Vždyť je to hračka

PRVNÍ KAPITOLA
Spolucestující

Anglie!

Po tolika letech konečně Anglie!

Jak se mu tam asi bude líbit?

Tuto otázku si kladl Luke Fitzwilliam, když sestupoval po lodních schůdcích na molo. Tanula mu na mysli i po celou dobu, kdy čekal na celní odbavení. A naplno se mu vybavila, když konečně usedl do přistaveného vlaku.

Přijet do Anglie na dovolenou je něco jiného. Člověk rozhazuje spoustu peněz (to především!) a schází se se starými přáteli a dalšími lidmi, kteří jsou doma rovněž na návštěvě. Zkrátka bezstarostná atmosféra typu: „vždyť to není na dlouho, tak proč bych si neužil, zanedlouho se přece zase vracím“.

Teď už ale o návratu přemýšlet nemusel. Už před sebou neměl žádné horké a dusivé noci ani oslepující slunce s tropickou krásou bujné vegetace, už ho nečekaly žádné osamělé večery nad starými výtisky Times, které četl pořád dokola.

Teď byl zde, řádně převeden do důchodu a vybaven nevelkými soukromými finančními prostředky. Je gentleman, jenž se vrátil domů do Anglie a je pánem svého času. Jak s ním vlastně naloží?

Anglie! Anglie v červnový den, s šedivou oblohou a ostrým lezavým větrem. To není zrovna nejlepší den na uvítanou. A lidé, proboha, ti lidé! Jsou jich davy a všichni mají tváře stejně šedé jako nebe — ustarané a plné obav.

A ty domy — vyrostly všude jako houby po dešti. Protivné a nevábné domky! Kurníky v grandiózním stylu rozeseté po celém venkově!

Luke Fitzwilliam se odtrhl od krajiny za oknem vlaku a pohodlně se usadil, aby si přečetl právě zakoupené noviny Times, Daily Clarion a Punch.

Začal Clarionem. Skoro celý se věnoval dostihům v Epsomu.

Pomyslel si: Škoda, že jsme nedopluli už včera. Neviděl jsem derby od svých devatenácti.

Vsadil si na jednoho koně, a tak hledal názor dostihového dopisovatele na šance svého favorita. Zjistil, že jej reportér opovržlivě zatratil větou: „Další koně Jujube II., Mark’s Mile, Santony a Jerry Boy se s největší pravděpodobností vůbec neumístí. Nejpravděpodobnějším outsiderem je…“

Luka však nejpravděpodobnější outsider nezajímal. Podíval se na sázky. Na Jujuba II. se sázelo ve skromném poměru čtyřicet ku jedné.

Pohlédl na hodinky. Tři čtvrtě na čtyři. „Tak to už je po všem,“ pomyslel si. Kéž by byl vsadil na Clarigolda, jenž byl druhým favoritem.

Pak otevřel Times a pohroužil se do vážnějších věcí.

Ne však na dlouho, neboť nelítostně vyhlížejícího plukovníka v protějším rohu tak popudilo to, co si právě přečetl, že se o své rozhořčení musel podělit se svým spolucestujícím. Uplynulo půl hodiny, než jej unavila tiráda na „zpropadené komunistické agitátory“.

Pak plukovník konečně ztichl a s otevřenými ústy usnul. Brzy nato vlak zpomalil a vzápětí zastavil. Luke vyhlédl z okna. Stáli na zdánlivě prázdném nádraží s řadou nástupišť. O kus dál zahlédl na svém peronu stánek s novinami, kde visel nápis: Výsledky derby. Otevřel dveře, vyskočil a rozběhl se ke stánku. O chvilku později už s širokým úsměvem zíral na rozmazanou několikařádkovou zprávu vydanou po uzávěrce:

Výsledky derby:

1. Jujube II.

2. Mazeppa

3. Clarigold

Luke se usmál od ucha k uchu. Má na rozhazování sto liber! Starý dobrý Jujube II., jehož všichni tipaři tak opovržlivě zatracovali!

Stále s úsměvem na rtech složil noviny a otočil se — a za ním nic. Zatímco se radoval z vítězství Jujuba II., vlak nepozorovaně vyklouzl z nádraží.

„Kdy ten vlak k čertu zmizel?“ zeptal se zasmušilého nosiče.

Ten odpověděl:

„Jakej vlak? Žádnej tu nebyl od tří čtrnácti.“

„Teď tady stál. Vystoupil jsem z něj. Expres z přístavu.“

Nosič stroze pravil:

„Expres z přístavu nikde nestaví, až v Londýně.“

„Jenže zastavil,“ ujistil ho Luke. „Vystoupil jsem z něj.“

„Žádný zastávky nemá, až v Londýně,“ nenechal se zviklat nosič.

„Povídám vám, že zastavil tady u tohoto nástupiště a já jsem z něj vystoupil.“

Tváří v tvář faktům změnil nosič taktiku.

„To jste neměl dělat,“ prohlásil vyčítavě. „On tu nestaví.“

„Ale zastavil.“

„To akorát čekal na návěští. Neměl zelenou. To nebyla, jak byste řek‘, zastávka.“

„Nevyznám se v těchto drobných rozdílech tak dobře jako vy,“ řekl Luke. „Teď jde ale o to, co mám dělat?“

Nosič, muž pomalého myšlení, opakoval vyčítavě: „Neměl jste vylejzat.“

„To můžeme připustit,“ pravil Luke. „Chyba již stala se a cesty zpět není, neplačme nad tím, co napravit nelze, neb minulost mrtvá je a nevrátí se víc. A havran dí: ‚už víckrát ne‘. Život jde dál a kola se točí, a tak dál, a tak dál. Snažím se jen propracovat k otázce, co byste mi nyní radil vy, muž zkušený ve službě u dráhy?“

„Vy se mě jako ptáte, co máte dělat?“

„Takový byl můj záměr,“ řekl Luke. „Předpokládám, že existují nějaké vlaky, které zde staví, tedy skutečně oficiálně staví?“

„To si pište že jo,“ odvětil nosič. „Nejlepší byste to měl ve čtyři dvacet pět.“

„Pokud jede vlak ve čtyři dvacet pět do Londýna, je to pro mne ten pravý,“ prohlásil Luke.

Když byl o tom znovu ujištěn, začal se procházet po nástupišti. Velká tabule mu sdělila, že se nachází ve Fenny Clayton, kde se přestupuje do městečka Wychwood-under-Ashe. Krátce nato do stanice pomalu přisupěl vlak sestávající z jediného vozu, tlačeného zezadu staromódní lokomotivou, a usadil se na vedlejší koleji. Vystoupilo z něj šest či sedm lidí, kteří po můstku přešli na Lukovo nástupiště. Zasmušilý nosič náhle ožil a začal popojíždět sem a tam s velkým vozíkem plným beden a košů; pak se k němu přidal ještě jeden zřízenec lomozící konvemi s mlékem. Fenny Clayton se probudil.

Konečně dorazil s velkou důstojností vlak do Londýna. Vozy třetí třídy byly plné. První třídu tvořily jen tři a v každém pobýval jeden či více cestujících. Luke každé kupé bedlivě prozkoumal. V prvním, kuřáckém, seděl pán vojenského vzezření a kouřil doutník. Luke měl dojem, že už si dnes anglicko-indických plukovníků užil dost. Přešel tedy k druhému kupé, kde seděla unaveně vyhlížející elegantní mladá dáma, snad guvernantka, a s ní na první pohled živý, asi tříletý chlapeček. Luke rychle postoupil dál. Další dveře byly otevřené a uvnitř seděla jediná ce…