Hodiny

Agatha Christie

89 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Hodiny (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie40 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Hodiny

Anotace

První vydání poněkud neobvyklé Agathy Christie – stopy vedou až za železnou oponu, jeden podezřelý mizí do Moskvy, jiný cituje Lenina.Mladý muž potká mladou ženu, zamilují se do sebe, a protože jsou oba volní, nemělo by nic bránit jejich štěstí.Tento příběh, zdánlivě podobný tisícům jiných, jste však ještě nečetli. Mladý muž totiž právě rozplétá složitou mezinárodní špionážní síť a současně pomáhá objasnit podivnou vraždu, mladá žena ve chvíli setkání utíká z místa vraždy a možná se na ní podílela.

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare.Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906 odjela do Paříže studovat hudbu...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

32

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

The Clocks

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hodiny“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6. kapitola

Vyprávění Colina Lamba

Když jsme se vypořádali se dvěma propečenými steaky a spláchli je točeným pivem, Dick Hardcastle vyjádřil pocit příjemného naplnění, oznámil, že už se cítí výrazně lépe, a řekl: „K čertu s mrtvými pojišťovacími agenty, zdobenými hodinami a řvoucími dívkami. Vypravuj mi o sobě, Coline. Myslel jsem, že jsi dal vale tomuhle koutu světa. A najednou jsi tady a motáš se v zapadlých crowdeanských uličkách. Můžu tě ujistit, že v Crowdean není vůbec nic, co by mohlo zajímat mořského biologa.“

„Nepodceňuj mořskou biologii, Dicku. Abys věděl, je to velice užitečný předmět. Pouhá zmínka o ní dokáže lidi znudit a jsou tak vystrašení, že bys na to téma mohl chtít hovořit, že o sobě nikdy nemusíš sdělovat příliš podrobností.“

„Žádné nebezpečí, že by ses mohl prozradit, co?“

„Zapomněl jsi,“ řekl jsem chladně, „že já jsem mořský biolog. Vystudoval jsem ten obor a dostal v Cambridge diplom. Není to sice zrovna nejlepší diplom, ale je to diplom. Náhodou je to velice zajímavá věda a jednou se k ní vrátím, uvidíš.“

„Já samozřejmě vím, co teď děláš,“ řekl Hardcastle. „A gratuluji ti. Příští měsíc by se měl začít projednávat Larkinův případ, že?“

„Je to tak.“

„Je to úžasné, jak dlouho dokázal dostávat věci ven. Jeden by řekl, že někdo musel pojmout podezření.“

„Ale nikdo nepojal. Jak jednou nabudeš dojmu, že člověk je správný parťák, těžko pak přistoupíš na myšlenku, že tomu tak není.“

„Musel být velice chytrý,“ komentoval to Dick.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, nemyslím si, že skutečně byl. Domnívám se, že dělal pouze to, co mu někdo řekl. Měl přístup k velmi důležitým dokumentům. Vynesl je ven, někdo je ofotil a vrátil. Dokumenty byly na místě, kam patřily, ještě ten samý den. Dobrá organizace. Měl ve zvyku objevovat se během dne na mnoha různých místech. Myslíme si, že vždycky pověsil svůj plaší někam, kde už visel úplně stejný — ale muž, co nosil ten druhý plášť nebyl vždycky ten samý. Kabáty se vyměnily, ale majitel druhého pláště nikdy nemluvil s Larkinem ani Larkin s ním. Rádi bychom o tom všem věděli o dost víc. Všechno to bylo perfektně promyšlené, naplánované a načasované. Někým, kdo má skutečně mozek.“

„A to je důvod, proč se pořád motáš kolem námořní základny v Portlebury?“

„Ano, známe námořní konec a londýnský konec toho provazu. Víme také, kdy a kde dostával Larkin svoje peníze a jak. Ale mezi tím je díra. Někde mezi tím vším je malinkatý kousek organizace. A to je místo, o kterém bychom rádi věděli něco víc, protože to je místo, kde sídlí mozky. Někde je velmi dobré ústředí, které zametená stopy ne jednou, ale asi tak sedmkrát nebo osmkrát.“

„Proč to Larkin dělal?“ zeptal se Hardcastle všetečně. „Politický snílek? Pocit méněcennosti? Nebo čistě zisk?“

„To nebyl snílek,“ řekl jsem, „řekl bych, že to bylo čistě pro peníze.“

„Nemohli jste po něm jít dříve? Peníze utratil, že jo? Neschoval si je.“

„Kdepak, rozfofroval je docela slušně. Ve skutečnosti jsme se mu dostali na kobylku o něco dřív, než přiznáváme.“

Hardcastle přikývl chápavě.

„Rozumím. Prokoukli jste ho a pak ho trošku využili. Je to tak?“

„Více méně. Než jsme ho dostali, upustil pár docela hodnotných informací. Takže jsme ho chvíli nechali, aby ještě pár cenných informací vypustil. V naší branži musíme pořád působit dojmem, že jsme trochu hloupí.“

„Nemyslím, že bych našel v tvé práci zalíbení, Coline,“ řekl Hardcastle zamyšleně.

„Není to tak vzrušující povolání, jak se lidé domnívají,“ řekl jsem. „Ve skutečnosti je to práce poměrně nudná, zdlouhavá. Ale v pozadí je něco neobvyklého. Poslední dobou to vypadá, že nic není doopravdy tajné. My známe Jejich tajemství a Oni znají naše tajemství. Naši agenti jsou velmi často zároveň Jejich agenti a Jejich agenti jsou velmi často Naši agenti. A z toho všeho jednomu běhá mráz po zádech! Někdy mám pocit, že každý zná tajemství všech ostatních, ale všichni předstírají nějakou špionáž, aby se zdálo, že nevědí všechno.“

„Chápu tě,“ řekl Hardcastle zamyšleně.

Pak na mě pohlédl se zájmem.

„Chápu, proč by ses měl motat kolem Portlebury. Ale Crowdean je dobrých deset mil daleko od Portlebury.“

„Po čem opravdu jdu,“ řekl jsem, „jsou srpky.“*

„Srpky?“ Hardcastle vypadal zmateně.

„Ano. Anebo popřípadě celé Měsíce. Nový Měsíc, vycházející Měsíc a tak podobně. Začal jsem pátrání přímo v Portlebury. Je tam hospoda zvaná U Srpku Měsíce. Promarnil jsme kolem ní spoustu času. Znělo to ideálně. Pak je tam U Měsíce a hvězd, Vycházející Měsíc, Veselý srpek, U Kříže a srpku — to bylo v malé vísce Seamade. K ničemu to nebylo. Tak jsem opustil měsíce a začal se zajímat o okružní ulice. V Portlebury jich bylo několik — Lansbury Crescent, Aldridge Crescent, Livermead Crescent, Victoria Crescent.“

Všiml jsem si Dickova zmateného obličeje a začal jsem se smát.

„Nekoukej tak nešťastně, Dicku. Mám něco, čeho jsem se mohl chytit.“

Sáhl jsem pro peněženku, vytáhl z ní kus papíru a podal ho Dickovi. Byl to list hotelového dopisního papíru s jednoduchým plánkem načrtnutým od ruky.

 

* (Crescent = ulice kruhovitého tvaru, rovněž srpek Měsíce, pozn. překladatele.)

 

„Chlápek jménem Hanbury to měl v peněžence. Hanbury odvedl pořádný kus práce v Larkinově případu. Byl dobrý, moc dobrý. Přejelo ho auto v Londýně. Značky si pochopitelně nikdo nevšiml. Nevím, co to znamená, ale je to něco, co si Hanbury načrtl nebo okopíroval, protože věřil, že je to důležité. Co to má asi znamenat? Něco, co nějak souvisí s Měsícem nebo srpkem, číslo 61 a iniciála W. Převzal jsem to po jeho smrti. Nemám tušení, co hledám, ale stoprocentně v tom něco musí být. Nevím, co znamená šedesát jednička, nevím, co znamená W. Začal jsem pročesávat okolí Portlebury v kruzích. Tři týdny nepolevující a nevděčné dřiny. Crowdean je na trase. Je tu jen jedna okružní ulice — Wilbraham Crescent. Dobře to sedí na to W, že? Rozhodl jsem se projít si to trochu kolem Wilbraham Crescent a omrknout číslo 61, pak tě popřípadě požádat, jestli nemáš nějakou užitečnou informaci. Tak to jsem dělal dnes odpo…