Vánoce Hercula Poirota

VIII

Alfred Lee a jeho žena vešli do malé pracovny, kde stáli Poirot, Sugden a vrchní komisař a očekávali je. Komisař Johnson jim vyšel vstříc na uvítanou.

„Těší mě, že vás poznávám, pane Lee. Nikdy jsme se ještě nesetkali, ale jak víte, jsem policejním náčelníkem zdejšího hrabství. Jmenuji se Johnson. Ani nevíte, jak hluboce se mě tato záležitost dotýká.“

Alfred, v hnědých očích výraz trpící němé tváře, řekl ochraptěle:

„Děkuji vám. Je to strašné — opravdu strašné. Já — toto je moje žena.“

Lydie svým tichým hlasem dodala:

„Pro mého manžela to byl otřesný šok — pro nás všechny — ale pro něho obzvlášť.“

Její ruka spočívala na manželově rameni.

Komisař Johnson ji vybídl:

„Posaďte se, paní Leeová. Dovolte, abych vám představil monsieura Hercula Poirota.“

Hercule Poirot se uklonil. Se zájmem přelétl pohledem z muže na jeho choť.

Lydie rukama zlehka stiskla Alfredovo rameno.

„Posaď se, Alfrede.“

Alfred si sedl. Zamumlal:

„Hercule Poirot. Tedy, kdo — kdo —?“

Omámeně si přejel rukou po čele.

Lydie Leeová řekla:

„Komisař Johnson se tě bude chtít zeptat spoustu věcí, Alfrede.“

Komisař na ni vděčně pohlédl. Byl rád, že se paní Leeová zdá být tak rozumná a schopná žena.

Alfred řekl:

„Ovšem. Ovšem…“

Johnson si pomyslel:

Vypadá to, že šok ho docela vyvedl z rovnováhy. Doufám, že se dá kapku dohromady.

Nahlas řekl:

„Mám tu seznam všech, kdo byli dnes večer v domě. Snad byste mi mohl potvrdit, pane Lee, jestli to souhlasí.“

Mírně pokynul směrem k Sugdenovi a ten vytáhl svůj poznámkový blok a ještě jednou přečetl všechna jména.

Tato praktická procedura zřejmě přivedla Alfreda Leea k sobě natolik, že se téměř přiblížil svému normálnímu rozpoložení. Opanoval se a jeho oči ztratily omámený a nepřítomný výraz. Když Sugden skončil, souhlasně přikývl.

„To souhlasí.“

„Mohl byste mi říct něco víc o svých hostech? Pan George Lee s chotí a pan David Lee s chotí jsou, předpokládám, vaši příbuzní?“

„Jsou to moji mladší bratři a jejich manželky.“

„Ti jsou tu jenom na návštěvě?“

„Ano, přijeli k nám na vánoční svátky.“

„Pan Hany Lee je také váš bratr?“

„Ano.“

„A další dva vaši hosté? Miss Estravados a pan Farr?“

„Miss Estravados je moje neteř. Pan Farr je synem otcova někdejšího partnera z Jižní Afriky.“

„Ach tak, starý přítel.“

Lydie se vložila do hovoru.

„Ne, ve skutečnosti jsme se s ním nikdy dříve nesetkali.“

„Aha. Ale pozvali jste ho, aby s vámi strávil vánoční svátky?“

Alfred váhal, pak pohlédl směrem ke své ženě. Ta jednoznačně prohlásila:

„Pan Farr se včera objevil zcela nečekaně. Náhodou cestoval kolem a zastavil se, aby navštívil mého tchána. Když tchán zjistil, že je to syn jeho dávného přítele a partnera, trval na tom, aby u nás zůstal na Vánoce.“

Komisař Johnson řekl:

„Rozumím. Tak to bychom měli členy domácnosti. Pokud jde o služebnictvo, paní Leeová, považujete všechny za důvěryhodné osoby?“

Než odpověděla, Lydie na okamžik zaváhala. Pak řekla:

„Ano. Jsem si celkem jistá, že všichni jsou jak náleží spolehliví. Většinou jsou u nás už mnoho let. Tressilian, vrchní sluha, je tady od časů, kdy byl můj manžel malým chlapcem. Jedinými nově příchozími jsou Joan, děvečka k ruce, a pečovatel, který se staral o tchána.“

„Co o nich můžete říci?“

„Joan je taková mírně přihlouplá osůbka. To je tak to nejhorší, co se o ní dá říci. O Horburym toho vím velice málo. Je tu jen něco přes rok. Ve své práci se vyzná a zdálo se, že tchán s ním byl spokojen.“

Poirot řekl hbitě:

„Ale vy, madam, jste s ním tolik spokojena nebyla?“

Lydie zlehka pokrčila rameny.

„S tím jsem měla máloco společného.“

„Ale vy jste paní tohoto domu, madam. Služebnictvo máte na starosti?“

„To ano, samozřejmě. Ale Horbury byl osobním pečovatelem mého tchána. Nespadal do mé pravomoci.“

„Ach tak.“

Komisař Johnson řekl:

„Dostáváme se k událostem dnešního večera. Obávám se, že to pro vás bude velice bolestné, pane Lee, ale rád bych, abyste vlastními slovy popsal, co se stalo.“

Alfred polohlasem přisvědčil: „Ovšem.“ Komisař Johnson mu napověděl: „Kdy jste, kupříkladu, viděl svého otce naposledy živého?“

Křečovitý záchvěv bolesti přeběhl přes Alfredovu tvář, když tlumeně odpovídal:

„To bylo po svačině. Byl jsem u něho jen na chvíli. Potom jsem mu popřál dobrou noc a odešel jsem — počkejme — asi ve tři čtvrtě na šest.“

Poirot poznamenal: „Popřál jste mu dobrou noc? Očekával jste, že už se s ním toho večera nesetkáte?“

„Přesně tak. Vždycky v sedm přinášeli otci večeři, nějaké lehčí jídlo. Chodil pak brzy spát, někdy ale sedával v křesle. S ostatními členy rodiny však už nemluvil, pokud si pro ně zvlášť neposlal.“

„A posílal pro ně často?“

„Občas. Když měl náladu.“

„Ale nebylo to pravidlem?“

„Ne.“

„Pokračujte, prosím, pane Lee.“

„Večeře byla v osm hodin. Po večeři odešla moje žena s ostatními dámami do salonu.“ Hlas mu zakolísal. Jeho oči znovu získaly nepřítomný výraz. „Seděli jsme tam — u stolu… Najednou se domem rozlehl strašlivý hluk. Kácení židlí, praskání nábytku, tříštění skla a porcelánu a pak — ach bože —“ hrůzou se zachvěl — „pořád to slyším — můj otec vykřikl — tak hrozný, nekonečný křik — křik člověka ve smrtelném zápasu…“

Zdvihl ruce a rozechvěle si zakryl tvář. Lydie natáhla ruku a dotkla se jeho rukávu. Komisař Johnson se mírně zeptal: „A potom?“

Alfred pokračoval zlomeným hlasem:

„Myslím — na okamžik jsme byli jako omráčení. Pak jsme vyskočili a pádili ze dveří a nahoru po schodech do otcova pokoje. Dveře byly zamčené. Nemohli jsme se tam dostat. Museli jsme je vyrazit. Pak, když jsme se konečně dostali dovnitř, jsme uviděli…“

Jeho hlas odumřel docela.

Johnson řekl rychle:

„Tím se teď nemusíme zabývat, pane Lee. Vraťme se o něco zpátky, k okamžiku, kdy jste seděli v jídelně. Kdo tam s vámi byl, když jste uslyšeli ten křik?“

„Kdo tam byl? Vždyť my všichni — ne, moment. Bratr tam byl — můj bratr Harry.“

„Nikdo další?“

„Nikdo jiný.“

„Kde byli ostatní pánové?“

Alfred si povzdychl a v úsilí se rozpomenout vraštil čelo.

„Okamžik — zdá se to už tak dávno — ano, celé …