Hodiny

21. kapitola

Detektiv inspektor Hardcastle pohlédl na kalendář na svém pracovním stole. Dvacátého září. Jedenáct dní. Za tu dobu nepokročili tak daleko, jak by si býval představoval, a to proto, že stále zápolili s počátečním problémem: identifikace oběti. Trvalo to déle, než si vůbec myslel, že je možné. Vypadá to, že všechny cesty selhaly. Laboratorní prozkoumání oděvu nepřineslo nic užitečného. Samotné šaty neposkytly žádné vodítko. Byly to šaty dobré, exportní kvality, ne nové, ale dobře udržované. Nepomohli ani zubaři, ani prádelny, ani čistírny. Mrtvý muž zůstával „tajemným mužem“! A přitom, myslel si Hardcastle, to nebyl „tajemný muž“. Nebylo na něm nic zvláštního ani dramatického. Byl to jenom muž, kterého nikdo nedokázal poznat. V tom byl ten celý problém. Hardcastle vzdychl, když si vzpomněl na telefonáty a dopisy, které ho zákonitě zavalily poté, co byla v tisku zveřejněna fotografie s titulkem: ZNÁTE TOHOTO MUŽE? Překvapující množství lidí, kteří si mysleli, že ho znali. Dcery s nadějí hledající otce, jenž jim před lety zmizel. Devadesátiletá paní byla přesvědčena, že je to její syn, který odešel před třiceti lety. Bezpočet žen, které poznaly ztraceného manžela. Kupodivu sestry už tak zaníceně bratry nehledaly. Sestry budou asi méně optimistické. A samozřejmě nekonečně mnoho těch, kteří tohoto muže viděli v Lincolnshiru, Newcastlu, Devonu, Londýně, v metru, v autobuse, bloumajícího po molu, zlověstně rozhlížejícího se na rohu ulice, pokoušejícího se skrýt obličej při východu z kina. Stovky stop, ty nadějnější pečlivě prověřené, ale k ničemu.

Ale dnes to vypadalo poněkud nadějněji. Inspektor si opět prohlédl dopis na stole. Merlina Rivalova. To křestní jméno se mu nelíbilo. Nikdo normální přeci nemohl dát holčičce jméno Merlina. Bezpochyby to bylo umělecké jméno, které si ona osoba dala sama. Ale líbil se mu obsah dopisu. Nebyl výstřední ani sebejistý. Stálo v něm pouze, že se pisatelka domnívá, že v oné osobě poznává manžela, se kterým se před lety rozešla. Dnes dopoledne ji očekával. Stiskl bzučák a vstoupil seržant Cray.

„Paní Rivalova se ještě nedostavila?“

„Právě přišla. Zrovna jsem vám to chtěl oznámit.“

„Jak vypadá?“

„Trochu nápadně,“ řekl Cray po chvilce přemýšlení. „Hodně líčidla, ne moc kvalitního. Ale jinak vcelku důvěryhodná žena, řekl bych.“

„Vypadá sklesle?“

„Ne. Aspoň se mi nezdá.“

„Dobře,“ řekl Hardcastle. „Ať jde dál.“ Cray odešel a vzápětí byl zpět a ohlašoval: „Paní Rivalova, pane.“

Inspektor vstal a podal jí ruku. Okolo padesátky, odhadoval, ale z dálky, z pořádné dálky, by mohla vypadat na třicet. Zblízka vypadala zásluhou přemrštěného make-upu na trochu víc než padesát, ale v souhrnu jí hádal padesát. Tmavé natrvalené vlasy. Bez klobouku, střední postavy, tmavý kabát a sukně, bílá košile. Měla velkou kostkovanou tašku. Zvonivý náramek nebo dva, několik prstýnků. Celkový dojem, utvořený na základě dlouholetých zkušeností, poměrně uspokojivý. Patrně ne moc přecitlivělá, ale snadno se s ní žije, dost velkorysá, snad hodná. Důvěryhodná? To je otázka. Ruku do ohně by za ni nedal, ale neměl na vybranou. Vyslechnout ji musel.

„Mám velkou radost, že vás poznávám, paní Rivalova,“ řekl, „a doufám, že nám budete schopna pomoci.“

„Samozřejmě, nejsem si tím vůbec jistá,“ řekla paní Rivalova omluvně. „Ale vypadal trochu jako Harry. Hodně jako Harry. Ale počítám i s tím, že vás zklamu. Myslím, že vás nesmím připravovat o moc času.“

Vypadala poněkud ustaraně.

„Nemusíte se kvůli tomu znepokojovat,“ řekl inspektor. „Potřebujeme pomoc velmi naléhavě.“

„Chápu. Doufám, že si budu jistá. Víte, je to dlouhá doba, co jsem ho naposled viděla.“

„Můžeme si nejdříve upřesnit několik údajů? Kdy jste viděla svého muže naposledy?“

„Celou cestu vlakem jsem se pokoušela si na to přesně vzpomenout,“ řekla paní Rivalova. „Je to hrozné, jak člověk rychle zapomíná. Myslím, že v dopise jsem vám napsala, že to bylo před deseti lety, ale je to asi ještě déle. Mám pocit, že je to skoro patnáct let. Tak to letí.“ Moudře dodala: „Člověk si namlouvá, že to není tak dávno, protože si pak nepřipadá tak starý, nemyslíte?“

„Snad máte pravdu,“ řekl inspektor. „Takže říkáte, že jste ho naposled viděla asi před patnácti lety. Kdy jste se brali?“

„To muselo být asi tři roky před tím,“ řekla paní Rivalova.

„A bydleli jste tehdy kde?“

„V místě zvaném Shipton Bois v Suffolku. Velmi pěkné městečko. Lišky tam dávaly dobrou noc.“

„A čím byl váš manžel?“

„Pojišťovacím agentem. Tedy —“ odmlčela se, ^aspoň to říkal.“

Inspektor na ni ostře pohlédl.

„Zjistila jste, že to není pravda?“

„No, to ne… Nebo aspoň ne tenkrát. Jen mě potom napadlo, že to třeba nemusela být pravda. To by bylo pro muže snadné předstírat, že?“

„Za jistých okolností nepochybně.“

„Je to dobrá výmluva, proč muž často nebývá doma.“

„Váš manžel často nebýval doma, paní Rivalova?“

„Ano. Ale moc jsem se tím nezatěžovala.“

„Ani později?“

Neodpověděla hned. Po chvilce pravila: „Musíme to rozebírat? Co když to nakonec ani není Harry.“

Zajímalo ho, co přesně si teď myslí. V jejím hlase bylo nějaké napětí, snad pohnutí? Nebyl si jistý.

„Chápu, že o tom nechcete mluvit,“ řekl. „Tak pojďme.“

Vstal a doprovodil ji do čekajícího automobilu. Když dorazili, nebyla nervózní více než ostatní lidé, kteří toto místo navštívili před ní. Řekl obvyklou uklidňující frázi.

„Nebojte se, není to nic hrozného. Bude to trvat jen chvilku.“

Zřízenec vytáhl schránku a odhrnul plachtu. Chvíli na něj hleděla, její dech se trochu zrychlil. Pak se prudce obrátila. „Ano, je to Harry. Je o něco starší a změnil se. Ale je to on.“

Inspektor kývl na zřízence, uchopil ji kolem ramen a odvedl zpět do auta. Cestou na stanici neříkal nic. Nechal ji, aby se vzpamatovala. Když dorazili do kanceláře, vstoupil vzápětí strážník s čajem.

„Dejte si čaj, paní Rivalova. To vás vzchopí. Pak si promluvíme.“

„Děkuji.“

Řádně si čaj osladila a pak vypila jedním douškem.

„Už je to lepší,“ řekla. „Nevadí mi to, opravdu. Jen — taková věc trochu vyvede z míry…