Parker Pyne zasahuje

Věštírna v Delfách

I.

Paní Willard J. Petersová nijak zvlášť o Řecko nestála. A o Delfách neměla už vůbec žádnou povědomost, ač to nehodlala přiznat ani sama sobě.

Domov ducha představovaly pro paní Petersovou Paříž, Londýn a Riviéra. Patřila k ženám, jimž vyhovuje život v hotelu, ale její představa o hotelovém pokoji zahrnovala měkký koberec s dlouhým vlasem, luxusní postel, bohatou výbavu nejrůznějším uspořádáním elektrického osvětlení, k němuž samozřejmě patřila i zastíněná lampička vedle lůžka. Dále spousta horké a studené vody a telefon na nočním stolku, jehož pomocí si můžete objednat čaj, jídla, minerálky, koktejly a hovořit s přáteli.

Hotel v Delfách veškeré tyto vymoženosti postrádal. Nicméně výhled z oken byl nádherný, postel byla čistá stejně jako vápnem vybílené stěny pokoje. Stála tu židle, podstavec pod umyvadlo a prádelník. Koupel si člověk musel předem zamluvit, a co se týče horké vody, občas vás čekalo zklamání.

Paní Petersové přišlo, že to bude hezké, když se bude moci pochlubit známým, že byla v Delfách. A také se celou dobu snažila ze všech sil probudit v sobě zájem o antické Řecko, připadalo jí to však nesmírně obtížné. Sochařství té epochy bylo podle ní tak nedokončené; tolikrát se setkala u soch s chybějícími hlavami, pažemi či nohama. Ve skrytu duše dávala rozhodně přednost pěknému mramorovému andělu s křídly, který byl postaven na hrobce jejího zesnulého manžela pana Willarda Peterse.

Ze strachu, že by jí její syn Willard mohl pohrdat, si však všechny tyto názory úzkostlivě nechávala pro sebe. Rovněž kvůli synovi tady trávila čas, v tom chladném a nepohodlném pokoji, kdy měla k dispozici nabručenou pokojskou a řidiče, který se co nevidět začne tvářit značně otráveně.

Osmnáctiletý Willard (ještě do nedávná se mu říkalo Junior — a on ten titul z duše nenáviděl), jehož uctívala až k zbláznění, měl totiž zvláštní posedlost pro umění dávnověku. To právě on, hubený, bledý, brýlatý a neveselý mládenec, vytáhl svou zbožňující matku na cestu po Řecku.

Už spolu shlédli Olympii, která paní Petersové připadala jen jako ubohá změť rozvalin. Líbil se jí Parthenon, zato Atény považovala za nemožné město. A návštěva Korintu a Mykén představovala utrpení jak pro ni, tak i pro jejího řidiče.

Paní Petersová si pomyslela, že Delfy jsou tou příslovečnou poslední kapkou. Nebylo tu naprosto nic, čím by se člověk zabavil, zbývalo než procházet se po cestě a prohlížet si nějaké ruiny. Willard trávil dlouhé hodiny na kolenou a luštil řecké nápisy a pronášel tu a tam: „Mami, no jen si to poslechni! Není to nádhera?“ A pak jí cosi nahlas přečetl, co paní Petersové připadalo jako nezáživnost sama.

Dnešního rána Willard vyrazil velice brzy, aby si prohlédl nějakou byzantskou mozaiku. Paní Petersová, která instinktivně cítila, že by ji ona mozaika zanechala naprosto chladnou (v doslovném i v přeneseném duchovním slova smyslu), se omluvila.

„Chápu to, mami,“ řekl jí na to před odchodem Willard. „Chceš být sama a jen tak se posadit někde v amfiteátru nebo nahoře na stadionu a dívat se pod sebe do údolí a nechat na sebe působit tu jedinečnou atmosféru.“

„Uhodls, zlato,“ přisvědčila paní Petersová.

„Věděl jsem, že tě tady to místo chytne,“ prohlásil vítězoslavně Willard a odkráčel.

Nyní za neustálých povzdechů se paní Petersová připravovala, že vstane a posnídá.

Vešla do jídelny a zjistila, že je až na čtyři lidi prázdná. Matka s dcerou, jež neznala jménem, oblečené ve stylu, který paní Petersové připadal jako nanejvýš podivný (o existenci jakési sponou sepnuté starověké řízy, zvané řecky peplos, neměla totiž nejmenší ponětí), diskutovaly o umění sebevyjádření v tanci. Potom zde seděl zavalitý pán středního věku, který jí zachránil kufr, když vystoupila z vlaku, a jehož jméno bylo Thompson. A nakonec nově příchozí, rovněž středního věku s holou hlavou, jenž dorazil předešlý večer.

Posledně jmenovaný džentlmen byl též posledním stolujícím, který v jídelně po snídani zbyl, a paní Petersová s ním zanedlouho zapředla hovor. Jakožto žena s přátelskou povahou si vždy ráda s někým popovídala. Chování pana Thompsona se paní Petersové jevilo jako výrazně odmítavé (sama pro sebe si ho zařadila jako projev typicky britské nepřistupnosti). A zmíněná matka s dcerou vystupovaly velice povýšeně a domýšlivě, i když dívka si dosti dobře rozuměla s Willardem.

Paní Petersová zjistila, že nově příchozí je velice příjemný pán. Dokázal člověka poučit, aniž by se choval nadřazeně. Prozradil jí několik velice zajímavých a milých drobností o antických Řecích, takže jí začali připadat jako skuteční lidé z masa a kostí, a nikoli jako suchopárné postavy z naučných knih o historii.

Paní Petersová vyprávěla novému příteli o Willardovi a o tom, jaký to je chytrý chlapec. Jak jí připadá, že kdyby se lidem dávala místo druhých křestních jmen přízviska, pak by to jeho klidně mohlo být Kultura. Na tom pozorném a dobromyslném pánovi bylo něco, kvůli čemu se s ním snadno povídalo.

Co ten džentlmen dělal a jak se jmenoval, to se paní Petersová nedozvěděla. O sobě jí nesdělil vůbec nic, až na skutečnost, že v současnosti cestuje a dopřává si naprostý odpočinek od profesních záležitostí. (Ale o jakou profesi se mohlo jednat?)

Vcelku se dá říct, že paní Petersové den utíkal rychleji, než by se bylo dalo očekávat. Matka s dcerou a ani pan Thompson se i nadále příliš společensky nechovali, přičemž posledně jmenovaného potkali, když vycházel z muzea a vzápětí se na patě otočil a vykročil opačným směrem.

Nový přítel paní Petersové se za ním zadíval a nepatrně se zamračil.

„To bych rád věděl, co je to za člověka!“ podivil se.

Paní Petersová mu sdělila jméno onoho džentlmena, ale víc pro něj učinit nemohla.

„Thompson — Thompson. Ne, myslím, že jsem se s ním ještě nikdy nesetkal, ale stejně mi jeho obličej tak či onak připadá povědomý. Jen si ho nedokážu zařadit.“

Odpoledne si paní Petersová na jednom stinném místě příjemně zdřímla. Kniha, kterou si s sebou vzala na čtení, nebyl ten skvělý svazek o řeckém u…