Viděla jsem vraždu

5

Hercule Poirot hleděl přes branku, jíž se vstupovalo na pozemek moderní, elegantní, pěkné vilky, nazývané Sosnový vrch. Nemohl chytit dech, neboť úhledné stavení před ním se nacházelo na vrcholu svahu, řídce osázeného borovicemi. V maličké, upravené zahrádce tlačil vysoký, starší muž po pěšince velký plechový rozstřikovač.

Teď už měl superintendent Spence šedivé vlasy po celé hlavě a nejen lehce prokvetlé na spáncích. V pase příliš nezhubl. S nádobou se zastavil a zíral na návštěvníka u branky. Hercule Poirot tam stál bez hnutí.

„Bože můj,“ zvolal Spence, „je to on! Není to možné, ale musí to být on. Hercule Poirot, na mou duši!“

„Tedy mě poznáváte,“ odvětil Poirot. „To mě těší.“

„Kéž se váš knír nikdy nezmenší!“ pravil Spence. Opustil rozstřikovač a vykročil k brance. „Zatracený plevel! Co vás přivádí do těchto končin?“

„Totéž, co mě během mého života přivedlo na různá místa,“ povzdechl si Poirot, „a co před mnoha lety přivedlo vás ke mně. Vražda.“

„S vraždami jsem skoncoval, teď vraždím sám — plevel. Rozprašuji herbicid. Není to tak jednoduché, jak byste si myslel. Po každé cosi nevyjde, obyčejně počasí. Nesmí být příliš vlhko, nesmí být příliš sucho, a tak dále. Kdo vám prozradil, kde bydlím?“ zeptal se, zatímco odmykal branku a Poirota vpouštěl dovnitř.

„Poslal jste mi lístek k vánocům s připsanou novou adresou.“

„Ach ano, máte pravdu. Jak víte, dodržuji staré zvyky. Těší mě rozesílat dávným přátelům gratulace k svátkům.“

„Ocenil jsem to.“

„Teď už jsem starý člověk,“ přiznal Spence.

„Jsme oba staří.“

„Nemáte mnoho stříbra ve vlasech.“

„Odstraňuji je pomocí lahvičky,“ vysvětlil Hercule Poirot. „Netřeba ukazovat na veřejnosti šediny, pokud to nepovažujete za nezbytné.“

„Nenapadlo mě, že by mi slušela havranní čerň,“ usmál se Spence.

„Souhlasím s vámi, šediny vám dodávají důstojnosti.“

„Nikdy jsem se nepovažoval za důstojného.“

„Pro mne důstojný jste. Proč jste přesídlil do Woodleigh Common?“

„Vlastně proto, abychom spojili své síly se sestrou. Ovdověla, děti má ženaté a vdané, obě žijí v cizině — jedno v Austrálii, druhé v Jižní Africe. Přestěhoval jsem se tedy k ní. Důchody teď nejsou vysoké, ale při společném hospodaření si žijeme docela dobře. Pojďte se posadit.“

Vykročil napřed do malé, zasklené verandy, kde stál stolek s několika židlemi. Do tohoto zátiší příjemně svítilo podzimní slunce.

„Co vám mohu nabídnout?“ staral se Spence. „Obávám se, že nemáme žádnou z těch výstředností, na které si potrpíte, ani sirup z černého rybízu nebo z šípků. Což pivo? Nebo mám požádat Elspeth o šálek čaje? A co zázvorovou limonádu, kokakolu anebo kakao? Sestra Elspeth miluje kakao.“

„Jste velmi laskavý. Dám si snad tu limonádu říznutou pivem. Co vy na to?“

„Beze všeho.“

Odešel do domu a zanedlouho se vrátil se dvěma skleněnými půllitry. „Připojím se k vám,“ pravil. Ke stolu přitáhl židli, před každého postavil sklenici a usedl.

„Co jste to říkal před chvílí?“ zeptal se, když půllitr zvedl. „Nebudeme si připíjet na zločin, protože se zločinci jsem už skoncoval. Pokud ale máte na mysli onu určitou vraždu, poněvadž na jinou si z poslední doby nevzpomínám, vůbec se mi nelíbí způsob jejího provedení.“

„Nečekal bych, že se vám bude líbit.“

„Mluvíte zřejmě o děvčátku, jemuž vrah přidržel hlavu v kbelíku s vodou?“

„Ano,“ přitakal Poirot, „přesně o něm.“

„Nechápu, proč jste přišel za mnou. S policií už nemám nic společného. Všechno leží už daleko za mnou.“

„Policista zůstává policistou,“ připomněl Poirot. „To vám říkám z vlastní zkušenosti. Ve své vlasti jsem rovněž začínal u policie.“

„Ano, vím. Pamatuji se, jak jste mi o tom vyprávěl. Nu, náš názor nemusí být vždycky objektivní a já jsem navíc dávno mimo službu.“

„Slyšíte však místní klevety. Máte kolegy,“ dorážel Poirot. „Dovíte se, co si myslí, koho podezřívají nebo co vědí.“

„Každý toho ví příliš mnoho,“ povzdychl si Spence, „v tom právě spočívají největší problémy. Máte třeba zločin, naprosto charakteristický zločin, a vy víte — totiž policie ví — kdo jej s největší pravděpodobností spáchal. Různě se poptáváte, zjistíte potřebné, tisku nic neprozradíte, ale nemusíte dospět k cíli. Narazíte na potíže…“

„Myslíte na neupřímnost manželek, přítelkyň a podobně?“

„Částečně i to, ano. Nakonec zločince usvědčíte, ovšem někdy teprve po roce, po dvou. Věřte, Poirote, dneska se mnohem více dívek vdává za špatné muže, než tomu bylo v dobách mého mládí.“

„Jistě,“ přikývl Poirot a v zamyšlení si hladil knír. „Dávám vám za pravdu. Děvčata vždycky přitahovali ničemové, avšak dřív dívky střežily gardedámy.“

„Samozřejmě. Lidé o ně více dbali. Hlídaly je matky, tety, starší sestry a rovněž mladší sourozenci věděli, oč běží. Otcové byli ochotni vykopnout nežádoucího nápadníka z domu. Někdy dcera s nějakým zlotřilcem utekla, nicméně nyní nic takového dělat nemusí. Matka ani neví, s kým holka je, otci se nic nesvěří, bratři naopak vědí, s kým sestra chodí, a že dělá hloupost. Párek se dá na úřadě oddat, a když novomanžel, o němž každý ví, že nestojí za mnoho, začne každému včetně své ženy dokazovat, že je skutečně pacholek, je už pozdě bycha honit. Ale láska je láska; dívka nechce uznat, že její Henry má nějaké špatné vlastnosti, zločinecké sklony a podobně. Bude kvůli němu lhát, odpřísáhne, že černé je bílé a jiné věci. Ano, je to těžké — pro nás totiž. Nu a nemá cenu stále opakovat, že za našeho mládí bylo lépe. Snad jsme si to jen mysleli. Mimochodem, Poirote, jak jste se do případu přimíchal? Tohle přece není vaše loviště? Vždycky jsem měl dojem, že bydlíte v Londýně. Aspoň za časů naší spolupráce jste tam bydlel.“

„Žiji v Londýně dál. Tady jsem na přání své přítelkyně, paní Oliverové. Vzpomínáte na paní Oliverovou?“

Spence zvedl hlavu, přimhouřil oči a zřejmě přemýšlel.

„Paní Oliverovou? Nepamatuji se.“

„Píše knihy. Detektivky. Pokud se v duchu vrátíte do doby, kdy jste mne přemluvil vyšetřovat vraždu paní McGintyové, určitě si vybavíte spisovatelku Ariadnu Oliverovou. Na paní McGintyovou jste snad nezapomněl?“

„Dobr…