Vánoce Hercula Poirota

KAPITOLA 6
27. prosince

I

Alfred Lee si s úlevou oddychl.

„Nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával!“

Zrovna se vrátili od soudního ohledání.

Pan Charlton, staromódně vyhlížející advokát s opatrnýma modrýma očima, se ohledání též účastnil a vrátil se společně s nimi. Řekl:

„Vždyť jsem říkal, že procedura to bude ryze formální — ryze formální — byla tu jen povinnost odkladu, aby policie mohla shromáždit dodatečné důkazy.“

George Lee rozmrzele poznamenal:

„Je to nanejvýš nepříjemné — opravdu nanejvýš nepříjemné — dostat se do tak nemožné situace! Já sám jsem přesvědčen, že ten zločin spáchal nějaký maniak, jenž se tak či onak dostal do domu. Ten Sugden je tvrdohlavý jako mezek. Komisař Johnson by měl na pomoc přizvat Scotland Yard. Tihle místní policajti jsou k ničemu. Jsou to hlupáci. Co třeba tenhle Horbury, kupříkladu? Jak jsem slyšel, jeho minulost je navýsost podezřelá, ale policie s tím nic nedělá.“

Pan Charlton prohodil:

„Ach — pokud vím, tenhleten chlapík má na danou dobu uspokojivé alibi. Policie to přijala.“

„Ale jak je to možné?“ George zafuněl. „Být na jejich místě, bral bych takové alibi s rezervou — s velikou rezervou. Přirozeně, že zločinec si vždycky opatří alibi! Povinností policie je takové alibi rozbít — tedy, pokud své práci rozumí.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl Charlton. „Myslím, že není naším úkolem radit policii v její práci, co říkáte? Celkem vzato, je to docela schopný tým.“

George výhružně potřásl hlavou.

„Měli bychom povolat Scotland Yard. Nejsem ani trochu spokojen s inspektorem Sugdenem — možná je přičinlivý — ale k bystrosti má tedy rozhodně daleko.“

Pan Charlton odpověděl:

„Víte, nemohu s vámi souhlasit. Sugden je dobrý policista. Nedělá ze sebe bůhvíco, ale k svému cíli dojde.“

Lydie se vložila do hovoru:

„Jsem přesvědčena, že policie dělá, co může. Pane Charltone, dáte si sklenku sherry?“

Pan Charlton s díky odmítl. Poté si odkašlal a připravil se ke čtení testamentu, všechny členy rodiny shromážděny kolem sebe.

Předčítal s jistým potěšením, prodlévaje zálibně u pasáží s nepříliš srozumitelnými obraty a vychutnávaje právně technické finesy textu.

Dočetl, sňal brýle a zvědavě se rozhlédl po svém shromáždění.

Harry Lee řekl:

„V těch právních kličkách se jeden nevyzná. Můžete to, prosím vás, nějak shrnout?“

„Tedy, tato závěť je nanejvýš jednoduchá.“

Harry podotkl:

„Dobrý bože, jak potom vypadá složitá?“

Pan Charlton ho obdařil chladným pohledem. Vysvětloval:

„Hlavní ustanovení této vůle jsou celkem jasná. Polovina majetku pana Leea přechází na jeho syna, pana Alfreda Leea, zbytek pak se dělí mezi ostatní potomky.“

Harry se nepříjemně zasmál:

„Jako vždycky, Alfred má štěstí! Polovina veškerého otcova jmění! To máš tedy kliku, Alfrede, jen co je pravda!“

Alfred zrudl. Lydie rázně prohlásila:

„Alfred byl věrný a oddaný syn svého otce. Řídí jeho záležitosti už léta a nese za ně veškerou zodpovědnost.“

Harry prohodil: „Ale jistě, Alfred byl vždycky hodný chlapec.“

Alfred se ostře ohradil:

„Myslím, že sám můžeš mluvit o štěstí, Harry, že ti otec vůbec něco odkázal!“

Harry se s hlavou zakloněnou hlasitě rozesmál:

„Byl bys raději, kdyby mě vynechal úplně, co? Tys mě odjakživa nesnášel.“

Pan Charlton si odkašlal. Byl uvyklý — snad až příliš — trapným scénám, které po přečtení závěti následovaly. Toužil vzdálit se dříve, než obvyklá rodinná váda vypukne v plné síle.

Zamumlal:

„Myslím — ehm — že to je ode mne vše — ehm —“

Harry se zprudka ozval: „A co Pilar?“

Pan Charlton si odkašlal, tentokrát omluvně.

„Hm — o miss Estravados se závěť nezmiňuje.“

Harry řekl: „Ona nedostane podíl své matky?“

Pan Charlton vysvětloval:

„Kdyby paní Estravados byla naživu, obdržela by přirozeně stejný díl jako všichni ostatní; ale poněvadž zemřela, její díl se navrací zpět a bude rozdělen mezi vás.“

Pilar se otázala svým sytým jižanským hlasem:

„Pak tedy — já nedostanu — nic?“

Lydie řekla spěšně:

„Má milá, rodina to vezme v úvahu, to se přece rozumí.“

George Lee prohlásil:

„Mohla byste bydlet třeba tady u Alfreda, že, Alfrede? My — ehm — jste přece naše neteř, je naší povinností se o vás postarat.“

Hilda se ozvala: „Vždycky budeme rádi, pokud u nás Pilar bude chtít bydlet.“ Harry řekl:

„Měla by dostat svůj podíl. Měl by jí připadnout ten balík peněz po Jennifer.“ Pan Charlton zamumlal:

„Musím už opravdu — ehm — musím už jít. Sbohem, paní Leeová — kdykoli budete něco potřebovat, můžete se — že ano — na mne obrátit…“

Urychleně se vytratil. Měl sdostatek zkušeností, aby rozpoznal, že veškeré potřebné ingredience pro rodinnou hádku jsou ve vzduchu.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Lydie rozhodným tónem prohlásila:

„Souhlasím s Harrym. Myslím, že Pilar má na ten podíl právo. Závěť byla sepsána o mnoho let dříve, než Jennifer zemřela.“

„Nesmysl,“ prohlásil George. „Toto je navýsost nedbalý a trestuhodný způsob uvažování, Lydie. Zákon je zákon. A ten musíme respektovat.“ Magdalena řekla:

„Je to smůla, a je nám samosebou Pilar moc líto, ale George má pravdu. Jak říká, zákon je zákon.“ Lydie vstala. Vzala Pilar za ruku. „Má milá, tohle pro vás musí být velmi nepříjemné. Nechala byste nás chvíli o samotě, abychom to projednali?“

Vedla dívku ke dveřím.

„Nedělejte si starosti, milá Pilar. Nechte to na mně.“

Pilar pomalu vyšla z pokoje. Lydie za ní zavřela dveře a obrátila se.

Na okamžik každý z nich zadržel dech — a v následující vteřině bitva vypukla v plné síle.

Harry se rozkatil:

„Tys byl vždycky zatracená držgrešle, Georgi.“ Ten odsekl:

„Ale aspoň jsem nikdy nebyl příživník a ničema!“

„Tys byl příživník zrovna jako já! Celé ty roky jsi otce vyžíral.“

„Vypadá to, že jsi zapomněl, že zastávám odpovědnou a významnou funkci, která —“

„Zodpovědnou a významnou funkci — jaká pitomost! Jsi jenom nafoukaný žvanil!“

Magdalena zaječela: „Jak se opovažuješ?“

Hilda pozvedla svůj pokojný hlas:

„Copak to nemůžeme projednat v klidu?“

Lydie na ni vděčně pohlédla.

David náhle hněvivě vykřikl:

„Musíme se tu takhle potupně rvát o peníze?“…