Dům u kanálu

ČTVRTÁ KAPITOLA
Dům na obraze

Pentlička zadržela dech.

„Je to stejné jako posledně,“ řekla. Čekali s Tommym u vchodu do Slunných vrchů. „A proč by nemělo?“ zeptal se Tommy. „Nevím. Mám takový zvláštní pocit. Jako by se tu zastavil čas. Čas ubíhá různě na různých místech. Někde přímo letí – vrátíš se tam za nějakou dobu a nepoznáváš to. Ale tady – tady je to jiné. Nic se nezměnilo. Je to jako v říši duchů.“

„Vůbec nerozumím, o čem to mluvíš. Hodláš tu stát celý den a rozvíjet úvahy o toku času nebo zazvoníme? Mimochodem, už tu není teta Ada – to je jedna odlišnost,“ řekl Tommy a zazvonil.

„To je jediná věc, která bude jiná. Moje stařenka bude popíjet mléko a hovořit o krbech, paní ta a ta spolkne náprstek nebo čajovou lžičku a legrační stařena vyběhne z pokoje a bude se dožadovat kakaa a slečna Packardová sejde ze schodů a…“

Dveře se otevřely. Mladá žena v bílém plášti řekla: „Pan a paní Beresfordovi? Slečna Packardová vás očekává.“

Mladá žena je právě chtěla uvést do stejné místnosti jako minule, když slečna Packardová sešla ze schodů a pozdravila je. Její chování se oproti minulé návštěvě vhodně změnilo v tom, že nebylo tak živé. Byla v něm lítost a trocha smutku – ne moc – to by zase nebylo věrohodné. Měla velké zkušenosti v projevech soustrasti a dobře věděla, kam až může zajít, aby to bylo přijatelné.

Šedesát a deset let je podle bible doba vyměřená k životu člověka. V jejím domově smrt jen zřídka nastávala pod touto hranicí. Smrt zde byla očekávána a přicházela.

„To je od vás velice laskavé, že jste přijeli. Vše jsem pro vás zanechala srovnané, abyste to snadno mohli prohlédnout. Jsem opravdu ráda, že jste mohli přijet tak rychle, protože mám tři nebo čtyři lidi, kteří čekají na místo v našem domově. Vím, že mě chápete, nesnažila jsem se na vás nijak spěchat.“

„Ovšem, vůbec ne. Zcela to chápeme,“ řekl Tommy. „Vše je v bývalém pokoji slečny Fanshaweové,“ vysvětlovala slečna Packardová.

Otevřela dveře do místnosti, ve které naposled viděli tetu Adu. Pokoj působil opuštěným dojmem, jako působí pokoje, kde jsou postele ustlané, s natřesenými polštáři a přikryté přehozem. Šatní skříň byla otevřená a všechny oděvy byly úhledně poskládané na posteli.

„Co s tím obvykle děláte – chci říct, co lidé obvykle dělají s oblečením a dalšími věcmi?“ zeptala se Pentlička.

Slečna Packardová byla jako vždy pohotová a připravena pomoci.

„Mohu vám dát adresu dvou nebo tří spolků, které velice ocení věci tohoto charakteru. Měla docela pěkné kožešinové boa a také kvalitní kabát, ale nemyslím, že byste to osobně užívala. Ale možná že máte vlastní představu, na jaké charitativní účely byste to použila.“ Pentlička zavrtěla hlavou.

„Měla také nějaké klenoty,“ pokračovala slečna Packardová. „Schovala jsem je všechny do sejfu. Teď je naleznete v pravé zásuvce nočního stolku. Tam jsem je přemístila těsně před vaším příjezdem.“

„Jste velice laskavá,“ řekl Tommy. „Měla jste s tím spoustu nepříjemností.“

Pentlička zírala na obrázek na krbové římse. Byla to malá olejomalba představující sytě růžový dům stojící nad říčním kanálem, překlenutým kamenným mostem. Pod mostem byla uvázaná prázdná loďka. Opodál stály dva topoly. Byla to velmi pěkná krajinka, nicméně Tommy nechápal, co Pentličku na obraze zaujalo natolik, že ho tak bez dechu pozorovala.

„To je legrační,“ mumlala Pentlička.

Tommy na ni zvědavě pohlédl. Dlouholetými zkušenostmi věděl, že to, co Pentlička popisuje tímto přívlastkem, většinou vůbec neodpovídá jeho normálnímu významu.

„Co tím myslíš. Pentličko?“

„Je to legrační. Nikdy jsem si toho obrázku předtím nevšimla. Ale je zvláštní, že jsem ten dům už určitě někde viděla. Možná že je jen velmi podobný tomu, který jsem viděla. Pamatuji si ho velice dobře… Legrační je, že si nemohu vzpomenout, kde to bylo.“

„Domnívám se, že sis ho všimla, aniž sis všimla, že sis ho všimla,“ řekl Tommy s pocitem, že jeho volba slov nebyla příliš šťastná, a co se týče opakování, dokonce stejně hrozná jako Pentliččino ‚legrační‘.

„Všiml sis ho, Tommy, když jsme tu byli naposled?“

„Ne, ale já jsem se po ničem takovém nedíval.“

„A, ten obrázek,“ řekla slečna Packardová. „Ne, myslím, že jste ho tu posledně nemohli vidět. Jsem si skoro jistá, že při vaší poslední návštěvě nad krbem ještě nevisel. Byl to obraz, který patřil jiné naší nájemnici a ta ho darovala vaší tetě. Slečna Fanshaweová párkrát vyjádřila obdiv nad tím dílem a ta druhá stará paní jí ho darovala a trvala na tom, že si ho musí vzít.“

„Aha,“ řekla Pentlička. „Takže jsem ho tu nemohla vidět posledně. Ale pořád mám pocit, že znám ten dům ve skutečnosti. Nemyslíš, Tommy?“

„Ne,“ řekl Tommy.

„Nechám vás tu o samotě,“ řekla slečna Packardová. „Kdykoli mě budete potřebovat, jsem vám k dispozici.“

Usmála se na ně, opustila místnost a zavřela za sebou dveře.

„Na té ženě se mi něco nelíbí. Ty její zuby,“ řekla Pentlička.

„Co je na nich špatného?“

„Má jich moc, nebo jsou moc velké – ‚Abych tě lépe snědla‘ –jako v Červené karkulce.“

„Zdá se mi, že máš dneska nějakou divnou náladu, Pentličko.“

„Asi ano. Slečna Packardová na mě vždy působila velice milým dojmem – ale dnes se mi nějak nechce líbit. Čiší z ní cosi zlověstného, nezdá se ti?“

„Nezdá. Pojďme se dát do práce, ať rychle vyřídíme to, kvůli čemu jsme sem přijeli – přebrat, záležitost‘, jak to nazývají právníci, ubohé staré tety Ady. To je ten stůl, o kterém jsem mluvil – stůl starého strýce Williama. Líbí se ti?“

„Je nádherný. Empírový, řekla bych. Je to dobré, že si sem staří lidé mohou přivézt i nějaké svoje věci. To houpací křeslo asi k ničemu nebude, ale ten malý psací stolek se mi líbí. Něco takového potřebujeme do rohu pod okno, kde máme úplně mrtvý prostor.“

„Dobře,“ řekl Tommy. „Poznamenám si dva kusy.“

„A vezmeme si také obrázek nad krbem. Je to překrásný výjev a navíc jsem ten dům určitě už někde viděla. A teď se podíváme na šperky.“

Otevřeli zásuvku u nočního stolku. Byla tam souprava kamejí, florentský náramek a náušnice a nakonec prstýnek s různobarevnými kamínky.