Parker Pyne zasahuje

II.

Hned po poledni následujícího dne spatřil pan Parker Pyne poprvé Šíráz. Měli za sebou přelet přes řadu horských hřbetů a úzkých holých údolí. Nehostinný kus divočiny vyprahlé a suché jako troud. Pak se náhle objevilo město Šíráz — smaragdově zelený drahokam uprostřed pustiny.

Tak jako panu Pyneovi před nedávném Teherán k srdci nepřirostl, Šíráz si ho naopak okamžitě získal. Primitivní charakter hotelu se mu neošklivil, stejně jako mu nebyl proti srsti zaostalý ráz ulic města.

Zjistil, že sem dorazil v době, kdy se slavil jeden z perských svátků. Právě předešlý večer začala slavnost Nan Ruz — patnáctidenní období klidu, kdy Peršané oslavují svůj Nový rok. Procházel se po opuštěných trzích a vydal se i mimo střed města na rozlehlá veřejná prostranství na jeho severní straně. Celý Šíráz oslavoval.

Jednoho dne si pan Pyne vyšel za město. Navštívil hrobku slavného perského básníka Hafíze a na zpáteční cestě ho upoutal úžasný dům. Celý obložený modrými, růžovými a žlutými kachli, zasazený do zelené zahrady, v níž se zjevně nešetřilo vodou. Rostly zde pomerančovníky a kvetly růžové keře. Při pohledu na dům měl pocit, že snad sní.

Téže noci večeřel s britským konzulem a na sídlo v zahradě se ho přeptal.

„To je úžasné místo, viďte? Dům dal postavit bývalý zámožný guvernér provincie Luristan, kterému se tím podařilo vytěžit ze svého oficiálního postavení také něco dobrého. Vlastní ho teď jedna Angličanka. Už jste o ní musel slyšet. Lady Esther Carrová. V hlavě jí to haraší. Úplně převzala orientální styl. Nechce mít absolutně nic společného s ničím a s nikým britským.“

„Je mladá?“

„Příliš mladá na to, aby si tímhle způsobem už teď hrála na potrhlou ženskou. Její kolem třiceti.“

„Žila s ní ještě jedna Angličanka, že? Nějaká žena, která zemřela?“

„To je pravda. Došlo k tomu před třemi lety. Vlastně se to stalo právě den poté, co jsem tady nastoupil do úřadu. Víte, můj předchůdce, jmenoval se Barham, tehdy náhle zemřel.“

„A jak zemřela ona?“ zeptal se pan Parker Pyne bez obalu.

„Spadla z nějaké terasy či balkonu v prvním patře. Dělala lady Esther služebnou nebo společnici. Už si nevzpomínám, co přesně. Ať tak či onak, nesla právě podnos se snídaní, uďělala krok dozadu a spadla přes okraj. Velmi smutný příběh. Nedalo se nic dělat, prorazila si lebku o kameny dole.“

„Jak se jmenovala?“

„Myslím, že Kingová, nebo snad Willisová? Ne, tak se jmenuje ta misionářka. To děvče vypadalo velice mile.“

„Zkrušila lady Esther její smrt?“

„Ano — ne. Vlastně nevím. Chovala se velice divně, nevěděl jsem, co si mám myslet. Je to velice — no, řekněme autoritativní osoba. Na první pohled je vám jasné, že je to někdo, jestli mi rozumíte. Trochu mě děsila svými rozkazovačnými způsoby i pohledem tmavých očí, ze kterých sršely blesky.“

Pan konzul se napůl omluvně zasmál a pak se zvědavě zahleděl na svého společníka. Pan Pyne se upřeně zahleděl do prázdna. Zápalka, kterou právě škrtl, aby si připálil cigaretu, hořela dál bez povšimnutí. V okamžiku, kdy dohořela panu Pyneovi až k prstům, sykl bolestí a zápalku upustil. Vzápětí si všiml překvapeného konzulova výrazu a usmál se.

„Prosím za prominutí,“ omluvil se.

„Trochu jste se zasnil, viďte?“

„Počítal jsem ovečky,“ odpověděl pan Parker Pyne záhadně.

Pak už se hovor stočil na jiné záležitosti.

Téhož večera při světle malé olejové lampičky se dal pan Parker Pyne do psaní dopisu. Dost dlouho váhal, jak by ho měl koncipovat. Výsledek byl nakonec velmi prostý:

Pan Parker Pyne chce vyjádřit své uctivé pozdravy lady Esther Carrové a dovoluje si oznámit, že ještě tři dny bude ubytován v hotelu Fars, pokud by si přála se s ním poradit.

K dopisu ještě přiložil výstřižek z novin — text velmi dobře známého inzerátu:

Jste šťastní? Pokud ne, poraďte se s Parkerem Pynem Richmondská ulice 17.

„Tohle by mělo zapůsobit,“ bručel si pan Parker Pyne, když se opatrně ukládal do nepříliš pohodlného lůžka. „Počkat, už skoro tři roky, ale ano, to by mělo udělat své.“

Příštího dne o čtvrté odpoledne přišla odpověď. Přinesl ji perský sluha, který neuměl slovo anglicky.

Lady Esther Carrová bude poctěna, jestliže ji pan Parker Pyne navštíví dnes večer v devět hodin.

Pan Pyne se usmál.

Stejný sluha mu večer otevřel zahradní bránu. Následoval muže potemnělou zahradou a vzhůru po venkovním schodišti, které obkružovalo dům a ústilo do zadního traktu domu. Zde prošel otevřenými dveřmi do vnitřního nádvoří, atria či balkonu, jenž byl otevřen do noci. U stěny stál velký divan a na něm napůl ležela pozoruhodná osoba.

Volbou orientálního roucha podtrhla lady Esther svou výraznou temnou krásu. Možná, že to byl hlavní důvod takového stylu oblékání. Konzul ji popsal jako autoritativní a ona opravdu vypadala, že nestrpí příliš velký odpor. Bradu měla zvednutou vzhůru a celkově působila arogantním dojmem.

„Vy jste pan Parker Pyne? Posaďte se támhle.“

Rukou ukázala na hromadu polštářů. Na jejím prsteníčku se skvěl velký smaragdový prsten s vybroušeným rodinným erbem. Pan Parker Pyne si uvědomil, že se musí jednat o starý rodový šperk a jeho hodnota jistě činí malé jmění.

Spustil se poslušně na polštáře, byť s menšími obtížemi. Pro muže s jeho postavou nebylo snadné sedět na zemi důstojným způsobem.

Objevil se sluha s kávou. Pan Pyne si od něj vzal šálek a s chutí upíjel.

Hostitelka si už osvojila orientální zvyk, jak si v maximální míře vychutnat pohodlí. Do konverzace se rozhodně nehrnula. S přivřenýma očima pomalu upíjela kávu. Konečně promluvila.

„Takže vy pomáháte nešťastným lidem,“ začala zvolna. „Alespoň se to tvrdí ve vašem inzerátu.“

„Ano, máte pravdu.“

„A proč jste ho poslal mně? Je to snad způsob, jak na cestách provozovat obchody?“

V hlase ženy se nedal přeslechnout urážlivý tón, ale pan Pyne si toho nevšímal. Jeho odpověď zněla velmi prostě: „Kdepak, moje představa o cestování je naprostá oproštěnost od práce.“

„Tak proč jste mi poslal ten inzerát?“

„Protože jsem měl důvod se domnívat, že nejste — šťastná.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pan …