Zkouška neviny

Sedmá kapitola

Doktor MacMaster byl starý muž s huňatým obočím, bystrýma šedýma očima a bojovnou bradou. Seděl pohodlně ve své ošumělé lenošce a pozorně si prohlížel návštěvníka. Shledal, že se mu na první pohled zamlouvá.

Také on se Calgarymu líbil. Připadalo mu, že téměř poprvé od svého návratu do Anglie mluví s někým, kdo dovede chápat jeho pocity a stanovisko.

„Je to od vás velmi laskavé, že jste mne přijal, doktore MacMastere.“

„Ale vůbec ne,“ odpověděl doktor. „Od té doby, co jsem zanechal praxe, se k smrti nudím. Moji mladí kolegové mi říkají, že zde musím sedět jako panák a dávat pozor na své přetažené srdce, ale to pro mne není. Opravdu ne. Poslouchám ty žvásty v rádiu a občas mne hospodyně přesvědčí, abych se díval na blikání v televizi. Měl jsem vždy hodně práce, celý život jsem strávil v poklusu. Nedovedu se klidně smířit s tím, že teď jen nehybně sedím. A čtení mi unavuje zrak. Tak se neomlouvejte, že mne zdržujete.“

„Abyste mi rozuměl, musím vám předně vysvětlit, proč se stále o to vše starám. Celkem vzato jsem přesvědčen, že jsem udělal, co bylo mou povinností. Vypověděl jsem všechno a chlapce ospravedlnil. Pak by bylo jedině moudré a správné, kdybych odešel a pokusil se na vše zapomenout. Nu? Nemám pravdu?“

„Přijde na to,“ odpověděl MacMaster. „Trápí vás něco?“ zeptal se po chvilce odmlčení.

„Ano,“ přisvědčil Calgary. „Všechno mne trápí. Pochopte, moje zpráva nebyla přijata tak, jak jsem očekával.“

„Ach tak,“ protáhl obličej doktor MacMaster, „na tom není nic divného. To se stává denně. V duchu si vše předem představujeme, nezáleží na tom, oč jde, třebas o poradu s jiným lékařem, nabídku k sňatku mladé dámě nebo rozhovor s vlastním synem, než se vrátí zpět do školy — a když k tomu dojde, nikdy to nedopadne tak, jak předpokládáte. Vymyslel jste si to, rozumíte; na vše, co hodláte říci, jste si obvykle vykonstruoval odpověď. To je samozřejmě to, co vás pokaždé překvapí. Odpovědi nejsou nikdy takové, jaké si myslíte, že budou. A tohle vás snad rozčililo?“

„Ano,“ přikývl Calgary.

„Co jste vlastně čekal? Čekal jste, že se na vás všichni sesypou?“

„Čekal jsem,“ — chvíli uvažoval — „nadávky? Snad. Rozmrzelost? Pravděpodobně. Ale také vděčnost.“

MacMaster zabručel. „A oni nejsou vděčni a také je chlapcův osud tak nemrzí, jak jste si představoval.“

„Něco takového,“ přiznal Calgary. „To je proto, že jste neznal okolnosti, než jste tam šel. Proč jste vlastně přišel za mnou?“

„Protože bych chtěl vědět více o rodině. Znám jen všeobecná fakta. Velmi jemná, nesobecká žena, která se všemožně stará o své adoptované děti, pracuje v zájmu veřejného blaha — zkrátka ušlechtilý člověk. Na druhé straně je takzvané problematické dítě — dítě, s kterým to jde z kopce. Mladý provinilec. To je vše, co vím. Nic jiného nevím. Nevím nic o samotné paní Argylové.“

„Máte zcela pravdu,“ řekl MacMaster. „Dotýkáte se něčeho, co je důležité. Zamyslíte-li se nad tím, pochopíte, že to je vždy ona zajímavá část každé vraždy. Jaká byla zavražděná osoba. Každý má vždy naspěch s vyšetřováním vrahova intelektu. Pravděpodobně se domníváte, že paní Argylová byla taková žena, která neměla být zavražděna.“

„Takový pocit měl jistě každý.“

„Z mravního hlediska máte zcela pravdu. Ale víte,“ —MacMaster si zamnul nos — „nejsou to Číňané, kteří zastávají názor, že dobročinnost je spíše hříchem než ctností? Víte, něco na tom je. Dobročinnost ledacos s lidmi udělá. Utáhne jim smyčku. Všichni víme, jaká je lidská povaha. Uděláte někomu něco dobrého a jste mu přátelsky nakloněn. Máte ho rád. Ale je vám také přátelsky nakloněn ten, kterému jste něco dobrého udělal? Má vás opravdu rád? Měl by, samozřejmě, ale má?

Nu,“ pokračoval doktor po chvíli mlčení. „A jsme u toho. Paní Argylová byla, jak asi řeknete, obdivuhodnou matkou. Ale svou péči zcela nepochybně přeháněla. Ať už to bylo vědomé, nebo ne.“

„To nebyly její vlastní děti,“ poznamenal Calgary.

„Ne,“ potvrdil MacMaster. „Domnívám se, že právě s tím celá ta potíž začala. Podívejte se jen na kteroukoliv obyčejnou kočičí mámu. Má svoje koťata, vášnivě je chrání a poškrábe každého, kdo se k nim přiblíží. A pak, asi tak za týden, se zase začne vracet ke svému vlastnímu životu. Vyjde si ven, trochu si zaloví a od mláďat si odpočine. Stále je ještě chrání, když je někdo napadne, ale už není jimi plně zaujata. Trochu si s nimi pohraje, a začnou-li příliš dovádět, pustí se do nich a naplácá jim. Tak jim dá na srozuměnou, že chce mít chvíli pokoj. Vrací se do přirozeného stavu, rozumíte. A jak vyrůstají, stará se o ně čím dál méně a její myšlenky tím více putují k půvabným kocourům v sousedství. To byste mohl nazvat normálním příkladem samičího života. Znal jsem mnoho dívek a žen se silným mateřským pudem, které toužily po vdavkách, a — i když si to samy zcela neuvědomovaly — hlavně po mateřství. A když v manželství přijdou děti, jsou šťastné a uspokojené. Život se pro ně vrací do normálních poměrů. Dovedou se zajímat o své manžely, o místní události a klepy kolem sebe a samozřejmě — o své děti. Ale má to všechno svou míru. Mateřský pud, čistě ve fyzickém slova smyslu, je uspokojený.

Nu, u paní Argylové byl mateřský pud velmi silný, ale fyzické uspokojení z narození dítěte nikdy nepřišlo. A tak její utkvělá touha po mateřství neochabovala. Chtěla děti, hodně dětí. Nikdy jich nemohla mít dost. Celou svou duší, ve dne v noci, visela na těch dětech. Její manžel už pro ni nic neznamenal. Byl jen někým příjemným a ztrácejícím se v pozadí. Nic — všechno byly děti. Jejich strava, oblékání, hry a vše, co s nimi souviselo. Udělalo se pro ně ještě více. Jediné, co nedostaly, ale co potřebovaly, byla trocha prosté, blahodárné nedbalosti. Nevystrčila je jen na zahradu, aby si hrály jako všechny obyčejné děti na venkově. Kdepak! Ty musely mít všechny možné tretky; něco umělého na šplhání, kameny k přecházení potoka, domeček mezi stromy a z navezeného písku malou pláž na řece. Stravu také neměly obyčejnou. Pro tyto děti se pasírovala zelenina skoro až do pěti let, steriliz…