Čas přílivu

14. kapitola

„Tak už jsi tady, Lynn?“ Adélin hlas ožil úlevou. „Neslyšela jsem tě přicházet, drahoušku. Jsi doma dlouho?“

„Celou věčnost. Byla jsem nahoře.“

„Ráda bych, kdybys mi vždycky ohlásila, že jsi zpátky. Jsem celá nesvá, zůstáváš-li venku sama po setmění.“

„No mami! Snad dovedu dát na sebe pozor.“

„Poslední dobou se v novinách objevují hrozné zprávy. Všichni ti demobilizovaní vojáci – přepadají dívky.“

„Ty dívky si o to nejspíš říkají.“

Ano, děvčata skutečně riskují. Ostatně kdo vůbec stojí o bezpečí?

„Lynn, miláčku, posloucháš mě?“

Dcera se s trhnutím probrala z úvah. Uvědomila si, že matka něco vypráví.

„Cos říkala, mami?“

„Mluvila jsem o tvých družičkách, drahoušku. Doufám, že přinesou potravinové ústřižky. Naštěstí máte všechny své demobilizační lístky. Opravdu je mi hrozně líto dívek, které se dnes vdávají a musí vyjít jen s normálními příděly. Ty si nemohou jednoduše pořídit nic nového. Nemyslím šaty, ale při stavu prádla, jaké dnes všichni máme, je prostě nutné něco sehnat. Ano, Lynn, jsi skutečně šťastná.“

„Hm – hrozně šťastná.“ Dívka přecházela po pokoji, brala věci do ruky a opět je odkládala.

„Musíš být tak strašně neklidná, má milá? Vysloveně mě znervózňuješ.“

„Odpusť, mami.“

„Nestalo se nic, viď?“

„Co by se mělo stát?“ ohradila se Lynn ostře.

„Jen se na mě neutrhuj, miláčku. Tak k těm družičkám. Vážně myslím, že bys měla pozvat dceru Macraeových. Nezapomeň, že její matka byla mou nejlepší přítelkyní a nejspíš se urazí, jestli – “

„Nesnáším Joan Macraeovou, nikdy jsem ji neměla ráda.“

„Vím, drahoušku, ale copak na tom nějak záleží? Marjorie se bude určitě cítit dotčená – “

„Je to snad moje svatba, máti, nebo není?“

„Jistě, vím, Lynn, ovšem – “

„Jestli vůbec ke svatbě dojde!“

Nechtěla tu větu vyřknout, vyklouzla jí bez úvahy. Byla by ji nejradši vtáhla nazpět, ale už bylo pozdě. Paní Marchmontová se na dívku vyděšeně zadívala.

„Co to znamená, holčičko?“

„Ale nic, maminko.“

„Snad jste se s Rowleyem nepohádali?“

„Ne, samozřejmě že ne. Nedělej si starosti, mami, všechno je v pořádku.“

Adéla však hleděla na dceru vskutku s úzkostí, neboť pod jejím zamračeným výrazem vycítila neklid.

„Vždycky jsem věřila, že s Rowleyem budeš zabezpečená,“ povzdech^la si žalostně.

„Kdo stojí o zabezpečení?“ opáčila Lynn opovržlivě. „Nebyl to telefon?“ obrátila se prudce.

„Ne – proč? Má někdo volat?“

Lynn zavrtěla hlavou. Je ponižující čekat, jestli přístroj zazvoní. David slíbil, že se večer ozve. Musí tedy. Šílíš, napomenula sama sebe.

Proč ji ten muž tolik přitahuje? Před očima jí vyvstala jeho snědá, smutná tvář. Pokusila se ji zapudit a místo ní si vyvolat Rowleyův široký, hezký obličej. Jeho rozpačitý úsměv a láskyplné oči. Jestlipak o mě Rowley opravdu stojí? pomyslela si. Přece kdyby mu na ní skutečně záleželo, byl by ji pochopil v ten den, kdy ho přišla poprosit o pět set liber a nejednal by tak až k zbláznění rozumně a věcně. Provdat se za Rowleye, žít na statku, nikdy se už odtud nehnout, nikdy nevidět cizí oblohu, necítit exotické pachy – nikdy už nežít volně –

Telefon ostře zadrnčel. Lynn se zhluboka nadechla, přešla halou a zvedla sluchátko. Hlas tety Kathie, který se slabě linul po drátu, ji překvapil jako rána.

„Jsi to ty, Lynn? To mám štěstí. Bohužel jsem něco pořádně popletla …