Karibské tajemství

6/ ČASNÉ RÁNO…

I

Slečna Marplová se probudila už za svítání. Jako většina starých lidí neměla příliš tvrdý spánek a probdělých ranních hodin obvykle využívala k plánování svých povinností pro příští den nebo dny. Obvykle se zabývala soukromými záležitostmi domácího rázu, které nezajímaly nikoho jiného kromě ní. Tohoto rána však slečna Marplová zůstala ležet v posteli, aby klidně a konstruktivně přemýšlela o vraždě. Ano — vražda se jako zlý červ zahlodala do jejího mozku. Uvažovala, zda její podezření bylo správné, a co by pak v tom ona sama mohla podniknout. Nevypadalo, že by to bylo snadné, protože měla jen jednu jedinou zbraň — dobrou výmluvnost. Ale to bylo také vše…!

Staré dámy bývají upovídané víc než dost. Lidi to sice nudí, ale určitě je ani nenapadne, že by takové babské plácání mělo nějaký skrytý účel.

Samozřejmě, že by se nemohla rovnou někoho na něco vyptávat. (Po pravdě řečeno, sotva by věděla, koho se má na co ptát.) Nejdříve by se musela o některých lidech co nejvíce dozvědět. Ano — jedině takto se může do toho pustit. A tak bez odkladu začala v duchu určité osoby hned podrobovat kritickému rozboru.

Mohla by se snad dozvědět i trochu více z minulosti zesnulého majora Palgrava. Ale pomohlo by jí to? O tom silně pochybovala. Podle jejího názoru, byl-li major Palgrave opravdu zabit, nestalo se tak ani proto, aby vzal s sebou do hrobu nějaké tajemství, ani že by po něm někdo dědil peníze. A určitě se už vůbec nemohlo jednat o pomstu! Ne — skutečnost byla docela jiná. Šlo zde asi o jeden z těch vzácných případů, kdy sebedůkladnější poznávání minulosti oběti vám nepomůže a na žádný pád vás nepřivede na stopu jejího vraha. Usuzovala, že základním výchozím bodem, a také jediným známým bodem případu je ta okolnost, že major Palgrave příliš mnoho mluvil!

Od doktora Grahama se dozvěděla jeden velmi zajímavý fakt. Major měl ve své tobolce různé fotografie; na jedné z nich byl s pólovým koníkem, na druhé s tygrem, a dva nebo tři další snímky byly stejného druhu. Nu — a proč tedy nosil major Palgrave všechny tyto fotografie stále u sebe? Zřejmě jedině proto — uvažovala slečna Marplová čerpajíc tak z dlouholetých zkušeností se starými admirály, armádními generály, i dokonce takovými pouhými majory — protože měl určitou zásobu stejných příběhů, které rád lidem vyprávěl. Dovedla si živě představit, jak vždy začínal… „Jednou se mi přihodilo něco úžasného! Bylo to v Indii a vystřelil jsem na tygra…“ pak vytáhl fotografii. Jindy zase třeba dokumentoval vzpomínku, jak hrával pól…