Tajemný protivník

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Tommyho další dobrodružství

Ze tmy přerušované jen pulzujícími ohnivými žihadly Tommy pomalu vyprošťoval své smysly zpátky k životu. Když konečně otevřel oči, neuvědomoval si nic než strašlivou bolest ve spáncích. Nejasně si uvědomoval neznámé prostředí. Kde to je? Co se stalo? Ochable mrknul. Tohle není jeho pokoj v Ritzu. A co to má s hlavou?

„Kruci!“ řekl Tommy a pokusil se posadit. Už se rozpomněl. Byl v tom zlověstném domě v Soho. Zasténal a padl zpátky. Pootevřenými víčky opatrně zkoumal okolí.

„Probírá se,“ řekl hlas hodně blízko u jeho ucha. Okamžitě poznal, že patří onomu vousatému a výkonnému Němci, a dal si záležet, aby se ani nehnul. Cítil, že by byla škoda probrat se příliš rychle; a ostatně, dokud ta bolest v jeho hlavě aspoň trochu neotupí, nebyl naprosto schopen rozumně uvažovat. Bolestně se pokoušel přijít na to, co se stalo. Když poslouchal, někdo se zřejmě musel připlížit za něj a srazit ho ranou do hlavy. Věděli teď, že je Tommy špeh, a se vší pravděpodobností s ním udělají krátký konec. Rozhodně byl v nezáviděníhodné situaci. Nikdo nevěděl, kde je, takže nemohl čekat žádnou pomoc zvenčí, a bude se muset spolehnout výhradně na vlastní vynalézavost.

„Tak do toho,“ zabručel Tommy pro sebe, a opakoval svou předchozí poznámku.

„Kruci!“ podotkl a tentokrát se mu podařilo posadit.

Za minutku už k němu přistoupil Němec a přiložil mu ke rtům sklenici s krátkým příkazem: „Pijte.“ Tommy poslechl. Nápoj byl tak silný, že se zakuckal, ale báječně mu pročistil hlavu.

Ležel na pohovce v oné místnosti, kde se konala schůzka. Z jedné strany měl Němce, z druhé dveřníka se zločineckou tváří, který ho pouštěl dovnitř. Ostatní stáli ve skupince o kousek dál. Tommy ale postrádal jednu tvář. Muž známý jako Číslo jedna už v této společnosti nebyl.

„Je vám líp?“ zeptal se Němec, když si bral prázdnou sklenici.

„Ano, díky,“ odpověděl Tommy vesele.

„Můj mladý příteli, máte štěstí, že máte tak tvrdou lebku. Náš dobrý Conrad vás vzal pořádně.“ Hlavou ukázal na zločineckého dveřníka.

Ten se zašklebil.

Tommy s námahou pootočil hlavu.

„Aha,“ řekl, „tak to vy jste Conrad, co? Myslím, že ta moje tvrdá lebka je štěstí i pro vás. Když tak na vás koukám, připadá mi skoro škoda, že jsem vám pomohl uklouznout katovi.“

Muž zavrčel a vousáč tiše podotkl:

„Něco takového mu nehrozilo.“

„Jak je libo,“ odpověděl Tommy. „Já vím, že je teď v módě pomlouvat policii. Ale já sám v ně dost věřím.“

Choval se dokonale uvolněně. Tommy Beresford patřil k těm mladým Angličanům, kteří se nevyznačují žádnými zvláštními intelektuálními schopnostmi, ale umějí si nejlépe poradit, když se dostanou do úzkých. Jejich přirozený ostych a opatrnost z nich v takové chvíli sklouzne jako rukavice. Tommy si naprosto přesně uvědomoval, že jeho jediná šance na záchranu spočívá ve vlastní vynalézavosti, a pod slupkou lhostejného chování mu mozek horečně pracoval.

Do konverzace se chladným tónem vložil Němec:

„Chcete něco říct, než vás popravíme jako špeha?“

„Spoustu věcí,“ prohlásil Tommy se stejnou samozřejmostí jako předtím.

„Chcete snad popřít, že jste poslouchal za těmi dveřmi?“

„To ne. Musím se velice omluvit – ale váš rozhovor byl tak zajímavý, že překonal i moje zábrany.“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

„To tady starý dobrý Conrad.“ Tommy se na něj pohrdavě usmál. „Sloužil vám jistě věrně a já to nerad říkám, ale měl by jít do penze. Určitě byste si měli pořídit lepšího hlídače.“

Conrad bezmocně zavrčel a když se k němu vousáč prudce otočil, prohlásil uraženě:

„Řekl heslo. Jak jsem to měl vědět?“

„Ano,“ přidal se Tommy. „Jak to měl vědět? Toho chudáka neobviňujte. Jeho ukvapené jednání mi poskytlo potěšení poznat vás všechny tváří v tvář.“

Měl pocit, že jeho slova vyvolala ve skupince určitý neklid, ale ostražitý Němec ho ztišil gestem ruky.

„Mrtví nemluví,“ prohlásil klidně.

„Jenže,“ namítl Tommy, „já ještě nejsem mrtvý!“

„Brzo budete, mladý příteli,“ řekl Němec.

Ostatní souhlasně zamručeli.

Tommymu se rychleji rozbušilo srdce, ale jeho lhostejně zdvořilý tón se nezměnil.

„Myslím, že ne,“ prohlásil pevně. „Měl bych značné námitky proti umírání.“

Podle výrazu na tváři svého věznitele poznal, že je vyvedl z míry.

„A můžete nám uvést nějaký důvod, proč bychom vás neměli popravit?“ zeptal se Němec.

„Několik,“ odpověděl Tommy. „Podívejte se, kladli jste mi spoustu otázek. Tak teď pro změnu položím jednu já vám. Proč jste mě nezabili okamžitě, dřív než jsem nabyl vědomí?“

Němec zaváhal a Tommy hned využil svou výhodu.

„Protože jste nevěděli, kolik toho vím – a odkud jsem se to dozvěděl. Když mě zabijete teď, tak se to nedozvíte.“

Ale Borise v té chvíli přemohly emoce. Pobíhal kolem a mával rukama.

„Ty ďáble slídilská,“ zařval. „Uděláme s tebou krátký proces. Zabte ho! Zabte ho!“

Ozval se souhlasný řev.

„Slyšíte?“ obrátil se Němec k Tommymu. „Co na to řeknete?“

„Co řeknu?“ Tommy pokrčil rameny. „Jsou to blázni. Ať položí sami sobě několik otázek. Jak jsem se sem vůbec dostal? Vzpomeňte si, co říkal starý dobrý Conrad – s vaším vlastním heslem. Jak jsem k němu přišel? Nepředpokládáte snad, že jsem prostě vyšel po těch schodech jen tak a plácnul to první, co mi slina přinesla na jazyk?“

Poslední slova Tommyho obzvlášť potěšila. Jediné, čeho litoval, bylo, že tu není Pentlička, aby ho náležitě ocenila.

„To je pravda,“ prohlásil zničehonic onen dělník. „Soudruzi, někdo nás zradil!“

Ozvalo se zlověstné mumlání. Tommy se na ně povzbudivě usmál.

„To je lepší. Jak můžete chtít v čemkoli uspět, když nebudete používat mozek?“

„Vy nám řeknete, kdo nás zradil,“ prohlásil Němec. „Ale to vás nezachrání – kdepak! Řeknete nám všechno, co víte. Tady Boris zná moc hezké způsoby, jak lidi přimět křeči!“

„Pche!“ řekl Tommy pohrdlivě, i když bojoval s velice nepříjemným pocitem okolo žaludku. „Nebudete mě ani mučit, ani mě nezabijete.“

„A proč ne?“ ptal se Boris.

„Protože byste si zabili slepici, která snáší zlatá vejce,“ odpověděl Tommy tiše.

Okamžik bylo ticho. Vypadalo to, že To…