Karibské tajemství

10/ ROZHODNUTI V JAMESTOWNU

Doktor Graham se rozjel do Jamestownu, aby navštívil státní notářství. Právě se pohodlně usadil v křesle proti svému příteli Daventrymu, vážnému, asi pětatřicetiletému muži.

„Mluvil jste do telefonu velmi tajuplně, doktore,“ usmál se Daventry. „Jde snad v té věci o něco mimořádného?“

„Nevím,“ zavrtěl lékař hlavou, „ale dělá mi to starosti.“

Otevřely se dveře a Daventry se ohlédl na člověka přinášejícího občerstvení. Začal lehkým konverzačním tónem líčit příteli své zážitky z posledního rybaření. Jakmile však sluha odešel, přehodil si pohodlně nohu přes nohu a pohlédl na svého návštěvníka.

„Tak tedy ven s tím,“ vyzval ho. „Řekněte mi, co máte na srdci.“

Doktor Graham poctivě vypověděl všechna fakta, která znal, a když skončil, Daventry dlouze hvízdl.

„Chápu, co vás trápí. Vy se tedy domníváte, že s úmrtím starého Palgrava není něco v pořádku, že? Vy si už dnes nejste tak docela jistý, že příčina jeho smrti byla přirozená. Kdo však potvrdil úmrtí? Mám dojem, že Robertson — ale ten přece nepojal v tomto směru nějaké podezření?“

„Ne — mohl být ovšem ovlivněn určitou okolností, a to nálezem tablet Serenitu v koupelně. Ptal se mne také, jestli se Palgrave někdy přede mnou zmínil, že trpí hypertensí. Mohl jsem mu na to odpovědět jedině záporně, protože se mi jako lékaři nikdy s ničím nesvěřil, ale zřejmě o tom mluvil s ostatními lidmi v hotelu. Všechno dohromady — jak lahvička s pilulkami, a také to, co Palgrave o sobě lidem vyprávěl — včetně jeho věku a způsobu života, se k sobě tak nějak hodilo. Nebylo opravdu ani nejmenšího důvodu se domnívat něco jiného. Podle všeho to byl dokonalý a přirozený závěr — teď však si myslím, že možná nebyl správný. Kdyby bylo mou povinností vystavit úmrtní list, byl bych to také udělal bez váhání. Nakonec i celé jeho vzezření odpovídalo takové příčině smrti. Nikdy by mne o tom už ani nenapadlo uvažovat, kdyby nedošlo k tomu prapodivnému zmizení fotografie…“

„Ale uvažujte rozumně, Grahame,“ řekl Daventry, „a nezlobte se, že vám to tak říkám, ale nespoléháte trochu víc, než je třeba, na pravděpodobně poněkud přehnanou historku, kterou vám vyprávěla ta stará paní? Vždyť máme zkušenosti, jaké už takové staré ženy bývají. Upnou se na něco bezvýznamného, něco si k tomu přidají a je z toho hotová tragédie.“

„Ano — uznávám,“ přikývl nešťastně doktor Graham. „Vím to — sám jsem si říkal, že to snad tak je — že to zřejmě určitě tak je, jak vy tvrdíte. Ale na druhé straně zase nedovedu tak docela sám sebe přesvědčit. Ta stará dáma mluvila totiž naprosto jasně a ve své výpovědi vše přesně a dopodrobna vylíčila.“

„Mně se to však přesto jeví jako šíleně nepravděpodobná smyšlenka,“ trval na svém Daventry. „Nějaká stará babka vám napovídá něco o fotografii, která tam být neměla — nebo ne — teď jsem to sám popletl — myslel jsem to naopak… Ale nakonec jediným bodem, kterého bychom se opravdu mohli zachytit, je podezření pokojské, která najednou tvrdí, že lahvička s pilulkami Serenitu nebyla v majorově pokoji před jeho smrtí. Nelze popřít, že právě tu úřední osoby pokládaly také za určitý důkaz příčiny smrti. Ale na to může být zas na sta vysvětlení. Mohl mít třeba ve zvyku ty pilulky stále nosit u sebe v kapse.“

„Máte pravdu — to je možné.“

„Nebo se také ta pokojská mohla zmýlit a prostě si jich dříve nevšimla…“

„I to je možné —“

„Nu — tak vidíte.“

„Ale ona to tvrdila s naprostou jistotou,“ řekl zamyšleně do…