Opona: Poirotův poslední případ

9. kapitola

Plukovník Luttrell se na pěšině objevil někdy kolem šesté hodiny. Přes rameno měl zavěšenu flobertku a v ruce nesl pár zastřelených doupňáků.

Když jsem na něj zavolal, trhl sebou a byl zřejmě překvapen, že nás vidí.

„Kde se tu berete, vy dva? Ta besídka už sotva drží pohromadě, není v ní zrovna bezpečno, víte. Celá se rozpadá. Ještě se vám za zády sesype. A taky — abyste se tam neumazala, Elizabeth.“

„Ale to je v pořádku. Na ten dobrý účel, aby se mi neušpinily šaty, obětoval kapitán Hastings kapesník.“

Plukovník neurčitě zamumlal. „Opravdu? No, pak je to v pořádku.“

Zůstal však stát, popotahoval si knírek, a my jsme vstali a sešli k němu.

Ten večer jako by se plukovník v myšlenkách toulal kdesi úplně jinde. Vytrhl se však ze zahloubání a vysvětloval nám: „Pokusil jsem se dostat nějaké ty zatracené doupňáky. Nadělají spoustu škody, víte.“

„Slyšel jsem, že jste výborný střelec,“ pravil jsem.

„Eh? Kdo vám to říkal? Ach, Boyd Carrington. Bývávalo, bývávalo. Už jsem dost vyšel z cviku. Stáří se hlásí.“

„Oči?“ nadhodil jsem.

Okamžitě mou domněnku odmítl. „Kdepak. Vidím pořád stejně dobře. Totiž — na čtení musím mít brýle, samozřejmě. Ale do dálky vidím dobře.“ Po chvíli znovu opakoval: „Ano — dobře. Ne že by na tom tak záleželo...“ Druhé půlce věty nebylo rozumět, cosi zamyšleně mumlal.

Slečna Coleová se rozhlížela. „Překrásný večer.“

Měla pravdu. Slunce se klonilo k západu a temnější odstíny zeleně ve stromech se v záplavě zlatistého světla odrážely s oslnivou působivostí. Snášel se klidný a tichý podvečer, typicky anglický, takový, na jaké člověk vzpomíná, když žije daleko v tropických krajích. Vyslovil jsem tento svůj dojem nahlas.

Plukovník Luttrell živě souhlasil. „Ano, ano, na takovéhle večery jsem často vzpomínal — když jsem byl v Indii, víte. Člověk se pak těší, až půjde do důchodu a někde se usadí, což?“

Přikývl jsem. Pokračoval změněným hlasem: „Ba, vrátit se domů, usadit se — ale nikdy nic nedopadne přesně tak, jak si to člověk maluje — kdepak — nikdy.“

Pomyslil jsem si, že to v jeho případě možná platí dvojnásob. Určitě si nepředstavoval, že bude řídit penzión, že bude dělat kdeco, jen aby se mu vyplácel, a že se přitom na něj ještě bude jeho hašteřivá žena utrhovat a hubovat ho.

Zvolna jsme se blížili k domu. Norton s Boydem Carringtonem seděli na terase a plukovník i já jsme k nim přisedli, jenom slečna Coleová zašla do domu.

Chvilku jsme si jen tak povídali. Plukovníku Luttrellovi se patrně zlepšila nálada. Trochu vtipkoval a připadal mi mnohem veselejší a čipernější než obvykle.

„To bylo dneska vedro,“ prohodil Norton. „Jen bych pil.“

„Pojďme si dát skleničku, vážení a milí. Zvu vás — co vy na to?“ Na plukovníkovi bylo vidět, že se těší a že je šťasten.

Uvítali jsme jeho nabídku. Vstal a zašel do domu.

V těch místech terasy, kde jsme seděli, bylo okno do jídelny a to okno bylo otevřené.

Slyšeli jsme, jak plukovník uvnitř otvírá příborník, potom vrzla vývrtka a ozvalo se slabé lupnutí, jak korek vyklouzl z hrdla láhve.

A do toho najednou pronikavě a rázně zazněla slova paní plukovníkové Luttrellové, jež nebyla určena cizím uším: „Co tu děláš,Georgi?“

Plukovník odpovídal tiše, skoro šeptem. Pochytili jsme jen tu a tam nějaké huhlavé slovo — „kamarádi“ — „venku“ — „napít“.

Ostrý, podrážděný hlas rozhorleně vybuchl: „Nic takového dělat nebudeš, Georgi. To jsou nápady! Jak nám to tady má vynášet, když budeš kdekomu v domě jen tak nalévat? Za pití se u nás bude platit. Jestli nevíš, co je to obchod, tak já to tedy vím! Nebýt mě, jsi zítra na mizině! Člověk aby tě hlídal jak malé dítě. Ano, jak malé dítě. Vůbec nemáš rozum. Dej sem tu láhev. Dej ji sem, povídám ti!“

Zase bylo slyšet bezmocnou mumlavou obranu.

Paní Luttrellová kousavě odpověděla: „Jestli chtějí nebo nechtějí, to mi je úplně jedno. Láhev se dá zpátky do příborníku a já ten příborník taky zamknu.“

Doneslo se k nám zaklapnutí, jak se klíč otočil v zámku.

„Tak. A je to.“

Tentokrát zazněl plukovníkův hlas srozumitelněji. „Takhle daleko nesmíš zacházet, Daisy. Nepřeju si to.“

„Ty si to nepřeješ? A kdo vlastně jsi, neřekl bys mi? Kdo to tady řídí? Já. Tak to laskavě vezmi na vědomí.“

Slabě zašustila drapérie a paní Luttrellová zřejmě vyšla z pokoje.

Plukovník se mezi nás vrátil až po chvíli. Vypadal, jako by byl za těch několik minut zestárl a zeslábl.

Nebyl mezi námi nikdo, kdo by nebyl plukovníka ze srdce litoval a kdo by nebyl měl tisíc chutí paní Luttrellovou zavraždit.

„Hrozně mě to mrzí, vážení,“ řekl plukovník ztuhle a nepřirozeně, „ale whisky nám zdá se došla.“

Nepochybně si byl vědom, že jsme volky nevolky vyslechli, co se odehrálo. Ale i kdyby si toho vědom nebyl, byl by to záhy vycítil z našeho chování. Bylo nám všem k zoufání trapně, a Norton ztratil hlavu. Spěšně podotkl, že se mu vlastně ani nechtělo pít — za chvilečku stejně bude večeře, že —, a potom se usilovně snažil u vést řeč jinam a trousil naprosto nesouvislé poznámky . Byly to skutečně příšerné okamžiky. Sám jsem byl ochromený a Boyd Carrington, který z nás jediný býval patrně schopen z nich vybřednout, nemohl se při Nortonovu breptání dostat ke slovu.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak si paní Luttrellová vykračuje po jedné pěšině, zahradnické rukavice navléknuté a v ruce náčiní na pletí. Nedalo se jí upřít, že je pracovitá, ale já jsem ji v tu chvíli nenáviděl. Žádný člověk nemá právo ponižovat jiného člověka.

Norton pořád jen překotně brebentil. Zvedl jednoho doupňáka a od vyprávění, jak se stal ve škole terčem posměchu, protože se mu udělalo špatně, když viděl zabíjet králíka, přešel k tetřívkům a zdlouhavě a bez pointy vykládal průběh příhody, která se odehrála ve Skotsku a při níž byl jeden honec na lovu zastřelen. Připomínali jsme si různá lovecká neštěstí, o nichž jsme se kdy doslechli, až si Boyd Carrington odkašlal a spustil: „Docela zajímavou věc jsem jednou prožil se svým vojenským sluhou. Strávil dovolenou v Irsku, a když se vrátil, zeptal jsem se ho, jestli si volna pěkně užil.

,No jé…