Schůzka se smrtí

Agatha Christie

87 

Elektronická kniha: Agatha Christie – Schůzka se smrtí (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: christie66 Kategorie:

Popis

E-kniha Agatha Christie: Schůzka se smrtí

Anotace

Námět na detektivní román Schůzka se smrtí získala Agatha Christie při cestách se svým mužem, archeologem Mallowanem, který prováděl vykopávky na Blízkém východě. Přeneseme se tedy i my společně s hlavními hrdiny do Jeruzaléma, budeme vdechovat vůni starých mešit a cizokrajné přírody. A na pozadí růžových skal údolí Petry se staneme svědky střetnutí staré despotické ženy a jejích dětí, kteří jsou k sobě připoutáni vzájemnou nenávistí. Nakonec dojde k nevyhnutelnému – k tragické smrti matky…Vyvstává otázka – přirozená příčina, nebo vražda? Dospělé děti měly tisíc a jeden důvod přát si matčinu smrt. Ostatně ani náhodní spolucestující nejsou bez podezření. Hercule Poirot nemá lehkou situaci: do čtyřiadvaceti hodin musí dát policii rozluštění. Jako vždy však chce odhalit celou pravdu, nikoliv pouze pachatele…

O autorovi

Agatha Christie

[15.9.1890-12.1.1976] Agatha Mary Clarissa Christie (psala také pod pseudonymem Mary Westmacott) byla anglická autorka velmi oblíbených kriminálních a detektivních příběhů, světově nejznámější spisovatelka všech dob přinejmenším těchto žánrů. V počtu prodaných knih ji předstihuje jen William Shakespeare. Agatha Christie se narodila v typické viktoriánské rodině a jak bylo v té době zvykem, získala základní vzdělání od svých rodičů. Roku 1906...

Agatha Christie: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

18

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

0

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Schůzka se smrtí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA 15

 

„Jsem hotov,“ oznámil Hercule Poirot.

S povzdechem ustoupil o dva kroky zpět a přehlédl ještě jednou nové uspořádání nábytku v hotelovém potají.

Plukovník Carbury se nedbale opřel o postel, kterou před chvílí přesunuli z jejího původního místa ke zdi Zabafal ze své dýmky a usmál se Poirotovým přípravám.

„S vámi je psina, Poirote,“ poznamenal. „Rád dramatizujete.“

„Máte možná pravdu. Ale rozhodně to není ze samolibosti. Má-li se hrát komedie, musí se napřed upravit scéna.“

„Tomu říkáte komedie?“

„I kdyby to byla tragédie, dekorace musí odpovídat hře.“

„Vaše věc,“ poznamenal plukovník a zvědavě se na Poirota podíval. „Nevím sice, kam míříte, ale tuším, že jste přece jen něco objevil!“

„Budu mít čest předložit vám to, oč jste mě žádal – pravdu!“

„Myslíte, že bychom mohli někoho usvědčit?“

„Nic takového jsme si nedomluvili, příteli!“

„Máte pravdu. Ještě možná budu rád, nebude-li mne vaše bádání k ničemu zavazovat. Přijde ovšem na to…“

„Moje důkazy jsou čistě psychologické,“ prohlásil Poirot.

Plukovník povzdechl:

„Toho jsem se vlastně obával.“

„Ale jsou přesvědčivé,“ ujistil ho Poirot. „Určitě vás přesvědčí. Vždycky jsem byl toho názoru, že pravda sama o sobě nás nejvíc překvapí a nadchne.“

„Někdy je pekelně nepříjemná,“ odporoval Carbury.

„Ne, nemáte pravdu,“ namítl vážně Poirot. „Berete to z osobního hlediska. Musíte se snažit o neosobní, abstraktní hodnocení. Potom uvidíte, že absolutní logika událostí vás přímo ohromí! Všechno je pěkně v souladu.“

„Pokusím se o tohle hledisko kvůli vám,“ řekl plukovník.

Poirot se mrkl na hodinky. Byly to groteskní cibule. „Ty patřily mému dědečkovi,“ upozornil plukovníka hrdě.

„Myslel jsem si to,“ poznamenal suše plukovník.

„Je čas zahájit první jednání,“ řekl Poirot. „Vy, mon colonel, budete sedět tady za stolem jako úřední osoba.“

„Třebas,“ zavrčel Carbury. „Ale nechcete, doufám, abych si vzal uniformu!“

„Není třeba. Kdybyste dovolil, narovnám vám kravatu.“

Plukovník Carbury se usmál. Sedl si na určené místo a chvíli nato, docela bezmyšlenkovitě, popotáhl kravatu zase na stranu…

„Sem,“ pokračoval Poirot, přičemž ještě trochu přerovnával rozestavěné židle, „usadíme la famille Boynton. A tamhle naproti budou sedět osoby zatažené do případu. To je doktor Gerard, na jehož výpovědi závisí celá obžaloba. Pak slečna Sarah Kingová, která zde má dvojí zájem, jednak svůj osobní, jednak jako lékařka, která jako první prováděla vyšetření mrtvé. A konečně pan Jefferson Cope, který byl v důvěrném přátelském vztahu k Boyntonovým. Lze ho tedy rovněž označit za osobu zainteresovanou.“ Odmlčel se. „Už jdou, slyším je.“

Otevřel dveře, aby společnost mohla vejít. Lennox Boynton s manželkou šli první. Následovali Raymond a Carol. Ginevra šla sama, na rtech slabý úsměv, jakoby myšlenkami daleko odsud. Dr. Gerard a Sarah Kingová průvod uzavírali. Pan Jefferson Cope přišel o několik minut později a omlouval se. Když se všichni usadili, Poirot pokročil kupředu.

„Dámy a pánové,“ pronesl, „vítám vás na tuto zcela neformální schůzku. Dochází k ní jen proto, že jsem se náhodou objevil v Ammánu a plukovník Carbury mě poctil svou žádostí o konzultaci…“

Poirot byl přerušen silným hlasem Lennoxe Boyntona, od něhož by se byl nikdo takového výpadu nenadal.

„Proč? Proč k čertu vás musel do toho zatahovat?“ vyrazil prudce, útočně.

Poirot se ho snažil uklidnit:

„Mne velice často volají k případům, kde jde o náhlé úmrtí…“

Lennox Boynton se zeptal:;

„Doktoři pro vás posílají, kdykoliv někdo zemře na selhání srdeční činnosti?“

„Selhání srdeční činnosti je trochu široký pojem,“ odvětil Poirot.

Plukovník Carbury zakašlal. Zakašlání znělo úředně a Carbury promluvil rovněž úředním tónem:

„Mohu to blíže objasnit. Za prvé: dostal jsem hlášení o úmrtí. Obsahovalo popis okolností, podle nichž to vypadalo na banální případ. Příliš horké počasí, namáhavá cesta, pro starší paní dokonce vražedně namáhavá, zdravotní stav staré paní nevalný. Až potud se zdálo všechno normální. Ale za druhé: dostavil se doktor Theodore Gerard a oznámil, že…“

Podíval se tázavě na Poirota, který pokývl hlavou na souhlas.

„Doktor Theodore Gerard je lékař s vynikající mezinárodní pověstí. Jeho oznámení je třeba vzít v úvahu s veškerou vážností. Doktor Gerard oznámil toto:

Ráno po smrti paní Boyntonové zjistil, že z jeho lékárničky zmizela větší dávka jisté účinné drogy na srdce. Mimoto pohřešil večer předtím svou injekční stříkačku. Stříkačka mu byla vrácena pravděpodobně v noci. A konečně: na zápěstí mrtvé ženy objevil ranku po vpichu injekční jehly.“

Odmlčel se.

„Za těchto okolností jsem pokládal za svou povinnost ten případ vyšetřit. Pan Poirot byl u mne na návštěvě a svolil, že mi jako vysoce kvalifikovaný odborník pomůže. Dal jsem mu plnou moc, aby provedl nékterá šetření, jak uzná za vhodné.

Teď jsme se tu shromáždili, abychom vyslechli jeho zprávu o tomto případu.“

V místnosti bylo ticho, že by člověk slyšel špendlík spadnout. A vskutku, kdesi cosi bouchlo. Nejspíš někomu v sousedním pokoji upadla bota, ale v tom tichu znělo to jako bomba.

Poirot blýskl pohledem po trojici vpravo, potom po těch pěti nalevo. Boyntonovi seděli mlčky, v očích strach.

„Když mi plukovník Carbury předložil tento případ, usoudil jsem, že asi nebude v mých silách vraždu prokázat, to je opatřit takové důkazy, které by bylo možno přednést před porotu. Ale zároveň jsem si byl jist, že se pravdy dopátrám. Rozhodl jsem se, že se jen budu vyptávat lidí, kteří mají k tomuto případu vztah.

Při té příležitosti mi dovolte, přátelé, abych vám prozradil jednoduchou pravdu: vyšetřovat zločin, to znamená nechat všecky podezřelé mluvit tak dlouho, až vám nakonec řeknou, co jste chtěli vědět!“

Chvilku si odpočinul.

„Také tentokrát jsem si ověřil platnost této pravdy. Přestože jste mi lhali, zcela nevědomky jste prozradili pravdu.“

Zaslechl slabý povzdech, po jeho pravici zaskřípala židle. Nepodíval se tam, hleděl upřeně na Boyntonovy.

„Napřed jsem zkoumal, je-li pravděpodobné, že paní §oyn…