Karibské tajemství

8/ ROZHOVOR S ESTER WALTERSOVOU…

„Už to zde není takové jako dříve…“ zabručel podrážděně pan Rafiel, když zahlédl slečnu Marplovou přicházet k místu, kde obyčejně vysedával on se svou sekretářkou. „Člověk tu dnes nemůže udělat ani krok, aby nezakopl o nějakou starou krákoru. Co jen takové báby hledají za štěstí zrovna v Západní Indii?“

„A kam by měly podle vašeho názoru jezdit?“

„Do Cheltenhamu,“ navrhoval hbitě pan Rafiel. „Nebo do Bournmouthu,“ uvažoval dál, „a také třeba do Torquaye nebo do lázní Llandrindod. Ach, možností mají dost! A obvykle se jim tam líbí — bývají tam aspoň vždy nadmíru spokojené.“

„Podle všeho si každá zřejmě nemůže dovolit jezdit do Západní Indie,“ neodpustila si Ester poznámku. „Inu, každý není tak šťastný jako vy.“

„Nu, dejme tomu,“ souhlasil neochotně pan Rafiel. „Ale raději toho nechme. Tak dobrá, já jsem zde, to je toho! Hromada bolestí, neduhů a rozvrzaných kostí… A vy mi ani nepřejete, abych si ulevil! A také vůbec nic neděláte!“ vybafl na ni. „Proč jste ještě vlastně nepřepsala ty dopisy na stroji?“

„Neměla jsem zatím čas — nedostala jsem se k tomu.“

„A hleďme — tak vy si stěžujete na moc práce, viďte? Vzal jsem vás sem přece proto, abyste aspoň něco dělala, ne? A vy se zatím jen rozvalujete na slunci a vystavujete na odiv své tělo!“

Mnohý by snad pokládal poznámky pana Rafiela za nesnesitelné, ale Ester Waltersová už byla u něho zaměstnána nějaký ten rok a dobře věděla, že pan Rafiel je jako pes, který trpí neustálými bolestmi, a takovými zlomyslnými i kousavými poznámkami si vždy ulevoval. Ať si říkal co říkal, nikdy ji to nerozházelo.

Zatím k nim došla slečna Marplová a zastavila se.

„To je dnes nádherně, viďte?“

„A proč by nebylo?“ spíše odsekl pan Rafiel. „Proto jsme sem také přijeli, ne?“

Slečna Marplová se roztomile usmála.

„Promiňte — samozřejmě počasí je vděčným námětem k hovoru jen v Anglii — člověk na to snadno zapomene. — Ach bože — zase jsem si vzala vlnu jiné barvy, než jsem chtěla.“ Položila košíček s pletením na zahradní stůl a odcupitala zpět ke svému bungalovu.

„Jacksone!“ zahulákal pan Rafiel.

Jackson okamžitě přiběhl.

„Odvezte mne domů!“ rozkázal. „Uděláte mi teď masáž, abych se nemusel setkat znovu s tou starou krákorou. Ne, že bych měl do masáže zrovna chuť,“ dodal zlomyslně na vysvětlenou. Pak se nechal svým obratným sluhou, ošetřovatelem i masérem v jedné osobě, postavit na nohy a zavěšen do něho odcházel společně s ním pomalu k bungalovu.

Ester Waltersová se dívala za nimi, a pak zvolna obrátila hlavu k slečně Marplové, která se zatím vrátila s jiným klubíčkem vlny, a zřejmě měla v úmyslu posadit se vedle ní.

„Doufám, že vás nevyrušuji,“ neopomněla zdvořilý úvod stará dáma.

„Ale ne — vůbec ne,“ ujistila ji Ester Waltersová. „Musím sice za chvíli jít, protože mám ještě něco napsat na stroji, ale ráda bych se ještě alespoň deset minut kochala západem slunce.“

Slečna Marplová se tedy pohodlně usadila a pustila se do hovoru. A jak tak povídala, pečlivě zkoumala Ester Waltersovou.

Nic oslňujícího — řekla si, — ale kdyby se trochu snažila, mohla by vypadat docela půvabně — usoudila nakonec a podivila se, proč se vlastně nesnaží. Mohlo to být tím, že by to nebylo zrovna vhod panu Rafielovi, ale zároveň ji napadlo, že panu Rafielovi by to bylo asi přinejmenším jedno. Ten byl tak docela zaujat svou vlastní osobou, že pokud by sám osobně nebyl zanedbáván, mohla by si jeho sekretářka žít jako bohyně na Olympu a určitě by proti tomu nic nenamítal. Kromě toho chodíval ve večerních hodinách, kdy hrála hudba a tančilo se, velmi brzy spát, a tak Ester Waltersová by mohla — Slečna Marplová se zarazila, aby našla v duchu vhodný výraz pro to, co myslela. Současně totiž líčila svůj veselý výlet do Jamestownu — ach ano — už to má! ‚Užívat života‘ — to je ten pravý výraz. Proč by si tedy Ester Waltersová nemohla ve večerních hodinách užívat života?

Nenápadným a jemným způsobem svedla řeč na Jacksona. V tomto směru se však mladá žena vyjadřovala velmi neosobně.

„Je velmi svědomitý,“ řekla o něm, „a také výborně školený masér.“

„Také už asi bude u pana Rafiela několik let?“

„Och to ne — snad teprve takových devět měsíců.“

„Je ženatý?“ riskovala slečna Marplová otázku.

„Ženatý?“ opakovala Ester s mírným údivem. „Myslím, že není. Aspoň se o tom nikdy nezmínil —“ A pak rozhodně dodala: „Ne — podle mého názoru určitě ženatý není!!“

Staré dámě to zaškubalo koutky úst, protože si tu její odpověď vyložila po svém. V duchu si totiž sama přidala slova — „Každopádně se nechová, jako by ženatý byl.“

Ale vlastně koneckonců ženatí muži se často chovají, jako by ženatí nebyli! Slečně Marplové se vybavily hned tucty takových případů!

„Je to velmi hezký muž,“ řekla zamyšleně nahlas.

„Ano — myslím, že je,“ přisvědčila Ester bez zájmu.

Slečna Marplová se na ni tázavě podívala. Ale, ale — že by ji muži nezajímali? Nebo snad patřila k tomu typu žen, které stojí jen o jednoho? Říká se přece o ní, že je vdovou…

„Už dlouho pracujete u pana Rafiela?“ zeptala se.

„Čtyři nebo dokonce pět let. Když mi manžel zemřel, musela jsem jít znovu do zaměstnání. Mám dcerku na studiích a po něm mi toho mnoho nezůstalo.“

„Podle všeho to není zrovna tak snadné pracovat u pana Rafiela, viďte?“ riskovala podruhé slečna Marplová důvěrně zvídavou otázku.

„To se vám jen tak zdá… Ve skutečnosti, když ho blíže poznáte, není to s ním tak zlé. Lehce se sice rozzuří a rád se hádá, ale pravá příčina vězí asi v tom, že ho lidi nudí. Během posledních dvou let měl už pět ošetřovatelů. Má rád kolem sebe pořád někoho nového, koho by mohl sekýrovat. Ale spolu jsme vždy vycházeli dobře.“

„Pan Jackson je zřejmě také velmi ochotný a úslužný mladý muž.“

„Ano — je velmi taktní a ví si se vším rady,“ řekla Ester. „Ovšem je někdy poněkud…“ náhle zmlkla.

Slečna Marplová chvíli uvažovala, než se pokusila doplnit, co asi měla její společnice na mysli. „Má také někdy poněkud obtížné postavení, viďte?“

„Nu — tak nějak. Není totiž tím ani oním — mám na zřeteli jeho společens…