Cyankáli v šampaňském

KNIHA III
IRIS

„Neb myslil jsem, že mrtví mají klid.

Však není tomu tak…“

KAPITOLA 1

Plukovník Race vešel do dveří Nového Scotland Yardu. Vyplnil předložený formulář a za pár minut nato si potřásl rukou s vrchním inspektorem Kempem v jeho kanceláři.

Oba muži se dobře znali. Kemp trochu připomínal toho velkého starého veterána Battla. Pod Battlem pracoval mnoho let a tak snad nevědomky přejal hodně ze způsobů starého pána. Působil týmž dojmem, že je z jednoho kusu dřeva — ale zatímco Battle mohl být z týku nebo z dubu, vrchní inspektor Kemp by byl z něčeho parádnějšího — dejme tomu z mahagonu nebo z dobrého staromódního růžového dřeva.

„To bylo od vás laskavé, že jste nás zavolal, plukovníku,“ řekl Kemp. „Na tenhle případ budeme potřebovat všechnu možnou pomoc.“

„Zdá se, že se to dostalo do nejlepších rukou,“ řekl Race.

Kemp to nijak nevyvracel. Přijal zcela prostě nepochybnou skutečnost, že on dostával případy neobyčejně choulostivé, případy, které vzbudily velký rozruch na veřejnosti, nebo které měly velký význam. Řekl vážně: „Případ je spojen s Kidderminsterovými. Můžete si představit, že to znamená jít na to opatrně.“

Race přikývl. S lady Alexandrou Farradayovou se setkal několikrát. Byla to jedna z těch tichých žen, jejichž postavení je nedotknutelné a které se zdá nepředstavitelné spojovat s nějakou veřejnou senzací. Slyšel ji mluvit na veřejnosti — bez výmluvnosti, ale jasně a schopně, dobře ovládala námět a dovedla se výborně vyjadřovat.

Byl to ten druh ženy, jejíž veřejný život je ve všech novinách a jejíž soukromý život prakticky neexistuje, leda jako fádní domácí pozadí.

Přesto, pomyslel si, takové ženy soukromý život mají. Znají zoufalství a lásku i muka žárlivosti. Mohou ztratit sebevládu a v záchvatu vášně dát v sázku i život.

Řekl zvědavě: „Dejme tomu, že to udělala, Kempe?“

„Lady Alexandra? Vy si myslíte, že to byla ona, pane?“

„Nemám nejmenší ponětí. Ale dejme tomu, že by to udělala. Nebo její manžel, který je také pod ochranou Kidderminsterových.“

Klidné oči vrchního inspektora, zelené jako mcře, nevzrušeně pohlédly do tmavých očí Raceových.

„Jestli jeden z nich vraždil, vynasnažíme se, abychom ho pověsili. To přece víte. V téhle zemi se vrahů nebojíme a neznáme s nimi smilování. Ale musíme si být svými důkazy naprosto jisti — na tom bude veřejný žalobce trvat.“

Race přikývl.

Pak řekl: „A teď, jaká jsou fakta?“

„George zemřel otravou cyankáli, jako před rolem jeho žena. Říkal jste, že jste byl v té restauraci?“

„Ano, Barton mě požádal, abych se zúčastnil večírku. Odmítl jsem. Nelíbilo se mi, co dělá. Byl jsem proti tomu a naléhal jsem na něj, aby se obrátil na příslušné orgány — na vás, má-li pochybnosti o smrti své ženy.

Kemp přikýval a řekl: „To měl udělat.“

„Místo toho trval na svém nápadu — že se na vraha políčí past. Nechtěl mi říct, jaká past to je. Celá ta věc mě zneklidňovala — natolik, že jsem včera večer šel do Luxembourgu, abych dával pozor. Měl jsem ovšem stůl kousek dál — nechtěl jsem, aby mě hned objevili. Bohužel vám nemůžu říct nic. Neviděl jsem nic ani trochu podezřelého. Číšníci a Bartonovi hosté byli jediní, kdo přišli ke stolu.“

„Ano,“ řekl Kemp, „tím se okruh podezřelých zužuje, že? Buď to byl jeden z hostů, nebo číšník Giuseppe Balsano. Zavolal jsem si ho dnes znovu na kobereček — myslel jsem, že byste ho třeba rád viděl — ale nemůžu uvěřit, že s tím měl něco společného. Je v Luxembourgu dvanáct let — má dobrou pověst, je ženatý, má tři děti. Se všemi zákazníky vychází dobře.“

„Takže nám zbývají hosté.“

„Ano. Je to táž společnost, jaká tam byla, když paní Bartonová — zemřela.“

„A co s tím prvním případem, Kempe?“

„Probral jsem si ho, protože se mi zdá dost zřejmé, že ty dvě věci spolu souvisí. Tenkrát to vyřizoval Adams. Nebyl to, čemu říkáme jasný případ sebevraždy, ale sebevražda byla nejpravděpodobnějším řešením, a když tu nebyl žádný přímý důkaz ukazující na vraždu, nechalo se to jako sebevražda. Nic jiného se nedalo udělat. Jak je vám známo, máme v našich spisech velmi mnoho takových případů. Sebevražda s otazníkem. Veřejnost o otazníku neví — ale my na něj nezapomínáme. Čas od času pokračujeme potichu v pátrání. Někdy se něco objeví — někdy ne. V tomto případě se neobjevilo.“

„Až teď.“

„Až teď. Někdo pana Bartona přivedl na to, že jeho žena byla zavražděna. Pustil se do toho na vlastní pěst — Prohlásil dokonce, že je na správné stopě — jestli na ní byl, nebo ne, nevím — ale vrah si jistě myslel, že je — takže se splašil a Bartona oddělal. Takhle se mi to jeví, pokud to můžu posoudit — doufám, že souhlasíte?“

„To ano — tahleta část věci se mi zdá dost jednoduchá. Bůh ví, co ta past byla — všiml jsem si, že u stolu byla jedna prázdná židle. Možná že byla připravena pro nějakého nečekaného svědka. Rozhodně byl její účinek větší, než bylo zamýšleno. Polekala viníka tak, že nečekal, až past sklapne.“

„Máme tedy pět podezřelých,“ řekl Kemp. „A musíme pracovat na prvním případě — na případě paní Bartonové.“

„Vy jste teď rozhodně toho názoru, že to nebyla sebevražda?“

„Zdá se, že tahle vražda to dokazuje. Ačkoliv si myslím, že nám nemůžete mít za zlé, že jsme přijali teorii sebevraždy jako nejpravděpodobnější. Nějaký důkaz pro to byl.“

„Deprese po chřipce?“

Kempovu kamennou tvář zvlnil úsměv.

„To bylo pro soud před ohledavačem mrtvol. Souhlasili jsme s lékařským posudkem a ušetřili tak citů příbuzných. To se dělá denně. A byl tu ten nedokončený dopis sestře s pokyny, kdo má dostat její osobní věci — který ukazoval na to, že měla v úmyslu se zabít. Nepochybuji o tom, že byla jistě skleslá, ta ubohá paní — ale v devíti případech z desíti je to u žen milostná záležitost. U mužů jsou to většinou starosti kvůli penězům.“

„Takže vy jste věděli, že paní Bartonová má milostný poměr.“

„Ano, to jsme brzy zjistili. Naprosto diskrétně — nedalo to ani moc práce.“

„Se Stephenem Farradayem?“

„Ano. Scházeli se v malém bytě na Earl’s Court. Trvalo to půl roku. Dejme tomu, že se pohádali — nebo jí možná začal mít…