Cyankáli v šampaňském

KAPITOLA 10

Anthony Browne pohlédl na navštívenku, kterou mu podával malý hotelový sluha.

Zamračil se, pak pokrčil rameny. Chlapci řekl: „Dobrá, uveď ho.“

Když plukovník Race vešel, Anthony stál u okna, přes jeho rameno proudily dovnitř jasné sluneční paprsky.

Uviděl vysokého muže vojenského vzezření, s osmahlou tváří protkanou vráskami — muže, kterého už v životě viděl, od té doby však už uplynulo pár let — muže, o němž toho dost věděl.

Race uviděl snědou sličnou tvář a obrys pěkně utvářené hlavy. Příjemný lenivý hlas řekl: „Vy jste plukovník Race? Vím, že jste byl přítelem George Bartona. Mluvil o vás ten poslední večer. Mohu vám nabídnout cigaretu?“

„Děkuju. Vezmu si.“

Anthony mu přidržel zápalku a řekl: „Byl jste ten večer hostem, který nepřišel — což bylo pro vás jen dobře.“

„V tom se mýlíte. To prázdné místo nebylo pro mě.“

Anthony zvedl obočí.

„Že nebylo? Barton říkal —“

Race mu vskočil do řeči.

„Možná že to George Barton řekl. Ale měl zcela jiné plány. Tu židli, pane Browne, měla obsadit po zhasnutí světel herečka Chloe Westová.“

Anthony se zatvářil užasle.

„Chloe Westová? Nikdy jsem o ní neslyšel. Kdo je to?“

„Mladá herečka, nepříliš známá, která je však na první pohled podobná Rosemary Bartonové.“

Anthony hvízdl.

„Začínám chápat.“

„Dostala Rosemarinu fotografii, aby mohla napodobit její účes, a dostala také šaty, které Rosemary měla na sobě ten večer, kdy zemřela.“

„Tak tohle byl Georgeův plán? Rozsvítí se světla — a šup, zavalí vás hrůza z nadpřirozených věcí! Rosemary se vrátila. Vrah vyhrkne: ‚Je to pravda — je to pravda — udělal jsem to.‘ „ Odmlčel se a pak dodal: „Příliš pitomé — i na takového osla, jakým byl chudák George.“

„Obávám se, že vám nerozumím.“

Anthony se zašklebil.

„Ale, pane, otrlý zločinec se přece nebude chovat jako hysterická školačka. Jestli někdo Rosemary Bartonovou chladnokrevně otrávil a chystal se podat touž osudnou dávku cyankáli Georgeovi Bartonovi, pak ten člověk měl pořádnou odvahu. Herečka oblečená jako Rosemary by nestačila na to, aby se přiznal.“

„Vzpomeňte si, že Macbeth, který byl rozhodně otrlý zločinec, se sesypal, když na hostině uviděl Bancova ducha.“

„Ano, ale to, co Macbeth uviděl, byl skutečný duch! To nebyl herec od šmíry v Bancových hábech. Jsem ochoten připustit, že opravdový duch mohl vyvolat atmosféru jiného světa. Dokonce jsem ochoten připustit, že věřím v duchy — věřím na ně posledního půl roku — zvláště na jednoho.“

„Opravdu — a čí je to duch?“

„Rosemary Bartonové. Můžete se smát, chcete-li. Neuviděl jsem ji — ale cítil jsem její přítomnost. Z nějakého důvodu nemůže chudák Rosemary zůstat mrtvá.“

„Řekl bych vám důvod.“

„Protože byla zavražděna?“

„Řečeno vaší hantýrkou, protože byla oddělána. Co vy na to, pane Tony Morelli?“

Nastalo ticho. Anthony se posadil, odhodil cigaretu do krbu a zapálil si jinou.

Pak se zeptal: „Jak jste na to přišel?“

„Přiznáváte, že jste Tony Morelli?“

„Ani by mě nenapadlo mrhat čas nějakým zapíráním. Zřejmě jste telefonoval do Ameriky a dostal všechny informace.“

„A přiznáváte, že jste Rosemary Bartonové, když zjistila kdo jste, vyhrožoval, že ji odděláte, nebude-li držet jazyk za zuby?“

„Udělal jsem všechno, abych ji vyděsil a ona držela jazyk za zuby,“ souhlasil Tony mile.

Plukovníka Race se zmocňoval podivný pocit. Tenhle hovor neprobíhal tak, jak by měl. Zahleděl se na chlapíka před sebou, pohodlně opřeného v židli, a přepadl ho podivný pocit, že by ho měl znát.

„Mám zopakovat, co o vás vím, Morelli?“

„To by mohlo být zábavné.“

„Byl jste ve Státech usvědčen z pokusu o sabotáž v Ericsonových leteckých závodech a byl jste odsouzen do vězení. Když jste si odsloužil trest, pustili vás a úřady vás ztratily z dohledu. Pak se o vás doslechly, že jste v Londýně, bydlíte v Claridgi a říkáte si Anthony Browne. Vetřel jste se k lordu Dewsburymu a jeho prostřednictvím jste poznal další významné výrobce zbraní. Bydlel jste v domě lorda Dewsburyho a jako jeho hostu byly vám na základě jeho postavení ukázány věci, které jste nikdy neměl vidět. Zvláštní shodou okolnosti, Morelli, došlo k řadě nevysvětlitelných nehod a v různých významných závodech a továrnách se jen o vlásek uniklo pohromám ve velmi krátké době po vašich návštěvách.“

„Náhoda je jistě zvláštní věc,“ řekl Anthony.

„Konečně po delším čase jste se znovu objevil v Londýně a obnovil jste známost s Iris Marleovou a uváděl jste různé výmluvy, abyste ji nemusil navštívit doma a její rodina si neuvědomila, jak jste spolu důvěrní. Konečně jste se pokusil ji přimět, aby se za vás potají provdala.“

„Víte,“ řekl Anthony, „to je opravdu velmi pozoruhodné, jak jste zjistil všechny tyhle věci — nemyslím tu záležitost se zbrojním průmyslem — ale moje výhrůžky Rosemary a něžné nesmysly, které jsem šeptal Iris. Ty přece nespadají do sféry vojenské špionážní služby!“

Race se na něj ostře zadíval.

„Máte toho hodně co vysvětlovat, Morelli.“

„Vůbec ne. Dejme tomu, že všecka fakta, která jste uvedl, jsou správná, co s nimi? Odseděl jsem si trest. Spřátelil jsem se se zajímavými lidmi. Zamiloval jsem se do velmi roztomilé dívky a jsem přirozeně nedočkavý, abych se s ní oženil.“

„Tak nedočkavý, že byste dal …