Čas přílivu

6. kapitola

„Co tu dělala ta Marchmontová?“ zeptal se Hunter, sotva vstoupil.

„Strašně potřebovala peníze, Davide. Nikdy mi nenapadlo – “

„Předpokládám, žes jí je dala.“ Pohlédl na dívku napůl v žertu, napůl v zoufalství. „Nesmím tě nechávat samotnou, Rosaleen.“

„Nemohla jsem odmítnout. Ostatně – “

„Ostatně – co? Kolik?“

„Pět set liber,“ zamumlala tiše.

Pocítila úlevu, když se zasmál.

„Pouhá maličkost!“

„Je to ale spousta peněz, Davide!“

„Dneska pro nás ne, Rosaleen. Asi nikdy nepochopíš, že je z tebe nesmírně bohatá žena. Přesto – jestli požádala o pět stovek, byla by odešla docela spokojená se dvěma sty. Musíš se naučit jednat s prosebníky.“

„Odpusť, Davide.“

„Jsou to nakonec tvoje peníze, má milá.“

„Nejsou. Vůbec ne.“

„Nezačínej s tím znovu. Gordon Cloade zemřel dřív, než stačil napsat závěť a právě tomu se říká štěstí ve hře. Vyhráváme my – ty a já. Ti druzí prohrávají.“

„Nepřipadá mi to – spravedlivé.“

„No, no, má krásná sestřičko, copak tě nic z toho všeho netěší? Velký dům, služebnictvo, šperky? Nevyplnil se tvůj sen? Děkujme bohu – i když někdy čekám, že se probudím a zjistím, že se mi všecko jen zdálo.“

Zasmála se s ním a sotva si ji podrobně prohlédl, byl spokojen. Uměl s Rosaleen jednat. Její výčitky svědomí se mu nehodily, nicméně s nimi musel počítat.

„Máš pravdu – já si taky připadám jako ve snu – nebo v biografu. Jsem docela spokojená. Věř mi.“

„Ovšem co je doma, to se počítá,“ připomněl jí. „Už žádné další dary Cloadovým, Rosaleen. Každý z nich má víc peněz, než jsme mívali my dva.“

„Nejspíš ano.“

„Kampak šla Lynn dnes ráno?“ zajímalo ho.

„Asi do Long Willows.“

Do Long Willows – navštívit Rowleye, toho blbce – toho ťulpase! David ztratil dobrou náladu. Lynn byla zřejmě rozhodnutá provdat se za toho chlapa.

Rozmrzele se odloudal z domu, kolem keřů azalek prošel brankou a zamířil k vrcholu kopce, odkud pak cesta klesala po úbočí a míjela Rowleyovo hospodářství. Z místa, kde se zastavil, viděl, jak Lynn Marchmontová vykročila ze statku a pustila se po svahu vzhůru. Na okamžik zaváhal, pak bojovně vystrčil bradu a vydal se dolů jí naproti. Potkal ji u schůdků přes ohradu, právě uprostřed kopce.

„Dobrý den,“ pozdravil. „Kdypak bude svatba?“

„Už jste se ptal,“ odvětila. „Víte dobře, že v červnu.“

„Tak se toho odvážíte?“

„Nerozumím vám, Davide.“

„Ale ano, rozumíte.“ Pohrdavě se zasmál. „Rowley! Kdo je Rowley?“

„Lepší muž než vy – zkuste na něm najít chybičku,“ odsekla vesele.

„Je bezpochyby lepší než já – přesto se pokusím pohanět ho. Kvůli vám bych se pokusil o cokoliv, Lynn.“

Chvíli mlčela, než řekla: „Nechápete, že Rowleye miluji?“

„To nevím.“

„Přece jsem vám to řekla,“ zdůraznila.

Pátravě si ji prohlédl.

„Všichni se vidíme tak, jak se chceme vidět. Vy si namlouváte, že jste do Rowleye zamilovaná, že se tu s ním usadíte, že s ním budete spokojeně žít a že nikdy nezatoužíte odtud uniknout. Vždyť vy ale taková nejste, Lynn.“

„Jaká tedy doopravdy jsem? Jaký jste vy, když už o tom mluvíme? Co vůbec chcete?“

„Snad jsem hledal bezpečí, ticho po bouři, závětří po vzdutých vlnách, ovšem teď nevím. Někdy soudím, že my oba, vy i já, Lynn, potřebujeme mít problémy. Proč jen jste se tu objevila,“ dodal rozmrzele. „Před vaším návratem jsem byl navýsost šťastný.“

„Teď už nejste?“

Zadíval se na ni a ona si uvědomila, jak v ní stoupá vzrušení. Dosud na ni Davidův zádumčivý půvab tak nezapůsobil. Natáhl ruku, chytil ji za rameno a otočil ji –

Potom stejně náhle stisk uvolnil a přes dívčino rameno se upřeně zahleděl vzhůru. Obrátila hlavu, aby zjistila, co upoutalo jeho pozornost. Brankou k Furrowbanku právě procházela nějaká žena.

„Kdo je to?“ zeptal se ostře.

„Zdá se, že Frances.“

„Frances?“ Zakabonil se. „Co ta u nás chce?“

„Třeba jen pozdravit Rosaleen.“

„Má milá Lynn! U Rosaleen se zastavují jen ti, kdo něco potřebují. Dnes dopoledne k ní zaskočila vaše matka.“

„Moje matka?“ Lynn ucouvla a zamračila se. „Co by mohla potřebovat?“

„Nevíte snad? Peníze.“

Dívka strnula.

„Peníze?“

„A taky je dostala,“ řekl David. Už se zas usmíval – tím svým krutým úsměvem, který jeho tváři tolik slušel.

Před několika okamžiky měli k sobě blízko, teď však byli na míle vzdáleni, odděleni ostrým rozporem.

„Ach ne, ne, ne!“ křičela Lynn.

„Ale ano, ano, ano!“ opičil se po ní.

„Nevěřím. Kolik?“

„Pět set liber.“

Prudce lapla po dechu.

„O jakou částku asi požádá Frances?“ prohodil zkoumavě. „Opravdu není bezpečné nechat i jen na pět minut Rosaleen o samotě! Ta chudinka nedokáže odmítnout.“

„Přišli ještě – kdo u vás už byl?“

„Teta Kathie.“ David se posměšně ušklíbl. „Nadělala nějaké dluhy – nic velkého, k jejich vyrovnání stačilo dvě stě padesát liber – jenže měla strach, aby se o nich nedověděl doktor. Vznikly totiž z proplácení médií, což by jí nikdy neodpustil. Netušila ovšem, že i on si přišel vypůjčit.“

„Co si o nás musíte myslet!“ povzdechla si Lynn tiše. Pak se k jeho překvapení otočila a horempádem utíkala po svahu zpátky do statku.

David její odchod sledoval zasmušile. Běžela k Rowleyovi, letěla přímo k němu jako holub do holubníka a to ho rozladilo víc, než byl ochoten si přiznat. Znovu se ohlédl nahoru a zamračil se.

„Ne, Frances,“ ulevil si v duchu, „zvolila sis špatný den,“ a vykročil odhodlaně do kopce.

Prošel brankou, kolem azalkových keřů zamířil přímo přes trávník a francouzským oknem tiše vstoupil do salónu právě při slovech Frances Cloadové „– ráda bych se vyjádřila srozumitelněji, Rosaleen, ale dá se opravdu těžko vysvětlit – “

Sotva za sebou zaslechla: „Skutečně?“ rychle se ohlédla. Na rozdíl od Adély Marchmontové nesnažila se Frances Cloadová najít Rosaleen samotnou. Obnos, který požadovala, byl příliš vysoký, aby mohla předpokládat, že jej dívka vyplatí bez porady s bratrem. …