Vánoce Hercula Poirota

XV

Když se dveře opět otevřely, komisař Johnson vzhlédl. Na okamžik měl za to, že vcházející postava patří Harrymu Leeovi, ale jakmile Stephen Farr pokročil dále do pokoje, uvědomil si svůj omyl.

„Posaďte se, pane Farre,“ řekl.

Stephen usedl. Jeho chladné, inteligentní oči spočinuly postupně na každém ze tří mužů.

„Obávám se, že vám nebudu moc platný. Ale ptejte se na cokoli, co by vám mohlo být k užitku. Snad bych měl nejdřív vysvětlit, kdo jsem. Můj otec, Ebenezer Farr, byl za starých časů partnerem Simeona Leea v Jižní Africe. Mluvím o dobách před více než čtyřiceti lety.“

Odmlčel se.

„Otec mi o Simeonu Leeovi hodně vypravoval — jaká to byla osobnost. On i můj táta tehdy nadělali pěkné jmění. Simeon Lee pak se svým bohatstvím odjel do Anglie a ani mému otci se nevedlo špatně. Táta mi vždycky připomínal, abych pana Leea navštívil, až sem přijedu. Jednou jsem mu na to řekl, že už je to všechno dávno a že si asi nebude pamatovat, kdo jsem, ale on se takovému nápadu jen vysmál. Říkal: ‚Když dva muži spolu zažijí to, co jsme zažili my dva se Simeonem, nezapomenou nikdy.‘ No, a táta zemřel před pár lety. Do Anglie jsem letos přijel poprvé, a tak jsem si řekl, že udělám, jak mi radil, a pana Leea navštívím.“ S mírným úsměvem pokračoval:

„Byl jsem přece jenom trochu nervózní, když jsem přijel, ale bylo to zbytečné. Pan Lee mě vřele přivítal a bezvýhradně trval na tom, abych u něho zůstal na vánoční svátky. Bál jsem se, že budu na obtíž, ale o tom on nechtěl ani slyšet.“

Trochu nesměle dodal:

„Byli ke mně všichni moc milí — Alfred s Lydií ani nemohli být milejší. Je mi moc líto, že je tohle všechno potkalo.“

„Jak dlouho tu jste, pane Farre?“

„Od včerejška.“

„Viděl jste dnes pana Leea vůbec?“

„Ano, byl jsem si s ním popovídat dnes ráno. Měl dobrou náladu a dychtivě se vyptával na spoustu lidí a míst.“

„To jste ho viděl naposled?“

„Ano.“

„Zmínil se vám o tom, že má ve svém sejfu nevybroušené diamanty?“

„Ne.“

Dříve než jeho protějšek stačil promluvit, Stephen Farr dodal:

„Chcete říct, že to byla loupežná vražda?“

„Zatím to nevíme s jistotou,“ řekl Johnson. „Pojďme k událostem dnešního večera. Pověděl byste mi vlastními slovy, co jste dělal?“

„Jistěže. Když dámy odešly, zůstal jsem a dal si sklenici portského. Potom jsem si uvědomil, že Leeovi potřebují probrat jakousi rodinnou záležitost a že moje přítomnost je ruší, tak jsem se omluvil a odešel jsem.“

„A co jste dělal pak?“

Stephen Farr se opřel na židlí dozadu. Ukazováčkem si přejížděl podél čelisti. Trochu neobratně vysvětloval:

„Já — hm — šel jsem do velkého sálu s parketovou podlahou — řekl bych, že to má být taneční sál. Je tam gramofon a desky s taneční hudbou. Nějaké jsem si pustil.“

Poirot se otázal:

„Dalo se předpokládat, že vás tam někdo vyhledá?“

Stephen Farr zvlnil rty v náznaku úsměvu.

„Možné to bylo, ano. Člověk nikdy nepřestává doufat.“

A rozesmál se.

Poirot řekl:

„Seňorita Estravados je velice krásná.“

„Je to prostě to nejlepší, co jsem až dosud z celé Anglie viděl.“

„A přišla tam za vámi miss Estravados?“ zeptal se komisař Johnson.

Stephen potřásl hlavou.

„Byl jsem pořád ještě v sále, když jsem uslyšel ten rachot. Vyběhl jsem do haly a pak jsem pádil jako o život zjistit, co se děje. Pomáhal jsem Harrymu Leeovi vyrazit ty dveře.“

„To je všechno, co nám můžete říci?“

„Absolutně všechno, obávám se.“

Hercule Poirot se předklonil. Řekl měkce:

„Já ale myslím, pane Farre, že byste nám toho mohl říci opravdu hodně, pokud byste chtěl.“

Farr prudce opáčil:

„Co tím jako chcete říct?“

„Můžete nám povědět o něčem, co je v tomto případu nesmírně důležité — o charakteru pana Leea. Řekl jste, že vám otec o panu Leeovi často vypravoval. Jaký typ muže vám popisoval?“

Stephen Farr zvolna řekl:

„Myslím, že chápu, kam míříte. Jaký byl Simeon Lee v mladých letech? Hm — předpokládám, že chcete, abych byl upřímný?“

„Buďte tak laskav.“

„No, napřed bych měl asi říct, že podle mého neměl Simeon Lee morálku zrovna na výši. Nemyslím, že to byl doslova darebák, ale měl k tomu zatraceně blízko. V žádném případě se svou morálkou nemohl moc chlubit. Přesto měl svůj šarm, toho měl požehnaně. A byl fantasticky štědrý. Komu štěstí nepřálo a obrátil se na něho, neodešel s prázdnou. Trochu pil, ale ne moc, taky byl přitažlivý pro ženy a měl smysl pro humor. A přece v něm byla jakási podivná pomstychtivost. Když řeknete, že slon nikdy nezapomíná, je to totéž, jako byste mluvili o Simeonu Leeovi. Táta mi vyprávěl o několika případech, kdy Lee čekal roky, aby si vyrovnal účty s kýmsi, kdo mu uškodil.“ Inspektor Sugden řekl:

„Takovou hru hrají většinou dva. Předpokládám, pane Farre, že nevíte o nikom, komu tehdy Simeon Lee ublížil? Nic ze starých časů, co by objasňovalo dnešní zločin?“

Stephen Farr potřásl hlavou.

„Měl mnoho nepřátel, to se rozumí, byl-li takovým člověkem, jakým byl. Ale nevím o žádném konkrétním případě. Krom toho,“ přimhouřil oči, „vyrozuměl jsem (vlastně jsem se vyptával Tressiliana), že dnes večer nebyl v domě ani poblíž domu žádný cizí člověk.“

Hercule Poirot řekl:

„Kromě vás samotného, pane Farre.“

Stephen Farr se k němu střelhbitě obrátil.

„Tak takhle je to tedy? Podezřelý cizinec na obzoru! Nic takového. Neodhalíte žádnou historku o tom, že Simeon Lee podvedl Ebenezera Farra, jehož syn přichází otce pomstít! Ne,“ potřásl hlavou, „Simeon a Ebenezer neměli nic jeden proti druhému. Jak už…