Vždyť je to hračka

ŠESTÁ KAPITOLA
Barva na klobouky

Luke si zrovna přikládal sirku k cigaretě. Nečekanost její poznámky mu na okamžik ochromila ruku. Na vteřinu či dvě zůstal úplně nehybný a sirka dohořela a spálila mu prsty.

„Sakra,“ upustil sirku a zuřivě si protřepal ruku. „Promiň. Způsobila jsi mi nepěkný šok.“ Smutně se usmál.

„Vážně?“

„Ano,“ povzdychl si. „No jo, mě by asi dokázal prokouknout každý inteligentnější člověk. Historce o tom, že píšu knihu o folklóru, jsi nevěřila ani chvilku, vid?“

„Jen dokud jsem tě nespatřila.“

„A do té doby ano?“

„Ano.“

„Stejně to nebyla moc dobrá historka,“ poznamenal Luke kriticky. „Tedy každý samozřejmě může chtít napsat knihu, ale když sem přijede a tvrdí, že je bratranec — to ti nejspíš připadalo podezřelé, že?“

Bridget zavrtěla hlavou.

„To ne. Měla jsem na to vysvětlení — tedy myslela jsem si, že ho mám. Předpokládala jsem, že jsi na suchu — spousta mých a Jimmyho přátel je na tom podobně —, a tak jsem si myslela, že ti Jimmy toho bratrance navrhl, aby ti… no aby ti zachránil hrdost.“

„Ale když jsem přijel,“ řekl Luke, „připadal jsem ti okamžitě tak bohatý, že toto vysvětlení už nepřicházelo v úvahu?“

Její ústa se stočila do pomalé křivky úsměvu.

„Ale ne,“ odpověděla, „tak to nebylo. Prostě jsi k té historce nepasoval.“

„Jako že na to nemám, napsat knihu? Jen mě nešetři, ať mám jasno.“

„Ale ano, mohl bys napsat knihu — jenže ne takovou, o starých pověrách a pátrání v minulosti. Takové věci ne! Nejsi ten typ, kterému nějak zvlášť záleží na minulosti — možná dokonce ani na budoucnosti; pouze na přítomnosti.“

„Hm, aha.“ Ušklíbl se. „K čertu! Jsem z tebe nervózní od chvíle, kdy jsem přijel! Vypadáš tak zatraceně inteligentně.“

„To je mi líto,“ pravila Bridget suše. „Cos čekal?“

„Vlastně jsem o tom nepřemýšlel.“

Ale klidně pokračovala dál:

„Povrchní osůbku s mozkem jen tak velkým, aby si uvědomila svoje šance a chtěla se provdat za svého šéfa?“

Luke vydal zmatený zvuk. Chladně, ale pobaveně se na něj podívala.

„Celkem to chápu. Je to v pořádku. Nevadí mi to.“

Luke zvolil troufalý přístup.

„No, možná že to bylo něco vzdáleně podobného. Ale moc jsem o tom nepřemýšlel.“

Bridget pomalu řekla:

„Ne, to asi ne. Ty neskáčeš přes plot, dokud k němu nedojdeš.“

Ale Luke byl skleslý.

„Není pochyb, že jsem to všechno pěkně zbabral! Prokoukl mě i lord Whitfield?“

„Ale kdepak. Kdybys Gordonovi řekl, že jsi sem přijel studovat zvyky vodních brouků a psát o nich monografii, taky by tomu uvěřil. On je tak nádherně důvěřivý.“

„Stejně jsem nebyl ani trochu přesvědčivý! Byl jsem z toho nesvůj.“

„Vždyť jsem ti taky přistřihla křidélka,“ pravila Bridget. „Bylo mi to jasné. Docela jsem se ale bavila, musím přiznat.“

„No tohle! Inteligentní ženy bývají chladnokrevné a kruté.“

Bridget zamumlala:

„Člověk se musí na světě bavit, jak to jde!“ Na chvilku se odmlčela a pak řekla znovu: „Takže proč jste tady, pane Fitzwilliame?“

Dostali se oklikou zpět k původní otázce. Luke věděl, že k tomu musí dojít. V posledních několika vteřinách se snažil něco vymyslet. Teď vzhlédl a setkal se s jejíma bystrýma a zvědavýma očima, které mu vzdorovaly klidným a neuhýbajícím pohledem. Byla v nich i vážnost, již vůbec nečekal.

„Myslím, že by asi bylo lepší,“ řekl zamyšleně, „ti už nelhat.“

„Mnohem lepší.“

„Jenže pravda je trapná… Poslyš, udělala sis nějaký vlastní názor… tedy napadlo tě, proč jsem sem přijel?“

Pomalu a zamyšleně přikývla.

„Tak co sis myslela? Řekneš mi to? Myslím, že by to nějak mohlo pomoct.“

Bridget řekla tiše:

„Napadlo mě, že jsi přijel kvůli smrti té dívky, Amy Gibbsové.“

„Aha, tak proto! Toho jsem si všiml — tedy měl jsem pocit — vždycky když její jméno někdo vyslovil. Tušil jsem, že v tom něco je. Takže ty sis myslela, že jsem přijel proto?“

„A nepřijel?“

„Svým způsobem ano.“

Zmlkl a zamračil se. Dívka vedle něj seděla také mlčky a nehybně. Neřekla nic, aby nerušila proud jeho myšlenek.

Rozhodl se.

„Přijel jsem hledat něco, co možná vůbec neexistuje — na základě fantastické a pravděpodobně úplně absurdní a divoké hypotézy. Amy Gibbsová je součástí toho všeho. Chtěl bych zjistit, jak přesně zemřela.“

„Ano, myslela jsem si to.“

„Jenže proč sis to sakra myslela? Co je na její smrti tak… zkrátka co vzbudilo tvůj zájem?“

A Bridget odpověděla:

„Myslela jsem si celou dobu, že s tou její smrtí není něco v pořádku. Proto jsem tě vzala za slečnou Waynfleteovou.“

„Proč?“

„Protože ona si to myslí taky.“

„Aha.“ Luke si v duchu vybavil průběh návštěvy. Teď už chápal ty náznaky v chování bystré staré panny. „Myslí si stejně jako ty — že je na tom něco divného?“

Bridget přikývla.

„A co třeba?“

„Třeba ta barva na klobouky.“

„Co je s ní?“

„No, lidé si barvili klobouky před nějakými dvaceti lety — jednu sezónu jsi měl klobouk růžový, další sis koupil barvu a měl jsi ho tmavomodrý a pak sis zase třeba pořídil další lahvičku a měl jsi klobouk černý. Ale dneska jsou klobouky levné — jsou to bezcenné tretky, které se vyhodí, když vyjdou z módy.“

„A vyhodí je i děvčata z kruhů Amy Gibbsové?“

„Spíš bych si klobouk přebarvila já než ona! Na tom se dneska nic neušetří. A pak je tu ještě jedna věc — ta barva byla rudá.“

„No a?“

„Amy Gibbsová měla vlasy rudé jako mrkev!“

„Chceš říct, že to nejde dohromady?“

Bridget přikývla.

„K zrzavým vlasům si přece nevezmeš červený klobouk. Takové věci si muž neuvědomí, ale…“

Luke ji s naléhavou vážností přerušil:

„Ne — muž si takové věci neuvědomí. To je pravda, to do sebe zapadá.“

Bridget řekla:

„Jimmy má pár přátel ve Scotland Yardu. Nejsi náhodou…“

Luke jí skočil do řeči:

„Nejsem detektiv a nejsem ani žádný známý soukromý vyšetřovatel s kanceláří na Baker Street a tak dál. Jsem přesně to, co ti Jimmy řekl — policista ve výslužbě, který sloužil na Východě. Zkoumám tu záležitost kvůli jedné podivné příhodě, která se mi stala ve vlaku do Londýna.“

A stručně jí popsal rozhovor se slečnou Pinkertonovou a následné události, jež ho přivedly do Wychwoodu.

„Tak to vidíš,“ uzavřel vyprávění. „Je to neskute…