Dům u kanálu

DVANÁCTÁ KAPITOLA
Tommy potkává starého známého

I

Tommy si prohlížel dům, v němž byla umístěna kancelář pánů Partingdaleho, Harrise, Lockeridgeho a Partingdaleho, z druhé strany ulice.

Vypadal na první pohled důstojně a starobyle. Měděná cedule nebyla nová, ale byla důkladně nablýskaná. Přešel ulici a vstoupil do domu. Přivítala ho jednotvárná melodie psacích strojů jedoucích na nejvyšší výkon.

Zamířil k mahagonem obkládanému okénku, na kterém stál nápis INFORMACE.

Uvnitř byla malá místnost, kde tři ženy psaly na strojích a dva úředníci se skláněli nad stolem nad nějakým dokumentem.

Od jednoho psacího stroje vstala žena, bylo jí přes třicet pět, vypadala přísně, měla blond vlasy a skřipec. (cvikr (pozn. překladatele))

Přistoupila k oknu.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Rád bych mluvil s panem Ecclesem.“

Ženina přísnost vzrostla.

„Máte domluvenou schůzku?“

„Bohužel ne. Jenom dnes projíždím Londýnem.“

„Obávám se, že pan Eccles je dnes dopoledne příliš zaneprázdněn. Snad by mohl nějaký jiný pracovník firmy…“

„Chtěl jsem mluvit konkrétně s panem Ecclesem. Už jsem s ním korespondoval.“

„Rozumím. Snad kdybyste mi řekl své jméno…“

Tommy jí sdělil své jméno a adresu a blond žena se odebrala k telefonu na svém stole. Po krátkém tichém rozhovoru se vrátila.

„Zapisovatel vás odvede do čekárny. Pan Eccles vás přijme asi za deset minut.“

Tommy se tak ocitl v čekárně, kde byla knihovna plná poněkud starobyle vypadajících právnických svazků a dále kulatý stůl pokrytý rozličnými finančními novinami. Tommy si sedl a začal promýšlet plán a strategii rozhovoru. Byl zvědavý, jak asi pan Eccles vypadá. Když byl konečně vyzván, aby vstoupil, a pan Eccles vstal od stolu a pozdravil se s ním, Tommy usoudil, že mu pan Eccles není sympatický. Neměl pro to žádný zvláštní důvod a na první pohled zde ani žádný objektivní důvod nebyl. Pan Eccles byl muž mezi čtyřiceti a padesáti, měl prošedivělé vlasy a trochu kouty. Jeho dlouhý, poněkud smutný obličej byl bezvýrazný, ale bystré oči a docela příjemný úsměv čas od času narušovaly jeho celkově pochmurné vzezření.

„Pan Beresford?“

„Ano. Přicházím v poněkud nepatrné záležitosti, ale moje žena má kvůli té věci značné obavy. Psala vám dopis a myslím, že s vámi mluvila telefonem. Pokud vím, chtěla se od vás dozvědět adresu nějaké paní Lancasterové.“

„Paní Lancasterové,“ řekl pan Eccles a zachoval perfektní výraz hráče pokeru. Nebyla to ani otázka. Prostě jen nechal to jméno viset ve vzduchu.

„Obezřetný muž,“ pomyslel si Tommy. „Ale obezřetnost patří mezi přirozené vlastnosti právníků. Po pravdě řečeno, osobně by si člověk zvolil spíše obezřetného právníka.

Pokračoval:

„Donedávna bydlela v penzionu pro důchodce zvaném Slunné vrchy. Je to velmi komfortní domov. Bydlela tam jedna má teta a byla velice spokojena.“

Ach ano, ovšem, ovšem. Teď si vzpomínám. Paní Lancasterová. Myslím, že ta už tam nebydlí. Není–liž pravda?“

„Ano,“ pravil Tomy.

‚V této chvíli si přesně nevzpomínám –“ vztáhl ruku po telefonu. „Jen si oživím paměť.“

.Mohu vás informovat celkem rychle,“ řekl Tommy. „Moje žena chtěla adresu paní Lancasterové, protože se jí dostala do rukou věc, která původně patřila paní Lancasterové. Byl to obraz. Paní Lancasterová ho darovala mojí tetě, slečně Fanshaweové. Moje teta nedávno zemřela a její věci se dostaly k nám. Mezi nimi i obraz, který jí dala paní Lancasterová. Mojí ženě se moc líbí, ale má pocit, že jí ta věc nepatří. Domnívá se, že by pro paní Lancasterovou mohl mít speciální hodnotu, a proto považuje za správné nabídnout jí ho zpět.“

„Rozumím,“ řekl pan Eccles. „To je velice ohleduplné od vaší paní.“

„Člověk nikdy neví,“ usmíval se Tommy mile, „jaký vztah mají staří lidé ke svým věcem. Mohla mít radost z toho, že ho darovala mé tetě, protože ta obraz obdivovala. Ale protože zemřela poměrně krátce nato, mohlo by jí přijít líto, že se obraz dostal do rukou někoho zcela cizího. Obraz nemá žádný název. Je na něm dům někde na venkově. Pokud je mi známo, mohl by to být rodinný dům nějak spjatý s paní Lancasterovou.“

„Dobře, dobře,“ řekl pan Eccles. „Ale stále nevím –“

Ozvalo se zaklepání a vstoupil úředník. Položil před pana Ecclese lístek papíru a odešel. Pan Eccles mrkl dolů a pravil:

„Ano, ano. Už si vzpomínám. Ano, paní –“ podíval se na Tommyho vizitku ležící na stole, „paní Beresfordová telefonovala a krátce jsem s ní pohovořil. Poradil jsem Jí, aby se obrátila na Southern Counties Bank, pobočku Hammersmith. To je jediná adresa, kterou sám znám. Dopisy adresované bance se jménem paní Johnsonové jí budou poslány. Myslím, že paní Johnsonová je neteř nebo vzdálená sestřenice paní Lancasterové, a byla to právě paní Johnsonová, která se mnou ujednala všechny podmínky přijetí paní Lancasterové do penzionu ve Slunných vrších. Požádala mě, abych zjistil všechny podrobnosti o zmíněném domově, neboť ona sama o něm pouze slyšela od přátel. Učinili jsme tak a mohu vám zaručit, že s nejvyšší pečlivostí. Zjistili jsme, že je to zařízení vynikající pověsti, a myslím, že příbuzná paní Johnsonové –paní Lancasterová – prožila v domově několik šťastných let.“

„Ovšem opustila ho poněkud náhle,“ komentoval to Tommy.

„Ano, ano. Vypadá to tak. Zdá se, že paní Johnsonová se poněkud nečekaně vrátila z východní Afriky –mnoho lidí už to udělalo. Pokud vím, bydlela se svým manželem mnoho let v Keni. Po svém návratu podnikla všechny kroky k tomu, aby se o svoji starou příbuznou mohli postarat sami. Obávám se, že nemám ponětí, kde se teď paní Johnsonová zdržuje. Dostal jsem od ní dopis, ve kterém mi děkuje a vyrovnává všechny účty. Dále mě požádala, abych všechnu korespondenci pro ni, bude–li potřeba, poukazoval na banku, neboť v té době ještě nebyli s manželem rozhodnuti, kde se definitivně usadí. Je mi líto, pane Beresforde, ale to je vše, co vím.“

Jeho chování bylo uctivé, ale rozhodné. Nedával najevo žádnou podrážděnost, žádný pocit obtěžování. Ale jeho verdikt byl zcela konečný a nedotknutelný. Pak se narovnal a jeho projev se stal méně formálním…