Mrtvá v knihovně

KAPITOLA DESÁTÁ

Superintendent Harper se choval mírně, uhlazeně a zcela neutrálně. Případy, ve kterých musela spolupracovat policie ze dvou hrabství, byly vždy obtížné. Měl rád plukovníka Melchetta a vážil si ho jako schopného policejního prezidenta, přesto ale uvítal, že se může pustit do vyšetřování sám. Řídil se pravidlem začít běžnou policejní praxí a nechtít toho pro začátek příliš mnoho. Vyšetřovanému to dá pocit úlevy a při dalších výsleších je méně ostražitý.

Harper znal Raymonda Starra již od vidění. Starr byl vyslovený krasavec, vysoký, pružný, s hezkými rysy a dohněda opáleným obličejem, ve kterém svítily bělostné zuby. Byl tmavovlasý, měl šarm a milé přátelské chování. V hotelu byl velmi populární.

„Obávám se, že vám příliš nepomohu, superintendente. Ruby jsem samozřejmě znal dost dobře. Byla tu déle než měsíc a měli jsme společná taneční vystoupení. Ale opravdu k tomu mohu říci velmi málo. Byla to dost příjemná, ale i dost hloupá dívka.“

„Zajímáme se zejména o její přátelské vztahy, hlavně k mužům.“

„To předpokládám. Já ale o ničem takovém nevím. Tady v hotelu se spřátelila s několika mládenci, ale nebylo to nic zvláštního. Víte, skoro nastálo se jí zmocnila rodina Jeffersonových.“

„Ovšem, rodina Jeffersonových.“ Harper se na chvíli zamyslel. Podíval se potom pronikavě na mladého muže. „Co jste si myslel o celé té záležitosti, pane Starre?“

Raymond Starr se lhostejně zeptal: „O jaké záležitosti?“

Harper řekl: „Vy jste nevěděl, že pan Jefferson hodlá zákonně adoptovat Ruby Keenovou?“

Zdálo se, že pro Starra je to skutečná novinka.

Sešpulil ústa a hvízdl. „Ta chytrá, malá čertice! No dobrá, starý blázen bývá vždycky horší než mladý.“

„Pěkně vás to ohromilo, že?“

„Nu, co k tomu mohu říct? Když už ten starý brach chtěl někoho adoptovat, proč si nevybral děvče ze své společenské třídy?“

„Ruby se vám o tom nikdy nezmínila?“

„Ne, nikdy. Věděl jsem, že se něčím pyšní, ale nevěděl jsem, čím.“

„A Josie?“

„Myslím, že Josie musela vědět o tom, co se chystá. Pravděpodobně to ona všechno naplánovala. Josie není hloupá. To děvče má hlavu na pravém místě.“

Harper přikývl. Josie vzkázala pro Ruby Keenovou. A opět Josie podporovala ten přátelský vztah.

Není divu, že byla rozčilená, když Ruby oné noci netančila svůj exhibiční tanec a Conway Jefferson propadal panice. Uvědomila si, že se její plány hroutí. Zeptal se: „Myslíte si, že Ruby mohla mít nějaké tajemství?“

„Ta jich mohla mít! O svých věcech toho mnoho nenamluvila.“

„Nezmínila se někdy, – kdykoli – o nějakém svém příteli, o někom z dřívějších dob, kdo ji má přijít navštívit? Nebo kdo jí působí nějaké nesnáze? Víte bezpochyby, co mám na mysli?“

„Je mi to zcela jasné. Nu, pokud si vzpomínám, nic takového tu nebylo. O ničem takovém nikdy nemluvila.“

„Děkuji. A nyní mi laskavě přesně vypravujte, co se tu událo včera v noci.“

„Samozřejmě. V půl jedenácté jsem s Ruby předváděl náš tanec.“

„Nevšiml jste si u ní něčeho neobvyklého?“

Raymond zaváhal. „Myslím, že ne. Co se přihodilo potom, to nevím. Šel jsem za svými přáteli a vzpomínám si, že v tanečním sále nebyla. Neobjevila se ani o půlnoci. Byl jsem velice znepokojen a šel jsem kvůli tomu za Josií. Hrála s Jeffersonovými bridž a neměla ani potuchy, kde je Ruby. Myslím, že ji to trochu překvapilo. Všiml jsem si, že se podívala rychle a s obavami na pana Jeffersona. Přemluvil jsem hudebníky, aby zahráli jinou skladbu, a šel jsem do kanceláře zavola…