26. kapitola
A nic než pravda
Půldruhé minuty bylo ticho. Pak jsem se zasmál a řekl jsem: „Vy jste se zbláznil!“
„Ba ne,“ řekl Poirot pokojně, „nezbláznil jsem se. To ta malá časová nesrovnalost hned od začátku obrátila mou pozornost na vás.“
„Časová nesrovnalost?“ pronesl jsem nechápavě.
„Ovšem. Jistě si vzpomínáte, jak všichni byli zajedno — včetně vás — že cesta od brány k domu trvá pět minut — případně méně, když se jde zkratkou k terase. A vy jste odešel z domu za deset minut devět — podle vaší i Parkerovy výpovědi — a přitom jste bránou procházel úderem deváté. Noc byla chladná, takže nesváděla k pomalé chůzi. Proč vám tedy pětiminutová cesta trvala deset minut? Od začátku jsem si byl vědom, že naše informace o tom, že bylo okno zavřené, spočívá jen na vaší výpovědi. Ackroyd se vás zeptal, jestli jste je zavřel — ale nikdy se o tom sám nepřesvědčil. Co když okno do pracovny zavřené nebylo? Stačilo by vám těch deset minut, abyste oběhl dům, přezul se, vlezl dovnitř oknem, zabil Ackroyda a dostal se k bráně do devíti hodin? Tu teorii jsem zamítl, protože někdo tak nervózní, jako byl ten večer Ackroyd, by vás s největší pravděpodobností slyšel, jak lezete dovnitř, a bylo by došlo k zápasu. Ale co když jste zabil Ackroyda, než jste odešel, když jste ještě stál u jeho křesla? Potom jste vyšel hlavními dveřmi, doběhl si do altánu pro Ralfovy polobotky a svou brašnu, kterou jste si večer přinesl s sebou, obul si polobotky, prošel se v nich blátem a zanechal šlápoty na okenní římse, vlezl oknem, zamkl pracovnu zevnitř, doběhl zpět do altánu, zase se přezul do vlastních bot a běžel dál k bráně. (Zopakoval jsem tento váš výkon, zatímco jste vyřizoval můj vzkaz paní Ackroydové, a trvalo mi to přesně deset minut.) Pak domů — a alibi — neboť jste načasoval diktafon na půl desátou.“
„Drahý příteli,“ řekl jsem hlasem, který mi samotnému zněl cize a nuceně, „jste přepracovaný. Ten případ vám vlezl na mozek. Co bych proboha získal, kdybych Ackroyda zabil?“
„Bezpečí. To vy jste vydíral paní Ferrarsovou. Kdo mohl lépe vědět, že zabila svého manžela, než jeho ošetřující lékař? Když jste mě tehdy na zahradě poprvé oslovil, zmínil jste se, že jste asi tak před rokem zdědil nějaké peníze. Nepodařilo se mi nalézt nejmenší stopu po tom, že byste něco zdědil. Musel jste si něco vymyslet, abyste odůvodnil těch dvacet tisíc liber od paní Ferrarsové. Žádné štěstí vám nepřinesly. Většinu jste prodělal ve spekulacích — a pak jste přitáhl šroub příliš silně a paní Ferrarsová zvolila únik, který jste nečekal. Kdyby se to byl pan Ackroyd dověděl, neměl by s vámi slitování — a vy jste byl navždy zničen.“
„A co ta telefonická zpráva?“ otázal jsem se, snaže se vzpamatovat. „Předpo…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.