Dům u kanálu

III

Farář vítal Pentličku s napřaženýma rukama. „Je mi to tak moc líto, drahoušku. Ano, opravdu, byl jsem úplně špatný z toho, že taková věc potkala vás, která jste byla tak moc milá. Když jste se mi snažila pomoci. Opravdu jsem cítil, že je to všechno moje vina. Neměl jsem vás nechat procházet ty hroby, ale opravdu jsem nemohl tušit, opravdu ne, že nějaká banda chuligánů –“

„Pane faráři, nerozčilujte se tak,“ vmísila se do toho slečna Blighová, která se znenadání zjevila vedle něj. „Jsem si jistá, že paní Beresfordová ví, že to s velmi nemělo nic společného. Bylo to od ní opravdu moc laskavé, když vám nabídla pomoc, ale už je to pryč a ona se teď cítí docela dobře. Nemám pravdu, paní Beresfordová?“

„Určitě,“ pravila Pentlička poněkud rozladěna z toho, že slečna Blighová tak zasvěceně referuje o jejím zdravotním stavu.

„Posaďte se sem a dejte si pod záda polštářek,“ dirigovala ji slečna Blighová.

„Nepotřebuji polštářek,“ řekla Pentlička a dávala tím najevo, že nestojí o křeslo, které jí demonstrativně přisouvala slečna Blighová. Namísto toho se posadila na rovnou a velmi nepohodlnou židli na druhé straně krbu.

Ozvalo se ostré zabušení na venkovní dveře a všichni v místnosti vyskočili. Slečna Blighová se hrnula kupředu.

„Seďte, pane faráři,“ přikázala, „já tam jdu.“

„Když budete od té dobroty.“

Z haly zazněly tlumené hlasy a slečna Blighová se vrátila s velkou ženou v brokátových šatech a za ní šel velmi vysoký, mrtvolně bledý muž. Pentlička na něj zírala. Přes ramena měl černý plášť a jeho útlý až vyzáblý obličej vypadal jako z jiného století. Pentličce připadalo, jako by vystoupil z El Grecova plátna.

„Mám velkou radost, že vás vidím,“ řekl farář a otočil se. „Dovolíte, představím vás – sir Philip Starke, pan a paní Beresfordovi. Pan Ivor Smith. Ach! Paní Boscowanová. Neviděl jsem vás už tolik, tolik let. Pán a paní Beresfordovi.“

„S panem Beresfordem jsme se již setkali,“ řekla paní Boscowanová. Podívala se na Pentličku. „Jak se vám daří?“ zeptala se. „Slyšela jsem, že jste měla nějakou nehodu.“

„Ano, ale už jsem v pořádku.“

Seznámení skončilo a Pentlička si sedla zpět na svoji židli. Přepadla ji únava, což se jí teď stávalo častěji než dříve. Nebo se jí to aspoň zdálo a připisovala to následkům svého úrazu. Tiše seděla, oči přivřené, nicméně pečlivě pozorovala každého v místnosti. Neposlouchala rozhovor, jen se dívala. Připadalo jí, že několik postav z dramatu, do kterého se nechtěně rovněž dostala, si teď dalo sraz zde – jako by to bylo v divadelní hře. Věci se pospojovaly a vytvořily uzavřené jádro. S příchodem sira Philipa Starkeho a paní Boscowanové to vypadalo, jako by se na scéně náhle objevili dva skrytí hrdinové. Byli zde celou dobu, vně kruhu, ale teď se dostali dovnitř. Nějak se jich to rovněž týkalo. Dnes večer přišli – proč“? trápilo Pentličku. Povolal je někdo? Ivor Smith? Přikázal jim to, nebo je jen laskavě požádal? Nebo jsou pro něj stejně neznámí jako pro ni? Pomyslela si: „Celé to začalo ve Slunných vrších, ale Slunné vrchy nejsou v samém centru dění. To bylo vždy tady, v Sutton Chancelloru. Tady se to stalo. Nestalo se to v poslední době, to určitě ne. Odehrálo se to před mnoha lety. Něco, s čím paní Lancasterová neměla nic společného, ale nedopatřením se do toho také zapletla. Tak kde je paní Lancasterová teď?“

Pentličce přeběhl mráz po zádech.

„Myslím, že je mrtvá…“

Jestli ano, pak ona. Pentlička, zklamala. Vydala se na své pátrání, protože měla obavy o paní Lancasterovou. Bála se, že pani Lancasterové hrozí nějaké nebezpečí, a byla rozhodnuta najít paní Lancasterovou, aby ji ochránila.

„Ale jestli není mrtvá, tak to dokážu!“

Sutton Chancellor… To je místo, kde začalo něco významného a nebezpečného. Dům u kanálu je toho součástí. Možná je to dokonce středisko celého dění, nebo je to Sutton Chancellor? Místo, kde lidé žili, přišli, odešli, odkud utekli, ztratili se, zmizeli a zase se objevili. Jako sir Philip Starke.

Aniž pohnula hlavou, zadívala se Pentlička na sira Philipa Starkeho. Nic o něm nevěděla, až na to, co vypadlo z paní Copleighové během jejího obecného monologu na téma zdejších obyvatel. Tichý muž, učený muž, botanik, průmyslník, nebo alespoň vlastník velkého průmyslového potenciálu. Tedy bohatý muž – a muž, který měl rád děti. A už byla zase zpět. U dětí. Dům u kanálu, pták v komíně, dětská panenka, kterou někdo strčil do komína. Panenka, která ve svých útrobách skrývala hrst diamantů – výtěžek z loupeže. Jeden z hlavních výsledků činnosti zločinecké bandy. Ale udaly se tu ještě hrozivější zločiny, než je krádež. Paní Copleighová řekla: „Vždycky jsem věřila tomu, že on by to mohl být.“

Sir Philip Starke. Byl vrah? Pentlička ho bedlivě pozorovala zpoza přivřených víček s vědomím, že zkoumá, zdali odpovídá její představě vraha – a dokonce vraha dětí.

Jak je asi starý? Nejméně sedmdesát, asi víc. Unavený, asketický obličej. Ano, docela asketický. Obličej ztrápeného člověka. Ty velké tmavé oči. Jako od El Greca. A vyzáblé tělo.

Dnes večer přišel sem, proč asi? Pentlička přeskočila pohledem na slečnu Blighovou. Seděla na své židli poněkud neklidně. Sem tam k někomu přisunula stolek, nabídla polštářek, posunula krabičku cigaret nebo sirky. Bez oddechu, nedokáže sedět klidně. Dívala se na Philipa Starkeho. Kdykoli se trochu zklidnila, pohlédla na něho.

„Oddaná jako pes,“ pomyslela si Pentlička. „Určitě ho kdysi milovala. A možná že jistým způsobem to trvá. Lidé přece nepřestanou mít někoho rádi proto, že zestárne. Mladí, jako Derek nebo Deborah, si myslí, že ano. Nedokáží si představit, že by mohl být zamilovaný někdo, kdo není mladý. Ale já vidím, že ona je do něj stále zamilovaná – beznadějně, oddaně zamilovaná. Někdo přece říkal, buď paní Copleighová nebo farář, že byla zamlada jeho sekretářkou. A dodnes se stará o jeho místní záležitosti.

„Ano,“ přemítala Pentlička, „to je naprosto přirozené. Sekretářky se často zamilovávají do svých šéfů. Takže Gertruda Blighová milovala Philipa Starkeho. Je tento poznatek k něčemu užiteč…