II.
Lady Rustonburyová byla ctižádostivá a zároveň umělecky založená žena, a obě tyto vlastnosti dokázala dokonale využít. Štěstěna jí přála v tom, že její manžel nejevil zájem ani o čest, ani o umění, a proto se své ženě nijak nesnažil překážet. Hrabě z Rustonbury byl rozložitý, ramenatý muž, kterého zajímali jen koně a nic jiného. Svou ženu obdivoval, byl na ni pyšný a těšilo ho, že se lady díky jeho ohromnému bohatství nemusí při uvádění všech svých plánů v život nikterak omezovat. Soukromé divadlo vybudoval ani ne před sto lety jeho dědeček. A divadlo, to byla hlavní hračka lady Rustonburyové — už v něm dávala jedno Ibsenovo drama a jednu hru z nové, radikální školy, samý rozvod a drogy, k tomu ještě jednu básnickou fantazii s kubistickými kulisami. Nadcházející provedení Toscy vzbudilo všeobecný zájem. Lady Rustonburyová kvůli němu uspořádala večírek pro vybranou společnost, a kdo z Londýna něco znamenal, sedl do auta a přijel na něj.
Madame Nazorkovová dorazila se svou společností těsně před obědem. Cavaradossiho měl zpívat ten nový americký tenor Hensdale a Roscari, slavný italský baryton, měl představovat Scarpiu. Režijní náklady na představení byly obrovské, ale nikomu to nevadilo. Paula Nazorkovová byla ve své nejlepší náladě, okouzlující, zdvořilá, na povrch vyplula ta nejrozkošnější, světem protřelá část její osobnosti. Cowan byl příjemně překvapen a modlil se za to, aby tenhle stav věcí vydržel.
Po obědě se společnost odebrala do divadla prohlédnout si kulisy a rozličné vybavení. Orchestr řídil jeden z nejznámějších anglických dirigentů, pan Samuel Ridge. Zdálo se, že všechno jde jako na drátkách, a co bylo zvláštní, a právě to dělalo panu Cowanovi starosti. Obvykle se musel pohybovat v ovzduší plném potíží a tenhle nezvyklý klid ho znervózňoval.
„Všechno to jde nějak moc hladce,“ mumlal si pan Cowan pro sebe. „Madame je jako kočička, která se nalízala smetany, je to až moc dobré, než aby to vydrželo, něco se určitě semele.“
Možná to byl výsledek jeho dlouholetého spojení se světem opery, ale pan Cowan si už vypěstoval šestý smysl, a tak měly jeho předpovědi dozajista svůj důvod. Bylo těsně před sedmou hodinou večerní, když k němu přiběhla francouzská služka Elise, strašlivě rozrušená.
„Ježíši, pane Cowane, pojďte honem, prosím vás, pojďte honem se mnou.“
„Co se děje?“ ptal se Cowan plný úzkosti. „Madame se kvůli něčemu naježila, a teď dělá randál, co? Je to tak?“
„Ne, ne, nejde o madame, ale o signora Roscariho, je nemocný, umírá!“
„Umírá? Ale jděte.“
Cowan spěchal za ní do ložnice postiženého Itala. Mužík ležel v posteli, nebo spíš se po celé posteli zmítal v sérii křečí, které by byly až komické, kdyby to nebylo tak vážné. Paula Nazorkovová se skláněla nad ním. Velitelsky Cowana pozdravila:
„Vida, tady jste. Náš ubohý Roscari strašlivě trpí. Bezpochyby něco špatného snědl.“
„Já umírám,“ zasténal mužík. „Ta bolest — je to příšerné. Au!“
Zase se začal svíjet, obě ruce si přitiskl na břicho a skulil se na posteli…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.