Hodiny

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Hodiny (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie40 Kategorie:

Popis

Agatha Christie: Hodiny

Anotace

První vydání poněkud neobvyklé Agathy Christie – stopy vedou až za železnou oponu, jeden podezřelý mizí do Moskvy, jiný cituje Lenina.Mladý muž potká mladou ženu, zamilují se do sebe, a protože jsou oba volní, nemělo by nic bránit jejich štěstí.Tento příběh, zdánlivě podobný tisícům jiných, jste však ještě nečetli. Mladý muž totiž právě rozplétá složitou mezinárodní špionážní síť a současně pomáhá objasnit podivnou vraždu, mladá žena ve chvíli setkání utíká z místa vraždy a možná se na ní podílela.

Agatha Christie – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

32

Jazyk

Žánr

Název originálu

The Clocks

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hodiny“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

23. kapitola

Vyprávění Colina Lamba

Ubytoval jsem se v malém hotelu u nádraží. Vařili tu docela dobré minutky, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct kladného. Kromě toho, že byl levný.

Následující den v deset hodin dopoledne jsem zavolal do Cavendishské agentury a požádal jsem o stenografku. Potřeboval jsem napsat několik dopisů a návrh obchodní smlouvy. Jmenoval jsem se Douglas Weatherby a bydlel v hotelu Clarendon (zvláštní, nejstrašnější hotely mívají vždy nejhonosnější názvy). Je přítomna slečna Sheila Webbová? Jeden můj známý mi ji doporučil, prý je velmi šikovná.

Měl jsem štěstí. Sheila mohla jít rovnou. Měla však další práci od dvanácti hodin. Řekl jsem, že budeme do té doby hravě hotovi, neboť já sám mám v tu dobu také schůzku.

Postával jsem před dveřmi hotelu Clarendon. Když se Sheila objevila, udělal jsem krok dopředu a řekl: „Pan Douglas Weatherby k tvým službám.“

„To ty jsi volal do agentury?“

„Ano.“

„Ale to nesmíš dělat, takové věci,“ vypadala pohoršeně.

„Proč ne? Zaplatím Cavendishské agentuře za tvoje služby. Co jim je do toho, jestli strávíme tvůj vzácný a drahocenný čas v Buttercup Café naproti přes ulici, nebo diktováním nudných dopisů typu: Velevážený pane, k vaší nabídce ze dne 18. 3. si dovoluji sdělit…‘ a tak dále. Tak půjdeme a dáme si jedinečnou kávu v úžasně příjemném prostředí.“

Buttercup Café činilo zadost svému názvu tím, že bylo celé agresivně žluté. Umakartové stoly i plastové příbory, talíře a šálky, vše kanárkově žluté.

Objednal jsem dvě kávy a dva zákusky. Bylo dost časně, takže jsme měli celý podnik prakticky pro sebe.

Když si servírka poznamenala objednávku a odešla, dívali jsme se přes stůl jeden na druhého.

„Jsi v pořádku, Sheilo?“

„Co tím myslíš, v pořádku?“

Měla tak tmavé kruhy pod očima, že se její modré duhovky zdály fialové.

„Prožíváš nějaké špatné období?“

„Ano — ne — ani nevím. Myslela jsem, že jsi odjel.“

„Odjel. Ale vrátil jsem se.“

„Proč?“

„Ty víš proč.“

Sklopila oči.

„Bojím se ho,“ řekla po minutě, což je dost dlouhá doba.

„Koho se bojíš?“

„Toho tvého kamaráda — toho inspektora. Myslí si… myslí si, že jsem zabila toho muže a Ednu taky…“

„Ale, z toho si nic nedělej, to je jeho metoda,“ řekl jsem suverénně. „Vždycky se tváří tak, jako by podezříval všechny.“

„Ne, Coline, tak to vůbec není. Nemá cenu něco říkat, jen abys mě povzbudil. On si myslí od začátku, že s tím mám něco společného.“

„Ale holčičko, není proti tobě žádný důkaz. Jen proto, že jsi se ten den ocitla na tom místě, že tě tam někdo vmanipuloval…“

Přerušila mě.

„On si myslí, že jsem se tam sama vmanipulovala. Myslí si, že je to celé jasné. Že Edna o tom nějak věděla. Že poznala můj hlas v telefonu, když jsem předstírala slečnu Pebmarshovou.“

„A byl to tvůj hlas?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nikam nevolala. Říkala jsem ti to.“

„Podívej, Sheilo,“ řekl jsem. „Ať už druhým říkáš, co chceš, mně musíš říkat pravdu.“

„Takže ty mi nevěříš!“

„Ale věřím. Mohla jsi zavolat z nějakého nevinného důvodu. Někdo tě o to mohl požádat, třeba říct, že je to součást vtipu. A pak jsi dostala strach, a když jsi o tom jednou zalhala, už jsi nenašla odvahu uvést to na pravou míru. Bylo to tak nějak?“

„Ne, ne, ne! Kolikrát ti to mám říkat?“

„V pořádku, Sheilo, ale je tu něco, cos mi zatajila. Chci, abys mně věřila. Kdyby Hardcastle měl na tebe něco, o čem mi neřekl…“

Opět mě přerušila.

„Myslíš, že ti říká všechno?“

„Není důvod, aby neříkal. V podstatě jsme oba příslušníky stejné organizace.“

V tuto chvíli přinesla servírka naše občerstvení. Káva byla bledá jako nejnovější norkový kožich.

„Netušila jsem, že máš něco společného s policií,“ řekla Sheila a usilovně míchala kávu.

„Nejsem úplně u policie. Pracuji pro jiné oddělení. Ale chtěl jsem říct, že pokud mi Dick něco neříká, pak k tomu má zvláštní důvod. Myslí si, že se o tebe zajímám. A je to pravda. Zajímám se o tebe, a víc než to. Stojím za tebou, Sheilo, bez ohledu na to, cos udělala. Vyběhlas z toho domu k smrti vyděšená. Skutečně vyděšená. Nehrálas to. Nemohlas to tak zahrát.“

„Samozřejmě, že jsem byla vyděšená.“

„Byla to jen ta mrtvola, co tě tak vyděsilo, nebo v tom bylo ještě něco jiného?“

„Co by v tom mohlo být?“ Odhodlal jsem se.

„Proč jsi vzala ty hodiny s nápisem ‚Rosemary‘?“

„Jak to myslíš? Proč bych je měla brát?“

„Ptám se tě, proč jsi to udělala.“

„Ani jsem se jich nedotkla.“

„Vrátila ses do domu, protože jsi tam zapomněla rukavice. Žádné jsi ten den neměla. Teplý zářijový den. Nikdy jsem tě v rukavicích neviděl. Prostě ses vrátila do domu a sebrala ty hodiny. Nelži mi. Udělalas to, ne?“

Chvíli byla zticha a drobila zákusek na talíř. „Dobře,“ pravila téměř šeptem. „Udělala jsem to. Vzala jsem ty hodiny a dala si je do kabelky.“

„Proč jsi to udělala?“

„Kvůli tomu jménu — Rosemary. To je moje jméno.“

Ty se jmenuješ Rosemary a ne Sheila?“

„Obojí. Rosemary Sheila.“

„A to je dostatečný důvod? Skutečnost, že na hodinách je napsáno tvé jméno?“

Slyšela v mém hlase nedůvěru, ale neustoupila. „Říkám ti, že jsem měla strach.“ Díval jsem se na ni. Sheila byla moje dívka — dívka, po které jsem toužil — a chtěl jsem ji navždy. Ale nemělo smysl si o ní dělat nějaké iluze. Sheila byla lhářka a možná zůstane navždy lhářka. Byl to její způsob boje o přežití — rychlé, snadné, laciné popření. To byla dětská zbraň — a ona možná nikdy nevyroste z toho ji používat. Jestli chci Sheilu, musím ji přijmout takovou, jaká je — připraven překonat její slabá místa. Každý máme nějaké nedostatky. Já také, i když jiné…