Parker Pyne zasahuje

IV.

Pan Roberts upíjel kávu ze šálku a vyhlížel z okna na Ženevské jezero. Cítil se šťastný, ale zároveň se nemohl zbavit pocitu zklamání.

Šťastný byl, protože poprvé ve svém životě se dostal za hranice Anglie. Navíc se ubytoval v hotelu, v jakém se mu už nikdy v životě nepoštěstí bydlet, a ani na jediný okamžik se nemusel strachovat kvůli penězům! Měl pokoj s vlastní koupelnou, pochutnával si na skvělých jídlech a obsluha se k němu chovala velmi pozorně. Všechno to si pan Roberts skutečně vychutnával.

Zklamání pociťoval, protože se mu dosud nepřipletlo do cesty nic, co by se dalo nazvat dobrodružstvím. Žádní převlečení bolševici či tajemní Rusové mu nezkřížili cestu. Příjemné povídání ve vlaku s francouzským obchodním cestujícím, který hovořil vynikající angličtinou, bylo jediné setkání s lidskou bytostí, které ho potkalo. Ukryl dokumenty v pouzdru na mycí houbu, jak mu bylo řečeno, a odevzdal je přesně podle instrukcí. Nemusel překonávat žádné nebezpečí, nedošlo k ničemu, kdy by unikl o ten příslovečný vlásek. Pan Roberts byl zklamán.

A právě v tomto okamžiku zamumlal vysoký muž s bradkou „Pardon,“ a posadil se k malému stolku naproti němu. „Omluvte mě laskavě,“ pokračoval, „ale myslím si, že znáte jednoho mého přítele. Jeho iniciály jsou ‚P.P‘.“

Pan Roberts zažíval příjemné rozechvění. Konečně se zřejmě objevil onen záhadný Rus. „Zz-zcela správně.“

„Pak bych řekl, že si dobře rozumíme,“ poznamenal neznámý.

Pan Roberts si muže zkoumavě prohlédl. Toto se už skutečné události podobalo podstatně víc. Cizí muž byl asi padesátiletý a jeho vzhled prozrazoval význačného cizince. Na oku měl monokl a malou barevnou stužku v knoflíkové dírce.

„Zhostil jste se své mise zcela mimořádným způsobem,“ prohlásil cizinec. „Jste připraven se ujmout dalšího poslání?“

„Zajisté. Ach, ano.“

„Výborně. Rezervujete si místo ve spacím vagónu rychlíku z Ženevy do Paříže na zítřejší večer. Žádejte lůžko číslo devět.“

„A v případě, že nebude volné?“

„Bude volné. To bude zařízeno.“

„Lůžko číslo devět,“ zopakoval Roberts. „Je mi to jasné.“

„Během cesty vás někdo osloví a řekne: ‚Pardon, monsieur, domnívám se správně, že jste nedávno pobýval v Grasse?‘( Městečko nedaleko Cannes, nazývané „hlavním městem parfémů“. Pozn. překl.) Na to odpovíte: ‚Ano, minulý měsíc‘ Dotyčná osoba potom pronese: ‚Zajímáte se o vůně?‘ A vy odpovíte: ‚Ano, zabývám se výrobou syntetického jasmínového oleje‘. Poté budete naprosto k dispozici osobě, která na vás promluvila. Mimochodem, máte s sebou zbraň?“

„Ne,“ odpověděl pan Roberts a zachvěl se. „Ne. Nikdy jsem se nedomníval, že by — tedy —“

„To lze velice rychle napravit,“ prohlásil muž s bradkou. Rozhlédl se kolem. Nablízku nikdo nebyl. Do dlaně pana Robertse vtiskl cosi tvrdého a matně se lesknoucího. „Malá zbraň, ale velmi výkonná,“ poznamenal cizinec s úsměvem.

Pan Roberts, který ani jedinkrát v životě z revolveru nevypálil, si ho jako ve snách vsunul do kapsy. Projel jím nepříjemný pocit, že z něj každou chvíli může vyjít rána.

Znovu si zopakovali věty hesla. Potom nový přítel pana Robertse povstal.

„Přeji vám hodně štěstí,“ pronesl. „Kéž byste tím ve zdraví prošel. Jste odvážný člověk, pane Robertsi.“

„Opravdu?“ podivil se pan Roberts v duchu, když už druhý muž odešel. „Zcela jistě vím, že bych se nerad nechal zabít. To tedy ne.“

Dolů po páteři mu projelo příjemné rozechvění, byť poněkud pokažené následným mrazením, které už zdaleka tak příjemné nebylo.

Pan Roberts odešel do svého pokoje a pozorně si zbraň prohlížel. Ještě stále si nebyl jist, jak mechanismus revolveru funguje, a jen doufal, že nebude okolnostmi donucen ho použít.

Vyšel ven, aby si rezervoval místo ve vlaku.

Vlak ze Ženevy měl odjíždět v devět třicet. Roberts se na nádraží dostavil s dostatečným předstihem. Průvodčí ve spacím vagónu si od něj vzal jízdenku a cestovní pas a postavil se stranou, zatímco vyčkával, až jeho podřízený zasune Robertsův kufr na polici pro zavazadla, kde už ležel kufr z vepřovice a příruční kufřík.

„Číslo devět je dolní lůžko,“ poučil ho průvodčí.

V okamžiku, kdy se Roberts otočil, že z vozu odejde, narazil do mohutného muže, který právě vstupoval. Oba se ihned odebrali každý svou cestou za neustálých přehnaných omluv — Roberts v angličtině a neznámý muž francouzsky. Byl to velký robustní člověk s takřka dohola ostříhanou hlavou. Za brýlemi s tlustými skly pozorovaly svět podezřívavé oči.

„Divný patron,“ pomyslel si nevelký pan Roberts.

Spolucestující vyzařoval jakousi nedefinovatelnou hrozbu. Měl si snad vyžádat lůžko devět právě proto, aby na muže dával pozor? Tušil, že to bude ono.

Znovu vyšel ven na chodbičku. Do odjezdu vlaku chybělo ještě deset minut. Pana Robertse napadlo, že se trochu projde sem a tam po nástupišti. Když byl napůl cesty chodbičkou, ustoupil stranou, aby umožnil nějaké dámě projít kolem něj. Nastupovala právě do vlaku a průvodčí šel před ní s její jízdenkou v ruce. Žena upustila kabelku, právě když procházela kolem pana Robertse. Dvorný Angličan se pro kabelku shýbl a dámě ji podal.

„Děkuji, monsieur.“ Promluvila anglicky, ale s cizím přízvukem, velice zajímavým hlubokým hlasem, neobyčejně svůdným. Ve chvíli, kdy už se chystala pokračovat dál, ještě zaváhala a zamumlala. „Pardon, monsieur, domnívám se správně, že jste nedávno pobýval v Grasse?“

Robertsovi poskočilo srdce vzrušením. Měl být k službám tomuto půvabnému stvoření — o tom, že je půvabná, nebylo nejmenších pochyb. Z oblečení vnímal pan Roberts krátký kožešinový kabát vhodný na cesty a slušivý klobouk. Kolem krku měla šňůru perel. Snědá tmavovláska s rudými rty.

Roberts pronesl požadovanou odpověď. „Ano, minulý měsíc.“

„Zajímáte se o vůně?“

„Ano, zabývám se výrobou syntetického jasmínového oleje.“

Sklonila hlavu, prošla kolem a za sebou zanechala pouhé šeptnutí. „V chodbičce, okamžitě jak se vlak rozjede.“

Následujících deset minut Robertsovi připadalo jako věčnost. Konečně se vlak pohnul. Dal se pomalu chodbičkou. Dáma v kožíšku zápasila s oknem a on jí přispěchal na …