Schůzka se smrtí

KAPITOLA 9

Když Raymond Boynton vstoupil do místnosti, uvědomil si Poirot podobu mezi ním a Carol.

Raymondův obličej byl vážný a vyrovnaný. Nezdálo se, že by byl nervózní nebo že by měl strach. Usedl na židli, zadíval se upřeně na Poirota a zeptal se

„Prosím?“

Poirot se otázal:

„Mluvila s vámi vaše sestra?“

„Ano, teď, když mi vyřizovala váš vzkaz, abych přišel k vám. Uvědomuji si, že máte plné právo nás podezřívat. Jestliže jste vyslechl náš rozhovor, musí vám být ovšem podezřelé, že naše macecha zemřela tak náhle. Mohu vás však jen znovu ujistit, že náš tehdejší rozhovor – to bylo šílenství jednoho večera! Byli jsme tehdy vystaveni nesnesitelnému vypětí. Tím bláhovým plánem, že macechu zabijeme, jsme jen trochu úlevili svým nervům. Byl to pro nás ventil!“

Hercule Poirot přikývl.

„Je to možné,“ připustil.

„Ráno nám to samozřejmě připadalo absurdní! Přísahám vám, pane Poirote, že jsem na to už nikdy nepomyslel!“

Poirot neodpovídal.

Raymond rychle pokračoval:

„Ach ano, já vím, že se to docela snadno řekne. Ale nemohu přece očekávat, že mi budete věřit jen proto, že vám dávám své čestné slovo. Pane Poirote, prosím, vemte v úvahu však také fakta. Já jsem mluvil s matkou krátce před šestou hodinou. Tehdy byla ještě živá a zdravá. Odešel jsem pak do svého stanu, umyl jsem se a zašel za ostatními do velkého stanu. Od té doby jsme se ani já ani Carol nehnuli z místa. Byli jsme všem na očích. Musíte dojít k závěru, pane Poirote, že smrt mojí matky musela být přirozená – prosté selhání srdeční činnosti – nemohlo to být nic jiného! Kolem bylo přece plno sluhů, chodili sem tam, byli by museli něco zpozorovat. Nepochybně šlo o smrt zcela přirozenou. Každá jiná představa je absurdní.“

Poirot řekl klidně:

„Pane Boyntone, víte, co tvrdí slečna Kingová? Je přesvědčena, že smrt vaší matky musela nastat už jeden a půl, ne-li dvě hodiny před tím, než ona spatřila její mrtvé tělo. Což bylo myslím o půl sedmé…“

„To že řekla Sarah?“ vypravil ze sebe Raymond. Vypadal jako omráčený.

Poirot přikývl.

„Co mi na to řeknete teď?“

„Ale – to je nemožné!“

„Nedá se nic dělat, taková je výpověď slečny Kingové. A vy mi tu budete tvrdit, že vaše matka byla v pořádku ještě čtyřicet minut před tím, než ji uviděla slečna Kingová.“

„Ale ona skutečně byla v pořádku!“

„Pane Boyntone, vyjadřujte se opatrně!“

„Sarah se musí mýlit! Musela tu být nějaká okolnost kterou nebrala v úvahu. Například vyzařování tepla ze skal nebo něco podobného. Já vás ujišťuji, že matka byla živá ještě krátce před šestou hodinou a že jsem s ní mluvil.“

Poirolův obličej byl jako z kamene.

Raymond se k němu naklonil blíž.

„Pane Poirote, vím, jaký to asi ve …