Vždyť je to hračka

OSMNÁCTÁ KAPITOLA
Porada v Londýně

Sir William Ossington, svým dávným kamarádům známý jako Billy Bones, hleděl nevěřícně na svého přítele.

„Copak jsi neměl dost zločinů v Mayang Straits?“ zeptal se ho naříkavě. „Tos musel přijet domů a plést se nám pod nohy?“

„Zločinnost v Mayang Straits se nekoná na masové bázi,“ řekl Luke. „Teď jsem na stopě člověka, který spáchal nejméně půl tuctu vražd — a prošlo mu to, aniž ho kdokoli třeba jen na vteřinu podezříval!“

Sir William si povzdychl.

„Stává se to. Na co se specializuje, na manželky?“

„Kdepak, tenhle typ to není. Nemyslí si ještě o sobě, že je Bůh — ale brzy bude.“

„Šílenec?“

„Nesporně, řekl bych.“

„Aha. Ale pravděpodobně není šílený podle zákona. Je v tom rozdíl, víš.“

„Domnívám se, že si je vědom povahy i důsledků svých činů,“ prohlásil Luke.

„Přesně tak,“ přikývl Billy Bones.

„Ale nemusíme se hašteřit o právní nuance. Nejsme ještě ani zdaleka u cíle a možná že se dál ani nedostaneme. Chci od tebe jen pár faktů, milý příteli. V den, kdy se jelo derby, došlo mezi pátou a šestou hodinou odpolední k nehodě na ulici. Jednu starou dámu u Whitehallu srazilo auto a z místa nehody ujelo. Jmenovala se Lavinie Pinkertonová. Chtěl bych, abys mi o tom našel co nejvíc informací.“

Sir William si povzdychl. „To ti mohu opatřit brzy. Mělo by mi na to stačit dvacet minut.“

Svému slovu dostál. Ještě než tato doba uplynula, hovořil už Luke s policistou, který nehodu vyšetřoval.

„Ano, pane, pamatuji si i podrobnosti. Většinu z nich mám tady,“ a ukázal na zprávu, kterou Luke právě studoval. „Bylo zahájeno vyšetřování, soudní pitvu provedl pan Satcherverell. Řidič vozu si vysloužil ostrou kritiku.“

„Vy jste ho našli?“

„Ne, pane.“

„Co to bylo za auto?“

„Je skoro jisté, že to byl rolls — veliký automobil, který řídil šofér. Na tom se shodli všichni svědkové. Většina lidí rolls royce pozná.“

„Poznávací značku nemáte?“

„Bohužel ne, nikoho nenapadlo se na ni podívat. Vlastně existovala jedna výpověd, že ta značka měla číslo FZX 4498, ale byl to omyl. Zahlédla ji nějaká žena a řekla to jiné ženě, která to sdělila mně. Nevím, zda to ta druhá žena popletla, ale nebylo to k ničemu.“

Luke se zeptal ostře: „Jak jste věděl, že to nebylo k ničemu?“

Mladý policista se usmál.

„FZX je poznávací značka vozu lorda Whitfielda. Tohle auto v inkriminovanou dobu stálo před Boomington House a šofér popíjel čaj. Měl dokonalé alibi — nepřipadá v úvahu, že by byl do toho zapleten. Automobil odjel až v osmnáct třicet, když z budovy vyšlo jeho lordstvo.“

„Aha,“ řekl Luke.

„Tak je to vždycky, pane,“ povzdechl si policista. „Polovina svědků zmizí dřív, než se na místo dostane konstábl a sepíše podrobnosti.“

Sir William přikývl.

„Usoudili jsme, že šlo patrně o značku, která se FZX 4498 podobá — nějaké číslo, co také začíná dvěma čtyřkami. Dělali jsme, co jsme mohli, ale žádné auto jsme nevypátrali. Prověřovali jsme několik podobných čísel, ale všichni měli uspokojivé alibi.“

Sir William se tázavě zahleděl na Luka. Luke potřásl hlavou. Sir William řekl: „Děkuji, Bonnere, to stačí.“

Když muž odešel, díval se Billy Bones dál na přítele tázavě.

„Tak co, Fitzi?“

Luke si povzdychl. „Všechno souhlasí. Lavinie Pinkertonová sem jela, aby to všechno vyklopila a řekla chytrým pánům ze Scotland Yardu o tom ohavném vrahovi. Nevím, jestli byste ji byli vyslechli… Asi ne…“

„Možná že ano,“ řekl sir William. „Takhle se k nám informace dostávají. Posloucháme i klepy a domněnky — ujišťuji tě, že ani takové věci neopomíjíme.“

„To si myslel i vrah. Nechtěl nic riskovat. A tak odstranil Lavinii Pinkertonovou, a i když byla jedna žena dost bystrá a všimla si poznávací značky, nikdo jí nevěřil.“ Billy Bones na židli nadskočil. „Nechceš snad říct…“

„Ale ano. Vsadím se, o co chceš,, že to byl Whitfield, kdo ji přejel. Nevím, jak to dokázal. Šofér v té době popíjel čaj. Tak či onak se Whitfield vyplížil ven a oblékl si řidičův plášť a čepici. Ale udělal to, Billy!“

„To není možné!“

„Ale je. Lord Whitfield spáchal nejméně sedm vražd, aspoň pokud já vím — a patrně o mnoho víc.“

„To není možné,“ opakoval sir William. „Drahý příteli, vždyť se mi s tím včera večer prakticky chlubil!“

„Je to tedy šílenec?“

„Šílenec to je, ale mazaný jako ďábel. Budete muset postupovat velmi obezřetně. Nesmí mít sebemenší podezření.“

Billy Bones zamumlal: „Neuvěřitelné…“

A Luke odpověděl: „Ale je to tak.“

Položil příteli ruku na rameno.

„Podívej, Billy, kamaráde, musíme se do toho pustit. Jsou tu fakta.“

A oba muži dlouho a vážně hovořili.

Následující den se Luke vrátil do Wychwoodu. Vyjel brzy ráno. Mohl se sice vrátit již předchozího večera, ale pocítil výraznou nechuť přespávat za dané situace pod střechou lorda Whitfielda či přijímat jeho pohostinnost.

Když projížděl Wychwoodem, zastavil vůz před domem slečny Waynfleteové. Služebná, která mu otevřela, na něj sice udiveně zírala, ale zavedla ho do malé jídel…