Muž v mlze

/nechybí vám nic?/

„Par ici, madame.“ (tudy, madam) Vysoká dáma v norkovém kožichu zamířila na nástupiště Lyonského nádraží za nosičem prohýbajícím se pod zavazadly.

Na hlavě měla tmavohnědý pletený klobouk, stažený k jedné straně tak, že jí zakrýval oko i ucho. Z druhé strany však klobouk dával vyniknout okouzlujícímu a koketnímu profilu a jemným zlatým kadeřím vinoucím se kolem ouška připomínajícího mušličku. Typická Američanka, půvabná od hlavy až k patě. Nejeden muž se za ní otočil a sledoval ji pohledem, jak procházela kolem vysokých vagónů čekajícího vlaku.

Na vnějších stěnách vagónu bíle svítily velké zásuvné tabulky: Paris — Athènes. Paris — Bucharest. Paris — Stamboul.

U té poslední zůstal nosič stát a s úlevou si odfoukl. Povolil popruh, který držel zavazadla pohromadě, a kufry těžce žuchly o nástupiště. „Voici, madame.“ (tady to je, madam)

Průvodčí z lůžkového vozu stál u schůdků. Přistoupil k nim a s empressement, (ochota; horlivost) vyvolaným zřejmě dojmem, jakým na něho zapůsobil přepychový a nepochybně závratně drahý norkový kožich, uctivě pozdravil:

„Bonsoir, madame.“ (dobrý večer, madam)

Dáma mu podala lístek do lůžkového vozu, vypsaný na tenkém blanketu.

„Číslo šest,“ řekl průvodčí. „Račte prosím za mnou.“

Křepče skočil do vagónu a dáma ho následovala. Když pospíchala chodbičkou za ním, div nevrazila do důstojného pána, který se vynořil z kupé sousedícího s tím, do něhož měla namířeno. Jen letmo a na okamžik zahlédla velký dobrácký obličej s přívětivýma očima.

„Voici, madame.“

Průvodčí jí ukázal celé kupé. Vytáhl okno a mávl na nosiče. Nádražní zřízenec zavazadla převzal, přinesl je do kupé a dal nahoru do sítě. Dáma se posadila.

Na sedadlo vedle sebe odložila miniaturní červený kufřík a kabelku. V kupé bylo horko, ale nezdálo se, že by jí to vadilo natolik, aby se odhodlala svléknout kožich. Nevidoucíma očima vyhlížela z okna. Lidé spěchali sem a tam po nástupišti. Bylo vidět kameloty, prodavače polštářků, čokolády, ovoce a minerálek. Zvedali zboží k oknu a nabízeli je, ale oči sedící dámy se ani nepohnuly, jako by je neviděla. Lyonské nádraží se pomalu vytrácelo z dohledu a ve tváři ženy nebylo nic než smutek a úzkost.

„Dala by mi madam laskavě pas?“

Slova jako by se jí netýkala. Průvodčí, stojící ve dveřích kupé, je zopakoval. Elsie Jeffriesová sebou polekaně trhla.

„Prosím? Co jste říkal?“

„Váš pas, madam.“

Otevřela kabelku, vyndala z ní pas a podala mu ho.

„V pořádku, madam. O všechno se postarám a budu o vás pečovat.“ Následovalo krátké, ale významné odmlčení. „Jedu s vámi až do Istanbulu.“

Elsie vytáhla padesátifrankovou bankovku a podala mu ji. Přijal ji s naprostou samozřejmostí a hned se zeptal, kdy si madam bude přát ustlat a zda si bude přát večeři.

Zmizel, jakmile obdržel instrukce, a téměř vzápětí vběhl do chodbičky číšník z jídelního vozu, zběsile vyzvánějící zvoncem a vykřikující: „Premiér service! Premiér service!“ (první občerstvení)

Elsie vstala, konečně si odložila teplý kožich, letmo se na sebe podívala do malého zrcadla, popadla kabelku a kufříček na šperky a vyšla na chodbičku. Udělala sotva dva kroky, když se kolem ní hnal číšník z jídelního vozu, který se už zase vracel. Aby se mu vyhnula, Elsie na okamžik vkročila do dveří sousedního kupé, které bylo momentálně prázdné. Když číšník přešel a Elsie už chtěla pokračovat v cestě do jídelního vozu, oči jí bezděčně sklouzly na jmenovku kufru, ležícího na sedadle.

Byl to důkladný a objemný kufr z vepřovice, už dost odřený a ošoupaný. Na jmenovce stálo: J. Parker Pyne. Cil cesty: Istanbul. A přímo na kufru ještě byly iniciály P. P.

Ve tváři se jí objevil užaslý výraz. Na chodbičce na okamžik nerozhodně zaváhala, ale pak se vrátila do svého kupé a zvedla noviny, The Times, které předtím ještě s nějakými časopisy a knihami položila na stolek.

Přelétla očima po sloupcích s inzercí na první straně, ale to, co hledala, tam nebylo. Tvářila se poněkud zamračeně, když se posléze přece jen odebrala do jídelního vozu.

Vrchní číšník jí nabídl místo u malého stolku, u kterého už kdosi seděl… byl to ten důstojný pán, do něhož div nevrazila v chodbičce. Jinými slovy, majitel kufru z vepřovice.

Elsie se na něho podívala, ale nenápadně — tak, aby si toho nevšiml. Vypadal velice přívětivě a dobrácky a měl v sobě i cosi příjemně konejšivého, ačkoli by stěží dokázala říct, co přesně. Choval se krajně rezervovaně, jako pravý Angličan, a prvně se ozval až ve chvíli, kdy se na stolku objevilo ovoce.

„V těchhle jídelních vozech je vždycky strašně přetopeno,“ řekl.

„Ano, máte pravdu,“ řekla Elsie. „Kdyby aspoň člověk mohl otevřít okno.“

Muž se chápavě pousmál. „Kdepak, to je vyloučeno! Kromě nás dvou by asi všichni přítomní protestovali.“

Odpověděla mu úsměvem a ani jeden z nich už toho víc neřekl.

Číšník přinesl kávu a s ní i účet, který jako obvykle nebyl k rozluštění. Elsie to komentovala několika ironickými poznámkami a pak se přece jen pojednou vzchopila a dodala si odvahy: „Promiňte,“ ozvala se tiše, „ale zahlédla jsem na kufru vaše jméno — Parker Pyne. Nejste — nejste — náhodou?“

Zaváhala a její společník ji rychle vysvobodil z nesnází.

„To asi budu. To jest —“ zacitoval z inzerátu, kterého si Elsie v The Times nejednou všimla a který před chvílí v novinách marně hledala: „Jste šťastný? Pokud ne, svěřte se Parkem Pyneovi. Ano — to jsem já, uhodla jste.“

„Vida,“ řekla Elsie. „To je ale náhoda!“

Muž zavrtěl hlavou. „Ale kdepak. Náhoda je to možná z vašeho hlediska, ale z mého nikoli.“ Povzbudivě se usmál a pak se k ní trochu naklonil. Většina cestujících už mezitím jídelní vůz opustila. „Vy snad nejste šťastná?“ zeptal se.

„Víte, já —“ řekla Elsie a zarazila se.

„Jinak byste přece neřekla To je ale náhoda,“ poznamenal muž.

Elsie chvilku mlčela. Měla zvláštní pocit, že pouhá přítomnost pana Pynea ji nějakým způsobem uklidňuje. „Vlastně máte pravdu,“ připustila nakonec. „Jsem — jsem nešťastná. Přinejmenším mám starosti.“

Parker Pyne s pochopením přikývl.

„Totiž,“ pokračovala …