Karibské tajemství

16/ SLEČNA MARPLOVÁ HLEDÁ POMOCNÍKA

Kdyby tak někdo pozoroval jemně vyhlížející starou dámu, jak stojí zadumaně na verandě před svým bungalovem, nepřišlo by mu nic jiného na mysl, než že uvažuje o tom, jak využít dnešního dne. Má snad podniknout výlet na Castle Cliff, nebo si zajet do Jamestownu či podniknout pěknou vyjížďku a poobědvat na Pelican Pointu? Anebo má přece jen dát přednost klidnému dopoledni na pláži?

Ale představte si, že tato milá a něžná stará dáma nejenže uvažovala o něčem docela jiném, ale byla dokonce v bojovné náladě.

„Něco se musí udělat,“ říkala si opakovaně slečna Marplová.

A co víc, byla dokonce přesvědčena, že nemá času nazbyt. Naopak — už to přímo hořelo!

Ale koho měla přesvědčit, že už je nejvyšší čas? Napadlo ji, že kdyby měla času dost, mohla by se sama dopídit pravdy.

Vždyť také si už dala hodně bodů dohromady — ale to nestačilo — to ani zdaleka nestačilo. A času opravdu mnoho nezbývalo…

S trpkostí si uvědomila, že zde na tomto rajském ostrově nemá nikoho ze svých obvyklých spojenců.

Se smutkem vzpomínala na své dobré přátele v Anglii, jako třeba sira Henryho Clitheringa, který ji pokaždé ochotně a shovívavě vyslechl, nebo jeho zetě Dermota, který i přes svou stoupající kariéru ve Scotland Yardu byl vždy nakloněn dát na mínění slečny Marplové, protože obvykle na něm něco přece bylo.

Ale kdepak zde! Zdejší policejní inspektor, ten s tím jemným kultivovaným hlasem, by sotva věnoval pozornost nějaké staré ženě naléhavě volající na poplach!

A doktor Graham, ten zas nebyl zrovna tím, koho by potřebovala. Příliš jemný a nerozhodný… Určitě nebyl mužem schopným nejen rychlého rozhodnutí, ale také rychlého činu. Slečna Marplová se najednou na tomto světě cítila tak ubohá a bezmocná, že nevědomky vyslovila nahlas své přání téměř v biblických frázích: „Kdo se ujme mne nebohé? Kdo bude poslem mým?“

Za okamžik dolehl k jejímu sluchu nějaký zvuk, který rozhodně nehodnotila jako odpověď na svou modlitbu. To zdaleka ne! Podvědomě ji spíše napadlo, že někdo volá na psa.

„Hej!“ ozvalo se znovu.

Ale slečna Marplová, hluboce pohroužená do svých úvah, tomu opět nevěnovala žádnou pozornost.

„Hej!“ — Opakovaným voláním hlas nabýval na síle, a tu se slečna Marplová rozhlédla nejistě kolem.

„Hej!“ hulákal netrpělivě pan Rafiel a dodal: „No — vy tam —!“

Slečna Marplová si hned neuvědomila, že to — Hej —! Vy tam—! — patřilo jí. Nebyl to způsob, na jaký byla zvyklá, a kterého by si vůbec kdy někdo dovolil vůči ní. Ale teď ji naprosto nerozladil, protože lidé zde se málokdy pozastavovali nad poněkud despotickými způsoby tohoto starého pána. Dělal si zákony sám pro sebe a všichni ho bez námitek přijímali takového, jaký byl.

„Volal jste mne?“ zeptala se pro jistotu.

„Samozřejmě, že jsem vás volal,“ odpověděl pan Rafiel. „Snad jste si nemyslela, že volám na kočku… Pojďte sem ke mně!“

Slečna Marplová se ohlédla po kabelce, zavěsila si ji na ruku, a už cupitala k jeho bungalovu.

„Já sám, když mně nikdo nepomůže, za vámi přijít nemohu,“ vysvětloval jí na omluvu, „tak musíte vy za mnou.“

„Ale jistě, souhlasila slečna Marplová, „to je přece samozřejmé.“

Pan Rafiel ukázal na sousední židli.

„Posaďte se,“ vyzval ji. „Rád bych s vámi mluvil. Na tomto ostrově se děje něco zatraceně podivného.“

„To máte pravdu,“ přikývla slečna Marplová a usedla na nabídnutou židli. Čistě ze zvyku vytáhla z kabelky pletení.

„Schovejte si to!“ okřikl ji pan Rafiel. „Nemohu to vystát. Přímo nenávidím, když ženská pořád plete. Dráždí mne tím.“

Slečna Marplová tedy schovala poslušně pletení do kabelky. Nedalo se říci, že by se k němu chovala se slepou poddajností, spíše dělala dojem člověka, který respektuje výhrady těžce nemocného pacienta.

„Hodně se tlachá kolem?‘ řekl pan Rafiel. „A sázím se, že vy to vedete. Vy a ten páter se sestrou.“

„Na tom není nic divného, že se ledacos povídá,“ řekla skoro radostně, „za takových okolností…“

„Aby bylo jasné — mluvím samozřejmě o té domorodkyni — jak ji někdo probodl v křoví. Možná, že jde o docela všední událost, a ten chlap, s kterým žila, byl třeba zase žárlivý na jiného chlapa… Také on si mohl namluvit jinou a ona na něho žárlila, a tak se pohádali. Inu — sex v tropech. Nebo — tropický temperament. Asi také o nic jiného nejde, ale zajímalo by mne, jaký vy máte názor?“

„Jiný než vy,“ prohlásila slečna Marplová.

„Nu, policie si zřejmě myslí také něco jiného,“ souhlasil klidně pan Rafiel.

„Vám by však řekli víc než mně,“ podotkla významně slečna Marplová.

„Ale stejně bych se vsadil, že vy o tom zase víte víc než já. Pořád ty tlachy posloucháte.“

„Jistě,“ přikývla slečna Marplová.

„Nemáte nic jiného na práci, než poslouchat drby, viďte?“

„Hm, tak jedině získáte informace, které někdy bývají velmi užitečné.“

„Víte, co vám řeknu?“ naklonil se k ní starý pán a pozorně si ji prohlížel. „Ve vás jsem se zmýlil. Obvykle se v lidech nemýlím, ale ve vás ano. Vy jste taková tichá voda, která břehy mele, a to jsem nepředpokládal. Jak si tak vzpomínám na všechny ty vaše řečičky kolem majora Palgrava a váš zájem o jeho historky… Nu — prostě jste přesvědčena, že ho někdo oddělal, viďte?“

„Přiznám se vám, že jsem o tom byla přesvědčena dokonce od začátku,“ přisvědčila slečna Marplová.

„Inu, zřejmě jste měla pravdu,“ prohlásil pan Rafiel.

Slečně Marplové se až zatajil dech.

„A je to už jisté?“ zeptala se.

„To bych tedy řekl — vím to přímo od Daventryho. Neprozrazuji tedy žádné tajemství, protože fakta zjištěná pitvou po exhumaci stejně vyjdou najevo. Vy jste něco říkala Grahamovi a on s tím šel za Daventrym. Ten s tím zas běžel dál, až se to dostalo do rukou kriminálce. Nakonec se mezi sebou ve vší tichosti dohodli, že jim v tom případě starého Palgrava přece jen něco nehraje, a tak ho vykopali.“

„A na co přišli?“ — Slečna Marplová na něm očima přímo visela.

„Přišli na to, že dostal smrtelnou dávku nějakého jedu. Nevím už, co to bylo — doktor jej jmenoval. Pokud si nejasně vzpomínám, něco jako di-flor-hexagonal-ethyl-carbenzol. Určitě to říká…