Sloni mají paměť

7/ NÁVRAT DO DĚTSKÉHO POKOJE

Paní Oliverová se podívala poněkud nerozhodně na tři schůdky u vchodu do malého domku v postranní uličce, který vypadal, jako by měl už už spadnout. Pod okny rostly nějaké cibulovité rostliny, ponejvíce tulipány.

Paní Oliverová se zastavila, otevřela svůj malý adresář, který držela v ruce, ověřila si, že je tam, kde myslila, že je, zkusila stisknout tlačítko zvonku, které snad mělo nějakou souvislost s elektřinou, ale zřejmě nevyvolávalo vevnitř kýžené zvonění ani nic tomu podobného, a pak jemně zaklepala klepátkem. Když se pořád nic nehýbalo, zaklepala po chvilce znovu. Tentokrát se zevnitř ozvaly nějaké zvuky. Šouravé kroky, astmatické dýchání, ruce, které se zjevně snažily zvládnout zámek u dveří. Tento hluk vyvolal i několik nejasných ozvěn v poštovní schránce.

„Ech, čert to vem. Čert aby to spral. Zas se to zaseklo.“

Nakonec bylo všechno to úsilí uvnitř korunováno úspěchem a dveře se s poněkud váhavým skřípěním otevřely. Před návštěvnicí se objevila velmi stará žena se svraštělou tváří, nahrblými rameny a vůbec vypadající jako člověk trpící dnou. Obličej neměla příliš vlídný. Nevyjadřoval strach, jedině znechucení nad všemi, kdož přijdou a buší na domov a hrad anglické ženy. Mohlo jí být tak sedmdesát až osmdesát, pořád to však byla srdnatá obránkyně svého domu.

„Copak vím, pro co sem chodíte, a já —“ zarazila se. „Jé-jé,“ řekla, „dyť to je slečna Ariadna. To by mi nikdy nenapadlo. No jo, je to slečinka Ariadna.“

„Myslím, že jste báječná, že mne ještě poznáváte,“ řekla paní Oliverová. „Jak se pořád máte, paní Matchamová?“

„Slečna Ariadna! Jen si pomyslete!“

Paní Ariadna Oliverová si pomyslela, že to je už dlouho, co ji někdo oslovil jako slečnu Ariadnu, ale tón hlasu, ač narušený věkem, jí zněl pořád povědomě.

„Jen poďte dál, milánku,“ řekla stará paní, „jen poďte. Vypadáte moc dobře, jen co je pravda. Pánbů ví, kolik to už je roků, co sem vás neviděla. Nejmíň patnáct.“

Těch let bylo mnohem víc než patnáct, ale paní Oliverová ji neopravila. Vešla dovnitř. Paní Matchamová jí podávala obě ruce, které už jen neochotně vykonávaly povely své majitelky. Zvládla úkon uzavření dveří a vešla šoupavým a belhavým krokem do malého pokojíku, který byl zřejmě určen k přijímání každého vhodného i nevhodného návštěvníka, jehož byla paní Matchamová ochotna vpustit do svého domu. Byla tam spousta fotografií, jak kojeňátek, tak dospělých. Některé v hezkých kožených rámech, které sice pozvolna chátraly, ale zatím se ještě zcela nerozpadly. Jeden obraz ve stříbrném rámu téměř už zašlém, představující mladou ženu v předepsaném dvorním úboru s velkými péry na hlavě. Dva námořní důstojníci, dva vojenští hodnostáři, nějaké obrázky nahých miminek hovících si na kožešinách. Byla tam pohovka a dvě židle. Paní Oliverová usedla na nabídnutou židli. Paní Matchamová se vmáčkla na pohovku a poněkud ztěžka si postrčila polštář za kříž.

„Milánku, to bych si nebyla pomyslila, že vás uvidím. A vy pořád píšete ty vaše hezké povídky, viďte?“

„Ano,“ řekla paní Oliverová a s jistými pochybnostmi připustila myšlenku, že detektivní příběhy a příběhy o zločinech a zločinném chování vůbec lze nazvat „hezkými povídkami“. To ovšem, pomyslela si, byl už jednou způsob paní Matchamové.

„Jsem teď úplně sama,“ řekla paní Matchamová. „Pamatujete se na mou sestru Grácii? Zemřela loni na podzim, věru tak. Měla raka. Operovali ji, ale už bylo pozdě.“

„Ale drahoušku, to je mi moc líto,“ řekla paní Oliverová.

Příštích deset minut pokračovala konverzace na téma postupného odchodu posledních zbytků příbuzných paní Matchamové.

„Ale vy ste v pořádku, viďte? Dobře se cítíte? Máte teď manžela? Ne, už si vzpomínám, zemřel před léty, viďte? A co vás přivádí sem, do Little Saltem Minor?“

„Náhoda mne zavála do sousedství,“ řekla paní Oliverová. „A protože mám tady ve svém malém adresáři vaši adresu, pomyslela jsem si, že bych sem mohla zaskočit a — no, prostě podívat se, jak se vám vede a tak.“

„Aha. Asi ste dostala chuť poklábosit si o starých časech. To je dycky hezký, že jo?“

„Ano, jistě,“ řekla paní Oliverová s pocitem jisté úlevy, že jí tento vyhraněný směr hovoru byl takto naznačen sám, vždyť to byl více méně důvod, proč sem přišla. „Jakou spoustu fotografií tady máte,“ řekla.

„Ano, viďte, že jo. Víte, když jsem byla v tom domově — takový hloupý jméno to mělo, ‚Sluneční domov štěstí pro starý‘, nějak tak tomu říkali, rok a čtvrt jsem si tam pobyla, pak jsem to nemohla dýl vydržet, byla tam taková vošklivá čeládka, pořád mleli dokola, že nemůžete mít u sebe nic ze svých věcí. Víte, jako že všecinko musí patřit tomu Domovu. Neříkám, jako že to tam nebylo pohodlný, ale mám ráda kolem sebe svoje věci, víte. Svý vobrázky a nábytek. A pak se tam najednou vobjevila taková milá paní, ta přišla z výboru ňáký společnosti nebo co, a ta povídala, že je jiné místo, kde mají lidi svý vlastní domky a že si tam můžete vzít s sebou, co jen chcete. A je tady s náma pořád taková milá pomocnice, a ta chodí každej den, aby se podívala, esli sem v pořádku. Ach, mám tady náramný pohodlíčko, vopravdu, velký pohodlí. Všecko sou tady mý věci.“

„Odevšad něco,“ řekla paní Oliverová, když se porozhlédla.

„Jó, tenhle stůl — ten mosaznej — ten je vod kapitána Wilsona, poslal mi ho vodněkuď ze Singapuru nebo tak. A tu mosaz z Benáresu taky. Ta je hezká, viďte? To je legrační věc na tom popelníku, viďte? Je to egyptské, víte. Je to skarab či co. Možná to znáte. Zní to jako nějaká svědivá choroba, ale kdepak. Ne, je to brouk a je to udělaný z nějakýho kamene. Říkají tomu drahej kámen. Jasně modrej. Nějak lízly — lapič — lízly lapil nebo tak.“

„Lapis lazuli,“ řekla paní Oliverová.

„To je vono. Právě to. Byl to ten můj archeologickej kluk, kterej vodjel na vykopávky. Ten mi to poslal.“

„To všechno je vaše krásná minulost,“ řekla paní Oliverová.

„Jó, všichni to byli mí kluci a děvčata. Někteří z nich jako mimina, některý sem dostala, dyž jim byl měsíc, a tyhle zasejc starší. Některý, když sem odešla do Indie a v tý do…