III
V pondělí ráno vstoupil do ložnice Albert, dlouholetá a dnes již neodmyslitelná součást domácnosti Beresfordových. Kdysi byl dokonce zapojen do některého vyšetřování coby zrzavá obsluha výtahu. Albert položil na stolek mezi postelemi tác se dvěma šálky a konvicí ranního čaje, rozhrnul závěsy, poznamenal, že dnes bude pěkný den, a odporoučel se z místnosti.
Pentlička zívla, posadila se, protřela si oči, nalila si šálek čaje, vhodila do něj plátek citronu a pravila, že to sice v danou chvíli vypadá, že by mohl být pěkný den, ale jeden nikdy neví.
Tommy se převalil na posteli a zasténal.
„Vstávej,“ řekla mu Pentlička. „Nezapomeň, že dnes vyrážíš na cesty.“
„Ach jo, opravdu je to tak.“
Tommy se rovněž posadil a posloužil si čajem. Se zalíbením si začal prohlížet obraz na zdi nad krbovou římsou.
„Musím uznat, Pentličko, že ten tvůj obrázek vypadá opravdu hezky.“
„To je tím, jak na něj dopadá světlo od okna. Záleží na úhlu osvětlení.“
„Působí tak klidně,“ řekl Tommy.
„Kdybych si jenom dokázala vzpomenout, kde to bylo, kde jsem ten dům viděla.“
„Nezdá se mi, že by to bylo důležité. Dřív nebo později si na to vzpomeneš.“
„To je nanic. Já si potřebuji vzpomenout teď.“
„A proč?“
„Nechápeš? Je to jediné vodítko, které mám. Obraz přece patřil paní Lancasterové –“
„Ale ty dvě věci spolu přece nijak nesouvisí,“ řekl Tommy. „Je sice pravda, že obraz patřil paní Lancasterové, ale může to být prostě obraz, který koupila na nějaké aukci, nebo ho koupil někdo z její rodiny. Nebo jí ho někdo dal jako dárek. Vzala si ho s sebou do domova, protože se jí jednoduše líbil. Není nejmenší důvod předpokládat, že ten dům má něco společného s ní osobné. Protože kdyby měl, pak by ho asi sotva věnovala tetě Adě.“
„Je to jediné vodítko, které mám,“ opakovala Pentlička.
„Je to jen pěkný, tichý dům,“ řekl Tommy. „To jistě, navíc bych řekla, že je prázdný.“
„Jak to myslíš, prázdný?“
„Myslím tím,“ řekla Pentlička, „že v tom domě nikdo nebydlí. Myslím, že z toho domu nikdo nikdy nevychází. Nikdo se neprochází po mostě, nikdo neodváže loďku a neodrazí od břehu.“
„Proboha, Pentličko,“ Tommy na ni zíral. „Co se to s tebou děje?“
„Jak jsem ten dům poprvé uviděla, hned mě napadlo:
Jak by se v tom domě krásně bydlelo. Ale pak mně přišla na mysl jiná věc: Nikdo v tom domě nebydlí…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.