9
Doktor Ferguson, šedesátník skotského původu a rázného vystupování, si Poirota odshora dolů prohlédl zpod naježeného obočí a zeptal se:
„Tak o co jde? Posaďte se. Pozor na tu nohu židle, má uvolněný šroub.“
„Snad bych měl vysvětlit —“ spustil detektiv.
„Nic nemusíte vysvětlovat. V díře, jako je ta naše, každý všechno ví. Ta spisovatelka vás k nám přivedla jako světlo boží, které má uvést do rozpaků místní policejní důstojníky. Více méně je to tak, viďte?“
„Částečně,“ připustil Poirot. „Přijel jsem navštívit starého přítele, bývalého superintendenta Spence, který zde bydlí u své sestry.“
„Spence? Hm. Správný chlap. Typ buldoka. Dobrý, poctivý policista starého ražení. Neúplatný, nevýbušný a také nikoli hloupý. Z gruntu poctivý.“
„Oceňujete ho správně.“
„Co jste mu řekl a co naopak sdělil on vám?“ zeptal se Ferguson.
„Oba — on i inspektor Raglan — byli ke mně nesmírně laskaví. Doufám, že i vy mi pomůžete.“
„Nevím, s čím bych vám mohl pomoci,“ namítl lékař. „Kdoví, co se vůbec stalo. Holčička strčila hlavu do kbelíku a během hry se utopila. Smutná záležitost. Nicméně oddělat dítě je dnes docela běžné. V uplynulých sedmi až deseti letech mě mnohokrát zavolali k zavražděnému dítěti, dokonce velice často. Spousta lidí by měla být v ústavech pro duševně choré a nejsou tam. Není v nich dost místa. Jedná se s nimi příliš útlocitně; vypadají jako kdokoliv jiný a vyhledávají si svou oběť. Vraždí s potěšením, ačkoliv málokdy to provádějí při večírcích. Tam je nejspíš příliš velké riziko, že budou dopadeni, ovšem i duševně narušenému vrahovi vyhovuje něco nového.“
„Tušíte, kdo ji mohl zabít?“
„Opravdu si myslíte, že tuhle otázku mohu jen tak zodpovědět? Musel bych mít přece nějaký důkaz, či ne? Určitou jistotu.“
„Nebo aspoň domněnku,“ namítl Poirot. „Každý může mít svůj názor. Jakmile jsem povolán k případu, mohu se dohadovat, budou-li to spalničky nebo alergie na rybí maso či peří z polštářů. Nezbývá mi, než se vyptávat, co jedli nebo pili, na čem spějí nebo s jakými dětmi přišli do styku, jestli třeba jeli v autobusu s děcky paní Smithové či paní Robinsové, u nichž se už spalničky projevily, a na řadu dalších podrobností. Z nich potom dospěji k určitému závěru, kterému se říká diagnóza. Tu nelze vyslovit rychle, potřebujete mít jistotu.“
„Znal jste to děvče?“
„Ovšem. Joyce patřila k mým pacientům. Jsme tu jen dva doktoři — já a Worrall. Reynoldsovi se léčí u mne. Byla to docela zdravá žabka. Prodělala obvyklé dětské nemoci, taky příušnice a plané neštovice, jinak nic mimořádného nebo vážnějšího. Přejídala se však a příliš mnoho mluvila. Vychloubáním si ale neškodila, zatímco přejídání občas u ní vyvolalo záchvat zvracení.“
„Při jedné příležitosti to mluvení, k němuž podle vás tíhla, nejspíš přehnala.“
„Tímto směrem tedy míříte! Něco jsem zaslechl — podle hesla jedna paní povídala‘ —, bohužel tady nejde o vtip, nýbrž o tragédii, viďte?“
„Její upovídanost může představovat motiv, pohnutku.“
„Ano, to uznávám, ovšem existují i jiné důvody. V dnešní době zní běžná odpověď ‚dušev…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.