Hodiny

2. kapitola

Policejní vyšetřování ve Wilbraham Crescent 19 bylo v plném proudu. Byl zde policejní lékař, služební fotograf i muž zabývající se daktyloskopií. Počínali si efektivně, každý zaměstnán svým vlastním úkolem.

Nakonec dorazil detektiv inspektor Hardcastle, vysoký muž s tváří hráče pokeru, s hustým obočím. Přišel, aby se přesvědčil, že vše, co uvedl do pohybu, bylo provedeno a bylo to provedeno řádně. Na závěr si ještě jednou důkladně prohlédl mrtvolu, prohodil pár slov s policejním lékařem a odebral se do jídelny, kde u prázdných šálků seděly tři osoby. Byli to slečna Pebmarshová, Colin Lamb a vysoká dívka s hnědými vlnitými vlasy a širokýma vystrašenýma očima. „Docela hezká,“ pomyslel si inspektor.

Sám se představil slečně Pebmarshové.

„Detektiv inspektor Hardcastle.“

Věděl něco málo o slečně Pebmarshové, ačkoli pracovně se jejich cesty nikdy nezkřížily. Ale párkrát ji zahlédl, věděl, že je to bývalá učitelka a že její nynější práce má něco do činění s výukou Braillova písma na Aaronbergově Institutu pro postižené děti. Zdálo se velice nepravděpodobné, že by nějaký zavražděný muž mohl být nalezen v jejím čistém, uklizeném a spořádaném domě — ale nepravděpodobné věci se stávají častěji, než by člověk věřil.

„Je to hrozná věc, co se tu přihodilo, slečno Pebmarshová,“ řekl. „Jsem přesvědčen, že to pro vás musel být velký šok. Potřebuji ale od vás všech jasné výpovědi, co přesně se tu stalo. Vyrozuměl jsem, že to byla slečna —“ mrkl rychle do zápisníku, který mu podal konstábl — „Sheila Webbová, kdo našel tělo. Kdybyste byla tak laskavá, slečno Pebmarshová, vzal bych slečnu Webbovou vedle do kuchyně, kde budeme mít klid.“

Otevřel dveře do kuchyně a počkal, až dívka projde kolem něj dovnitř. Nějaký mladý detektiv v civilu už byl v kuchyni zabydlený a nenucené psal něco na malém umakartovém stole.

„Tato židle vypadá pohodlně,“ řekl Hardcastle a přitáhl modernizovanou verzi winsdorské židle.

Sheila Webbová se nervózně usadila a zírala na něj velkýma vystrašenýma očima.

Hardcastle měl na jazyku něco jako: „Však já vás nesním,“ ale ovládl se a místo toho řekl: „Nemáte se čeho bát. Potřebujeme jen získat přesný obrázek o událostech. A začneme s vámi, vaše jméno je Sheila Webbová — a vaše adresa?“

„Palmerston Road 14 — hned za plynárnou.“

„Ovšem. Kde pracujete?“

„Jsem stenografka. Pracuji v sekretářské agentuře slečny Martindaleové.“

„Celý název je Cavendishská agentura pro sekretářské práce, že ano?“

„Ano.“

„Jak dlouho tam pracujete?“

„Asi rok. Tedy přesněji deset měsíců.“

„Rozumím. Nyní mi prosím vlastními slovy vypravujte, jak jste se dnes ocitla na Wilbraham Crescent 19.“

„Dobře. To bylo tak,“ nyní Sheila Webová hovořila s větší sebejistotou. „Tahle slečna Pebmarshová zavolala do agentury a požádala o stenografku na třetí hodinu. Takže když jsem se vrátila z oběda, slečna Martindaleová mě sem poslala.“

„To byla jen rutina, že ano. Myslím tím, že jste byla další volná na seznamu, nebo jak se tyhle věci u vás organizují.“

„Ne docela. Slečna Pebmarshová požádala konkrétně o mě.“

„Slečna Pebmarshová požádala konkrétně o vás.“ Hardcastlovo obočí v tomto okamžiku vykonalo vzestup a sestup. „Chápu… Protože už jste pro ni pracovala předtím?“

„Ne, nepracovala,“ řekla Sheila rychle.

„Nepracovala? Jste si tím jistá?“

„Ano, určitě. Myslím jako, že ona není typ lidí, které bych si nepamatovala. To je to, co je na celé věci divné.“

„Asi ano, ale nebudeme se tím zabývat teď. Kdy jste sem dorazila?“

„Musela jsem tu být těsně před třetí, protože kukačky —“ Náhle se zarazila a oči se jí rozšířily. „To je zvláštní, opravdu zvláštní. Předtím jsem si toho nevšimla.“

„Čeho jste si nevšimla, slečno Webbová?“

„Proč — ty hodiny.“

„Co je s hodinami?“

„Kukačky kukaly správně, ale všechny ostatní hodiny Šly asi o hodinu napřed. Podivné.“

„Jistě velmi podivné,“ souhlasil inspektor. „Kdy jste si poprvé všimla těla?“

„Až když jsem obešla pohovku. A tam to — on — byl. To bylo příšerné, ano, příšerné…“

„Souhlasím s vámi. A poznala jste toho muže? Byl to někdo, koho už jste viděla dříve?“

„To ne.“

„Jste si tím docela jistá? Mohl vypadat poněkud jinak, než jak jste ho byla zvyklá znát, chápete? Přemýšlejte dobře. Jste si docela jistá, že to byl někdo, koho jste nikdy před tím neviděla?“

„Docela jistá.“

„Dobře, to bychom měli. A co jste udělala?“

„Co jsem udělala?“

„Ano.“

„Proč — nic… vůbec nic. Nemohla jsem.“

„Rozumím. Ani jste se ho nedotkla?“

„Ano — ano, dotkla. Jen abych se přesvědčila — chápete — abych věděla — ale on byl — docela studený — a — a — a já se umazala od krve. To bylo hrozné — husté a lepkavé.“

Roztřásla se.

„Klid, klid,“ řekl Hradcastle konejšivě. „Už je po všem. Zapomeňte na krev a přejděme k další věci. Co se stalo pak?“

„Já nevím… Vlastně ano, přišla ona.“

„Myslíte slečnu Pebmarshovou?“

„Ano, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela, jestli to je slečna Pebmarshová. Prostě jen přišla ona s nákupní taškou.“ Zdůraznila tu nákupní tašku, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřiměřeného.

„A co jste řekla?“

„Nemyslím, že jsem něco řekla… Zkoušela jsem něco říct, ale nešlo to. Zdálo se mi, jako bych to tady měla ucpané.“ Ukázala na své hrdlo.

Inspektor kývl.

„A pak — a pak — pak ona řekla: ‚Kdo je tam?‘ a obešla pohovku a já se lekla — lekla jsem se — že na to šlápne. A zakřičela jsem… A jak jsem začala, nemohla jsem přestat, nějak jsem se dostala z místnosti a ven hlavními dveřmi —“

„Jako splašená,“ vzpomněl si inspektor na Colinův obrat.

Sheila Webbová na něj zbědované pohlédla vystrašenýma očima a řekla poněkud nečekaně: „To je mi líto.“

„Nemáte se za co omlouvat. Vyprávěla jste mi svůj příběh velmi dobře. Už na to víc nemusíte myslet. Vlastně, ještě jeden detail. Jak to, že jste vůbec byla v té místnosti?“

„Prosím?“ Vypadala poněkud zmateně.

„Ano, jak to? Přišla jste sem, patrně pár minut před smluvenou dobou, a předpokládám, že jste zazvonila. Ale když nikdo neotevřel, pro…