3
Ten výlet byl pro mě krásný zážitek.
Nejenže bylo hezké počasí — skutečně nádherný letní den —, ale užil jsem si i Carringtonovy společnosti.
Boyd Carrington měl své osobní kouzlo a dík svým bohatým životním i cestovatelským zkušenostem byl skvělý společník. Vyprávěl mi historky z dob svého správního působení v Indii, zajímavé podrobnosti o zvyklostech východoafrických kmenů, a vůbec mě tak zaujal, že jsem se odpoutal od všech starostí a zapomněl i na své trápení kvůli Judith i na hluboké znepokojení, které se mě zmocnilo po Poirotově odhalení.
Taky se mi líbilo, jak Boyd Carrington hovořil o mém příteli. Velice si ho vážil pro jeho práci i charakter. Třebaže byl v současné době ve zbědovaném stavu, neslyšel jsem z úst Boyda Carringtona ani slůvko nějakého prázdného utěšování. Byl zřejmě přesvědčen, že život prožitý tak, jak jej prožil Poirot, je sám o sobě velkým darem a už jen vzpomínky mohou mého přítele naplňovat uspokojením a sebeúctou.
„Navíc bych se vsadil,“ řekl, „že mu mozek pracuje pořád stejně skvěle jako dříve.“
„Pracuje, to tedy opravdu pracuje,“ přikyvoval jsem horlivě.
„Největší omyl je domnívat se, že když je člověk uvázaný za nohu, působí mu to i na mozek. Ani dost málo ne. Vysoký věk má na mozkovou činnost mnohem menší vliv, než by si člověk myslel. U všech hromů, spáchat Herculu Poirotovi před nosem vraždu, to bych si rozhodně netroufl — ani dneska ne.“
„Dostal by vás, kdybyste ji spáchal,“ ušklíbl jsem se.
„To bych řekl. Ne že bych se na vraždění zrovna hodil,“ dodal lítostivě. „Já si nedovedu nic předem promyslit, víte. Jsem příliš netrpělivý. Pokud bych se dopustil vraždy, udělal bych to bez rozvahy.“
„Na vypátrání by to mohl ovšem být ten nejobtížnější zločin.“
„Tomu nevěřím. Patrně bych za sebou zanechával stopy na každém kroku. No, naštěstí nemám zločinecké sklony. Nedovedu si představit, že bych někoho zabil — leda nějakého yyděrače. Podle vás je to možná špatné, ale já si odjakživa myslím, že vyděrači by se měli střílet. Co vy na to?“
Přiznal jsem, že mám pro tenhle jeho názor jisté pochopení.
Potom nám vyšel vstříc jakýsi mladý architekt a my se dali do prohlížení prací, které už byly na domě hotovy.
Knatton byl z valné části z doby Tudorovců, jen jedno jeho křídlo přistavěli až v pozdější době. Přibližně od čtyřicátých let minulého století, kdy byly zřízeny dvě primitivní koupelny, se tu nic neupravovalo ani nemodernizovalo.
Boyd Carrington mi vysvětloval, že jeho strýc žil víceméně jako poustevník, neměl rád lidi a bydlil v jediném koutku toho obrovského sídla. Boyda Carringtona a jeho bratra snášel, a tak tu ve školních letech trávili prázdniny, ovšem později se ze sira Everarda stal už úplný samotář.
Starý pán se neoženil a k životu mu stačila pouhá desetina jeho obrovských příjmů, a tak nynější baronet zjistil, že i po zaplacení dědických poplatků je velice bohatý člověk.
„Ale taky velice osamělý,“ posteskl si.
Nepromluvil jsem. Moje účast byla příliš silná, abych ji mohl vyjádřit slovy. Neboť já jsem byl také osamělý člověk. Od té doby, co zemřela Cinders, mi připadalo, že jsem jenom polovina člověka.
Po chvíli jsem poněkud zajíkavě alespoň z malé části vyslovil, co cítím.
„Ano, ano, Hastingsi, ale vy jste měl něco, co já jsem neměl nikdy.“
Na chvilku se odmlčel a pak mi nemálo rozechvělým hlasem zhruba vylíčil svou tragédii.
Vyprávěl mi o své krásné mladé ženě, kouzelné dívce s mnoha půvaby a přednostmi, ale rodově zatížené. V její rodině se skoro všichni upili k smrti, a ona sama se stala obětí téže kletby. Podlehla jí sotva rok po svatbě a zemřela jako alkoholička. Neměl jí to za zlé. Chápal, že dědičné sklony byly silnější než ona.
Po její smrti se usadil a začal žít osaměle. Po své smutné zkušenosti se rozhodl, že se už nikdy neožení.
„Když je člověk sám,“ řekl mi, „připadá si bezpečnější.“
„Ano, plně chápu, že jste měl takovéhle poc…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.