N či M?

8

Teprve po několika dnech se mohla paní Blenkensopová sejít s panem Meadowesem a vyměnit si názory.

Byly to rušné dny. Mrtvá byla identifikována jako Vanda Polonská, polská uprchlice, která se dostala do Anglie těsně po vypuknutí války. Nic bližšího o ní nebylo známo, ale ukázalo se, že dostávala peněžní částky z neznámého zdroje, což by bylo nasvědčovalo tomu, že šlo o nepřátelskou agentku.

„Končí to ve slepé uličce jako obvykle,“ podotkl chmurně Tommy.

Pentlička přikývla.

„Ano, pojistí se na obě strany, že? Žádné doklady, žádné nitky, které by vedly k někomu, s kým byla ve spojení.“

„Kdyby jen nebyli tak zatraceně důkladní!“ řekl Tommy.

Dodal:

„Víš, Pentličko, mně se celá situace ale vůbec nelíbí.“

Pentlička přisvědčila. Zprávy, které přicházely, skutečně nebyly nijak povzbudivé.

Francouzská armáda ustupovala a zdálo se nepravděpodobné, že se podaří běh věcí ještě zvrátit. V Dunkerque pokračovala evakuace. Bylo zřejmě otázkou pár dnů, než padne Paříž. Když se ukázalo, že armádě chybí technika a válečný materiál, aby dokázala odolat dokonale technicky; vybaveným německým jednotkám, zavládlo obecné zděšení.

Tommy řekl:

„Zavinila to jen naše obvyklá nešikovnost a pomalost? Anebo je za tím cílevědomý záměr?“

„Myslím, že to druhé, ale sotva se to kdy podaří prokázat.“

„Máš pravdu. Na to jsou naši nepřátelé moc mazaní.“

„Teď už se jich ale přece jen podařilo pár dostat.“

„Ty, co byli na ráně, to je pravda, ale nevěřím, že máme hlavy, které to řídí. Že známe hlavy, organizaci a celý ten pečlivě propracovaný plán — plán, který využívá naší navyklé liknavosti, našich malicherných rozporů a naší pomalosti ke svým účelům.“

Pentlička řekla:

„Od toho jsme tady — a výsledek veškerý žádný.“

„Něco jsme přece jen dokázali,“ připomněl jí Tommy.

„Carl von Deinim a Vanda Polonská, ano. Malé ryby.“

„Myslíš, že spolupracovali?“

„Vypadá to tak,“ řekla Pentlička zamyšleně. „Nezapomeň, že jsem je viděla, jak spolu mluví.“

„Pak tedy musel Carl von Deinim zorganizovat ten únos.“

„Zřejmě ano.“

„Ale z jakého důvodu?“

„To nevím,“ odpověděla Pentlička. „Lámu si s tím hlavu od rána do večera. Vždyť to nedává smysl.“

„Proč si vybrali právě tohle dítě? Co jsou to zač, ti Sprootovi? Peníze nemají — nejde tedy o výkupné. Ani on, ani ona nepracují na státně důležitém místě.“

„Já vím, Tommy. Právě proto říkám, že to nedává smysl.“

„Nemá o tom paní Sprootová nějakou představu?“

„Ta ženská má slepičí mozek,“ prohlásila Pentlička s opovržením. „Vůbec o tom neuvažuje. Říká, že od Němců se člověk může nadít toho nejhoršího.“

„Husa,“ řekl Tommy. „Němci jsou cílevědomí. Když pošlou agenta, aby unes nějakého parchanta, mají pro to moc dobrý, důvod.“

„Víš, já ti mám takový pocit,“ řekla Pentlička, „že paní Sprootová by na něco přišla, jen kdyby se trochu namáhala myslet. Musí tu něco být — třeba nějaká informace, na kterou bezděčně narazila a která jí samé ani nic neříká.“

„Mlčte. Čekejte na rozkazy,“ citoval Tommy lístek, jejž našla paní Sprootová …