X. Dobrodružství s italským šlechticem.
Poirot i já jsme měli mnoho přátel a známých, se kterými jsme udržovali nenucené styky. K nim bylo lze počítati doktora Hawkera, našeho blízkého souseda a člena cechu lékařského. Bylo doktorovým duchaplným zvykem někdy večer zaskočili k nám a popovídati si s Poirotem, jehož geniovi se vřele obdivoval. Doktor sám, přímý a svrchovaně nepodezřívavý, podivoval se talentům sobě tak vzdáleným.
Jednoho večera na počátku června přišel asi o půl deváté a dal se do příjemné líčené hádky na půvabné téma o hojném počtu zločinných otrav arsenem. Bylo to asi o čtvrt hodiny později, když dveře našeho pokoje se rozlétly a nějaká rozrušená žena se vřítila dovnitř.
„Ó doktore, volají vás velmi naléhavě! Takový hrozný hlas! Tak mě to ohromilo, opravdu!“
V našem novém hostu jsem poznal hospodyni doktora Hawkera, slečnu Riderovou. Doktor byl starým mládencem a bydlil v pochmurném starém domě o několik ulic dále. Ale slečna Riderová, obyčejně klidná, byla nyní tak rozrušena, že nebyla s to souvisle mysliti.“Jaký hrozný hlas? Kdo je to a oč běží?“
„Bylo to telefonem, pane doktore. Odpověděla jsem na volání — a ten hlas mluvil. ‚Pomozte,‘ pravil. ‚Doktore — pomozte. Zabili mě!‘ Pak se trochu protáhl. ‚Kdo mluví?‘ řekla jsem. Pak jsem dostala odpověď, skoro šeptem, jak se zdálo. ‚Foscatine — nebo tak nějak — ‚Regent’s Court.“ Doktor vykřikl.
„Hrabě Foscatini. Má byt v Regent’s Courtu. Musím tam hned jíti. Co se asi stalo?“
„Váš nemocný?“ tázal se Poirot.
„Léčil jsem mu nějaké lehké ochuravění před několika týdny. Je to Ital, ale mluví dokonale anglicky. Nuže, musím vám přáti dobré noci, Monsieur Poirot, leda že by —“ Zaváhal.
„Hádám, co si v duchu myslíte,“ pravil s úsměvem Poirot. „Bude mi potěšením doprovázeti vás. Hastingsi, běžte dolů a objednejte taxi.“
Taxi je vždycky nezbytně nutné hledati, je-li jich naléhavě potřeba, ale konečně jsem se jedné zmocnil a záhy jsme ujížděli směrem k Regent’s Parku. Regent’s Court je nový blok domů a leží hned vedle ulice Svatého Jana. Byty vystavěny teprve nedávno a měly co nejmoderněji vypravené příslušenství.
V síni nebylo nikoho. Doktor netrpělivě stiskl zvonek volající zdviž, a když sjela dolů, otázal se ostře sluhy ve stejnokroji:
„Byt číslo 11. Hrabě Foscatini. Stalo se tam nějaké neštěstí, jak jsem byl vyrozuměn.“
Muž na něho hleděl polekaně.
„To slyším teď po prvé. Pan Graves — to je sloužící hraběte Foscatiniho — odešel asi před půl hodinou a neříkal nic.“
„Hrabě je v bytě sám?“
„Ne, pane, má u sebe dva pány k obědu.“
„Jak vypadají?“ tázal jsem se rychle Byli jsme ve zdviži rychle vystupující do druhého poschodí, kde byl byt číslo 11.
„Já sám jsem jich neviděl, pane, ale slyšel jsem, že jsou to cizinci.“
Odstrčil železné dveře a vystoupili jsme do chodby. Proti nám ležel byt číslo 11. Doktor zazvonil. Nedostalo se mu odpovědi a z nitra jsme nezaslechli ani hlásku; mohli jsme slyšeti, jak zvonek uvnitř drnčí, ale nedoléhalo k nám ani znamení života.
„Věc…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.