Muž v mlze

[9]

Inspektora Millera nebylo snadné o něčem přesvědčit. Jenže Poirota zas nebylo snadné se zbavit, dokud nedosáhl svého. Inspektor Miller nespokojeně brumlal, ale nakonec přece jen kapituloval.

„— vůbec ale — co vlastně s tím má společného lady Chattertonová —“

„Máte pravdu, nic. Poskytla azyl své přítelkyni — jenom to.“

„A jak jste to věděl o těch Spenceových?“

„Že to stiletto je od nich? To jsem jen tak hádal. Napadlo mě to, když jsem slyšel něco, co řekl Jeremy Spence. Vyslovil jsem před ním domněnku, že to stiletto patřilo Margheritě Claytonové. A on dal najevo, že ví zcela bezpečně, že ne.“ Odmlčel se. „Co Spenceovi říkali?“ zeptal se s jistou zvědavostí.

„Připustili, že se velice podobá jedné takové malé dýce — spíš hračce — kterou kdysi měli. Před několika týdny ji prý ale někam založili a úplně na ni zapomněli. Mám za to, že ji Rich sebral, když u nich byl.“

„Ten pan Jeremy Spence se ale umí pojistit,“ řekl Hercule Poirot. Sám pro sebe si zabručel: „Před několika týdny… No ovšem, plánovat se to začalo už hezky dávno.“

„Ehm — co se zas děje?“

„Jsme na místě,“ řekl Poirot. Taxík zastavil v Cheriton Street před domem lady Chattertonové. Poirot zaplatil.

Margherita Claytonová na ně čekala v pokoji v poschodí. Když spatřila Millera, tvář jí zledovatěla.

„Nevěděla jsem —“

„Nevěděla jste, kterého přítele mám na mysli, když jsem říkal, že jednoho přivedu s sebou?“

„Pan inspektor Miller není můj přítel.“

„Velice to záleží na tom, jestli si přejete, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti nebo ne, paní Claytonová. Váš manžel byl zavražděn —“

„A my si teď musíme promluvit o tom, kdo ho zabil,“ řekl Poirot rychle. „Co kdybychom se na to posadili, madame?“

Margherita se pomalu svezla do křesla s vysokým opěradlem. Hleděla oběma mužům do tváře.

„Teď bych vás prosil,“ obrátil se Poirot na oba posluchače, „abyste měli trpělivost a vyslechli mě. Myslím, že už vím, co se odehrálo toho osudného večera v bytě majora Riche… Všichni jsme vycházeli z chybného předpokladu — z předpokladu, že pouze dvě osoby měly příležitost ukrýt mrtvolu do truhly — to jest buď major Rich, nebo William Burgess. To ale byl náš omyl — v bytě ten večer byla ještě třetí osoba, která měla stejně dobrou příležitost to udělat.“

„A kdo proboha?“ otázal se Miller skepticky. „Ten strejc, co obsluhuje výtah?“

„Ne, ten ne. Ale Arnold Clayton.“

„Ten že ukryl svou vlastní mrtvolu? Nepřeskočilo vám?“

„Přirozeně nikoli mrtvolu — ale své tělo, myslím živé tělo. Krátce a dobře, schoval se do truhly sám. Něco takového se už v historii stalo mockrát. Mrtvá nevěsta ve Snítce jmelí. Jachimo strojící úklady Imogenině cti v Cymbelinovi a další a další. To mě napadlo hned, jak jsem uviděl, že do truhly někdo zcela nedávno vyvrtal díry. Proč? Byly udělané tak, aby v truhle bylo dost vzduchu k dýchání. Proč byl ten večer paraván odstrčen z místa, kde obvykle stával? Proto, aby truhlu zakrýval očím lidí, kteří v tom pokoji byli. Aby schovaný muž mohl co chvíli zvednout víko, trochu se protáhnout z té strnulé pozice a líp slyšet, co se tam kolem děje.“

„Proč ale?“ zeptala se Margherita s očima vytřeštěnýma úžasem. „Proč by se měl Arnold schovávat do truhly?“

„Na to se mne ptáte vy, madame? Váš manžel byl žárlivý muž. A navíc nesdílný, málomluvný člověk, ‚Jako pod pokličkou‘, jak ho charakterizovala vaše přítelkyně paní Spenceová. Žárlil stále víc. Vy jste ho přímo mučila! Jste Richovou milenkou nebo ne? To nevěděl. Musel se to ale dovědět! Proto tedy — ten telegram ze Skotska, telegram, který nikdy nebyl poslán a který nikdy nikdo neviděl! Hodí si do kufříku pár nejnutnějších věcí a jako z udělání ho pak zapomene v klubu. Do bytu přijde v době, …