Vánoce Hercula Poirota

VI

Nastala odmlka. Bylo zvláštní, jak se všecky ty všeobecné protesty a záštiplná rozhořčení zčistajasna vypařily. Hercule Poirot ovládal publikum pouhou silou své osobnosti. Fascinovaně ho sledovali, když se zvolna rozhovořil.

„V tom to všecko vězí, víte. Ten mrtvý je středobodem celé záhady! Musíme řádně prozkoumat srdce a mysl Simeona Leea a podívat se, co zde nalezneme. Poněvadž člověk nežije a neumírá sám pro sebe. To, čím sám je, předává dál — těm, kdo přijdou po něm…

Co mohl Simeon Lee odkázat svým synům a dcerám? Pýchu v prvé řadě — pýchu, jež byla raněna nesmírným rozčarováním starého muže nad vlastními dětmi. Pak je zde faktor trpělivosti. Pověděli jste mi o tom, že Simeon Lee dovedl čekat celá léta, aby se mohl pomstít komusi, kdo mu ublížil. Vidíme, že tuto vlastnost jeho povahy zdědil po něm syn, jenž se mu podobá ze všech nejméně. David Lee si rovněž po dlouhá léta pamatoval a zapomenout ani nechtěl. Podobu v obličeji zdědil Harry jako jediný. Ta podoba je přímo zarážející, prohlédneme-li si portrét Simeona Leea v mladých letech. Týž klenutý a pyšný nos, ostře řezaná linie čelisti, hlava hrdě vztyčená. Harry také zdědil, myslím, mnohá z otcových gest — kupříkladu zvyk zvrátit prudce hlavu nazad, když se směje, nebo sklon přejíždět si prsty podél čelisti.

Maje všecka tato fakta na mysli a v přesvědčení, že vraždu spáchala osoba s mrtvým mužem blízce spjatá, zkoumal jsem celou rodinu z psychologického hlediska. Chci říci, že jsem se pokoušel zjistit, kdo z rodiny by mohl být psychologicky možným zločincem. Dle mého soudu se v tomto směru kvalifikovaly jen dvě osoby. Jsou to Alfred Lee a paní Hilda, choť Davida Leea. Davida samotného jsem jako možného vraha vyloučil. Nemyslím, že člověk tak citlivý by byl schopen snést skutečnou krvavou lázeň, jaká tento druh vraždy provází. George Leea a jeho ženu jsem vyloučil zrovna tak. Navzdory všem jejich touhám a přáním nemyslím, že mají povahu k tomu, aby cokoli riskovali. Oba jsou to z podstaty opatrní lidé. Madam Lydie Leeová, to jsem si zcela jist, by vůbec nebyla schopna provést jakýkoli násilný čin. Nad to je příliš povznesená. U Harryho Leea jsem váhal. Má v povaze jakousi hrubou divokost, ale přece jen jsem se přiklonil k názoru, že navzdory veškerému chvástání a blufování to bude spíš slaboch. Jak teď vím, takový byl i názor jeho otce. Harry, jak řekl, není o nic lepší než ostatní. Zbývají dvě osoby, které jsem již zmínil. Alfred Lee je schopen nesmírné a nesobecké oddanosti. Byl člověkem, jenž se plně ovládal a podřizoval vůli někoho jiného, a to po mnoho let. Za takových okolností lze vždycky očekávat, že se cosi semele. A co víc, Alfred mohl potlačovat tajnou nevraživost vůči otci a ta mohla propuknout nenadále, aniž byla před tím vyjádřena jakýmkoli jiným způsobem. Jsou to právě ti nejtišší a nejpoddajnější lidé, kteří jsou často schopni náhlého a nečekaného násilí, když jejich sebevláda selže, totálně a úplně selže! Druhou osobou, o níž jsem uvažoval jako o možném pachateli, je paní Hilda Leeová. Ona je typem osobnosti, jež dovede příležitostně vzít právo do svých rukou — ačkoli nikdy ze sobeckých pohnutek. Takoví lidé umějí odsoudit a rozsudek též vykonat. Mnoho biblických postav ze Starého zákona náleží k tomuto druhu — Judita, kupříkladu.

Poté, co jsem dospěl až sem, jal jsem se zkoumat okolnosti zločinu samého. A první věc, na kterou člověk připadl — která přímo udeřila do očí — jsou podmínky, za jakých se zločin odehrál! Vraťte se v myšlenkách zpět do pokoje, kde Simeon Lee ležel mrtev. Zajisté si vzpomenete, že zde byl převrácený těžký stůl a veliká lenoška, lampa, porcelán, sklenice a tak dále. Ale ten stůl a lenoška byly obzvláště zarážející. Byly přece z těžkého mahagonu. Bylo mi zatěžko představit si, jak by jakýkoliv zápas vetchého starce s jeho protivníkem mohl vyústit v takový zmatek. Celá ta věc byla nějak nereálná. A přece by nikdo rozumný nemohl chtít takový efekt narafičit — ledaže by byl Simeon Lee zavražděn silným mužem a ten chtěl vzbudit dojem, že vrahem byla žena či muž slabé fyzické konstituce.

Ale tento nápad nebyl pro mne příliš přesvědčivý, poněvadž hluk převraceného nábytku by zalarmoval celý dům a vrah by tak měl velice málo času, aby dokázal uniknout. Pro kohokoli by bylo výhodou zavraždit Simeona Leea tak tiše, jak jen bylo možno.

Dalším neobvyklým aspektem byl klíč, otočený kýmsi zvenčí. A opět se zdálo, že pro takový postup zde není nejmenší důvod. Nemohlo to naznačovat sebevraždu, poněvadž nic v tomto případu se sebevraždou nesouvisí. Nemohlo to naznačovat útěk oknem, neboť okna byla zajištěna tak, že útěk zcela znemožňovala! Navíc a znova, tento úkon s klíčem vyžadoval čas. Cas, jenž musel být pro vraha tolik drahocenný!

Byla zde ještě jedna nepochopitelná drobnost — kousíček gumy, odstřižený z toaletní tašky Simeona Leea, a malý dřevěný kolíček, které mi ukázal inspektor Sugden. Tyto předměty vzala z podlahy jedna z osob, jež se do pokoje dostaly jako první. A znovu mi tyto věci nedávaly smysl! Neznamenaly naprosto nic! A přece tam byly.

Tento zločin, jak jistě chápete, se začíná jevit jako nanejvýš nepochopitelný. Nemá žádný řád, žádnou metodu — enfin, nemá logiku.

Teď přicházíme k dalšímu nejasnému bodu. Dnes již mrtvý muž poslal pro inspektora Sugdena, oznámil mu loupež a požádal ho, aby přišel asi za půldruhé hodiny. Proč? Jestli Simeon Lee podezíral svou vnučku či kohosi jiného, proč inspektora nepožádal, aby počkal dole, než to s podezřelou osobou vyřídí? Mít inspektora přímo v domě, mohl by na dotyčnou osobu tlačit daleko účinněji.

Tím jsme se dostali k bodu, kdy je neobvyklé nejen chování vrahovo, ale též Simeona Leea samotného!

A zde jsem si řekl: Celou věc jsme vzali za špatný konec! Pročpak? Poněvadž se na ni díváme z nesprávného hlediska. Díváme se na ni z úhlu, z něhož si náš vrah přeje, abychom ji viděli…

Máme tři momenty, jež nám nedávají smysl: ten zápas, otočený klíč a ten gumový ústřižek. Ale musí zde přece být náhled, v němž by tyto tři věci smysl d…