Zkouška neviny

Desátá kapitola

„Jsem přesvědčen, pane Marshalle, že uznáváte moje důvody, pro něž jsem vás pozval na tuto schůzku.“

„Ano, ovšem,“ řekl pan Marshall. „Buďte si jist, pane Argyle, kdybyste ji vy nenavrhl, přišel bych sám a požádal o ni. Oznámení se dnes objevilo ve všech ranních novinách a není pochyby, že se tisk začne o případ ještě více zajímat.“

„Někteří novináři nám už volali a žádali o rozhovor,“ poznamenala Mary Durrantová.

„Nu právě, podle mého se to jedině dalo čekat. Radil bych vám, abyste zaujali stanovisko, že k tomu nemáte co říci. Máte přirozeně radost a jste vděčni, ale raději o tom nebudete hovořit.“

„Vrchní inspektor Huish, který byl tehdy případem pověřen, požádal, aby mohl zítra dopoledne přijít a pohovořit si s námi,“ poznamenal Leo.

„Ano. Ano, obávám se, že případ bude muset být částečně obnoven, ačkoliv si opravdu nedovedu představit, jak by mohla policie dojít k nějakému určitému závěru. Minula přece už dvě léta, a jestliže si lidé tehdy mohli na něco vzpomenout — mám na mysli lidi z vesnice — teď už to bude zapomenuto. Je to samozřejmě velká škoda, ale co se dá dělat.“

„Podle všeho je to zcela jasná záležitost,“ připojila se k hovoru Mary Durrantová. „Před zloději byl dům bezpečně zavřen. Přišel-li však někdo za maminkou s nějakým naléhavým problémem a tvářil se jako přítel, nebo se s ní dokonce dobře znal, jsem přesvědčena, že takového člověka by dovnitř pustila. Tady tatínek slyšel po sedmé hodině zvonek.“

Marshall obrátil tázavě k Leovi hlavu.

„Ano, myslím, že jsem tak vypovídal,“ odpověděl Leo. „Teď už si samozřejmě nemohu jasně vzpomenout, ale tehdy jsem měl dojem, že slyším zvonek. Byl jsem připraven jít dolů, ale vtom ke mně dolehl zvuk otvíraných a zavíraných dveří. Hlasy slyšet nebylo a je vyloučeno, aby se někdo násilně domáhal vstupu nebo se choval nepřístojně. Asi bych to byl zaslechl.“

„Bohužel, víme ze zkušenosti, že je mnoho podvodníků, kteří získávají vstup do domů věrohodným vyprávěním o nouzi, a pak, až se dostanou dovnitř, mají v úmyslu přepadnout domácího a zmizet s penězi. Ano, musíme zřejmě předpokládat, že se to tak opravdu stalo.“

Mluvil přesvědčivě. Přitom se rozhlížel po malém shromáždění, pečlivě je pozoroval a každého si zaznamenával do své puntičkářské paměti. Hezkou Mary Durrantovou, ženu bez přílišné představivosti, klidnou, mírně povznesenou, zřejmě sebejistou, a za ní na pojízdném křesle jejího manžela. Inteligentní chlapík ten Filip Durrant, pomyslel si Marshall. Mohl toho hodně vykonat a přivést to daleko, jen kdyby neměl — jak se říká — tak špatný nos ve všech obchodních podnikáních. Marshalla napadlo, že to vše nebere tak klidně jako jeho manželka. Jeho oči hleděly ostražitě a hloubavě. Asi chápal lépe než kdokoliv jiný důsledky celé záležitosti. Je však možné, že třeba Mary Durrantová nebyla tak klidná, jak vypadala. Už jako dívka dovedla vždy skrývat své city, natož teď, jako dospělá žena.

Vtom se Filip Durrant lehce pohnul v křesle a své bystré inteligentní oči upřel s jemným úsměškem na právníka. Mary prudce otočila hlavu. Pohled, plný zbožňování, kterým se zadívala na manžela, advokáta téměř ohromil. Samozřejmě věděl, že Mary Durrantová je oddanou manželkou, ale vždy ji pokládal za klidné, nevýbojné stvoření, bez vášně, bez velké náklonnosti nebo nelibosti, proto ho to náhlé odhalení překvapilo. Takový měla tedy vztah k tomuto člověku? A pokud se týkalo Filipa Durranta, nevypadal spokojeně. Má strach z budoucnosti, pomyslel si Marshall. Nu, mohl by mít!

Naproti právníkovi seděl Micky. Mladý, hezký, zatrpklý. Proč tak zahořkl, napadlo Marshalla jen tak mimochodem. Neudělalo se vždy pro něho vše? Proč se musel tvářit jako někdo, kdo byl stále proti celému světu? Vedle něho seděla Tina, vypadající spíše jako malá, elegantní černá kočka. Velmi tmavá, s jemným hlasem, velkýma temnýma očima a ladnými pohyby. Byla klidná, nebo se za klidem skrývala vznětlivost? Marshall toho věděl o Tině velmi málo. Přijala místo knihovnice v okresní knihovně, které jí navrhla paní Argylová. Měla v Redmynu byt a jezdila domů na soboty a neděle. Zřejmě poddajný a spokojený člen rodiny. Ale člověk nikdy neví. Každopádně se jí to netýkalo, nebo nemělo by. Toho večera zde nebyla, i když ve skutečnosti je Redmyn vzdálen pouhých dvacet pět mil odtud. Přesto se to asi opravdu Tiny a Mickyho netýkalo.

Marshall zavadil rychle pohledem o Kirsten Lindstromovou, která ho už chvíli pozorovala. V jejím chování si povšiml určité bojovnosti. Dejme tomu, napadlo ho, že to byla ona, která se rozzuřila a napadla svoji zaměstnavatelku. Opravdu by ho to nepřekvapilo. Ve skutečnosti člověka už nic nepřekvapuje, když je řadu let u soudu. V moderní hantýrce měli pro takové typy výraz „ušlápnutá stará panna“. Závistivá, žárlivá, vždy všemi sužovaná vychovatelka. Ano, ta slova ji vystihovala. A jak by se vše na ni hodilo, pomyslel si poněkud nevhodně pan Marshall. Opravdu, velmi by se to hodilo. Cizinka — nikdo z rodiny. Byla by však Kirsten Lindstromová úmyslně falešně obvinila Jacka, kdyby slyšela hádku, a využila tak příležitosti? Tomu už šlo hůře uvěřit, protože Kirsten Lindstromová Jacka zbožňovala. Vždy přece měla děti ráda. Ne, tomu by o ní uvěřit nemohl. Škoda, protože — ale nebylo by správné, aby nechal své myšlenky unášet tímto směrem.

Jeho pohled přešel na Lea Argyla a Gwendu Vaughanovou. Dosud neoznámili své zasnoubení. Rozumné rozhodnutí. Sám jim to ostatně v dopise naznačil. Je více než pravděpodobné, že se jejich vztah stal místním veřejným tajemstvím a policii jistě neušel. Vždyť tohle mohlo být pro ně pravým vyřešením. Takových podobných případů bylo! Manžel, manželka a jiná žena. V tomto případě však Marshall nemohl uvěřit, že by Leo Argyle napadl svou paní. Vždyť znal Lea Argyla řadu let a měl o něm to nejvyšší mínění. Intelektuál, člověk s vroucím …