Čas přílivu

2. kapitola

Zazvonil telefon a Lynn šla zvednout sluchátko. Ozval se jí Rowleyův hlas.

„Lynn?“

„To jsi ty, Rowleyi?“ Její hlas zněl stísněně.

„Co děláš?“ zeptal se. „Kolik dní jsem tě neviděl.“

„Nu – stále totéž. Pořád někam běhám s košíkem, čekám na ryby a stojím fronty na kousek koláče bez chuti. Takovéhle věci. Prostě vedu rodinný život.“

„Chci s tebou mluvit. Musím ti něco svěřit.“

„Oč jde?“

Zachechtal se. „Mám dobré zprávy. Přijď za mnou k Rollandovu mlází. Oráme tam.“

Dobré zprávy? Lynn odložila sluchátko. Co může Rowley považovat za dobré zprávy? Sehnal snad peníze nebo prodal toho mladého býčka za lepší cenu, než doufal? Ne, usoudila, jde určitě o víc.

Když za ním po poli stoupala k Rollandovu mlází, Rowley slezl z traktoru a vykročil jí naproti.

„Ahoj, Lynn.“

„Co je – jsi jako vyměněný, Rowleyi.“

„Taky že jsem,“ zasmál se. „Štěstí se nám vrátilo, děvče!“

„Co tím chceš říct?“

„Pamatuješ, jak starý Jeremy mluvil o nějakém Herculu Poirotovi?“

„O Herculu Poirotovi?“ zamračila se Lynn. „Ano, opravdu se mi něco vybavuje – „

„Stalo se to už dávno – ještě ve válce. Byl v tom mauzoleu – ve svém klubu – a začal nálet.“

„No a?“ dorážela Lynn netrpělivé.

„Ten chlap chodí příšerně oblíkaný. Je Francouz – nebo Belgičan. Divný ptáček, zato umí.“

Lynn svraštila obočí. „Není – detektiv?“

„Ovšemže. Víš, jak u Jelena někdo oddělal toho člověka? Neřekl jsem ti, že se roznesla domněnka, jestli nešlo o prvního manžela Rosaleen Cloadové?“

„Jen proto, že se zapsal jako Enoch Arden?“ ušklíbla se Lynn. „Nesmysl!“

„Žádný nesmysl, má milá. Spence odvezl Rosaleen do márnice, aby si mrtvého prohlídla, a ona s naprostou samozřejmostí odpřísáhla, že to není její muž.“

„A tím všechno skončilo?“

„Málem,“ přikývl Rowley, „nebýt mě!“

„Nebýt tebe? Cos podnikl?“

„Zašel jsem za tím Poirotem a vysvětlil mu, že potřebujeme slyšet ještě jiný názor, tak jestli by nemohl sehnat někoho, kdo Roberta Underhaye opravdu znal. Ten chlap je hotový kouzelník! V několika hodinách vyhrabal Underhayova nejlepšího přítele, jakoby vytáhl králíka z klobouku. Ten starý pán se jmenuje Porter.“ Rowley se odmlčel, pak se znovu zachechtal s tímtéž vzrušením v hlase, které Lynn překvapilo i znepokojilo. „Nech si to pro sebe, Lynn. Superintendent mě zapřísáhl ať mlčím, ale chci, abys věděla, že mrtvý – byl Robert Underhay.“

„Cože?“ Dívka o krok ustoupila a na Rowleye se nepřítomně zadívala.

„Sám Robert Underhay. Porter ani v nejmenším nepochybuje. Tak vidíš, děvče – “ Rowley v rozčilení vykřikl – „nakonec jsme vyhráli! Zvítězili jsme nad těmi zatracenými darebáky!“

„Nad jakými zatracenými darebáky?“

„Hunterem a jeho sestrou. Vyhodili jsme je ze sedla. Rosaleen neshrábne Gordonovy peníze. Dostaneme je my. Jsou naše! Zůstává v platnosti Gordonova závěť, napsaná před svatbou s Rosaleen, a podle ní se všechno dělí mezi nás. Dostanu čtvrtinu, chápeš? Jestli se Rosaleen provdala za Gordona dokud žil její první muž, nikdy se Gordonovou ženou nestala!“

„Je pravda – co říkáš?“

Civěl na ni, poprvé se zatvářil trochu překvapeně.

„Naprostá pravda! Je to docela jednoduché. Teď už je všechno v pořádku. Tenhle výsledek si Gordon přál. Situace zůstává stejná jako kdyby se ten povedený párek mezi nás nikdy nevetřel.“

Situace zůstává stejná – jenže tím se nesmaže něco, co se stalo, uvědomila si Lynn. Nelze předstírat, že se nic nezměnilo.

„Co budou dělat?“ zeptala se zvolna.

„Hm – “ Lynn pochopila, že až do této chvíle tato otázka Rowleye nenapadla. „Nejspíš odjedou tam, odkud přišli. Víš snad – “ Viděla, že záležitost pomalu domýšlí. „Podle mého názoru bychom pro ni měli něco udělat. Věřím, že si Gordona vzala v dobré víře, byla asi skutečně přesvědčená, …