Vražda Rogera Ackroyda

10. kapitola
Komorná

Paní Ackroydovou jsme zastali v hale ve společnosti drobného suchého člověka s vyzývavou bradou, bystrýma očima a neklamným vzezřením advokáta.

„Pan Hammond zůstane na oběd,“ řekla paní Ackroydová. „Znáte majora Blunta, pane Hammonde? Toto je doktor Sheppard — také blízký přítel nebožtíka Rogera. A — okamžik —“ Odmlčela se a poněkud zmateně se podívala na Poirota.

„To je pan Poirot, maminko,“ řekla Flora. „Ten, co jsem ti o něm ráno říkala.“

„Ale ovšem,“ řekla paní Ackroydová neurčité. „Ovšem, dítě, já vím. On nám má najít Ralfa, že?“

„Má zjistit, kdo zabil strýčka,“ řekla Flora.

„Ah dítě! Proboha!“ zvolala matka. „Ušetři moje nervy! Jsem dnes ráno úplně zničená. Taková hrozná rána. A nemohu si pomoci, pořád si myslím, že to musela být nějaká nešťastná náhoda. Roger si tak rád hrál s těmi věcičkami ze své sbírky. Asi se mu smekla ruka nebo tak něco.“

Její teorie byla přijata se zdvořilým mlčením. Viděl jsem, jak Poirot proklouzl k advokátovi. Odvedl ho k oknu a tam s ním polohlasně o čemsi hovořil. Přistoupil jsem k nim — ale pak jsem zaváhal.

„Nevyrušuji?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne,“ zvolal Poirot bodře. „My dva, pane doktore, vyšetřujeme přece tenhle případ společně. Bez vás bych byl ztracen. Potřebuji malou informaci tady od pana Hammonda.“

„Pokud jsem rozuměl, zastupujete zájmy kapitána Ralfa Patona,“ řekl advokát opatrně.

Poirot zavrtěl hlavou. „Nikoli. Zastupuji zájmy neteře pana Ackroyda, slečny Flory. Slečna Ackroydová mě požádala, abych vyšetřil smrt jejího strýčka.“

Hammond byl zřejmě zaražen. „Nemohu vážně uvěřit, že by byl kapitán Paton do té věci nějak zapleten,“ řekl, „i když nepřímé důkazy zatím svědčí proti němu. Už sám fakt, že je ve finanční tísni —“

„On je ve finanční tísni?“ skočil mu do řeči Poirot.

Advokát pokrčil rameny. „U Ralfa Patona je to chronický stav,“ pronesl suše. „Peníze mu vždycky utíkaly mezi prsty jako voda. Stále si chodil k otčímovi pro peníze.“

„Kdy naposled? Někdy loni?“

„To vám nepovím. Pan Ackroyd mi o tom nic neříkal.“

„Chápu, pane Hammonde. Předpokládám, že znáte obsah závěti pana Ackroyda?“

„Zajisté. Proto jsem dnes tady.“

„Tak tedy vzhledem k tomu, že zastupuji slečnu Ackroydovou, můžete mi laskavě sdělit ustanovení té závěti?“

„Jsou zcela jednoduchá. Vynecháme-li obvyklý právnický žargon, tedy po zaplacení jistých odkazů a darů —“

„Například?“ přerušil ho Poirot.

Hammond byl poněkud překvapen. „Tisíc liber hospodyni, slečně Russellové, padesát liber kuchařce, pět set liber panu Geoffreyovi Raymondovi. Pak peněžité dary různým nemocnicím.“

Poirot zvedl ruku: „Ne, ty dary na dobročinné účely mě nezajímají.“

„Chápu. Paní Ackroydové má být doživotně vyplácena roční renta z výnosu akcií v hodnotě deset tisíc liber. Slečna Flora dědí přímo dvacet tisíc liber. Zbytek, včetně nemovitostí a podílu na firmě Ackroyd a syn, dědí Ackroydův adoptivní syn Ralf Paton.“

„Měl pan Ackroyd velké jmění?“

„Veliké. Kapitán Paton se stane velice zámožným mladým mužem.“ Nastalo ticho. Poirot a advokát se na sebe podívali.

„Pane Hammonde,“ zazněl od krbu plačtivý hlas paní Ackroydové.

Advokát k ní přistoupil. Poirot mě uchopil za rameno a zatáhl mě těsně k oknu. „Podívejte se na ty kosatce,“ pronesl hezky hlasitě. „Nádhera, co? Jak lahodné pro oko!“

Současně jsem ucítil stisk jeho ruky na své paži a Poirot dodal tišším hlasem: „Chcete mi opravdu pomáhat? Zúčastnit se pátrání?“

„Ale ovšem,“ řekl jsem dychtivě. „Ani nevíte, co to pro mne znamená. Vždyť já tu celou dobu žiju tak hrozně nudným životem, jako starý paprika. Nikdy se nestane nic neobyčejného.“

„Výborně. Budeme tedy kolegové. Tuším, že za chvilku se k nám připojí major Blunt. Paní matinka mu jde zřejmě na nervy. Podívejte se, rád bych se jisté věci dověděl, ale nechci, aby to vypadalo, jako že se po nich pídím. Rozumíte? Takže je na vás, abyste kladl otázky.

„Na co se mám ptát?“ otázal jsem se znepokojeně.

„Chtěl bych, abyste přivedl řeč na paní Ferrarsovou.“

„Ano?“

„Mluvte o ní docela přirozeně. Zeptejte se ho, jestli tady byl, když zemřel její manžel. Chápete, jak si to představuji? A až vám bude odpovídat, pozorujte ho, jak se tváří, ale nenápadně. C'est compris?“

Na víc nebyl čas, neboť v tom okamžiku, jak to Poirot předpověděl, Blunt svým bryskním způsobem opustil ostatní hosty a mířil k nám. Navrhl jsem mu, abychom se trochu prošli po terase. Blunt mou nabídku přijal. Poirot zůstal v pokoji.

Zastavil jsem se, abych si prohlédl pozdní květ růže. „Jak se věci za pár dní dovedou změnit,“ poznamenal jsem. „Byl jsem tu minulou středu a pamatuji se, jak jsem se také takhle procházel po terase s Ackroydem. Byl tehdy ve výborné náladě. A dnes — za tři dny nato — je už Ackroyd nebožtíkem, paní Ferrarsová je mrtvá — jistě jste ji také znal, viďte? Určité jste ji musel znát.“

Blunt přikývl.

„Viděl jste ji teď za svého pobytu tady?“

„Byl jsem ji navštívit s Ackroydem. Tuším minulé úterý. Kouzelná osoba — ale něco na ní bylo divného. Člověk u ní nikdy nevěděl, co si myslí.“

Pohlédl jsem do jeho klidných šedých očí. Nic. Pokračoval jsem: „A setkal jste se s ní už dřív?“

„Když jsem tu byl posledně — to se sem Ferrarsovi právě přistěhovali.“ Odmlčel se a dodal: „Ta se od té doby změnila!“

„Jak se změnila?“ zeptal jsem se.

„Zestárla o dobrých deset let.“

„Byl jste tady, když její manžel zemřel?“ zeptal jsem se jakoby mimochodem.

„Ne. Z toho, co jsem slyšel, musela si oddechnout. Snad to zní bezcitně, ale je to pravda.“

Souhlasil jsem. „Ashley Ferrars rozhodně nebyl vzorný manžel,“ řekl jsem opatrně.

„Podle mě darebák,“ prohlásil Blunt.

„Ne,“ řekl jsem. „Jenom měl víc peněz, než bylo pro něho zdrávo.“

„Jo, peníze! Všechno trápení na tomto světě pramení z peněz — nebo z jejich nedostatku.“

„A jak je to u vás?“ zeptal jsem se.

„Mám štěstí. Peníze mi bohatě stačí na mé potřeby.“

„To rád slyším.“

„Teď zrovna na tom nejsem nejlíp. Před rokem jsem něco zdědil a jako blázen jsem se dal nachytat na nějakou divokou spekulaci.“

Projevil jsem mu p…