Vražda na golfovém hřišti

15. kapitola

Doktorova překvapivá slova nám na okamžik vzala dech. Ležel před námi muž, probodený dýkou, o níž jsme věděli, že byla ukradena před dvaceti čtyřmi hodinami, a přesto doktor Durand s určitostí prohlásil, že neznámý zemřel před osmačtyřiceti hodinami! Byl to holý nesmysl!

Dosud jsme se nevzpamatovali z překvapení, které nám lékař připravil svým prohlášením, když mi poslíček z hotelu přinesl do vily telegram. Roztrhl jsem jej. Poirot mi v něm oznamoval, že se vrátí vlakem, který do Merlinville přijede ve dvanáct dvacet osm.

Pohledem na hodinky jsem zjistil, že mám právě čas dojít pohodlně na nádraží. Považoval jsem totiž za nesmírně důležité, aby se přítel co nejrychleji dozvěděl o novém a nečekaném zvratu ve vývoji případu.

Poirot zřejmě v Paříži bez obtíží zjistil, co tam hledal. Stačilo mu pár hodin a rychlý návrat potvrzoval, že byl úspěšný. Jak asi přijme novinku, kterou jsem mu chtěl sdělit?

Poněvadž vlak měl několikaminutové zpoždění, bez cíle jsem se potuloval po nástupišti, až mě napadlo, že bych mohl využít času a přeptat se, kdo odjížděl z Merlinville ten večer, kdy došlo k tragédii.

Oslovil jsem inteligentně vyhlížejícího vrátného a nedalo mi mnoho práce zapříst jej do rozhovoru na dané téma. Považoval za ostudu policie, že se takoví lumpové a vrazi pohybují beztrestně mezi námi. Mou domněnku, že třeba odjeli půlnočním vlakem, rázně odmítl. Dvou cizích osob by si přece všiml. Odjíždělo nejvýše dvacet lidí, nemohl by je tedy přehlédnout.

Nevím, co mi vnuklo následující nenadálou otázku – snad úzkost skrytá v hlase Marty Daubreuilové:

„Neodjížděl tím spojem také mladý pan Renauld?“

„Kdepak, monsieur. Přijet a během půl hodiny opět odjet by asi nikoho nebavilo.“

Nechápavě jsem na muže civěl a význam jeho slov mi málem unikl. Teprve po chvíli se mi rozbřesklo.

„Chcete říct, že Jack Renauld přijel večer do Merlinville?“

Při otázce mi poněkud poskočil tep.

„Ovšem, monsieur. Vlakem z opačné strany v jedenáct čtyřicet.“

Můj mozek horečně pracoval. Proto tedy měla Marta takovou úzkost. V noci, kdy došlo k vraždě, Jack Renauld v Merlinville byl. Proč to ale neřekl a naopak nás udržoval v domnění, že zůstal v Cherbourgu? Jeho otevřené chlapecké vystupování mi nedovolovalo uvěřit, že má se zločinem něco společného. Proč tedy mlčel v záležitosti pro něj tak životně důležité? Jedno bylo jisté: Marta něco ví, proto je tak vyděšená, proto se tak dychtivě vyptávala Poirota, jestli někoho podezřívá.

Mé úvahy přerušil příjezd vlaku a vzápětí jsem už přítele vítal. Ten človíček zářil, usmíval se, halasil a bez ohledu na moji anglickou zdrženlivost mě na nástupišti vřele objal.

„Mon cher ami, měl jsem úspěch – dokonce skvělý úspěch!“

„Opravdu? To mě těší. Slyšel jste už poslední novinku?“

„Jak se mi mohlo něco donést? Copak se tu asi událo? Statečný Giraud někoho zatkl? Nebo je zatčených dokonce víc? Však já ho zesměšním! Ale kam mě to vedete, příteli? Nepůjdeme do hotelu? Potřebuji si navoskovat knír, v horku ve vlaku mi žalostně zplihl. Taky mám jistě zaprášený plášť a vázanku si musím převázat.“

Jeho námitky jsem zkrátka odbyl.

„Drahý Poirote, tohle jsou všechno zbytečnosti. Musíme okamžitě do vily. Došlo tam k další vraždě!“

Až dosud jsem neviděl někoho tak překvapeného. Poklesla mu brada a z celého jeho chování se vytratila bodrost. Zíral na mne s otevřenými ústy.

„Co to povídáte? Další vražda? Pak se tedy nesmírně mýlím. Prohrál jsem. Giraud teď zesměšní mě! A právem!“

„Vy jste tedy nic podobného nečekal?“

„Já? Ani ve snu. Ničí to mou teorii, všechno se mi zhroutilo. A přesto ne!“ Zůstal stát a udeřil se do prsou. „To není možné! Já se mýlit nemohu! Systematicky a ve správném pořadí sestavená fakta připouštějí pouze jediné vysvětlení. Já musím mít pravdu – a taky ji mám!“

„Pak ale – “

„Počkejte, příteli,“ přerušil mě. „Určitě mám pravdu a tím nová vražda postrádá významu – leda – leda – ach, buďte zticha, prosím vás. Nic teď neříkejte.“

Chvíli mlčel, načež se začal chovat normálně a spustil klidným vyrovnaným hlasem:

„Obětí je muž středního věku. Mrtvola byla nalezena v zamčené kůlně nedaleko místa prvního zločinu a k druhé vraždě došlo přinejmenším asi před osmačtyřiceti hodinami. Pravděpodobně skončil podobným způsobem jako pan Renauld, i když nemusel být bodnut do zad.“

Teď jsem já zůstal civět. Za celou dobu našeho přátelství Poirot se nikdy takto podivuhodně nevyjádřil, což ve mně pochopitelně skoro vzápětí vzbudilo pochybnost.

„Taháte mě za nos, Poirote!“ zvolal jsem. „Někde jste o tom slyšel.“

Upřel na mě vyčítavý a vážný pohled.

„Pročpak bych něco takového dělal? Opravdu jsem nic neslyšel. Vy jste si nevšiml, jak mnou vaše zpráva otřásla?“

„Kde ale proboha jste to všechno zjistil?“

„Mám tedy pravdu? Prostě to vím. Sdělily mi to mé šedé buňky, příteli, šedé buňky! K druhé vraždě jednoduše muselo dojít. Teď mi povězte, co víte. Dáme-li se doleva zkratkou přes golfové hřiště, dostaneme se k zadnímu vchodu vily Geneviéve mnohem rychleji.“

Zatímco jsme kráčeli tak, jak doporučil, já vyprávěl a on pozorně poslouchal.

„Dýka tedy vězela v ráně? To je zvláštní! Víte určitě, že to byla tatáž?“

„Naprosto. A něco takového přece není možné.“

„Všechno je možné. Třeba jde o dýky dvě.“

Vytáhl jsem obočí.

„A to by právě byla náhoda nanejvýš nepravděpodobná.“

„Mluvíte jako vždy bez uvažování, Hastingsi. V jiných případech by dvě totožné zbraně mo…