Čas přílivu

7. kapitola

Poirot vstoupil do hotelu zamyšlen. Lehce se třásl, protože vál ostrý východní vítr. Hala zela prázdnotou. Otevřel dveře vpravo do salónu, páchl nevyvětraným kouřem a dřevo v krbu dohořívalo. Po špičkách zamířil ke dveřím na konci haly, označeným tabulkou Pauze pro hotelové, hosty. Uvnitř plápolal pořádný oheň, zato v hluboké lenošce seděla stará dáma obrovitých rozměrů a nahřívala si nohy. Na Poirota se podívala tak nerudně, že s omluvou vycouval.

Na okamžik se zastavil v hale, pohlížeje od prázdné zasklené kanceláře ke dveřím se solidním, staromódním označením Kavárna. Ze zkušeností s venkovskými hotely dobře věděl, že káva je v těchto prostorách poměrně neochotně podávána pouze v době snídaně a že i tehdy je její hlavní složkou horké vodové mléko. Šálečky přeslazené husté tekutiny, objednávané pod jménem „černá káva“, se naservírovaly v kavárně, nýbrž v hale. Večeři, sestávající z windsorské polévky, vídeňského řízku s brambory a pudinku, lze dostat úderem sedmé v kavárně. Do té doby panoval ve společenských prostorách Jelena hluboký klid.

Poirot zamyšleně vystoupil po schodech. Místo, aby zabočil doleva ke svému pokoji s číslem jedenáct., zahnul doprava a stanul před pětkou, Rozhlédl se kolem. Všude ticho a prázdno. Otevře! tedy a vešel.

Policie pokoj prohledala a teď už byl čisté vydrhnut a v pořádku. Na podlaze žádný koberec neležel. Staromódní „axminster“ pravděpodobně odcestoval do čistírny. Přikrývky byly na lůžku úhledně složené.

Detektiv za sebou zavřel a vykročil místností. Po úklidu růstala nezvykle zbavená veškerých stop po lidské přítomnosti. Prohlédl si nábytek – psací stůl, starobylý mahagonový prádelník, skříň ze stejného dřeva (ta pravděpodobně kryla vchod do čísla čtyři), velkou mosaznou postel pro dva, umyvadlo s kohoutky na horkou a studenou vodu, jež představovalo daň modernizaci a nedostatku personálu, hlubokou, nicméně značně nepohodlnou lenošku, dvě židličky a starodávný viktoriánský krb s pohrabáčem a lopatkou ze stejné soupravy jako kleště, s těžkou mramorovou římsou a bytelným, rovněž mramorovým obrubníkem s ostrými rohy. Sklonil se k nim a oba porovnal. Nastíněnou špičkou prstu, pak přejel pravý roh a podíval se na výsledek: prst měl lehce zašpiněný. Opakoval totéž s jiným prstem na levém rohu obrubníku. Tentokrát se neumazal vůbec.

„Ano,“ řekl si v duchu zamyšleně. „Je to tak.“

Podíval se ještě na umyvadlo na zdi a od něj zamířil k oknu. Otvíralo se nad skleněnou střechu s olověnou mřížkou – asi nad garáží, k níž vedla úzká příjezdová cesta za domem. Do pokoje číslo pět se tudy dalo nepozorovaně vlézt a opět z něj vylézt, stejně nepozorovaně se však do pětky dalo vystoupit po schodech, jak právě sám udělal.

Opět z místnosti vykročil, dveře za sebou bez klapnutí zavřel a odebral do svého pokoje. Bylo tam opravdu zima. Sešel tedy znovu dolů a puzen večerním chladem odhodlaně vstoupil do místnosti s nápisem Pouze pro hotelové hosty, kde si ke krbu přitáhl druhé křeslo a usedl.

Obrovitá stará dáma vypadala zblízka ještě impozantněji. Měla ocelově šedé vlasy, zdárně se rozrůstající knírek, a když zakrátko promluvila, i hluboký hlas, budící strach.

„Sem smějí jenom hoteloví hosté,“ podotkla.

„Bydlím v hotelu,“ odpověděl Poirot.

Stará paní chvíli přemýšlela, než znovu vyčítavě zaútočila:

„Jste cizinec?“

„Ano.“

„Podle mého soudu byste všichni měli odejít,“ pokračovala stařena.

„Kam?“

„Odkud jste přišli,“ odsekla rázně. Jako dovětek zopakovala „Cizinci!“ a pohrdavě si odfrkla.

„To by bylo obtížné,“ mírně vysvětlil Poirot.

„Nesmysl!“ odbyla ho. „Proto jsme snad bojovali, aby se lidé mohli vrátit kam patří a zůstat tam.“

Poirot se nepustil do diskuse. Už pochopil, že na téma ,Proč jsme válčili'  má každý jednotlivec vlastní názor. Rozhostilo se poněkud nepřátelské ticho.

„Nevím, kam to všechno povede.“ začala opět stará paní. „Opravdu nevím . Jezdím sem každoročně. Můj manžel tu před šestnácti roky zemřel. Je tady pohřbený. Každý rok zde měsíc pobývám.“

„To je úctyhodná pouť,“ podotkl detektiv zdvořile.

„A čím dál je tu hůř a hůř. Obsluha žádná! Strava se nedá jist! Vídeň^ské řízky – pěkně děkuju! Řízek musí být z kýty nebo z pečínky – a ne naklepaná konina.“

Poirot smutně potřásl hlavou.

„Jediná výhoda je, že zavřeli letiště,“ pokračovala. „Bylo pro ostudu, i tak se sem všichni ti mladí letci táhli za holkama. Dívky – dejte pokoj! Nechápu, co si dnešní matky myslí. Nechat dcery jen tak klackovat! Vinu ovšem nese stát, když posílá matky pracovat do továren, uvolňuje pouze ty s malými dětmi. Malé děti – nesmysl! Miminko uhlídá každý, to neběhá za vojáky. Dozor potřebují žáby od čtrnácti do osmnácti! Ty postrádají mámu! Matka by měla vědět, co má dceruška za lubem. Vojáci! Letci! O nic jiného se děvčata nestarají.“

Rozhořčením se až rozkašlala. Sotva se uklidnila, spustila znovu a vybičovala se až do posedlosti, která jí přinášela uspokojení. Poirot jí posloužil za terč pro vybití špatné nálady.

„Proč asi oplocují vojenské tábory ostnatým drátem? Aby zabránili vojákům lítat za děvčaty? Ne, aby znemožnili holkám lézt za vojáky! Každá po mužských doslova blázní, tak je to! Jen se podívejte na jejich oblečení. Nosí kalhoty! Některé ty hloupé chudinky chodí v šortkách! Přestaly by, kdyby se v nich viděly zezadu!“

„Souhlasím s vámi, madame, naprosto.“

„A co mají na hlavách? Pořádné klobouky snad? Kdepak, kousek uvázaného hadru. Na obličeji vrstvu barvy a pudru a na rtech sprostý nátěr. Nejen že si červeně lakují nehty na rukou –, ale i na nohou!“

Stará paní se podrážděně odmlčela a v napjatém očekávání pohlédla na Poirota. Ten si jen vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Dokonce ani do kostela nenosí klobouky,“ horlila dál. „Někdy si nevezmou ani ten mizerný šátek přes tu příšernou trvalou. Dneska už nikdo neví, co vlasy jsou. Když jsem byla mladá, mohla jsem si na nich sedět.“

Detektiv vrhl kradmý pohled na ocelově šedá povřísla. Připadlo mu neuvěřitelné, že tato saň mohla být někdy mladá.

„Jedna taková sem onehdy přišla, hlavu omota…