Kapsa plná žita

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Stará dáma, cestující vlakem, si koupila troje ranní noviny, a jak je dočítala, skládala je vedle sebe tak, že bylo na všech vidět stejné titulky. Teď už to nebyly jen tak nějaké malé odstavečky, zastrčené někde v koutku. Teď už to byly palcové titulky, křiklavě oznamující Trojí tragédii ve Vile u tisu.

Stará dáma seděla velice vzpřímeně, vyhlížela z okna vlaku, rty měla sevřené a v růžově bílé scvrklé tváři se jí zahnízdil výraz pohoršení a zármutku. Slečna Marplová odjela ze St. Mary Meadu ranním vlakem, ve velkém železničním uzlu přesedla, pokračovala v cestě do Londýna, tam odjela místním vlakem na druhé nádraží, kde nasedla do vlaku jedoucího do Baydon Heathu.

Na nádraží si mávla na taxíka a požádala řidiče, aby ji odvezl do Vily u tisu. Slečna Marplová byla tak okouzlující, tak nevinná, tak hebká a tak růžovobílá stará dáma, že se domohla vstupu i do domu, který v této chvíli připomínal pevnost ve stavu obležení. A dostala se tam tak snadno, že by jí to nikdo ani nevěřil. Ačkoli celou armádu novinářů a fotografů držela v šachu policie, slečně Marplové bez vyptávání dovolili jet dál – do té míry jim připadalo vyloučené, že by to mohl být někdo jiný než nějaká stará příbuzná.

Slečna Marplová zaplatila za taxík pečlivě roztříděnými drobnými a zazvonila na zvonek u domovních dveří. Otevřel je Crump a slečna Marplová si ho změřila zkušeným pohledem. „Ten má tedy pěkně nejistý pohled,“ řekla si v duchu. „A navíc je vyděšený.“

Crump spatřil vysokou starou dámu, oblečenou do staromódního tvídového kostýmu, s dvěma šátečky u krku a v kloboučku zdobeném ptačím pírkem. V ruce držela objemnou kabelu a u nohou jí spočíval kvalitní, i když dávno ne zánovní kufřík.

Crump poznal dámu, když ji uviděl, a proto řekl:

„Přejete si, madame?“ Znělo to neobyčejně noblesně a uctivě.

„Mohla bych mluvit s paní domu?“ řekla slečna Marplová.

Crump poodstoupil, aby mohla vejít. Zvedl kufřík a starostlivě jej zanesl do haly.

„Promiňte, madame,“ řekl poněkud rozpačitě. „Nevím totiž, koho přesně mám –“

Slečna Marplová mu pomohla z nesnází.

„Přijela jsem si pohovořit o tom nešťastném děvčeti, které bylo zavražděno. O Gladys Martinové.“

„Ach ano, rozumím, madame. V tom případě snad –“ zarazil se a podíval se ke dveřím knihovny, z nichž se právě vynořila vysoká mladá žena. „To je paní Pat, manželka pana Lance Fortescuea, madame,“ řekl.

Pat k nim přistoupila a vzájemně se na sebe se slečnou Marplovou podívaly. Slečna Marplová si uvědomila, že je maličko překvapená. Nečekala, že v tomto prazvláštním domě spatří někoho takového, jako je Patricia Fortescueová. Interiér byl skoro přesně takový, jak si jej představovala, ale Pat se do tohoto interiéru jaksi nehodila.

„Dáma přišla kvůli Gladys, madame,“ řekl Crump úslužně.

Pat řekla velice váhavě:

„Nešla byste prosím se mnou tamhle? Tam budeme docela samy.“

Zamířila ke knihovně a slečna Marplová ji následovala.

„Nepřišla jste doufám za někým, s kým byste si přála mluvit víc než se mnou?“ zeptala se Pat. „Já vám totiž moc nepomohu. Víte, vrátili jsme se s manželem teprve před několika dny z Afriky. O tom, jak to tu v domě chodilo, toho moc nevíme. Mohu vám ale zavolat švagrovou nebo ženu manželova bratra.“

Slečna Marplová hleděla na mladou ženu a nadcházela v ní zalíbení. Líbila se jí její vážnost a prostota. Z nějakého podivného důvodu jí bylo Pat trochu líto.

Na pozadí ošumělého kartounu, někde mezi koňmi a psy, usoudila slečna Marplová, vyjímala by se tahle žena daleko líp než v procovsky zařízeném interiéru. Na občasných přehlídkách poníků a na atletických přeborech v St. Mary Meadu setkala se slečna Marplová s mnoha podobnými Pat a dobře tenhle typ žen znala. Hned věděla, na čem s touhle je.

„Víte, je to vlastně velice prosté,“ řekla slečna Marplová a pečlivě si svlékla rukavičky a narovnala jejich prázdné kožené prstíky. „Četla jsem v novinách, že Gladys Martinova byla zavražděna. Já totiž náhodou o ní vím naprosto všechno. Pocházela tam od nás z venkova. Zaučovala jsem ji vlastně pro práci v domácnosti. A poněvadž se jí stala ta strašná věc, měla jsem pocit – no ano, měla jsem pocit, že bych se sem měla rozjet a podívat se, jestli se v tom nedá něco udělat.“

„Ano,“ řekla Pat. „Ovšem. Já vás chápu.“

A opravdu to pochopila. Jednání slečny Marplové jí připadalo přirozené a jedině možné.

„Myslím, že je dobře, že jste přijela,“ řekla Pat. „Tady toho o ní nikdo moc neví. O jejích příbuzných a známých a podobně.“

„To jistě ne,“ řekla slečna Marplová, „a není divu. Žádné příbuzné totiž neměla. Přišla ke mně ze sirotčince St. Faith’s – znáte to. Velice dobře vedený ústav, jenomže dostává žalostně bídné subvence. Děláme pro tamější děvčata, co je v našich silách, snažíme se je něčemu naučit. Gladys ke mně přišla, když jí bylo sedmnáct, a naučila jsem ji obsluhovat u stolu, pečovat o stříbrné příbory a všechny podobné věci. To víte, že u mne dlouho nezůstala. To ostatně žádné tohle děvče. Jak se trochu otrkala, našla si místo v kavárně. Na to se všechna tahle děvčata jen třesou. Myslí si totiž, že je to svobodnější a veselejší život. Možné že je. To já opravdu nevím.“

„Já jsem ji nikdy neviděla,“ řekla Pat. „Bylo to hezké děvče?“

„Ale co vás nemá,“ řekla slečna Marplová, „vůbec ne. V nose měla polypy a na tvářích tolik pih, že byla celá kropenatá. A navíc byla až dojemně hloupá. Neřekla bych,“ pokračovala zamyšleně slečna Marplová, „že se kolem ní někde točilo moc nějakých přátel. A přitom sama byla po mužských jak divá, chudák holka. Jenže ti si jí nikdy ani nevšimli, a ostatní děvčata jí spíš využívala.“

„To zní dost krutě,“ řekla Pat.

„Ano, má drahá,“ řekla slečna Marplová, „život je krutý, bohužel. Člověk opravdu neví, co si s takovými děvčaty jako Gladys počít. Rády chodí do biografů a podobně, jenomže si vždycky myslí, že všechny ty nemožné věci by mohly potkat právě je. Možná že to je také do jisté míry štěstí. Čeká je ale rozčarování. Mám za to, že život v kavárně a v restauraci Gladys zklamal. Nic tak moc pohá…