III
„Rád bych si s vámi pohovořil o vaší paní, Kendale,“ obrátil se na Tima hned ráno lékař.
A tak se šli posadit do jeho kanceláře. Evelyna Hillingdonová zatím zaujala místo u Mollyiny postele, a také Lucky slíbila, že ji přijde později vystřídat. Dokonce i slečna Marplová nabídla svou pomoc, protože chudák Tim se potácel mezi povinnostmi v hotelu a svou nemocnou ženou.
„Nerozumím už ničemu,“ přiznával mu Tim. „Nerozumím už Molly! — Změnila se—změnila se k nepoznání.“
„Jak jsem se dozvěděl, pronásledovaly ji nějaké zlé sny!“
„Ano — ano. Velmi si na ně stěžovala.“
„Jak asi dlouho?“
„Ach — ani nevím. Myslím — tak asi měsíc — snad déle… Ona — nu, oba jsme se domnívali — rozumíte, že to je jen —jak se říká — noční můra.“
„Jistě — chápu vás. Ale co je mnohem vážnějším příznakem — tak tedy ten její strach. Zřejmě se pořád něčeho bojí. Stěžovala si vám také na to?“
„Ano — také. Jednou nebo snad dvakrát mi říkala, že — že ji prostě lidé pronásledují.“
„Ach tak! Ale neříkala vám, že ji někdo sleduje?“
„Ano — právě toho výrazu použila. Mluvila o nějakých svých nepřátelích, kteří ji stále pronásledují až sem.“
„A měla nějaké nepřátele, pane Kendale?“
„Ne — určitě ne.“
„A neprožila něco nepříjemného ještě doma v Anglii? Myslím něco — v době, kdy jste se ještě neznali?“
„Ach ne! Nic takového se jí určitě nestalo. Jen nevycházela příliš dobře se svou rodinou — a to je vše. Její matka byla poněkud výstřední žena — nikdo prý se s ní nesnesl — ale…“
„Vyskytla se v její rodině nějaká duševní choroba?“
Zdálo se, jako by Tim měl něco na jazyku — ale nakonec neodpověděl. Začal si pohrávat s plnicím perem, které před ním leželo na stole.
„Nemusím vám snad zdůrazňovat, Time, že bude lépe, když mi všechno řeknete,“ vybídl ho jemně lékař. „Jestli ovšem o něčem takovém víte.“
„Ano — myslím, že tam něco takového bylo — ale podle všeho nic vážného. Slyšel jsem, že mají v rodině nějakou tetu, která snad je — jak se říká — tak trochu praštěná. To však přece ještě nic neznamená — s něčím podobným se člověk setká skoro v každé rodině.“
„Ale jistě — samozřejmě! V tom s vámi plně souhlasím. Pochopte mne, nemáme přece v úmyslu nějak vás strašit, ale mohlo by nás to upozornit na určité sklony — nu — k nějakému nervovému selhání nebo zvýšení obrazotvornosti, což se může projevit za určitých ztížených podmínek nebo situace, ve které se člověk octne.“
„Opravdu toho mnoho nevím,“ zavrtěl Tim hlavou. „Ostatně lidé se hned tak nepochlubí s takovými různými rodinnými problémy.“
„To jistě ne — v tom máte pravdu. A neměla vaše paní dříve nějakého přítele — nebo nebyla snad s někým zasnoubena, kdo by jí třeba ze žárlivosti vyhrožoval? Nevíte o něčem takovém?“
„Ne — nevím. Aspoň si myslím, že ne. Molly sice měla s nějakým mužem přede mnou známost… ale její rodiče tomu nepřáli. Jak jsem slyšel, a také podle mého názoru — chodila s tím chlapíkem po nějakou dobu spíš z trucu než z nějaké vážnější náklonnosti. Vždyť víte, jak to bývá, když je člověk mladý.“ Timovy rty se zkř…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.