Muž v mlze

[8]

Major Eustace oba muže přijal s nenucenou nonšalancí protřelého světáka.

Byt měl malý, bylo to pouhé pied-à-terre, (garsoniéra) jak jim hned vysvětlil. Nabídl oběma mužům whisky, a když odmítli, vytáhl pouzdro na cigarety.

Japp i Poirot si nabídnutou cigaretu vzali a vyměnili mezi sebou rychlé pohledy.

„Koukám, že kouříte turecké,“ řekl Japp, když promačkával cigaretu mezi prsty.

„Ano. Promiňte, nechcete snad radši gaspersku? Někde garsoniéra jsem tu jednu měl.“

„Děkuju, není třeba, to je dobré.“ Japp se trochu předklonil a tón jeho hlasu se změnil. „Možná že jste uhodl, pane majore, co mě k vám přivádí?“

Major zavrtěl hlavou. Tvářil se velice bezstarostně. Byl to vysoký muž, vypadal dobře a působil poněkud drsným dojmem. Pod očima měl napuchlé váčky a prohnaná malá očka usvědčovala ze lži jeho dobrou náladu a bodré chování.

Řekl: „Ne, nemám nejmenší tušení, co ke mně přivádí tak významného muže, jako je pan vrchní policejní inspektor. Má to něco společného s mým automobilem?“

„Kdepak, o auto vůbec nejde. Pokud vím, znal jste paní Barbaru Allenovou, pane majore. Nemýlím se?“

Major se zvrátil na opěradlo křesla, vyfoukl mračno kouře a řekl hlasem člověka, kterému je náhle vše jasné:

„O tohle tedy jde! No jistě, taky jsem to mohl uhodnout. To je ovšem velice smutná záležitost.“

„Takže vy o tom víte?“

„Četl jsem o tom včera ve večerníku. Zatracená věc.“

„Vy jste paní Allenovou poznal v Indii, že?“

„Ano. A už je to pár let.“

„Znal jste také jejího manžela?“

Následovala pauza — pouhý zlomek vteřiny —, ale během tohoto zlomku vteřiny blýskla prasečí očka po tvářích obou mužů rychlým pohledem. Pak major odpověděl:

„Ne, s panem Allenem jsem se vlastně nikdy nesetkal.“

„Něco snad o něm ale víte?“

„Slyšel jsem — jen tak mimochodem —, že to byl hanebný chlap. To se ovšem jenom říkalo.“

„Paní Allenova vám o tom nic nevyprávěla?“

„Nikdy o něm nemluvila.“

„Byli jste důvěrní přátelé?“

Major Eustace pokrčil rameny.

„Byli jsme dobří přátelé, rozumíte, dobří přátelé. Nenavštěvovali jsme se ale příliš často.“

„Ten poslední večer jste ji ale viděl? Pátého listopadu večer, že ano?“

„Ano, to jsem ji viděl.“

„Přijel jste k ní do domu, pokud vím.“

Major Eustace přikývl. Do hlasu se mu vloudil mírný, lítostivý tón.

„Ano, požádala mě, abych jí poradil ohledně investování nějakých peněz. Jistě, vím, kam míříte — v jakém byla rozpoložení — a různě podobně, že ano? Víte, tohle je opravdu těžko říct. Zdánlivě se chovala zcela normálně, a přesto bych řekl, že byla trochu nervózní, když o tom teď tak přemýšlím.“

„Nezmínila se vám ale — třeba jen narážkou — o tom, co měla v úmyslu?“

„Ne, jediným slovem ne. A když jsem se s ní loučil, tak jsem jí vlastně řekl, že bych jí měl co nejdřív zavolat a že bychom tam kvůli tomu měli zajít spolu.“

„Řekl jste, že byste jí měl zavolat. To byla vaše poslední slova?“

„Ano.“

„To je divné. Mám informaci, že jste jí řekl něco docela jiného.“

Major Eustace zrudl.

„No — to víte, na přesná slova si už nevzpomínám.“

„Ta má informace tvrdí, že jste jí řekl tohle: ‚Tak si to ještě rozmysli a dej mi vědět.‘“

„Moment — ano, myslím, že máte pravdu. Přesně to ale tak nebylo. Mám dojem, že jsem jí připomínal, aby mi dala vědět, až se jí to bude hodit.“

„Což není tak docela totéž, že?“ řekl Japp.

Major Eustace pokrčil rameny.

„Milý pane, nemůžete přece čekat, že si člověk bude pamatovat slovo od slova, co při té či oné příležitosti řekl.“

„A co vám paní Allenova odpověděla?“

„Řekla, že mi zatelefonuje. Něco v tom smyslu — přesně si také nevzpomínám.“

„A pak jste řekl vy jí: ‚Výborně. Na shledanou.‘“

„Nejspíš. Rozhodně něco takového.“

Japp řekl klidným hlasem:

„Tvrdíte, že vás paní Allenova požádala o radu ohledně investování nějakých peněz. Nesvěřila vám náhodou dvě stě liber v hotovosti, abyste je pro ni investoval?“

Tvář majora Eustace se nalila brunátným nachem. Předklonil se a neurvale zavrčel:

„Co tím hergot chcete říct?“

„Svěřila vám ty peníze nebo ne?“

„To je moje věc. Vám do toho nic není, pane vrchní inspektore.“

Japp řekl klidným hlasem:

„Paní Allenova vyzvedla ze své banky dvě stě liber v hotovosti. Část těch peněz byla v pětilibrových bankovkách. Čísla těch pětilibrových bankovek jsou samozřejmě zaznamenaná, takže je lze zjistit.“

„A když mi je svěřila — tak co?“

„Měl jste ty peníze investovat — nebo vám je dala proto, že jste ji vydíral, pane majore?“

„To je absurdní nápad. S čím na mě ještě chcete vyrukovat?“

Japp řekl tím nejúřednějším tónem, jakého byl schopen: „Myslím, že vás nyní budu muset požádat, abyste laskavě přišel do Scotland Yardu a učinil protokolární výpověď, pane majore. Nemohu vás k tomu samozřejmě nutit, a uznáte-li za vhodné, můžete tam místo sebe poslat svého právního zástupce.“

„Právního zástupce? Proč bych si měl hrome shánět nějakýho advokáta? A proč mě vůbec takhle poučujete?“

„Vyšetřuju okolnosti smrti paní Allenové.“

„Prosím vás, člověče, přece si nemyslíte… No ne, to je přece nesmysl! Tak podívejte — bylo to takhle. Zajel jsem k Barbaře, měli jsme domluveno, že se u ní stavím —“

„V kolik hodin to bylo…