Zlatá brána otevřená

Kapitola sedmnáctá

Nigel seděl na policejní stanici a nervózně hleděl do přísných očí inspektora Sharpa. Trochu se zakoktal, než své vyprávění dokončil.

„Uvědomujete si, pane Chapmane, že to, co jste nám právě řekl, je velmi závažné? Skutečně velmi závažné.“

„Samozřejmě, že si to uvědomuji. Nechodil bych vám sem něco vykládat, kdybych neměl pocit, že je to neodkladné.“

„Říkal jste, že si slečna Laneová nedokáže přesně vybavit, kdy naposledy viděla lahvičku od sody bicarbony, která obsahovala morfium?“

„Má už ve všem naprostý zmatek. Čím víc o tom přemýšlí, tím méně si je jistá. Tvrdí, že jsem ji úplně popletl. Povídala, že se pokusí si vzpomenout, zatímco budu tady u vás.“

„Měli bychom ihned vyrazit do penzionu U Zlaté brány.“

Ještě než inspektor domluvil, zazvonil na stole telefon a strážník, který zapisoval Nigelovu výpověď, natáhl ruku a zvedl sluchátko.

„To je slečna Laneová,“ řekl, zatímco poslouchal. „Chce mluvit s panem Chapmanem.“

Nigel se naklonil přes stůl a vzal si od něj sluchátko.

„To jsi ty, Pat? Tady je Nigel.“

Ze sluchátka se ozýval udýchaný, horlivý dívčí hlas, jedno slovo přes druhé.

„Nigeli. Myslím, že už to mám! Myslím, že vím, kdo to asi vzal — víš — to z mé zásuvky na kapesníky, podívej, myslím, že je tu jen jeden člověk, který —“

Hlas náhle ustal.

„Pat, haló? Jsi tam? Kdo to byl?“

„Nemohu ti teď nic říct. Později. Přijdeš sem, prosím tě?“

Inspektor i strážník byli dost blízko, aby celý rozhovor jasně slyšeli, a inspektor na Nigelův tázavý pohled souhlasně přikývl.

„Řekněte jí, že tam jsme hned,“ dodal.

„Jsme tam hned,“ řekl Nigel. „Už vyrážíme.“

„To je dobře. Budu ve svém pokoji.“

„Měj se, Pat.“

Během rychlé jízdy k ubytovně prohodili sotva pár slov. Sharpe se ptal sám sebe, jestli dnešek konečně přinese nějaký zvrat. Poskytne jim Patricie Laneová stěžejní důkaz, nebo jde jen o nějaký její dohad? Je jasné, že si nejspíš vzpomněla na něco, co jí připadlo důležité. Předpokládal, že telefonovala z haly, a proto si musela dávat pozor na jazyk. V tuto večerní dobu mohla kolem chodit spousta lidí. Nigel odemkl svým klíčem hlavní dveře domu U Zlaté brány 26 a on i oba strážníci vstoupili dovnitř. Otevřenými dveřmi společenské místnosti Sharpe zahlédl rozcuchanou zrzavou hlavu Leonarda Batesona skloněnou nad nějakými knihami.

Nigel vyběhl po schodech a zamířil chodbou k Patriciinu pokoji. Krátce zaklepal na dveře a otevřel.

„Nazdar, Pat, už jsme —“ nedořekl a se zajíknutím se zarazil. Bez hnutí zůstal stát. Přes jeho rameno spatřil inspektor Sharpe obraz, který uviděl Nigel.

Patricie Laneová ležela na zemi bez známek života.

Inspektor jemně odstrčil Nigela stranou. Vkročil dovnitř a poklekl vedle dívčina bezvládného těla. Zvedl jí hlavu, pokusil se nahmatat puls a potom ji zase opatrně položil do původní polohy. Zvedl se, tvář zachmuřenou a strnulou.

„Ne?“ zaúpěl Nigel nepřirozeně vysokým hlasem. „Ne. Ne. Ne.“

„Ano, pane Chapmane. Je mrtvá.“

„Ne, ne. Pat ne! Drahá hloupoučká Pat. Jak —“

„Tímhle.“

Byla to jednoduchá, narychlo vyrobená zbraň. Mramorové těžítko zabalené do vlněné ponožky.

„Rána do týla. Velmi účinné. Jestli vás to trochu utěší, pane Chapmane, nemyslím, že by vůbec věděla, co se jí přihodilo.“

Nigel se zdrceně posadil na postel. Řekl: „To je jedna z mých ponožek… Chtěla mi je zalátat… Panebože, chtěla mi je zalátat…“

Náhle se rozbrečel. Brečel jako malé dítě — bez ustání a nátěr jeho sebevědomí byl pryč.

Sharpe pokračoval v rekonstrukci.

„Vrahem musel být někdo, koho dobře znala. Někdo, kdo sebral ponožku a strčil do ní těžítko. Poznáváte to těžítko, pane Chapmane?“

Obrátil ponožku naruby, takže si ho Nigel mohl prohlédnout.

Očima stále ještě zalitýma slzami se na ně Nigel podíval.

„Pat ho vždycky měla na svém psacím stole. To je Lucernský lev.“ Ponořil tvář do dlaní.

„Pat — ach Pat! Co si bez tebe počnu!“

Náhle se napřímil, odhodil z čela plavé vlasy.

„Zabiju ho, ať to udělal kdokoliv! Zabiju ho! Sviňskej vrah!“

„Pomalu, pane Chapmane. Já vím, jak vám asi je. Je to opravdu brutální dílo.“

„Pat nikdy nikomu neublížila…“

Inspektor Sharpe ho konejšivě vyvedl ven z pokoje. Potom se vrátil zpět do ložnice a zastavil se nad mrtvou dívkou. Velmi opatrně jí cosi vytáhl ze sevřených prstů.

+ + +

Geronimo těkal vystrašenýma černýma očima z jedné tváře na druhou. Po čele mu stékaly stružky potu.

„Nic nevidím. Nic neslyším. Říkám vám. Vůbec nic nevím. Jsem s Marií v kuchyni. Vařím minestru, strouhám sýr —“

Sharpe ten příval zarazil.

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Jenom si chceme něco ujasnit. Kdo byl během poslední hodiny venku?“

„Nevím. Jak to mám vědět?“

„Vy ale přece musíte docela dobře kuchyňským oknem vidět, kdo přichází nebo odchází, ne?“

„Možná.“

„Tak nám to tedy povězte.“

„V tuto denní dobu stále někdo chodí dovnitř a ven.“

„Kdo byl od šesté hodiny do půl sedmé — kdy jsme přijeli — v domě?“

„Všichni kromě pana Nigela, paní Hubbardové a slečny Hobhousové.“

„Kdy odešli?“

„Paní Hubbardová odchází už před svačinou, ještě nevrátila.“

„Pokračujte.“

„Pan Nigel odchází asi před půlhodinou, těsně před šestou hodinou — vypadá velmi rozrušeně. On se vrací právě teď s vámi —“

„Ano, to je pravda.“

„Slečna Valerie odchází přesně v šest hodin. Časový signál právě pip, pip, pip. Oblečená na nějaký večírek, velmi elegantní. Ještě pryč.“

„A jinak jsou všichni tady?“

„Ano pane. Všichni tady.“

Sharpe nahlédl do svého zápisníku. Měl tam poznamenanou dobu Patriciina telefonátu. Osm minut po šesté, přesně.

„Ostatní studenti byli tedy v domě? Nikdo se během té doby nevrátil?“

„Pouze slečna Sally. Ona byla hodit dopis do schránky a pak se vrací —“

„Pamatujete si, kdy přišla?“

Geronimo se zamyslel, až se mu nakrabatilo čelo.

„Vrací, když zrovna dávají zprávy.“

„Tedy po šesté?“

„Ano, pane.“

„Kterou část zpráv právě dávali?“

„To už nepamatuji, pane. Ale před sportem. Protože sport my vypínáme.“

Sharpe se trpce usmál. To je příliš široký záběr. Vyloučit tedy mohou pouze Nigela Chapmana, Valerii Hobhouso…