Schůzka se smrtí

KAPITOLA 10

Nadešlo ráno jejich odjezdu do Petry. Sarah sestoupila dolů a zjistila, že před vchodem do hotelu stojí mohutná panovačná dáma s nosem, jehož vzedmuté rudé nozdry měly velmi osobitý a nápadný tvar. Sarah si jí všimla už dříve v hotelu. Tato žena právě rozhořčeně protestovala proti tomu, že připravený vůz je příliš malý.

„Nemožně malý vůz! Pro čtyři lidi – tohle? A navíc ještě tlumočník? Pak musíme samozřejmě dostat větší auto. Odvezte laskavě tenhle kočárek pryč a vraťte se s pořádným vozem, do kterého se pohodlně vejdeme!“ Marně vysvětloval zástupce cestovní kanceláře, že vždycky vypravují právě tento vůz, že vůz je opravdu pohodlný a že se na cestu pouští ani větší vůz nehodí Statná dáma drtila argumenty svého protivníka obrazně řečeno jako parní válec, který se valí svou cestou; bez ohledu na překážky.

Najednou obrátila svou pozornost k Sarah. „Vy jste slečna Kingová? Já jsem lady Westholmová. Jistě se mnou souhlasíte, že tenhle vůz je přiliš malý?“

Sarah řekla opatrně:

„Musím přiznat, že větší vůz by byl pohodlnější.“

Úředník od Castlových poznamenal, že větší vůz by byl také dražší.

„Cena vozu je započtena v ceně zájezdu a já odmítám jakékoli příplatky. Ve vašem prospektu stojí jasně: v pohodlném autu. Jste povinni dodržet smluvní podmínky!“

Mladý muž pochopil, že byl poražen, prohodil cosi v tom smyslu, že se podívá, co by se dalo dělat a vytratil se.

Lady Westholmová se otočila k Sarah. Na ošlehané tváři jí zářil vítězný úsměv. Velký červený nos se chvěl rozkoší.

Lady Westholmová byla velmi známou osobností v britských politických kruzích. Lord Westholm, člen Horní sněmovny, muž středních let, byl v podstatě prostoduchý člověk, kterého v životě zajímal jen hon, střelba a rybaření. Tento lord Westholm se před několika lety vracel ze Spojených států lodí a na stejné palubě cestovala i jistá paní Vansittartová. Brzy potom se stala paní Vansittartová lady Westholmovou. Od té doby se uvádí tento sňatek jako varovný příklad toho, co všechno může postihnout člověka pokojně křižujícího oceán.

Nová lady Westholmová chodila věčně v tvídových kostýmech a sportovních polobotkách, chovala psy, sekýrovala venkovany a bez milosti nutila svého manžela do politiky. Ale když pochopila, že politika nebyla a nebude nikdy posláním jejího chotě, milostivě mu dovolila, aby se zas věnoval svým koníčkům a do parlamentu kandidovala sama. Byla zvolena značnou většinou hlasů. Vrhla se do politiky se vší svou energií. Zvláštní aktivitu projevovala v parlamentních rozpravách. Brzy na ni začali kreslit karikatury, což je vždy neomylným příznakem stoupající popularity.

Ve svých funkcích prosazovala návrat k starému osvědčenému typu rodinného života s ženou v domácnosti, navrhovala různé dobročinné akce ve prospěch žen, byla horlivou zastánkyní Společnosti národů. Měla vyhraněné názory na zemědělství, na otázky bytové výstavby a na likvidaci brlohů ve městech. Většinou ji sice respektovali, ale byla všeobecně neoblíbená. Bylo velice pravděpodobné, že jakmile se její politická strana dostane opět k moci, bude jí nejspíš nabídnuto místo –, i řekněme – druhého tajemníka na některém ministerstvu. Momentálně byla u moci proti všemu očekávání vláda liberální, protože mezi konzervativci a labouristy došlo k rozkolu.

Lady Westholmová se dívala za odjíždějícím vozem se škodolibým zadostiučiněním.

„Muži si vždycky myslí, že mohou ženy napalovat,“ pronesla.

Sarah napadlo, že muž, který by chtěl napálit lady Westholmovou, by musel být skutečný hrdina. Z hotelu vyšel dr. Gerard a Sarah je představila.

„Vaše jméno ovšem znám,“ pravila lady Westholmová, když podávala doktorovi ruku. „Před několika dny jsem mluvila s profesorem Chanterauem v Paříži, V poslední době jsem se totiž rozhodla prozkoumat, jak se zachází s duševně chorými, kteří jsou úplně bez prostředků. Zdůrazňuji, že na řešení tohoto problému: budu rozhodně trvat… Nepůjdeme zatím dovnitř, dokud nám nepřistaví pořádný vůz?“

Ukázalo se, že ta drobná, starší žena s chomáčky šedivých vlasů, která zmateně pobíhá kolem nich, je slečna Amabel Pierceová, čtvrtý člen výpravy. I ona byla odvedena do haly pod ochranná křídla lady Westholmové.

„Máte nějaké povolání, slečno Kingová?“

„Právě jsem dokončila studia medicíny.“

„Správně,“ blahosklonně pronesla lady. „Jestli někdy lidstvo něčeho dosáhne, pamatujte si, bude to jediné zásluhou žen.“

Sarah se poprvé v životě nepříjemně dotklo vědomí, že je ženou. Šla pokorně za lady Westholmovou ke křeslům uprostřed haly.

Zatímco seděli a čekali na vůz, lady Westholmová všem důrazně oznámila, že ji sice pozval vysoký komisař v Jeruzalémě, aby u něho po dobu svého pobytu bydlela, ale že to odmítla.

„Nechtěla jsem být vázána tím balastem oficiálností. Chtěla jsem si na všecko udělat svůj vlastní názor.“

„Na co, prosím?“ zajímala se Sarah.

Dostalo se jí obšírného výkladu, že lady bydlí v hotelu Solomon, aby neměla žádné závazky. Řediteli hotelu už prý sdělila některé své připomínky, co by se mělo v hotelu zlepšit.

„Zdatnost, to je moje heslo!“ prohlásila lady.

A zdálo se, že se ho opravdu drží. Za necelou čtvrthodinu předjelo prostorné a velice pohodlné auto, a jakmile byla zavazadla uložena podle pokynů lady Westholmové, společnost vyrazila na cestu.

První zastávka byla u Mrtvého moře, obědvali v Jerichu. Když potom lady Westholmová se svým nezbytným bedekrem v ruce odešla se slečnou Pierceovou, doktorem a tělnatým tlumočníkem na prohlídku starého města, zůstala Sarah v zahradě hotelu.

Trochu ji bolela hlava a chtěla být sama. Dolehla na ni jakási tíživá deprese, jejíž příčinu marně hledala. Cítila, že je najednou netečná, bez zájmu, že nemá náladu vnímat krásu okolní krajiny. Společnost v autu ji nudila. Přála si, aby se na tento výlet do Petry nebyla vůbec přihlásila. Stálo to hodně peněz a ona cítila, že jí to asi nepřinese žádné potěšení.

Hřímající hlas lady Westholmové, nekonečné štěbetání slečny Pierceové a antisemitské výpady tlumočníkovy, to všechno dohromady jí šlo na nervy. Sko…