Mrtvá v knihovně

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Na tenisovém dvorci, krytém drátěným plotem, končila právě hodina vedená Raymondem Starrem.

Obtloustlá žena středních let zapištěla několik uznalých slov, popadla světle modrou vlněnou vestu a odcházela k hotelu. Raymond za ní něco vesele pokřikoval. Potom se obrátil k lavici, na níž seděli tři diváci. V síťce, kterou držel v ruce, se houpaly míčky, pod paží nesl raketu. Veselý, usměvavý výraz se mu vytratil z obličeje, jako když se houbou smaže tabule. Vypadal unaveně a otráveně. Přiblížil se k nim a řekl: „Mám to z krku.“ Potom se opět rozesmál, tím okouzlujícím, výrazným chlapeckým smíchem, který tak ladil s jeho osmahlým obličejem a pružnou elegancí bruneta. Sir Henry byl na rozpacích, jak je ten muž starý. Dvacet pět, třicet, třicet pět? Nedokázal to odhadnout. Raymond trochu potřásl hlavou a řekl: „Víte, ta nikdy nebude umět hrát.“

„Jistě vás to všechno velice nudí,“ řekla slečna Marplová.

Raymond odpověděl prostě: „Někdy ano. Zvláště ke konci léta. Po nějaký čas vás povzbuzuje myšlenka na plat, ale nakonec i to přestává podněcovat fantazii.“

Superintendent Harper se zvedl. Řekl úsečně:

„Stavím se pro vás během půlhodiny, slečno Marplová, bude to tak v pořádku?“

„Naprosto, děkuji vám. Budu připravena.“

Harper odešel. Raymond stál a díval se za ním.

Pak řekl: „Mohu si na chvíli přisednout?“

„Prosím,“ řekl sir Henry. „Chcete si zapálit?“ Nabídl mu ze svého pouzdra a sám se tomu podivil, protože pociťoval vůči Raymondu Starrovi jakousi zaujatost. Pramenilo to snad z toho, že byl tenisový trenér a tanečník z povolání? Jestliže ano, pak to druhé – tanec – padalo více na váhu. Angličan nedůvěřuje mužům, kteří tančí příliš dobře, rozhodl sir Henry. Tenhle chlapík má v sobě až moc elegance. Ramon – Raymond – jak se vlastně jmenuje?

Bez okolků se ho na to zeptal.

Zdálo se, že Raymonda to pobavilo. „Mé původní profesionální jméno bylo Ramon. Ramon a Josie – víte, působilo to tak španělsky. Potom se začala šířit proticizinecká nálada, a tak se ze mne stal Raymond, něco opravdu britského.“

Slečna Marplová se zeptala: „A vaše pravé jméno je zcela odlišné?“

Usmál se na ni. „Doopravdy se jmenuji Ramon.

Měl jsem argentinskou babičku, víte.“ Tady máme vysvětlení pro to houpání v bocích, pomyslel si sir Henry mimochodem.

„Moje křestní jméno však bylo Thomas. Strašně prozaické.“ Obrátil se k siru Henrymu. „Pocházíte z Devonshiru, že ano, pane? Ze Stane? Moje rodina tam dole žila. V Alsmonstonu.“

Siru Henrymu se rozjasnil obličej. „Tak vy jste jeden z těch alsmonstonských Starrů? To jsem nevěděl.“

„Ne, nepředpokládám, že byste to věděl.“ V jeho hlase bylo trochu hořkosti.

Sir Henry řekl: „Byla to – eh – smůla.“

„Prodat to místo v dražbě, když bylo po tři sta let rodinným majetkem? To tedy byla! Přesto však si myslím, že takoví, jako jsme my, musí odejít.

Přestali jsme být užitečnými. Můj starší bratr odešel do New Yorku. Pracuje v nakladatelství, a vede se mu dobře. Ostatní jsou zaváti do všech koutů země.

Řekl bych, že dnes těžko seženete místo, když se můžete pochlubit jen středoškolským vzděláním.

Pokud máte štěstí, přijmou vás někdy jako recepčního do hotelu. Kravata a vybrané chování tu bývá plus. Jediné zaměstnání, které se mi nabízelo, bylo předvádět výrobky instalatérské firmy. Prodávat nádherné porcelánové vany v barvách citrónů a broskví. Předváděcí místnosti byly obrovské, ale protože jsem si nemohl zapamatovat ceny těch zatracených věcí, nebo nevěděl, jak brzy je můžeme dodat, dostal jsem padáka.

Jediné, co jsem byl schopen dělat, bylo tančit a hrát tenis. Přijal jsem místo v jednom hotelu na Riviéře. S výdělkem to tam docela šlo. Myslím, že jsem si vedl dobře. Pak jsem zaslechl jednoho starého plukovníka, který byl neuvěřitelně starý, britský až do morku kostí a neustále hovořil o Pooně.

Přišel k řediteli a řekl zvýšeným hlasem: ‚Kde je ten žigolo? Chtěl bych najít toho žigola. Víte, moje žena a dcera chtějí tančit, kde je ten chlápek? Na kolik vás přijde? Chci toho žigola!‘ Vypadá to hloupě, ale já jsem to udělal. Praštil jsem s tím a přijel sem. Platí mě tu méně, ale je to tu příjemnější. Většinou učím hrát tenis buclaté ženy, které to nikdy, opravdu nikdy nebudou umět. Dělám to a potom ještě tančím s dcerkami bohatých hostů, pro které nikdo nejde. Dobrá, takový je snad život. Promiňte mi tu dnešní trpkou historku.“ Zasmál se. Zuby mu bíle zasvítily, oči se stáhly do úzkých štěrbinek.

Vypadal náhle zdravě, šťastně a pln života.

Sir Henry řekl: „Jsem rád, že si můžeme popovídat. Chtěl jsem s vámi hovořit.“

„O Ruby Keenové? Víte, já vám nemohu pomoci.

Nevím, kdo ji zabil. Vím o ní velice málo. Nesvěřovala se mi.“

Slečna Marplová se otázala: „Měl jste ji rád?“

„Ne zvlášť. Byla mi lhostejná.“ Řekl to nedbale, bez zájmu.

Sir Henry se zeptal: „Tak vás nic nenapadá?“

„Obávám se, že ne, pane. Kdyby ano, řekl bych to Harperovi. Řekl bych, že je to jeden z těch malicherných, hnusných zločinů, kde vrah nezanechá stopy a nemá motiv.“

„Dva lidé měli motiv,“ řekla slečna Marplová.

Sir Henry se na ni ostře podíval.

„Opravdu?“ Raymond se zdál překvapen.

Slečna Marplová se podívala důrazně na sira Henryho a ten řekl dost neochotně: „Její smrtí pravděpodobně získá paní Jeffersonová s panem Gaskellem částku padesát tisíc liber.“

„Cože?“ Raymond vypadal opravdu užasle, spíše vzrušeně než užasle. „Ale to je absurdní, úplně absurdní. Paní Jeffersonová ani žádný z nich s tím nemohli mít nic společného. O tom přece nelze ani uvažovat.“

Slečna Marplová zakašlala. Řekla jemně: „Bohužel, víte, ve vás je dost idealismu.“

Usmál se. „Ve mně! Jsem zatvrzelý cynik.“

„Peníze jsou velmi silný motiv,“ pokračovala slečna Marplová.

„Snad ano, ale žádný z těch dvou by chladnokrevně neuškrtil tu dívku,“ řekl Raymond prudce.

Zakroutil hlavou a povstal. „Tamhle je paní Jeffersonová. Přišla na hodinu. Jde pozdě.“ Jeho hlas zněl pobaveně. „O deset minut!“

Po pěšině k nim rychle přicházeli Adelaida Jeffersonová a Hugo McLean. Addie s úsměvem omluvila své zp…