Záhada na zámku Styles

SEDMÁ KAPITOLA
Poirot platí své dluhy

Když jsme vycházeli z budovy, Poirot mne jemně uchopil za paži a zatáhl stranou. Pochopil jsem jeho úmysl.

Čekal na muže ze Scotland Yardu.

Po krátké chvilce vyšli a Poirot k nim okamžitě přistoupil. Oslovil menšího z nich.

„Obávám se, že už si mne asi nebudete pamatovat, inspektore Jappe.“

„Ale zdalipak to není pan Poirot?!“ vykřikl inspektor. Otočil se k druhému muži. „Určitě už jsem vám někdy vyprávělo panu Poirotovi, že ano? Bylo to v roce 1904, tehdy jsme pracovali společně – na případu padělatele Abercrombieho – pamatujete, vzal nohy na ramena a tradá do Bruselu. Ach, to byly slavné dny, monsieur. Vzpomínáte si pak ještě na „barona“ Altara? Pěkný ničema. I když ho pronásledovala polovina všech policajtů z celé Evropy, stále unikal. Načapali jsme ho až v Antverpách – a právě zásluhou zde přítomného pana Poirota.“

Zatímco se oddával příjemným vzpomínkám, přistoupil jsem blíže a byl jsem představen inspektoru Jappovi, který zase na oplátku představil nás dva svému společníkovi, superintendantu Summerhayeovi.

„Asi je zbytečné se vás ptát – copak tady pohledáváte, pánové,“ poznamenal Poirot.

Japp významně přivřel jedno oko.

„Vskutku, je to zbytečné. Případ je zcela jasný, řekl bych.“

Ovšem Poirot zvážněl:

„Pak se naše názory liší.“

„Ale prosím vás!“ Summerhaye poprvé promluvil. „Samozřejmě že případ je nad slunce jasný. Ten muž byl přichycen při činu. Jak se mohl chovat tak bláznivě, to je nad moje chápání!“

Ale Japp hleděl pozorně na Poirota.

„Kroťte své nadšení, Summerhayei,“ poznamenal šprýmovně. „Já a monsieur jsme už na sebe párkrát narazili – a nikdy se nestalo, že bych na něco přišel dřív než on. Rozhodně se nezmýlím, když řeknu, že má v rukávu jistě schované nějaké to trumfové eso. Není to tak, monsieur?“

Poirot se usmál.

„Určité závěry jsem již učinil – připouštím.“

Avšak Summerhaye se tvářil skepticky, nevypadal, že by ho ta slova přesvědčila, Japp stále nespouštěl oči z Poirota.

„Případy, jako je tento,“ řekl, „můžeme zpočátku sledovat pouze takříkajíc zpovzdáli. Yard je v nevýhodě, čekáme, až jestli se při soudním projednávání rozhodne, že se skutečně stala vražda. Přitom je tak důležité být na místě činu včas, což se poštěstilo panu Poirotovi. Tolik na vysvětlenou, proč jsme tady až teď, a to ještě můžeme poděkovat za tip místnímu doktorovi, který nám jej předal přes koronera. Ovšem vy jste ve výhodě, byl jste na místě činu krátce po vraždě a určitě už jste narazil na nějaké drobné stopy. I když podle svědectví, která zazněla v průběhu soudního vyšetřování, je nad slunce jasnější, že paní Inglethorpovou zavraždil její manžel, a kdyby snad někdo jiný kromě vás tvrdil opak, vysmál bych se mu do obličeje. Naopak musím přiznat, že mne zarazilo, že ho porota neobvinila z úkladné vraždy rovnou. Myslím, že by to nakonec i udělali, nebýt koronera – zdálo se mi, že je držel zpátky.“

„Možná, avšak předpokládám, že vy už máte stejně zatykač vystavený na jeho jméno u sebe,“ nazna…