Prasklé zrcadlo

21.

Nazítří přišel k slečně Marplové unavený a stísněný inspektor Craddock.

„Posaď se a dopřej si pohodlí,“ vybídla jej. „Vidím, že máš za sebou velmi namáhavý den.“

„Těžce nesu porážku,“ vysvětlil Dermot tetě. „Dvě vraždy během čtyřiadvaceti hodin. Jsem neschopnější, než jsem se domníval. Dej mi šálek dobrého čaje a tenký chlebíček s máslem, tetičko Jane, a uklidni mě starými vzpomínkami na St. Mary Mead.“

Slečna Marplová soucitně mlaskla jazykem.

„Tyhle řeči nemají smysl, milý hochu, a nezdá se mi, že toužíš jen po čaji s namazaným chlebem. Zklamaní džentlmeni potřebují něco víc, než silný čaj.“ Jako obvykle podstatné jméno „džentlmeni“ vyslovila tónem, jímž se označují exotická zvířata. „Já bych ti poradila řádnou dávku whisky se sodou,“ dodala.

„Opravdu, tetičko? Nu, neodmítnu.“

„A já si naliju taky,“ řekla a vstala.

„Ach ne, zůstaň sedět, udělám to sám — nebo ta slečna Jak-se-jmenuje —“

„Jen ať nás slečna Knightová nevyrušuje. Svačinu mi přinese až za dvacet minut, takže máme na chvíli klid a pohodu. Chytře jsi přišel zahradou a ne hlavním vchodem. Můžeme si aspoň trochu nerušené popovídat.“

Přistoupila k příborníku v rohu, otevřela jej a vyňala odtud láhev, sifon a skleničky.

„Odhaluješ jedno překvapení za druhým. Netušil jsem, co skrývá tato skříň. Jestlipak tajně nepiješ, teto Jane?“

„No, no,“ napomenula jej. „Nikdy jsem nehlásala zásadu nenalít si doušek. Při rozčilení nebo leknutí je vždycky dobře dát si kapku něčeho silného. V takových chvílích je to neocenitelné. Nebo při nečekané návštěvě džentlmena. Tumáš!“ pravila a s výrazem vítězného triumfu mu podala sklenku. „A nemusíš si ze mne tropit žerty. Sedni si a odpočívej.“

„Ve tvém mládí byly dívky určitě báječné,“ ocenil Dermot.

„Asi bys mladé ženy, na které narážíš, považoval pro dnešní dobu za naprosto neschopné pomocnice. Od tehdejších děvčat nikdo nepožadoval, aby byly intelektuálky a jen velmi málo z nich mělo vysokou školu nebo jakékoliv akademické vzdělání.“

„Jsou důležitější vlastnosti než akademické vzdělání,“ namítl Dermot. „K nim patří umění rozpoznat, kdy muž potřebuje whisky se sodou, a poskytnout mu ji.“

Slečna Marplová se na něj láskyplně usmála.

„Teď vyprávěj,“ řekla, „nebo mi aspoň prozraď, kolik smíš.“

„Pravděpodobně víš tolik, co já. A nejspíš ještě něco navíc. Co třeba ta tvá ženská pro všechno, tvoje drahá slečna Knightová? Jestlipak nevraždila ona?“

„Proč by měla vraždit slečna Knightová?“ podivila se teta.

„Poněvadž je nejméně nápadná,“ vysvětlil Craddock. „Toto heslo se velmi často osvědčuje.“

„Vůbec ne,“ zdůraznila slečna Marplová. „Znovu a znovu opakuji — a nejen tobě, můj milý chlapče — mohu-li tě pořád ještě takto nazývat —, že vrahem je vždycky naopak nápadná osoba. Obyčejně se podezřívá manžel nebo manželka, a velmi často to skutečně manžel nebo manželka je.“

„Máš na mysli Jasona Rudda?“ Zavrtěl hlavou. „Ten Marinu zbožňuje.“

„Mluvím všeobecně,“ připomněla slečna Marplová důstojně. „Především zavražděná je paní Badcocková. Kladli jsme si otázku, kdo mohl něco takového provést, a bez úvahy jsme odpověděli, že pochopitelně manžel. Tuto možnost tedy bylo nutno prošetřit. Potom nás ale napadlo, že skutečnou obětí měla být Marina Greggová, a opět jsme začali hledat člověka s ní co nejtěsněji spjatého. Začali jsme tedy s Jasonem Ruddem, neboť manželé se velmi často svých žen chtějí zbavit — i když samozřejmě někdy si pouze přejí manželku odstranit, nicméně doopravdy to neudělají. Souhlasím s tebou, drahý synovce, že Rudd Marinu upřímně miluje. Mohl by to sice pouze obratně předstírat, ovšem tomu skoro nevěřím. Nevidím také žádný důvod, proč by toužil zbavit se jí. Pokud by se hodlal oženit s jinou, neexistuje nic jednoduššího než rozvod, o němž si troufám tvrdit, že ten je u filmových hvězd skoro běžnou záležitostí. Ani zisk by mu smrt manželky nevynesla. Není žádný chudák, má povolání, v němž jak vím vyniká. Musíme tedy hledat dál, třebas je to obtížné. Ano, velmi obtížné.

„Pátrání je pro tebe tím obtížnější, že filmový svět ti je naprosto cizí. Neznáš různé skandály a nevraživosti a všechno ostatní.“

„Vím víc, než si možná myslíš,“ opravila synovce teta. „Velmi pečlivě jsem si přečetla Filmový život, Zprávy ze světa filmu i Filmové novinky.“

Dermot Craddock se neubránil úsměvu.

„Musím přiznat, že s potěšením sleduji, jak tu sedíš a líčíš mi, kterým směrem se ubírá tvůj zájem o literaturu.“

„Ty časopisy považuji za velmi zajímavé,“ pokračovala slečna Marplová. „Články sice nejsou zrovna dobře psané a v určitém smyslu mi přinášejí zklamání, že jen málo se od mého mládí změnilo. Moderní společnost, Nejnovější klípky a další plátky byly jen souhrnem klevet a pomluv. Obíraly se pouze informacemi, kdo koho miluje a podobnými záležitostmi v podstatě stejnými, jako se právě odehrávají v St. Mary Meadu. A taky v Rozvoji. Lidská povaha je totiž všude stejná. Asi se vracíme k otázce, kdo mohl chtít smrt Mariny Greggové a přát si ji do té míry, že když napoprvé neuspěl, posílá výhružné dopisy a pokouší se o zločin znovu. Někdo snad trochu —“ velice jemně si zaťukala na čelo.

„Ano, něco by na tvých slovech mohlo být,“ přisvědčil Craddock, „ale vždycky se to neosvědčí.“

„Však vím,“ slečna Marplová kývla důrazně hlavou. „Kupříkladu druhý syn staré paní Pikeové, Alfréd, se zdál být úplně normální a rozumný, až trapně střízlivý, jestli rozumíš, co chci vyjádřit, ovšem podle všeho z psychologického hlediska byl zcela vyšinutý, jak jsem vyrozuměla. Opravdu nebezpečný. Podle líčení paní Pikeové vypadal naprosto šťastný a spokojený — a teď je v ústavu pro duševně choré ve Fairways. Pěkně tam s ním zacházejí a lékaři ho považují za velmi zajímavý případ, což se mu pochopitelně hrozně líbí. Nakonec všechno dobře dopadlo, jenže ona několikrát jen taktak unikla.“

Craddock v duchu probíral možnou obdobu někoho z okolí Mariny Greggové s druhým synem paní Pikeové.

„Ví někdo, co ten italský sluha dělal v Londýně, v den, kdy ho večer zabili? Pokud ovšem mi to smíš svěřit,“ dodala plaše.

„D…