Vražda na golfovém hřišti

24. kapitola

Z Anglie jsme se přeplavili večerní lodí a zítřejší ráno nás již uvítalo v St. Omeru, kam byl Jack Renauld dopraven. Poirot ihned navštívil pana Hauteta, a protože dle všeho nic proti mé společnosti nenamítal, přítele jsem doprovázel.

Po různých formalitách a předběžných jednáních jsme byli uvedeni do kanceláře policejního soudce. Srdečně nás pozdravil.

„Bylo mi řečeno, že jste se vrátil do Anglie, pane Poirote. Těší mě, že tomu tak není.“

„Opravdu jsem tam odjel, monsieur, nicméně jenom na skok. Šlo pouze o vedlejší záležitost, ale doufal jsem, že výsledek se nám vyplatí.“

„A jak věc dopadla?“

Poirot jen pokrčil rameny. Pan Hautet přikývl a vzdychl.

„Obávám se, že se musíme vzdát naděje. Giraud má příšerné chování, ovšem je nesporně chytrý. Máme malou naději, že on se dopustí omylu.“

„Myslíte?“

Tentokrát pokrčil rameny policejní soudce.

„Upřímně řečeno – mezi námi, samozřejmě – máte jiný názor?“

„Budu mluvit otevřeně. Některé body nejsou dosud jasné.“

„Kupříkladu ?“

Poirot se však nedal přimět ke sdílnosti.

„Ještě jsem je podrobně nerozebral,“ poznamenal. „Postupuji čistě podle všeobecné úvahy. Ten mladík se mi líbí a nerad bych ho podezříval z tak hrozného zločinu. Mimochodem – co říká na svou obhajobu?“

Soudce se zamračil.

„Nerozumím mu. Jako by nedokázal uvést cokoliv ve svůj prospěch. Jen stěží se nám podařilo přimět ho odpovídat na otázky. Pouze všechno zapírá a kromě toho se halí do málem paličatého mlčení. Zítra ho znovu vyslechnu. Nemáte chuť se zúčastnit?“

Pozvání jsme rádi přijali.

„Je to smutný případ,“ povzdechl si soudce. „Paní Renauldovou hluboce lituji.“

„Jak se jí daří?“

„Dosud nenabyla vědomí. V určitém smyslu je to pro tu ubohou ženu milosrdné, mnohého je ušetřena. Podle názoru lékařů nebezpečí jí nehrozí, ale až přijde k sobě, musí zůstat podle možnosti v klidu. Nynější stav vyvolal nejen pád, nýbrž i šok. Bylo by hrozné, kdyby se pomátla na rozumu. Já bych se ale vůbec nedivil, ani trochu.“

Pan Hautet se opřel, potřásl hlavou a ponurou vyhlídku si vychutnával skoro s morbidním uspokojením.

Konečně se probral a znenadání prohodil:

„Vzpomněl jsem si, že tu mám pro vás psaní, pane Poirote. Počkejte, kam jsem je dal?“

Začal prohrabávat své papíry, až konečně hledaný dopis našel a podal jej s úklonou Poirotovi.

„Byl mi poslán ve zvláštní obálce s prosbou o doručení vám. Neměl jsem však vaši adresu,“ dodal omluvně, „tedy jsem nemohl žádosti vyhovět.“

Poirot si obálku, nadepsanou protáhlým, nakloněným, zřejmě ženským rukopisem zvědavě prohlédl. Neotevřel ji, zastrčil do kapsy a vstal.

„Tedy nashledanou zítra. Díky za vaši přátelskou laskavost.“

„Není vůbec za co! Jsem vám vždy k službám.“

Při odchodu z budovy jsme se střetli tváří v tvář s Giraudem, byl daleko naparáděnější než jindy a sám se sebou na výsost spokojen.

„Ach, monsieur Poirot,“ zvolal vesele. „Tak už jste se vrátil z Anglie?“

„Jak vidíte,“ odvětil Poirot.

„Případ se už tedy blíží ke konci.“

„Zřejmě ano, pane Giraude,“ řekl můj přítel tiše. Jeho pokorné chování francouzského detektiva podle všeho potěšilo.

„Ti nedokrevní zločinci nemají ponětí, jak se hájit. Není vám to taky divné?“

„Je – až si myslím, že situace stojí za zamyšlení, nezdá se vám?“ opáčil Poirot mírně.

Giraud však už neposlouchal, jen dobře naložen točil holí.

„Tak sbohem, pane Poirote. Jsem rád, že nakonec uznáváte vinu Jacka Renaulda.“

„Pardon! Jack Renauld je nevinen.

Giraud na Poirota chvíli civěl, potom propukl v hlasitý smích a se stručným: „Jste praštěný?“ si významně zaťukal na čelo.

Poirot se napřímil a v očích mu nebezpečně zaplálo.

„Pane Giraude, během celého vyšetřování jste mě záměrně urážel. Zasloužíte si lekci. Vsadím se o pět set franků, že najdu vraha pana Renaulda dřív než vy. Platí?“

Giraud na něj dál bezradně hleděl a za chvíli znovu zašeptal: „Jste praštěný.“

„No tak,“ naléhal Poirot. „Plácneme si?“

„Nechci vám tahat peníze z kapsy.“

„Buďte klidný, nevytáhnete mi je! Klidně se vsaďte.“

„Jak je tedy libo! Prý se k vám chovám urážlivě. Vaše jednání zase párkrát otrávilo mne.“

„To rád slyším,“ přikývl Poirot. „Sbohem, pane Giraude. Pojďte, Hastingsi.“

Při chůzi ulicí jsem neřekl ani slovo. Srdce se mi svíralo. Poirot své úmysly vyjádřil až příliš jasně. Teď jsem už více než předtím pochyboval, že zachráním Bellu před důsledky jejího činu. To nešťastné setkání s Giraudem vyprovokovalo mého přítele ukázat, co dovede.

Znenadání se mi položila na rameno ruka, a když jsem se otočil, hleděl jsem do tváře Gabriela Stonora. Zastavili jsme se a pozdravili se s ním. Nabídl nám, že nás doprovodí zpět do hotelu.

„Co tu vůbec děláte, pane Stonore?“ projevil Poirot zájem.

„Člověk přece musí zůstat u svých přátel,“ odpověděl tázaný suše, „obzvlášť jsou-li nespravedlivě obviněni.“

„Vy tedy nevěříte, že vraždu spáchal Jack?“ vpadl jsem dychtivě.

„Ovšemže ne. Znám toho chlapce. Připouštím, že mě v celé té záležitosti několik věcí značně překvapilo, nicméně i přes jeho podivnou reakci nikdy neuvěřím, že Jack Renauld je vrah.“

Svými slovy potěšil mé srdce, jako by z něj spadl neviditelný kámen.

„Určitě řada lidí smýšlí jako vy,“ zvolal jsem. „Proti němu stojí směšně málo důkazů. Řekl bych, že nelze pochybovat o jeho osvobození – ani v nejmenším.“

Stonorova odpověď mě však naprosto neuspokojila.

„Dal bych nevím co za to, kdybych mu mohl věřit tak jako vy,“ řekl vážně a obrátil se k Poirotovi. „Jaký je váš názor, pane?“

„…