Prasklé zrcadlo

7.

Zasedání koronerovy poroty bylo krátké a přineslo jen zklamání. Totožnost mrtvé potvrdil manžel a po něm vypovídal lékař. Heather Badcocková zemřela po požití čtyř gránů jedu s hrozně dlouhým jménem. Nezjistilo se, jak jí byl podán.

Porota byla odročena na čtrnáct dní.

Po jejím zakončení dohonil detektiv-inspektor Frank Cornish Arthura Badcocka.

„Dovolíte na slovíčko?“ zeptal se.

„Ovšem, zajisté.“

Arthur Badcock vypadal ještě hubenější a unavenější než jindy. „Nic nechápu, prostě nerozumím, co se stalo.“

„Mám venku vůz,“ oznámil Cornish. „Zavezu vás domů. Tam si pohovoříme v klidu, nerušené.“

„Díky. Máte pravdu, bude to příjemnější.“

Zastavili před úpravnou, modře natřenou brankou čísla tři v Arlingtonské samotě. Arthur Badcock šel napřed, inspektor jej následoval. Badcock vytáhl klíč, ale než jej zasunul do dveří, otevřela je zvnitřku žena, která v lehkých rozpacích ustoupila.

„Mary!“ zvolal Badcock překvapeně.

„Právě ti chystám čaj, Arthure. Napadlo mě, že ho budeš po návratu potřebovat.“

„Jsi opravdu pečlivá,“ pochválil ji Badcock vděčně. „Hm —“ zaváhal, „inspektor Cornisch a paní Bainová, sousedka,“ představil je vzájemně.

„Přinesu další šálek,“ řekla žena.

Zmizela a Arthur Badcock poněkud rozpačitě odvedl inspektora z haly vpravo do přijímacího pokoje s veselými kretonovými potahy.

„Je velice hodná,“ podotkl vdovec. „Vždycky byla.“

„Znáte se dlouho?“

„Ani ne. Seznámili jsme se teprve tady.“

„Bydlíte tu myslím dva roky. Nebo už tři?“

„Skoro tři,“ upřesnil Arthur, „ale paní Bainová se přistěhovala teprve asi před šesti měsíci. Její syn pracuje nedaleko, tak se tu po manželově smrti usadila a syn bydlí s ní.“

Vtom přišla z kuchyně paní Bainová s podnosem. Byla to snědá silnější žena kolem čtyřicítky s tmavýma očima i vlasy jako cikánka. V číhavém pohledu se tajilo cosi podivného. Podnos odložila na stůl a inspektor Cornisch prohodil zcela bezvýznamnou poznámku. Jakýsi profesionální instinkt jej varoval. Neunikl mu ostražitý výraz ani nepatrné trhnutí, když je Arthur představoval. Znal rozpaky, které vyvolává přítomnost člena policie, věděl však že k určité nejistotě může dojít ze dvou důvodů. Jedním je přirozený strach a úlek těch, kdo mohli bezděčně překročit zákon, ale existuje i další příčina a inspektor cítil, že právě to v tomto případě hraje roli. Podle jeho názoru měla paní Bainová kdysi co dělat s policií a proto teď zneklidněla a byla ve střehu. Umínil si zjistit o ní nějaké podrobnosti. Odmítla nabídnutý čaj s poznámkou, že musí domů a vytratila se.

„Zdá se to být milá paní,“ začal rozhovor inspektor Cornisch.

„Také je. Osvědčila se jako hodná, naprosto spolehlivá sousedka a nesmírně příjemná osoba,“ přikývl Badcock.

„Vaše žena se s ní přátelila?“

„Ne. Nikoliv, tak bych jejich vztah nenazval. Vycházely spolu dobře jako sousedky, nic víc!“

„Rozumím. Teď, pane Badcocku, potřebujeme od vás co nejvíc informací. Výrok poroty vámi jistě otřásl.“

„Taky že ano, inspektore, ačkoliv samotnému mi bylo jasné, že není všechno v pořádku, poněvadž Heather vždycky kypěla zdravím. Prakticky jediný den nestonala. Její smrt je mi nepochopitelná, jestli mně rozumíte, inspektore, naprosto nepochopitelná. Co je ten lék s dlouhým názvem?“

„Je prodáván pod jménem snadnějším k zapamatování. Calmo. Setkal jste se s ním někdy?“

Arthur Badcock zavrtěl zmateně hlavou.

„Je známější v Americe než tady,“ pokračoval inspektor. „Pokud vím, tam jej předpisují docela běžně.“

„K čemu je?“

„Jak jsem vyrozuměl, vyvolává spokojený a vyrovnaný duševní stav. Berou ho pacienti v zátěžových situacích — při úzkostech, depresích, melancholii, nespavosti a v dalších případech. Správně dávkovaný není nebezpečný, avšak užívat jej v nadměrném množství není radno. Zdá se, že vaše žena spolkla šestinásobek normální dávky.“

Badcock inspektora pozorně sledoval. „Heather v životě nic takového neužívala,“ řekl. „Vím to určitě. Nebyla přívrženec léků. Nikdy netrpěla depresemi nebo úzkostmi. Patřila k těm nejveselejším ženám, jaké si vůbec dokážete představit.“

„Věřím vám. A žádný doktor jí nic podobného nepředepsal?“

„Ne — určitě ne. Tím jsem si jist.“

„U koho se léčila?“

„Patřila k doktoru Simsovi, ale nevěřím, že u něj vůbec byla za dobu, co tu bydlíme.“

„Nezdá se tedy, že patřila k pacientkám, které takové prostředky potřebují nebo si na ně navykly,“ řekl Cornish zamyšleně.

„Rozhodně ne, inspektore. Musela jed spolknout pouze omylem.“

„Takový omyl si lze jen těžko představit. Co jedla a pila odpoledne?“

„Počkejte. K obědu —“

„K obědu se vracet nemusíte. V takovém množství droga účinkuje rychle, náhle. Co měla odpoledne?“

„Zašli jsme do stanu s občerstvením. Byl tam strašný nával, ni…