Vždyť je to hračka

DRUHÁ KAPITOLA
Úmrtní oznámení

Jimmy Lorrimer byl jedním z Lukových starých kamarádů. A Luke také u Jimmyho bydlel při každé dovolené v Londýně. A právě s Jimmym si vyrazil za zábavou hned v ten večer, kdy přijel. Právě Jimmyho kávu popíjel druhého dne ráno, když ho tak příšerně bolela hlava, a právě Jimmymu neodpovídal, protože dvakrát po sobě četl stručný a bezvýznamný odstavec v ranních novinách.

„Promiň, Jimmy,“ omluvil se, když se vzpamatoval.

„Nad čím ses tak zahloubal — nad politickou situací?“

Luke se usmál.

„To se neboj. To ne, ale stala se taková podivná věc — tu roztomilou dámu, se kterou jsem jel včera ve vlaku, srazilo auto.“

„Zřejmě příliš věřila řidičům,“ prohlásil Jimmy. „Jak víš, že to byla zrovna ona?“

„Jistě, nemuselo by jít o ni. Ale jmenovala se stejně —Pinkertonová — a zabilo ji auto, když přecházela ulici Whitehall. Automobil nezastavil.“

„Pěkná lumpárna,“ řekl Jimmy.

„To ano. Chudák stará. Je mi jí líto. Připomínala mi tetu Mildred.“

„Ať už to auto řídil kdokoli, je to určitě jeho vina. Lidi dneska jezdí jako blázni. Mohu ti říct, že jsem za volantem bez sebe hrůzou!“

„A jaký vůz teď zrovna máš?“

„Ford V 8. Tedy povím ti, kamaráde…“

Konverzace se stočila k technickým záležitostem. Jimmy ji pak přerušil otázkou: „Co si to k čertu pro sebe mumláš?“ A Luke si pro sebe mumlal:

„Nejsou to jen pomluvy, moucha měla námluvy…“

Omluvil se.

„Taková písnička z dětství. Nechápu, proč jsem si na ni zrovna teď vzpomněl.“

Za více než týden náhle Luke při zběžném prohlížení titulní stránky Times polekaně vykřikl:

„Ať se propadnu!“

Jimmy Lorrimer vzhlédl.

„Co se stalo?“

Luke neodpověděl. Civěl na jedno jméno v novinách.

Jimmy zopakoval otázku.

Luke zvedl hlavu a podíval se na přítele. Měl ve tváři tak zvláštní výraz, že to Jimmyho překvapilo.

„Co se stalo, Luku? Vypadáš, jako bys právě uviděl strašidlo.“

Luke asi minutu či dvě neodpovídal. Pustil noviny, přešel k oknu a zase se vrátil. Jimmy ho sledoval s rostoucím údivem.

Luke se sesul do křesla a pak se předklonil.

„Jimmy, kamaráde, vzpomínáš, jak jsem se zmínil o té starší dámě, se kterou jsem jel ve vlaku ten den, kdy jsem připlul do Anglie?“

„O té, jak ti připomínala tetu Mildred? A kterou pak srazilo auto?“

„Přesně tu. Poslouchej, Jimmy. Ta paní mi tehdy vykládala jakýsi zdlouhavý nesmysl o tom, jak jede na Scotland Yard a chce jim tam vyprávět o nějakém větším počtu vražd. Že u nich v městečku řádí nějaký vrah, který má podle všeho na svědomí pěknou řádku mrtvých během dost krátké doby.“

„Neříkal jsi, že byla praštěná,“ poznamenal Jimmy.

„Nemyslel jsem si to.“

„Ale jdi, kamaráde, vraždy ve velkém…?“

Luke mu netrpělivě skočil do řeči:

„Nemyslel jsem si, že je blázen. Jen že má trochu bujnou fantazii, jak staré dámy občas mívají.“

„No dobrá, řekněme, že to tak mohlo být. Ale trochu na hlavu nejspíš taky byla, řekl bych.“

„Je jedno, co ty si myslíš, Jimmy. Teď něco já říkám tobě, ne?“

„No ale… tak ven s tím.“

„Vyprávěla mi to celkem podrobně a uvedla i jména jedné či dvou obětí. Potom řekla, že ji děsí, že ví, kdo bude další obětí.“

„No a?“ povzbuzoval ho Jimmy.

„Někdy ti z nějakého hloupého důvoďu v hlavě utkví jméno. A tohle jméno mi utkvělo, protože se rýmuje s tou pitomoučkou písničkou, kterou mi zpívali, když jsem byl malý. Nejsou to jen pomluvy, moucha měla námluvy…“

„Velmi duchaplné, ovšem, ale jaká je pointa?“

„Pointa je, ty blázne stará, že ten člověk se jmenoval Humbleby, doktor Humbleby. Ta moje dáma tehdy řekla, že další obětí bude doktor Humbleby, a to ji trápilo, protože byl ‚takový dobrák‘. Jeho jméno mi utkvělo v paměti kvůli té písničce, protože se s ní trochu rýmuje.“

„No a?“ zeptal se Jimmy. „Podívej se na tohle.“

A Luke mu podal noviny a ukázal prstem na zprávu v rubrice Úmrtí:

HUMBLEBY — 13. června ve svém domě v Sandgate v obci Wychwood-under-Ashe náhle zemřel MUDr. John Edward Humbleby, milovaný choť Jessie Rose Humblebyové. Pohřeb se koná v pátek. Pozůstalí prosí, aby smuteční hosté upustili od květinových darů.

„Vidíš to, Jimmy? Jméno i městečko souhlasí a doktor to je taky. Co z toho vyplývá?“

Jimmymu chvíli trvalo, než odpověděl. Jeho hlas zněl vážně, když konečně pravil nejistě:

„Řekl bych, že je to zatraceně podivná shoda okolností.“

„Myslíš, Jimmy? Vážně si to myslíš? Nic víc než to?“

Luke zase vstal a začal přecházet po místnosti.

„Co jiného?“ zeptal se Jimmy.

Luke se zprudka obrátil.

„Třeba bylo každičké slovo té upovídané babky pravdivé! Třeba je celé to fantastické vyprávění naprostá pravda!“

„Ale no tak, příteli! To by bylo trochu přehnané. Takové věci se přece nestávají.“

„A co případ Abercrombie? Ten snad ze světa nesprovodil pěknou řádku lidí?“

„Víc, než vyšlo najevo,“ řekl Jimmy. „Jeden můj známý měl bratrance, který tam dělal soudního lékaře. Trochu mi o tom vyprávěl. Abercrombieho dostali za to, že otrávil arzenem místního veterináře. Pak vykopali jeho ženu a ta ho v sobě měla taky dost. A je také poměrně jisté, že i jeho švagr zemřel stejným způsobem, a ani to ještě nebylo zdaleka všechno. Tenhle můj známý povídal, že podle neoficiálního názoru oddělal Abercrombie nejmíň patnáct lidí. Patnáct!“

„Přesně tak. Takže takové věci se skutečně stávají!“

„To ano, ale zase ne tak často.“

„Jakpak to víš? Možná že se stávají mnohem častěji, než si myslíš.“

„Teď promluvil britský policista z Východu! Copak ani v penzi nedokážeš zapomenout, že jsi policajt?“

„Když jsi jednou policajt, tak nejspíš navěky,“ řekl Luke. „Poslyš, Jimmy, představ si, že třeba než se ten Abercrombie úplně zbláznil a ty svoje vraždy doslova strčil policii pod nos, nějaká roztomilá upovídaná stará panna by prostě uhodla, co ten chlap provádí, a vydala se o tom říct někomu kompetentnímu. Myslíš, že by ji vůbec poslouchali?“

Jimmy se ušklíbl.

„To určitě!“

„Přesně tak. Byli by si řekli, že jí haraší. Zrovna jako ty. Anebo by řekli, že má příliš bujnou fantazii, protože má dlouhou chvíli. Tak jak jsem to řekl já. A všichni bychom se mýlili, Jimmy.“

L…