PÁTÁ KAPITOLA
Není to strychnin, že?
„Kde jste to našel?“ zeptal jsem se Poirota s nelíčenou zvědavostí.
„V koši na odpadky. Poznáváte rukopis?“
„Ano, patří paní Inglethorpové. Ale co to všechno znamená?“
Poirot pokrčil rameny.
„Nevím – ale je to působivé.“
Hlavou mi probleskla divoká myšlenka. Nebylo docela dobře možné, že už se to paní Inglethorpové v hlavě trochu pomotalo? Netrpěla nějakými bláznivými démonickými představami? A pokud ano, nesáhla si na svůj život sama? Právě jsem se chystal seznámit Poirota se svými úvahami, když mne doslova šokovala jeho slova.
„Pojďme,“ řekl, „teď si zevrubně prohlédneme hrnky na kávu!“
„Můj drahý Poirote! K čemu to, proboha, bude dobré, když už víme o kakau?“
„Ach, la la! Mizerné kakao!" řekl Poirot uštěpačně.
Měl dobrou náladu, usmíval se, zároveň však při posledních slovech okázale lomil rukama a předstíral zoufalství, hrál opravdu hrozné divadlo.
„A vůbec,“ řekl jsem se vzrůstající nevolí v hlase, „když si paní Inglethorpová přinesla kávu nahoru sama, pak naprosto nechápu, co čekáte, že objevíte, ledaže byste to bral tak, že s největší pravděpodobností nalezneme balíček strychninu přímo na kávovém podnosu.“
Poirot náhle zvážněl.
„Jen pojďte, pojďte, můj příteli,“ řekl a zavěsil se do mne. „Ne vous fâchez pas! Dovolte mi, abych se zajímal o hrnky s kávou, a já budu na oplátku respektovat vaše kakao. Co říkáte? Není to výhodný obchod?“
Byl tak neodolatelně zábavný, že jsem se neudržel, abych se nezasmál; pak už jsme společně vykročili směrem k přijímacímu pokoji, kde zůstaly hrnky s kávou a podnos bez povšimnutí, tak jak jsme je opustili. Poirot mne vyzval, abych mu připomněl sled událostí i minulého večera, poslouchal velmi pozorně a ověřoval si přitom rozmístění jednotlivých hrnků.
„Takže paní Cavendishová stála u podnosu a rozlévala. Je to tak. Pak přešla místností k oknu, kde jste seděl s mademoiselle Cynthií. Ano. Zde jsou tři hrnky. A hrnek na krbové římse, zpola vypitý, ten by mohl patřit panu Lawrenci Cavendishovi. A zbývající na podnosu?“
„Byl Johna Cavendishe. Viděl jsem, když ho tam postavil.“
„Dobrá. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – ale kde je potom hrnek pana Inglethorpa?“
„On si nevzal kávu.“
„Pak jsou tedy zkontrolované všechny. Avšak okamžik, můj příteli.“
S neuvěřitelnou pečlivostí odebral ze dna každého hrnku jednu dvě kapky a odděleně je ukládal do testovacích trubiček. Pokaždé ochutnával. Výraz jeho obličeje prodělal zvláštní proměnu. Grimasu, která se mu objevila v obličeji, mohu pouze popsat tak, že působila napůl zmateně a napůl ulehčeně.
„Bien!“ řekl nakonec. „Je to jasné! Měl jsem určitou představu – ale prostě jsem se mýlil. Ano, zcela jsem se mýlil. Přesto je to zvláštní. Ale nevadí!“
A s typickým lehkým pokrčením ramen pustil z hlavy, co ho znepokojilo. Ostatně mohl jsem mu říci hned na počátku, že ho posedlost kávou vedla do slepé uličky, držel jsem však jazyk za zuby. Z úcty k němu. I když už je nyní starý, ve své době byl Poirot přece jen velký muž…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.