Sloni mají paměť

8/ PANI OLIVEROVÁ SE ČINÍ

Paní Oliverová vstoupila do místností firmy Williams & Barnet, výborně to vybavené lékárny, která navíc nabízela různé kosmetické zboží. Zastavila se u jakéhosi otáčecího stojánku, na němž byly rozloženy rozmanité obilovinové preparáty, zaváhala u hromady gumových mycích hub, pustila se nazdařbůh ke stolku, kde se vydávaly recepty, a pak prošla dolů vedle hezky naaranžovaných pomůcek ke zvýšení krásy, jak si je vymysleli Elizabeth Ardenová, Helena Rubinsteinová, Max Factor a jiní dodavatelé všeho toho, co je v životě ženy nejužitečnější.

Zastavila se nakonec vedle poněkud baculaté dívky a zeptala se jí na nějaké rtěnky a náhle ze sebe vyrazila krátký výkřik překvapení.

„No tohle, Marléno — jsi přece Marléna, nebo ne?“

„To by mi ani ve snu nenapadlo! Paní Oliverová! Jak jsem ráda, že vás vidím. Není to báječné? Děvčata se zfanfrní, když jim řeknu, že jste sem přišla nakoupit.“

„Nemusíš jim to přece vůbec říkat,“ navrhla paní Oliverová.

„Ale kdepak, uvidíte, jak si všechny přiběhnou pro podpis.“

„Byla bych radši, kdyby nepřišly,“ řekla paní Oliverová. „Jak se máš, Marléno?“

„No, jde to, ujde to,“ řekla Marléna.

„Nebyla jsem si jista, jestli tady pořád pracuješ.“

„No, je to tady tak dobré, jako kdekoli jinde, aspoň si to myslím, a víte, jednají tady s člověkem docela dobře. V loňském roce mi přidali a teď víceméně zodpovídám za tento kosmetický koutek.“

„A co tvoje matka? Je v pořádku?“

„Jistě. Mamka bude ráda, když jí řeknu, že jsem vás potkala.“

„Stále bydlí v tom svém domku tam někde dole — v ulici za nemocnicí?“

„Ano, pořád jsme tam. Taťka se poslední dobou necítil nejlíp. Jednu dobu byl v nemocnici, ale mamka, ta se drží opravdu dobře. Bude se moc těšit, když uslyší, že jsem byla s vámi. Nebydlíte teď náhodou tady?“

„Ani ne,“ řekla paní Oliverová, „abych řekla pravdu, jenom tudy projíždím. Byla jsem navštívit starou známou a teď by mne zajímalo,“ — vrhla pohled na své náramkové hodinky — „myslíš, bude tvoje matka teď doma, Marléno? Měla bych tak zrovna čas tam zaskočit a podívat se na ni. Trošku si popovídat, než zas budu muset jet.“

„Ano, to musíte udělat,“ řekla Marléna. „Bude se strašně těšit. Je mi líto, že to tady nemůžu nechat a jít s vámi, ale nemyslím — totiž, neposuzovalo by se to zrovna nejlíp. Víte, nemůžu se uvolnit na celou hodinu a půl.“

„To víš, zas někdy jindy,“ řekla paní Oliverová. „Nemohu si ovšem přesně vzpomenout — bylo to číslo 17, nebo má to jméno?“

„Jmenuje se to Laurel Cottage.“

„No jistě, samozřejmě. Jak jsem hloupá. No, bylo to milé, že jsem tě viděla.“

Vyběhla ven s jednou zbytečnou rtěnkou v kabelce a stočila svůj vůz dolů po hlavní ulici městečka Chipping Bartram a pak, když projela kolem garáží a budovy nemocnice, zahnula do užší ulice, kde po obou stranách stály docela pěkné malé domky.

Nechala vůz před Laurel Cottage a vešla dovnitř. Hubená energická žena s šedivými vlasy, tak kolem padesátky, jí otevřela dveře a okamžitě projevila známky toho, že ji poznává.

„No tohle, vždyť je to paní Oliverová. To je nádherné. Léta a léta jsem vás neviděla, vážně.“

„Ano, je to už strašně dlouhá doba.“

„Tak jen pojďte dál, pojďte dál. Můžu vám uvařit šálek výborného čaje?“

„Obávám se, že vás zklamu,“ řekla paní Oliverová, „čaj jsem už totiž pila u jedné známé, a musím se hned teď vrátit do Londýna. Zašla jsem si jen náhodou pro něco, co jsem potřebovala, do lékárny, a tam jsem uviděla Marlénu.“

„Ano, má tam moc dobré místo. Náramně si tam na ní zakládají. Říkají, že má velmi podnikavého ducha.“

„To je opravdu hezké. A jak se vede vám, paní Buckleová? Vypadáte výborně. Vůbec jste nezestárla, co jsem vás naposledy viděla.“

„To bych teda netvrdila. Vlasy šedivé a hodně jsem pohubla.“

„Dnes mám asi štěstí na staré známé z dřívějška,“ řekla paní Oliverová, když vešla do domu a byla uvedena do malého, trochu přeplněného obývacího pokoje. „Nevím, jestli si pamatujete na paní Carstairsovou — na paní Julii Carstairsovou.“

„Ale ano, samozřejmě. Docela jistě. Vede se jí dobře?“

„Ano, vede se jí dobře. Víte, zapovídaly jsem se o starých časech. Vlastně jsme se dostaly až k té tragédii, co se tenkrát stala. V té době jsem byla v Americe a tak o tom moc nevím. Lidi jménem Ravenscroftovi.“

„Jo, na to si dobře pamatuji.“

„Vy jste u nich nějakou dobu pracovala, viďte, paní Buckleová?“

„Ano, chodívala jsem tam třikrát týdně, vždycky ráno. Byli to moc milí lidi. Víte, dalo by se říct, taková pravá důstojnicka manželka a nefalšovaný generál. Ještě ze staré školy.“

„Bylo to strašně tragické, co se stalo.“

„To skutečně bylo.“

„V té době jste u nich ještě pracovala?“

„Ne. Po pravdě řečeno nechala jsem toho a už jsem tam nedocházela. Tenkrát se ke mně nastěhovala moje stará teta Ema, co byla poloslepá a churavá, a tak už mi pak opravdu nevybyl čas chodit z domu a dělat pro jiné lidi. Ale byla jsem u nich ještě tak měsíc dva předtím, než se to stalo.“

„Zdálo se to příliš hrozné, člověk se až divil, jak k něčemu takovému mohlo dojít,“ řekla paní Oliverová. „Pokud vím, myslelo se, že je to domluvená sebevražda.“

„Tomu nevěřím,“ řekla paní Buckleová. „Jsem si jista, že nikdy nemohli společně spáchat sebevraždu. Rozhodně ne lidi jako oni. A navíc když spolu žili tak hezky jako ti dva. Samozřejmě, nebydleli tam ještě příliš dlouho.“

„No, myslím, že ne,“ řekla paní Oliverová. „Po svém návratu do Anglie bydleli nejdřív někde u Bournemouthu, viďte?“

„Ano, ale pak se jim to zdálo příliš daleko na dojíždění do Londýna, a to byl důvod, proč se přestěhovali do Chipping Bartramu. Moc hezký dům měli, a taky hezkou zahradu.“

„Byli na tom oba zdravotně dobře, když jste u nich pracovala?“

„No, on trošku začal cítit svůj věk, jak to už bývá. Co se generála týče, měl nějaké potíže se srdcem nebo dokonce slabou mrtvičku. Něco takového, víte. Brali léky, to víte, a sem tam čas od času polehávali.“

„A lady Ravenscroftová?“

„No myslím, že jí chyběl způsob života, na jaký bývala zvyklá, když byli venku. Nestýkali se tady s příliš mnoha l…