsme na tom oba stejně.“

„V tom vám asi nejvíce pomůže paní Hubbardová. Je se všemi těmi mladými lidmi v bezprostředním styku už několik měsíců a dokáže lidské povahy docela dobře posoudit.“

„Ano, máte pravdu, paní Hubbardová je velice schopná žena. Spoléhám na ni. Musím se také zastavit u majitelky ubytovny. Dnes ráno v penzionu nebyla. Pokud vím, vlastní více podobných zařízení a prý má i několik studentských klubů. Nezdá se však, že by byla moc oblíbená.“

Poirot chvíli nic neříkal a pak se zeptal: „Byl jste již v nemocnici svaté Kateřiny?“

„Ano. Vedoucí lékárník byl velmi ochotný. Byl zprávou o smrti Celie Austinové doslova šokován a opravdu zdrcen.“

„Co říkal o té dívce?“

„V nemocnici pracovala už déle než rok a měli ji celkem rádi. Popisoval ji sice jako poněkud pomalou, ale pečlivou a svědomitou.“ Odmlčel se a pak dodal: „Morfium pocházelo právě odtamtud.“

„Skutečně? To je zajímavé — a opravdu záhadné.“

„Z lékárny se ztratil morfinový vinan. Mají ho na nejvyšší polici ve skříňce s jedy a s ostatními léky, které se používají jen zřídka. Normálně jsou samozřejmě určeny pro podkožní aplikaci, mnohem častěji než vinan se používá hydrochlorid morfinu. Zdá se mi, že stejně jako všude jinde, i v používání léků hraje svou roli něco jako móda. Jako kdyby se lékaři při předepisování léků řídili tím, co dělají jejich kolegové, a následovali je jako stádo ovcí. Tohle mi ovšem neřekl. To je můj osobní názor. V horní polici, odkud se morfinový vinan ztratil, jsou totiž určité léky, které byly kdysi velmi populární, ale už je řadu let nikdo nepředepisuje.“

„Takže kdyby zmizela jedna malá zaprášená lahvička, bezprostředně by si ztráty nejspíš žádný ze zaměstnanců lékárny ani nevšiml?“

„Přesně tak. Inventura se provádí pouze v pravidelných termínech. Nikdo si nevzpomíná, že by se morfinový vinan někdy v poslední době předepisoval. Skutečnost, že nějaká láhev chybí, se zjistí až v okamžiku, když je potřeba — nebo při inventuře. Všechny tři lékárnice mají klíče od skříňky s jedy a od skříňky s nebezpečnými léky. Otevírají se, když je z nich něco potřeba, a za rušných dnů (což jsou prakticky všechny), kdy je nutné do skříněk chodit každých pár minut, zůstávají otevřené po celou pracovní dobu.“

„Kdo k nim měl kromě Celie ještě přístup?“

„Další dvě lékárnice, ale ani jedna z nich nemá s penzionem U Zlaté brány nic společného. První pracuje u svaté Kateřiny už čtyři roky, druhá nastoupila teprve před několika týdny. Přišla z nemocnice v Devonu a má odtamtud dobrý posudek. Dále jsou u svaté Kateřiny ještě tři starší lékárníci, kteří jsou v nemocniční lékárně zaměstnaní už léta. Ti všichni mají ke skříni s jedy normálně přístup v rámci svého pracovního zařazení. Pak je tam jedna starší žena — uklízečka. Vyskytuje se v lékárně mezi devátou a desátou dopoledne a mohla by sebrat nějakou z lahviček ze skříně, když jsou děvčata na ambulanci nebo mají nějakou práci na pokojích pacientů. Pracuje však v nemocnici už dlouhá léta a není pravděpodobné, že by něco takového udělala. S různými lahvemi tamtudy často prochází laborant, který by si, kdyby chtěl, jistě dokázal najít způsob, jak si k nějakému jedu dopomoci — ale ani tato možnost není moc pravděpodobná.“

„Mají do lékárny přístup lidé, kteří tam nepracují?“

„Ano, a je jich poměrně dost. Chodí tam lidé, kteří jdou například za vedoucím lékárny — a také zástupci různých farmaceutických firem, kteří mají namířeno do oddělení přípravy léků. A potom sem ovšem čas od času přicházejí přátelé zaměstnanců — ne sice běžně, ale občas přeci jen.“

„To už je lepší. Kdo v poslední době navštívil Celii Austinovou?“

Sharpe nahlédl do svého zápisníku.

„Minulý týden za ní byla v lékárně dívka jménem Patricie Laneová. Chtěla se s Celií domluvit, že by šly po práci do biografu.“

„Patricie Laneová,“ zamyslel se Poirot.

„Zdržela se jen asi pět minut a ke skříni s jedy se prý ani nepřiblížila. Zůstala u okénka pohotovostní služby, mluvila s Celií a ještě jednou dívkou. Dále si vzpomněli na jednu černošku — velmi povýšenou, jak říkali. Stavovala se za Celií asi před dvěma týdny. Zajímala se o práci v lékárně, na všechno se vyptávala a dělala si poznámky. Prý mluvila perfektní angličtinou.“

„To by mohla být Elizabeth Johnstonová. Říkal jste, že byla hodně zvědavá?“

„Byl zrovna den otevřených dveří. Sháněla informace, jak se takové věci organizují, a také chtěla vědět, co se předepisuje dětem při onemocnění průjmem a při kožních infekcích.“

Poirot přikývl.

„Ještě někdo?“

„Na nikoho dalšího si nevzpomněli.“

„Chodí do lékárny také lékaři?“

Sharpe se zašklebil.

„V jednom kuse. Oficiálně i neoficiálně. Někdy, aby se zeptali na složení nějakého léku nebo aby se podívali, jaké medikamenty …