Sloni mají paměť

19/ MADDY A ZÉLIE

„Mademoiselle Rouselleová?“ řekl Hercule Poirot. Uklonil se.

Mademoiselle Rouselleová mu podala ruku. Tak kolem padesátky, pomyslel si Poirot. Dost energická žena. Ví, co chce. Inteligentní, vzdělaná, pomyslel si, spokojená se životem, jak ho vychutnávala se všemi jeho radostmi i strastmi.

„Slyšela jsem už vaše jméno,“ řekla. „Víte, máte mnoho přátel, u nás i ve Francii. Nevím přesně, co pro vás mohu udělat. Ó ano, vím, vysvětloval jste to v dopise, který jste mi napsal. Ta věc z minulosti, že? To, co se stalo kdysi dávno. Ne právě věc přímo, ale klíč k ní, klíč k tomu, co se před mnoha léty udalo. Ale sedněte si přece. Ano, ano, toto křeslo je docela pohodlné, doufám. Tady je několik petit-fours, láhev je na stole.“

Vykonávala své hostitelské povinnosti klidně a beze spěchu. Byla neosobní, ale vlídná.

„Jednu dobu jste byla vychovatelkou v jisté rodině,“ řekl Poirot. „U Preston-Greyů. Možná si teď na ně už sotva vzpomenete.“

„Ale ne, víte, člověk nezapomíná na své mládí. V rodině, kam jsem přišla, měli holčičku a pak chlapce asi tak čtyři nebo pět let mladšího. Byly to roztomilé děti. Jejich otec se pak stal generálem v armádě.“

„Byla tam ještě sestra?“

„Ach, jistě, pamatuji se. Nebyla u nich, když jsem tam přišla poprvé. Zdá se, že byla poněkud choulostivá. Nebyla na tom nejlépe se zdravím. Byla někde na léčení.“

„Vzpomínáte si na křestní jméno jejich matky?“

„Jedna z nich byla, zdá se, Margareta. Ohledně druhého jména si nejsem teď jista.“

„Dorotea.“

„Ale jistě. Jméno, s nímž jsem se tak často nesetkala. Říkaly si ovšem zdrobněle. Molly a Dolly. Byla to dvojčata, víte, nápadně se podobaly jedna druhé. Obě byly velmi hezké mladé ženy.“

„Měly se spolu rády?“

„Ano, přímo na sobě visely. Ale trochu se nám to zamotává, nemyslíte? Preston-Grey nebylo jméno dětí, které jsem jela učit. Dorotea Preston-Greyová se provdala za majora — ach, nemohu si teď vzpomenout na jeho jméno — Arrow? Ne, Jarrow. Margaretino jméno po svatbě znělo —“

„Ravenscroft,“ řekl Poirot.

„No, jistě! Divné, jak těžko si člověk vzpomene na jména. Preston-Greyovi byli o jednu generaci starší. Margareta Preston-Greyová byla kdysi v jednom penzionátu v těchto končinách, a když po svatbě napsala madame Benoitové, ředitelce toho penzionátu a žádala ji, zda neví o někom, kdo by k ní přijel jako vychovatelka pro její dvě malé děti, ředitelka doporučila mne. A tak jsem se k nim dostala. O té druhé sestře jsem mluvila jedině proto, že tam u nich náhodou bydlela v době, když jsem byla u dětí. Ty děti, to byla holčička, tehdy tuším tak šesti či sedmiletá. Měla jméno jako ze Shakespeara, to si pamatuji. Rosalinda nebo Célie.“

„Célie,“ řekl Poirot.

„Chlapečkovi byly jenom asi tři nebo čtyři roky. Jmenoval se Edward. Neposeda, ale miloučké dítě. Byla jsem u nich šťastná.“

„A jak jsem slyšel, oni zas byli šťastni, že jste byla u nich. Moc rádi si s vámi hráli, a od vás bylo milé, že jste si s nimi hrála.“

„Moi, j’aime les enfants,“ řekla mademoiselle Rouselleová.

„Říkali vám tuším ‚Maddy‘?“

Zasmála se.

„Ó, to je milé, slyšet to slovo. Oživuje to dávné vzpomínky.“

„Znávala jste hocha jménem Desmond? Desmond Burton-Cox?“

‚Jistě. Myslím, že bydlel v sousedství nebo téměř vedle nás. Měli jsme několik sousedů a děti se velmi často scházely, aby si spolu hrály. Jmenoval se Desmond. Jistě, vzpomínám si.“

„Byla jste tam dlouho, mademoiselle?“

„Ne. Byla jsem u nich nejdéle tří čtyři roky. Pak jsem se musela vrátit domů. Matka těžce onemocněla. Bylo třeba, abych ji ošetřovala, ač jsem věděla, že to zřejmě nebude na dlouho. A taky ano. Zemřela rok a půl, maximálně dva roky po mém návratu. Tak jsem si tady otevřela malý penzionát, kam jsem si brala spíš dospělejší dívky, které se chtěly učit řeči a podobně. Už jsem pak Anglii nikdy nenavštívila, i když jsem tak rok dva udržovala kontakty. Obě děti mi posílaly pohlednice na vánoce.“

„Působili generál Ravenscroft a jeho žena dojmem šťastného manželství?“

„Moc šťastného. Měli své děti velmi rádi.“

„Hodili se k sobě dobře?“

„Ano, připadalo mi, že mají všechny potřebné vlastnosti, aby jejich manželství uspělo.“

„Řekla jste, že lady Ravenscroftová velmi milovala svou sestru, dvojče? Byla to náklonnost vzájemná?“

„No, neměla jsem moc příležitostí to posoudit. Otevřeně řečeno, myslela jsem si, že ta sestra — Dolly, jak ji nazývali — byla rozhodně psychiatrický případ. Jednou nebo dvakrát se chovala nanejvýš podivně. Myslím, že to byla žárlivá žena, a pokud vím, jednu dobu si myslela, že je zasnoubena nebo že se zasnoubí s generálem Ravenscroftem. Pokud jsem do věci viděla, opravdu se nejdřív zamiloval do ní, ovšem pak, později, se jeho city obrátily spíš směrem k její sestře, což podle mého názoru bylo pro něj velmi šťastné, protože Molly Ravenscroftová byla žena opravu harmonická a rozkošná. Co se týká Dolly — někdy se mi zdálo, že svou sestru zbožňuje, a někdy zas, že ji nenávidí. Byla náramně žárlivá a tvrdila, že se děti příliš rozmazlují. Je tu ovšem někdo, kdo by vám o tom mohl říct mnohem víc než já. Mademoiselle Meauhouratová. Bydlí v Lausanne a přišla k Ravenscroftovým asi tak rok nebo rok a půl potom, co jsem musela odejít. Byla u nich několik let. Později se, myslím, ještě vrátila k lady Ravenscroftové, aby jí dělala společnici, když už Célie byla někde v zahraničí na škole.“

„Také ji chci navštívit. Mám její adresu,“ řekl Poirot.

„Ví toho mnohem víc než já a je to roztomilý a spolehlivý člověk. To, co se stalo později, byla strašlivá tragédie. Jestli někdo zná příčiny, které jí způsobily, pak je to ona. Je moc diskrétní. Nikdy mi nic neřekla. Zda to řekne vám, to nevím. Možná ano a možná ne.“

Poirot chvíli stál a prohlížel si mademoiselle Meauhouratovou. Mademoiselle Rouselleová na něj udělala hluboký dojem, a tato žena, která teď čekala, aby šel dál, na něj rovněž udělala dojem. Nebyla tak impozantní, byla mnohem mladší, nejméně o deset let, a byla pozoruhodná zas jiným způsobem. Byla živá, pořád přitažlivá, její oči vás pozoroval…