Vražda na golfovém hřišti

27. kapitola

„Blahopřeji, pane Jacku,“ pravil Poirot a upřímně stiskl mladíkovi ruku.

Mladý Renauld za námi přišel ihned po svém propuštění a dříve než se vydal do Merlinville za Martou a její matkou. Doprovázel ho Stonor, velmi srdečný na rozdíl od mladíkova prázdného pohledu. Bylo zřejmé, že Jack je na pokraji nervového zhroucení. Na Poirota se smutně usmál a tiše prohodil:

„Všechno jsem protrpěl, jen abych ji zachránil, a teď je to stejně k ničemu.“

„Stěží jste mohl očekávat, že dívka přijme vaši oběť,“ poznamenal Stonor suše. „Musela přijít, když viděla, jak míříte přímo pod gilotinu.“

„A namouduši, také jste pod ní mířil,“ dodal Poirot a čtverácky zamrkal. „Mohl jste mít na svědomí smrt pana Grosiera ve vzteku.“

„Grosier je dobrácký osel,“ opáčil Jack. „Dost mě rozčiloval. Chápejte, nemohl jsem se mu svěřit. Proboha, co se teď stane s Bellou?“

„Být na vašem místě, neznepokojoval bych se předčasně,“ poradil mu Poirot upřímně. „Francouzské soudy jsou vůči mládí a kráse velmi shovívavé, tím spíš jde-li o zločin z vášně. Chytrý právník jistě najde spoustu polehčujících okolností. Pro vás nemusí být příjemné – “

„O mě nejde. V určitém smyslu cítím vinu za otcovu smrt. Nebýt mne a mého vztahu k této dívce žil by dodneška. A k tomu ještě moje zatracená nedbalost, když jsem odnesl jeho plášť. Nemohu se zbavit pocitu odpovědnosti, bude mě pronásledovat věčně!“

„Ale ne,“ řekl jsem konejšivě.

„Pomyšlení, že Bella otce zabila, je samozřejmě hrozné,“ pokračoval Jack, „ovšem já se k ní zachoval hanebně. Po seznámení s Martou jsem Belle měl napsat, že jsem si uvědomil, jakého omylu jsem se dopustil, a všechno jí poctivě vysvětlit. Bál jsem se však scény, která se mohla donést Martě. Ta by si byla myslela, že šlo o vážnější záležitost než ve skutečnosti. Nu – zachoval jsem se zbaběle v naději, že náš vztah pomalu vyprchá. Prostě jsem se odmlčel a neuvědomil si, že tomu ubohému dítěti působím bolest. Kdyby mne byla probodla, jak skutečně zamýšlela, patřilo by mi to. A jak teď odvážně vystoupila! Bez ní bych si svůj kalich vypil až do dna.“

Na chvíli se odmlčel a pak spustil na jiné téma:

„Jenom nerozumím, proč tatínek tak pozdě v noci běhal po domě ve spodním prádle a v mém plášti. Představuji si, že se snažil těm neznámým chlapům utéct a matka se snad spletla v časovém údaji. Nebo – nebo záměrně udala, že byly dvě hodiny? Přece si nemohla myslet – že – že já přišel vraždit!“

Poirot ho rychle uklidnil.

„Ne, ne pane Jacku, v tomto směru si nedělejte starosti. Jednou vám všechno vysvětlím, bude vás to zajímat. Ale mohl byste nám teď přesně zopakovat, co se v onen hrozný večer událo?

„Mnoho vám nepovím. Jak už jsem řekl, přijel jsem z Cherbourgu abych se ještě před odplutím na druhý konec světa sešel s Martou. Vlak měl zpoždění a tak jsem se vydal zkratkou přes golfové hřiště, odkud se dalo snadno přejít na pozemek vily Marguerity. Už jsem tam málem byl, když – “ Odmlčel se a polkl.

„Ano?“

„Zaslechl jsem hrozný výkřik – ne příliš hlasitý, spíš jen zajíknutí, lapnutí po dechu – nicméně mě poděsil a na okamžik přimrazil k místu. Pak jsem obešel křoví a v měsíčním svitu se objevila vykopaná jáma a postava s dýkou v zádech, ležící tváří k zemi.

A nakonec jsem spatřil ji. Dívala se na mne, jako na zjevení – za takové mě zpočátku jistě považovala, protože hrůzou zkameněla. Potom vykřikla, otočila se a utekla.“

Ve snaze ovládnout rozčilení se zarazil.

„Co dál?“ pobídl jej Poirot mírně.

„Opravdu nevím. Chvíli jsem stál jako ochromený, dokud mě nenapadlo, že bych měl co nejrychleji zmizet, ne proto, že mohu být podezřelý, ale abych nemusel svědčit proti ní. Pěšky jsem zamířil do St. Beavais, jak už ode mne víte, a odtud mě taxík odvezl nazpět do Cherbourgu.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil sluha s telegramem pro Stonora. Tajemník jej roztrhl a vstal.

„Paní Renauldová se probrala k vědomí,“ oznámil.

„Ach!“ Poirot vyskočil z židle. „Vypravme se tedy ihned do Merlinville!“

V Renauldově voze jsme Poirot, Jack a já vyrazili, leč bez Stonora, který na Jackovu žádost zůstal, aby mohl podniknout vše nezbytné pro Bellu Duveenovou. Jízda trvala něco přes čtyřicet minut. Už skoro před vchodem do vily Marguerity Jack vyslal tázavý pohled na Poirota.

„Což abyste zašel nejdřív k nám – oznámit matce, že jsem na svobodě?“

„Zatímco vy novinku sdělíte slečně Martě osobně, že?“ dodal Poirot s přimhouřeným okem.

„Ale ano, pro mne za mne. Ostatně stejně jsem vám chtěl něco podobného navrhnout.“

Mladík na víc nečekal; sotva vůz zabrzdil, vyskočil z něho a běžel vzhůru po pěšině. My jsme pokračovali k vile Geneviéve.

„Pamatujete, Poirote, na náš příjezd sem v první den, kdy padla první zmínka o vraždě pana Renaulda?“

„Ovšem. Není to tak dávno a co všechno se od té doby přihodilo – hlavně vám, mon ami!“

„Máte pravdu,“ povzdychl jsem.

„Na mou poznámku pohlížíte ze sentimentálního hlediska, Hastingsi. Tak jsem to nemyslel. Musíme doufat, že soud se vůči slečně Belle projeví jako shovívavý a koneckonců Jack se s oběma děvčaty oženit nemůže! Mluvím čistě jako profesionál. Neřešíme zločin naplánovaný a běžný, s nímž si detektiv rád pohraje. Úvod, navržený panem Conneauem, byl dokonalý, ale ta zápletka! Muž zabitý omylem v dívčím vzteku – je v tom nějaký řád nebo metoda?“

Do mého výbuchu smíchu nad Poirotovým svérázným přístupem otevřela Françoise dveře.

Poirot jí vysvětlil, že musíme okamžitě mluvit s paní Renauldovou, a stará služebná ho ihned odvedla nahoru. Já zůstal v salóně. Trvalo dost dlouho, než se můj přítel vrátil. Tvářil se nezvykle vážně.

„Sacré tonerre, Hastingsi! Blíží se bouřka!“

„Co máte na mysli?“ zvolal jsem.

„Sotva bych něco jiného čekal,“ prohodil Poirot zamyšleně. „Ženy jsou strašně nevyzpytatelné.“

„Jack přivádí Martu Daubreuilovou,“ oznámil jsem, neboť jsem je zahlédl oknem.

Poirot se vyřítil z místnosti a mladý pár potkal na schodech před domem.

„Nechoďte dovnitř. Raději ne. Vaše matka je velice rozčilená.“

„Chápu, chápu, hned za ní zajdu,“ trval na svém Jack…