Muž v mlze

/čtyři podezřelí/

Ve společnosti přišla řeč na neodhalené a nepotrestané zločiny. Shromáždění dávali jeden po druhém k dobru svůj názor: plukovník Bantry, jeho roztomilá kulaťoučká ženuška, Jane Helierová, doktor Lloyd a dokonce i stařičká slečna Marplová. Jediný, kdo na dané téma nic neřekl, byl právě ten, kdo podle mínění většiny přítomných k tomu byl nejzpůsobilejší: sir Henry Clithering, bývalý komisař Scotland Yardu. Seděl mlčky a kroutil si knír — přesněji řečeno si jej poštipoval — a maličko se usmíval, jako by se náramně bavil tím, co se mu honí hlavou.

„Sire Henry,“ řekla nakonec paní Bantryová, „jestli vy k tomu nic neřeknete, budu muset ztropit skandál. Existuje spousta zločinů, které projdou bez potrestání, nebo neexistuje?“

„Máte zřejmě na mysli titulky z novin, paní Bantryová, že? SCOTLAND YARD OPĚT ZTRATIL STOPU. Načež následuje seznam nerozřešených záhad.“

„A ty asi, aspoň se domnívám, představují vzhledem k celku naprosto zanedbatelné procento, že?“ zeptal se doktor Lloyd.

„Ano. Ovšem, samozřejmě. O stovkách zločinů, které jsou vypátrány, a stovkách pachatelů, kteří neujdou trestu, se bohužel úvahy a oslavné pajány píší jen zřídka. Když ovšem mluvíte o neodhalených a nerozřešených zločinech, mluvíte o dvou různých věcech. Do první kategorie patří všechny zločiny, o kterých se Scotland Yard vůbec nikdy nedoslechne, zločiny, o nichž nikdo ani neví, že vůbec byly spáchány.“

„Takových ale doufám moc není, že ano?“ zeptala se paní Bantryová.

„Myslíte?“

„Sire Henry! Snad nechcete říct, že je?“

„Já bych hádala,“ řekla zamyšleně slečna Marplová, „že jich musí být strašně moc.“

Okouzlující stará dáma, vtělený starosvětský poklid a vyrovnanost sama, učinila to překvapující prohlášení naprosto klidným tónem.

„Ale proboha, slečno Marplová!“ zvolal plukovník Bantry.

„To se ví,“ řekla slečna Marplová, „hlupáků je spousta. A hlupáky vypátrají vždycky, ať dělají, co dělají. Ale je také dost a dost lidí, kteří zrovna hloupí nejsou, a člověk se až zachvěje při pomyšlení, co všechno by mohli napáchat, kdyby se přestali ohlížet na morální zásady.“

„To máte pravdu,“ řekl sir Henry, „je spousta lidí, kteří rozhodně nejsou žádní hlupáci. Často se stává, že nějaký zločin vyjde najevo jen proto, že vrah něco vyloženě zpacká, a člověk si pak pokaždé klade otázku: dověděl by se o tom někdy někdo, kdyby to ten osel takhle nezvoral?“

„Tady ale přestává všechna legrace, pane Clitheringu,“ prohlásil plukovník Bantry. „To je přece na pováženou, nezdá se vám?“

„Vám ano?“

„Jak to myslíte — vám ano? To bych prosil, že to je na pováženou.“

„Tvrdíte, že zločin zůstane nepotrestaný, ale víte to tak jistě? Nepotrestaný zákonem — možná, ale z příčiny vyplývají důsledky i tam, kde je zákon krátký. Řeknu-li vám, že každý zločin si s sebou nese svůj vlastní trest, bude to pochopitelně znít jako otřepaná fráze, ale přesto si myslím, že to je hluboká pravda.“

„No — možná,“ řekl plukovník Bantry. „To ale nic nemění na vážnosti — hm — no, na vážnosti —“ Rozpačitě se zarazil.

Sir Henry Clithering se usmál.

„Devadesát devět lidí ze sta si nepochybně myslí totéž co vy,“ řekl. „Jenže víte, ono nejde ani tak o vinu — jde spíš o nevinu. A to je právě to, co si nikdo neuvědomuje.“

„Já vám nerozumím,“ řekla Jane Helierová.

„Já ano,“ prohlásila slečna Marplová. „Když paní Trentová zjistila, že jí z kabelky zmizelo pár šilinků, ten, koho to postihlo nejvíc, byla její posluhovačka, paní Arthurová. Trentovi si přirozeně mysleli, že je ukradla ona, ale poněvadž jsou to hodní lidé a věděli, že paní Arthurová má početnou rodinu a manžela opilce — no prostě, nechtěli kvůli tomu hned zbořit svět. Začali se k ní ale od té chvíle chovat jinak a nikdy už jí nesvěřili do opatrování dům, když někam jeli, což znamenalo, že si tu změnu jaksepatří uvědomovala, a také ostatní lidé se na ni začali dívat spatra a držet si ji na distanc. Pak se ale najednou ukázalo, že ty peníze ukradla vychovatelka. Paní Trentová ji přistihla při činu — otevřenými dveřmi ji spatřila v zrcadle. Byla to čirá náhoda, ačkoli já bych spíš řekla, že to byl prst boží. A to je zřejmě právě to, co má sir Henry na mysli. Lidé se většinou zajímají jen o to, kdo peníze ukradl, a tady se ukázalo, že to byla ta nejméně podezíraná osoba — přesně jako v detektivkách! Kdyby se bylo nepřišlo na pravého pachatele, mohlo to mít pro chudinku paní Arthurovou osudné důsledky, ačkoli byla nevinná jak lilium. Že jste to myslel takhle, sire Henry?“

„Ovšemže, trefila jste to přesně, slečno Marplová. Ta posluhovačka, o které vyprávíte, měla z pekla štěstí. Prokázalo se, že je nevinná. Stává se ale, že někteří lidé na sobě vlečou břemeno naprosto lichého podezření celý život.“

„Máte na mysli nějaký konkrétní případ, sire Henry?“ zeptala se paní Bantryová všetečně.

„Popravdě řečeno mám, paní Bantryová. Velice zvláštní případ. Domníváme se, že jde o případ, v němž byla spáchána vražda, ale nemáme sebemenší možnost to jakkoli dokázat.“

„Tak to byl asi jed,“ vydechla Jane Helierová. „Něco, po čem nezůstanou žádné stopy.“

Doktor Lloyd se neklidně ošil a sir Henry zavrtěl hlavou.

„Ach ne, milá dámo. Žádný tajemný šípový jed jihoamerických Indiánů! To bych si gratuloval, kdyby to bylo něco takového. V tomhle případě máme co dělat s něčím mnohem prozaičtějším — natolik prozaickým, že vlastně nemáme vůbec žádnou naději, že pachatele někdy vypátráme. Jde prostě o jednoho starého pána, který spadl ze schodů a zlomil si vaz. Taková ta zcela banální, politováníhodná nehoda, k nimž dochází den co den.“

„Co se ale vlastně stalo?“

„Kdo ví?“ Sir Henry pokrčil rameny. „Strčil do něho někdo zezadu? Napnul někdo nahoře na schodech kousek bavlněné nitě nebo provázek a po činu jej pečlivě odstranil? To se nikdy nedovíme.“

„Vy si ale myslíte, že to — prostě že nešlo o nešťastnou náhodu. A proč si to myslíte?“ zeptal se doktor.

„To je trochu dlouhá historie, ale máte pravdu — víme to skoro s jistotou. Jenomže jak už jsem řekl, nemáme sebemenší možnost kohokoli usvědčit — dů…