ČTVRTÁ KAPITOLA
Poirot na stopě
Dům, který Belgičané ve vesnici obývali, stál téměř u vrat do zámeckého parku. Člověk si však mohl ušetřit čas, když se za nimi vydal úzkou pěšinkou ve vysoké trávě, jež cestu podstatně zkrátila. Samozřejmě že jsem se touto cestičkou vydal. Už jsem byl téměř u domku zahradníka, když moji pozornost upoutala běžící postava muže.
Blížila se ke mně. Byl to pan Inglethorp. Kde byl? Jak asi zamýšlel vysvětlit svoji nepřítomnost?
Nedočkavě mne oslovil.
„Panebože! To je strašné! Moje ubohá manželka! Právě jsem se to doslechl.“
„Kde jste byl?“ zeptal jsem se ho.
„Denby mne zdržel dlouho do noci. Bylo kolem jedné hodiny, když jsme skončili. Pak jsem ještě ke všemu zjistil: že jsem zapomněl klíč od domu. Nechtěl jsem v noci všechny zburcovat, a tak mi Denby poskytl nocleh.“
„Jak jste se tu novinu dozvěděl?“ zeptal jsem se.
„Od Wilkinse, který se zastavil u Denbyho, aby mu to řekl. Moje ubohá Emily! Ona byla taková obětavá – taková ušlechtilá. Přecenila své síly.“
Projela mnou vlna hnusu. Co to je za neuvěřitelného pokrytce!
„Už musím jít,“ řekl jsem a byl jsem rád, že se mě nezeptal, kam že to vlastně pospíchám. Během několika příštích minut jsem klepal na dveře leastwayské usedlosti.
Když jsem se nedočkal žádné odpovědi, netrpělivě jsem zaklepal rázněji. Okno nade mnou se opatrně otevřelo a vyhlédl sám Poirot.
Když mne spatřil, vykřikl překvapením. Několika slovy jsem mu vylíčil tragédii, ke které té noci došlo, a pak jsem ho požádalo pomoc.
„Počkejte, drahý příteli, pustím vás dovnitř a vy mi o tom povíte více, zatímco se budu oblékat.“
Vzápětí odemkl dveře a já jsem ho následoval nahoru do jeho pokoje. Zde mi nabídl židli a já jsem mu převyprávěl celý příběh, nic jsem nezamlčel, žádné podrobnosti jsem nevynechal, i ty zdánlivě bezvýznamné, zatímco on sám se pečlivě a rozvážně oblékal.
Hovořil jsem o tom, jak mě probudili uprostřed noci, o posledních slovech paní Inglethorpové, o nepřítomnosti manžela, o hádce z předešlého dne, o útržku konverzace mezi Mary a její tchyní, který jsem zaslechl, o dřívější hádce mezi paní Inglethorpovou a Evelyn Howardovou, nebyl jsem k zastavení.
Cítil jsem však, že se ne vždy vyjadřuji natolik srozumitelně, jak bych si jen přál. Několikrát jsem vše opakoval a občas jsem se ještě vrátil k některým detailům, na které jsem zapomněl. Poirot se vlídně usmíval.
„Jste zmatený, že? Jen klid, mon ami. Jste jen vyvedený z míry; rozrušený – to je obvyklé. Za chvilku, až budete klidnější, si utřídíme fakta, úhledně, každé uložíme hezky na místo. Budeme zkoušet – a odmítat. Ty důležité položíme na jednu stranu; ty nedůležité, pouf!“ svraštil svoji cherubínskou tvář a pak komicky zabafal, „odfoukneme fuč!“
„To zní hezky,“ namítl jsem, „ale jak hodláte určit, co je a co není důležité? S tím mám osobně vždy největší problém.“
Poirot energicky pokýval hlavou. Přepečlivě si přitom nakrucoval knír.
„No tak. Voyons! Přece jeden fakt zapadá do druhého, takže pokračujme. Nehodí se jed…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.