Vražda Rogera Ackroyda

19. kapitola
Flora Ackroydová

Když jsem se nazítří ráno vracel z návštěv u pacientů, zamával na mě na silnici inspektor Raglan. Zastavil jsem se a inspektor vystoupil na stupátko.

„Dobré jitro, pane doktore,“ řekl. „Tak to alibi je v pořádku.“

„Kentovo?“

„Ano. Kentovo. Číšnice od Psa a píšťalky, Sally Jonesová, se na něho velmi dobře pamatuje. Poznala jeho fotografii mezi pěti jinými. Přišel do výčepu přesně ve tři čtvrtě na deset a hospoda je od Fernly Parku vzdálena hezky přes míli. Ta Jonesová říká, že měl u sebe spoustu peněz — viděla ho, jak vytáhl z kapsy hrst bankovek. To ji dost překvapilo u tak ošumělého člověka, na kterém se boty přímo rozpadaly. Tak tam se asi podělo těch čtyřicet liber.“

„A Kent pořád nechce říci, proč přišel do Fernly?“

„Je tvrdohlavý jako mezek. Dneska ráno jsem o něm mluvil telefonicky s Hayesem z Liverpoolu.“

„Hercule Poirot tvrdí, že ví, proč tam Kent byl,“ poznamenal jsem.

„Vážně?“ otázal se inspektor dychtivě.

„Ano,“ řekl jsem škodolibě. „Prý tam byl proto, že se narodil v Kentu.“ Pocítil jsem vyloženě potěšení z toho, jak jsem mu pěkně přehrál své zklamání.

Raglan na mě chvíli nechápavě zíral. Pak se mu přes všetečný obličej rozlil široký úsměv a významně si poklepal na čelo. „Trochu ťuknutý, co?“ řekl. „Už si to myslím delší dobu. Chudák stará, proto musel jít do penze a usadit se tady. Asi to bude něco dědičného. Má prý synovce a ten je cvok.“

„Kdo? Poirot?“ řekl jsem nesmírně překvapen.

„Ovšem. Vám to nikdy neříkal? Prý je docela krotký a tak, ale jinak úplný blázen, chudák.“

„Kdo vám to říkal?“

Na inspektorově tváři se opět objevil úsměv. „Vaše slečna sestra. Ta mi to řekla.“

Opravdu, ta Karolína je hrozná osoba. Nedá pokoj, dokud se nedozví o každém všechno včetně jeho rodinných tajemství. Bohužel se mi nikdy nepodařilo jí vštípit alespoň tolik slušnosti, aby si to nechala pro sebe.

„Nasedněte si, inspektore,“ řekl jsem a otevřel dvířka vozu. „Zajedeme k našemu Belgičánkovi společně a sdělíme mu poslední novinky.“

„Proč ne. Koneckonců, i když je trochu praštěný, ten tip, co mi dal ohledně těch otisků prstů, byl užitečný. Ten chlápek Kent mu straší v hlavě, ale kdoví — třeba za tím něco je, co se nám hodí.“

Poirot nás přijal se svou obvyklou usměvavou zdvořilostí. Vyslechl zprávy, které jsme mu přinesli, a občas přitom pokývl hlavou.

„Vypadá to, že je to s ním v pořádku, viďte?“ řekl inspektor poněkud chmurně. „Těžko mohl někoho mordovat na jednom místě a přitom na míli odtamtud popíjet u výčepu.“

„Vy ho tedy propustíte?“

„Nevím, co jiného nám zbývá. Nemůžeme ho dost dobře zadržet pro podloudné získání peněz. Nic mu nemůžeme dokázat.“ Inspektor rozmrzele odhodil zápalku do krbu. Poirot ji zvedl a pečlivě ji uložil do nádobky určené k tomu účelu. Udělal to ryze automaticky. Bylo znát, že přitom myslí na něco docela jiného.

„Být vámi,“ řekl po chvíli, „ještě bych toho Charlese Kenta nepouštěl.“

„Vy si tedy myslíte, že má s tou vraždou něco společného?“

„Myslím si, že patrně nemá — ale ještě to není jisté.“

„Ale vždyť jsem vám říkal —“

Poirot netrpělivě zvedl ruku: „Mais oui, mais oui. Zaplať pánbůh, nejsem hluchý — ani hloupý. Ale podívejte se, vy to tiž k věci přistupujete z nesprávného východiska — říká se to tak?“

Inspektor se na něho nechápavě podíval. „To bych rád věděl, jak jste na tohle přišel. Víme přece, že pan Ackroyd byl naživu ve tři čtvrtě na deset. To snad uznáte?“

Poirot na něho chvíli hleděl a pak zavrtěl hlavou a usmál se: „Nic neuznávám, co není dokázáno!“

„Na to máme důkazů až dost. Máme svědectví slečny Flory.“

„Že dávala strýčkovi dobrou noc? Ale já — já nevěřím všemu, co mi řekne nějaká slečna — i když je seberoztomilejší a sebehezčí.“

„Ale k čertu, vždyť ji Parker viděl, jak vychází ze dveří.“

„Ne.“ Poirotův hlas byl náhle ostrý jako břitva. „To on právě neviděl. Přesvědčil jsem se o tom onehdy takovým menším experimentem — pamatujete se, doktore? Parker ji viděl před dveřmi, s rukou na klice. Neviděl ji, jak vychází z pracovny.“

„Ale — kde jinde mohla být?“

„Třeba na schodech.“

„Na schodech?“

„To je ten můj nápad — ano.“

„Myslíte na schodech, co vedou do ložnice pana Ackroyda?“

„Právě.“

Inspektor na něho dál nevěřícně zíral. „Vy myslíte, že byla u strýce v ložnici? Ale proč, prosím vás? Proč by to pak tajila?“

„Právě. Jde o to, co tam dělala, ne?“

„Myslíte — jako ty peníze? Ale snad nechcete tvrdit, že těch čtyřicet liber vzala slečna Ackroydová?“

„Nic netvrdím,“ řekl Poirot. „Ale chtěl bych vám připomenout tohle: ta matka s dcerou neměly lehký život. Chodily jim účty a neustále byly nějaké nepříjemnosti kvůli drobným vydáním. Roger Ackroyd byl na peníze nesmírně opatrný. Flora se mohla octnout v koncích kvůli nějaké relativně malé částce. A teď si představte, jak se to stalo. Flora ty peníze vzala a sestupovala po malém schodišti. Když byla v půli cesty dolů, slyšela z haly cinknutí sklenic. Ihned pochopila, že to Parker míří do pracovny. Za žádnou cenu ji nesmí přistihnout na schodech — Parker by si to pamatoval. Připadalo by mu to divné. Kdyby se přišlo na to, že se peníze ztratily, Parker by si určitě vzpomněl, že ji viděl, jak sestupuje ze schodů. Má tedy právě čas seběhnout dolů ke dveřím do pracovny. Když Parker vstoupí do dveří, nalezne ji s rukou na klice. Flora řekne první, co jí přijde na jazyk, náhodou opakuje příkaz, který dal její strýc už předtím, a jde nahoru do svého pokoje.“

„Ano, ale pak,“ naléhal inspektor, „pak si musela přece uvědomit, jak životně důležité je, aby řekla pravdu! Vždyť na tom celý případ stojí.“

„Potom,“ řekl Poirot suše, „se slečna Flora dostala do úzkých. Dověděla se jenom, že je tu policie a že se stala loupež. Samozřejmě že si ihned řekla, že byla objevena krádež peněz. Rozhodla se, že bude trvat na své původní verzi. Když se dověděla o strýcově smrti, ztratila hlavu. Dnešní mladé dámy, monsieur, neomdlévají jen tak pro nic za nic. Eh bien! Tu to máme! Flora může buď trvat na své verzi, nebo se ke všemu přiznat. A mladá hezká dívka n…