Hodiny

9. kapitola

Jeli po Wilbraham Crescent, zahnuli doprava na Albany Road a pak zase doprava a ocitli se ve druhé části Wilbraham Crescent.

„Velmi jednoduché,“ řekl Hardcastle.

„Když to znáš,“ odtušil Colin.

„Šedesát jednička skutečně sousedí s domem paní Hemmingové, ale růžkem se dotýká i devatenáctky, což je potěšitelné. Takže budeš mít šanci prohlédnout si toho svého pana Blanda. Mimochodem, žádná podpora ze zahraničí.“

„Takže sbohem, slibná teorie.“ Auto zastavilo a oba muži vystoupili.

„Hleďme, hleďme,“ řekl Colin. „To je parádní přední zahrada.“

Skutečně to byla perfektní ukázka urbanistiky v malém. Byly tam muškátové záhonky olemované fialkami. Byly tam veliké zářivé begónie a přehlídka zahradních ozdob — žáby, muchomůrky, trpaslíci a skřítci.

„Jsem si jistý, že pan Bland musí být velice vážený muž,“ řekl Colin s odporem. „Kdyby nebyl, nikdy by nemohl vytvořit něco takového.“ Když Hardcastle stiskl zvonek, dodal: „Myslíš, že bude doma takhle po ránu?“

„Volal jsem mu,“ vysvětlil Hardcastle, „a zeptal se ho, jestli se mu to hodí.“

V tom okamžiku přijela malá dodávka a zastavila před garáží, která zjevně byla mladšího data než dům sám. Pan Josaiah Bland vystoupil, zabouchl dvířka a přistoupil k nim. Byl to muž prostřední výšky, s holou hlavou a malými modrými očky. Měl ve zvyku chovat se žoviálně.

„Inspektor Hardcastle? Jen pojďte dál.“

Vedl je do obývacího pokoje. Ten obsahoval různé důkazy prosperity. Bylo tu několik drahých a vyšperkovaných lamp, empírový psací stůl, třpytící se pozlátka na krbové římse, vykládaná skříňka a porcelánová váza s květinami u okna, moderní židle s bohatým čalouněním.

„Posaďte se,“ řekl pan Bland srdečně. „Kouříte? Pokud ovšem můžete, když jste ve službě.“

„Ne, děkuji,“ řekl Hardcastle.

„Ani nic k pití, předpokládám,“ řekl pan Bland. „Nu což, je to pro nás oba lepší, troufám si říct. Tak co se děje? Předpokládám, že to je kvůli té události v čísle devatenáct. Naše zahrady se v rozích stýkají, ale moc tam odtud nevidíme, kromě oken v horním patře. Neuvěřitelná příhoda, to všechno, nebo aspoň se mi to zdá, podle toho, co jsem dnes četl v ranních novinách. Byl jsem potěšen, když jsem dostal váš vzkaz. Možnost získat informace z první ruky. Nemáte představu, jaké povídačky tu všude kolují! Moje žena je z toho hrozně nervózní — představa, že tu někde na svobodě pobíhá vrah, víte. Problém je v tom, že dneska nechávají všechny šílence volně vycházet z blázinců. Pošlou je domů na čestné slovo, nebo jak tomu říkají. Pak provedou něco někde jinde, tak je zase zavřou. A jak říkám, ty klepy!! Myslím posluhovačky, mlékaři, listonoši — to byste nevěřil. Někdo říká, že byl uškrcen drátem, jiný zase, že ho probodli. A někdo zase, že dostal ránu do hlavy. V každém případě to byl muž, že ano? Nebyla to ta stará slečna, že ne? V novinách psali — neznámý muž.“ Pan Bland konečně utichl.

Hardcastle se usmál a řekl omluvným hlasem: „Ano, vlastně neznámý, i když měl u sebe vizitku s adresou.“

„Tak aspoň něco,“ řekl Bland. „Ale kdo ví, co je to zač. Co všechno si lidé dneska navymýšlí.“

„Když už mluvíme o té oběti,“ řekl Hardcastle, „snad byste se rád podíval na tohle.“ Opět vytáhl policejní fotografii. „Tak to je on?“ řekl Bland. „Vypadá jako perfektní, spořádaný chlapík, že jo? Počestný jako vy nebo já. Předpokládám, že se nemohu zeptat, jestli existuje nějaký konkrétní důvod, proč byl zavražděn.“

„Na to je příliš brzy,“ řekl Hardcastle. „Chtěl bych vědět, pane Blande, jestli už jste toho muže někdy předtím viděl.“

Bland zavrtěl hlavou.

„Jsem si jistý, že ne. Mám docela dobrou paměť na obličeje.“

„Nezvonil na vás s nějakou záminkou — uzavření pojistky, prodej vysavačů, praček nebo něco podobného?“

„Ne, ne. Určitě ne.“

„Snad bychom se měli zeptat vaší paní,“ řekl Hardcastle. „Konečně, jestliže zvonil, pak je to nejspíš vaše paní, kdo by ho viděl.“

„Ano, to je naprostá pravda, ačkoli… Valerie nemá příliš pevné zdraví. Nerad bych, aby se příliš nervovala. Totiž, to je jeho fotka, když už je mrtvý, že ano?“

„Ano,“ řekl Hardcastle. „Je to tak. Ale není to nijak odpudivý obrázek.“

„Ne, to ne. Velmi dobře udělaný. Ten chlap dá, jako by spal, opravdu.“

„Mluvíte o mně, Joshi?“

Spojovací dveře do vedlejší místnosti se otevřely a v nich se objevila žena středního věku. Hardcastle odhadoval, že až do této chvíle bedlivě naslouchala z vedlejší místnosti.

„Á, tady jsi, miláčku,“ řekl Bland. „Myslel jsem, že sis šla trochu zdřímnout. To je má žena, detektiv inspektor Hardcastle.“

„Ta hrozná vražda,“ mumlala paní Blandová. „Úplně se třesu, když na to pomyslím.“

Klesla na pohovku se slabým povzdechem.

„Dej si nohy nahoru, drahoušku,“ řekl pan Bland.

Paní Blandová uposlechla. Byla to blondýna se slabým huhňavým hlasem. Vypadala chudokrevně a zdálo se, že patří k typu invalidů, kteří sdílejí svůj osud s jistým uspokojením. Inspektoru Hardcastlovi na moment někoho připomněla. Pokoušel se vzpomenout si koho, ale bezúspěšně. Pokračovala slabým a poněkud naříkavým hlasem.

„Mám chatrné zdraví, inspektore Hardcastle, takže se manžel přirozeně snaží uchránit mě od všech otřesů a starostí. Jsem velmi citlivá. Hovořili jste o nějaké fotografii, myslím toho — toho mrtvého muže. Oh, to zní strašně. Nevím, jestli bych se měla odvážit nahlédnout.“

„Ve skutečnosti umírá touhou ji vidět,“ pomyslel si Hardcastle.

Nahlas však řekl s lehkou zlomyslností: „Možná bude lepší, když vás o to ani nebudu žádat, paní Blandová. Jen jsem si říkal, že byste nám snad mohla pomoci, v případě, že na vás někdy ten muž zvonil.“

„Musím přece vykonat svoji povinnost, že ano?“ řekla paní Blandová se sl…