Cyankáli v šampaňském

KAPITOLA 11

Podle informace, které se mu po telefonu dostalo, Anthony se dozvěděl, že Lucilla Drakeová půjde v pět hodin na šálek čaje ke své milé staré přítelkyni. Počítaje s nepředvídatelným zdržením (jako že by se Lucilla vrátila pro peněženku, rozhodla se nakonec vzít si pro každý případ deštník a na poslední chvíli se zapovídala ve dveřích), načasoval si Anthony svůj příchod na Elvaston Square přesně na za pět minut půl šesté. Chtěl vidět Iris, ne její tetu. A podle toho, co slyšel, kdyby se jednou octl v Lucillině přítomnosti, měl by velmi malou naději, že by si v klidu popovídal s dámou svého srdce.

Služka (děvče, kterému chyběla uhlazená drzost Betty Archdaleové) mu řekla, že slečna Iris právě přišla a že je v pracovně.

Anthony řekl s úsměvem: „Neobtěžujte se. Já to najdu,“ prošel kolem ní a vešel do pracovny.

Iris se prudce, nervózně otočila.

„Ach, to jsi ty.“

Rychle k ní přistoupil.

„Co je, drahoušku?“

„Nic.“ Odmlčela se, pak rychle řekla: „Nic. Jen že mě málem přejeli. Ale byla to moje chyba; asi jsem byla moc zamyšlená, když jsem přecházela, a nerozhlédla se, a za rohem vyrazil ten vůz a jen tak tak mě minul.“

Jemně s ní zatřásl.

„Takové věci nesmíš dělat. Mám o tebe starost — nejde ani tak o to, že jsi zázračně unikla kolům vozu, ale o to, proč se zamýšlíš uprostřed vozovky. Co tě trápí, drahoušku? Máš nějaký důvod?“

Přikývla. Její oči, které se na něho smutně dívaly, byly velké a potemnělé strachem. Poznal, co mu chtějí povědět, ještě než tiše a rychle řekla: „Mám strach.“

Anthony zase nabyl své klidné, úsměvné rovnováhy. Posadil se vedle Iris na širokou pohovku.

„No tak,“ řekl, „ven s tím.“

„Nemám chuť ti to říct, Anthony.“

„No tak, děvenko, nebudeš přece jako ty hrdinky slaďáků třetího řádu, které v první kapitole začnou tím, že mají něco, co nemohou říct, a na to nachytají svého hrdinu a knížka pak vystačí na dalších padesát tisíc slov.“

Pokusila se o chabý úsměv.

„Povím ti to, Anthony, ale nevím, co si pomyslíš — nevím, jestli uvěříš —“

Anthony zvedl ruku a začal vypočítávat na prstech.

„Za prvé, nemanželské dítě. Za druhé milenec, který vydírá. Za třetí —“

Rozhořčeně ho zarazila.

„Samozřejmě že ne. Nic takového.“

„To se mi ulevilo,“ řekl Anthony. „Tak povídej, hlupáčku.“

Irisina tvář se znova zachmuřila. „Není to nic k smíchu. Je to — je to ten včerejší večer.“

„Tak co?“ jeho hlas se stal ostřejší.

Iris řekla: „Byl jsi dnes ráno u soudního vyšetřování — slyšel jsi —“ Odmlčela se.

„Slyšel jsem velmi málo,“ řekl Anthony. „Policejní lékař mluvil z odborného hlediska o kyanidech všeobecně a pak o účinku cyankáli na George a policejní svědectví podal první inspektor; nebyl to Kemp, ale ten s tím elegantním knírkem, který přišel do Luxembourgu první a ujal se vyšetřování. Totožnost mrtvoly ověřil vedoucí Georgeovy kanceláře. Soudní vyšetřování bylo vcelku ochotným koronerem odloženo na příští týden.“

„To je ten inspektor, kterého jsem myslela,“ řekla Iris. „Popsal, jak našel pod stolem malý papírový balíček, v němž byly stopy po cyankáli.“

Anthony zbystřil pozornost.

„Zřejmě ten někdo, kdo hodil jed do Georgeovy sklenice, pustil papír, v němž bylo cyankáli zabaleno, pod stůl. To bylo to nejjednodušší, co mohl udělat. Nemohl riskovat, že by ho u něho našli.“

K jeho překvapení se Iris začala prudce třást.

„Ale ne, Anthony. Tak to nebylo.“

„Jak to myslíš, drahoušku? Co o tom víš?“

Iris odpověděla: „Ten balíček jsem pod stůl pustila já.“

Obrátil na ni užaslé oči.

„Poslyš, Anthony. Pamatuješ se, jak George vypil to šampaňské a pak se to stalo?“

Přikývl.

„Bylo to strašné — jako zlý sen. Přišlo to právě, když se zdálo, že je všecko v pořádku. Chci říct, že se mi tolik ulevilo, když se po kabaretu rozsvítila světla. Protože to bylo po skončení představení, když jsme našli Rosemary mrtvou — a já jsem nějak, nevím proč, cítila, že se to stane znovu… Cítila jsem, že je tam, mrtvá, u stolu…“

„Drahoušku…“

„Ale já vím. Byly to prostě nervy. Zkrátka tak to bylo a nic hrozného se nedělo a najednou se zdálo, že je konečně všemu tomu konec a člověk — nevím jak to vysvětlit — může začít znovu. A tak jsem tančila s Georgem a opravdu jsem cítila, že mě konečně těší být na světě, a pak jsem se vrátila ke stolu. A pak George začal najednou mluvit o Rosemary a požádal nás, abychom připili na její památku, a pak zemřel a celá ta hrůza začala znovu.

Byla jsem prostě ochromena hrůzou. Stála jsem tam a třásla se. Šel ses na něj podívat, a já trochu ustoupila a přišli číšníci a někdo žádal, aby přišel lékař. A celou tu dobu jsem tam stála úplně ztuhlá. Pak se mi najednou stáhlo hrdlo a po tvářích mi začaly téct slzy, rychle sem otevřela kabelku, abych si vzala kapesník. Hledala jsem po hmatu, protože jsem pořádně neviděla, a tak jsem vytáhla kapesník — a složený tuhý papírek, v jakém se dostávají v lékárně prášky. Jenomže, Anthony, ten papírek v mé kabelce nebyl, když jsem vyšla z domova. Nic takového jsem neměla. Dávala jsem si sama věci do kabelky, která byla úplně prázdná — pudřenku, růž, kapesník, hřeben v pouzdře, šilink a dvě sixpence. Někdo mi ten balíček do kabelky dal — musel to udělat. A vzpomněla jsem si, jak našli takový balíček v Rosemarině kabelce po její smrti a že v něm bylo cyankáli. Vyděsila jsem se, Anthony, hrozně jsem se vyděsila. Prsty mi zemdlely a papírek sletěl z kapesníku pod stůl. Pustila jsem ho. A nic jsem neřekla. Byla jsem příliš vyděšená. Někdo chtěl, aby to vypadalo, jako bych zabila George, a já ho nezabila.“

Anthony dlouze hvízdl.

„A nikdo tě neviděl?“

Iris zaváhala.

„Nejsem si jistá,“ řekla pomalu. „Myslím, že Ruth si toho všimla. Ale vypadala jako smyslů zbavená, takže nevím, jestli si toho doopravdy všimla — nebo jestli jen koukala do prázdna.“

Anthony hvízdl podruhé.

„To je pěkná polízanice,“ poznamenal.

Iris řekla: „Bylo to čím dál horší. Měla jsem takový strach, že na to přijdou.“

„To bych rád věděl, proč na tom nebyly tvoje otisky prstů. Prvně vždycky zjišťují otisky.“

„Asi proto, že jsem to držela v kapes…