Zlatá brána otevřená

Kapitola sedmá

Slečna Lemonová byla jen zřídka, pokud vůbec, nedochvilná. Mlha, bouřka, chřipková epidemie, výluky v dopravě — zdálo se, že nic nemůže Poirotovu pozoruhodnou sekretářku ovlivnit. Dnes ráno se však slečna Lemonová přihnala bez dechu místo s úderem desáté až o pět minut později. Moc se omlouvala a byla naprosto vyvedena z míry.

„Hrozně mě to mrzí, pane Poirote — opravdu. Zrovna jsem se chystala odejít, když mi zatelefonovala sestra.“

„Doufám, že se jí dobře daří na těle i na duchu.“

„No, víte, upřímně řečeno, ne.“ Poirot se na ni tázavě podíval. „Naopak. Je velmi rozrušená. Jedna studentka spáchala sebevraždu.“

Poirot vytřeštil zrak. Pak si pro sebe něco zamumlal.

„Prosím, pane Poirote?“

„Jak se jmenuje ta studentka?“

„Celia Austinová.“

„Jakým způsobem spáchala sebevraždu?“

„Myslí si, že si vzala morfium.“

„Nemohla to být nehoda?“

„Kdepak. Podle všeho prý zanechala nějaký dopis na rozloučenou.“

Poirot potichu pronesl: „Ne, tohle jsem neočekával, tohle ne… ale pravda je, že něco jsem čekal.“

Vzhlédl a spatřil slečnu Lemonovou, jak čeká připravena s perem a listem papíru. Vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Nechám vás tady s dnešní ranní poštou. Vytřiďte ji a odpovězte na všechny dopisy, na které odpovědět můžete. Já půjdu rovnou ke Zlaté bráně.“

Geronimo, který pouštěl Poirota dovnitř, v něm poznal vzácného hosta, jenž je navštívil dva dny předtím. Hned se rozpovídal a spiklenecky Poirotovi šeptal:

„Signore, to jste vy. Máme tu ten nepříjemnost — ten velká nepříjemnost. Malá signorina, ráno je mrtvá, leží ve své posteli. Napřed přijít doktor. Vrtí hlavou. Teď přijít inspektor od policie. On být nahoře se signorou a padronou. Proč přála si umřít, poverina? Vždyť ona včera večer tak veselý a navíc se udělat zasnoubení.“

„Zasnoubení?“

„Si, si. S panem Colinem — víte, který to je — velký, černý, vždycky kouřit dýmku.“

„Ano, vím.“

Geronimo otevřel dveře do společenské místnosti a přehnaně spiklenecky tam Poirota doprovodil.

„Počkat tady, ano? Hned teď, jak odejít policie, já říct signoře, že vy jste tady. Je tak v pořádku?“

Poirot přitakal a Geronimo zmizel. Poirot, ponechaný sám sobě, neměl naprosto žádné zábrany, co se týkalo soukromí ostatních. Co nejrychleji prozkoumal místnost, přičemž největší pozornost věnoval předmětům, které patřily studentům. Nic zvláštního nezjistil. Studenti měli pochopitelně většinu svých věcí a osobních poznámek na svých ložnicích.

Paní Hubbardová seděla o patro výš s inspektorem Sharpem, který se jí měkkým, omluvným hlasem vyptával. Inspektor byl vysoký, pohledný muž s klamně mírnými způsoby a příjemným hlasem.

„Vím, že je to pro vás velmi nepříjemné a vyčerpávající,“ začal uklidňujícím tónem. „Ale chápejte — jak vám již řekl pan doktor Coles, je nezbytné provést ohledání, abychom si mohli, tak říkajíc, udělat obrázek. Mluvila jste o tom, že ta dívka byla v poslední době dost rozrušená a nešťastná, že?“

„Ano.“

„Nešťastná láska?“

„Ne tak docela,“ zaváhala paní Hubbardová.

„Víte, raději byste mi to měla povědět,“ přesvědčoval ji inspektor Sharpe. „Jak už jsem řekl, musíme si o celé události udělat napřed obrázek. Existoval důvod, nebo si ta dívka myslela, že existuje, aby si vzala život? Nemohla být třeba v jiném stavu?“

„Ne, nic takového. Jsem zkrátka na rozpacích, inspektore, protože to dítě udělalo pár hloupostí, a já jsem doufala, že nebude nutné, aby se probíraly veřejně.“

Inspektor Sharpe si odkašlal.

„Dovedeme být naprosto diskrétní a vyšetřující soudce je člověk s velkými zkušenostmi. Ale potřebujeme vědět všechno.“

„Samozřejmě. Byla jsem hloupá. Víte, to je tak, v poslední době, asi tak tři měsíce nebo možná více, se začaly v penzionu ztrácet věci — jenom takové drobnosti — nic důležitého.“

„Máte na mysli bižuterii, různé cetky, nylonové punčochy a tak? Peníze také?“

„Ne, pokud vím, peníze ne.“

„Aha. A Celia Austinová měla krádeže na svědomí.“

„Ano.“

„A vy jste ji přistihla?“

„Ne, to zrovna ne. Ale večer před — no, však víte — přišel na večeři můj přítel. Monsieur Hercule Poirot — nevím, jestli vám to jméno něco říká.“

Inspektor Sharpe vzhlédl od svého zápisníku. Oči mu ožily. To jméno mu náhodou opravdu něco říkalo.

„Hercule Poirot?“ zeptal se. „Skutečně? To je velice zajímavé.“

„Po večeři měl takové povídání a nakonec se rozhovor stočil i na ty krádeže. Přede všemi mi poradil, abych zavolala policii.“

„Opravdu? Skutečně?“

„A Celia potom sama přišla ke mně do pokoje a přiznala se. Byla hrozně rozrušená.“

„Zmínil se někdo o nějakém potrestání či následcích?“

„Ne. Chtěla všechno nahradit a ostatní se k ní chovali velmi hezky a brali to s pochopením.“

„Byla ve finanční tísni?“

„Ne. Měla docela slušně placené místo lékárnice v nemocnici svaté Kateřiny a mám za to, že měla i nějaké vlastní peníze. Byla na tom o dost lépe než většina našich studentů.“

„Takže krást nepotřebovala — ale přesto kradla,“ shrnul inspektor Sharpe, zatímco si dělal poznámky do notesu.

„Myslím, že je to kleptomanie,“ řekla tázavě paní Hubbardová.

„Ano, říká se tomu tak. Jsou lidé, kteří nepotřebují krást, nicméně kradou.“

„Obávám se, že byste vůči ní mohl být trochu nespravedlivý. Ještě je tu ten mladík.“

„On po ní šel?“

„Ale ne. Úplně naopak. Ze všech sil ji bránil a zastával se jí. A navíc včera po večeři všem oznámil, že se zasnoubili.“

Inspektor Sharpe zdvihl překvapeně obočí.

„A ona jde potom spát a vezme si morfium? To je dost překvapivé, že?“

„Máte pravdu. Vůbec tomu nerozumím.“

Na tváři paní Hubbardové se zračila nejistota a úzkost.

„A přitom tomu všechny skutečnosti jasně nasvědčují,“ přikývl Sharpe a ukázal na utržený kus papíru, který ležel na stole před nimi.

Drahá paní Hubbardová, opravdu všeho velice lituji, ale toto je asi nejlepší, co mohu udělat.

„Nepodepsala se. Vy jste si však naprosto jistá, že to je její rukopis, že?“

„Ano.“

Paní Hubbardová mluvila dost neurčitě a když se podívala na útržek papíru, zamračila se. Proč jen má takový divný pocit, že je s ním něco v nepořádku!

„Na papíře…