Cyankáli v šampaňském

KAPITOLA 9

Stephen Farraday, navenek klidný a lhostejný, měl malou dušičku, když přišel do Scotland Yardu. Ležela na něm nesnesitelná tíha. A přece se ráno zdálo, že jde všechno dobře. Proč se inspektor Kemp tak významně dožadoval, aby sem Stephen přišel? Co věděl nebo jaké měl podezření? Mohlo to být jen neurčité podezření, stačí neztratit hlavu a nic nepřiznat.

Cítil se bez Sandry podivně opuštěný a osamělý. Jako by nebezpečí ztratilo polovinu své hrůzy, když mu čelili dva. Společně měli sílu, odvahu, moc. Sám nemá nic, míň než nic. A co Sandra — zdalipak cítí stejně? Sedí teď snad doma u rodičů, mlčelivá, uzavřená, pyšná, a cítí se uvnitř strašně zranitelná?

Inspektor Kemp ho přijal vlídně, ale vážně. U stolu seděl muž v uniformě s tužkou a blokem. Kemp požádal Stephena, aby se posadil, a začal mluvit velice úředně:

„Navrhuji, pane Farradayi, abyste učinil výpověď. Tato výpověď bude sepsána a vy budete požádán, abyste si ji pročetl a podepsal ji, než odejdete. Zároveň je mou povinnosti vám říci, že můžete takovou výpověď odmítnout a že máte právo požádat svého právního zástupce, aby byl přítomen, jestliže si to přejete.“

Stephen byl zaražen, ale nedal to najevo. Přinutil se k chladnému úsměvu. „To zní hrozně, vrchní inspektore.“

„Máme rádi všechno jasné, pane Farradayi.“

„Cokoli řeknu, může být použito proti mně, to je ono?“

„Nepoužíváme slova proti. Cokoliv řeknete, může být použito jako důkaz.“

Stephen řekl klidně: „Rozumím, ale nedovedu si, inspektore, představit, proč chcete ode mne další výpověď. Všechno, co jsem mohl říci, jste slyšel dnes dopoledne.“

„To byla spíš informativní schůzka, předběžná, z které se vychází při dalším jednání. A pak tu jsou také, pane Farradayi určitá fakta, o kterých jsem si myslel, že byste si se mnou pohovořil radši tady. Ve všem, co nesouvisí s případem, se snažíme být tak diskrétní, jak jen je slučitelné s dosažením spravedlnosti. Nejspíš asi rozumíte, nač narážím?“

„Obávám se, že ne.“

Vrchní inspektor Kemp vzdychl.

„Jen tohle. Byl jste v důvěrném vztahu se zesnulou paní Rosemary Bartonovou —“

Stephen mu vskočil do řeči.

„Kdo to říká?“

Kemp se naklonil dopředu a vyndal ze stolu list psaný na stroji.

„Tohle je kopie dopisu, který byl nalezen mezi věcmi zesnulé paní Bartonové. Originál je tady uložen a byl nám předán slečnou Iris Marleovou, která poznala rukopis své sestry.“

Stephen četl:

„Nejdražší Leoparde —“

Zmocnila se ho nevolnost. Rosemarin hlas… hovořící… prosící… Což minulost nikdy nezemře — nikdy nedovolí, aby byla pohřbena?

Vzchopil se a podíval se na Kempa.

„Můžete mít pravdu, že tohle psala paní Bartonová — ale nic nenaznačuje, že to psala mně.“

„Popíráte, že jste platil nájem za byt v Malland Mansions číslo 21 Earl’s Court?“

Tak to věděli. Byl by rád věděl, zda to věděli celý den čas. Pokrčil rameny.

„Jste velmi dobře informováni. Smím se zeptat, proč by mé soukromé věci měly být vytahovány na veřejnost?“

„Nebudou, ledaže by se ukázalo, že souvisí se smrtí George Bartona.“

„Chápu. Naznačujete, že jsem se nejdřív miloval s jeho ženou a pak ho zabil?“

„Podívejte se, pane Farradayi, budu k vám upřímný. Vy a paní Bartonová jste si byli velmi blízcí — rozešli jste se na vaše přání, ne na její. Jak tento dopis ukazuje, vyhrožovala, že bude dělat potíže. Její smrt přišla jako na zavolanou.“

„Spáchala sebevraždu. Nesu možná částečně vinu. Mohu si to snad vyčítat, ale zákona se to netýká.“

„Mohla to být sebevražda — a nemusila. George Barton se domníval, že nebyla. Za…