Kapsa plná žita

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Ve Vile u tisu se celá rodina shromáždila v salóně. Percival Fortescue se opíral o krbovou římsu a držel řeč.

„Já přece dokážu pochopit leccos,“ říkal právě, „ale to, co se děje tady, to už je nesnesitelné. Policie si přichází a odchází a nám nic neřekne. Člověk se domnívá, že snad sledují nějakou konkrétní stopu, jenomže zatím je všechno na mrtvém bodě. Jeden nemůže dělat ani žádné plány, nemůže si do budoucna vůbec nic zařídit ani sjednat.“

„Je to všechno tak bezohledné,“ řekla Jennifer. „A tak hloupé.“

„Jak to vypadá, neodvolali ještě ten příkaz, že nikdo nesmí opustit dům,“ pokračoval Percival. „Přesto myslím, že bychom mohli mezi sebou pohovořit o tom, co budeme dělat dál. Co hodláš podniknout ty, Elaine? Vím, že se chceš vdávat za toho… toho… jmenuje se Gerald Wright? Víš už kdy?“

„Co nejdřív,“ řekla Elaine. Percival se zděsil.

„Chceš říct – hned po těch šesti měsících, ne?“

„Ne. Proč bychom měli čekat šest měsíců?“

„Myslím, že to slušnost vyžaduje,“ řekl Percival.

„Nesmysl,“ prohlásila Elaine. „Měsíc je maximum. Déle čekat nebudeme.“

„No, prosím, to je ostatně tvoje věc,“ řekl Percival. „A jaké plány máš po svatbě? Máš vůbec nějaké?“

„Uvažujeme o tom, že si otevřeme soukromou školu.“

Percival potřásl hlavou.

„V dnešní době je to velice riskantní spekulace. Předně nejsou k sehnání lidé jako topiči, uklízečky či školníci a se sehnáním slušných kantorů je také potíž – víš, Elaine, ono to zní docela slibně, ale na tvém místě bych si to dvakrát rozmyslel.“

„Už jsme si to rozmýšleli. Gerald má pocit, že celá budoucnost téhle země záleží na správné výchově.“

„Pozítří se uvidím s panem Billingsleyem,“ řekl Percival. „Budeme spolu probírat různé finanční otázky. Ptal se mě, zda by sis peníze, které ti připadnou po otci, nechtěla ponechat u nich ve svěřenské správě pro sebe a pro své děti. Je to dneska ta nejrozumnější věc.“

„To se mi nechce,“ řekla Elaine. „Peníze budeme potřebovat, abychom mohli školu otevřít. Doslechla jsem se, že je na prodej dům, který by nám přesně vyhovoval. Je to v Cornwallu. Stojí na nádherných pozemcích a je ve skvělém stavu. Chce to ovšem určité přestavby a jedno či dvě křídla přistavět.“

„To jako myslíš – chceš říct, že si z podniku všechny zděděné peníze vybereš? To se mi vážně nezdá moc moudré, Elaine.“

„Myslím, že je moudřejší peníze z podniku vybrat, než je v něm nechat,“ řekla Elaine. „S obchodem to jde od deseti k pěti na všech stranách. Než otec zemřel, sám jsi říkal, Vale, že podnik je v hrozně neutěšeném stavu.“

„Takové věci člověk říká,“ prohlásil Percival neurčitě, „ale přece jen dovol, abych tě varoval, Elaine. Vyzvednout veškerý kapitál a investovat jej do koupě nějakého baráku, vnitřního zařízení a vedení školy – to je hotové šílenství. Víš, jak dopadneš, když se vám nebude dařit? Zůstaneš bez groše.“

„Škola bude prosperovat,“ řekla Elaine paličatě.

„Souhlasím s tebou.“ Řekl to povzbudivým hlasem Lance, který se rozvaloval v křesle. „Zkus si na tom vylámat zuby, Elaine. Po mém soudu to bude velice prapodivná škola, ale když se do toho chcete s Geraldem pustit a máte do toho chuť, spánembohem. Možná že o ty peníze přijdete, ale co, jsou vaše, a v každém případě budete mít aspoň uspokojení z toho, že jste dělali, co jste dělat chtěli.“

„To se dalo čekat, že řekneš něco takového, Lanci. Od tebe se to dalo čekat,“ prohlásil Percival trpce.

„Já vím, já vím,“ řekl Lance. „Já holt jsem ten marnotratný a ztracený syn. Pořád mám ale dojem, že jsem v životě užil víc legrace než ty, Percy.“

„Záleží na tom, čemu říkáš legrace,“ odsekl Percival mrazivě. „Ostatně – to nás přivádí k tvým plánům, Lance. Jestli se nemýlím, chceš se vrátit do Keni – nebo do Kanady – nebo vylézt na Mount Everest – prostě udělat něco opravdu senzačního.“

„Poslyš – a jak tě to vlastně napadlo?“ řekl Lance.

„Tebe přece nikdy nebavilo být doma a žít v Anglii, no ne?“

„Jak člověk stárne, dost se mění,“ řekl Lance. „Koukám se usadit. Víš, milý Percy, že se docela zabývám úvahou, že ten svůj podíl někde investuju a proměním se ve střízlivého obchodníka?“

„To chceš říct…?“

„Chci říct, že bych rád do podniku k tobě,“ zazubil se Lance. „Hlavní partner jsi samozřejmě ty, to je jasné; máš a budeš mít lví podíl. Já jsem takříkajíc partner začátečník. Přinesu snad ale dost velký podíl na to, abych v podniku nebyl jako páté kolo u vozu.“

„To se ví – ovšem – samozřejmě, když to vidíš takhle. Ujišťuji tě ale, milý bráško, že tě to bude k smrti nudit.“

„To bych se moc divil. Věřím, že se tam nudit nebudu.“

Percival se zamračil.

„Myslíš to vážně, Lanci, že chceš jít k nám do podniku?“

„A koukat z něho něco mít? Ano, přesně to hodlám udělat.“

Percival potřásl hlavou.

„Rozuměj – naše situace je krajně na pováženou. Na to přijdeš sám. A začne jít úplně o všechno, bude-li Elaine trvat na tom, abychom jí dědický podíl vyplatili v hotovosti.“

„Tak to vidíš, Elaine,“ řekl Lance. „Vidíš, jak jsi moudrá, že chceš shrábnout prachy hned a v hotovosti. Za nějaký čas možná nebude co shrábnout.“

„Poslyš, Lanci,“ řekl vztekle Percival, „tyhle pitomé vtipy by sis vážně mohl nechat od cesty.“

„Myslím, že by sis měl opravdu dávat větší pozor na to, co říkáš, Lanci,“ řekla Jennifer.

Pat seděla kousek od nich u okna a zkoumavě si je prohlížela jednoho po druhém. Jestliže Lance právě teď uváděl ve skutek svou hrozbu, že se do Percivala pořádně obuje a namíchne ho, pak se zdálo, že dosáhl svého cíle. Percivalova bohorovná povznesenost byla tatam. Znova zlostně vyštěkl:

„Myslíš, to vážně, Lanci?“

„Smrtelně vážně.“

„Jenže ono z toho stejně nic nebude, víš. Brzy toho budeš mít plné zuby.“

„To jsi na omylu. Jen pomysli, jaká to bude pro mne nádherná změna. Kancelář v Londýně. Jedna písařka přijde, druhá odejde. Budu mít taky takovou blond sekretářku, jako je slečna Grosvenorová – je to myslím Grosvenorová? Doufám, že jsi ji nepropustil. Musel bych si sehnat přesně takovou. ‚Prosím, pane Lancelote, jak račte, pane Lancelote. Čaj máte na stole, pane Lancelot…