Prasklé zrcadlo

23.

Při Gilchristově příchodu Jason Rudd vzhlédl.

„Dole čeká jedna stará dáma,“ oznámil doktor. „Vypadá přinejmenším jako stoletá. Chce s tebou mluvit, nedá se odbýt a je odhodlaná čekat až do odpoledne, nebo snad do večera a řekl bych, že tu klidně stráví i noc Něco závažného ti prý musí sdělit. Já na tvém místě bych ji přijal.“

Jason odtrhl oči z desky stolu. Tvář měl bílou a strhanou. „Je blázen?“

„Není. Ani trochu.“

„Nechápu proč bych —, ale tak dobře — pošli ji nahoru. Teď už na ničem nezáleží.“

Gilchrist přikývl, vyšel z pokoje a zavolal Haileye Prestona.

„Pan Rudd vám přece jen může věnovat pár minut, slečno Marplová,“ oznámil pak tajemník, když se znovu u návštěvnice objevil.

„Díky, je velmi laskav,“ pravila, zatímco vstávala. „Pracujete už dlouho u pana Rudda?“ položila mu otázku.

„Ovšem, celé dva a půl roku. Mám na starosti veškerý styk s veřejností.“

„Chápu.“ Stará slečna na něj zamyšleně upřela zrak. „Velice mi připomínáte muže jménem Gerald French.“

„Opravdu.? A co ten Gerald French dělal?“

„Dost málo, zato dovedl velmi dobře mluvit.“ Povzdychla si. „Měl smůlu v minulosti.“

„Neříkejte?“ Hailey Preston se trochu zarazil. „Jak vypadala jeho minulost?“

„Nebudu o ní mluvit. On sám o ní nerad vyprávěl.“

Jason Rudd vstal od psacího stolu a překvapeně si prohlédl štíhlou starou dámu, která k němu přicházela.

„Přála jste si se mnou hovořit,“ pronesl. „Co pro vás mohu udělat?“

„Smrt vaší ženy mě velice dojala,“ řekla návštěvnice. „Vidím, že i vás se hluboce dotkla a věřte mi, že bych vás teď ne vyrušovala s projevem soustrasti, kdyby má přítomnost zde nebyla naprosto nutná. Některé okolnosti se však musí objasnit, aby netrpěl nevinný.“

„Nevinný? Nevím, kam míříte.“

„Arthur Badcock. Je právě vyslýchán na policii.“

„V souvislosti se smrtí mé ženy? To je hloupost, naprostý nesmysl. Vždyť Marinu vůbec neznal.“

„Znal ji,“ opáčila slečna Marplová. „Kdysi byl jejím manželem.“

„Arthur Badcock? Přece měl — měl Heather. Nemýlíte se snad trošku?“ otázal se laskavě a omluvně.

„Obě byly za něj provdány,“ vysvětlila slečna Marplová.

„Vaši ženu si bral, když byla ještě velice mladá, než odešla k filmu.“

Jason Rudd zavrtěl hlavou.

„První muž mé manželky se jmenoval Alfred Beadle. Prodával nemovitosti. Nehodili se k sobě a takřka hned se rozvedli.“

„Pak tedy si Alfred Beadle změnil jméno na Badcock,“ poučila režiséra návštěvnice. „Pracuje ve zdejší realitní kanceláři. Kupodivu, že někteří lidé neradi mění svůj obor a chtějí dělat stále totéž. V tom také vidím důvod, proč ho Marina neuznala za vhodného partnera. Nemohla by s ním vydržet.“

„Svým výrokem jste mě velmi překvapila.“ y „Mohu vás ujistit, že si nevymýšlím a nebásním. Mluvím s vámi zcela střízlivě a věcně. Na malém městě se různé pověsti šíří velmi rychle — ačkoliv trvá o něco déle, než se donesou do Hallu,“ dodala.

„Nu —“ Jason Rudd zaváhal, nevěda, jak pokračovat, až nakonec pochopil situaci, v níž se nachází. „Proč vlastně jste za mnou přišla, slečno Marplová?“ zeptal se.

„Ráda bych si — jestli dovolíte — stoupla na místo nad schody, kde jste vy a vaše žena v den slavnosti přijímali hosty.“

Vyslal k ní rychlý, pochybovačný pohled. Měl snad nakonec před sebou dalšího lovce senzací? Nicméně tvář staré slečny byla vážná a klidná. „Beze všeho,“ svolil, „jak je libo. Pojďte se mnou.“ Odvedl ji nahoru po schodišti, kde se zastavil na rozlehlém odpočívadle, vzniklém po vybourání stěny.

„Po odchodu Bantryových z tohoto domu jste zde provedli hodně prospěšných změn,“ pochválila slečna Marplová. „Přestavba se mi líbí. Tak počkejte: tady asi stály stolky a vy a paní Marina jste mohli být —“

„Manželka vítala hosty zde.“ Ukázal na určité místo. „Lidé přicházeli po schodech, ona každému podala ruku a pak jej předala mně.“

„Tedy zde,“ ujasnila si slečna Marplová. Zaujala stanoviště Mariny Greggové a setrvala na něm bez hnutí.

Udivený režisér ji pozoroval se zájmem. Poněkud zvedla pravici, jako k potřesení ruky, a pohlédla dolů na schody, jako by chtěla zjistit, kdo po nich přichází. Nakonec se zadívala přímo před sebe. Na zdi v polovině schodů visel velký obraz, kopie starého italského mistra, a po jeho obou stranách se nacházela okna; jedno skýtalo výhled do zahrady, druhé na střechu stáje a větrnou korouhvičku Slečnu Marplovou však žádné z nich neupoutalo Upírala oči přímo na obraz.

„To důležité uslyšíte ihned,“ podotkla. „Paní Bantryová mi vylíčila, jak vaše žena zírala na obraz prázdným pohledem.“ Slečna se zadívala na bohatě řasené červenomodré roucho Madony, usmívající se s lehce zakloněnou hlavou na Ježíška, kterého zvedala v náručí. „Belliniho Usměvavá Madona“, podotkla. „Obraz s náboženským námětem, ale zároveň znázornění šťastného mateřství. Dáte mi za pravdu, pane Rudde?“

„Plně s vámi souhlasím.“

„Teď už chápu,“ pokračovala stará dáma, „naprosto všemu rozumím. Ta záležitost je docela prostá, nemyslíte?“ Upřela zrak na Rudda. „Prostá?“

„Tuším, že víte, jak prostá…“ Zdola zaznělo zazvonění.

„Asi vám dobře nerozumím,“ odpověděl režisér a podíval se ze schodiště dolů, odkud bylo slyšet hlasy.

„Přišel inspektor Craddock,“ prohodila slečna Marplová. „Poznávám ho po hlase.“

„Ano, zdá se to být Craddock.“

„I on chce s vámi mluvit. Vadilo by vám příliš, kdyby sem k nám přišel?“

„Pokud jde o mne tak vůbec ne. Bude-li souhlasit.“

„Myslím, že souhlasit bude,“ přikývla slečna Marplová. „Teď už nám přece nezbývá mnoho času. Nastává okamžik, kdy si musíme vyjasnit, co se stalo.“

„Řekla jste, že záležitost je prostá.“

„Tak prostá, až byla přehlédnuta,“ posteskla si slečna Marplová.

V té chvíli vystoupil po schodech obstarožní sluha a ohlásil návštěvu inspektora Craddocka.

„Požádejte ho, ať přijde za námi,“ přikázal Jason Rudd.

Sluha opět zmizel a zakrátko už Dermot Craddock vystupoval po schodech.

„Ty jsi tady?“ přivítal tetu. „Jak ses sem dostala?“

„Indiem.“

Jason Rudd její odpověď jako mnozí jiní nepochopil a protože stál trochu za slečnou Marplovou, mohl si dovolit zaťukat si s tázavým výrazem n…