Parker Pyne zasahuje

II.

Výprava do Bagdádu vyrazila v sedm hodin ráno. Ve velkém autobuse se sešla společnost jedenácti lidí. Pan Parker Pyne s generálem Polim, slečna Pryceová se svou neteří, tři důstojníci vojenského letectva, Smethurst s Hensleym a nějaká matka se synem, oba původem z Arménie, kteří se jmenovali Pentemjanovi.

Začátek cesty probíhal bez zvláštních událostí. Netrvalo dlouho a ovocné stromoví Damašku nechali daleko za sebou. Obloha byla zamračená a mladý řidič se na ni jednou či dvakrát nejistě zadíval. Také si vyměnili několik slov s Hensleym.

„Za Rutbou dost vydatně pršelo. Doufám, že nikde neuvázneme.“

V poledne si udělali přestávku a každý dostal čtverhrannou krabici s obědem. Oba řidiči připravili čaj, který se podával v papírových šálcích. Poté se opět pokračovalo v cestě přes nekonečnou rovnou pláň.

Pan Parker Pyne přemýšlel o pomalém postupu dřívějších karavan, s nimiž cestování trvalo celé týdny…

Právě při západu slunce dojeli k pouštní pevnosti nazývané Rutba.

Velká vrata byla dokořán otevřená a obří autobus jimi vjel na vnitřní nádvoří pevnosti.

„Je to ale vzrušující pocit,“ poznamenala Netta.

Jen co se umyla po cestě, už naléhala, aby šli na krátkou procházku. Poručík O’Rourke od letectva a pan Parker Pyne se nabídli, že ji doprovodí. Byli právě na odchodu, když za nimi přišel správce pevnosti s prosbou, aby se příliš nevzdalovali, neboť by potmě mohlo být obtížné najít cestu zpátky.

„Nepůjdeme nikam moc daleko,“ slíbil za všechny O’Rourke.

Nutno přiznat, že vzhledem k neměnné scenerii v okolí pevnosti procházka nepřinášela nic zajímavého.

Náhle se pan Parker Pyne sehnul a sebral cosi ze země.

„Copak to máte?“ ptala se zvědavě Netta.

Natáhl k ní ruku s nálezem na otevřené dlani.

„Je to prehistorický pazourek, slečno Pryceová — něco jako nebozez.“

„A to se s nimi — zabíjeli?“

„Ale, ne — používaly se na mnohem mírumilovnější účely. Odhadl bych ale, že když na to přišlo, dalo se s nimi i zabít. Záleží spíš na úmyslu zabít — na samotném nástroji už tolik nesejde. Něco příhodného se vždycky dá najít.“

Začalo se však stmívat, a proto se rychle vydali zpátky k pevnosti.

Po večeři o několika chodech, jež všechny pocházely z konzerv, zbyl ještě čas chvíli posedět a zakouřit si. Odjezd autobusu na další cestu byl stanoven na půlnoc.

Řidič se tvářil ustaraně.

„Za pevností jsou cesty dost bídný,“ povzdychl si. „Někde možná zapadneme.“ Všichni cestující si nastoupili do velkého pulmanu a usadili se na sedadlech. Slečna Pryceová projevila nevoli, že se nemůže dostat k jednomu ze svých kufrů.

„Ráda bych si vzala trepky,“ vysvětlovala.

„Mnohem pravděpodobněji budete potřebovat holínky,“ reagoval na její slova Smethurst. „Jak to vidím, zůstaneme trčet v moři bláta.“

„Ale já nemám žádné punčochy na převlečení,“ postěžovala si Netta.

„Nedělejte si starosti, zůstanete sedět v autobuse. To jen příslušníci silnějšího pohlaví musí ven, aby ho vytlačili.“

„Vždycky s sebou nosím rezervní ponožky,“ prohlásil Hensley a poklepal si na kapsu svrchníku. „Jeden nikdy neví.“

Světlo v autobuse zhaslo a velký pulman se vydal do noci.

Cestování nebylo nijak pohodlné. S cestujícími to sice neházelo tak jako při jízdě v otevřeném roadsteru, přesto na sedadlech čas od času pořádně nadskočili.

Pan Parker Pyne seděl na jednom z míst vepředu. Přes uličku měl arménskou dámu zahalenou do přehozů a šál. Její syn seděl na sedadle hned za ní. Sedadla za panem Pynem obsadily obě slečny Pryceové. Generál Poli, Smethurst s Hensleym a muži od královského vojenského letectva zaujali místa v zadní části vozu.

Autobus uháněl nocí. Pan Parker Pyne časem zjistil, že toho moc nenaspí. Na sedadle byl celý zkroucený. Arménská dáma měla nohy vystrčené do uličky a zabírala místo, které bylo vyhrazeno jemu. Na rozdíl od něj se jí sedělo pohodlně.

Zdálo se, že všichni ostatní ve voze spí. Pan Pyne cítil, jak se ho zvolna zmocňuje ospalost, když vtom ho náhlý náraz vymrštil směrem ke stropu karoserie. Ze zadní části autobusu zaslechl rozespalý protest. „Jeďte rozumně. To nám všem chcete zlámat vaz?“

Ospalost se po chvíli vrátila. O pár minut později s hlavou nepohodlně svěšenou na prsa již spal…

Náhle ho něco probudilo. Velký vůz stál. Někteří z mužů právě vystupovali. Hensley mu stručně vysvětlil: „Uvízli jsme.“

Pan Pyne chtěl ze zvědavosti vidět všechno, co bylo venku k vidění, a tak ještě nejistým krokem vystoupil na rozbahněnou cestu. V té chvíli již nepršelo. Na obloze naopak svítil měsíc a v jeho svitu bylo vidět oba řidiče v usilovné práci. Pomocí heverů a podkládaných kamenů se pokoušeli vyprostit kola vozu. Většina z mužů řidičům pomáhala. Z oken autobusu přihlížely tři ženské tváře. Slečna Pryceová s Nettou se zájmem, arménská dáma se špatně skrývaným znechucením.

Na povel řidiče mužská část cestujících poslušně napřela všechny síly a zatlačila do autobusu.

„Kdepak máme toho arménského mládence?“ dotazoval se poručík O’Rourke. „Drží se v teple a bojí se namočit si nožičky jako kocour? Ať už je venku.“

„A kapitán Smethurst taky,“ poznamenal generál Poli. „Ani on tu není.“

„Spí celou dobu jak jezule. Koukněte na něj.“

A opravdu, Smethurst ještě seděl na sedadle s hlavou skloněnou na prsa, tělo jakoby bez vlády zhroucené.

„Jdu ho vzbudit,“ prohlásil rozhodně O’Rourke.

Svižně prošel dveřmi do autobusu, ale o minutu později se znovu objevil. Hlas mu zněl jinak.

„Poslyšte — řekl bych, že není v pořádku — nebo co. Kde je doktor?“

Major Loftus, lékař ve službách britského královského letectva, od pohledu tichý muž s prošedivělými skráněmi, se oddělil od skupiny pokoušející se vyprostit kolo.

„Copak je mu?“ zeptal se.

„Já — nemám tušení.“

Vojenský lékař nastoupil do autobusu a O’Rourke s panem Pynem ho následovali. Lékař se sklonil nad zhroucenou postavou. Stačil mu jediný pohled a dotyk.

„Je mrtvý,“ řekl tiše.

„Mrtvý? Jak to?“ Vzduchem létaly otázky. „To není možné! To je hrůza!“ zazněl Nettin hlas.

Major Loftus se podrážděně rozhlédl kolem sebe.

„Musel se uhodit hlavou o strop,“ ř…