Opona: Poirotův poslední případ

17. kapitola

1

Večeře proběhla v krásné pohodě a bylo také proč. Prvně na ni zase přišla paní Luttrellová a jen sršela svým rádoby irským humorem. Franklin byl rozzářený a roztomilý, takového jsem ho ještě nezažil. Sestru Cravenovou jsem poprvé viděl v šatech, nikoli v ošetřovatelské uniformě. Jakmile odložila svou profesionální zdrženlivost, stala se z ní neobyčejně přitažlivá mladá žena

Po večeři paní Luttrellová navrhla, abychom si rozdali bridž, ale nakonec jsme hráli nějaké společenské hry. Kolem půl deváté Norton řekl, že zajde za Poirotem.

„Výborný nápad,“ přidal se Boyd Carrington. „Škoda, že je v posledních dnech takový pošpatnělý. Půjdu s vámi.“

Musel jsem rychle zasáhnout.

„Počkejte,“ zadržel jsem ho, „nezlobte se, ale — Poirota to opravdu příliš vyčerpává, když má kolem sebe více lidí.“

Norton pochopil účel mé poznámky a hned navázal: „Slíbil jsem mu jednu knihu o ptácích.“

Boyd Carrington pokrčil rameny. „Tak dobrá. Vy se ještě vrátíte, Hastingsi?“

„Ano.“

Šel jsem nahoru s Nortonem. Poirot už čekal. Prohodili jsme spolu pár vět a já jsem se vrátil dolů. Začali jsme hrát rummy.

Boydu Carringtonovi se myslím ten večer rozmarná nálada ve Styles hodně příčila. Patrně mu připadalo, že jsme všichni příliš rychle zapomněli na tu tragédii. Byl zamyšlený, co chvíli jako by nemyslel na to, co dělá, a nakonec se omluvil, že už hrát nebude.

Přešel k oknu a otevřel je. Bylo slyšet zahřímání. Někde v dálce zuřila bouřka a blížila se k nám. Zavřel zase okno a vrátil se. Chvíli se díval, jak hrajeme, a pak odešel ze salónu.

Šel jsem si lehnout ve tři čtvrtě na jedenáct. U Poirota jsem se nezastavil. Soudil jsem, že už asi spí, a kromě toho jsem neměl náladu se zase bavit o Styles a zdejších problémech. Chtělo se mi spát — spát a na nic nemyslet.

Z polospánku mě vytrhl jakýsi zvuk. Domníval jsem se, že někdo zaklepal na dveře. Zavolal jsem „Dále!“, a když se nikdo neozval, rozsvítil jsem, vstal a vyhlédl do chodby.

Viděl jsem Nortona, který právě vyšel z koupelny a mířil do svého pokoje. Měl na sobě ohavně strakatý kostkovaný župan a vlasy mu jako obvykle trčely do všech stran. Vstoupil do pokoje, zavřel za sebou a vzápětí jsem slyšel, jak se klíč otočil v zámku.

Nad hlavou mi mírně a rachotivě hřmělo. Bouře se blížila. Uléhal jsem s podivně nepříjemným pocitem, který ve mně zanechalo zaskřípění otáčeného klíče. Jako by bylo předzvěstí něčeho zlého.

To se Norton vždycky na noc zamyká? Nebo mu to poradil Poirot? S úlekem jsem si vzpomněl, jak se Poirotovi záhadně ztratil klíč od pokoje.

Ležel jsem v posteli, nepříjemný pocit ve mně narůstal a bouře nad krajem ještě zvyšovala můj neklid. Nakonec jsem vstal a zamkl dveře. Pak jsem opět ulehl a konečně usnul.