Čas přílivu

8. kapitola

Z vlaku, který o týden později zastavil v sedmnáct dvacet ve stanici Warmsley Heath vystoupil vysoký, do bronzova opálený muž s tlumokem.

Na protějším nástupišti čekal na spojení hlouček hráčů golfu. Štíhlý, vousatý cizinec s tlumokem odevzdal jízdenku a vyšel z nádraží. Na okamžik se nejistě zarazil. Pak zahlédl ukazatel Cesta pro pěší do Warmsley Vale a odhodlaně k ní zamířil.

Když si v Long Willows Rowley Cloade připravoval šálek čaje, přinutil ho zvednout zrak stín, který padl na kuchyňský stůl. Pokud ho na okamžik napadlo, že dívka stojící ve dveřích je Lynn, jeho zklamání se změnilo v překvapení, sotva poznal Rosaleen Cloadovou.

Na sobě měla venkovské šaty se širokými, křiklavě oranžovými a zelenými pruhy, jejich předstíraná jednoduchost stála daleko víc peněz, než si Rowley vůbec dovedl představit.

Až dosud ji vždycky viděl oděnou draze a spíš městsky. Své oblečení nosila nepřirozeně, skoro jako manekýnka, předvádějící šaty, které nepatří jí, ale firmě, u níž je zaměstnaná.

Toho odpoledne mu připadalo, že široké pruhy veselých barev Rosaleen Cloadovou změnily. Zdůraznily její irský původ, tmavé, kučeravé vlasy i krásné modré oči s temnými stíny. I její hlas s irským přízvukem zněl měkčeji a ne tak opatrně, až vyumělkovaně, jak obvykle mluvila.

„Je tak nádherné odpoledne, že jsem si vyšla na procházku,“ oznámila a dodala: „David odjel do Londýna.“

Řekla to málem provinile. Pak se začervenala, vylovila z kabelky cigaretové pouzdro a nabídla Rowleyovi. Ten zavrtěl hlavou a ohlédl se po sirkách, aby Rosaleen připálil, neboť bez úspěchu cvakala malým, zato podle vzhledu drahým zlatým zapalovačem. Rowley jí jej vzal z ruky a jediným rázným otočením palce ho zažehl. Když sklonila hlavu, aby si cigaretu zapálila, mladík si všiml dlouhých, černých řas, rýsujících se na jejích tvářích, a pomyslel si: Starý Gordon věděl, co dělá.

O krůček odstoupila a s obdivem podotkla: „Na hořejší louce se pase pěkná jalovička.“

Překvapen dívčinými slovy rozhovořil se Rowley o statku. Rosaleenin zřejmě upřímný, a nepředstíraný zájem ho překvapil a navíc jej udivilo, že dívka hospodářství dost rozumí. Rozpovídala se nenuceně o stloukání másla a mléčných výrobcích.

„Mohla byste být ženou sedláka, Rosaleen,“ prohodil s úsměvem.

Oživení v tváři jí pohaslo.

„Měli jsme v Irsku statek – než jsem odjela do Anglie – než – “ odmlčela se.

„Než jste šla k divadlu?“

Zadumaně a – jak se mu zdálo – trochu provinile vysvětlila: „Není to tak dávno, všechno si ještě velmi dobře pamatuju. Mohla bych vám třeba podojit krávy,“ náhle odvážně dodala.

Tohle byla docela jiná Rosaleen. Souhlasil by David Hunter s těmito neuváženými narážkami na selskou minulost? Asi ne, usoudil Rowley. Stará drobná statkářská šlechta – tak se jejich původ snažil podat David, jenže Rosaleenina verze vypadala bližší pravdě. Prostý život na statku, potom okouzlení jevištěm, turné po Jižní Africe. Manželství – odloučení od světa ve Střední Africe – útěk – a nakonec v New Yorku sňatek s milionářem.

Ano, Rosaleen Hunterová urazila dlouhou pouť od doby, kdy dojila irskou odrůdu skotu. Když si ji však Rowley prohlížel, nechtělo se mu uvěřit, že se na takovou pouť vůbec vydala. V obličeji měla nevinný, až přihlouplý výraz někoho, kdo nic neprožil. A zdála se být tak mladá – mnohem mladší než dvacet šest roků.

Měla v sobě určitou přitažlivost, vyhlížela právě tak dojemně jako ta telátka, která dnes ráno odvezl k řezníkovi. Díval se na ni stejným pohledem, jako pozoroval je. Chudáčkové, myslel si přitom, škoda, že musíte jít na smrt –

„O čem uvažujete, Rowleyi?“ V Rosaleeniných očích se objevilo zděšení, zatímco se ptala.

„Chtěla byste si prohlédnout statek a mlékárnu?“

„Moc ráda!“

Potěšen jejím zájmem provedl ji po celém hospodářství. Sotva ji však nakonec pozval na šálek čaje, vloudil se jí do zraku úlek.

„To ne – díky, Rowleyi –, měla bych jít domů.“ Podívala se na hodinky. „Je už tak pozdě! David se vrátí vlakem v pět dvacet. Nevěděl by, kde jsem. Musím si pospíšit. – Líbilo se mi tu, Rowleyi,“ dodala plaše.

Řekla pravdu, napadlo ho. Dobře se bavila. Mohla se chovat přirozeně – podle svého nezkušeného, prostoduchého já. Bratra Davida se zřejmě bála. David byl mozkem rodiny. Nu, aspoň jedno odpoledne měla volno – ano, teď to vystihl: měla volno, jako je má služka! Bohatá paní Gordon Cloadová!

Nevesele se usmál, když od vrat pozoroval, jak spěchá do kopce k Furrowbanku. Než došla ke schůdkům přes ohrazení, scházel po nich jakýsi muž. Rowleye napadlo, jestli to není David, avšak neznámý byl vyšší, statnější. Rosaleen ustou…