Dům u kanálu

Kniha 4
Tady je kostel a zde kostelní věž, otevřte dveře a lidé tu jsou též

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Rozcvička myšlení

„Myslím, že bychom se měli zamyslet,“ řekla Pentlička.

Po šťastném shledání v nemocnici byla Pentlička konečně propuštěna ve vší počestnosti. Důvěryhodná dvojice právě seděla v nejlepším pokoji u Beránka a vlajky v Market Basingu.

„Přemýšlení teď nech jiným,“ nařizoval Tommy. „Víš, co říkal doktor, než tě propustil. Žádné starosti, žádné duševní napětí, minimální tělesná aktivita – s ničím se nezatěžuj.“

„A co jiného dělám?“ bránila se Pentlička. „Nemám snad nohy nahoře a hlavu podepřenou dvěma polštářky? Myšlení nemusí ještě znamenat duševní námahu. Nestuduji matematiku nebo ekonomii, ani neodhaduji cenu nemovitostí. Myšlení znamená pohodlně si sednout, otevřít hlavu a jen nechat myšlenky volně plout a čekat, jestli nepřipluje nějaká zajímavá. Každopádně je lepší, když sedím s nohama nahoře a trochu přemýšlím, než kdybych se znovu pustila do nějaké akce.“

„Určitě si nepřeju, aby ses ještě někdy pustila do čehokoliv,“ řekl Tommy. „S tím je konec. Rozumíš? Tělesně, Pentličko, musíš zůstat v klidu. Pokud to jen půjde, nespustím tě z očí, protože už ti nevěřím.“

„Dobrá,“ řekla Pentlička. „Konec kázání. Ale teď pojď přemýšlet. Dohromady. Nestarej se o to, co ti doktor namluvil. Kdybys znal doktory tak dobře jako já –“

„Doktoři jsou mi lhostejní,“ přerušil ji Tommy. „Ty ale budeš dělat, co já řeknu.“

„No dobře. Prozatím nemám žádnou touhu po fyzické aktivitě, věř mi. Ale musíme porovnat své vědomosti. Přišli jsme na různé věci. Máme v tom nepořádek jako na jarmarku.“

„Co myslíš těmi věcmi?“

„Přece fakta. Všechny možné poznatky. Hrozně moc poznatků. A nejsou to jen fakta – taky pověsti a drby. Všechno dohromady je jako koš s nadílkou, plný dárkových balíčků, schovaný pod větvemi stromečku.“

„Balíčky… to ano,“ řekl Tommy.

„Teď nevím, jestli mi rozumíš. Ale to je jedno, souhlasíš se mnou, že? Dostali jsme se příliš daleko. Jsou dobré věci a špatné věci a důležité věci a nepodstatné věci a celé je to smícháno dohromady. Nevíme, kde začít.“

„Já vím,“ řekl Tommy.

„Ano?“ ptala se Pentlička. „Kde bys začal?“

„Začnu s tím, jak tě vzali po hlavě,“ pravil Tommy.

Pentlička chvíli přemýšlela. „Nevím, jestli tohle je zrovna dobrý výchozí bod. To byla ta poslední věc, co se stala, ne první.“

„Pro mě je ta věc na prvním místě,“ řekl Tommy. „Nemám rád, když lidi mlátí po hlavě moji ženu. A je to taky zaručený fakt. Není to žádný výmysl. Je to skutečná věc, která se skutečně stala.“

„Musím s tebou souhlasit,“ přisvědčila Pentlička. „Opravdu se to stalo, stalo se to mně a nezapomínám na to. Přemýšlela jsem o tom od té chvíle, co se mi vrátila paměť.“

„Máš nějaké podezření, kdo to mohl udělat?“

„Bohužel ne. Byla jsem skloněná nad náhrobkem a najednou bac!“

„Kdo to mohl být?“

„Předpokládám, že to musel být někdo ze Sutton Chancelloru. Ale zdá se mi to nemožné. Sotva jsem tam s někým promluvila.“

„Farář?“

„To těžko,“ pochybovala Pentlička. „Za prvé je to milý stařík. A taky by těžko měl dostatečnou sílu. A za třetí je velmi dýchavičný. Stěží by se dokázal přiblížit, aniž jsem si toho všimla.“

„Takže jestli vyloučíme faráře –“

„Ty pochybuješ?“

„Ne,“ řekl Tommy. „Jak víš, byl jsem ho navštívit. Je tu farářem už léta a každý ho zná. Myslím, že ďábel by mohl předstírat hodného faráře, ale maximálně tak týden. Ne deset nebo dvanáct let.“

„Pak tedy dalším podezřelým je slečna Blighová. Nellie Blighová. Ale kdo ví proč. Sotva si mohla myslet, že chci ukrást náhrobek.“

„Myslíš si, že by to mohla být ona?“

„No, doopravdy si to nemyslím. Samozřejmě že schopnosti by na to měla. Kdyby mě chtěla sledovat a pozorovat, co dělám, a pak mě praštit po hlavě, asi by se jí to zdařilo. A stejně jako farář – byla přímo v ohnisku dění. Bydlí v Sutton Chancelloru, pořád pobíhá sem a tam, domů a ven. Mohla mě zahlédnout, jak jdu na hřbitov, připlížit se za mnou a vidět, jak si prohlížím hroby. Z nějakého záhadného důvodu se jí toto moje počínání nezamlouvalo, popadla železnou vázu nebo něco podobného, co je po ruce na hřbitově, a praštila mě s tím. Ale neptej se mě proč. Nezdá se, že by měla nějaký pochopitelný důvod.“

„Kdo dál. Pentličko? Paní Kokrhelová, nebo jak se jmenuje?“

„Paní Copleighová,“ řekla Pentlička. „Ne, pani Copleighová to nemohla být.“

„Jak si můžeš být tak jistá? Bydlí přece v Sutton Chancelloru, mohla tě vidět vycházet z domu a mohla tě sledovat.“

„To ano, ale ona je příliš upovídaná,“ vysvětlovala Pentlička.

„Nechápu, co s tím má společného upovídanost.“

„Kdybys ji poslouchal celý večer jako já, bylo by ti jasné, že nikdo, kdo má potřebu tak usilovně bez přestání hovořit, by to nemohl udělat. Nedokázala by se ke mně beze slova ani přiblížit.“

Tommy to zvažoval.

„Dobře,“ řekl. „V tom máš asi pravdu. Vynecháme paní Copleighovou. Kdo je tu dál?“

„Amos Perry,“ řekla Pentlička. „To je ten muž, co bydlí v domě u kanálu – říkám tomu dům u kanálu, protože to mělo tolik jiných podivných jmen, že se v tom jeden nevyzná. Navíc se to tak jmenovalo původně. Je to manžel hodné čarodějnice. Nemá to v hlavě úplně v pořádku. Je takový jednoduchý a navíc velký a silný chlap. A kdyby si usmyslel, že někoho praští do hlavy, a dokonce si myslím, že za jistých okolností by mohl chtít, tak by to udělal. Ale nechápu, proč by chtěl praštit mě. Myslím, že on je lepší podezřelý než slečna Blighová. To je jen jedna z těch nudných, pracovitých žen, které organizují běh farnosti a strkají nos do všeho možného. Ona není typ ženy, která by se odhodlala k fyzickému útoku, kromě nějakého velice emocionálního motivu.“ Pak se trochu otřásla a dodala. „Víš, když jsem viděla Amose Perryho, měla jsem z něj strach. Ukazoval mi svoji zahradu. Najednou jsem měla pocit, že bych nechtěla, aby byl můj nepřítel, nebo bych nechtěla potkat ho v noci na osamělé silnici. Snad to není typ násilníka, ale mohl by být, kdyby ho k tomu někdo navedl.“

„Dobře,“ řekl Tommy. „Číslo jedna je Amos Perry.“

„A pak …