Opona: Poirotův poslední případ

8. kapitola

1

Dny míjely. Nepřinášely mi žádné uspokojení, jen nepříjemný pocit, že pořád na cosi čekám.

V pravém slova smyslu se nedělo vlastně vůbec nic. A přece zde byly drobné příhody, útržky rozhovorů, příležitostné postřehy o jednotlivých obyvatelích Styles, nápovědi. Vršily se jedno přes druhé, a kdybych je byl patřičně poskládal, byly by mohly velice přispět k tomu, aby se mi ledacos ujasnilo.

Až Poirot mě několika tvrdými slovy upozornil na něco, k čemu jsem byl trestuhodně slepý.

Stěžoval jsem si, nevím už pokolikáté, že tak úporně odpírá říci mi všechno. Není to fair play, říkal jsem mu. Dříve jsme vždycky bývali do věcí oba zasvěceni stejně — i když já jsem většinou tápal, zatímco on z týchž vědomostí uměl s důvtipem vyvodit správné závěry.

Poirot netrpělivě mávl rukou: „Přesně tak, milý příteli. Není to fair! Není to sportovní! Takhle se nehraje! Připusťte si to a nechte toho. Tohle není hra — to není le sport. A vy, vy nemyslíte než na to, abyste za každou cenu uhodl, kdo je X. Kvůli tomu jsem vás neprosil, abyste sem přijel. Je zbytečné, abyste se tím zabýval. Já znám odpověď na tuto otázku. Ale co nevím a co musím vědět, je tohle: Kdo tady zemře — a to velice záhy? Nejde o to, mon vieux, abyste si hrál na hadače, ale abyste předešel smrti člověka.“

Byl jsem jak opařený. „Jistěže,“ odpovídal jsem pomalu. „Já — ano, vím, už jste to vlastně jednou říkal, ale plně jsem si to neuvědomil.“

„Tak si to uvědomte teď — ale honem!“

„Ano, ano, uvědomím — chci říci, uvědomuji si to.“

„Bien! Tak mi řekněte, Hastingsi, kdo tedy má zemřít?“

Vyjeveně jsem na něj zíral. „Opravdu nemám tušení.“

„Ale to byste měl mít tušení! Na co tu tedy jste?“

„Nesporně,“ vrátil jsem se ke svým dosavadním úvahám, „musí být mezi X a obětí nějaká spojitost, takže kdybyste mi prozradil, kdo je X — „

Poirot zavrtěl hlavou s takovou prudkostí, že mě pohled na něj přímo zabolel.

„Copak jsem vám neřekl, že právě v tom je vtip techniky, jíž X používá? Mezi X a tou smrtí nebude vůbec žádná spojitost. To je jisté.“

„Myslíte, že ta spojitost bude skrytá?“

„Ta bude skrytá tak důkladně, že na ni nepřijdeme ani jeden, ani druhý.“

„Určitě, ale při prostudování toho, co X dříve —“

„Říkám vám, že ne. A rozhodně na to není čas. K vraždě může dojít kdykoli, chápete?“

„Někoho tady v domě?“

„Někoho tady v domě.“

„A vy doopravdy nevíte koho anebo jak?“

„Ach! Kdybych to věděl, nenaléhal bych na vás, abyste mi to zjistil.“

„A vaše domněnka se zakládá pouze na tom, že X je tady?“

Vyslovil jsem to dosti pochybovačně. Poirot, který se v důsledku svého ochromení a bezmoci už tak dokonale neovládal, na mě přímo vyštěkl.

„Ach, ma foi, kolikrát vám to mám všechno opakovat? Jestliže se na určité místo Evropy zčistajasna sjede spousta válečných dopisovatelů, znamená to co? Že bude válka. Jestliže se do nějakého města sjedou doktoři z celého světa, svědčí to o čem? Že se chystá lékařský kongres. Jestliže uvidíte někde poletovat supa, bude v těch místech zdechlina. Když vidíte honce, jak postupují vřesovištěm, začne se střílet. Když ze sebe někdo najednou strhne kabát a vrhne se do moře, dělá to proto, aby kohosi zachránil před utonutím. Pakliže zpozorujete důstojné dámy středních let, jak jukají skrz živý plot, můžete si být jist, že se za tím plotem děje něco nepatřičného! A konečně když ucítíte vábnou vůni a vidíte, že větší počet lidí kráčí chodbou týmž směrem, můžete směle předpokládat, že se bude podávat jídlo!“

Nechal jsem si Poirotovy analogie procházet hlavou a pak jsem navázal na tu první: „Ale stejně, jeden válečný dopisovatel válku nedělá!“

„Jistěže ne. Jedna vlaštovka taky nedělá jaro. …