Mrtvá v knihovně

KAPITOLA PÁTÁ

Obyvatelé St. Mary Meadu nepamatovali již léta tak vzrušující ráno. První roztrušovatelkou opojných zpráv byla slečna Wetherbyová, zatrpklá stará panna s dlouhým nosem. Zaběhla ke své sousedce, slečně Hartnellové, se kterou se přátelila. „Nezlobte se na mě, drahá, že jsem přišla tak časně, ale napadlo mě, že jste snad dosud neslyšela tu novinu.“

„Copak je nového?“ zeptala se slečna Hartnellová. Mluvila hlubokým basem a neúnavně navštěvovala chudé, ať se sebevíc vyhýbali její péči.

„Neslyšela jste o té mrtvole mladé ženy, která byla nalezena dnes ráno v knihovně plukovníka Bantryho?“

„V knihovně plukovníka Bantryho?“

„Ano. To je strašné, že?“

„Chudinka jeho paní!“ Slečna Hartnellová se snažila zamaskovat hluboké uspokojení.

„Opravdu chudinka. Nevěřím, že by o něčem věděla.“

Slečna Hartnellová poznamenala kriticky: „Věnovala se více zahradě než svému manželovi. Muže musíte pořád hlídat – pořád,“ opakovala divoce.

„Já vím, já vím. Je to opravdu děsné.“

„Copak tomu asi řekne Jane Marplová? Myslíte, že o tom něco ví? V tomhle se tak dobře vyzná.“

„Jane Marplová jela do Gossingtonu.“

„Cože? Dnes ráno?“

„Velice brzy. Před snídaní.“

„No ovšem! To se dalo čekat. Tak se mi zdá, že to přehání. Opravdu, Jane strká ráda do všeho nos, já tomu ale říkám neslušnost.“

„Ale paní Bantryová pro ni poslala.“

„Paní Bantryová pro ni poslala?“

„Ano. Přijelo pro ni auto. Řídil ho Muswell.“

„Můj bože! To je ale zvláštní.“

Minutu nebo dvě ztichly a zažívaly novinky. „Čí je to mrtvola?“ zeptala se slečna Hartnellová.

„Znáte tu hroznou ženskou, která sem jezdí s Basilem Blakem?“

„Ta strašná blondýnka odbarvená kysličníkem?“

Slečna Hartnellová žila trochu v minulosti. Nedospěla ještě od peroxidu k přelivu. „Ta, co se válí na zahradě a nemá prakticky nic na sobě?“

„Ano, moje milá. Ležela tam na rohožce před krbem, uškrcená!“

„Ale co vás nemá – v Gossingtonu?“ Slečna Wetherbyová přikývla tváříc se neurčitě. „Takže plukovník Bantry také –“ Slečna Wetherbyová opět přikývla. „Ach!“

A dámy se odmlčely a vychutnávaly toto nové obohacení maloměstského skandálu. „Musela to být ale zkažená ženská!“ zahýkala se spravedlivým rozhořčením slečna Hartnellová.

„Úplně zhýralá, úplně!“

„A plukovník Bantry – takový tichý, milý muž –“

Slečna Wetherbyová dodala s nádechem pikantnosti: „Tichá voda, břehy bere. Jane Marplová to vždycky tvrdí.“

Mezi posledními, ke kterým se ta novinka donesla, byla paní Price Ridleyová. Tato bohatá a pánovitá vdova bydlela ve velkém domě poblíž fary.

O vraždě jí pověděla služebná Clara. „Víš jistě, že to byla žena, Claro? A našli ji mrtvou na rohožce před krbem u plukovníka Bantryho?“

„Ano, milospaní. A říká se, milospaní, že neměla vůbec nic na sobě, ani nitku.“

„To stačí, Claro. Nemusíš zacházet do podrobností.“

„Ne, milospaní, říká se, milospaní, že nejprve mysleli, že je to ta mladá dáma od pana Blaka – co s ním jezdí na sobotu do Nového domu pana Bookera. Ale teď říkají, že to je úplně jiná mladá dáma. A ten mládenec z rybárny povídal, že by si něco takového o panu plukovníkovi Bantrym nikdy nepomyslel – a že by od něj kůrku chleba nevzal a vůbec.“

„Milá Claro, na světě je mnoho zla,“ řekla paní Ridleyová. „Měla by to být pro tebe výstraha.“

„Ano, milospaní. Matka by mi nikdy nedovolila jít do místa, kde je v domě pán.“

„To je správné, Claro,“ chválila paní Ridleyová.

Paní Ridleyová bydlela jen pár kroků od fary. Štěstí jí přálo a našla faráře v pracovně. K tomuto jemnému muži středního věku se všechny novinky donesly až naposled.

„Taková hrůza,“ řekla paní Ridleyová, dosti těžce oddychujíc, šla totiž dost rychle. „Milý pane faráři, považovala jsem za nutné požádat vás o radu, promluvit si o tom s vámi.“

Zdálo se, že pan Clement je trochu polekán.

„Stalo se snad něco?“

„Jestli se něco stalo?“ Paní Price Ridleyová dramaticky opakovala otázku. „Ten nejhorší skandál! Něco takového by nikoho z nás ani nenapadlo. Úplně nahá, zhýralá žena, uškrcená na rohožce před krbem u plukovníka Bantryho.“

Farář ji upřeně pozoroval. „Je vám – je vám opravdu dobře?“

„Vůbec se nedivím, že tomu nevěříte! Já jsem tomu ze začátku také nevěřila! To mužské pokrytectví! Po všechna ta léta!“

„Prosím vás, řekněte mi přesně, co se vlastně přihodilo.“

Paní Ridleyová začala zeširoka vyprávět. Když skončila, řekl pan Clement mírně: „Ale není v tom přece nic, co by nasvědčovalo, že pan plukovník Bantry je do toho zapleten, či snad ano?“

„Milý pane faráři, znáte špatně tento svět! Povím vám malou historku. Minulý čtvrtek – nebo to bylo ten čtvrtek předtím – dobrá, na tom nesejde – jela jsem vlakem do Londýna. Plukovník Banty seděl ve stejném kupé. Připadalo mi, že je velice roztržitý. Skoro celou cestu byl ponořen do Timesů. Víte, jako by nechtěl mluvit.“ Farář přikývl. Plně Bantryho chápal.

„V Paddingtonu jsem se rozloučila. Nabídl se, že mi sežene taxi, ale já jsem jela autobusem dolů na Oxford Street, on však do jednoho taxi nastoupil a zřetelně jsem slyšela, jak řekl řidiči, aby ho zavezl – kam myslíte?“ Pan Clement se pátravě podíval.

„Na adresu v St. John’s Wood!“ Paní Ridleyová se zatvářila vítězně a udělala přestávku. Farář vůbec nic nepochopil. „Myslím, že tohle to dokazuje,“ dodala paní Price.

V Gossingtonu seděla paní Bantryová se slečnou Marplovou v přijímacím pokoji. „Víš, jsem ráda, že tu mrtvou odvezli. Není to příjemné mít v domě mrtvolu,“ řekla paní Bantryová.

Slečna Marplová přisvědčila. „Já vím, drahoušku. Vím dobře, jak ti je.“

„To nemůžeš pochopit, dokud neprožiješ něco takového na vlastní kůži,“ řekla paní Bantryová.

„Když se něco stane u sousedů, není to totéž. Doufám,“ pokračovala, „že Artur nebude pociťovat ke knihovně odpor. Tak rádi jsme v ní sedávali. Co to děláš, Jane?“ Slečna Marplová se totiž podívala na hodinky a vstávala.

„Tak si myslím, že bych měla jít domů, když už ti nemohu s ničím pomoci.“

„Nechoď ještě,“ řekla paní Bantryová. „Je pravda, že většina policistů už odešla, i ti, co brali otisky prstů a co tu fotografov…