Muž v mlze

[7]

Druhý den přijel Japp do Poirotova bytu, s hlubokým znechucením hodil klobouk na stůl a svezl se do křesla.

„Tak vám teda něco povím,“ zabručel. „Ona je z toho venku!“

„Kdo je z toho venku?“

„Ta Plenderleithová. Hrála až do půlnoci bridž. Hostitel, hostitelka, jeden host — nějaký námořní důstojník — a dva sluhové, ti všichni jí to dosvědčí. Je to mimo veškerou pochybnost, musíme přestat s úvahami o tom, že je do téhle záležitosti nějak zapletená. Stejně bych ale rád věděl, proč byla celá nesvá a dělala si hlavu kvůli tomu kufříku pod schodištěm. To by mělo být něco pro vás, Poirote. Vy si potrpíte na řešení různých banálních maličkostí, které k ničemu nevedou. ‚Záhada malého kufříku.‘ To zní přece slibně!“

„Navrhnu vám radši jiný titulek. ‚Záhadný pach cigaretového kouře.‘“

„Jako titulek je to trochu nešikovné. Pach? Tak proto jste v tom pokoji pořád tak čmuchal, když jsme prvně prohlíželi mrtvolu? Viděl jsem vás — a hlavně slyšel! čmuch — čmuch — čmuch. Myslel jsem, že na vás leze rýma.“

„A to jste se naprosto mýlil.“

Japp si povzdechl.

„Vždycky jsem myslel, že pracujete pomocí těch svých malých šedých mozkových buněk. Nevykládejte mi, že máte i čichové buňky v nose lepší než ostatní smrtelníci.“

„Nic takového, uklidněte se.“

„Já jsem žádný kouř z cigaret necítil,“ pokračoval Japp podezíravě.

„Já taky ne, příteli.“

Japp se na něho nedůvěřivě podíval. Pak vylovil z kapsy cigaretu.

„Paní Allenova kouřila tuhle značku. Gaspersky. Šest nedopalků patřilo jí. Tři další byly z tureckých cigaret.“

„Přesně tak.“

„Vsadil bych se, že váš znamenitý nos na to přišel, aniž jste se na ně podíval.“

„Ujišťuju vás, že můj nos v celé té věci nehraje žádnou roli. Můj nos nezaregistroval nic.“

„Zato mozkové buňky toho zaregistrovaly spoustu, co?“

„Nu — jisté náznaky tam byly — nezdá se vám?“

Japp po něm zamžoural.

„Co třeba?“

„Eh bien, zcela určitě v tom pokoji něco chybělo. A také tam myslím bylo něco navíc… A pak, na tom psacím stole —“

„To jsem věděl! Ten zatracený husí brk! Už je to tady.“

„Du tout. (vůbec ne) Husí brk v tom hraje ryze negativní roli.“

Japp ustoupil na bezpečnější půdu.

„Objednal jsem si Charlese Lavertona-Westa na dnešek do Scotland Yardu. Přijde tam za půl hodiny. Myslel jsem, že byste ho třeba taky rád viděl.“

„To bych opravdu rád.“

„A jistě vás potěší, že jsme zjistili, kde bydlí major Eustace. Má služební byt na Cromwell Road.“

„To je skvělé.“

„A máme to tam k němu jenom kousek. Mimochodem, ten major Eustace není zrovna moc milý pán. Až si pohovoříme s Lavertonem-Westem, vydáme se za majorem. Vyhovuje vám to?“

„Naprosto.“

„Dobrá, tak můžeme jít.“

Charlese Lavertona-Westa uvedli do kanceláře vrchního inspektora Jappa v půl dvanácté. Japp vstal a potřásl si s ním rukou.

Poslanec byl muž středně vysoké postavy a působil dojmem vyhraněné osobnosti. Byl hladce oholený, měl pohyblivá ústa herce a trochu žabí oči, které bývají tak časté u lidí s řečnickými sklony. Působil dojmem klidného, dobře vychovaného člověka.

Ačkoli byl bledý a vypadal poněkud znejistěle, choval se jako džentlmen a dokonale se ovládal.

Posadil se, odložil si rukavice a klobouk na stůl a podíval se na Jappa.

„Ze všeho nejdřív bych vás chtěl ujistit, pane Lavertone-Weste, že jsem si plně vědom, jak bolestná pro vás celá tahle záležitost asi je.“

Laverton-West to odbyl mávnutím ruky.

„O mých citech nebudeme mluvit. Řekněte mi, pane vrchní inspektore, zda máte nějaké tušení, proč si má — proč si paní Allenova sáhla na život?“

,, Vy sám nám v tomhle ohledu pomoct nemůžete?“

„Bohužel ne.“

„Nedošlo mezi vámi k hádce? Nebo snad k nějakému odcizení?“

„Ne, k ničemu takovému. Byl to pro mne naprostý šok.“

„Možná že mi budete líp rozumět, když vám povím, že to nebyla sebevražda, ale vražda!“

„Vražda?“ Charles Laverton-West vytřeštil oči, že mu div nevypadly z důlků. „Říkáte vražda?“

„Ano, přesně tak. Nevíte náhodou o někom, pane Lavertone-Weste, kdo by mohl chtít sprovodit paní Allenovou ze světa?“

Laverton-West ze sebe odpověď přímo vychrlil.

„Ne — to tedy — to vůbec ne! Už jen to pomyšlení mi připadá — no — no nepředstavitelné!“

„Nezmínila se před vámi nikdy o nějakých nepřátelích? O nikom, kdo vůči ní mohl chovat zášť?“

„Ne, nikdy.“

„Věděl jste, že paní Allenova má revolver?“

„Ne, o tom jsem neměl tušení.“

Vypadal poněkud vyděšeně.

„Slečna Plenderleithová tvrdí, že paní Allenova si ten revolver přivezla před několika lety z ciziny.“

„Vážně?“

„Samozřejmě — víme to jen od slečny Plenderleithové, odjinud to potvrzeno nemáme. Je docela dobře možné, že paní Allenova cítila, že jí od někoho hrozí nějaké nebezpečí, a měla proto své vlastní důvody k tomu, aby revolver měla stále po ruce.“

Charles Laverton-West pochybovačně zavrtěl hlavou. Vypadal zcela zmateně a užasle.

„Co vy si myslíte o slečně Plenderleithové, pane Lavertone-Weste? Pokládáte ji za spolehlivou a důvěryhodnou osobu?“

Pan Laverton-West chvilku uvažoval.

„Snad ano — řekl bych, že ano.“

„Vy ji nemáte rád?“ zeptal se Japp, který ho upřeně pozoroval.

„To se nedá říct. Nepatří prostě k těm mladým ženám, které obdivuji. Tyhle uštěpačné a příliš nezávislé ženy mě nepřitahují. O ní bych přesto ale řekl, že je naprosto důvěryhodná.“

„Hmm,“ řekl Japp. „Znáte majora Eustace?“

„Eustace? Eustace… Ach ano, vzpomínám si na to jméno. Setkal jsem se s ním kdysi u Barbary — tedy u paní Allenové. Po mém soudu je to dost pochybný chlapík. Však jsem to také své — tedy paní Allenové — řekl. Že to není člověk, kterého bych zrovna moc rád viděl mezi lidmi, kteří k nám budou chodit na návštěvu, až se vezmeme.“

„A co na to řekla paní Allenova?“

„Úplně se mnou souhlasila. Ve všem vždycky dala na můj úsudek. Muž prokoukne druhého muže líp, než to dokáže žena. Vysvětlila mi, že jenom nechce být z ničeho nic příliš příkrá vůči člověku, kterého už nějaký čas neviděla — mám dojem, že měla hlavně hrůzu z toho, aby ji někdo nepokládal za snoba. Až bude mou ženou, pak přirozeně nebude nic divného na tom, když se s mnoha …