Vražda na golfovém hřišti

11. kapitola

Nevím, jak by byl rozhovor dál probíhal, neboť v té chvíli se rozlétly dveře a do pokoje vstoupil urostlý mladý muž.

V prvním okamžiku se mě zmocnil nepříjemný pocit, že mrtvý znovu ožil. Potom jsem si ale uvědomil, že tato tmavá hlava není postříkána stříbrem a že ten, kdo mezi nás bez okolků vtrhl, je ještě vlastně chlapec. Bez ohledů na naši přítomnost přistoupil rovnou k paní Renauldové.

„Maminko!“

S výkřikem: „Jacku!“ jej sevřela do náruče. „Můj nejdražší! Kde se tady bereš? Před dvěma dny jsi měl na Anzoře vyplout ze Cherbourgu.“ Pak si náhle uvědomila, že není v místnosti sama, a důstojně se na nás obrátila: „Můj syn, pánové.“

„Tak vy jste neodplul na Anzoře?“ prohodil pan Hautet, sotva kývnutím opětoval mladíkovu poklonu.

„Ne, monsieur. Právě jsem se chystal vysvětlit, že Anzoru na dva dny zdržela porucha motoru. Měl jsem tedy vyplout včera večer, ovšem tím, že jsem si koupil večerník, dověděl jsem se o té – hrozné tragédii, která nás potkala – “ Hlas mu selhal a do očí mu vhrkly slzy. „Chudák tatínek – můj ubohý, ubohý otec.“

Paní Renauldová na něj zírala jako ve snu a opakovala:

„Tak ty jsi neodplul na Anzoře?“ Načež s gestem, vyjadřujícím nekonečnou únavu, zašeptala jako sama pro sebe: „Ostatně – teď už na tom nezáleží.“

„Posaďte se, prosím, pane Renaulde.“ Hautet pokynul k židli. „Hluboce s vámi cítím. Zpráva vámi musela skutečně otřást, naproti tomu vás naštěstí zadržela a neodjel jste. Doufám totiž, že nám budete moci poskytnout informace, potřebné k objasnění tohoto případu.“

„Jsem vám k službám, monsieur. Ptejte se na cokoliv.“

„Začnu s cestou. Vyrozuměl jsem, že jste ji měl podniknout na otcovo přání.“

„Přesně tak, pane. Poslal mi telegram s příkazem, bez odkladu se vypravit do Buenos Aires a odtud přes Andy do Valparaisa a Santiaga. Chtěl jsem poslechnout.“

„Aha! A proč jste tam měl jet?“

„Nemám tušení.“

„Cože?“

„Nevím. Prohlédněte si telegram sám.“

Soudce vzal do ruky blanket a text přečetl nahlas:

„'Odjeď ihned do Cherbourgu, nastup na Anzoru, dnes večer vyplouvá do Buenos Aires. Cíl cesty Santiago. Další instrukce dostaneš v Buenos Aires. Nezklamej mě, záležitost je mimořádně důležitá. – Otec.' Žádná korespondence tomuto telegramu nepředcházela?“

Jack zavrtěl hlavou.

„Tohle je první zmínka o cestě. Pochopitelně jsem věděl, že táta má v Jižní Americe různé obchodní zájmy, nicméně ani jednou nenaznačil, že mě tam hodlá poslat.“

„Pobýval jste přece v Jižní Americe často, pane Renaulde.“

„V dětství, ale vychován jsem byl v Anglii, kde jsem trávil i prázdniny, tedy o Jižní Americe vím mnohem méně, než by se dalo předpokládat. Chápejte, válka vypukla, když mi bylo sedmnáct.“

„Sloužil jste u anglického letectva, viďte?“

„Ano, pane.“

Soudce přikývl a pokračoval s výslechem ve směru nám už známém. Jack popřel jakoukoliv možnost nějakého nepřátelství, ať už v Santiagu nebo jinde na jihoamerickém kontinentě, uvedl, že si nevšiml změny v otcově chování během poslední doby a že od něj nikdy neslyšel zmínku o tajemství. Svou cestu do Santiaga považoval za čistě obchodní.

Sotva se soudce nakrátko odmlčel, ozval se tiše Giraud.

„Rád bych se sám na něco zeptal, pane soudce.“

„Beze všeho, pane Giraude, poslužte si,“ pravil Hautet chladně.

Giraud si přisunul židli trochu blíže ke stolu.

„Vycházel jste dobře se svým otcem, pane Renaulde?“

„Jak jinak?“ odpověděl mladík povýšeně.

„Tvrdíte to s jistotou?“

„Ano.“

„Žádná nedorozumění nebyla? V žádném ohledu?“

„Každý může mít tu a tam jiný názor,“ pokrčil mladík rameny.

„Jistě, jistě. Pokud by tedy někdo prohlašoval, že jste se v předvečer vašeho odjezdu do Paříže s otcem prudce pohádal, pak tato osoba lže?“

Musel jsem obdivovat Giraudovu vynalézavost. Jeho vychloubání, že všechno ví, nebylo jen prázdné žvanění. Jacka otázka přivedla jasně do rozpaků.

„My – o něco jsme se opravdu přeli,“ připustil chlapec.

„Ach, přeli jste se. A vyslovil jste během tohoto sporu větu: 'Po tvé smrti si budu smět dělat co se mi zachce'?“

„Snad jsem ji vyslovil. Nevím.“

„Otec vám na ní odpověděl: 'Ještě jsem ale naživu.' Vy jste k tomu dodal: 'Kéž bys už nebyl!'“

Mladík seděl mlčky, jen si nervózně pohrával s věcmi, ležícími na stole před ním.

„Trvám na vaší odpovědi, pane Renaulde,“ vyštěkl detektiv. Se zlostným výkřikem shodil Jack na zem těžký nůž na papír.

„Proč byste to nemohli vědět, co na tom? Ano, pohádal jsem se s otcem. Dokonce.všechny ty věty jsem mu řekl a nevím, co ještě. Měl jsem takový vztek, že si vůbec nevzpomínám, co jsem povídal. V té chvíli jsem ho div nezabil! Tak, teď víte všechno a využijte toho proti mně!“ Zrudlý vzdorem se opřel v židli.

Giraud se usmál a než promluvil, své křeslo poněkud odsunul.

„Já víc nepotřebuji. Bezpochyby bude pokračovat pan Hautet.“

„Ano, ovšem,“ přisvědčil soudce. „Proč jste se pohádali?“

„Odmítám odpovědět.“

Hautet se v židli napřímil.

„Se zákonem není dovoleno si pohrávat, pane Renaulde!“ zahromoval. „Chci znát důvod té hádky.“

Mladý Renauld mlčel. V jeho zamračené chlapecké tváři se objevila zatrpklost. Ozval se však jiný hlas, rozvážný.

„Přejete-li si, pane, ten důvod vám prozradím.“

„Vy jej znáte?“

„Zajisté. Příčinou nedorozumění byla slečna Marta Daubreuilová.“

Jack poděšeně vyskočil. Soudce se naklonil vpřed.

„Má pan Poirot pravdu?“ otázal se.

Mladý Renauld sklonil hlavu.

„Má. Miluji slečnu Daubreuilovou a chci se s ní oženit. Jakmile jsem svůj plán předložil otci, hrozně se rozčilil. Přirozeně jsem nesnesl, aby mou milovanou urážel, a tak i mně došla trpělivost.“

Pan Hautet se otočil na paní Renauldovou. „Věděla jste o této – náklonnosti, madame?“

„Obávala jsem se jí,“ odpověděla prostě.

„Maminko – i ty?“ vykřikl chlapec. „Marta je tak hodná, jako je hezká. Co proti ní můžeš namítat?“

„Proti slečně Daubreuilové nemám naprosto nic. Raději bych však viděla, aby ses oženil s Angličankou. Musí-li to být Francouzka, pak nesmí mít matku pochybné pověsti.“

V jejích slovech jasně zazněla nenávist vůči starší Daubreuilové a já poch…