Viděla jsem vraždu

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Viděla jsem vraždu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie79 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Viděla jsem vraždu

Anotace

Během halloweenského večírku pořádaného v domě Roweny Drakeové pro mládež z městečka Woodleigh Common dojde k surové vraždě třináctileté dívenky. Slavná spisovatelka Ariadne Oliverová, která se zábavy náhodou zúčastnila, se rozhodne oslovit Hercula Poirota – nezdá se jí, že by mohlo jít o zločin spáchaný vyšinutým vrahem v pominutí smyslu. Klíč k záhadné smrti totiž patrně tkví ve větě, kterou pronesla zavražděná Joyce při přípravách večírku: Viděla jsem vraždu… Pozadí vzniku tohoto detektivního příběhu z roku 1969 má pro české čtenáře jedinečný význam: předlohou jedné z postav, au pair dívky Olgy Seminoffové, se stala prachatická učitelka, s níž si Agatha Christie dlouhá léta dopisovala.kniha vychází v prosinci 2010

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

34

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Hallowe’en Party

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Viděla jsem vraždu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17

„Odpusťte, že vyrušuji. Mohla bych si s vámi chvilku pohovořit?“

Paní Oliverová se ohlédla. Stála na verandě domu své přítelkyně a vyhlížela, jestli nespatří přicházet Poirota. Telefonicky jí ohlásil, že přibližně v tuto dobu přijde. Za sebou uviděla úpravně oblečenou ženu středního věku, nervózně si tisknoucí ruce v čistých bavlněných rukavicích.

„Ano?“ Spisovatelka do svého tónu záměrně vložila otazník.

„Omlouvám se, madame, věřte mi, ale myslela jsem si — prostě usoudila jsem…“

Paní Oliverová sice poslouchala, ale v nejmenším příchozí nepovzbudila, ačkoliv ji zajímalo, co asi ženu tak trápí.

„Jste přece ta dáma, co píše romány? Detektivky o vraždách a zločinech a podobně?“

„To jsem,“ přisvědčila paní Oliverová.

Probudila se v ní zvědavost. Jde tu o předmluvu k žádosti o autogram nebo dokonce podepsanou fotografii? Člověk nikdy neví. Stávají se nejnepravděpodobnější věci.

„Napadlo mě, že bych se měla svěřit právě vám,“ pokračovala žena.

„Raději se posaďte,“ vyzvala návštěvnici spisovatelka.

Usoudila, že paní XY — snubní prsten prozrazoval, že jde o paní — patří k typu lidí, jimž chvíli trvá, než dojdou k cíli. Žena usedla a dál si mačkala ruce v rukavicích.

„Něco vás trápí?“ Spisovatelka chtěla otázkou rozproudit hovor.

„Potřebuju poradit — s něčím, co se stalo už dost dávno a tehdy jsem se vůbec neznepokojila. Vždyť to znáte. Leccos si promyslíte a zatoužíte poznat někoho, s nímž si můžete promluvit.“

„Jistě.“ Paní Oliverová doufala, že tímto pádným souhlasem vzbudí důvěru.

„V souvislosti s nedávnou událostí totiž člověk dobře neví.“

„Co tím chcete říct?“

„Mám na mysli tu tragédii při zábavě v předvečer Všech svatých. Uvědomíte si totiž, že tu nemáme jen spolehlivé lidi, a napadne vás, že ne všechno, co se udalo předtím, bylo v pořádku. Nevím, jestli mi rozumíte.“

„Ano.“ Paní Oliverová slovo opět zdůraznila. „Myslím, že neznám vaše jméno.“

„Leamanová. Paní Leamanová. Chodím posluhovat. Uklízím, abych pomohla místním dámám. Od smrti manželovy, tedy už pět let. Pracovala jsem i u paní Llewellyn-Smytheové, která bydlela v Domě nad lomem před plukovníkem Westonem. Nevím, jestli jste ji vůbec znala.“

„Neznala jsem ji. Jsem ve Woodleigh Common poprvé.“

„Chápu. Asi tedy nevíte mnoho o tom, co se tu tehdy udalo, ani co se říkalo.“

„Během svého pobytu tady jsem určitě zaslechla hodně,“ potvrdila paní Oliverová.

„Já totiž o zákonech mnoho nevím, a když jde o zákon, tak mám strach. Z právníků, abyste rozuměla. Mohou leccos zamotat a já bych nechtěla jít na policii. Právní záležitost ale nemá s policií co dělat, viďte?“

„Snad ne,“ odvětila paní Oliverová opatrně.

„Možná jste slyšela, co se kdysi říkalo o tom dovětku.“

„K poslední vůli?“

„Přesně tak. Právě to jsem měla na mysli. Paní Llewellyn-Smytheová takový sepsala. Veškerý peníze zanechala své zahraniční pečovatelce. Bylo to překvapení, poněvadž tady žili její příbuzní a ona se přistěhovala jen proto, aby byla v jejich blízkosti. Velmi je milovala, obzvlášť pana Drakea. Její krok lidem připadal dost podivný, věřte mi. Pak se do případu vložili právníci, že prý paní Llewellyn-Smytheová dovětek vůbec nenapsala, ale že ho připojila sama ta cizinka, aby peníze připadly jí.

A schylovalo se snad k soudu, poněvadž pan Drake chtěl závěť napadnout — jestli se to tak říká.“

„Právníci chtěli závěť napadnout,“ upřesnila paní Oliverová a povzbudivě dodala: „Ano, myslím, že jsem o tom slyšela. Vy snad víte něco bližšího?“

„Nehodlám nikomu ublížit.“ Do hlasu paní Leamanové se vloudil kňouravý tón, s nímž se spisovatelka už několikrát v minulosti setkala.

Paní Leamanová nebude právě nejspolehlivější osoba, usoudila Ariadna Oliverová. Asi strká nos do cizích záležitostí nebo poslouchá za dveřmi.

„Tenkrát jsem o věci mlčela,“ pokračovala žena, „poněvadž vlastně nic nevím přesně. Jen mě něco zarazilo a dámě, jako jste vy, která se vyzná, můžu přiznat, že jsem chtěla zjistit pravdu. Určitou dobu jsem už u paní Llewellyn-Smytheové pracovala a člověk přece chce vědět, co a jak.“

„Naprosto,“ přisvědčila paní Oliverová.

„Kdybych si myslela, že jsem provedla něco nesprávnýho, pak samozřejmě bych byla všecko vyklopila. Mně ale nepřipadalo, že dělám něco opravdu špatnýho. Aspoň ne v té chvíli, jestli mi rozumíte,“ dodala.

„Ach ano,“ přikývla, „plně vás chápu. Mluvte dál. Šlo o dovětek k závětí?“

„Tak jednoho dne se paní Llevellyn-Smytheová necítila právě dobře a proto nás pozvala k sobě. Nás, to znamená mne a mladého Jima, který pomáhal v zahradě a nosil do domu dřevo, uhlí a podobně. Zašli jsme do jejího pokoje, kde seděla za psacím stolem s listinami před sebou. Obrátila se k té cizí pečovatelce — všichni jsme jí říkali slečna Olga — a poslala ji ven z pokoje. ‚Tohoto jednání se nesmíte zúčastnit, drahoušku,‘ pravila. Slečna Olga tedy vyšla ven, nás paní Llewellyn-Smytheová vybídla, abychom přistoupili a ukázala na papír na stole. ‚Tady je moje poslední vůle,‘ oznámila a na její horní půlku položila piják. ‚Teď na toto prázdné místo cosi připíšu a vy dosvědčíte, že jsem to napsala i podepsala vlastnoručně.‘ Napsala asi dvě nebo tři řádky obyčejným perem — odmítala používat propisku — a připojila podpis. Potom vyzvala mne abych uvedla své jméno a adresu, a Jimovi přikázala podepsat se i s adresou pod můj podpis ‚Toť vše,‘ řekla nám. ‚Právě jste potvrdili, že jsem text napsala i podepsala se sama. Velmi vám děkuji.‘ Odešli isme z pokoje a já tenkrát o příhodě dál nepřemýšlela třebas mi připadla trochu podivná. A když jsem při odchodu pootočila hlavu — dveře totiž někdy pořádně nezapadnou, musejí se přitáhnout, aby zaklaply —, viděla jsem zcela bezděčně, jestli si to dovedete představit —.“

„Dovedu si to představit,“ odpověděla spisovatelka vyhýbavě.

„— jak se paní Llewellyn-Smytheová zvedla z křesla — měla artritis, tak jí pohyb někdy působil bolest —, přistoupila ke knihovně, vytáhla jeden svazek a do něj vložila podepsaný dokument, teď už zastrčený v obálce, a vrátila jej na místo dole v poslední polici. Víc jsem o udál…