Cyankáli v šampaňském

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Cyankáli v šampaňském (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie68 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Cyankáli v šampaňském

Anotace

Velká láska se mění v nenávist a přerůstá ve zločin v klasickém příběhu podle románu Agathy Christieové. Atraktivní Rosemary Bartonová udržuje poměr s obchodním partnerem svého muže. Milenec chce jejich vztah ukončit, mladá žena se však takovému závěru zoufale brání, ačkoli připouští, že by je manžel oba zabil, kdyby se o jejich vztahu dozvěděl… Po rozchodu Rosemary propadne hluboké depresi. Sestra Iris se jí snaží rychle pomoci z krize, chystá se totiž večírek u příležitosti šestého výročí svatby Bartonových a hostitelka musí působit šťastně a vyrovnaně. Při oslavě si Rosemary přiťukne s manželem – a vzápětí se kácí k zemi mrtvá. Z její sklenky se line pach hořkých mandlí. Byla to sebevražda, nebo rafinovaný zločin?

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

4

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Remembered Death / Sparkling Cyanide

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cyankáli v šampaňském“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA 3

V polovině parku Iris řekla: „Nebude ti vadit, když s tebou nevrátím, Georgei? Mám chuť se projít. Myslela jsem si, že to vezmu přes kopec a půjdu dolů lesem. Celý den mě strašně bolela hlava.“

„Chudinko malá. Tak jen jdi. Já s tebou nepůjdu — čekám, že někdy odpoledne za mnou přijde jeden chlapík, a nevím přesně, kdy to bude.“

„Dobrá. Tak zatím sbohem a uvidíme se u čaje.“

Prudce se otočila a zamířila napravo k pásu modřínů na svahu kopce.

Když se dostala k úpatí kopce, zhluboka se nadechla. Byl to jeden z těch vlhkých dusných dnů, jaké bývají obvykle v říjnu. Listy stromů měly plesnivě vlhký povlak a šedivé mraky visely nízko a slibovaly brzy další déšť. Tady na kopci opravdu nebylo o moc víc vzduchu než v údolí, ale Iris přesto měla pocit, že se jí dýchá volněji.

Sedla si na kmen poraženého stromu a zadívala se do údolí, kde se v zalesněném dolíku skromně choulil jejich dům. Kousek dál nalevo se bělal panský dům Fairhaven.

Iris s bradou v dlaních se zachmuřeně rozhlížela po kraji.

Slabý šramot za ní byl sotva hlasitější než šelest padajícího listí, ale Iris rychle otočila hlavu a mezi rozhrnutými větvemi se objevil Anthony Browne.

Napolo hněvivě zvolala: „Tony! Pročpak musíš vždycky přicházet jako nějaký zloduch z pantomimy?“

Anthony se posadil na zem vedle ní. Vytáhl pouzdro s cigaretami, jednu jí nabídl, a když zavrtěla hlavou, vzal si jednu sám a zapálil si. Když vdechl první kouř, odpověděl: „Protože jsem, čemu se v novinách říká, Tajemný muž. Mně se to líbí zničehonic se objevovat.“

„Jak jsi věděl, kde jsem?“

„Mám výborný dalekohled. Slyšel jsem, že obědváš u Farradayových, a sledoval jsem tě z kopce, když jsi od nich odešla.“

„Proč nepřijdeš do domu jako každý obyčejný člověk?“

„Já nejsem obyčejný člověk,“ řekl Anthony pohoršeným tónem. „Jsem velmi neobyčejný.“

„To tedy jsi.“

Rychle na ni pohlédl. Pak řekl: „Je ti něco?“

„Ne, ovšem že ne. Alespoň —“

Odmlčela se. Anthony se tázavě zeptal: „Alespoň?

Nabrala zhluboka dech.

„Už mě to tu mrzí. Nenávidím to tady. Chci zpátky do Londýna.“

„Přece už brzy jedete, ne?“

„Příští týden.“

„Tak to byla u Farradayových společnost na rozloučenou?“

„Žádná společnost. Jen oni a jeden starý bratranec,“

„Máš ráda Farradayovy, Iris?“

„Nevím. Myslím, že moc ne — ačkoliv bych to neměla říkat, protože k nám byli opravdu velmi milí.“

„A co oni?“

„Ne, nemyslím si, že nás mají rádi. Myslím, že nás nenávidí.“

„To je zajímavé.“

„Že je?“

„Ale ne to, že vás nemají rádi — jestli je to pravda. Myslil jsem to tvoje užívání zájmena my. Moje otázka se vztahovala jen na tebe.“

„Aha, rozumím… Myslím, že mě mají docela rádi, jaksi negativně; Myslím, že jim vadí, že tu všichni vedle nich bydlíme. Nebyli jsme s nimi obzvlášť spřáteleni — byli to Rosemarini přátelé.“

„Ano,“ řekl Anthony, „jak říkáš, byli to Rosemarini přátelé — ne že bych si představoval, že Sandra Farradayová a Rosemary byly někdy důvěrné přítelkyně, co?

„Ne,“ řekla Iris. Na její tváři se objevil strach. Ale Anthony klidně kouřil. Pak řekl: „Víš, co mě na Farradayových nejvíc zaráží?“

„Co?“

„Prostě to, že jsou Farradayovi. Vždycky na ně tak myslím — ne jako na Stephena a Sandru, dva lidi spojné státem a anglikánskou církví — ale jako na jeden celek — na Farradayovy. To je řídký zjev. Jsou to dva lidé se společným cílem, společným způsobem života, se stejnými nadějemi, obavami a názory. A zvláštní na tom je, že jsou ve skutečnosti povahou velmi rozdílní. Stephen Farraday má, aby tak řekl, velmi široký duševní obzor, je citlivý na mínění ostatních lidí, nedůvěřivý sám k sobě a trochu mu chybí morální odvaha, naproti tomu Sandra má úzce středověký způsob myšlení, je schopna fanatické oddanosti a její odvaha hraničí s bezohledností.“

„Mně připadal vždycky hodně nafoukaný a hloupý,“ řekla Iris.

„Není vůbec hloupý. Je prostě jeden z obvyklých nešťastných úspěšných lidí.“

„Nešťastných?“

„Většina jich jsou nešťastní. Proto jsou úspěšní — musí si dodávat sebedůvěru tím, že dokážou něco, čeho si svět všimne.“

„Ty máš ale zvláštní názory, Anthony.“

„Zjistíš, že jsou naprosto správné, když se nad nimi zamyslíš. Šťastní lidé nemají úspěch, protože jsou sami se sebou tak spokojení, že je jim všechno jedno. Taky se obyčejně s nimi dobře vychází — jako se mnou.“

„Máš o sobě velmi dobré mínění.“

„Já jen upozorňuju na své dobré stránky pro případ, že sis jich nevšimla.“

Iris se zasmála. Její nálada stoupla. Skleslost a strach z ní spadly. Pohlédla na hodinky.

„Pojď k nám na čaj a dopřej také ostatním potěšení z tvé neobyčejně příjemné společnosti.“

Anthony zavrtěl hlavou.

„Dnes ne. Musím se vrátit.“

Iris se k němu prudce obrátila.

„Proč k nám nikdy nejdeš? Musíš mít nějaký důvod,“

Anthony …