Prasklé zrcadlo

14.

Paní Bantryová klečela na kolenou. Den se hodil k pletí, půda byla hezky suchá. Jenže pletí nestačí. Ještě musí vytrhat bodláčí a pampelišky. Energicky proti každému plevelu bojovala.

Zadýchaná, ale vítězná vstala a přes živý plot se podívala na silnici. Trochu ji překvapil pohled na tmavovlasou sekretářku, jejíž jméno si nemohla vybavit, vycházející z veřejné telefonní budky nedaleko autobusové stanice na protějším chodníku.

Jak jen se jmenuje? Začíná písmenem B — nebo R? Ne, Zielinská, ano. Paní Bantryová si vzpomněla právě v okamžiku, kdy Ella přešla silnici na druhý chodník.

„Dobré jitro, slečno Zielinská,“ zavolala na ni přátelsky.

Ella nadskočila nebo spíš sebou trhla jako plašící se kůň, což paní Bantryovou udivilo.

„Dobrý den,“ pozdravila sekretářka a rychle dodala: „Zaskočila jsem si zatelefonovat. Naše linka dnes zlobí.“

Paní Bantryová se podivila ještě víc. Nechápala, proč se Ella Zielinská obtěžuje s vysvětlováním.

„Jak nepříjemné,“ odpověděla zdvořile. „Kdykoliv budete potřebovat, přijďte si zavolat ode mne.“

„Ach, upřímné díky…“ Ellu přerušil záchvat kýchání.

„Máte sennou rýmu,“ paní Bantryová okamžitě stanovila diagnózu. „Zkuste si dát užívací sodu do vody.“

„Už je mi dobře. Používám velmi účinný přípravek ve sprayi. Přesto vám děkuji za radu.“

Zatímco právě odcházela po příjezdové cestě, znovu kýchla.

Paní Bantryová za ní hleděla, ale pak obrátila oči na vlastní zahrádku. Dívala se na ni nespokojeně, ačkoliv nikde neviděla jediné stéblo plevele.

„Copak jsem stará, zvědavá ženská,“ mumlala si pro sebe, „že mě zajímá —“

Po vteřině zaváhání se poddala pokušení. Zachová se jako stará, zvědavá ženská, ať jdou všichni k čertu! Vešla dovnitř k telefonu, zvedla sluchátko a vytočila číslo. Ozval se strohý hlas s americkým přízvukem:

„Gossington Hall.“

„Tady je Bantryová z Východního domku.“

„Dobrý den, paní Bantryová. Hailey Preston. Poznali |jsme se v den slavnosti. Čím vám mohu posloužit?“

„Myslela jsem, že spíš já bych mohla pomoci vám, když váš telefon nefunguje —“

„Náš telefon že nefunguje?“ přerušil ji udiveně. „Vždyť je v pořádku! Jak jste k tomuto názoru dospěla?“

„Zřejmě jsem asi něco popletla. Někdy špatně slyším,“ zalhala bez uzardění.

Zavěsila, chvilku počkala, pak vytočila jiné číslo.

„Jane? U telefonu je Dolly.“

„Co si přeješ, Dolly?“

„V něčem se nevyznám. Zielinská telefonovala z veřejné budky na silnici a potom mi docela zbytečně vysvětlovala, že tam musela zajít, protože v domě nefunguje spojení. Já tam ale zavolala a linka je v pořádku.“ Odmlčela se a čekala na reakci.

„O-prav-du za-jí-ma-vé,“ protáhla slečna Marplová zamyšleně. „Proč asi?“

„Nu — zřejmě nechtěla, aby ji někdo slyšel.“

„Přesně tak.“

„A k tomu mohla mít spoustu důvodů.“

„Ovšem.“

„Zajímavé,“ řekla slečna Marplová znovu.

***

Nikdo nemohl být ochotnější pohovořit si než Donald McNeil. Přátelský zrzek pozdravil Dermota Craddocka radostně a zároveň nedočkavě.

„Jak pokračujete?“ zeptal se zvesela. „Nesete mi nějaké I mimořádné sousto?“

„Zatím ne. Snad později.“

„Jako obvykle chcete vytáčkami získávat čas. Jste všichni doslova ústřice! Ještě jste nedospěli do stadia, kdy si vyhlédnete někoho, aby vás popostrčil v pátrání?“

„Přicházím za vámi,“ usmál se Dermot Craddock. „Není v té odpovědi nějaký ošklivý dvojsmysl? Podezříváte snad z vraždy Heather Badcockové mě? Myslíte, že jsem ji otrávil omylem místo Mariny Greggové nebo že jsem od začátku plánoval zabít Badcockovou?“

„Nic takového jsem nevyslovil.“

„To byste ani při své korektnosti neudělal! Dobrá, tak se do toho dáme. Ano, byl jsem tam, měl jsem i příležitost, ale kde je motiv? Ten právě chcete poznat. Jaký jsem měl důvod?“

„Zatím jsem ho nezjistil,“ přiznal vrchní inspektor. „Velice jste mě uklidnil. Hned se cítím bezpečnější.“

„Zajímá mě pouze, co jste třeba spatřil.“

„To jste už slyšel — od místní policie. Velmi mě dotazem ponižujete. Byl jsem na místě vraždy prakticky jako její svědek. Měl bych vědět, kdo ji spáchal, a přitom to nevím. Zahanbeně přiznávám, že k případu té ubohé, milé ženy jsem se dostal až ve chvíli, kdy seděla v křesle, lapala po dechu a vzápětí natáhla bačkory. Uplatnil jsem se samozřejmě jako očitý svědek její smrti, vyneslo mi to sólokapra pro noviny — ale dál nic, a připouštím, že mě to mrzí. Měl jsem vyčmuchat víc. A mě neoblafnete, že jed byl určen pro Heather Badcockovou, takovou hodnou paní. Sice moc mluvila, ale za upovídanost se nevraždí — pokud ovšem oběť nemůže prozradit nějaké tajemství. Podle mého soudu by Heather Badcockové totiž nikdo žádné tajemství nesvěřil, ji tyhle věci nezajímaly. Ta vyprávěla jedině o sobě.“

„Jak se zdá, je toto všeobecně uznávaný názor,“ souhlasil Craddock.

„Přejděme teď ke slavné Marině Greggové. Určitě existuje spousta pádných důvodů k jejímu zavraždění. Závist, žárlivost, milostné pletky — to všechno patří do dramatu. A kdo zločin spáchal? Asi někdo, komu to dobře nemyslí. Tak zní moje mínění. Chtěl jste je slyšet.“

„Nejen je. Vyrozuměl jsem, že jste vystupoval po schodech přibližně ve stejnou dobu jako vikář a starosta.“

„Zcela správně, jenže to nebyl můj první příchod. Zaskočil jsem tam už předtím.“

„To jsem nevěděl.“

„Šel se mnou fotograf, měli jsme příkaz pořizovat reportáže z celého areálu. Dole jsme udělali pár záběrů starosty — házel kroužky o ceny, zasadil rýč k hledání zakopaného pokladu a účastnil se dalších atrakcí. Pak jsem se znovu vrátil nahoru — ani ne tak kvůli práci, ale na pár skleniček. Měli dobrý koktejl.“

„Rozumím. Dokázal byste si vzpomenout, kdo ještě byl na schodech ve chvíli, kdy jste po nich šel?“

„Margot Benceová z Londýna se svou kamerou.“

„Znáte ji dobře?“

„Ach, setkáváme se dost často. Je to obratné děvče, umí dělat zajímavé snímky. Fotografuje na všech společenských událostech, premiérách, slavnostních představeních i specializuje se na záběry z neobvyklých úhlů. Je bohemia. Stála výhodně v mezipatře v rohu odpočívadla, aby mohla vzít každého, kdo přichází zdola, i vítání, odehrávající se…