Schůzka se smrtí

KAPITOLA 18

„Nuže, pokračujme,“ pronesl Poirot. „Máme ještě hezký kus práce před sebou.

Doktor Gerard se na to dívá z psychologického hlediska, tak se tedy na ten případ podívejme nyní také tak. Probrali jsme už všechna zjištěná fakta, sestavili jsme jednotlivé děje do chronologického pořadí, probrali jsme výpovědi a důkazy.

Ale teď je třeba, abychom se zabývali psychologickým rozborem paní Boyntonové samotné. Ten bude mít, domnívám se, neobyčejně důležitou funkci v objasnění její smrti.

V mém seznamu závažných okolností jsem uvedl pod bodem tři a čtyři toto:

Paní Boyntonová tvrdošíjně trvala na tom, aby se její děti nebavily s cizími lidmi.

Kritického odpoledne paní Boyntonová svoji rodinu přímo vybídla, aby všichni odešli a nechali ji o samotě.

V tom byl také rozpor. Proč paní Boyntonová zrovna toho osudného odpoledne najednou úplně změnila svoji obvyklou taktiku? Copak její srdce roztálo a najednou chtěla být laskavá? To se mi podle všeho, co jsem o ní slyšel, zdálo nejvýš nepravděpodobné. Ale nějaký důvod k tomu neobvyklému jednání být musel! Jaký to byl důvod?

Podívejme se na povahu paní Boyntonové trochu blíže. Názory na ni byly všelijaké: stará tyranka, sadistka, zosobnění zla, šílená. Který názor je však správný?

Myslím, že nejvíc se pravdě přiblížila slečna Sarah Kingová, když v náhlém záblesku inspirace tehdy v Jeruzalémě spatřila tu starou ženu jako neobyčejně dojemnou postavu. Nejen však dojemnou – ale úplně bezvýznamnou.

Pokusme se vmyslit do psychologie paní Boyntonové. Narodila se s ohromnou ctižádostí, přímo žíznila po tom ovládat druhé a ovlivňovat silou své osobnosti jiné lidi. Tyto vrozené sklony během svého života nijak neovládla, nesnažila se je zaměřit k ušlechtilým cílům nezkrotila je do příslušných mezí. Naopak, ona je v sobě živila! Ale čeho docílila? Kam to nakonec přivedla? Nestala se mocnou vládkyní. Nestala se obávanou a nenáviděnou v širokém okruhu! Stala se malým domácím tyranem jedné jediné izolované rodiny! A tak se později, jak mi to doktor Gerard vysvětlil, začala nudit, jako se všechny staré ženy jednou nabaží svého koníčka, když ho užijí do omrzení.

Hledala tedy možnosti, jak svou zvláštní zábavu oživit, jak najít nová vzrušení. Našla ji v tom, že své otroky uvedla do riskantnějších situací. Jenomže jí to nakonec místo vzrušení přineslo úplně nečekaný poznatek! Když se vypravila do světa, teprve tehdy si poprvé uvědomila, jak velice je bezvýznamná!

A teď konečně přijdeme k bodu číslo 10, k těm slovům, která paní Boyntonová pronesla ke slečně Kingové v Jeruzalémě. Sarah Kingová, jak vidíte, se dotkla pravdy, odhalila v plném rozsahu a nemilosrdně žalostnou bezvýznamnost role, kterou paní Boyntonová v životě hrála. A teď si, prosím, všichni pečlivě všimněte slov, která řekla slečně Kingové. Slečna Kingová říká, že je pronesla s takovou záští a ani se na ni při tom nedívala.

A řekla prý toto: ‚Já nikdy nezapomínám. Pamatujte si to! Do smrti si budu pamatovat každý čin, každou tvář, každé jméno, se kterým jsem kdy přišla do styku…‘

Ta slova měla na slečnu Kingovou ohromující účinek. Intenzita, s níž ta slova byla vyslovena, ten vášnivý, silný, i když chraplavý hlas! Účinek na slečnu Kingovou byl tak mocný, že jí ta slova utkvěla v mozku a vůbec si nepovšimla jejich zvláštního smyslu.

Cítí někdo z vás ten zvláštní smysl, prosím?“

Okamžik čekal.

„Zdá se, že ne. Ale cožpak, přátelé, nevidíte, že ta slova nejsou vůbec rozumnou odpovědí na to, co jí právě řekla předtím slečna Kingová? ‚Já nikdy nezapomínám.… Do smrti si budu pamatovat každý čin, každé jméno, každou tvář…‘ To přece nedává smysl! Kdyby byla řekla: nikdy nezapomínám na drzost – nebo něco podobného, ale rozhodně ne – tvář! Řekla přece – tvář!

„Ach!“ vykřikl Poirot a spráskl ruce. „Ale vždyť to přímo bije do očí! Ta slova, tak ostentativně pronesená ke slečně Kingové, vůbec nebyla slečně Kingové určena!“

Odmlčel se, aby si prohlédl výraz na tvářích posluchačů.

„Ano, přímo to bije do očí! A právě to byl v životě paní Boyntonové ten psychologický moment! Její vnitřní prázdnotu a společenskou bezvýznamnost jí právě ta mladá žena nemilosrdně odhalila. Byla plna bezmocného vzteku. A v tu chvíli kohosi poznala, tvář z minulosti, oběť, která jí byla vydána na milost a nemilost!

A to nás přivádí znovu k naší hypotéze, že zločin musel spáchat někdo mimo rodinu. Proč byla paní Boyntonová tehdy odpoledne tak nečekaně milostivá? To je nám teď jasné. Chtěla se své rodiny zbavit, protože, lidově řečeno, měla jiné želízko v ohni!

Chtěla mít volné pole pro své interview s novou obětí… A teď tedy, po těchto úvahách, projděme znovu události onoho osudného odpoledne.

Rodina Boyntonových odejde. Stará paní sedí před svou jeskyní. A prozkoumejte teď důkladně výpověď lady Westholmové a slečny Pierceové. Slečna Pierceová je svědek krajně nespolehlivý. Je nepozorná a dá se snadno ovlivnit. Lady Westholmová je naopak velice přesná, a pokud jde o fakta, až puntičkářsky všímavá. Obě se shodují v jednom: jeden z arabských sluhů přišel k paní Boyntonové, něčím ji rozčilil a rychle zmizel.

Lady Westholmová prohlásila s určitostí, že ten sluha byl napřed ve stanu obývaném Ginevrou Boyntonovou, ale asi si vzpomínáte, že stan doktora Gerarda byl vedle stanu Ginevry Boyntonové. Je možné, že to byl stan doktora Gerarda, do něhož Arab vešel…“ Plukovník Carbury mu prudce vpadl do řeči: „Chcete mi namluvit, že jeden z těch chudáků Arabů zamordoval tu paní injekční stříkačkou? Fantastické!“

„Počkejte, plukovníku! Ještě jsem neskončil. Připusťme, že ten Arab mohl vejít do stanu doktorova, a ne do stanu Ginevřina.

A co dále? Obě dámy prohlašují, že nemohly rozeznat tvář, takže toho sluhu nemohou identifikovat. Také neslyšely, co se tam mluvilo. Pochopitelně. Vždyť od velkého stanu k té skalní římse bylo 200 yardů. Lady Westholmová však toho sluhu přesně popsala, jeho rozedrané kalhoty a nepořádně omotané zavino…