Vánoce Hercula Poirota

II

George Lee vstoupil, doprovázen svou chotí.

Komisař Johnson řekl:

„Dobrý den. Posaďte se, prosím. Je tu pár otázek, které chci položit vám oběma. Něco, v čem nemám docela jasno.“

„Velice rád vám pomohu, jak jen to bude v mých silách,“ prohlásil George okázale.

Magdalena nesměle špitla:

„To je samozřejmé!“

Komisař mírně pokynul směrem k Sugdenovi. Ten spustil:

„K těm telefonickým hovorům večer v době vraždy. Říkal jste, myslím, že jste volal do Westeringhamu, pane Lee?“

George chladně opáčil:

„Ovšemže. Volal jsem svému zástupci ve volebním obvodu. Mohu vás na něho odkázat a —“

Inspektor Sugden pozvedl paži, aby zarazil ten příval.

„Jistě — jistě. O tomhle není sporu. Váš hovor byl spojen přesně ve 20.59.“

„No — já — ehm — přesný čas vám nemohu říci.“

„Ach tak,“ prohodil Sugden. „Ale my můžeme! Tyhle věci prověřujeme vždy velice pečlivě. Opravdu velice pečlivě. Ten hovor byl spojen ve 20.59 a skončil ve 21.04. Váš otec, pane Lee, byl zavražděn asi ve 21.15. Tak se vás musím znovu zeptat, kde jste v té době byl?“

„Jak jsem vám už jednou řekl — telefonoval jsem!“

„Nikoliv, pane Lee, to není pravda.“

„Nesmysl — museli jste se zmýlit! Nu, možná jsem dokončil ten hovor — myslím, že jsem rozvažoval, jestli mám telefonovat ještě dalším osobám — jestli to, ehm, stojí za ty peníze — když jsem uslyšel hluk nahoře.“

„Sotva byste rozvažoval celých deset minut, zda někomu telefonovat, nebo ne!“

George zaplavila červeň. Vybuchl:

„Co tím chcete říct? Co si to, zatraceně, dovolujete? Taková nestydatá drzost! Chcete snad pochybovat o mém slovu? Pochybovat o slovu člověka v mém postavení? Já — eh, proč bych se já měl zpovídat z každé vteřiny svého času?“

Inspektor Sugden opáčil s netečností, kterou Poirot musel ocenit:

„Takový je běžný postup.“

George se rozzlobeně obrátil na policejního komisaře:

„Pane komisaři. Vy schvalujete takový — bezprecedentní přístup?“

Komisař ledově odvětil: „Při vyšetřování vraždy, pane Lee, musí být otázky položeny — a zodpovězeny.“

„Já jsem na ně odpověděl! Dokončil jsem hovor a — ehm — zvažoval jsem ještě další.“

„Byl jste v této místnosti, když nahoře začala ta mela?“

„Ano — byl jsem tady.“

Johnson se obrátil k Magdaleně.

„Mám za to, paní Leeová, že jste prohlásila, že vy jste právě telefonovala, když vypukl ten zmatek, a že jste v této místnosti byla docela sama?“

Magdalena vypadala celá popletená. Zajíkla se, vrhla kradmý postranní pohled na George, na Sugdena, a pak se prosebně zahleděla na Johnsona.

„Ach, já opravdu — já nevím — už se nepamatuji, co jsem říkala… byla jsem tak rozrušená…“

Sugden řekl:

„My to máme všecko zapsáno, víte.“

Soustředila na něho veškeré své síly — doširoka rozevřené neodolatelné oči — rozechvělá ústa. Ale narazila jen na nezúčastněný nezájem muže, jenž přísně ctí svou povinnost a takovýto typ ženy nijak zvlášť neoceňuje.

Nejistě řekla:

„Já — já — samozřejmě jsem telefonovala. Jen nevím přesně, kdy —“

Zarazila se.

George se otázal:

„Co má tohle znamenat? Odkud jsi telefonovala? Odtud to nebylo!“

Inspektor Sugden prohlásil:

„Řekl bych, paní Leeová, že vy jste vůbec nikam netelefonovala. A v tom případě tedy, kde jste byla a co jste tam dělala?“

Magdalena se rozhlédla kolem jako lapená do pasti a propukla v pláč. Vzlykala:

„Georgi, nedovol, aby mi vyhrožovali! Víš, že když mě někdo vystraší a křičí na mě, nepamatuji se vůbec na nic! Já — já nevím, co jsem ten večer říkala — bylo to celé tak příšerné — a já jsem byla tolik rozčilená — a oni jsou na mě tak hrubí…“

Vyskočila a vzlykajíc vyběhla z pokoje.

George, okamžitě na nohou, se rozkřikl:

„Co si to dovolujete? Nedopustím, aby mou ženu kdokoliv zastrašoval a děsil k smrti! Je velice citlivá. Tohle je ostudné! Budu muset vznést v parlamentu dotaz ohledně zastrašovacích metod naší policie. Taková neslýchaná špinavost!“

Vypochodoval z pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Inspektor Sugden pohodil hlavou nazad a rozesmál se.

„Dostali jsme je, jen co je pravda! Teď se začnou dít věci!“

Johnson se zamračil:

„To je neuvěřitelné. Vypadá to opravdu podezřele. Musíme z ní dostat další fakta.“

Sugden zlehka prohodil:

„Ech! Ta bude v minutě zpátky. Jen co si něco vhodného vymyslí. Pane Poirote?“

Poirot, který seděl jako v mrákotách, sebou trhl.

„Pardon!“

„Říkám, že za moment bude zpátky.“

„To je možné — patrně ano — ovšem, ovšemže!“

Sugden na něho třeštil oči:

„Co je to s vámi, pane Poirote? Viděl jste snad ducha?“

Poirot váhavě odpověděl:

„Víte — nejsem si jist, jestli to skutečně nebylo právě tohle.“

Komisař Johnson netrpělivě poznamenal:

„Tak, Sugdene, ještě něco?“

„Pokouším se přesně zjistit, v jakém pořa…