Prasklé zrcadlo

9.

„Takže místním vyšetřováním jste nic nezjistili?“ zeptal se vrchní inspektor a nabídl Franku Cornishovi cigaretové pouzdro.

„Vůbec nic. Neměla nepřátele, s nikým nevedla spory, s manželem vycházela dobře.“

„Což takhle sok nebo sokyně?“

Policista zavrtěl hlavou.

„Nic takového. Žádný náznak skandálu. Ji byste ani nemohl označit za sexy. Pracovala v řadě výborů a podobných věcí. Docházelo sice k drobným rivalitám, ale nic víc.“

„Neexistuje jiná, se kterou by se její muž chtěl oženit? Třeba v zaměstnání?“

„Pracuje v realitní agentuře Biddle a Russell spolu s Florií Westovou, trpící chronickým zánětem nosní mandle, a slečnou Grundleovou alespoň padesátnicí, která je plochá jako žehlící prkno. Žádná z nich v muži vzrušení nevyvolává. Přesto by mě brzký nový sňatek nepřekvapil.“

Craddock projevil zájem.

„Sousedka,“ vysvětlil Cornish. „Vdova. Když jsem k němu po zasedání poroty zaskočil, přišla do bytu, uvařila mu čaj a projevovala ochotu postarat se o něj. Tvářil se udivený a vděčný. Pokud vás zajímá můj názor, rozhodla se vzít si ho, ovšem on ještě nic netuší, chudák.“

„Co je to za ženskou?“

„Vypadá dobře,“ připustil Cornish. „Už není mladá, ale je hezká — cikánský typ. Kontrastní zbarvení pleti, tmavé oči.“

„Jak se jmenuje?“

„Bainová, Mary Bainová. Paní. Je vdova.“

„Co její manžel dělal?“

„Nemám tušení. Syn pracuje někde nedaleko a bydlí u ní. Působí klidným, vážným dojmem. Nicméně mám pocit, že jsem ji už někdy viděl.“ Pohlédl na hodinky. „Je za deset minut dvanáct. Dojednal jsem, že spolu ve dvanáct přijdeme do Gossington Hallu. Měli bychom vyrazit.“

***

Vždy mírné a zdánlivě nevnímavé oči Dermota Craddocka ve skutečnosti pečlivě zaznamenávaly obrysy sídla. Když jej tam inspektor Cornish odvedl a předal mladému Haileyi Prestonovi, taktně se vzdálil. Od té chvíle Dermot Craddock jen lehce pokyvoval hlavou, zatímco naslouchal přívalu výřečnosti pana Prestona, kterého považoval za mluvčího, asistenta či soukromého tajemníka — nebo směsici všech těchto funkcí — Jasona Rudda. Mluvil naprosto bez zábran, zabíhal do podrobností, neměnil příliš sílu zvuku a tón hlasu a kupodivu dokázal neopakovat se zbytečně často. Byl to příjemný mladík, usilující, aby každý, v jehož společnosti se právě nacházel, považoval jeho vlastní názory, podobné názorům doktora Panglosse, za ty nejlepší. Různými způsoby několikrát vyjádřil, jak událost zasáhla každého, v jehož přítomnosti k ní došlo, paní Marina je prý naprosto zničená a pan Rudd nevýslovně rozčilený, a že je nepochopitelné, jak se něco podobného mohlo přihodit. Může snad někdo trpět takovou alergií na léky? Uvedl to jen jako vlastní nápad, vždyť určité alergie přesahují meze. Vrchní inspektor Craddock ať prý počítá s veškerou spoluprací, jakou mohou Hellingforthské ateliéry a všichni jejich zaměstnanci poskytnout, ať klade libovolné otázky a jde kamkoliv uzná. Pomohou mu vším. Veškerý personál ateliéru choval paní Badcockovou v nejvyšší úctě, oceňoval její silné sociální cítění i vzácné úsilí, které věnovala nemocnici svatého Jana.

Sotva svůj projev dokončil, spustil totéž znovu — ne snad týmiž slovy, ale na stejné téma. Nikdo by nemohl projevovat větší dychtivost pomáhat. Zároveň se mu podařilo sdělit, jak tato záležitost vůbec nezapadá do celuloidového světa filmu či do životů pana Jasona Rudda, paní Mariny Greggové a ostatních zaměstnanců ateliéru. Asi po čtyřiačtyřicátém mírném přikývnutí se Dermotu Craddockovi podařilo využít krátké přestávky a říci:

„Tisíceré díky!“

Mírně, nicméně s konečnou platností pronesená slova pana Haileye Prestona zarazila.

„Vždyť ale —“ začal a tázavě se odmlčel.

„Smím vám teď klást otázky?“

„Jistě, jistě. Spusťte.“

„Zemřela zde?“

„Paní Badcocková?“

„Paní Badcocková. Na tomto místě?“

„Ano, ovšem, právě zde. Mohu vám dokonce ukázat, kde seděla.“

Stáli na rozšířeném odpočívadle. Hailey Preston zašel kousek do chodby a ukázal k příšernému dubovému křeslu.

„Prohlásila, že se necítí dobře, a usedla sem. Kdosi běžel pro nějaký lék a ona zatím zemřela. Právě tady.“

„Rozumím.“

„Nevím, jestli byla v ošetření nějakého lékaře. Kdyby ji byl upozornil, že nemá v pořádku srdce —“

„Srdce v pořádku měla,“ opáčil Dermot Craddock. „Byla docela zdravá. Zabila ji šesteronásobná dávka přípravku, jehož oficiální název se ani nepokusím vyslovit, ale který, pokud vím, je všeobecně známý pod jménem Calmo.“

„Znám ho,“ přisvědčil Hailey Preston. „I já jej někdy beru.“

„Opravdu? To je velmi zajímavé. Pomáhá vám?“

„Skvěle! Výborně! Povzbuzuje a zároveň uklidňuje, jestli mi rozumíte. Pochopitelně je nutno dodržovat dávkování,“ dodal.

„Jsou ho v domě větší zásoby?“ Věděl, jakou odpověď uslyší, ale otázku přesto položil s naprostou samozřejmostí.

„Zřejmě by se jej tady našly spousty,“ odvětil Preston s naprostou otevřeností. „Ve většině koupelen bude v lékárničce.“

„Což nám práci neusnadní.“

„Jistě,“ přikývl tajemník. „Třeba přípravek ta žena užívala sama a jak jsem už uvedl, dostavila se po větší dávce alergie.“

Craddock se zatvářil nepřesvědčivě a Hailey Preston si povzdychl.

„Víte jaké množství pozřela?“ zeptal se.

„Ovšem. Smrtelnou dávku a paní Badcocková žádný podobný lék neužívala. Pokud se nám podařilo zjistit, brala si nejvýš zažívací sodu nebo aspirin.“

Hailey Preston potřásl hlavou. „Máte před sebou vskutku záhadu. Opravdu.“

„Kde pan Rudd a paní Greggová přijímali hosty?“

„Přesně tady.“ Tajemník přistoupil k vrcholu schodiště. Vrchní inspektor Craddock se postavil vedle něj a podíval se na protější stěnu. V jejím středu visel známý obraz Madony s dítětem. Dobrá kopie italského malíře, usoudil. Matka v červenomodrém zvedá do výše malého Ježíška a ona i dítě se usmívají. Po obou stranách ústředních postav stojí nevelké skupinky osob a obracejí k dítěti oči. Jedna z nejkrásnějších maleb s tímto námětem, napadlo Craddocka. Úzká okna po levici i pravici obrazu zdůrazňovala kouzlo celého výjevu, ale vrchní inspektor v něm nenacházel nic, proč by měl v paní domu vyvolat výraz připomínající pa…