Dům u kanálu

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
Paní Lancasterová

Pentlička tam stála, dumala a najednou, zcela nečekaně, se dveře otevřely Pentlička ustoupila o krok a nevěřila vlastním očím Osoba, která se objevila ve dveřích, byla tou poslední, kterou by zde čekala Stála tam, oblečena úplně stejně jako ve Slunných vrších, usmívajíc se úplně stejně, lehce přívětivě, sama paní Lancasterová.

„Ach,“ řekla Pentlička

„Dobrý den Jdete za paní Perryovou?“ zeptala se paní Lancasterová „Je na nákupech, víte? Takže máte štěstí, že vám můžu otevřít Nemohla jsem chvíli najít klíče. Myslím, že tu někde musí být náhradní Ale pojďte dál. Třeba si dáte šálek čaje“

Jako ve snu překročila Pentlička práh. Paní Lancasterová vedla Pentličku do pokoje se stále ještě patrnou vznešeností hostitelky

„Posaďte se,“ vyzvala ji „Bojím se, že nevím, kde jsou hrníčky a všechno potřebné Jsem tu teprve dva dny. Ale počkejte, určitě, my už jsme se někde viděly, že?“

„Ano,“ odpověděla Pentlička „Když jste byla ve Slunných vrších“

„Slunné vrchy. Slunné vrchy To mi něco říká Aha, no jistě, drahá slečna Packardová Ano, moc pěkné místo.“

„Odjela jste odtamtud docela narychlo, ne?“

„Lidé jsou tak hrozně uspěchaní,“ řekla paní Lancasterová „Tak na vás spěchají Nenechají vás nic v klidu zařídit, sbalit pořádně a tak Určitě to myslí dobře Samozřejmě, mám moc ráda Nellie Blighovou, ale je taková trochu panovačná. Někdy mám pocit,“ dodávala a nakláněla se přitom k Pentličce, „někdy mám pocit, že to nemá úplně, víte?“ ťukala si významně prstem do čela. „Ale samozřejmě, to se stává Hlavně starým pannám Neprovdaným ženám, víte? Odvádějí výbornou práci, ale někdy mají trochu divné nápady Hodně tím trpí faráři. Někdy se jim totiž zdá, těmhle ženám, že jim farář učinil nabídku k sňatku, ale samozřejmě toho by nikdy nic takového nenapadlo Ano, ano, ubohá Nellie Je v některých věcech tak citlivá Dělá tolik práce pro zdejší farnost A vždy to byla prvotřídní sekretářka Ale stejně, někdy má prostě velmi podivné nápady Jako třeba odvézt mě nakvap z těch krásných Slunných vrchů, pak do Cumberlandu – to byl moc smutný dům – a pak zase honem sem“

„Bydlíte tady?“ ptala se Pentlička.

„No když tomu tak říkáte Je to všechno strašně hloupé. Jsem tu teprve jen dva dny“

„A předtím jste byla v domově Růžové loubí v Cumberlandu?“

„Ano, myslím, že se to tam tak jmenovalo Není to tak pěkné jméno jako Slunné vrchy, co říkáte? Nikdy jsem si tam nezvykla A nevedli to tam tak dobře Obsluha byla špatná a vařili příšernou kávu No ale zvykala jsem si a dokonce jsem se seznámila s několika zajímavými osobami Jedna paní znala moji tetu, seznámily se před mnoha lety v Indii Je to moc mile, když máte s někým něco společného.“

„

„To jistě,“ řekla Pentlička

Paní Lancasterová pokračovala velmi přátelsky

„Takže vy jste byla ve Slunných vrších, ale nezůstávala jste tam, že ne? Přijela jste někoho navštívit“

„Ano, tetu mého manžela Slečnu Fanshaweovou.“

„Ano, ano, ovšem Už si vzpomínám. A nestalo se něco s vaším dítětem za komínem?“

„Ne,“ řekla Pentlička „To nebylo moje dítě.“

„Ale proto jste přijela sem, že je to tak? Tady byly problémy s komínem. Říkali, že tam spadl ptáček Potřebuje to tu opravit. Nelibí se mi tu ani trochu. Nelíbí a řeknu to Nellie, hned jak ji uvidím.“

„Bydlíte u Perryových?“

„Trochu ano a trochu ne. Mohu vám svěřit tajemství?“

„Jistě,“ řekla Pentlička. „Můžete mi věřit.“

„Já tady vůbec nebydlím. Tohle je část Perryových.“ Opřela se do křesla. „Je tu ještě jedna část, když jdete nahoru. Pojďte, ukáži vám to.“

Pentlička vstala. Měla pocit, že je v nějakém šíleném snu.

„Jenom nejdřív ještě zamknu venkovní dveře,“ řekla paní Lancasterová. „Je to bezpečnější.“

Vedla Pentličku po docela úzkých schodech nahoru do prvního patra. Prošly ložnicí s velkou postelí a zřejmými známkami obydlení – bezesporu ložnice Perryových – odtud jinými dveřmi do další místnosti. Bylo tam pouze umývadlo a velká šatní skříň z javorového dřeva. Nic jiného. Paní Lancasterová vlezla do skříně, něco provedla u její zadní stěny a náhle ji velice lehce odsunula na stranu. Asi měla kolečka a na nich snadno popojela na stranu. Za skříní, a to se Pentličce zdálo dost divné, se objevil krb. Nad ním, na krbové římse, bylo zrcadlo s poličkou a na té stálo několik porcelánových ptáčků.

K Pentliččině překvapení sáhla paní Lancasterová na prostředního ptáčka a prudce za něj zatáhla. Ptáček byl zjevně připevněn ke krbové římse. Letmým dotekem se Pentlička přesvědčila, že všichni ptáčci byli připevněni. Ozvalo se klapnutí a celý krb se odsunul dopředu.

„Chytré, že?“ řekla paní Lancasterová. „Udělali to tu hodně dávno, když upravovali dům. Říkali téhle místnosti mnišská díra, ale pochybuji, že měla něco společného s mnichy. Nikdy jsem tomu nevěřila. Pojďte dovnitř, tady já teď bydlím.“

Zatlačila ještě jednou. Zeď před ní rovněž ustoupila a náhle se ocitly ve velkém, nádherném pokoji s výhledem na kanál, trať a kopce opodál.

„Krásný pokoj, že?“ řekla paní Lancasterová. „Nádherný výhled. Vždycky jsem to tu milovala. Jako dívka jsem tu nějakou dobu bydlela, víte?“

„Aha.“

„Nebyl to šťastný dům,“ pokračovala paní Lancasterová.

„Vždycky se říkalo, že to není šťastný dům. Víte, radši to za námi zase zavřu. Člověk musí být opatrný, viďte?“

Natáhla ruku a strčila do dveří, kterými přišly. Ozvalo se hlasité klapnutí, jak mechanismus zapadl zpět na své místo.

„Řekla bych,“ uvažovala Pentlička, „že to je jedna z úprav, které provedli, když chtěli používat dům jako skrýš.“

„Udělali tu hodně úprav,“ řekla paní Lancasterová. „Posaďte se. Chcete vysokou židli nebo nízkou? Já mám radši vysokou. Mám trochu revma, víte? Řekla bych, že jste čekala, že tu bude mrtvé dítě,“ dodala paní Lancasterová. „Takový bláznivý nápad.“

„Ano, snad.“

„Poldové a zloději,“ řekla paní Lancasterová shovívavě. „Víte, když je člověk mladý, dělá bláznivé věci. Všechno možné. Gang – velké loupeže – všechno to zní tak lákavě pro mladou dívku. Člověk si myslí, že být holkou pistolníka je ta nejúžasnější věc na světě. Kdy…