Zlatý míč
George Dundas stál uprostřed londýnské City v hlubokém zadumání.
Všude kolem něj se valili dříči i úspěšní finančníci jako vše obklopující proud. Ovšem George, skvostně oblečený, v kalhotách s dokonale nažehlenými puky, si jich vůbec nevšímal. Usilovně přemýšlel, co dál.
Něco se stalo! Mezi Georgem a jeho bohatým strýcem (Ephraimem Leadbetterem ze společnosti Leadbetter a Gilling) proběhlo to, čemu se eufemicky říká „výměna názorů“. Abychom byli úplně přesní, ty názory byly téměř výhradně na straně pana Leadbettera. Plynuly mu ze rtů v neutuchajícím proudu trpkého rozhořčení a fakt, že se neustále opakovaly, ho podle všeho ani v nejmenším netrápil. Jednou něco trefně pojmenovat a pak to nechat být nebyla zásada, podle které by se pan Leadbetter řídil.
Téma bylo prosté — trestuhodná pošetilost a zkaženost mladého muže, který je teprve na počátku kariéry, a přitom si klidně vezme volno uprostřed týdne, aniž by i jen požádal o dovolení. Pan Leadbetter, který už řekl všechno, co měl na srdci, a některé věci i dvakrát, udělal pauzu, aby se mohl nadechnout, a zeptal se George, co tím myslel.
George opáčil prostě, že měl dojem, že potřebuje volno. Vlastně dovolenou.
Pan Leadbetter na to chtěl vědět, k čemu jsou tedy sobotní odpoledne a neděle? A to vůbec nemluví o svatodušních svátcích, které byly celkem nedávno, a státním svátku, který je čeká v srpnu.
George opáčil, že sobotní odpoledne, neděle nebo státní svátky ho nezajímají, že měl na mysli skutečný den, kdy se ještě dá najít nějaké místo, kam se už nenahmula půlka Londýna.
Pan Leadbetter odvětil, že udělal pro syna své zesnulé sestry, co bylo v jeho silách — nikdo nemůže říct, že mu nedal příležitost. Ale bylo zjevné, že to nebylo k ničemu. A do budoucna už bude mít George pět skutečných dní a sobotu a neděli nádavkem, kdy si bude moct dělat, co bude chtít.
„Zlatý míč příležitosti už proletěl kolem tebe, chlapče,“ prohlásil pan Leadbetter v posledním záchvěvu poetičnosti, „a tobě se ho nepovedlo chytit.“
George opáčil, že přesně to podle svého mínění přece udělal, a pan Leadbetter vyměnil poezii za rozhořčení a pravil, aby mu zmizel z očí.
Odtud Georgovo zadumání. Nechá se strýc obměkčit, nebo nenechá? Má pro George tajnou slabost, nebo je to spíš studená nechuť?
Přesně v tu chvíli mu nějaký hlas — ten nejnepravděpodobnější hlas — řekl: „Ahoj.“
Přijel k němu jasně červený osobní vůz s nesmírně dlouhou kapotou a zastavil vedle něj. Za volantem seděla naše krásná a oblíbená příslušnice společenské smetánky, Mary Montresorová. (Ten popis pochází z ilustrovaných časopisů, které otiskují její portrét přinejmenším čtyřikrát do měsíce.) Zářivě se na George usmívala.
„Nikdy jsem neviděla člověka, který by tak připomínal ostrov,“ prohlásila Mary Montresorová. „Nechceš si radši nastoupit?“
„To bych opravdu nade všechno rád,“ opáčil George bez váhání a sedl si vedle ní.
Postupovali vpřed pomalu, protože provoz jim nic jiného nedovoloval.
„Město už mě otravuje,“ konstatovala…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.