Vražda Rogera Ackroyda

11. kapitola
Poirot jde na návštěvu

Byl jsem nesmírně nervózní, když jsem příští dopoledne zazvonil u dveří Marby Grange. Hrozně rád bych byl věděl, co si Poirot od této návštěvy slibuje. A proč ten úkol svěřil právě mně? Snad proto, že si přál, jako v případě majora Blunta, zůstat sám v pozadí? Toto přání, které bylo v prvním případě pochopitelné, připadalo mi tentokrát zcela bezpředmětné.

Moje úvahy přerušil příchod panské. Ano, paní Folliottová je doma. Panská mě uvedla do velkého salónu a já jsem se zvědavě rozhlížel kolem sebe, zatímco jsem čekal na paní domu. Prostorná, holá místnost s několika pěknými rytinami, chatrnými potahy na nábytku a chatrnými záclonami. Místnost měla veskrze ženský charakter.

Právě jsem si prohlížel Bartolozziho obraz na stěně, když vstoupila paní Folliottová. Byla to vysoká žena s neposlušnými hnědými vlasy a velice podmanivým úsměvem. „Doktor Sheppard?“ řekla váhavě.

„Ano,“ odpověděl jsem. „Musím se vám omluvit, že jsem k vám takto přišel, ale potřebuji informace o jisté panské, která u vás byla dřív zaměstnána. Ursula Bourneová.“

Když jsem vyslovil to jméno, úsměv jí zmizel z obličeje a paní Folliottová náhle citelně ochladla. Vypadala stísněně a neklidně. „Ursula Bourneová?“ řekla nejistě.

„Ano,“ řekl jsem. „Vy se na ni nepamatujete?“

„Ale ano, ovšem — pamatuji se velice dobře.“

„Pokud vím, odešla od vás asi před rokem.“

„Ano. Ano, odešla. Správně.“

„Byla jste s ní spokojená po tu dobu, co byla u vás? Mimochodem, jak dlouho u vás byla?“

„Rok nebo dva — už se nepamatuji, jak dlouho. Je — je velice schopná. Určitě s ní budete spokojen. Nevěděla jsem, že z Fernly odchází. Neměla jsem o tom tušení.“

„Co byste mi o ní mohla říci?“ otázal jsem se.

„O ní?“

„Ano. Odkud podchází, z jaké rodiny — tak něco.“

Výraz paní Folliottové byl čím dál ledovější. „Nemám ponětí.“

„U koho byla, než přišla k vám?“

„Obávám se, že si nepamatuji.“ Pod její nervozitou bleskla jiskra hněvu. Zaklonila hlavu pohybem, který mi byl jaksi povědomý. „Musíte se opravdu na to všechno vyptávat?“

„Ne, nemusím,“ řekl jsem překvapen a skoro jako bych se omlouval. „Nenapadlo mě, že vám to bude vadit. Promiňte.“

Její hněv opadl a nervozita se vrátila. „Ale ne, nevadí mi to, opravdu ne. Proč by mi to mělo vadit? Jen mi to připadá — trochu divné. Tak trochu divné.“

Výhoda lékařského povolání je v tom, že dovedete odhadnout, když vám někdo lže. Už z chování paní Folliottové jsem mohl poznat, že jí moje otázky vadí — a to velice. Byla celá nesvá — rozčilená, zřejmě tu někde byla nějaká záhada. Odhadoval jsem ji jako osobu, která není zvyklá lhát, a proto ji tolik obtěžuje, když je k tomu donucena. I dítě by ji prokouklo.

Bylo také zřejmé, že už mi nehodlá říci nic víc. Ať je záhada kolem Ursuly Bourneové jakéhokoliv druhu, rozhodně se o tom nic nedovím od paní Folliottové. Kapituloval jsem, znovu jsem se omluvil, že jsem obtěžoval, a odporoučel jsem se.

Navštívil jsem ještě pár pacientů a vrátil jsem se domů v šest hodin. Karolína seděla u zbytků svačiny. Na tváři měla onen tajně vítězoslavný výraz, který znám až příliš dobře. Je to u ní neklamná známka buď toho, že získala nějaké informace, nebo že je poskytla. Byl bych rád věděl, který případ to byl tentokrát.

„Strávila jsem velice zajímavé odpoledne,“ začala Karolína, když jsem se spustil do svého oblíbeného křesla a natáhl nohy k lákavě sálajícímu krbu.

„Opravdu?“ zeptal jsem se. „Měla jsi tu na čaji slečnu Ganettovou?“

Slečna Ganettová je hlavní kápo mezi našimi drbnami.

„Omyl, hádej dál,“ řekla Karolína s nesmírným uspokojením.

A tak jsem hádal, až jsem probral celou Karolíninu zpravodajskou síť. Má sestra uvítala každou mou další domněnku vítězoslavným zavrtěním hlavou. Nakonec mi to prozradila sama:

„Toho Poirota,“ řekla. „Tak co ty na to?“

Myslel jsem si o tom spoustu věcí, ale dal jsem si dobrý pozor, abych žádnou z nich Karolíně neřekl. „Co tu chtěl?“ zeptal jsem se.

„Přirozeně přišel mě navštívit. Povídal, že když zná mého bratra, bude mu snad také dovoleno, aby se seznámil s jeho roztomilou sestrou — s tvou roztomilou sestrou. Teď jsem si to popletla, ale víš, jak to myslím.“

„Co ti říkal?“

„Vyprávěl mi o sobě a o případech, které vyšetřoval. Třeba pro prince z Mauretánie — víš, toho, co si vzal tu tanečnici.“

„Ano?“

„Onehdy o ní psali hrozně zajímavě v novinách, že prý je to ve skutečnosti velkokněžna, jedna z dcer posledního cara, které se podařilo uprchnout. Tak tedy pan Poirot rozluštil záhadnou vraždu, do které mohli být ti dva zapleteni. Princ Pavel mu za to byl strašně vděčný.“

„A daroval mu jehlici do kravaty se smaragdem zvící holubího vejce?“ otázal jsem se sarkasticky.

„O tom nic neříkal. Proč?“

„To nic,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že to tak bývá zvykem. Alespoň v detektivkách. Slavný detektiv má vždycky doma spoustu rubínů a perel od vděčných klientů z rodu královského.“

„Je hrozně zajímavé takto nahlédnout do zákulisí,“ řekla má sestra s uspokojením.

Pro Karolínu určitě. Musel jsem se obdivovat fantazii pana Hercula Poirota, který s jistotou vybral ze všech možných případů přesně ten, který musí uchvátit starší slečnu z malého města.

„On ti řekl, že ta tanečnice je opravdu velkokněžna?“ otázal jsem se.

„Je vázán slibem tajemství,“ řekla Karolína důležitě.

Zajímalo mě, nakolik asi Poirot znásilnil pravdu, když mluvil s Karolínou. Asi vůbec ne. Asi jen jisté věci naznačil výmluvným mrkáním a krčením ramen.

„A po tom všem předpokládám, žes byla ochotná mu zobat z ruky.“

„Nebuď vulgární, Jamesi. Já nevím, kam na tyhle výrazy chodíš.“

„Patrně jsem je pochytil od svého je…