Vražda Rogera Ackroyda

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda Rogera Ackroyda (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: christie18 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Vražda Rogera Ackroyda

Anotace

Agatha Christie Vražda Rogera Ackroyda. Rok poté, co paní Ferrarsová přijde za podivných okolností o manžela, stane se i ona sama svým způsobem obětí. Byla to sebevražda, nebo ji někdo otrávil? Když záhy zemře i její nápadník pan Ackroyd, není už o čem pochybovat. Jaká je však pravá tvář těchto událostí? Na scénu vstupuje Hercule Poirot… Podle znalců je tento román Agathy Christie z roku 1926 autorčiným mistrovským dílem. Detektivní záhada v precizních kresbách Bruna Lacharda tu ožívá i s celou svou chmurnou psychologií.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda Rogera Ackroyda“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

18. kapitola
Charles Kent

Za půl hodiny nato už jsme já, Poirot a inspektor Raglan seděli ve vlaku do Liverpoolu. Inspektor byl zjevně velice vzrušen.

„Snad se dovíme něco víc o tom vydírání,“ prohlásil radostně. „Podle toho, co mi říkali do telefonu je to drsný chlápek. A užívá drogy. Nebude těžké se od něho dovědět, co potřebujeme. Když tu byl třeba jen stín motivu, je víc než pravděpodobné, že pana Ackroyda zabil on. Ale proč se potom mladý Paton schovává? Všechno je to strašlivě zamotané. Mimochodem, pane Poirote, s těmi otisky prstů jste měl pravdu. Byly to otisky pana Ackroyda. Taky mě to napadlo, ale nevěřil jsem, že je to proveditelné.“

Musel jsem se v duchu zasmát, jak se inspektor Raglan očividně snaží ospravedlnit.

„A toho člověka,“ řekl Poirot, „toho zatím nezavřeli, že ne?“

„Ne, jen ho zadrželi pro podezření!“

„A co se od něho dověděli?“

„Zatraceně málo,“ zašklebil se inspektor. „Je to ostražitý hoch. Hlavně nadával, jinak dohromady nic neřekl.“

Když jsme dorazili do Liverpoolu, překvapilo mě, s jakými ovacemi tam Poirota uvítali. Superintendant Hayes, který před lety na nějakém případu s Poirotem spolupracoval, měl zřejmě přemrštěné představy o jeho schopnostech. „Teď když tu máme pana Poirota, nebude to dlouho trvat,“ řekl spokojeně. „Myslel jsem, že už jste na penzi, mosjé Poirot.“

„Taky že jsem, příteli, taky že jsem. Ale v penzi je to tak hrozně nudné. Nedovedete si představit tu jednotvárnost, s jakou následuje den za dnem.“

„To vám věřím. Tak vy jste se přišel podívat na náš úlovek? A tohle je doktor Sheppard? Myslíte, že budete schopen ho identifikovat?“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl jsem opatrně.

„Jak jste ho našli?“ otázal se Poirot.

„Jak jistě víte, byl rozeslán jeho popis. Rozšířili jsme ho tiskem i soukromou cestou. Přiznám se, že nám moc neřekl. Tenhle chlap má americký přízvuk a také neskrývá, že byl ten večer v blízkosti King's Abbotu. Pořád se jen ptá, co je nám ksakru do toho, a že si můžeme trhnout nohou a že nám stejně nic neřekne.“

„Mohl bych se na něho podívat?“ zeptal se Poirot.

Superintendant spiklenecky přivřel oko. „K službám, pane Poirote. Můžete si tu dělat, co chcete. Inspektor Japp ze Scotland Yardu se na vás onehdy ptal. Slyšel, že se neoficiálně účastníte na tomto pátrání. Nemohl byste nám říci, kde je kapitán Paton?“

„Pochybuji, že by to bylo v současné chvíli moudré,“ řekl Poirot stroze a já jsem se kousl do rtu, abych se nezasmál. Náš malý detektiv to s nimi opravdu dovede.

Po chvíli vyjednávání nás zavedli k vězni. Byl to mladý člověk, hádal bych mu tak nanejvýš dvaadvacet nebo třiadvacet let. Vysoký, hubený, s lehce se třesoucíma rukama a se znaky značné fyzické síly, dnes už poněkud ochablé. Vlasy měl tmavé, ale oči modré a uhýbavé, neschopné vydržet přímý pohled. Celou dobu jsem žil v představě, že ten člověk, jehož jsem tehdy potkal, je mi něčím povědomý, ale byl-li to skutečně on, pak jsem se těžce zmýlil. Nikoho známého mi nepřipomínal.

„Tak, Kente,“ řekl superintendant, „vstaňte. Máte tady návštěvu. Poznáváte někoho z nich?“ Kent se na nás zamračil, ale neřekl nic. Viděl jsem, jak jeho pohled kolísá mezi námi třemi, až se zastavil na mně.

„Tak co, pane doktore,“ řekl mi superintendant, „co říkáte?“

„Vysoký je stejně,“ řekl jsem, „a pokud jde o celkový vzhled, mohl by to být on. Ale nic víc bych si tvrdit netroufal.“

„Co to má všechno, ksakru, znamenat?“ zeptal se Kent.

„Co proti mně máte? Tak ven s tím. Co jsem měl jako spáchat?“

Přikývl jsem. „Je to on,“ řekl jsem. „Poznávám ho po hlase.“

„Že mě poznáváte po hlase? A kde si myslíte, že jste můj hlas slyšel?“

„Minulý pátek večer před branou Fernly Parku. Ptal jste se mě na cestu.“

„Tak já jsem se vás na něco ptal?“

„Přiznáváte to?“ zeptal se inspektor.

„Já nic nepřiznávám. Aspoň dokud nevím, co proti mně máte.“

„To jste poslední dny nečetl noviny?“ promluvil Poirot poprvé.

Neznámý přimhouřil oči. „Aha, tak to je ono. Četl jsem, že ve Fernly Parku oddělali nějakýho starýho pána. To mi to chcete přišít na triko?“

„Vy jste tam ten večer byl,“ řekl Poirot tiše.

„Jak to víte, pane šéf?“

„Podle tohoto,“ Poirot vytáhl něco z kapsy a ukázal mu to. Byl to onen husí brk, který jsme našli v altánu.

Při pohledu na husí brk se výraz neznámého změnil. Bezděky natáhl ruku.

„Kokain,“ řekl Poirot jako pro sebe. „Ne, příteli, je prázdný. Ležel tam, kde jste ho v pátek večer v altánu upustil.“

Charles Kent se na něho nejistě podíval. „Vy toho nějak náramně moc víte, vy jeden načepejřenej francouz…