Zlatá brána otevřená

Kapitola devátá

Inspektor Sharpe si povzdychl, opřel se o opěradlo židle a otřel si ruku kapesníkem. Rozmlouval už s rozhořčenou uslzenou Francouzkou, s povýšeným nespolupracujícím Francouzem, s tupým podezřívavým Dánem a s výřečným a agresivním Egypťanem. Pár slov prohodil se dvěma nervózními tureckými studenty, kteří ani pořádně nerozuměli, co jim říká, a stejně tak to dopadlo s příjemným mladým Iráčanem. Nikdo z nich, tím si byl docela jist, neměl se smrtí Celie Austinové nic společného ani mu žádným způsobem nemohl při vyšetřování pomoci. Jednoho po druhém s několika uklidňujícími slovy propouštěl a už se chystal udělat to samé s panem Akibombem.

Mladý černoch ze západní Afriky na něj hleděl smutnýma, docela dětskýma očima a ve tváři měl úsměv, ze kterého zářila řada bělostných zubů.

„Já rád bych vám pomohl — opravdu,“ řekl. „Slečna Celia ke mně je opravdu moc hodná. Jednou dala mi krabici Edinburských bonbonů — byla moc dobrá bonboniéra, já neznal jsem ji dřív. Mně připadá moc smutné, že ona je zabita. Možná byla nějaká krevní msta, ne? Nebo třeba otec a strýčkové přišli a zabili ji, protože se někde dozvěděli lži, že dělala špatné věci.“

Inspektor Sharpe jej ujistil, že žádná z těchto možností nepřipadá ani v nejmenším v úvahu. Mladík potřásl smutně hlavou.

„Pak už mě tedy vůbec nenapadá, proč se to stalo,“ řekl. „Nevidím malý důvod, proč by jí chtěl někdo ubližovat. Ale dejte mi pramen jejích vlasů a odstřižky nehtů,“ pokračoval, „a já zkusím zjistit pomocí starých způsobů. Ne vědecké, ne moderní, ale v zemi, odkud přicházím, se používají velmi často.“

„Víte, děkuji vám, pane Akibombo, ale nemyslím, že by to bylo nutné. Víte — ehm — my tady takové metody nepoužíváme.“

„Ano, pane, já docela chápu. Nejsou moderní. Nepatří do atomového věku. Ani u nás doma noví policisté nepoužívají staré způsoby — pouze starci z pralesa. Jsem si jist, že vaše nové metody jsou výborné a jistě s nimi dosáhnete úspěchu.“ Pan Akibombo se omluvně uklonil a odešel. Inspektor Sharp si pro sebe zamumlal:

„Také doufám, že budeme mít úspěch, už jen proto, abychom obhájili naši pověst.“

Další rozhovor měl inspektor s Nigelem Chapmanem, který se neustále snažil převzít vedení výslechu do vlastních rukou.

„Smrt Celie Austinové je naprosto mimořádný případ, že?“ poznamenal. „Nezlobte se, ale hned mě napadlo, že štěkáte u špatného stromu, když jste si myslel, že jde o sebevraždu. Upřímně řečeno pociťuji jisté uspokojení ze skutečnosti, že celá věc visí na mém zeleném inkoustu, kterým si Celia naplnila své pero. To jediné vrah nemohl ani náhodou předvídat. Předpokládám, že jste už vzal v úvahu všechny možné motivy zločinu?“

„Otázky kladu já vám, pane Chapmane,“ pravil inspektor Sharpe suše.

„Ale jistě, samozřejmě,“ honem řekl Nigel a nenucené mávl rukou. „Jen jsem to chtěl vzít trochu zkratkou, nic víc. Dobrá, myslím, že bychom se tedy měli držet obvyklého nudného schématu. Jméno: Nigel Chapman. Věk: dvacet pět let. Narozen: doufám, že v Nagasaki — vážně mi to připadá jako hrozně směšné místo. Nechápu, co můj otec a matka v Japonsku dělali. Asi cestovali kolem světa. Ale pokud vím, ještě to neznamená, že bych musel být nevyhnutelně Japonec. Studuji na Londýnské univerzitě dobu bronzovou a středověkou historii. Chcete vědět ještě něco jiného?“

„Jaká je adresa vašeho trvalého bydliště, pane Chapmane?“

„Nemám žádné trvalé bydliště, drahý pane. Mám hodného tatíčka, ale pohádali jsme se, a proto jeho adresa od té doby není mou adresou. Takže U Zlaté brány 26 — a také Coutts Bank, Leadenhall Street Branch, tam mě vždycky najdete, jak se říká náhodným známým z cest, o kterých doufáte, že je už nikdy neuvidíte.“

Inspektor Sharpe nad Nigelovou lehkovážnou drzostí nehnul ani brvou. Podobných Nigelů již potkal mnoho a moudře chápal, že Nigelova útočnost jen zakrývá nervozitu z toho, že má být vyslýchán v souvislosti s vraždou.

„Jak dobře jste znal Celii Austinovou?“ zeptal se.

„To je složitá otázka. Znal jsem ji velmi dobře v tom smyslu, že jsme se vídali prakticky každý den. Vycházeli jsem spolu docela přátelsky, ale ve skutečnosti jsem ji moc neznal. Nijak zvlášť jsem se o ni ovšem nezajímal a předpokládám, že jestli něco neschvalovala, tak to bylo pravděpodobně moje vystupování.“

„Neschvalovala vás, jak říkáte, z nějakého určitého důvodu?“

„Víte, nelíbil se jí můj druh humoru. Nepatřím ovšem k takovým nevychovaným sprosťákům, jako je třeba Colin McNabb. Ale přiznávám, že tenhle druh sprostoty je skutečně vynikající metoda, jak přilákat pozornost žen.“

„Kdy jste viděl Celii Austinovou naposledy?“

„Včera večer — při večeři. Všichni jsem jí to prominuli, však víte. Colin pak náš rozhovor dost rozpačitě ukončil, když na závěr dodal, ovšem hodně nesměle a stydlivě, že jsou zasnoubeni. Trochu jsme si z něj utahovali, nic víc.“

„A to bylo u večeře nebo ve společenské místnosti?“

„Ještě u večeře. Později, když jsme přešli do společenské místnosti, Celia někam odešla.“

„A všichni ostatní zasedli ke kávě.“

„Jestli té tekutině, kterou nám dali, říkáte káva — pak ano,“ odpověděl Nigel.

„Celia Austinová si s vámi nedala kávu?“

„No, nejspíš ano. Chci říct, že jsem si vlastně nevšiml, jestli si ji dala nebo ne, ale asi si ji musela dát.“

„Vy osobně jste jí například tu kávu nepřinesl?“

„Dovolte, to je ale hrozně sugestivní otázka! Když říkáte takovou věc a zkoumáte mě pohledem, mám pocit, že jsem docela určitě musel Celii kávu podat já a nasypat jí do ní strychnin nebo co. Řekl bych — hypnotická sugesce. Ale teď vážně, pane Sharpe, ani jsem se k ní nepřiblížil — abych byl upřímný, vůbec jsem si nevšiml, jestli pila kávu. Mohu vás ujistit, ať už mi věříte, nebo ne, že jsem proti Celii osobně nic neměl. Když oznámila, že se zasnoubila s Colinem McNabbem, nevzbudilo to ve mně žádné pomstychtivé vražedné pocity.“

„Nic takového opravdu nenaznačuji, pane Chapmane,“ pronesl Sharpe mírně. „Pokud se hluboce nemýlím, nejde tady o žádnou milostnou záležitost.

Spíš chtěl někdo Celii Austinovou prostě odklidit z…