Viděla jsem vraždu

15

Na Poirota se upíraly dva páry nejistých očí

„Nevím, s čím vám ještě můžeme prospět, pane Poirote. Policie nás už vyslýchala.“

Detektiv, se podíval z jednoho chlapce na druhého. Sami by se za chlapce jistě neoznačili; dávali pozor, aby vypadali dospěle, a to do té míry, že kdybyste hleděli jinam, mohli jste nabýt dojem, že slyšíte rozhovor dvou starších členů nějakého klubu. Nicholasovi bylo osmnáct, Desmondovi šestnáct.

„Na přání přítelkyně vyšetřuji účastníky určité sešlosti. Nejde mi přímo o samotný večírek, ale o přípravy k němu. Vy oba jste při nich pomáhali.“

„Ano.“

„Zatím jsem hovořil s uklízečkami,“ pokračoval Poirot, „policie mi poskytla své výsledky pátrání, mluvil jsem s lékařem, který hned po odhalení vraždy mrtvou prohlédl, s učitelkou, rovněž při zábavě přítomnou, s ředitelkou školy, s rozrušenými příbuznými a donesla se mi celá řada zdejších klevet. Mimochodem — vyrozuměl jsem, že tu máte místní čarodějnici?“

Oba mladíci, kteří z něj nespouštěli zrak, se zasmáli. „Myslíte matku Goodbodyovou. Přišla na zábavu představovat čarodějnici.“

„Teď už jsem dospěl k mladší generaci, která má pronikavý zrak a ostrý sluch, získala moderní vědecké znalosti a dovede bystře uvažovat. Nemohu se dočkat, až uslyším váš názor na tuto záležitost.“

Osmnáct a šestnáct, uvažoval při pohledu na hochy, sedící před ním. Mladíci pro policii, pro něho chlapci, pro novináře puberťáci. Nazývejte je jak chcete, ale jsou to děti dneška. Žádného z nich nepovažoval za hlupáka, i když nebyli duševně na takové výši, jak naznačil, když jim mazal med kolem pusy, aby snáze rozproudil rozhovor. Účastnili se večírku i předběžných příprav.

Ze štaflí rozmístili na strategicky důležité body žluté tykve, elektrickými světly docílili čarovné efekty, jeden z nich upravil řadu fotografií, jejichž odraz měl dorůstajícím děvčatům představit budoucí manžele. Náhodou také patřili do oné věkové skupiny, v duchu podezřívané inspektorem Raglanem a podle všeho i starším zahradníkem ze hřbitova. Za poslední dva roky stouplo procento vražd spáchaných takto starými zločinci. Ačkoliv Poirot sám se k tomuto podezření nepřikláněl, uznával, že možné je všechno, i to, že vraždu, spáchanou před dvěma roky, mohl mít na svědomí čtrnácti či dvanáctiletý chlapec, mládenec nebo puberťák. I takové případy se vyskytují v novinových článcích z poslední doby.

Ačkoliv tuto možnost nespustil ze zřetele, odsunul ji zatím stranou a u obou hochů se soustředil na jejich vzezření, oblečení, chování, vyjadřování atakdále — čistě ve stylu Hercula Poirota, maskovaném u něho nezvyklými lichotkami a jemu neodpovídajícím způsobem, jež u vyslýchaných vyvolal určité pohrdání, byť i zakryté zdvořilostí a slušností. Oba totiž působili nesmírně dobrým dojmem. Hezký, osmnáctiletý Nicholas, si nechával vlasy růst dost hluboko na krk, měl licousy a na sobě tmavý, až skoro smuteční oblek. Ne snad, že by truchlil pro nedávnou tragédii, ale tento odstín splňoval jeho představu o moderních šatech. Mladší z dvojice měl na sobě růžové sametové sako, žlutohnědé kalhoty a košili s volánky. Oba dva utráceli zřejmě hodně peněz na své ošacení, určitě je nenakupovali v místě, pravděpodobně si je platili sami a nedostávali je od rodičů. Desmond měl vlasy rezavé, husté a kudrnaté.

„Jak jsem vyrozuměl, pomáhali jste dopoledne či odpoledne s přípravou večírku.“

„Brzy odpoledne,“ upřesnil Nicholas.

„Co jste dělali? O vaší pomoci mi vyprávělo několik osob, ale každý říká něco jiného. V jejich výpovědích se nevyznám.“

„Především jsme zaváděli elektriku.“

„Taky jsme z žebříku věšeli věci, které patřily nahoru.“

„Pokud vím rovněž jste velmi zdařile upravili řadu fotografií.“

Desmond okamžitě sáhl do kapsy a vylovil z ní obálku, z níž pyšně vytáhl pár obrázků.

„Vyretušovali jsme je předem,“ vysvětlil. „Holky jsou jedna jako druhá. Každá chce moderního kluka. Sbírka není špatná, viďte?“

Podal několik ukázek Poirotovi, který si se zájmem prohlédl barevnou fotografii mladého muže s rezavým knírkem, druhou jinocha s aureolou hustých vlasů, na třetí viděl hřívu div ne ke kolenům a na dalších různé tvary vousů a jiných ozdob tváře.

„Podařilo se mi udělat je tak, aby byl každý jiný. Vypadají dobře, že?“

„Kolik jste měli modelů při fotografování?“

„Ach, to jsme většinou my dva, jen s trochou líčení a maskování. Nick fotil mne a já jeho. Obměňovali jsme hlavně účesy.“

„Skvělý nápad,“ pochválil Poirot.

„Záměrně jsme je docela nezaostřili, připomínají pak spíš opravdická zjevení,“ připojil Desmond.

„Paní Drakeové se velmi líbily. Pogratulovala nám. Taky ji rozesmály. Nejvíc práce nám dalo rozmístění světel a potom už stačilo, aby některý z nás nakoukl přes plátno a děvče v zrcadle spatřilo tvář s určitým účesem, knírem a podobně.“

„Věděly dívky, že především jsi ty a tvůj přítel?“

„Zpočátku asi ne, aspoň nikoliv při večírku. Věděly, že v domě pomáháme s přípravami, ale v zrcadlech nás myslím nepoznaly. Na to nejsou dost chytré. Navíc jsme používali snadno omyvatelné líčidlo k obměně tváře. Holky pištěly a ječely. Byla to hrozná legrace,“

„Kdo byl v domě během odpoledne? Netroufám si zeptat se vás na účastníky večírku.“

„Tam bylo aspoň třicet lidí. Třeba se jen zastavili a zas odešli. Odpoledne samozřejmě kromě paní Drakeové pomáhala paní Butlerová, jedna z učitelek — myslím že se jmenuje Whittakerová —, potom varhaníkova sestra či manželka — nějak jako Flatterbutová—, slečna Leeová, asistentka doktora Fergusona, poněvadž měla volné odpoledne, a přišlo taky několik dětí. Nemyslí…