Vždyť je to hračka

ČTVRTÁ KAPITOLA
Luke podniká první kroky

Luke si pečlivě promyslel bojový plán, a když druhého dne ráno sešel dolů k snídani, byl odhodlán jej bez okolků uskutečnit.

Teta zahradnice nebyla v dohledu, ale lord Whitfield pojídal ledvinky a zapíjel je kávou. Bridget Conwayová už dojedla a teď stála u okna a dívala se ven.

Když se všichni pozdravili, Luke zasedl k vrchovatému talíři slaniny s vejci a spustil:

„Musím se dát do práce,“ prohlásil. „Je těžké přimět lidi, aby se rozpovídali. Víte, jak to myslím — ne lidi, jako jste vy a, hm, Bridget.“ (Právě včas se rozpomněl, že jí nesmí říkat slečna Conwayová.) „Vy byste mi jistě pověděli všechno, co víte, ale potíž je v tom, že vy zase nevíte to, co chci vědět — tedy jaké jsou místní pověry. Sotva byste uvěřili, kolik pověr dodnes přežívá v zapadlých částech světa. Jedna taková vesnice je například v Devonshiru. Farář tam musel u kostela odstranit pár starých žulových menhirů, protože lidé je podle nějakého starého rituálu obcházeli pokaždé, když někdo zemřel. Je pozoruhodné, jak se staré pohanské zvyky drží.“

„To máte asi pravdu,“ souhlasil lord Whitfield. „Lidé potřebují vzdělání. Řekl jsem vám už, že jsem městu věnoval velmi pěknou knihovnu? Býval to kdysi zámek — prodávali ho za hubičku — a teď je to jedna z nejlepších knihoven…“

Luke nemilosrdně potlačil lordův pokus o obrat v konverzaci k jeho počinům.

„To je skvělé!“ zvolal srdečně. „Dobrá práce. Očividně jste si uvědomil, v čem má kořeny nevědomost starého světa. Z mého pohledu je to však samozřejmě přesně to, co chci. Staré zvyky, babské povídačky, náznaky starodávných rituálů jako třeba…“

A Luke téměř doslova odříkal stránku z knihy, kterou si za tímto účelem přečetl.

„Nejnadějnějším vodítkem jsou právě úmrtí,“ uzavřel svou řeč. „Pohřební obřady a zvyklosti vždycky přežívají déle než ostatní. Kromě toho vesničané z nějakého důvodu obvykle rádi hovoří o smrti.“

„Protože milují pohřby,“ souhlasila Bridget od okna.

„Říkal jsem si, že bych začal právě u nich,“ pokračoval Luke. „Že bych třeba mohl získat seznam nedávných úmrtí na farnosti, našel pozůstalé a přiměl je k řeči. A nepochybuji o tom, že brzy narazím aspoň na nějaký náznak toho, o co mi jde. Od koho bych si měl tyto údaje nejraději vyžádat — od faráře?“

„Ano, pana Wakea to nejspíš bude velmi zajímat,“ odpověděla Bridget. „Je hrozně milý a tak trochu i znalec minulosti. Ten by ti toho mohl hodně nabídnout, řekla bych.“

Luke pocítil chvilkovou nevolnost a zadoufal, že duchovní snad nebude až tak vynikající znalec minulosti, aby jej odhalil.

Nahlas však zvolal:

„Výborně! Vy si náhodou nevzpomínáte, kdo tady vloni zemřel?“

Bridget zamumlala:

„Počkej — samozřejmě Carter. To byl hostinský od Sedmi hvězd, to je taková nepříjemná hospoda u řeky.“

„Ochlasta a neurvalec,“ poznamenal lord Whitfield. „Takový ten socialista, jedno z těch hulvátských hovad. Toho není žádná škoda.“

„Pak paní Roseová, pradlena,“ pokračovala Bridget. „A malý Tommy Pierce — to byl takový zlobivý kluk. Aha, a potom taky přece to děvče, Amy, jak se jenom jmenovala?“

Když vyřkla její jméno, trochu se jí změnil hlas.

„Amy?“ pobídl ji Luke.

„Amy Gibbsová. Dělala tady služebnou a pak odešla ke slečně Waynfleteové. Vedlo se kvůli ní vyšetřování.“

„Proč?“

„Ta bláhová osoba si ve tmě spletla nějaké lahvičky,“ řekl lord Whitfield.

„Místo sirupu proti kašli vypila barvu na klobouky,“ vysvětlovala Bridget.

Luke zvedl obočí.

„Poněkud hloupý omyl.“

Bridget pokračovala:

„Někoho napadlo, že to možná udělala schválně. Pohádala se s jakýmsi mladíkem.“

Mluvila pomalu, až neochotně.

Pak se odmlčela. Luke instinktivně cítil, že ve vzduchu visí nějaké nevyřčené napětí.

Pomyslel si:

Amy Gibbsová? Ano, tohle jméno uvedla i stará slečna Pinkertonová.

I o tom chlapci se zmínila — Tommym nebo jak se jmenoval — a valný názor na něj neměla (Bridget ho zjevně sdílela). A byl si téměř jist, že padlo i jméno Carter.

Vstal a řekl vesele:

„Když takhle mluvíme, připadám si jako zvrhlík — jako bych se věnoval pouze pohřební tematice. Zajímavé jsou ale i svatební zvyklosti — jen je trochu obtížnější na ně nenucené přivést řeč.“

„To si myslím,“ řekla Bridget s lehkým náznakem úsměvu.

„Další zajímavou oblastí jsou proklínání a uhranutí,“ pokračoval Luke s předstíraným nadšením. „Na to člověk v těchto starobylých městečkách často narazí. Nevíte tady o něčem podobném?“

Lord Whitfield pomalu zavrtěl hlavou a Bridget Conwayová řekla:

„Nejspíš bychom se o takových věcech ani nedoslechli…“

Luke se toho chytil, ještě než větu dokončila.

„O tom není pochyb. Musím se pohybovat v nižších společenských kruzích, abych se dozvěděl, co chci. Nejdřív se tedy vydám na faru a uvidím, co se dozvím tam. Potom třeba zajdu k těm — Sedmi hvězdám, říkala jsi? A co ten nezvedený chlapeček? Zanechal po sobě nějaké truchlící příbuzné?“

„Paní Pierceová má trafiku a papírnictví na hlavní ulici.“

„To ovšem,“ pravil Luke, „není nic jiného než zásah prozřetelnosti. Takže já jdu.“

Bridget se rychlým a elegantním pohybem odtrhla od okna.

„Myslím,“ řekla, „že půjdu s tebou, jestli ti to nebude vadit.“

„Samozřejmě že ne.“

Vyslovil to co nejsrdečněji, ale přemýšlel, zda si všimla, že ho to poněkud zaskočilo.

Měl by to jednodušší, kdyby mohl toho postaršího duchovního a znalce minulosti zpracovat bez bystrého a pronikavého mozku po svém boku.

No co, pomyslel si, teď je na mně, abych byl co nejvíc přesvědčivý.

Bridget řekla:

„Mohl bys jen chvilku počkat, než se přezuju, Luku?“

Veselý tón, jakým vyslovila jeho křestní jméno, jej zvláštně zahřál u srdce. I když jak jinak ho měla oslovit? Když přistoupila na Jimmyho pletichu, že si budou hrát na příbuzné, těžko mu mohla říkat „pane Fitzwilliame“. Náhle ho napadla nepříjemná myšlenka: Co si o tom všem asi myslí? Co si u všech svatých jenom myslí?

Je zvláštní, že ho to neznepokojilo už dřív. Jimmyho sestřenice byla jen vhodný abstraktní přelud a nekonkrétní postava. Neuměl si ji skoro ani představit; přistoupil jen na přítelovo uj…