Muž v mlze

/vražda krejčovským metrem/

Slečna Polittová uchopila klepadlo a šetrně jím zaťukala na dveře venkovského domku. Chvilku počkala, jak jí velela slušnost, a pak zabušila znova. Při klepání jí plochý balíček, který svírala pod levou paží, poněkud vyklouzl a musela si jej přidržet. V balíčku byly nové zelené zimní šaty paní Spenlowové, připravené na zkoušku. Na levé ruce se slečně Polittové houpala kabelka z černého hedvábí, v níž měla krejčovský metr, polštářek na jehly a na špendlíky a velké nůžky, bez nichž nedala ani ránu.

Slečna Polittová byla vysoká a hubená, měla špičatý nos, sešpulené rty a nepříliš husté ocelově šedé vlasy. Trochu zaváhala, ale pak přece jenom použila klepadla potřetí. Zároveň se rozhlédla po ulici a uviděla, jak se k ní rychle blíží nějaká postava. Veselá, zdravě ruměná, asi pětapadesátiletá slečna Hartnellová na ni zavolala jako obvykle svým hlubokým zvučným hlasem: „Dobré odpoledne, slečno Polittová!“

Švadlena jí odpověděla: „Dobré odpoledne, slečno Hartnellová.“ Měla neobyčejně slabý hlas, ale mluvila s pečlivou, téměř aristokratickou výslovností — sloužila v mládí u jakési moc nóbl dámy. „Promiňte,“ pokračovala, „ale nevíte náhodou, jestli je paní Spenlowová doma?“

„Nemám tušení,“ odpověděla slečna Hartnellová.

„Hm, to je dost nemilé. Měla jsem dnes odpoledne paní Spenlowové ozkoušet nové šaty. Řekla mi, abych přišla v půl čtvrté.“

Slečna Hartnellová pohlédla na náramkové hodinky. „Už je pár minut po půl.“

„Samozřejmě, klepala jsem na ni totiž už třikrát, ale nikdo se neozval, a tak mě napadlo, jestli snad paní Spenlowová někam neodešla a nezapomněla na to. Zpravidla se nestává, že by zapomněla, když si se mnou něco smluví, a tyhle šaty si chce vzít pozítří na sebe.“

Slečna Hartnellová prošla brankou a po cestičce došla ke slečně Polittové, stojící přede dveřmi domku, nad jehož vchodem byl z ozdobných písmen nápis U zlatého deště. „Jak to, že nejde otevřít ani Gladys?“ zeptala se. „No jo, vlastně on je dneska čtvrtek — to má Gladys volno. To asi nejspíš paní Spenlowová usnula. Možná že jste na ni nezabouchala dost hlasitě.“

Popadla klepadlo a párkrát jím zabušila — buch — buch — buch —, až uši zaléhaly. Navíc ještě rázně zaťukala na dřevo dveří kotníkem a zahalekala hlasem pouťového vyvolávače: „Hej — haló, je někdo doma?“ Nikdo se neozval.

Slečna Polittová řekla zaraženě: „Já myslím, že paní Spenlowová asi přece jenom zapomněla a někam šla. Zaskočím sem někdy jindy.“ A pomalu a váhavě vykročila po cestičce směrem k brance.

„To je nesmysl,“ prohlásila slečna Hartnellová neochvějně. „Nikam jít nemohla. To bych ji byla musela potkat. Já jen nakouknu oknem, jestli tam uvidím vůbec nějaké známky života.“

Bodře se zasmála, jak měla ve zvyku, aby naznačila, že to myslí jako dobrý vtip, a letmo nakoukla dovnitř nejbližším oknem — letmo proto, že dobře věděla, že manželé Spenlowovi tráví většinu času v malém salónku vzadu a přední místnost skoro nepoužívají.

A přestože to byl jen letmý pohled, docela stačil. Slečna Hartnellová vskutku nespatřila žádné známky života. Právě naopak — uviděla oknem paní Spenlowovou, jak leží na rohožce před krbem — mrtvá.

„To se ví,“ říkala slečna Hartnellová, když později vyprávěla, jak to všechno bylo, „že jsem neztratila hlavu. Ta Polittová, chudinka, byla ale tak vyjukaná, že vůbec nevěděla, co má dělat. ‚Nepropadejte panice,‘ řekla jsem jí. ‚Vy tu zůstaňte a já půjdu pro strážníka — jako pro pana Pálka.‘ Začala něco blekotat, že tam nechce zůstat sama, ale já jsem se s ní vůbec nebavila. Na takovéhle lidi musí člověk tvrdě. Na to už jsem přišla dávno, že hrozně rádi dělají ze všeho aféru. No, a jak říkám, tak jsem byla zrovna na odchodu, když vtom se za rohem vynoří pan Spenlow.“

Na tomto místě udělala slečna Hartnellová významnou pauzu. Umožnilo to posluchačům, aby se zajíkle zeptali: „Proboha — a jak se na to tvářil?“ Poté slečna Hartnellová pokračovala: „Upřímně řečeno, hned se mi zdál nějaký podezřelý! Byl hrozně klidný — až moc, víte? Vůbec nevypadal překvapeně. To si může říkat kdo chce co chce, ale přirozené to není, aby mužský, když se doví, že jeho žena je — mrtvá, na sobě nedal znát vůbec žádné — no — no pohnutí.“

Všichni s tímto výrokem souhlasili.

Policie s tím souhlasila také. Pokládala dokonce klidné chování pana Spenlowa za tak podezřelé, že ani neztrácela čas zjišťováním, v jaké finanční situaci se vlastně tento džentlmen v důsledku smrti své ženy octl. Když vyšlo najevo, že mnohem zámožnějším partnerem v tomto manželství byla paní Spenlowová a že podle poslední vůle, udělané krátce po svatbě, připadnou veškeré její peníze manželovi, podezření policie ještě vzrostlo.

Slečna Marplová, neprovdaná starší dáma s moc milou tváří (a jedovatým jazykem, jak o ní některé zlé huby tvrdily), která bydlela vedle fary, byla požádána o rozhovor velice brzo — od objevení zločinu neuplynulo ještě ani půl hodiny. Navštívil ji místní strážník pan Palk, který držel v ruce notes a významně na něj poklepával. „Nebude-li vás to příliš obtěžovat, rád bych vám položil pár otázek, madame.“

Slečna Marplová se zeptala: „Souvisí to nějak s vraždou paní Spenlowové?“

Palk užasl. „Smím se vás zeptat, jak jste se o tom dověděla, madame?“

„Přes ryby,“ řekla slečna Marplová.

Odpověď byla strážníku Pálkovi naprosto srozumitelná. Správně usoudil, že tu novinu slečně Marpiové sdělil poslíček z místní rybárny, když jí přinesl ryby objednané k večeři.

Slečna Marplová pokračovala milým hlasem: „Ležela na podlaze v předním pokoji a byla uškrcená — podle všeho nějakým velice úzkým páskem. Ať už to ale bylo cokoli, to škrtidlo se na místě činu nenašlo.“

Na Pálkově tváři se objevil rozhněvaný výraz. „Jak se ten kluk — ten Fred mohl tohle všechno tak rychle dovědět — —“

Slečna Marplová ho obratně přerušila a řekla: „Koukám, že máte v klopě špendlík.“

Strážník Palk se ohromeně podíval na kabát a poznamenal: „Víte, co se říká? Špendlík zvedni a štěstí tě nemine.“

„Doufám, že se to tentokrát vyplní. A teď mi povězte, co ode mne ch…