Vždyť je to hračka

DEVÁTÁ KAPITOLA
Hovoří paní Pierceová

V malém obchůdku na hlavní ulici si Luke koupil plechovku cigaret a nejnovější vydání průbojného týdeníku Good Cheer, který přinášel podstatnou část nemalých příjmů lordu Whitfieldovi. Podíval se na výsledky fotbalových zápasů a se zasténáním vzal na vědomí, že prohrál sto dvacet liber. To okamžitě vyvolalo soucit v paní Pierceové, která mu vysvětlila, že podobná zklamání zažívá i její manžel. Když takto navázali přátelské vztahy, Lukovi již nedělalo potíže v rozhovoru pokračovat.

„Pan Pierce je do fotbalu celej divej,“ pravila páně Pierceová choť. „V novinách vždycky hledá vejsledky. Jářku, spálil se už mockrát, ale člověk přeci nemůže furt vyhrávat, že jo. Jak já říkám, štěstí si člověk nepřivolá.“

Luke s tímto názorem srdečně souhlasil a pak snadno přešel k dalšímu hlubokomyslnému prohlášení, že problémy nikdy nechodí jenom po jednom.

„To je teda fakt, pane, to já vím ze všech nejlíp,“ povzdychla si paní Pierceová. „A když má ženská na krku manžela a osm děcek — šest naživu a dvě jsem pochovala —, tak věřte, že ví, co je to problém, to vám teda můžu říct.“

„To si myslím — nepochybně,“ přitakal Luke. „Tak vy jste… hm… dvě děti pochovala, říkáte?“

„To druhý teprv před měsícem,“ pravila paní Pierceová s jakýmsi melancholickým potěšením.

„Proboha, to je hrozné.“

„Kdyby jen to, pane. Byl to šok — přesně tak, šok! Úplně to se mnou prásklo, když mně to přišli oznámit. Nikdy mě ani nenapadlo, že by se něco takovýho mohlo stát Tommymu, protože i když je kluk furt v ňákým průšvihu, ani vás nenapadne, že by si ho moh vzít pánbů. A pak Emma Jane, kočička moje zlatá, maličká. ‚Tu nikdy nevychováte,‘ říkali mi tehda lidi. ‚Je pro tenhle svět příliš hodná.‘ A byla to pravda, pane. Jen Hospodin zná cesty Páně.“

Luke jí vyjádřil soustrast a snažil se odvést řeč od kočičky Emmy Jane k méně kočičkovitému Tommymu.

„A chlapec vám zemřel tak nedávno?“ zeptal se. „Byla to nehoda?“

„Přesně tak, pane, nehoda. Myl okna v bejvalým zámečku, kde je teď knihovna, a zřejmě ztratil rovnováhu a výpad — až úplně seshora.“

Paní Pierceová se pustila do obšírného líčení všech podrobností neštěstí.

„Nepovídalo se náhodou,“ zeptal se Luke jen tak mimochodem, „že poskakoval po okenním rámu?“

Paní Pierceová odpověděla, že kluci jsou zkrátka kluci — ale nepochybně to byl šok i pro pana majora, když je tak úzkostlivý.

„Pro majora Hortona?“

„Ano, pane, toho s těma buldokama. Když k tý nehodě došlo, povídal někde, že našeho Tommyho viděl dělat v tom okně různý skopičiny — a je jasný, že jestli ho najednou něco vylekalo, moh klidně vypadnout. Byl totiž jak z divokejch vajec, víte, ten náš Tommy. Někdy s ním bylo opravdu velký trápení,“ zakončila. „Jenže tak to holt bylo, prostě byl divokej, nic než divokej. Jako každej kluk. Ale zlej nebyl, to ne.“

„Ne, to jistě nebyl, ale víte, paní Pierceová, někdy lidem — tedy rozvážným lidem ve středním věku — dělá potíže vzpomenout si, že kdysi byli i oni mladí.“

Paní Pierceová si povzdychla.

„To máte pravdu, pane. Snad si aspoň některý páni, který bych mohla jmenovat, ale nebudu, tohle vemou k srdci, protože na toho kluka byli zlí — jen proto, že byl z divokejch vajec.“

„Vždycky svým zaměstnavatelům něco provedl, ne?“ zeptal se Luke se shovívavým úsměvem.

Paní Pierceová reagovala okamžitě:

„Ale to byly jen takový jeho vtípky, nic víc. Tommymu šlo odjakživa napodobování. Pokaždý jsme se za břicho popadali, když třeba předváděl pana Ellsworthyho v tom jeho obchodě se starožitnostma — anebo pana Hobbse, správce farnosti. Jednou taky v rezidenci napodoboval jeho lordstvo a oba zahradnický pomocníci se tomu smáli a pak najednou přišlo potichu jeho lordstvo a dalo Tommymu namístě vyhazov. Nic jinýho se přirozeně nedalo čekat, nakonec mu to patřilo, ale jeho lordstvo se pak na něj už ani nezlobilo a pomohlo Tommymu sehnat jinou práci.“

„Ale jiní lidé tak velkomyslní nebyli, že?“ zeptal se Luke.

„To teda nebyli, pane. Nebudu jmenovat. Ale třeba do pana Abbota byste to nikdy neřekl, ten má tak příjemný vystupování a po ruce vždycky vlídný slůvko nebo vtip.“

„A Tommy měl potíže i s ním?“

Paní Pierceová odpověděla:

„Ne že by mu chtěl kluk nějak ublížit, to určitě ne… Koneckonců, když jsou nějaký papíry soukromýho rázu a nemá je nikdo vidět, neměly by se válet po stole, že jo.“

„To je pravda,“ souhlasil Luke. „Papíry soukromého rázu by v advokátní kanceláři měly být v sejfu.“

„To tvrdím taky, pane. Přesně to si myslím a souhlasí se mnou i pan Pierce. Stejně toho Tommy nestihl moc přečíst.“

„A o co vlastně šlo? O nějakou poslední vůli?“ zeptal se Luke.

Předpokládal (pravděpodobně správně), že otázka na povahu zmíněného dokumentu paní Pierceovou zarazí. Jeho přímý dotaz však vyvolal okamžitou odpověď.

„Ale kdepak, pane, nic takovýho. Nic zvlášť důležitýho. Byl to nějakej soukromej dopis — od dámy — a Tommy ani nepostřeh, o jakou dámu jde. Takovýho rámusu a pro nic za nic, že jo.“

„Pan Abbot je zřejmě člověk, který se velmi snadno urazí,“ řekl Luke.

„Vypadá to tak, že jo, pane? I když, jak říkám, on je vždycky takovej příjemnej a dobře se s ním povídá a vždycky má po ruce nějakej vtip nebo dobrý slůvko. Pravda ale je, že je prej těžký se mu postavit a že třeba s doktorem Humblebym měli pořád tasený kordy, jak se říká, než ten chudák umřel. To pro pana Abbota asi nebylo příjemný pomyšlení. Jo, když někdo umře, člověk nerad myslí na to, že mu třeba řek něco ošklivýho a už není možnost vzít to zpátky.“

Luke vážně …