Schůzka se smrtí

KAPITOLA 6

Sarah Kingová se procházela po nádvoří chrámu Haram Es Šerif.

Byla k chrámu obrácena zády. Do uší jí znělo pokojné zurčení vody z fontán. Nádvořím procházeli ve skupinách turisté, ale to nijak nerušilo poklidnou atmosféru, kterou toto orientální prostředí vydechovalo.

Jak pestré osudy mělo toto místo, uvažovala Sarah. Tento skalnatý pahorek prý sloužil kdysi Jebusitským jako mlat, později ho vykoupil král David za šest set šekelů ve zlatě a zbudoval tu velkolepý chrám. A teď se tu rozléhají hlasy turistů z celého světa a velebí Modrou mešitu. Obrátila se zpět k chrámu, v jehož středu byla nyní mohamedánská svatyně, posvátná kostka s černým kamenem. Ráda by věděla, zda byl původní Šalomounův chrám alespoň zpolovice tak krásný!

Opět se ozvaly kroky a z mešity se vynořila skupinka lidí. Byli to Boyntonovi doprovázení výřečným tlumočníkem. Paní Boyntonovou podpírali Lennox a Raymond, za nimi šla Nadine s panem Copem, jako poslední šla Carol. Když odcházeli, Carol zahlédla Sarah.

Okamžik zaváhala, najednou se však rozhodla, otočila se prudce a nehlučně se rozběhla napříč nádvořím k Sarah.

„Promiňte,“ vyrazila bez dechu, „Musím… napadlo mě, že s vámi musím mluvit.“

„Ano?“ řekla Sarah.

Carol se třásla, tváře měla bledé.

„Týká se to mého bratra. Když jste včera večer na něho promluvila, asi jste ho pokládala za velkého hrubiána. Ale on se nechtěl tak chovat, on nemohl jinak. Věřte mi, prosím vás!“

Sarah se zdála ta scéna směšná. Urážela její hrdost bylo jí trapně. Proč se k ní tahle cizí dívka z ničeho nic vrhá a úpěnlivě omlouvá svého nevychovaného bratra? Už měla na jazyku ostrou odpověď, ale v poslední chvíli si to rozmyslila. To, co Sarah kdysi přimělo vybrat si povolání lékařky, ji nyní přinutilo vyslechnout to děvče. Tady zřejmě šlo o něco mimořádného. Dívka mluvila smrtelně vážně. Sarah instinktivně cítila, že dívku k ní přivedly nějaké vážné starosti.

Povzbudila ji tedy:

„Povídejte, neostýchejte se…“

„On s vámi mluvil ve vlaku, viďte?“ začala Carol.

Sarah přikývla. „Ano, vlastně já jsem ho oslovila.“

„Jistě… Ale včera večer, víte, Raymond měl strach…“ zarazila se.

„Strach?“

Dívka zrudla.

„Ach, já vím, že to zní absurdně a bláznivě. Ale rozumějte, matka není zcela zdravá a nechce, abychom se s někým přátelili. Ray by se hrozně chtěl… s vámi spřátelit… já to vím…“

To Sarah zaujalo. Než však mohla odpovědět, Carol ze sebe chrlila dál:

„Já – já vím, že co říkám, zní hloupě, ale my jsme dost divná rodina…“ Bojácně se ohlédla.

„Nesmím – nesmím se zdržet,“ drmolila, „mohli by se po mně shánět.“

Sarah se odhodlala zasáhnout.

„Proč byste se nemohla zdržet, chcete-li zůstat? Mohly bychom jít zpátky společně.“

„Ne – ne!“ couvla Carol. „To nemohu udělat!“

„Ale proč?“ naléhala Sarah.

„Opravdu nemohu. Matka by – by…“

Sarah promluvila klidně a zřetelně:

„Rozumím vám. Rodiče se zpravidla těžko vyrovnávají s tím, že jejich děti už přestaly být dětmi. Nejraději by řídili jejich život dál. Ale dospělý člověk se přece nesmí dát, chápete to? Člověk si musí svoje práva vybojovat!“

Carol zmateně drmolila: „Vy mi nerozumíte. Vy mi ani trochu nerozumíte…“ a nervózně si mnula ruce.

Sarah pokračovala.

„Někdo třeba hodí flintu do žita, protože se lekne trapných výstupů – ty hádky bývají obyčejně dost nepříjemné – ale já si myslím, že vždycky stojí za to vybojovat si osobní svobodu!“

„Svobodu?“ Carol se na ni udiveně podívala. „Nikdo z nás nikdy nebyl svobodný. A nikdy nebude.“

„To je hloupost,“ řekla Sarah pevně.

Carol se k ní blíže naklonila a dotkla se její paže.

„Poslyšte, pokusím se vám to vysvětlit. Než si má matka – vlastně macecha – vzala tatínka, byla dozorkyní v káznici. Tatínek tam byl ředitelem a oženil se s ní. Od té doby to jde u nás také tak. Ona je pořád dozorkyní, jenže teď hlídá nás. A my zase žijeme jako ve vězení!“

Znovu se polekaně rozhlédla kolem.

„Už mne asi hledají. Musím běžet.“

Sarah ji chytla za ruku.

„Ještě okamžik! Musíme se sejít a promluvit si!“

„Nemohu! Nebudu moci odejít!“

„Ale ano!“ řekla Sarah rozhodně. „Můžete, budete-li chtít! Přijďte ke mně dnes večer, než půjdete spát. Bydlím v čísle 319. Nezapomeňte, 319.“

Pustila ji a Carol se rozběhla za rodinou.

Sarah zamyšleně hleděla za ní. Když se vytrhla z myšlenek, zpozorovala, že vedle ní stojí dr. Gerard.

„Dobré jitro, slečno Kingová. Tak vy jste si povídala s Carol Boyntonovou?“

„Ano. Měly jsme zvláštní rozhovor. Poslouchejte!“

Opakovala mu podstatné části svého rozhovoru s Carol.

V jednom okamžiku zvolal:

„Dozorkyně v káznici, ta stará hrošice? To je možná důležitá okolnost.“

Vy si myslíte, že proto tak tyranizuje své okolí? Návyky starého povolání?“

Gerard zavrtěl hlavou.

„Ne, to bychom na to šli z nesprávného konce. Ona se k tomu asi cítila nějak přitahována. Není krutá, protože byla dozorkyní. Řekněme raději, že se stala dozorkyní proto, že měla odjakživa sklon ke krutosti. Podle mé teorie v její povaze vždy převládala skrytá touha mít moc nad lidmi. A ta ji vedla k tomu, že si zvolila právě takové zaměstnání. V podvědomí mnoha lidí je více takových podivných pudů. Touha po moci, krutosti, touha ničit, rvát, rozsápat…, to všechno jako dědictví po prapředcích. Je to v nás všecko pěkně srovnáno, slečno Kingová, krutost i surovost i vášně. My je držíme pod zámkem a nechceme si přiznat, že v nás vůbec jsou, jenže někdy jsou příliš silné, silnější než my sami!“

Sarah se otřásla. „Já vím.“

Gerard pokračoval ve výkladu:

„Vidíme to dneska všude kolem sebe, slyšíme to v heslech politiků, vidíme to v chování celých národů… Je to reakce na hesla humanistů – je to opak soucitu, opak bratrské snášenlivosti. Některá tato hesla …