Hodiny

2

Dorazil Hardcastle. Seznámili se a přivítali. Pak jsme se pohodlně usadili do křesel a mlčeli. Dick chvílemi nenápadně a zkoumavě hleděl na Poirota, asi tak, jako si člověk v ZOO zálibně prohlíží nový zajímavý exemplář. Pochybuji, že někdy potkal někoho takového, jako byl Hercule Poirot.

Nakonec, když se dostatečně pokochal, si Hardcastle odkašlal a pravil:

„Předpokládám, Monsieur Poirote,“ začal obezřetně, „že se budete chtít seznámit — jaksi, se vším, co k tomu máme. Nebude to úplně snadné —“ Zaváhal. „Náčelník mi nařídil, abych pro vás udělal vše, co bude v mých silách. Pochopte, že tu jsou jisté potíže, některé otázky, námitky. Ale když už jste sem dolů přijel —“

Poirot ho chladně přerušil.

„Přijel jsem sem kvůli přestavbě svého bytu v Londýně.“

Hrozně jsem se zasmál a Poirot na mě pohoršené pohlédl.

„Monsieur Poirot nepotřebuje nikam jezdit a dívat se,“ řekl jsem. „Vždy trval na tom, že může řešit případy ze svého křesla. Ale není to úplně pravda, že ne, Poirote? Proč byste jinak jezdil sem?“

Poirot živě odpověděl.

„Tvrdil jsem, že není nutné být zrovna lovecký pes nebo stopař, který se žene sem a tam podle pachu. Ale připouštím, že pro honitbu je pes nutný, dobrý pes, můj příteli.“

Obrátil se k inspektorovi. Jednou rukou si zálibně kroutil svůj knír.

„Musím přiznat,“ pravil, „že nejsem posedlý psy jako Angličané. Já osobně se bez psa obejdu. Nicméně souhlasím s vaší představou ideálního psa. Člověk milující a respektující svého psa. Nijak ho neomezuje, odpouští mu, chlubí se svým přátelům jeho inteligencí a bystrostí. Ale představme si to obráceně. Pes je také pyšný na svého pána. Obdivuje ho, odpouští mu, nijak ho neomezuje! Taky se chlubí pánovou inteligencí a ostrovtipem. Pán se obětuje a jde ven, i když se mu nijak zvlášť nechce, ale jde vyvenčit pejska, protože ví, že pejsek to má moc rád. Stejně tak jde ven i pes, protože chápe pánovu radost a potřebu jít se vyvenčit, i když je venku počasí, že by psa nevyhnal.

Stejně tak to bylo tady s mým laskavým přítelem Colinem. Přišel se mi svěřit se svým problémem. Ne proto, aby žádal o radu, byl si naprosto jist tím, že to dokáže vyřešit sám. Ne, on přišel proto, že cítil, že já jsem opuštěný a nemám nic na práci a že mi přinese zajímavý problém, který mě rozptýlí a na chvíli zaměstná. Vyzval mě, abych udělal to, co jsem tolikrát prohlásil za možné, totiž seděl doma ve svém křesle a vyřešil záhadu. Možná v tom ale byla, a já mám podezření, že ano, docela maličká zlomyslnost. Řekněme, že mi chtěl dokázat, že to není vůbec jednoduché, co tvrdím. Mais oui, mon ami, je to tak, že? Chtěl jste si ze mě ztropit posměšek, není-liž pravda, docela maličký! Nemám vám to za zlé. Jediné, co říkám, je, že jste neznal dobře svého Hercula Poirota.“

Vypnul hruď a zamnul si knír.

Podíval jsem se na něj a s potěšením se zašklebil.

„Dobře tedy,“ řekl jsem. „Prozraďte nám řešení záhady, pokud ho ovšem znáte.“

„Ale samozřejmě, že ho znám.“

Hardcastle na něj nedůvěřivě zíral.

„Chcete říct, že víte, kdo zabil toho muže na Wilbraham Crescent devatenáct?“

„Jistěže.“

„A kdo zabil Ednu Brentovou?“

„Samozřejmě.“

„Znáte totožnost toho muže?“

„Vím, kdo to musí být.“

Hardcastle se zatvářil velice pochybovačně. Avšak poslušen přání náčelníka zůstal uctivý. V jeho hlase ale zaznívala veliká skepse.

„Promiňte, Monsieur Poirote, tvrdíte, že víte, kdo zabil tři lidi. Víte také proč?“

„Ano.“

„Máte pohromadě všechny podklady?“

„To ne.“

„Chcete říct, že všechno, co máte, je tušení,“ řekl jsem neslušně.

„Nebudu se s vámi přít o slovíčko, mon cher Colin. Říkám prostě, že vím.“

Hardcastle vzdychl.

„Ale pochopte, Monsieur Poirote, já potřebuji důkazy.“

„Přirozeně, ale s poznatky, které máte k dispozici, budete, myslím, schopen potřebné důkazy obstarat.“

„Tím si nejsem tak docela jistý.“

„Řekněte, inspektore, když víte — opravdu víte — není to už první krůček? Nevede to už skoro vždy k cíli?“

„Vždy ne,“ řekl inspektor melancholicky. „Tolik mužů chodí na svobodě, kteří už dávno měli být ve vězení. Oni to vědí a my to taky víme.“

„Ale to je jen velmi malé procento, není-liž pravda?“

Přerušil jsem ho.

„Dobře. Dobře. Vy to víte… Seznamte nás s tím konečně taky.“

„Vidím, že jste stále skeptický. Ale nejprve mi dovolte říct toto: Mít jistotu znamená, že jakmile je dosaženo správného řešení, všechny kousíčky do sebe lehce zapadnou. A vy vidíte, že to nemohlo být nijak jinak.“

„Pro lásku boží,“ vykřikl jsem, „tak ven s tím. Souhlasím s každým bodem, který jste vyřkl.“

Poirot se uvelebil pohodlně ve svém křesle a otočil se k inspektorovi, aby mu dolil sklenici.

„Jedna věc, mes amis, musí být naprosto jasná. K řešení problému jsou nezbytná fakta. K tomuto účelu člověk potřebuje psa, který běhá a přináší fakta jedno po druhém a skládá je pěkně k —“

„K nohám svého pána,“ řekl jsem. „Souhlas.“

„Člověk pochopitelně není schopen vyřešit složitý případ ze svého křesla pouze za pomoci informací z tisku. Údaje musí být přesné a noviny jsou jen zřídka, pokud vůbec, přesné. Většinou píší něco takového, jako že se to stalo ve čtyři, a přitom se to stalo ve čtvrt na pět, nebo že muž měl sestru Elizabetu, a ve skutečnosti měl švagrovou Alexandru. A tak podobně. Ale zde v Colinovi jsem měl psa vynikajících schopností, schopností, abych tak řekl, které mu přinesly skvělé výsledky v jeho vlastní kariéře. Vždy měl vynikající paměť. Je vám schopen doslova zopakovat konverzaci dokonce o několik dnů později. Umí ji zopakovat přesně, ne tak, jako většina z nás, vylíčit svůj dojem z daného rozhovoru. Zhruba řečeno, nevypověděl by, že v jedenáct dvacet přišla pošta, ale řekl by, co se přesně stalo, totiž, že někdo zaklepal na dveře a vešel muž s dopisy. Toto vše je velmi důležité. Znamená to, že slyšel to, co bych slyšel já, kdybych tam byl, a viděl to, co bych viděl já.“

„Jenom s tím rozdílem, že ubohý pes není schopen té úžasné dedukce.“

„Takže, mám fakta, jsem v obraze. To je vaše válečné pořekadlo, že? Být v obraze. Když mi Colin poprvé vylíčil tu his…