Prasklé zrcadlo

11.

Ella, která Craddocka klidně pozorovala svými velkými skly v kostěných obroučkách, připadala mu až neuvěřitelně schopná. Věcně a hbitě vytáhla ze zásuvky strojem popsaný list a podala mu jej.

„Pevně věřím, že tam jsou jména všech návštěvníků, ačkoliv je možné, že tu pár dodatečně pozvaných místních obyvatel uvedeno není. Tím mám na mysli ty, kdo odešli dřív, nebo jsme je v parku nenašli a neuvedli nahoru. V podstatě je soupis úplný.“

„Dokonalá práce,“ pochválil Craddock.

„Díky!“

„Zeptám se teď jako naprostý nezasvěcenec — potřebujete pro své zaměstnání vysokou kvalifikaci?“

„Člověk se musí zaučit.“

„Co vaše práce vlastně představuje? Jste snad jakýsi styčný důstojník mezi ateliéry a Gossington Hallem?“

„Ne. S ateliéry nemám nic společného, ledaže přijímám nebo naopak vyřizuji vzkazy. Mou povinností je starat se o společenské závazky Mariny Greggové a do jisté míry dohlížet na běh domácnosti.“

„Práce se vám líbí?“

„Připadá mi docela zajímavá a je skvěle placená. O vraždě se ale ve smlouvě nemluvilo,“ dodala suše.

„Hodně vás překvapila?“

„Dokonce tolik, že se vás chystám zeptat, věříte-li, že to vražda opravdu byla.“

„Šestinásobná dávka hy-ethyl-mexine-atakdále může být stěží něco jiného.“

„Třebas nešťastná náhoda.“

„A jak si představujete, že by k takové nešťastné náhodě mohlo dojít?“

„Snadněji, než se domníváte. Neznáte totiž zdejší zvyklosti. Tento dům je prostě plný drog všeho druhu. Slovem drogy nemyslím ovšem narkotika, nýbrž řádně předepisované léky, nicméně u většiny z nich pokud vím není smrtelná dávka o mnoho větší než léčebná.“

Craddock přikývl.

„Lidem od divadla a od filmu kupodivu v něčem vynechává i inteligence. Někdy mi připadá, že čím větší umělec, tím větší nešika v denním životě.“

„V tom můžete mít pravdu.“

„Nemyslíte, že při všech těch lahvičkách, prášcích, kapslích, tabletách a užívání chvíli utišujícího prostředku, pak zase pro změnu povzbuzujícího, nebo braní pilulek ke zvýšení energie se může leccos zaměnit?“

„Nechápu, jak vaše poznámka zapadá do našeho případu.“

„Nu, řekla bych, že značně. Někdo z hostí si chce třeba vzít své sedativum nebo naopak něco k posílení, nasype tedy z lahvičky, kterou nosí stále při sobě prášek do skleničky, ale protože právě s někým mluví nebo snad zapomněl, jaké množství brává, může ho dát příliš mnoho. V roztržitosti se potom vzdálí a dejme tomu přijde paní ta a ta, skleničku s lékem zvedne v domnění, že je její, a vypije ji. Nepovažujete tuto možnost za pravděpodobnější než kteroukoliv jinou?“

„Snad nepředpokládáte, že policie nepátrala i v tomto směru?“ podivil se vrchní inspektor.

„To ne, ale bylo tam spousta lidí a všude stály skleničky s nápoji. Dost často se přece stane, že sáhnete po cizí sklence a napijete se z ní.“

„Vy tedy nevěříte, že Heather Badcocková byla otrávena záměrně? Takže podle vás vypila cizí koktejl?“

„Nedovedu si představit pravděpodobnější řešení.“

„V tom případě muselo jít o skleničku Mariny Greggové,“ nadhodil Craddock opatrně. „Uvědomujete si, co říkáte? Herečka jí přece podala vlastní sklenku.“

„Nebo tu, kterou za vlastní považovala,“ opravila jej sekretářka. „Už jste s Marinou hovořil nebo ještě ne? Je velmi roztržitá, zvedne kteroukoliv skleničku, o níž se domnívá, že je její, a obsah vypije. Vidím to každou chvilku.“

„Užívá Calmo?“

„Jistě — jako my všichni.“

„Vy také, slečno Zielinská?“

„Někdy musím,“ připustila. „Tenhle návyk je totiž dost rozšířený.“

„Rád si promluvím s paní Greggovou. Zdá se mi, že —. stůně už velmi dlouho.“

„Podléhá rozmarům,“ ušklíbla se Ella. „Ráda se předvádí, abyste rozuměl. Ta by neunesla pocit, že snad měla být zavražděna ona.“

„Vy byste to dokázala, slečno Zielinská?“

80

„Máte-li kolem sebe neustálý rozruch,“ prohodila Ella suše, „vznikne ve vás touha reagovat naprosto opačně.“

„Jste hrdá na to, že při otřesné tragédii nehnete brvou?“

Zamyslela se.

„Snad to skutečně není pěkná vlastnost, ale kdo si ji nevypěstuje, pravděpodobně se sám zblázní.“

„Je paní Greggová nepříjemný zaměstnavatel?“

Tuto příliš osobní otázku považoval Dermot Craddock za určitý test. Pokud sekretářka zvedne obočí a mlčky se tím zeptá, jak dotaz souvisí s vraždou paní Badcockové, bude on sám muset přiznat, že s ní nesouvisí vůbec. Zajímalo jej ovšem, zda-li se Ella s chutí o Marině rozpovídá.

„Je velká umělkyně. Má v sobě kouzlo, které obzvlášť ve filmu obdivuhodně vynikne, a proto si vážím možnosti pro ni pracovat. Osobně je ale dračice.“

„Ach!“ vydechl Craddock.

„Neumí se mírnit. Hned se vznáší ve výšinách, vzápětí spadne zas docela dolů a vždycky všechno strašně přehání. Je náladová a o spoustě věcí se před ní nesmí mluvit nebo se o nich byť jen zmínit, poněvadž ji rozrušují.“

„Co třeba?“

„No samozřejmě nervové zhroucení nebo sanatorium pro duševně choré. Je naprosto pochopitelné, že na tohle je citlivá. A rozčilí ji všechno, co se týká dětí.“

„Dětí? V jakém smyslu?“

„Vadí jí pohled na ně nebo vyprávění o šťastném manželství s dětmi. Novinka o těhotné ženě nebo o porodu v ní okamžitě vyvolá pocit zoufalství. Abyste rozuměl — sama už další dítě mít nemůže a to jediné, které se jí narodilo, je blbeček. Věděl jste to?“

„Něco jsem slyšel, ano. Velmi smutné a žalostné. Ale po tolika letech by se dalo čekat, že trochu zapomene.“

„Nezapomněla. Je tím posedlá a vzpomínku v sobě neustále přiživuje.“

„Co tomu říká pan Rudd?“

„Nešlo o jeho dítě, ale o chlapečka z Marinina předchozího manželství s Isidorem Wrightem.“

„Ach ano, z předchozího manželství. Kde teď Wright žije?“

„Na Floridě. Znovu se oženil,“ odvětila Ella pohotově.

„Soudíte, že si Marina Greggová vytvořila v životě nepřátele?“

„Ne mnoho — totiž ne víc, než většina lidí. Vždycky dochází ke scénám kvů…