Karibské tajemství

II

„Evelyno…“

„Co si přeješ?“ ozvala se mechanicky a bez zájmu paní Evelyna Hillingdonová, aniž by se na manžela podívala.

„Evelyno, nenamítala bys nic, kdybychom to tady všechno sbalili a odjeli domů do Anglie?“

Pročesávala si právě hřebenem tmavé, krátce ostříhané vlasy. Její ruka náhle prudce sjela z hlavy dolů. Obrátila se překvapeně k manželovi.

„Ty bys opravdu chtěl? Vždyť jsme sem teprve přijeli a jsme zde na ostrovech sotva tři týdny…“

„Vím — ale přesto — měla bys něco proti tomu?“

Podívala se na něho pohledem plným nedůvěry.

„Ty se chceš opravdu vrátit do Anglie? Ty chceš domů?“

„Ano.“

„A necháš zde — Lucky?“

Mlčky přikývl — „Jak vidím, věděla jsi po celou dobu, že — že náš vzájemný vztah dosud trvá?“ řekl po chvíli.

„Ano — věděla. Věděla jsem to až příliš dobře.“

„Ale nikdy jsi o tom nemluvila.“

„Proč taky? Probrali jsme snad tu záležitost už před několika lety. Tehdy se nikdo z nás nechtěl rozvádět, a tak jsme se přece dohodli, že budeme každý žít po svém a před veřejností zachováme dekorum.“ A dřív než na to něco stačil říci — dodala: „A proč sis najednou vzal do hlavy, že se zrovna teď vrátíme do Anglie?“

„Protože už toho mám všeho dost!“ vybuchl prudce. „Jsem na pokraji nervového zhroucení. Už to opravdu nemohu déle snášet, Evelyno! Mám toho až po krk!“

To nebyl ten klidný Edvard Hillingdon, jak ho dosud znala. Ne — to byl teď docela jiný člověk. Jeho ruce se chvěly a nervózně polykal naprázdno. Dříve vždy vážná, nikdy ničím nevzrušitelná tvář byla teď ztrhána utrpením skoro k nepoznání.

„Proboha, Edvarde, co se stalo?“ vykřikla úzkostlivě, když si uvědomila pronikavou změnu jeho zevnějšku.

„Nic — nic se nestalo… Jen chci okamžitě odsud odjet. Chci pryč —“

„Kdysi ses bláznivě zamiloval do Lucky a teď tě to přešlo. Uhodla jsem správně? To je to, co mi chceš říci?“

„Ano — nepředpokládám, že bys někdy něco takového dovedla pochopit.“

„Nu — to snad teď ponechme stranou. Ráda bych však pochopila, co tě tak rozrušilo, Edvarde.“

„Mýlíš se — nejsem rozrušený — to se nedá tak nazvat.“

„Ale ano —jsi! Řekni mi proč?“

„Copak ti to není jasné?“

„Vůbec ne,“ odpověděla Evelyna. „Promluvme si o tom otevřeně… Měl jsi poměr s jistou ženou — nu, to se stává dost často. A teď — teď podle všeho vše mezi vámi skončilo… Nebo to snad ještě neskončilo? Neskončilo to snad ještě z její strany?“ naléhala stále vzrušeněji. „Je to tak? Ví o tom Greg? Ani nevíš, jak často jsem právě nad tím přemýšlela…“

„Nevím,“ zavrtěl Edvard hlavou. „Nikdy nic neříkal a choval se ke mně vždy velmi přátelsky.“

„Muži dovedou být až neuvěřitelně tupohlaví,“ poznamenala zamyšleně Evelyna. „Nebo také — Greg má třeba své vlastní zájmy někde jinde!“

„Zřejmě se dvořil také tobě, že?“ řekl Edvard příkře. „Odpověz! Vím to —“

„Ano,“ přikývla nedbale Evelyn, „ale on se dvoří každé. To je prostě Greg… Ve skutečnosti to však u něho mnoho neznamená. Aspoň si tak myslím. Snad takové projevy patří k jeho mužské nátuře.“

„Stojíš o něho, Evelyno? Řekni mi raději hned pravdu!“

„O Grega? — Mám ho docela ráda a dobře se spolu bavíme. Je to prostě dobrý kamarád.“

„A to je všechno? Opravdu nic víc? Byl bych rád, kdybych ti mohl věřit.“

„To mne udivuje, i kdyby mezi námi něco bylo, proč by ti to koneckonců mělo vadit,“ odbyla ho stroze Evelyna.

„Nu — konečně si to zasluhuji,“ pokrčil rameny.

Evelyna přešla pomalu místnost, vyhlédla oknem ven na terasu, a zase se vrátila k manželovi.

„Byla bych ráda, kdybys mi řekl pravdu. Co tě tolik rozčílilo, Edvarde?“

„Už jsem ti to řekl.“

„Nu, nevím — o tom pochybuji.“

„Stejně bys to nepochopila… Nedovedeš si představit, jak nesmyslné a hloupé připadá člověku po určité době takové přechodné poblouznění, zvláště když už dávno minulo…“

„Věř, že se snažím tě pochopit — ale přesto je mi něco nejasné — a to mně leží v hlavě. Lucky působí dojmem, jako by tě měla určitým způsobem v hrsti. Nebudí ani zdání zavržené milenky — ale spíše tygřice s nastraženými drápy. Proboha, Edvarde! Přece mi musíš říci čistou pravdu! Je to jediná možnost, jestli ještě stojíš o to, abych vytrvala při tobě!“

„Musím se jí rychle zbavit — rychle zbavit…