N či M?

16

„Jestlipak víš, zlatíčko,“ řekla Deborah, „že jsem si o tobě už div nemyslela něco strašného?“

„Vážně?“ zeptala se Pentlička. „A kdy?“

Hleděla se zalíbením na dceřinu tmavou hlavu.

„Jak jsi tenkrát tajně odjela za tatínkem do Skotska a já si myslela, že jsi u tety Grácie. Docela mě napadlo, jestli nakonec nemáš s někým poměr.“

„Ale jdi, Debinko!“

„Samosebou, že jsem to hned zase pustila z hlavy. Máš přece už svoje léta. A kromě toho vím, jak s tátou na sobě visíte. Přived mě na to vlastně jeden pitomec, nějaký Tony Marsdon. A víš, maminko — myslím, že ti to můžu říct — nakonec se ukázalo, že je příslušníkem páté kolony. On už předtím často plácal takové nesmysly — že by se poměry nezměnily anebo spíš zlepšily, kdyby Hitler vyhrál.“

„A tobě se předtím líbil?“

„Kdo — Tony? Ale ne — byla s ním vždycky otrava. Musím si tenhle kousek zatančit.“

Usmála se sladce na světlovlasého mládence a odplula v jeho náručí. Pentlička chvíli sledovala křivky, které opisovali, a pak zabloudila očima k vysokému mládenci v letecké uniformě, který tančil se štíhlou blondýnkou.

„Podívej se, Tommy,“ řekla Pentlička, „jak to těm našim dětem sluší.“

„A — Sheila jde,“ řekl Tommy.

Povstal, když se Sheila přiblížila k jejich stolu.

Měla na sobě smaragdově zelené večerní šaty, v kterých vynikala její snědá krása. Byla to dnes večer ale zamračená krása a hostitel s hostitelkou se nedočkali právě přívětivého pozdravení.

„Přišla jsem, když už jsem to slíbila,“ řekla Sheila, „ale nedovedu si představit, proč jste mě pozvali.“

„Protože se nám líbíte,“ usmál se Tommy.

„Neříkejte!“ konstatovala Sheila. „To bych se divila, vždyť jsem se k vám oběma chovala prostě příšerně.“

Odmlčela se a pak zahučela:

„Ale stejně vám děkuju.“

Pentlička řekla:

„Musíme vám najít nějakého sympatického partnera, abyste si zatančila.“

„Nechci tančit. Nenávidím tanec. Přijela jsem jen kvůli vám dvěma.“

„Ten partner, kterého vám chceme představit, se vám bude určitě zamlouvat,“ prohlásila Pentlička s úsměvem.

„Nemám chuť —“ začala Sheila, ale uprostřed slova se zarazila, protože k nim přes taneční parket kráčel Carl von Deinim.

Sheila na něho koukala, jako by nevěděla, zda bdí či sní. Zašeptala:

„Ty —“

„Já osobně,“ řekl Carl.

Carl von Deinim se zdál dnes večer nějak jiný. Sheila na něho zírala trochu zmateně. Z rozrušení dostaly její tváře zářivý rudý nádech.

Řekla trochu sevřeným hlasem:

„Věděla jsem, že už ti nehrozí nebezpečí — ale myslela jsem, že tě z internačního tábora nepustí.“

Carl zavrtěl hlavou.

„Nemám proč být v internačním táboře.“

Pokračoval:

„Musíš mi odpustit, Sheilo, ale neřekl jsem ti celou pravdu. Nejsem totiž vůbec Carl von Deinim, víš? Přijal jsem jeho jméno z vážných důvodů.“

Zadíval se tázavě na Pentličku a ta řekla:

„Jen jí to všechno pěkně povězte.“

„Carl von Deinim byl můj přítel. Seznámili jsme se před časem v Anglii a těsně před válkou jsme se opět setkali v Německu. Byl jsem tam odsud vyslán se zvláštním úkolem.“

„Pracoval jsi pro t…