Viděla jsem vraždu

3

V jednom londýnském bytě zazvonil telefon a Hercule Poirot, majitel bytu, si zklamaně přesedl v křesle. Ještě než zvedl sluchátko, věděl, co se z něho dozví. Přítel Solly, s nímž měl trávit večer, aby znovu rozvířili nekonečný spor o tom, kdo je pravý pachatel vraždy v městských lázních na Canning Road, mu odříká schůzku. Poirot pocítil dokonce hluboké zklamání, poněvadž se mu podařilo sesbírat aspoň částečné důkazy k podpoře své trochu za vlasy přitažené teorie. Nepředpokládal, že přítel Solly jeho domněnky přijme, avšak nepochyboval, že až Solly předloží své vlastní fantastické dohady, pak zase on, Hercule Poirot, je stejně snadno ve jménu logiky, zdravého rozumu a smyslu pro řád a systematičnost dokáže vyvrátit. Bude při nejmenším mrzuté, jestli kamarád večer nepřijde. Ovšem po pravdě řečeno při odpolední schůzce se Solly otřásal záchvaty průduškového kašle ve vysoce nakažlivém stadiu.

„Je pořádně nachlazený,“ pomyslel si Poirot, „a určitě by mne nakazil i přes všechny léky, které mám po ruce. Bude lépe, když nepřijde. Tout de même,“ dodal s povzdechem, „mám před sebou nudný večer.“

Trávil teď mnoho nudných večerů. Skvělý mozek Hercula Poirota (a o tom, že jej má skvělý, v nejmenším nepochyboval) potřeboval podněty zvenčí. Nikdy neměl sklon k filosofování a občas toho také málem litoval. Jak by bylo pěkné studovat teologii a nevstupovat v mládí do policejní služby. Řešit třeba zajímavý problém, kolik andělů může tančit na špičce jehly, považovat tuto otázku za důležitou a vášnivě se o ni s kolegy přít!

Do pokoje vstoupil sluha George.

„Volal pan Solomon Levy, pane.“

„Ach, ano,“ posteskl si Poirot.

„Velice lituje, že se s vámi nebude moci večer sejít. Leží s těžkou chřipkou.“

„Nemá chřipku, je jen pěkně nastydlý,“ upřesnil slavný detektiv. „Každý si vždycky myslí, že má chřipku, a připadá si důležitější. Budí větší soucit. Na kašli z nachlazení je nejhorší to, že při něm těžko vyvoláte sympatie u svých bližních.“

„Dobře, že nepřijde, pane,“ pokračoval George. „Rýma je velmi nakažlivá a vám by neprospělo ulehnout.“

„To by byla hrozná otrava,“ přisvědčil Poirot.

Znovu zazvonil telefon.

„Kdopak to teď zas má rýmu? Nikoho dalšího jsem nepozval. Vezmu si hovor tady,“ dodal, když sluha zamířil k přístroji. „Bezpochyby se nedovím nic zajímavého, ale třeba —“ pokrčil rameny — „uslyším něco, co mi ukrátí dlouhou chvíli.“

„Jak si přejete, pane,“ řekl sluha a odešel z místnosti.

Poirot natáhl ruku a zvedl sluchátko, čímž zvuk zvonku umlčel.

„Tady Hercule Poirot,“ ohlásil se záměrně poněkud velikášsky, aby oslnil každého, kdo je na druhém konci drátu.

„Výborně,“ řekl dychtivý hlas, ženský hlas, trochu zkreslený nedočkavostí. „Myslela jsem, že určitě nebudete doma.“

„Proč jste si to myslela?“

„Poněvadž se nemohu ubránit pocitu, že se dneska dějí věci jen aby nás doháněly k zoufalství. Strašně rychle někoho potřebujete sehnat, máte dojem, že nemůžete čekat, a nakonec musíte čekat. Hledám vás v naléhavé věci — nesmírně naléhavé.“

„A kdo vůbec jste?“ zeptal se Poirot.

Ženský hlas zazněl překvapeně.

„Copak nevíte?“ otázal se nedůvěřivě.

„Ale vím,“ odpověděl Poirot. „Jste má přítelkyně Ariadna.“

„Jsem hrozně rozčilená.“

„Ano, slyším. Utíkala jste snad? Jste docela bez dechu, viďte?“

„Vůbec jsem neutíkala, to je rozrušením. Mohu vás teď hned navštívit?“

Poirot se na několik okamžiků odmlčel. Jeho přítelkyně, paní Oliverová, se zdála být vysloveně zděšená. Ať už ji potkalo cokoliv, určitě potrvá velmi dlouho, než si vylije svůj žal, vysvětlí své potíže, trápení a všechno, co ji tíží. Jakmile se jednou usadí v Poirotově svatyni, bude těžké přimět ji bez značné dávky nezdvořilosti k odchodu domů. Paní Oliverovou vzrušovalo tolik věcí, navíc často tak nečekaných, že bylo nutno pouštět se do hovoru o nich jen velmi opatrně.

„Něco vás vyvedlo z klidu?“

„Ovšemže — a nevím, co si počít. Nevím — prostě ničemu nerozumím. Vím jen, že se musím vypravit za vámi a vysvětlit vám — svěřit vám, co se stalo, protože vy jediný budete vědět, co je třeba zařídit. Vy jediný mi poradíte, co mám dělat. Mohu tedy přijít?“

„Ale ovšem — ovšem! S radostí vás přijmu.“

Prudce zavěsila sluchátko a Poirot zazvonil na George. Chvíli uvažoval a pak objednal čaj s citrónovou šťávou a pro sebe sklenku brandy.

„Paní Oliverová se dostaví do deseti minut,“ oznámil a sluha zmizel. Vrátil se s nápojem pro Poirota, který jej přijal se spokojeným kývnutím, a pak odešel připravit nealkoholické občerstvení, které paní Oliverové jedině vyhovovalo. Poirot jemně usrkl ze své skleničky, aby se posilnil před blížící se ranou osudu.

„Škoda, že je tak potrhlá,“ řekl si v duchu. „Přitom má originální nápady. Třeba mě její sdělení pobaví, nebo —“ zamyslel se na okamžik — „spíš promarním kus večera nadmíru pitomým vyprávěním. Eh bien, člověk musí riskovat.“

Zazvonil zvonek, tentokrát na dveřích bytu. Nešlo o pouhé stisknutí knoflíku, nýbrž o dlouhé, nepřerušované počínání, zaměřené velice úspěšně na pouhé dělání hluku.

„Je zřejmě hodně rozčilená,“ usoudil Poirot.

Slyšel, jak George kráčí ke dveřím, otvírá je a dřív nežli stačil návštěvu patřičně ohlásit, Ariadna Oliverová se sluhou v závěsu vrazila do salónu v čemsi, co vypadalo jako rybářský nepromokavý plášť.

„Co to máte proboha na sobě?“ zeptal se Hercule Poirot. „Dejte …