Cyankáli v šampaňském

KAPITOLA 5

Ráno prvního listopadu bylo vlhké a pošmourné. V jídelně Bartonova domu na Elvaston Square byla taková tma, že musili při snídani svítit.

Iris proti svému zvyku sešla dolů, místo aby si dala kávu a topinky poslat do pokoje; seděla v jídelně jako duch, bílá v obličeji, a postrkovala jídlo po talíři. George nervózně šustil novinami a na druhém konci stolu Lucilla Drakeová vydatně plakala do kapesníku.

„Já vím, že ten můj drahý chlapec udělá něco hrozného. Je tak citlivý a neříkal by, že je to otázka života a smrti, kdyby nebyla.“

George zašustil novinami a řekl: „Prosím vás, Lucillo, netrapte se. Už jsem řekl, že to zařídím.“

„Já vím, drahý Georgei, jste vždycky tak laskavý. Ale já opravdu cítím, že každé zdržení by mohlo být osudné. Všechny ty dotazy, které, jak jste říkal, chcete udělat — zaberou čas.“

„Ale ne, uspíšíme je.“

„On píše: ‚bezpodmínečně druhého‘ a zítra je druhého. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se tomu drahému chlapci něco stalo.“

„Nestane se mu nic,“ George si pořádně lokl kávy.

„A je tu ještě ta moje úvěrová půjčka…“

„Podívejte, Lucillo, nechte to všechno na mně…“

„Nedělej si starosti, tetičko,“ vložila se do toho Iris. „George už to urovná. Koneckonců, nestalo se to poprvé.“

„Už dlouho se to nestalo.“ („Tři měsíce,“ řekl George.) „Naposled když toho chudáka chlapce ošidili ti zlí podvodní kamarádi na tom hrozném ranči.“

George si otřel knírek do ubrousku, vstal, poplácal pani Drakeovou jemně po zádech a zamířil z pokoje.

„No tak, má milá, nic si z toho nedělejte. Řeknu Ruth, aby tam hned zatelegrafovala.“

Když vycházel do haly, Iris ho dohonila.

„Georgei, nemyslíš, že bychom měli dnešní večírek odložit? Teta Lucilla je tak rozrušená. Nebylo by lepší, kdybychom s ní zůstali doma?“

„To určitě ne.“ Georgeovy růžové tváře zfialověly. „Proč by nám ten zatracený mladý darebák měl kazit život? Je to vyděračství — jasné vyděračství to je. Kdyby bylo po mém, nedostal by ani penny.“

„To by teta Lucilla nikdy nepřipustila.“

„Lucilla je blázen — a vždycky byla. Tyhle ženské, které mají děti po čtyřicítce, nepřijdou, jak se zdá, nikdy k rozumu. Kazí ty své fakany od malička, protože jim dávají všechno, co chtějí. Kdyby se bylo Viktorovi jednou řeklo, ať si z té své kaše pomůže sám, mohlo z něho něco být. Neodporuj mi, Iris. Já do večera něco zařídím, aby Lucilla mohla jít klidně spát. A když bude třeba, tak ji vezmem s sebou.“

„Ale to ne, restaurace jsou jí protivné — a chce se jí hned spát, chudince. A nemá ráda horko a v zakouřeném vzduchu se jí špatně dýchá.“

„Já vím. Nemyslel jsem to vážně. Tak jdi a potěš ji, Iris. Řekni jí, že všechno bude v pořádku.“

Obrátil se a vyšel předními dveřmi. Iris se pomaiu vrátila do jídelny. Zvonil telefon a ona šla k němu.

„Haló — kdo je tam?“ Obličej se jí změnil, zoufalá bledost zmizela a místo ní se ukázala radost. „Anthony!“

„Já sám. Volal jsem tě včera, ale nemohl jsem se dovolat. Zapracovala jsi na Georgeovi?“

„Co tím myslíš?“

„Ale George mě tak naléhavě zval na nějaký večírek dnes večer. Neodpovídalo to vůbec jeho obvyklému stylu: ‚Ruce pryč od mé schovanky.‘ Absolutně naléhal, abych přišel. Myslel jsem si, jestli to není následek nějakého taktního nátlaku z tvé strany.“

„Ne — ne, nemám s tím nic společného.“

„Takže se jeho city změnily samy od sebe?“

„To zrovna ne. Ale —“

„Haló — jsi tam ještě?“

„Ano, ano.“

„Něco jsi říkala. Co je ti, drahoušku? Slyším, jak vzdycháš do telefonu. Stalo se něco?“

„Ne — nic. Zítra budu zas v pořádku. Všechno bude zítra v pořádku.“

„Projevuješ dojemnou víru. Neříká se, zítra bude pozdě?“

„Ne.“

„Iris — stalo se něco?“

„Ne, nic. Nemůžu ti to říct. Chápej, slíbila jsem to.“

„Jen mi to pověz, zlato.“

„Ne — opravdu nemohu. Anthony, povíš ty mi něco?“

„Když budu moct.“

„Byl jsi — byl jsi do Rosemary zamilován?“

Chviličku bylo ticho a pak se ozval smích.

„Tak to je ono. Ano, Iris, byl jsem do Rosemary trochu zamilovaný. Byla přece velmi krásná. A pak jsem s ní jednoho dne mluvil a uviděl tebe, jak scházíš po schodech dolů — a v tu chvíli bylo po všem, na všechno jsem zapomněl. Bylas jen ty na celém světě. Jak víš, i Romeo měl svou Rosalindu, než nadobro propadl Julii.“

„Děkuji, Anthony. Jsem ráda.“

„Tak večer na shledanou. Máš narozeniny, viď?“

„Vlastně až za týden — ale večírek je na oslavu,“

„Neříkáš to moc nadšeně.“

„Ne.“

„Předpokládám, že George ví, co dělá, ale zdá se mi to bláznivý nápad pořádat to na stejném místě, kde —“

„Ach byla jsem v Luxembourgu tolikrát od té doby — od té doby, co Rosemary — chci říct, člověk se tomu nemůže vyhnout.“

„Ne, a je to tak správné. Mám pro tebe dárek, Iris. Doufám, že se ti bude líbit. Au revoir.“

Zavěsil.

Iris se vrátila k Lucille Drakeové, aby si s ní promluvila, rozmluvila jí její obavy a uklidnila ji.

Jakmile George přišel do kanceláře, poslal ihned pro Ruth Lessingovou.

Jeho zachmuřený, ustaraný výraz se rozplynul, když vstoupila klidná, usměvavá Ruth ve svém úhledném černém kostýmku.

„Dobré jitro.“

„Dobré jitro, Ruth. Už zase nepříjemnosti. Podívejte se.“

Vzala telegram, který jí podával.

„Zase Viktor Drake!“

„Ano, čert ho vem!“

Držela telegram a chvilku mlčela. Hubená snědá tvář s vráskami kolem nosu, když se smál. Posměšný hlas, který říkal ‚patříte k tomu druhu děvčat, co si nakonec vezmou svého šéfa‘…“ Jak živě se jí všecko vrátilo.

Pomyslela si „Jako by to bylo včera…“

Georgeův hlas ji přivedl zpět.

„Nebude to asi tak rok, co jsme ho poslali za moře?“

Uvažovala.

„Myslím, že ano. Mám dojem, že to bylo 29. října.“

„Vy jste úžasné děvče. Jakou vy máte paměť!“

Pomyslela si, že má lepší důvod, aby si to zapamatovala, než je mu známo. Krátce …