Parker Pyne zasahuje

III.

Ve čtvrtek dopoledne, když pan Parker Pyne dorazil do kanceláře, zjistil, že paní Saint Johnová už na něj čeká.

„Uveďte ji dál,“ přikázal pan Pyne.

„Máte pro mě něco?“ Nedokázala skrýt nedočkavost.

„Jste celá pobledlá,“ pravil jí pan Pyne vyčítavým tónem.

Potřásla hlavou. „Včera v noci jsem nemohla spát. Neustále jsem se dohadovala…“

„Takže tady máte stručný seznam výdajů. Ceny jízdenek, převleky a padesát liber Michaelovi a Juanitě. Celkem šedesát pět liber a sedmnáct šilinků.“

„Ano, jistě! Ale co minulý večer — povedlo se to? Došlo k něčemu?“

Pan Parker Pyne se na ni překvapeně podíval. „Drahá dámo, přirozeně, že je vše v pořádku. Bral jsem jako samozřejmost, že jste to tak pochopila.“

„To se mi ulevilo! Měla jsem strach, že nebudete…“

Pan Parker Pyne vyčítavě zavrtěl hlavou. „Neúspěch je slovo, které v této kanceláři nemá místo. Jestliže se domnívám, že úspěch není zaručen, odmítnu případ převzít. Pokud ovšem nějaký případ vezmu, pak můžete předem předpokládat, že budeme úspěšní.“

„Skutečně dostala prsten zpět a nic netuší?“

„Nevzbudilo to ani stín podezření. Celou operaci se podařilo provést naprosto nenápadně.“

Daphne Saint Johnová si povzdechla. „Ani nevíte, jaký kámen mi spadl ze srdce. Co jste to říkal o výdajích?“

„Šedesát pět liber a sedmnáct šilinků.“

Paní Saint Johnová otevřela svou kabelku a odpočítala peníze. Pan Parker Pyne jí poděkoval a vypsal stvrzenku.

„Ale váš honorář?“ zamumlala Daphne. „Toto pokrývá pouze výdaje.“

„V tomto případě mi honorář nenáleží.“

„Ale pane Pyne! S tím bych opravdu nemohla souhlasit!“

„Milá mladá dámo, trvám na tom. Nedotknu se jediné mince či bankovky. Bylo by to proti všem mým zásadám. Zde máte stvrzenku. A nyní —“

S úsměvem šťastného kouzelníka po úspěšně provedeném triku vytáhl z kapsy malou krabičku a posunul ji přes stůl. Daphne ji otevřela. Uvnitř ležel na pohled stejný diamantový prsten.

„Ty jeden tyrane!“ oslovila paní Saint Johnová s úšklebkem prsten. „Jak jen tě nenávidím. Mám sto chutí vyhodit tě z okna.“

„To bych nedělal,“ varoval ji pan Pyne. „Lidi by to mohlo dost překvapit.“

„Jste si opravdu jistý, že to není ten pravý?“ zeptala se Daphne.

„Ne, ne! Ten, který jste mi ukázala onehdy, je bezpečně na prstě lady Dortheimerové.“

„Tak potom je všechno, jak má být.“ Daphne povstala se šťastným pousmáním.

„Zvláštní, že jste se mě na to zeptala,“ poznamenal Parker Pyne. „Samozřejmě jsem počítal s tím, že nešika Claude není právě nejmazanější. Mohl to také velice snadno celé zmotat. Abych měl tedy jistotu, požádal jsem dnes ráno jednoho odborníka, aby se na tu věcičku podíval.“

Paní Saint Johnová se opět poněkud rychle posadila. „Ach! A jaký byl jeho názor?“

„Že to je mimořádně dobrá imitace,“ sděloval Parker Pyne celý rozzářený. „Prý prvotřídní práce. Takže vám to konečně přinese do duše klid, že ano?“

Paní Saint Johnová se chystala něco říct, pak se zarazila a s široce otevřenýma očima zírala na pana Parkera Pynea.

Ten se opět posadil k psacímu stolu a shovívavě se na ni zahleděl. „Kočka vytahující horké kaštany z ohně,“ pronesl zasněně. „To není nejpříjemnější role. Rozhodně nepatří k těm, které bych přál svým lidem. Promiňte. Říkala jste něco?“

„Já — ne, nic.“

„To bychom tedy měli. A teď mám v úmyslu vyprávět vám krátký příběh, paní Saint Johnová. Pojednává o jedné mladé dámě. Myslím, že je to blondýnka a není provdaná. Také se nejmenuje Saint Johnová. Ani její křestní jméno není Daphne. Všechno je jinak, jmenuje se Ernestine Richardsová a donedávna pracovala jako sekretářka lady Dortheimerové.

Ale k věci. Jednoho dne se na prstenu lady Dortheimerové uvolnilo uchycení diamantu a slečna Richardsová ho zavezla do města k opravě. Zde je nápadná shoda s vaším příběhem, není-liž pravda? Týž nápad, jaký jste mě…