Cyankáli v šampaňském

KAPITOLA 4

Oba muži se rozešli. Race zavolal taxíka a dal se dovézt do Bartonovy kanceláře v City. Vrchní inspektor Kemp, pamětliv účtu výdajů, nasedl na autobus a vystoupil nedaleko domu Kidderminsterových.

Když inspektor stoupal nahoru po schodech a mačkal zvonek, zračil se v jeho tváři vztek. Pohyboval se, jak věděl, na nebezpečné půdě. Kidderminsterova klika měla nesmírný politický vliv a její síť se rozvětvovala po celé zemi. Vrchní inspektor Kemp pevně věřil v nestrannost britské spravedlnosti, jestli Stephen nebo Sandra Farradayová měli účast na smrti Rosemary Bartonové nebo George Bartona, žádná protekce nebo vliv by jim nepomohl uniknout následkům. Jestli jsou však nevinní nebo jestli důkaz proti nim je příliš mlhavý, aby vedl k odsouzení, pak odpovědný úředník musí dávat pozor, kam šlápne, nebo dostane od svých představených nos. Za těchto okolností se dá pochopit, že se vrchní inspektor netěšil na to, co ho čeká. Zdálo se mu velice pravděpodobné, že Kidderminsterovi budou, jak si v duchu řekl, soptit.

Nicméně Kemp brzy zjistil, že jeho domněnka byla trochu naivní. Lord Kidderminster byl příliš zkušený diplomat, než aby se uchýlil k hrubosti.

Když vrchní inspektor Kemp ohlásil, za jakým účelem přišel, byl okamžitě uveden veledůstojným sluhou do šeré místnosti s řadami knih podél stěn, nacházející se v zadní části domu, kde našel lorda Kidderminstera, jeho dceru a zetě, kteří ho očekávali.

Lord Kidderminster mu vyšel vstříc, potřásl mu rukou a zdvořile řekl: „Jste přesný, pane inspektore. Rád bych řekl, že velmi oceňuji vaši ohleduplnost, s níž jste přišel sem, místo abyste požádal, aby dcera a zeť přišli do Scotland Yardu, což samozřejmě byli ochotni učinit, kdyby byla třeba — to nemusím ani říkat — ale oceňují vaši laskavost.“

Sandra řekla klidným hlasem: „Opravdu, pane inspektore.“

Měla na sobě šaty z nějaké měkké tmavé látky, a jak seděla ozářena světlem z vysokého úzkého okna za sebou, připomínala Kempovi postavu na barevném skle, kterou kdysi viděl v nějaké katedrále v cizině. Dlouhý ovál tváře a trochu hranatá ramena napomáhala vytvoření dojmu. Nějaká svatá, jak mu tehdy řekli — ale lady Alexandra Farradayová svatá nebyla — zdaleka ne. A přece někteří z těch starých svatých byli podle názoru divní lidé, nebyli to normální laskaví, slušní křesťané, ale lidé nesnášenliví, fanatičtí, krutí k sobě i k ostatním.

Stephen Farraday stál vedle své ženy. Na jeho tváři nebylo znát žádné rozrušení. Vypadal korektně a jako úředně stanovený zákonodárce lidu. Přirozený muž byl dobře skryt. Ale existoval, jak vrchní inspektor věděl.

Mluvil lord Kidderminster a se značnou obratností řídil směr hovoru.

„Nebudu vám tajit, inspektore, že tohle je pro nás všechny velmi trapná a nepříjemná záležitost. To už je podruhé, co moje dcera a zeť jsou spojováni s násilnou smrtí na veřejném místě — se smrtí dvou členů téže rodiny v téže restauraci. Upoutat na sebe zájem veřejnosti v takovéto věci je pro veřejného činitele vždycky škodlivé. Nelze se tomu samozřejmě vyhnout. To si všichni uvědomujeme, a jak moje dcera, tak pan Farraday se vynasnaží poskytnout vám všechnu pomoc v naději, že se celá věc rychle objasní a zájem veřejnosti utichne.“

„Děkuji vám, lorde Kidderminstere. Velice si cením vašeho stanoviska. To nám jistě věci usnadní.“

Sandra Farradayová řekla: „Prosím, ptejte se nás, nač potřebujete, pane inspektore.“

„Děkuji vám, lady Alexandro.“

„Ještě jednu věc, inspektore,“ řekl lord Kidderminster. „Máte ovšem své vlastní zdroje informací, ale dozvěděl jsem se od svého přítele komisaře, že Bartonova smrt je považována spíš za vraždu než sebevraždu, ačkoliv by se sebevražda vnějšímu pozorovateli na první pohled zdála pravděpodobnějším vysvětlením. Ty sis, Sandro, myslela, že to byla sebevražda, viď, má drahá?“

Gotická postava sklonila lehce hlavu. Sandřin hlas zněl uvážlivě, když říkala: „Zdálo se mi to včera večer tak zřejmé. Byli jsme ve stejné restauraci a vlastně u stejného stolu, kde se chudák Rosemary Bartonová minulý rok otrávila. Vídali jsme trochu pana Bartona v létě na venkově a on byl opravdu velmi divný — jako by to nebyl on, a všichni jsme si mysleli, že ho trápí smrt jeho ženy. Víte, měl ji hodně rád, a myslím si, že její smrt nikdy nepřekonal. Takže sebevražda se zdála, ne-li přirozená, tedy aspoň možná — ale nedovedu si představit, proč by chtěl někdo zavraždit George Bartona.“

Stephen Farraday rychle řekl: „Já také ne. Barton byl výborný člověk. Určitě neměl na světě žádného nepřítele.“

Vrchní inspektor Kemp pohlédl na tři tázavé tváře obrácené k němu a chviličku uvažoval, než odpověděl: „Radši jim to naservíruju,“ pomyslel si.

„Co říkáte, je jistě zcela správné, lady Alexandro. Ale víte, je pár věcí, které patrně ještě neznáte.“

Lord Kidderminster se do toho rychle vložil: „Nesmíme na inspektorovi vyzvídat. On sám musí uvážit, které skutečnosti zveřejní.“

„Děkuji, Vaše lordstvo, ale není důvod, proč bych neměl věci vysvětlit jasněji. Shrnul bych to takhle: George Barton před svou smrtí vyjádřil před dvěma lidmi přesvědčení, že jeho žena nespáchala sebevraždu, jak se mělo za to, ale že byla někým otrávena. Také si myslel, že je tomu někomu na stopě, a včerejší večeře a oslava byly ve skutečnosti součástí plánu, který vymyslel, aby zjistil totožnost vraha své ženy.“

Na chvíli nastalo ticho — a v tom tichu vrchní inspektor Kemp, který byl přes svůj vzhled muže z kamene citlivý člověk, pocítil, že se tu objevilo něco, co by se dalo označit jako zaraženost. Nebyla patrná na žádné tváři, ale byl by mohl odpřisáhnout, že tu je.

Lord Kidderminster se vzpamatoval první. Řekl: „Rozhodně by však takovéhle přesvědčení samo o sobě mohlo ukazovat na to, že chudák Barton nebyl — ehm — zcela normální. Neustálé přemítání o smrti jeho ženy mohlo trochu narušit jeho duševní rovnováhu.“

„Ovšem, lorde Kidderminstere, aspoň to ukazuje, že stav jeho mysli určitě nebyl takový, aby pomýšlel na sebevraždu.“

„Ano — ano, chápu vaše stanovisko.“

A znovu nastalo mlčení. Pak …