Čas přílivu

6. kapitola

Poirot opouštěl policejní stanici zamračen. Kráčel čím dál pomaleji. Na náměstí s tržištěm se zastavil a rozhlédl se. Viděl dům doktora Cloada s chlazenou mosaznou tabulkou a kousek od něj poštu. Na protější straně se nacházel dům Jeremyho Cloada. Před Poirotem stál trochu zastrčený římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie, malá skromná stavba, schoulená fialka ve srovnání s rozpínavým chrámem Panny Marie, který se nadutě tyčil uprostřed náměstí čelem k obilnímu trhu a hlásal dominantní postavení protestantské církve.

Z náhlého popudu detektiv prošel brankou a pěšinou zamířil ke dveřím římskokatolického kostela. Smekl klobouk, naznačil poklek před oltářem a klekl si vedle jedné z lavic. Jeho modlitby přerušil tlumený srdceryvný vzlykot.

Otočil hlavu. Přes uličku klečela s hlavou v dlaních žena v tmavých šatech. Zanedlouho se zvedla a stále tiše plačíc zamířila k východu. S očima široce rozevřenýma zvědavostí Poirot vstal a vykročil za ní. Poznal Rosaleen Cloadovou. Ve snaze uklidnit nervy se zastavila mezi dveřmi a tam ji detektiv velice jemně oslovil.

„Mohu vám být nějak užitečný, madame?“

„Ne,“ odvětila. „Mně nikdo nepomůže.“

„Máte asi velmi vážné problémy.“

„Odvedli Davida. Jsem úplně sama. Prý ho zavraždil – ale to on neprovedl! On ne!“ Podívala se na Poirota. „Vždyť jste tam dnes byl – u předběžného projednávání. Viděla jsem vás!“

„Ano – a jestli vám něčím mohu prospět, s radostí to udělám.“

„Bojím se. David tvrdil, že jsem v bezpečí, dokud bude se mnou, aby o mě pečoval. A když ho teď zatkli – mám strach. Říkal, že si všichni přejí mou smrt. Jsou to hrozná slova, ale nejspíš pravdivá.“

„Dovolte mi pomoci vám, madame.“

„Mně nikdo nemůže pomoct,“ zavrtěla hlavou. „Nesmím jít ani ke zpovědi. Musím nést tíhu svého provinění sama. Nemám právo na slitování boží.“

„Nikdo neztratil právo na slitování boží,“ opáčil Hercule Poirot, „to přece dobře víte, milé dítě.“

„Měla bych se vyznat z hříchů – vyzpovídat. Kdybych to jen směla udělat – “ Znovu se na něj rozčileně, zoufale podívala.

„Nesmíte? Proto jste snad přišla do kostela, či ne?“

„Šla jsem hledat útěchu – uklidnění. Ale copak můžu já hříšnice čekat odpuštění?“

„Všichni jsme hříšníci.“

„Vím, ale je třeba se kát, přiznat – říct – “ Přikryla si obličej rukama. „Co lží jsem napovídala – tolik lží!“

„Zapřela jste manžela Roberta Underhaye? Zavražděný byl Robert Underhay, viďte?“

Prudce se k detektivovi otočila. V očích měla podezřívavý, ostražitý výraz.

„Říkám vám, že to nebyl můj manžel!“ vykřikla divoce. „Vůbec se mu nepodobal!“

„Mrtvý se vašemu manželovi vůbec nepodobal?“

„Ne!“ odsekla vzdorovitě.

„Povězte mi, jak váš muž vypadal.“

Chvíli ho upřeně pozorovala. Pak jí tvář zděšením ztuhla, oči jí strachem potemněly.

„Už vám nic neřeknu!“ zvolala, rychle kolem něj prošla cestičkou a pak brankou vyběhla na náměstí.

Poirot se nesnažil ji následovat, jen se značným uspokojením potřásl hlavou.

„Tak je to tedy,“ zabručel si a zvolna vykročil.

Po krátkém zaváháni zamířil po High Street k Jelenu, poslední budově před nezastavěnou krajinou. Ve dveřích hotelu potkal Rowleye Cloada a Lynn Marchmontovou. Poirot si ji prohlédl se zájmem. Krásné děvče, blesklo mu hlavou, a také inteligentní, třebas ne podle jeho vkusu. Sám dával přednost dívkám měkčím, ženštějším. Lynn odhadl na zcela moderní, ačkoliv by ji stejným právem mohl označit za alžbětinský typ ženy, která samostatně myslí, vyjadřuje se bez zábran a obdivuje podnikavé, odvážné muže.

„Jsme vám nesmírně vděční, pane Poirote,“ pravil Rowley. „Namouduši, to byl doslova kejklířský trik.“

Vždyť to také trik byl, napadlo detektiva. Jste-li požádán o něco, o čem z dřívějška víte, pak můžete své číslo provést s celou parádou. Poirot naprosto chápal, že prostinkému Rowleyovi vzalo tak rychlé předvedení majora Portera dech stejně jako kdovíkolik vajíček vytažených kouzelníkem z rukávu.

„Jak jen jste to dokázal?“ dodal mladík.

Poirot ho nepoučil – byl koneckonců pouze člověk. Ani kouzelník divákům svůj trik neprozrazuje.

„Zkrátka a dobře jsme vám s Lynn bezmezně zavázáni,“ pokračoval Rowley.

Dívka však Poirotovi nepřipadala příliš vděčná. Kolem očí jí z napětí vyskočily vrásky a nervózně proplétala a rozplétala prsty.

„Pro naše budoucí manželství to má velký význam,“ prohodil ještě Rowley.

„Co ty víš?“ usadila ho Lynn. „Určitě nás nemine spousta jednání a formalit.“

„Tedy se vezmete?“ Poirot projevil zdvořilý zájem.

„V červnu.“

„Jak dlouho jste zasnoubeni?“

„Skoro sedm let. Lynn se teprve nedávno vrátila z vojenské služby.“

„Copak při vojenské službě je zakázáno se vdávat?“

„Byla jsem za mořem,“ vysvětlila dívka.

Poirotovi neuniklo, že se Rowley lehce zamračil a Lynn úsečně vybídl: „Pojď už. Musíme se rozloučit. Pan Poirot se nejspíš chce vrátit do Londýna.“

„Ale já neodjíždím,“ namítl detektiv s úsměvem.

„Cože?“

Rowley strnul, že vypadal jako dřevěný.

„Na čas zůstanu tady, u Jelena.“

„Pročpak?“

„C'est un bean paysage,“ zněla mírná odpověď.

„Ano, jistě – “ Rowley zaváhal. „Vy nemáte nějaké – no prostě nemusíte pracovat?“

Detektiv se usmál. „Něco jsem si našetřil, nepotřebuji se zbytečně namáhat. Kdepak! Mohu si dopřát odpočinek a pobývat, kde chci. A ve Warmsley Vale se mi zalíbilo.“

Povšiml si, že Lynn zvedla hlavu a upřeně se na něj zadívala, stejně jako mu neuniklo Rowleyovo lehké rozladění.

„Asi hrajete golf,“ podotkl mladík. „Ve Warmsley Heathu je však daleko lepší hotel. Tenhle je hodně podřadný.“

„Mě zajímá výhradně Warmsley Vale,“ zdůraznil Poirot.

„Půjdeme, Rowleyi,“ řekla Lynn.

Mladý Cloade ji nepříliš ochotně následoval. Před dveřmi ale dívka zůstala stát, rychle se vrátila a detektivovi tiše řekla:

„Po předběžném projednávání zatkli Davida. Myslíte – myslíte, že právem?“

„Neměli na vybranou – po výroku poroty, mademoiselle.“

„Chci vědět – jestli věříte v jeho vinu.“

„A co vy?“

Vtom však už k nim přistoupil Rowley a jí ztvrdla tvář vystrojeném klidu.

„Sbohem, pane Poirote,“ pravila. „Těším se na příští setká…