Cyankáli v šampaňském

III

„A co dále, prosím?“

Tahle směšná otázka se Iris vynořila v duchu sama od sebe a zkřivila jí rty v úšklebek. Tahle hladká otázka prodavačů přesně odpovídala jejímu pečlivě vedenému myšlenkovému postupu.

Nebylo to přesně to, oč se snažila, když přehlížela minulost? Probrala ten překvapující objev v podkroví. A teď tedy k tomu „Co dále, prosím?“. Co byla další věc?

Určitě to stále podivnější Georgeovo chování. Trvalo už delší dobu. Drobnosti, které ji dřív udivovaly, staly se teď jasné ve světle překvapujícího rozhovoru včera večer. Nesouvislé poznámky a jednání nabyly v průběhu událostí pravého významu.

A pak se znovu objevil Anthony Browne. Jeho příchod by měl být možná počítán do další řady událostí, které následovaly hned týden po objevení dopisu. Iris se pamatovala přesně na všechny své pocity. Rosemary zemřela v listopadu. V příštím květnu byla pod ochrannými křídly Lucilly Drakeové uvedena do společnosti. Chodila na obědy, na čaje, na taneční večírky, ale nijak zvlášť ji to netěšilo. Cítila lhostejnost a nespokojenost. Bylo to na jednom tanečním večírku koncem června, když uslyšela za sebou hlas, který říkal: „Že je to Iris Marleová?“

Celá zardělá se otočila a už hleděla do Anthonyho — Tonyho — snědého veselého obličeje.

Řekl: „Nepočítám, že se na mě budete pamatovat, ale —“

Přerušila ho: „Ach, ale já si vás pamatuju. Ovšem že si vás pamatuju!“

„To je ohromné. Bál jsem se, že jste na mě zapomněla. Je to tak dlouho, co jsem vás naposledy viděl.“

„Já vím. Naposled při Rosemariných naro–“ Zarazila se. Lehce, bezmyšlenkovitě se jí ta slova objevila na rtech. Teď jí barva zmizela z tváří, které zůstaly bílé jako bez krve. Rty se jí třásly. Oči měla najednou rozšířené a zmatené.

Anthony Browne rychle řekl: „Je mi hrozně líto. Jsem surovec, že jsem vám to připomněl.“

Iris polkla. Pak řekla: „To je v pořádku.“

(Naposled při Rosemariných narozeninách. Naposled ten večer, co Rosemary spáchala sebevraždu. Nebude na to myslet. Nebude!)

Anthony Browne znovu řekl: „Je mi hrozně líto. Prosím, odpusťte mi. Zatančíme si?“

Přikývla. Ačkoliv byla na tanec, který právě začínal, už zadaná, vplula na parket v jeho náručí. Viděla, jak ji hledá její tanečník, nedozrálý červenající se mladík v příliš velkém límečku. Tanečník, s jakým se dívky vstupující do společnosti musí spokojit, pomyslela si pohrdavě. Ne jako tenhle muž — Rosemarin přítel.

Projela jí ostrá bolest. Rosemarin přítel. Ten dopis, byl psán tomuhle muži, s nímž teď tančila? Něco v té půvabné kočičí lehkosti, s níž tančil, ospravedlňovalo přezdívku Leopard. Což on a Rosemary —

Řekla ostře: „Kde jste celý ten čas byl?“

Držel ji kousek od sebe a hleděl dolů do její tváře. Teď se neusmíval a jeho hlas byl chladný.

„Cestoval jsem — za obchodem.“

„Rozumím.“ Neovládla se a zeptala se dále: „Proč jste se vrátil?“

Tu se usmál. Řekl lehce: „Možná proto — abych vás viděl, Iris.“

Náhle ji k sobě víc přitiskl a dlouhým tanečním krokem obdivuhodně proklouzl mezi tančícími. S pocitem téměř radostným si Iris pomyslela, proč by se měla bát.

Od té chvíle se Anthony stal součástí jejího života. Vídala se s ním nejmíň jednou týdně.

Setkávala se s ním v parku, na tanečních večírcích, při večeřích míval místo vedle ní.

Jediné místo, kam nikdy nepřišel, byl dům na Elvaston Square. Trvalo nějaký čas, než si toho všimla, tak obratně se dokázal vyhýbat pozvání nebo je odmítat. Když si to uvědomila, začala se divit proč. Bylo to proto, že on a Rosemary —

Pak k jejímu úžasu George — ten bezstarostný George, který se nikdy do ničeho nepletl — s ní o něm promluvil.

„Co je to za člověka, ten Anthony Browne, s kterým chodíš? Co o něm víš?“ Zůstala na něj koukat.

„Co o něm vím? Byl to přece Rosemarin přítel!“

V Georgeově tváři to zacukalo. Zamrkal. Řekl bezbarvým hlasem:

„Ano, ovšem, byl jejím přítelem.“

Iris plna výčitek zvolala: „Je mi líto. Neměla jsem ti to připomínat.“

George Barton zavrtěl hlavou. Řekl laskavě: „Ne, ne, nechci, aby se na ni zapomínalo.“ Pohlédl jí zpříma do očí. „Nechci, abys zapomněla na svou sestru, Iris.“

Řekla bez dechu:

„Nikdy nezapomenu.“

George pokračoval.: „A co se týče toho mládence Anthonyho Browna, Rosemary ho měla možná ráda, ale myslím, že toho o něm moc nevěděla. Víš, musíš být opatrná, Iris. Jsi velmi bohatá dívka.“

Projela jí palčivá zlost.

„Tony — Anthony — má sám peněz dost. Vždyť bydlí vždycky v Claridgi, když je v Londýně.“

George Barton se trochu usmál. Zabručel: „Tam je to hodně nóbl — — a zrovna tak drahé. Ale přesto, má milá, nikdo toho o tom chlapíkovi moc neví, jak se zdá.“

„Je Američan.“

„Možná. A jestli je, pak je divné, že o něho vlastní vyslanectví nejeví žádný zájem. K nám moc nechodí, viď?“

„Ne. A teď vidím proč, když o něm tak ošklivě mluvíš!“

George potřásl hlavou.

„Asi jsem to neměl říkat. No dobrá. Chtěl jsem tě jen včas varovat. Promluvím si s Lucillou.“

„S Lucillou!“ řekla Iris pohrdavě.

George ustaraně řekl: „Je všecko v pořádku? Chci říct, stará se Lucilla o to, aby ses jaksepatří bavila? Chodíš do společnosti a všude tam, kam se chodí?“

„Ano, dělá, co může…“

„Kdyby ne, stačí jen říct, to víš, dítě. Mohli bychom sehnat někoho jiného. Někoho mladšího a modernějšího. Chci, aby ses bavila.“

„Já se bavím, Georgei. Opravdu, Georgei.“

Trochu stísněně řekl: „Pak je všecko v pořádku. Já na tyhle věci moc nejsem — nikdy jsem nebyl. Ale postarám se, abys měla všechno, co potřebuješ. Šetřit nemusíme.“

To byl celý George. Laskavý, neobratný, zmatený.

Věren svému slibu, nebo hrozbě, promluvil si s paní Drakeovou o Anthonym Brownovi, ale osud chtěl, že chvíle nebyla příhodná k tomu, aby získal plnou Lucillinu pozornost.

Dostala právě telegram od svého nepodařeného syna, na kterém tolik visela a který věděl, až příliš dobře věděl, jak zahrát na struny mateřského srdce, aby z toho měl finanční prospěch.

MŮŽEŠ POSLAT DVĚ STĚ LIBER? ZOUFALÝ ŽIVOT, NEBO SMRT. VIKTOR.

Lucilla plakala.

„Viktor je tak čestný. Ví, jak jsem na tom špatně, a obrací se na mě jako na …