Vražda Rogera Ackroyda

12. kapitola
U kulatého stolu

Koronerova porota zasedala v pondělí. Nechci tu podrobné líčit průběh zasedání. Znamenalo by to jen opakování toho, co už bylo řečeno. V dohodě s policií se toho veřejnost dověděla velice málo. Já jsem svědčil o tom, co způsobilo Ackroydovu smrt, a o pravděpodobné době, kdy smrt nastala. Koroner se sice zmínil o nepřítomnosti Ralfa Patona, ale tuto skutečnost příliš nezdůraznil.

Po skončení řízení jsme Poirot a já vyměnili pár slov s inspektorem Raglanem. Inspektor byl velice vážný.

„Vypadá to zle, pane Poirote,“ řekl. „Snažím se věc posuzovat nezaujatě. Jsem místní člověk a kapitána Patona jsem nejednou viděl v Cranchesteru. Nepřeji si, aby vrahem byl on — ale ať to vezmete z kterékoli strany, vypadá to pro něho bledě. Když je nevinen, proč se nepřihlásí? Máme proti němu důkazy, ale stále ještě není vyloučeno, že to všechno může vysvětlit. Tak proč to tedy neudělá?“

Za inspektorovými slovy se skrývalo daleko víc, než kolik jsem toho tehdy věděl. Ralfův popis byl telegraficky rozeslán po všech přístavech a nádražích v Anglii. Všude byla policie v pohotovosti. Ralfův byt v Londýně byl hlídán, stejné jako všechna místa, kam chodíval. Bylo téměř vyloučeno, že by Ralf dokázal takovým kordonem proklouznout.

Nemel žádná zavazadla, a pokud bylo známo, neměl ani peníze.

„Nenašel jsem nikoho, kdo by ho ten večer viděl na nádraží,“ pokračoval inspektor. „A přitom ho tady lidé znají, takže by se dalo čekat, že si ho někdo všimne. Z Liverpoolu také nemám žádné zprávy.“

„Vy myslíte, že jel do Liverpoolu?“ otázal se Poirot.

„To je nabíledni. Ten telefonický vzkaz z nádraží přesně tři minuty před odjezdem liverpoolského rychlíku — to přece nebyla jen náhoda.“

„Ledaže to někdo udělal schválně, aby vás svedl na falešnou stopu. Možná že v tom je právě celý vtip toho telefonického vzkazu.“

„To je nápad,“ řekl inspektor živě. „Myslíte, že je to opravdu vysvětlení pro ten telefonický vzkaz?“

„Mon ami,“ řekl Poirot vážně, „to nevím. Ale něco vám řeknu: Jsem přesvědčen, že až najdeme vysvětlení toho telefonátu, nalezneme i vysvětlení vraždy.“

„Něco podobného už jste přece říkal, pamatuji si to,“ poznamenal jsem a tázavě jsem na něho pohlédl.

Poirot přikývl. „K tomu se vždycky vracím,“ prohlásil vážně.

„Mně to připadá zcela irelevantní,“ namítl jsem.

„To bych neřekl,“ nesouhlasil inspektor, „ale řekl bych, že tomu pan Poirot přikládá příliš velkou důležitost. Já mám lepší indicii. Například otisky prstů na dýce.“

Poirot náhle počal mluvit nápadně cizím přízvukem, což se stávalo pokaždé, když ho něco rozruší. „Monsieur l'inspecteur,“ řekl, „pozor na slepá — slepá — comment dire? — jak říkáte takové té ulici, která je na konci zavřená?“

Inspektor Raglan se na něho nechápavě podíval, ale mně to došlo dřív. „Myslíte slepou uličku?“ řekl jsem.

„To je to, slepá ulička, která nikam nevede. Možná že tak je to i s těmi otisky prstů — že nevedou nikam.“

„To není dost dobře možné,“ řekl inspektor. „Vy si myslíte, že jsou padělané? Četl jsem o tom, že se to dělá, ale v praxi jsem se s tím nikdy nesetkal. Ale ať jsou padělané nebo pravé — někam vést musí.“

Poirot jen pokrčil rameny a rozhodil rukama.

Inspektor nám předvedl několik zvětšenin těchto otisků a pustil se do odborného výkladu o daktyloskopii.

„Tak a teď musíte uznat, že ty otisky tam zanechal někdo, kdo byl ten večer v domě,“ řekl nakonec inspektor, kterého dráždil Poirotův zjevný nezájem.

„Bien entendu,“ řekl Poirot a přikývl.

„Sňal jsem otisky prstů všem členům domácnosti, opakuji, všem, starou paní počínaje a kuchyňskou konče.“

Obávám se, že by paní Ackroydovou moc nepotěšilo, kdyby slyšela, jak ji někdo označuje jako starou paní. Kosmetické přípravky ji jistě musí stát hromadu peněz.

„Ano, opravdu všem,“ opakoval inspektor zbytečně horlivě.

„Včetně mne,“ poznamenal jsem suše.

„Dobrá, žádné z nich neodpovídají těm na dýce. Zbývají nám tedy jen dvě alternativy. Ralf Paton nebo ten záhadný cizinec, o němž nám řekl tady doktor. Až ty dva dopadneme —“

„A ztratíte mezitím spoustu drahocenného času —“ přerušil ho Poirot.

„Nerozumím vám, pane Poirote.“

„Říkáte, že jste sňali otisky všem obyvatelům domu,“ zabručel Poirot. „Jste si tím jist, monsieur l'inspecteur?“

„Zajisté.“

„A nikoho jste nepřehlédli?“

„Nikoho jsme nepřehlédli.“

„Živého ani mrtvého?“

Inspektor se zatvářil vyjeveně, jako by špatně rozuměl. Pak mu to došlo: „Vy myslíte...?“

„Mrtvého, monsieur l'inspecteur.“

Inspektorovi zase chvíli trvalo, než pochopil.

„Chci tím naznačit,“ řekl Poirot klidně, „že ty otisky na jílci dýky jsou otisky samého pana Ackroyda. Můžete si to snadno ověřit. Jeho tělo máte dosud k dispozici.“

„Ale proč? Co tím chcete dokázat? Přece nechcete tvrdit, že to byla sebevražda, pane Poirote?“

„Ne, ne. Podle mé teorie měl vrah na rukou rukavice nebo si ruku něčím omotal. Když zasadil ránu, uchopil ruku své oběti a přitiskl ji na jílec.“

„Ale proč?“

Poirot znovu pokrčil rameny. „Aby nejasný případ učinil ještě nejasnějším.“

„Dobrá,“ řekl inspektor. „Podíváme se na to. Co vás vlastně na tu myšlenku přivedlo?“

„Když jste byl tak laskav a ukázal mi dýku a upozornil mě na otisky prstů. O podrobnostech daktyloskopie toho moc nevím, to přiznávám. Ale zdálo se mi, že ty otisky jsou nějak podivně umístěny. Takhle bych nedržel dýku, kdybych chtěl někoho bodnout. Ovšem, kdybych se rozpřáhl pravou rukou dozadu přes rameno, asi bych se sotva tak přesně trefil.“

Inspektor Raglan zíral na Poirota. Poirot se tvářil naprosto nezúčastněně a odstraňoval si pomyslné smítko z rukávu.

„Vida,“ řekl inspektor, „na tom něco je. Prozkoumám to, ale nesmíte být zklamán, když to nikam nepovede.“

To vše pronesl nápadně laskavě a shovívavě. Poirot se za ním díval, když odcházel. Pak se obrátil ke mně a v očích mu kmitl veselý plamínek. „Příště,“ řekl, „musím být šetrnější k jeho amour-propre. A teď, když máme volné pole, co kdybychom uspořádali rodinnou sešlost? Co říkáte, mon ami?“

Poirotova „rodinná sešlost“ začala za půl hodiny…