Vždyť je to hračka

TŘETÍ KAPITOLA
Čarodějnice bez koštěte

Slunce svítilo, když Luke přejel kopec a sjížděl do malého venkovského městečka Wychwood-under-Ashe. Koupil si ojetý Standard Swallow; a teď se na okamžik na svahu zastavil a vypnul motor.

Byl teplý a slunný letní den. Před Lukem leželo městečko, podivuhodně nezkažené moderní architekturou. Leželo tam nevinně a mírumilovně ve slunečním světle a sestávalo převážně z jedné dlouhé, různě se rozbíhající ulice, která se táhla podél převislého masivu pohoří Ashe. Městečko vypadalo zvláštně vzdálené a podivně nedotčené. Luke si pomyslel: Nejspíš jsem blázen. Celá ta věc je jen výplod fantazie.

Copak sem opravdu přijel slavnostně dopadnout vraha jen kvůli nějakému útržkovitému plácání jedné staré dámy či náhodou objevenému úmrtnímu oznámení? Potřásl hlavou.

„Takové věci se přece určitě nedějí,“ zamumlal si pro sebe. „Anebo ano? Luku, chlapče drahý, teď je na tobě, abys zjistil, jestli jsi ten nejdůvěřivější osel na světě, anebo jestli tě tvůj policajtský čenich přece jen přivedl na horkou stopu.“

Nastartoval, zařadil a pomalu se rozjel po klikaté silnici dolů. Stejně pomalu vjel i na hlavní ulici v městečku. Jak již bylo řečeno, Wychwood se v podstatě skládal z jediné základní ulice. Byly na ní obchody, malé georgiánské domky škrobeného a aristokratického vzhledu se schody vydrhnutými do běla a s naleštěnými klepadly a byly zde i malebné letní vilky s květinovými zahrádkami. Kousek stranou stál hostinec U Bellse a Motleyho. Měli tu i parčík a jezírko s kachnami, u něhož se tyčil důstojný georgiánský dům, který byl podle Luka na první pohled určitě cílem jeho cesty — rezidence Ashe. Ale když přijel blíž, spatřil na velké namalované ceduli, že je to muzeum a knihovna. O kus dál stála jakási anachronická, rozložitá bílá moderní budova ve strohém stylu, jež se nehodila k ostatním veselým a nenuceným domům v městečku. Luke usoudil, že je to určitě místní ústav a klub pro chlapce.

Právě u něj zastavil a zeptal se, jak se dostane k cíli své cesty.

Dozvěděl se, že rezidence Ashe je asi o půl míle dál; bránu uvidí po pravé straně.

Luke pokračoval ve směru jízdy. Bránu našel snadno; měla nové, umně tepané mříže. Vjel dovnitř, zahlédl mezi stromy červené cihly a zabočil na příjezdovou cestu. Tam jeho oči ohromila úděsná a nesmyslně obrovská stavba podobná hradu.

Zatímco na tu hrůzu civěl, zašlo slunce a on si náhle uvědomil, že se nad ním zlověstně tyčí pohoří Ashe. Náhlý poryv větru obrátil listí na stromech. V tom okamžiku vyšla zpoza rohu dívka.

Nečekaný poryv větru jí zvedl vlasy do vzduchu a Luke si vzpomněl najeden obraz, který kdysi viděl — „Čarodějnice“ od Nevinsona. Dlouhá a bledá jemná tvář a černé vlasy vlající ke hvězdám. Jen sednout na koště a vystřelit k měsíci…

Vydala se k němu.

„Vy jste určitě Luke Fitzwilliam. Já jsem Bridget Conwayová.“

Uchopil podávanou ruku. Teď ji viděl takovou, jaká byla, a ne v náhlém záchvatu fantazie. Vysoká, štíhlá, s podlouhlým jemným obličejem a trošku vpadlými lícními kostmi, výsměšně zdviženým černým obočím a černými vlasy a očima. Vypadá jako z nějakého jemného uměleckého leptu, napadlo ho. Byla nápadně krásná.

Měl cestou domů do Anglie kdesi v hlavě vžitý obrázek — anglickou dívku, uzardělou a opálenou, která hladí po šíji koně, sklání se a pleje květinový záhon, anebo vsedě natahuje ruce k ohni. Byla to hřejivá a půvabná představa…

Nevěděl, jestli se mu Bridget Conwayová líbí nebo ne, ale věděl, že se ten skrytý obrázek zachvěl a rozplynul — a začal mu připadat nicotný a hloupý…

Řekl:

„Moc mě těší. Musím se omluvit za to, že jsem se vám takhle vnutil. Jimmy ale tvrdil, že vám to nebude vadit.“

„Ale nám to nevadí. Jsme opravdu rádi.“ Najednou se usmála úsměvem, který jí roztáhl koutky širokých úst od ucha k uchu. „My jsme s Jimmym vždycky drželi spolu. A jestli píšete knihu o folklóru, tak tohle místo je pro vás jako stvořené. Přežívají tu různé legendy a máme zde řadu malebných zákoutí.“

„To je skvělé,“ řekl Luke.

Vydali se k domu. Luke se na něj znovu pokradmu podíval. Nyní rozpoznal stopy po kdysi strohém obydlí z doby královny Anny, jež někdo překryl a utlumil touto okázalou honosností. Vzpomněl si na Jimmyho slova, že dům původně patřil Bridgetině rodině. To však bylo v dobách, kdy byl bez příkras, pomyslel si zasmušile. Potajmu pohlédl na křivku Bridgetina profilu a na její dlouhé krásné ruce a užasl.

Může jí být takových dvacet osm nebo devět, říkal si. Vypadá chytře. A patří k těm lidem, o nichž člověk neví naprosto nic, pokud se sami nerozhodnou, že by měl vědět…

Vevnitř byl dům útulný a elegantně zařízený — s vkusem prvotřídního bytového architekta. Bridget Conwayová ho zavedla do pokoje plného knihoven a pohodlných křesel, kde stál u okna nízký stolek a u něj seděli dva lidé. Řekla:

„Gordone, tohle je Luke, něco jako bratranec jednoho mého bratrance.“

Lord Whitfield byl menší a napůl holohlavý. Obličej měl kulatý a bezelstný a v něm našpulená ústa a oči jako vařené angrešty. Byl oblečen do nedbale vyhlížejících venkovských šatů, které nesvědčily jeho postavě s vystouplým bříškem. Luka uvítal přívětivě.

„Moc rád vás poznávám, opravdu. Prý jste se právě vrátil z Východu? Tam je to určitě zajímavé. A píšete knihu, říkala Bridget. Někteří lidé tvrdí, že knih se dnes píše příliš mnoho. Já tvrdím, že ne — na dobrou knihu je vždycky místa dost.“

Bridget řekla: „Tohle je moje teta, paní Anstrutherová,“ a Luke si potřásl rukou s ženou ve středních letech s poněkud směšnými ústy.

Jak se Luke dozvěděl, paní Anstrutherová byla tělem a duší oddána zahradničení. Nikdy o ničem jiném nemluvila a její mysl neustále zaměstnávaly úvahy o tom, zda se nějaké vzácné rostlině bude dařit tam, kam ji chce zasadit.

Když si odbyla seznámení s Lukem, řekla:

„Víte, Gordone, ideální místo na skalku by bylo hned za růžovým sadem a pak byste mohl mít nádherné jezírko tam, kde pod svahem protéká potůček.“

Lord Whitfield se opět uvelebil v křesle.

„To domluvte s Bridget,“ pravil mírně. „Skalničky mi při…