Zkouška neviny

Třináctá kapitola

Vrchní policejní inspektor Huish se klidně a zdvořile rozhlédl po přítomných. Když promluvil, jeho hlas zněl přesvědčivě a omluvně.

„Vím, je to asi pro vás všechny velmi bolestivé, že se tím vším musíme zabývat znovu. Ale opravdu nám v této záležitosti nic jiného nezbývá. Předpokládám, že jste si všimli oznámení? Bylo ve všech ranních novinách.“

„Dostal milost,“ poznamenal trpce Leo.

„Frazeologie se lidí vždy nemile dotýká,“ uznával Huish. „Je to anachronismus jako mnohé v právní terminologii. Ale význam je zcela jasný.“

„To znamená, že jste se asi zmýlili,“ neodpustil si Leo výtku.

„Ano,“ přiznal prostě Huish. „Zmýlili jsme se.“ Po chvíli dodal: „A samozřejmě — bez svědectví doktora Calgaryho jsme se tomu opravdu nemohli vyhnout.“

„Můj syn vám při zatčení vypověděl, že byl toho večera svezen autem,“ namítl Leo odměřeně.

„Ano. Říkal nám to. A dělali jsme, co jsme mohli, abychom si to ověřili — ale nedopátrali jsme se jakéhokoliv potvrzení jeho výpovědi. Zcela chápu, pane Argyle, že musíte být touto záležitostí neobyčejně rozhořčen. Nevymlouvám se a neomlouvám se. Povinností nás, policejních úředníků, je shromažďování důkazů. Ty se předávají státnímu zástupci a on rozhoduje, zda jde o soudní případ. Zde rozhodl kladně. Je-li to možné, prosil bych vás, abyste nemysleli na svou roztrpčenost a znovu si přesně ověřili fakta a časové údaje.“

„Co to má teď za smysl?“ ozvala se ostře Hester. „Ať to udělal kdokoliv, je na míle daleko a nikdy ho nenajdete.“

Vrchní policejní inspektor se k ní obrátil.

„Možné to je — ale také nemusí,“ pronesl laskavě. „Byla byste překvapena, jak chytíme toho pravého — někdy po mnoha letech. To dělá trpělivost. Být trpělivý a nikdy se nevzdat.“

Hester odvrátila hlavu. Gwendu zamrazilo, jako by ji ovanul studený vítr. Její živá představivost vycítila v klidných slovech hrozbu.

„Teď, když dovolíte,“ Huish vyčkávavě pohlédl na Lea, „začneme s vámi, pane Argyle!“

„Co chcete přesně vědět? Musíte mít moji původní výpověď. Pravděpodobně nebudu již tak přesný. Přesný čas lehce vyklouzne člověku z paměti.“

„Ach, to chápu. Ale je tu vždy možnost, že může vyjít najevo nějaká nepatrná okolnost, cosi — co tehdy bylo přehlédnuto.“

„Není dokonce možné,“ zeptal se Filip, „že s odstupem let vidí člověk věci v jiném světle?“

„Ano, je to možné,“ Huish se obrátil k Filipovi a se zájmem se na něho podíval. „Inteligentní chlapík,“ pomyslel si. „Rád bych věděl, jaký má na to svůj vlastní názor…“

„Tak, pane Argyle, prošel byste laskavě se mnou sled tehdejších událostí? Tedy — posvačili jste?“

„Ano. Svačina se podávala v jídelně jako obvykle v pět hodin. Sešli jsme se tam všichni kromě pana a paní Durrantových. Paní Durrantová si odnesla svačinu pro sebe a manžela do jejich obývacího pokoje.“

„Byl jsem na tom tehdy dokonce ještě hůře než dnes,“ podotkl Filip. „Zrovna jsem se vrátil z nemocnice.“

„Ano, správně.“ Huish se obrátil k Leovi.

„Kdo všechno z vás tedy svačil v jídelně?“

„Moje žena a já, Hester, slečna Vaughanová a slečna Lindstromová.“

„A pak? — Povězte mi to tak, jak si to pamatujete vy.“

„Po svačině jsem se vrátil se slečnou Vaughanovou sem. Revidovali jsme jednu kapitolu mé knihy o středověkém hospodářství. Manželka odešla do svého obývacího pokoje, který je v přízemí a sloužil současně za její pracovnu. Jak víte, nikdy nezahálela. Prohlížela si nějaké plány na nové dětské hřiště, jež měla v úmyslu darovat zdejší obecní radě.“

„Slyšel jste příchod vašeho syna Jacka?“

„Ne. Totiž nevěděl jsem, že to byl on. Slyšel jsem…, oba jsme slyšeli zvonek u domovních dveří, ale nevěděli jsme, kdo je to.“

„Kdo jste myslel, že to je, pane Argyle?“ To Lea trochu pobavilo.

„Byl jsem tehdy v patnáctém století, a nikoliv ve dvacátém. Vůbec jsem o tom neuvažoval. Mohl to být kdokoliv nebo cokoliv. Moje paní, slečna Lindstromová i Hester nebo některá z našich denních pomocnic bývaly vždy dole. Nikdo,“ řekl prostě, „by nečekal, že bych šel otevřít já.“

„A potom?“

„Nic. Až o hodně později přišla moje paní.“

„Za jak dlouho?“

Leo se zamračil.

„Teď už to opravdu nedovedu odhadnout. Musel jsem vám to přece říci už tehdy. Za půl hodiny — ne, za víc — snad za tři čtvrtě.“

„Skončili jsme se svačinou něco po půl šesté,“ přispěchala Gwenda na pomoc. „Myslím, že bylo asi za pět minut tři čtvrtě na sedm, když přišla do knihovny paní Argylová.“

„O čem mluvila?“

Leo vzdychl. Hovořil s nechutí.

„To vše už tu tolikrát bylo. Řekla, že k ní právě přišel Jacko, protože se dostal do maléru. Choval se prudce a násilnicky a žádal peníze. Prohlásil, že ho zavřou, když je okamžitě nedostane. Ona mu je odmítla dát a potom si dělala starosti, zda jednala správně.“

„Pane Argyle, smím se vás na něco zeptat? Když hoch požadoval peníze, proč nezavolala vaše paní vás? Proč vám to až potom jen oznámila? Nebylo to divné?“

„Ne, nebylo.“

„Podle mne by však takové jednání bylo nejpřirozenější. Neměli jste mezi sebou nedorozumění?“

„Ach, ne. Dělávala to tak, protože si zvykla obyčejně rozhodovat ve všem sama. Často se radívala se mnou předem a ptala se na můj názor, o svých rozhodnutích však se mnou obvykle hovořila až potom. Právě v této záležitosti — o problému s Jackem — jsme spolu hovořívali velmi vážně a přemýšleli, co bude nejlépe pro něho udělat. Nikdo z nás obou neměl v jednání s hochem úspěch. Zaplatila několikrát značné částky peněz, aby ho zachránila od důsledků jeho činů. Tehdy jsme se rozhodli, že pro příště bude pro Jacka nejlepší, když dostane tvrdou lekci.“

„Ale přesto ji to rozčililo.“

„Ano — rozčililo. Kdyby nebyl tak prudký a nevyhrazoval, jsem přesvědčen, že by to nevydržela a zase mu pomohla, ale jeho ošklivé vystupování ji v rozhodnutí jen utvrdilo.“

„Odešel potom Jack z domu?“

„Ano.“

„Víte to sám, nebo vám to řekla paní Argylová?“

„Ona mi to řekla. Dodala, že odešel s klením a vyhrožoval, že se vrátí. Udělá prý lépe, prohlásil, když bude mít pro něho připraveny nějaké peníze v hotovosti.“

„Znepokojilo vás — prosím, to je důležité — znepokoji…