Hodiny

25. kapitola

Vyprávění Colina Lamba

Čekal jsem jen chvíli, pak se dveře otevřely.

Objevila se velká blondýna severského vzezření se zardělým obličejem. Měla na sobě pestré barevné šaty a nedůvěřivě si mě prohlížela. Ruce měla spěšně otřené, ale byly na nich stále stopy mouky a na nose rovněž skvrna od mouky, takže mi nedalo moc práce uhodnout, čím se zrovna zabývala.

„Promiňte,“ řekl jsem, „myslím, že tu máte malou holčičku a že jí právě něco vypadlo z okna.“

Povzbudivě se na mě usmála. Angličtina patrně ještě nebyla její silnou stránkou.

„Prominout — co vy říkat?“

„Dítě, tady — malá dívka.“

„Ano, ano,“ kývala.

„Něco upustila — z okna.“

Zde jsem si trochu vypomohl rukama.

„Sebral jsem to a přinesl jí to.“

Ukázal jsem jí malý stříbrný nožík na ovoce. Nechápavě na něj hleděla.

„Já ne myslím — já neviděla…“

„Asi jste byla zaměstnána vařením,“ řekl jsem s účastí.

„Ano, ano, já vařím. Tak je to,“ kývala horlivě.

„Nechci vás rušit,“ řekl jsem. „Stačí, když mě k ní pustíte, zanesu jí to.“

„Prominout?“

Asi to ale pochopila, protože se vydala přes chodbu a otevřela nějaké dveře. Vedly do pěkné obývací místnosti. U okna byla přistavená pohovka a na ní klečela dívka asi devíti nebo desetiletá. „Tento pán, on říká, něco pustit…“ Naštěstí v té chvíli se přivalil směrem z kuchyně strašný zápach spáleniny. Moje průvodkyně se zatvářila naprosto zoufale.

„Prominout, prosím prominout.“

„Běžte,“ řekl jsem srdečně, „já to zvládnu sám.“ Kvapem zmizela. Vstoupil jsem do místnosti, zavřel za sebou dveře a přistoupil k pohovce. „Ahoj,“ řekl jsem.

Dívka odpověděla: „Ahoj,“ a začala mě zkoumat tak pronikavým pohledem, že mě málem přivedla do rozpaků. Byla to klidná holčička, s rovnými, hnědými vlásky, rozdělenými uprostřed pěšinkou. Měla vypouklé čelo a velmi inteligentní oči.

„Já jsem Colin Lamb,“ představil jsem se. „A jak se jmenuješ ty?“

Tuto informaci mi poskytla bez zaváhání. „Geraldina Mary Alexandra Brownová.“

„Páni,“ řekl jsem, „to je docela hodně jmen. Jak ti říkají?“

„Geraldino. Někdy Gerry, ale to se mi nelíbí. A táta navíc zkratky neschvaluje.“

Velká výhoda při jednání s dětmi je, že mají svoji vlastní logiku. Každý dospělý by se mě okamžitě zeptal, co vlastně chci. Geraldina byla ochotná konverzovat, aniž bychom se museli zabývat nesmyslnými otázkami. Byla sama, nudila se a každá návštěva jí Připadala jako jedinečné vzrušení. Myslím, že bude ochotná hovořit aspoň do té doby, než se projevím jako nudná a nezábavná osoba.

„Tvůj tatínek není doma?“

Odpověděla stejně rychle a podrobně jako předtím.

„Cartinghavenské strojírny, Beaverbridge,“ řekla. „Přesně čtrnáct a tři čtvrtě míle odsud.“

„A tvoje maminka?“

„Moje maminka je mrtvá,“ odpověděla Geraldina bez ztráty nadšení. „Umřela, když mi byly dva měsíce. Letěla z Francie a letadlo spadlo. Všichni na palubě zahynuli.“

To řekla s jistým zápalem. Usoudil jsem z toho, že když už je její matka mrtvá, je pro dítě zadostiučinění, když zemřela při strašné a totální katastrofě.

„Aha,“ řekl jsem. „Takže máš —“ podíval jsem se směrem ke dveřím.

„To je Ingrid. Přijela z Norska. Je tu teprve čtrnáct dní a neumí ani trochu anglicky. Já ji učím.“

„A ona tě za to učí norsky?“

„Moc ne,“ pravila Geraldina.

„Máš ji ráda?“

„Ano. Je správná. Někdy tedy vaří trochu zvláštní věci, ale jinak je fajn. Představ si, ona jí syrové ryby!“

„Také jsem jedl v Norsku syrové ryby,“ řekl jsem. „Někdy jsou opravdu výborné.“

Geraldina se zatvářila krajně nedůvěřivě.

„Dnes se pokouší vyrobit vídeňský dort,“ řekla.

„To zní lákavě.“

„Hm, ano. Mám ráda vídeňský dort.“ Dodala omluvně: „Přišel jsi na oběd?“

„To zrovna ne. Šel jsem kolem domu a myslím, že ti něco vypadlo z okna.“

„Mně?“

„Ano.“ Podal jsem jí stříbrný nožík.

Geraldina na to koukala nejprve nedůvěřivě, pak se ale zatvářila souhlasně.

„Je to moc pěkný,“ řekla. „Co to je?“

„To je nůž na ovoce.“

Otevřel jsem ho.

„Aha, už vidím. S tím se dají krájet jablka a tak, že jo?“

„Ano.“

Geraldina si povzdechla.

„Není můj. Mně nevypadl. Proč si myslíš, že jsem ho upustila?“

„Protože jsi koukala z okna…“

„Koukám se z okna většinu času,“ přerušila mě Geraldina. „Podívej, upadla jsem a zlomila si nohu.“

„To je smůla.“

„To tedy ano. Vůbec jsem si ji nezlomila nějakým zajímavým způsobem. Prostě jsem vystupovala z autobusu a najednou se to stalo. Nejdřív to chvíli bolelo trochu, pak málo a teď to nebolí vůbec.“

„Musí to být pro tebe nuda,“ řekl jsem.

„To tedy je. Ale táta mi nosí hračky. Modelínu, pastelky, knížky, skládačky a tak. Ale za chvíli tě to stejně nudí. Takže se radši dívám z okna tímhle.“

S velikou pýchou mi ukázala svůj dalekohled.

„Mohu se podívat?“ zeptal jsem se.

Půjčil jsem si tu věc, zaostřil a podíval se z okna.

„Ten je opravdu skvělý,“ řekl jsem uznale.

Byl opravdu výborný. Geraldinin otec, pokud to byl on, kdo ho pořídil, určitě nešetřil. Bylo překvapivé, jak jasně jste mohli vidět 19 Wilbraham Crescent a sousední domy. Vrátil jsem dalekohled Geraldině.

„Opravdu úžasný,“ řekl jsem. „Prvotřídní.“

„Je to opravdový dalekohled,“ řekla. „Ne jen pro mrňata na hraní.“

„Ano… To vidím.“

„Vedu si deníček,“ řekla Geraldina.

Ukázala mi ho.

„Píšu si tam, co se stalo a kdy. Je to jako train spotting, sledování vlaků a počítání vagónů,“ dodala. „Můj bratranec Dick dělá train spotting. Taky si píšeme čísla aut.“

„To je docela dobrý sport,“ řekl jsem.

„Ano, to je. Ale bohužel, tady dole moc aut nejezdí. Tak si radši píšu jiné věci.“

„To asi musíš vědět úplně všechno o těch domech tam dole. Kdo tam bydlí, co dělá a tak.“

Nasměroval jsem hovor dostatečně k věci a Geraldina rychle reagovala.

„Ovšem. Samozřejmě, neznám jejich pravá jména, i! | takže jsem si musela vymyslet svoje vlastní.“

„To musí být docela zábava,“ řekl jsem.

„Tamto je Markýza z Carrabasu,“ ukazovala Geraldina. „Ta s těmi divokými stromy. Připomíná mi Kocoura v botách. Ona má totiž strašně moc koček.“

„Právě jsem s jednou mluvil,“ řekl jsem. „S tou zrzavou.“

„Ano, viděla jsem tě,“ řekla Geraldina…