Karibské tajemství

5/ SLEČNA MARPLOVÁ SE ROZHODUJE…

Pohřební ceremoniál s tělesnými pozůstatky zesnulého majora Palgrava se odbýval následujícího dne. Také slečna Marplová se ve společnosti slečny Prescottové zúčastnila pohřbu. Kanovník přečetl smuteční projev — a bylo po všem. Život se zase vrátil do normálních kolejí.

Smrt majora Palgrava byla jen malou příhodou — ovšem poněkud nepříjemnou, ale přece jen jednou z těch, na které se brzy zapomíná. Slunce, moře, společnost a zábava — to jedině patřilo ke zdejšímu životu. Zubatá s kosou sice jeho běh narušila a vrhla dočasně stín na radosti tohoto světa, ale teď už bylo zase všechno pryč. Konečně vždyť zesnulého ani nikdo dobře neznal! Byl to upovídaný starý pán — jedna z těch typických postaviček nudných kluboven, který vás donekonečna týrá vyprávěním svých osobních vzpomínek, aniž byste projevili sebemenší přání je slyšet. Neměl dost prostředků na to, aby si byl dovolil trvale zakotvit v některé významnější části světa. Žena mu zemřela už před mnoha a mnoha léty. Jak osamělý život vedl, tak osamělou měl i smrt. Byl to však ten zvláštní druh opuštěnosti, kdy člověk, ač stále mezi lidmi, přece jen zůstává sám. Nedalo by se říci, že čas takto trávený ho netěšil. Major Palgrave, třebas osamělý, byl celkem vzato veselým chlapíkem a dovedl se svým způsobem ze života radovat. A teď zemřel… Pochovali ho a nikomu na tom nezáleželo. A za pár týdnů už na něho nikdo myslet nebude, ani nevěnuje letmou vzpomínku jeho památce.

Jediným člověkem, o kterém by se snad mohlo říci, že ho postrádá, byla slečna Marplová. Ne snad proto, že by k němu měla nějaký osobní vztah, ale určitě jí zosobňoval kus života, který dobře znala. Čím je člověk starší — říkala sama sobě — tím stále víc a víc přivyká umění naslouchat druhým. A ona mu naslouchala — sice bez velkého zájmu — ale přece jen si měli jako dva staří lidé co povídat. Bylo v tom něco milého a lidsky přirozeného. Ne že by po něm truchlila v pravém slova smyslu, ale — chyběl jí.

Odpoledne po pohřbu, když seděla na svém oblíbeném místě s pletením, přišel doktor Graham a přisedl si k ní. Ihned odložila jehlice a radostně ho vítala.

„Mrzí mne, že vás musím zklamat, slečno Marplová,“ řekl jí rovnou a provinile se na ni podíval.

„Není možná! Copak ta —“

„Ano,“ přikývl. „Právě tu vaši fotografii jsme nenašli. Vaše zklamání bude jistě velké.“

„Ano — jistě… Ale ovšem, není to nic tak světaborného. Byla to taková moje sentimentalita — teď to teprve vidím… Tak říkáte, že nebyla v tobolce majora Palgrava?“

„Ne. Ani nikde jinde mezi jeho věcmi. Našli jsme tam pár dopisů a výstřižků z novin, nějaké staré stvrzenky, dokonce i několik fotografií, ale po takové, jako jste mi popsala, nebylo ani stopy.“

„Ach bože!“ vzdychla slečna Marplová. „Nu — nedá se nic dělat… Jsem vám stejně vděčná, doktore Grahame, že jste se tolik obtěžoval.“

„To opravdu nestálo ani za řeč. Byl bych vám rád vyhověl, vždyť sám vím z vlastní zkušenosti, co pro člověka znamenají takové drobné rodinné památky — zvláště když stárne.“

Napadlo ho, že tu ztrátu přijala celkem velmi klidně. Sám si ji vysvětloval tím, že major Palgrave zřejmě přišel na snímek, když zase hledal něco v tobolce, a protože asi zapomněl, jak se mu tam dostal, a nic pro něho neznamenal, pravděpodobně jej zahodil. Ovšem pro tuto starou ženu znamenal hodně. A kupodivu — přece přijala jeho ztrátu s filozofickým klidem, ba dokonce mu připadala v docela dobré náladě.

Popravdě řečeno, slečna Marplová měla hezky daleko k něčemu takovému, co by se dalo nazvat filozofickým klidem, o dobré náladě ani nemluvě. Potřebovala jen trochu času, aby si vše klidně nechala projít hlavou, ale zároveň se hned rozhodla plně a účelně využít současné příležitosti.

Dala se s doktorem Grahamem do hovoru s dychtivou horlivostí, kterou se ani nesnažila zastírat, a dobrý ten muž, pokládaje proud její výmluvnosti za přirozený úkaz u osamělé staré dámy, poctivě se snažil odvrátit její myšlenky od ztracené fotografie. Hovořil s ní příjemně a nenucené o životě v St Honoré a různých zajímavých místech v okolí, která by snad slečna Marplová mohla navštívit. Nedovedl si pak ani uvědomit, jak se zase v hovoru vrátili k původnímu námětu o zesnulém majoru Palgravovi.

„Připadá mně vždy tuze smutné,“ říkala zrovna slečna Marplová, „když myslím na někoho, kdo zemře tak daleko od domova. Ačkoliv podle všeho, co mi o sobě vyprávěl, měla jsem dojem, že blízkých příbuzných neměl. Zřejmě žil v Londýně sám.“

„Asi byl stále na cestách,“ usoudil doktor Graham. „Rozhodně aspoň během zimních měsíců. Neměl rád anglické zimy. Nu — to se mu ani nedivím.“

„Já také ne,“ souhlasila slečna Marplová. „A třeba ho k tomu vedl také jiný důvod. Možná, že trpěl nějakou plicní chorobou nebo něčím takovým, a v zájmu svého zdraví trávil zimy v teplejším podnebí.“

„Nu — to bych ani neřekl.“

„Myslím, že měl vysoký tlak. Nic příjemného to není, ale má jej dnes kdekdo. Člověk o tom pořád slyší mluvit.“

„On si vám stěžoval, viďte?“

„Ach ne — opravdu ne. Nikdy se mi o něčem takovém ani nezmínil. Ale někdo jiný mi to říkal.“

„A tak…“

„Podle všeho se při takové nemoci,“ pokračovala slečna Marplová, „už musí se smrtí vždy počítat.“

„Ne tak docela,“ odporoval doktor Graham. „Dnes přece můžeme vysoký tlak nejen kontrolovat, ale i úspěšně léčit.“

„Jeho smrt mi připadala velmi náhlá — ale vás zřejmě tolik nepřekvapila?“

„Inu — u člověka v jeho věku jsem nějak zvlášť překvapen nebyl. Ale rozhodně jsem to nečekal zrovna u něho. Abych pravdu řekl, vždy jsem pokládal jeho zdravotní…