Muž v mlze

/pan quin přichází/

Bylo to na Silvestra.

Všichni starší členové společnosti, která se sešla na panském sídle Roystonu, seděli ve velké hale.

Pan Satterthwaite docela uvítal, že ti mladší už šli spát. Neměl mladé lidi příliš v lásce, zvlášť ne, když jich bylo moc pohromadě. Připadali mu nezajímaví a poněkud neotesaní. Chyběla jim ta pravá delikátnost, a jak stárnul, potrpěl si pan Satterthwaite na delikátnost čím dál víc.

Panu Satterthwaitovi bylo dvaašedesát a byl to maličko shrbený, vychrtlý muž s pátravým výrazem ve tváři, která čímsi podivně připomínala tvář skřítka, a s živým, přímo nezřízeným zájmem o životy ostatních lidí. Dalo by se říct, že celý život strávil jako vděčný divák v první řadě a pozorně sledoval nejrůznější dramata lidských vášní a osudů, která se před ním rozvíjela a odehrávala. Nikdy však tuto roli pozorovatele nevyměnil za žádnou jinou. Teprve teď, kdy na sobě začal pociťovat příznaky pokročilého věku, stával se čím dál kritičtější vůči dramatům, jimž přihlížel. S něčím prachobyčejným a banálním se teď už jen tak nespokojil.

Měl na takové věci nepochybně dobrý čich. Instinktivně vycítil, kde jsou přítomny všechny komponenty, nezbytné ke vzniku dramatických situací. Jako starý kůň, který prodělal nejedno válečné tažení, cítil střelný prach na dálku. V okamžiku, kdy odpoledne přijel do Roystonu, neomylný vnitřní instinkt v něm opět procitl a přiměl ho, aby byl ve střehu. Něco zajímavého se tu dělo nebo teprv dít bude.

Společnost, která se v domě sešla, nebyla příliš početná. Především to byl Tom Evesham, bodrý a vždy dobře naladěný hostitel, a jeho vážná, o politiku se zajímající žena (za svobodna lady Laura Keenová). Dál byl přítomen sir Richard Conway, voják, cestovatel a známý sportovec; šest nebo sedm mladých lidí, jejichž jména pan Satterthwaite nepochytil; a konečně manželé Portálovi.

Právě Portálovi pana Satterthwaita zajímali.

Nikdy dřív se s Alexem Portálem nesešel, ale věděl o něm všechno. Znal jeho otce i dědečka. Alex Portál se vyvedl stoprocentně a ve všem po nich. Táhla mu čtyřicítka, byl blondák a modrooký jako všichni Portálové, náruživý sportovec, zdatný ve všech hrách a soutěžích, ale bez špetky fantazie. Na Alexu Portálovi věru nebylo nic mimořádného. Typický Angličan, spolehlivý a seriózní.

Jeho manželka však byla jiná. Pan Satterthwaite o ní věděl, že je Australanka. Portál byl před dvěma lety v Austrálii, kde se s ní seznámil, oženil se s ní a přivezl si ji domů. Před svatbou v Anglii nikdy nebyla. Přesto však ničím nepřipomínala ostatní Australanky, které pan Satterthwaite znal.

V této chvíli ji právě po očku pozoroval. Zajímavá žena, neobyčejně zajímavá. Tak klidná a zároveň plná života. Ano, plná života. To ji vystihovalo přesně. Ne zrovna krasavice — že je krásná by o ní člověk asi neřekl —, ale měla v sobě jakési zlověstné kouzlo, které se nedalo nepostřehnout — zvlášť ne, pokud pozorující byl muž. Pan Satterthwaite si toho také byl z mužského hlediska patřičně vědom, nicméně z ženského hlediska (neboť pan Satterthwaite měl v povaze i mnoho ženského) jej stejně silně zaujalo i něco docela jiného. Proč si paní Portálová dala obarvit vlasy?

Žádný jiný muž by pravděpodobně vůbec nepostřehl, že má obarvené vlasy, ale panu Satterthwaitovi neušlo nic. Žádná taková věc nikdy neušla jeho pozornosti. A trochu ho to vyvedlo z míry, poněvadž nevěděl, co si o tom má myslet. Většina tmavovlásek si dává odbarvit vlasy na blond; ale ještě nikdy se nesetkal s plavovláskou, která si dala obarvit vlasy na černo.

Všechno mu na ní připadalo velice pozoruhodné. Zvláštní intuicí s jistotou vycítil, že ta žena je buď velice šťastná, nebo velice nešťastná — nevěděl jenom, který z těch extrémů odpovídá pravdě, a dopalovalo ho, že to neví. Navíc ho zaujal poněkud zvláštní způsob, jakým se k ní choval její manžel.

Zbožňuje ji, řekl si pan Satterthwaite v duchu, ale chvílemi — ano, chvílemi z ní také má strach! To je opravdu zajímavé. Mimořádně zajímavé.

Portál trochu moc pil, o tom nebylo pochyb. A měl zvláštní zvyk pozorovat svou ženu ve chvílích, kdy si nebyla vědoma, že se na ni dívá.

To budou nervy, řekl si pan Satterthwaite. Ten chlapík je strašně nervózní. Ona to moc dobře ví, ale nehodlá s tím nic podnikat.

Tenhle manželský pár v něm vyvolával nezřízenou zvědavost. Něco se tu dělo, jenomže zatím nevěděl co.

Z úvah na toto téma ho vytrhlo slavnostní odbíjení velkých hodin stojících v rohu.

„Půlnoc!“ zvolal Evesham. „Tak jsme zas o jeden rok starší. Přeju vám všem šťastný a veselý nový rok. Mám-li být ale přesný, musím vám říct, že tyhle hodiny jdou o pět minut napřed… A vůbec nechápu, proč ty děti nemohly počkat a posedět tu s námi až do půlnoci?“

„Ani na moment jsem si nemyslela, že šly opravdu spát,“ řekla jeho žena s dobromyslnou ironií. „Nejspíš si dávají navzájem do postelí kartáče nebo něco podobného. Tyhle skopičiny je totiž ohromně baví, ačkoli nechápu proč. Nám za našich mladých let takové věci netrpěli.“

„Autres temps, autres moeurs,“ (jiná doba, jiné mravy) řekl Conway s úsměvem.

Byl to vysoký muž, ve kterém každý na první pohled poznal vojáka. Conway i Evesham měli mnoho společného — oba byli poctiví, řádní a slušní, ale žádní velcí myslitelé.

„Za mých mladých let jsme se všichni chytili za ruce, udělali jsme kolo a zpívali Auld Lang Syne,“ (Dávno již; píseň na slova skotského básníka Roberta Burnse (1759—1796) se v Anglii zpívá, když se staří přátelé sejdou nebo loučí. Citováno z překladu J. V. Sládka) pokračovala lady Laura. „Jak — staré lásky zapomnít, kde druhu druh stál blíž? — dodnes mě ta slova dojímají, kdykoli si na ně vzpomenu.“

Evesham rozmrzele mávl rukou.

„Prosím tě, nech toho, Lauro,“ zabručel. „To se sem přece nehodí.“

Vstal a šel na druhou stranu rozlehlé haly, v níž seděli, a rozsvítil další světlo.

„To jsem udělala hroznou hloupost,“ řekla lady Laura sotto voce. (stranou; tiše; tlumeně) „Připomnělo mu to chudáka pana Capela, to se ví. Nejste u toho krbu celá upečená, miláčku?“

Eleanor Portálová …