Vražda Rogera Ackroyda

Agatha Christie

88 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Vražda Rogera Ackroyda (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: christie18 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Vražda Rogera Ackroyda

Anotace

Agatha Christie Vražda Rogera Ackroyda. Rok poté, co paní Ferrarsová přijde za podivných okolností o manžela, stane se i ona sama svým způsobem obětí. Byla to sebevražda, nebo ji někdo otrávil? Když záhy zemře i její nápadník pan Ackroyd, není už o čem pochybovat. Jaká je však pravá tvář těchto událostí? Na scénu vstupuje Hercule Poirot… Podle znalců je tento román Agathy Christie z roku 1926 autorčiným mistrovským dílem. Detektivní záhada v precizních kresbách Bruna Lacharda tu ožívá i s celou svou chmurnou psychologií.

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob přinejmenším těchto žánrů. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare. Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

4

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda Rogera Ackroyda“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

8. kapitola
Inspektor Raglan je optimista

Podívali jsme se na sebe.

„Jistě si to na nádraží ověříte, ne?“ řekl jsem.

„Samozřejmě, ale od výsledku si příliš neslibuji. Víte, jak to na tom nádraží vypadá.“

Věděl jsem to. King's Abbot je sice pouhá vesnice, ale je to zároveň důležitý železniční uzel. Staví tam většina rychlíků, soupravy se tam posunují, přeskupují a znovu sestavují. A jsou tam dvě nebo tři telefonní budky. V tu dobu se tam sjíždějí tři osobní vlaky těsně za sebou, aby stihly spojení s rychlíkem na sever, který přijíždí v 10.19 a odjíždí v 10.23. Nádraží se hemží lidmi a pravděpodobnost, že by si někdo všiml jedné určité osoby v telefonní budce nebo nastupující do rychlíku, je opravdu nepatrná.

„Ale proč vůbec volal?“ otázal se Melrose. „To mi připadá nepochopitelné. Nedává to smysl.“

Poirot pečlivě posunul na místo jednu porcelánovou figurku na knihovně.

„Buďte ujištěn, že to nějaký smysl mělo,“ řekl přes rameno.

„Ale proč to vůbec dělal?“

„Až tohle budeme vědět, budeme vědět všechno. Je to velice zvláštní a velice zajímavý případ.“

Tato slova pronesl jakýmsi nepopsatelným způsobem. Měl jsem dojem, že hledí na případ ze svého vlastního, zcela odlišného hlediska, ale co vidí, zůstávalo pro mne záhadou.

Poirot si stoupl k oknu a díval se ven. „Říkáte, doktore Shepparde, že bylo devět hodin, když jste potkal před branou toho člověka?“ Položil tu otázku, aniž se otočil.

„Ano,“ odpověděl jsem. „Na kostelní věži právě odbíjela celá.“

„Jak dlouho by mu to trvalo, než by došel k domu — nebo spíš než by se dostal k tomu oknu?“

„Nejvýš pět minut. Dvě tři minuty, kdyby to vzal pěšinou od příjezdové cesty přímo sem.“

„Ale to by to tu musel znát. Přesněji řečeno — znamenalo by to, že už tu někdy byl a že se tu vyzná.“

„To je pravda,“ řekl plukovník Melrose.

„Jistě můžeme snadno zjistit, zda pana Ackroyda v posledních dnech navštívil někdo neznámý?“

„To by mohl vědět Raymond?“ řekl jsem.

„Nebo Parker,“ navrhl plukovník Melrose.

Ou tous les deux,“ dodal Poirot s úsměvem.

Plukovník Melrose šel vyhledat Raymonda a já jsem znovu zazvonil na Parkera.

Plukovník Melrose se vrátil téměř okamžitě doprovázen mladým tajemníkem, jehož představil Poirotovi. Geoffrey Raymond byl svěží a čiperný jako vždycky. Byl zřejmě příjemně překvapen, že má příležitost seznámit se s Poirotem. „Neměl jsem ponětí, že tady mezi námi žijete inkognito, pane Poirote,“ řekl. „Bude pro mne velkou ctí, když vás budu moci pozorovat při práci — ale, ale, načpak to?“

Poirot stál vlevo od dveří. Náhle učinil krok stranou a já jsem zjistil, že zatímco jsem stál k němu zády, musel rychle přistrčit křeslo zpět na místo, které nám předtím označil Parker.

„To si mám sednout, a vy mi budete brát krev pro krevní zkoušku?“ zažertoval Raymond. „Nebo co to bude?“

„Pane Raymonde, tohle křeslo bylo takhle vysunuto včera v noci, když našli pana Ackroyda mrtvého. Někdo je zase zastrčil na místo. Byl jste to vy?“

Tajemník bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Samozřejmě že ne. Nepamatuji se ani, že by stálo takhle, ale asi ano, když to říkáte. Někdo jiný je pak musel posunout zpět na místo. Zahladila se tím nějaká stopa? To by byla smůla.“

„Není to důležité,“ řekl Poirot. „Naprosto nedůležité. Chtěl jsem se vás, pane Raymonde, vlastně zeptat na toto: Navštívil pana Ackroyda během minulého týdne někdo cizí?“

Tajemník svraštil obočí a na okamžik se zamyslel. Mezitím se dostavil na mou výzvu Parker. „Ne,“ řekl pak Raymond. „Na nic takového se nepamatuji. Vy ano, Parkere?“

„Prosím?“

„Navštívil pana Ackroyda minulý týden někdo cizí?“

Sluha se zamyslel. „Ten mladík, co tu byl ve středu,“ řekl po chvíli. „Od firmy Curtis a Troute, jak říkal.“

Raymond na to učinil netrpělivý pohyb. „Ale ovšem, už si vzpomínám, ale takového cizího člověka neměl pan Poirot na mysli.“ Obrátil se k Poirotovi. „Pan Ackroyd si chtěl totiž pořídit diktafon,“ vysvětloval. „Bylo by nám to umožnilo vykonat víc práce za kratší dobu. Příslušná firma nám poslala svého zástupce, ale nic z toho nebylo. Pan Ackroyd se rozhodl, že přístroj nekoupí.“

Poirot se obrátil ke sluhovi: „Mohl byste mi toho mladíka popsat, příteli?“

„Byl prosím blond a takový menší. Pěkně oblečený v tmavomodrém obleku. Velice slušný mladík to byl.“

Poirot se obrátil ke mně. „Ten člověk, co jste ho potkal u brány, byl vysoký, viďte?“

„Ano,“ řekl jsem. „Asi tak metr osmdesát, řekl bych.“

„Tak to nám nepomůže,“ prohlásil Poirot. „Děkuji vám, Parkere.“

Sluha se obrátil k Raymondovi: „Je tady pan Hammond, pane Raymonde. Dává se ptát, jestli nic nepotřebujete, a že by s vámi rád mluvil.“

„Hned tam přijdu,“ řekl tajemník a spěchal z místnosti. Poirot se tázavě podíval na šéfa policie.

„Právní zástupce rodiny Ackroydovy, pane Poirote,“ odpověděl mu plukovník Melrose.

„Ten chlapec Raymond má spoustu práce,“ zašeptal Poirot. „Je to zřejmé velice schopný mladý muž.“

„Myslím, že si ho pan Ackroyd jako tajemníka velice cenil.“

„Jak už tu pracuje dlouho?“

„Asi tak dva roky.“

„Jsem si jist, že své povinnosti vykonává velice precizně. Jaké má záliby? Provozuje nějaký sport?“

„Soukromý tajemník na takové věci nemívá moc času,“ usmál se plukovník Melrose. „Raymond tuším občas hraje golf. A v létě tenis.“

„A na závody koní — totiž myslím na dostihy — nechodí?“

„Na dostihy? Ne, nemyslím, že by se o dostihy zajímal.“ Poirot přikývl a zřejmě o Raymonda ztratil zájem. Pomalu se rozhlédl po pracovně. „Myslím, že jsem viděl všechno, co je tu k vidění.“

I já jsem se rozhlédl. „Kdyby ty zdi mohly promluvit,“ zašeptal jsem.

Poirot zavrtěl hlavou. „Hlas by nestačil. Musely by mít také oči a uši. Ale nebuďte si tím příliš jist, že tyto neživé předměty —“ Poirot se přitom dotkl knihovny, „jsou vždycky němé. Ke mně někdy promlouvají — židle, stoly — mají pro mne své poselství.“ Obrátil se ke dveřím.

„Jaké poselství?“ zvolal jsem. „Co vám dneska řekly?“

Ohlédl se na mě a tázavě zvedl jedno obočí. „Otevřené okno,“ řekl. „Zamčené dveře. Křeslo, které se samo pohybuje. Na všechna tato…