Vražda Rogera Ackroyda

5. kapitola
Vražda

Běžel jsem do garáže a za chvíli už jsem ujížděl k Fernly. Vyskočil jsem a netrpělivě jsem zazvonil. Chvíli nikdo nešel, a proto jsem zazvonil znovu.

Konečně zarachotil řetěz a ve dveřích stanul flegmatický a dokonale klidný Parker.

Proběhl jsem mimo něho do haly. „Kde je?“ otázal jsem se stroze.

„Kdo prosím, pane doktore?“

„Váš pán, pan Ackroyd. Nestůjte tu a nekoukejte, člověče! Už jste to hlásili policii?“

„Policii, pane doktore? Proč policii?“ Parker na mě zíral jako na zjevení.

„Co je s vámi, Parkere? Vždyť jste mi přece říkal, že váš pán byl zavražděn —“

Parker zalapal po dechu. „Pan Ackroyd? Zavražděn? To snad není možné, pane doktore!“

Teď jsem zase zíral já na něho. „Vždyť jste mi přece asi tak před pěti minutami sám telefonoval, že jste našli pana Ackroyda zavražděného!“

„Já, pane doktore? Ale kdepak, pane doktore. Proč bych vám něco takového říkal?“

„Tak si snad někdo dělal blázny? Pan Ackroyd je živ a zdráv?“

„Promiňte, pane doktore, ale to se ten člověk v telefonu hlásil mým jménem?“

„Zopakuji vám doslova, co jsem slyšel. ,Pan doktor Sheppard? Tady je Parker, sluha z Fernly. Prosím vás, pane doktore, honem přijeďte, pan Ackroyd byl zavražděn.'“

Chvíli jsme na sebe s Parkerem nechápavě zírali.

„Tohle je ale moc ošklivý žert, pane doktore,“ pronesl Parker pohoršeně. „Jak mohl tohle někdo říct?“

„Kde je pan Ackroyd?“ zeptal jsem se náhle.

„Tuším, že je pořád ještě v pracovně, pane doktore. Dámy šly spát a pan major Blunt s panem Raymondem jsou v kulečníkovém sále.“

„Raději se na něho přece jen podívám,“ řekl jsem. „Vím, že už nechtěl být vyrušován, ale ten ošklivý žert mě jaksi znepokojil. Chtěl bych se jen osobně přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

„Samozřejmě, pane doktore. Já jsem taky celý nesvůj. Když dovolíte, pane doktore, doprovodil bych vás aspoň ke dveřím.“

„Beze všeho,“ řekl jsem. „Jen pojďte.“ Prošel jsem dveřmi vpravo, s Parkerem v patách, dál přes malou předsíňku, odkud vede úzké schodiště do Ackroydovy ložnice, a zaklepal jsem na dveře pracovny.

Nikdo se neozval. Stiskl jsem kliku, ale dveře byly zamčené.

„Dovolte, prosím,“ řekl Parker.

Neobyčejně svižně na muže své postavy si klekl najednou koleno a podíval se klíčovou dírkou.

„Klíč je zastrčený v zámku, pane doktore,“ řekl a vstal. „Zevnitř. Pan Ackroyd se musel zamknout a pak asi usnul.“ Sklonil jsem se a přesvědčil se, že je tomu tak. „V pořádku,“ řekl jsem. „Ale přesto, Parkere, pana Ackroyda vzbudím. Nemohl bych spokojeně odejít, dokud neuslyším z jeho vlastních úst, že se mu nic nestalo.“

Zároveň jsem zalomcoval klikou a zavolal jsem: „Ackroyde, Ackroyde, na okamžik!“

Ale stále se nikdo neozýval. Ohlédl jsem se. „Nerad bych probudil celý dům,“ řekl jsem nejistě. Parker šel zavřít dveře do hlavní haly, jimiž jsme přišli. „To by mělo stačit. Kulečníkový sál je na druhé straně domu, právě tak jako kuchyně a ložnice milostivé paní a slečny.“

S pochopením jsem přikývl. Zabušil jsem na dveře, shýbl jsem se a přímo jsem zařval do klíčové dírky: „Ackroyde, Ackroyde! To jsem já, Sheppard! Otevřete mi!“

A pořád nic. Ze zamčeného pokoje nebylo slyšet sebemenší známku života. Podívali jsme se s Parkerem na sebe.

„Víte co, Parkere?“ řekl jsem. „Já ty dveře vyrazím — nebo spíš je vyrazíme my dva spolu — na moji odpovědnost.“

„Jak myslíte, pane doktore,“ řekl Parker poněkud nejistě.

„Myslím to tak. Mám o pana Ackroyda vážnou starost.“

Rozhlédl jsem se po předsíňce a uchopil těžkou dubovou židli. Vzali jsme ji s Parkerem mezi sebe a namířili ji proti dveřím. Jednou, dvakrát, třikrát jsme tak udeřili do zámku. Při třetím nárazu zámek povolil a my se vpotáceli do místnosti.

Ackroyd seděl, jak jsem ho opustil, v křesle u krbu. Hlava mu klesla ke straně a těsně pod límcem kabátu bylo jasně vidět kus lesklého kovu.

Přistoupili jsme s Parkerem blíž, až jsme stáli nad zhroucenou postavou. Slyšel jsem, jak sluha sykavě nabral dech. „Proboha!“ zašeptal. „Někdo ho bodl odzadu!“ Otřel si vlhké čelo kapesníkem a pak váhavě vztáhl ruku k jílci dýky.

„Nesahejte na to,“ okřikl jsem ho. „Běžte rychle k telefonu a zavolejte na policii. Řekněte jim, co se stalo. A pak to oznamte panu Raymondovi a majoru Bluntovi.“

„Prosím, pane doktore.“ Parker spěšně vyběhl, stíraje si pot z čela.

Udělal jsem to málo, co bylo potřeba udělat. Dával jsem pozor, abych ani nepohnul tělem mrtvého, ani se nedotkl jílce dýky. Nemělo smysl s ní hýbat. Ackroyd byl zcela zjevně delší dobu mrtev.

Pak jsem zaslechl za dveřmi zděšený hlas Raymondův: „Nepovídejte! To snad není možné! Kde je doktor?“

Vrazil do dveří a stanul na místě, bledý jako stěna. Čísi ruka ho odstrčila. Major Blunt prošel mimo něho do pokoje.

„Promiňte!“ pronesl Raymond za ním. „Tak ono je to pravda.“

Blunt šel rovnou ke křeslu. Sklonil se nad mrtvým a už jsem myslel, že podobně jako Parker hodlá uchopit jílec dýky. Zadržel jsem ho. „S ničím se nesmí hýbat,“ vysvětloval jsem. „Policie ho musí vidět tak, jak je teď.“

Blunt ihned pochopil a přikývl. Obličej měl bezvýrazný jako vždycky, ale zdálo se mi, že pod nehybnou maskou jsem postřehl jistou stopu pohnutí. Přistoupil k nám Geoffrey Raymond a pohlédl Bluntovi přes rameno na mrtvého. „To je hrůza,“ řekl tiše.

Už se opět ovládal, ale když si sňal skřipec, který obvykle nosil, a čistil si skla, všiml jsem si, že se mu třese ruka.

„Zřejmě vloupání,“ řekl. „Jak se dostali dovnitř? Oknem? Co se ztratilo?“ Přistoupil k mrtvému.

„Vy myslíte, že to bylo vloupání?“ otázal jsem se zvolna. „A co by to mohlo být jiného? Předpokládám, že sebevražda je vyloučena.“

„Nikdo by se nemohl sám takto bodnout,“ řekl jsem s jistotou. „Je to zaručeně vražda. Ale proč?“

„Roger neměl ve světě nepřítele,“ řekl Blunt mírně. „Musel to udělat lupič. Ale co tu chtěl? Zdá se mi, že je všechno na svém místě.“

Rozhlédl se po místnosti. Raymond prohlížel papíry na stole. „Zřejmě nic nechybí a žádná ze zásuvek nenese stopy násilí,“ poznamenal po chvíli tajemník. „Je to záhada.“

Blunt lehce pohnul hlavou: …