Tragédie o třech dějstvích

Třetí jednání
Objev

1. kapitola
Paní Babbingtonová

Paní Babbingtonová se přestěhovala do malého rybářského domku nedaleko přístavu. Očekávala svou sestru, která se měla za půl roku vrátit z Japonska. Nedělala žádné plány do budoucna, dokud sestra nepřijede. Domek byl náhodou volný a tak si ho na půl roku pronajala. Náhlá ztráta ji uvedla v takový zmatek, že se nedokázala z Loomouthu odstěhovat. Stephen Babbington byl na loomouthské faře sedmnáct let. Bylo to celkem vzato sedmnáct klidných a šťastných let přes zármutek, který jim způsobila smrt jejich syna Robina. Ze zbývajících dětí byl Edward na Srí Lance, Lloyd v Jižní Africe a Stephen byl třetím důstojníkem na lodi Angolia. Psali často a s láskou, ale nemohli matce nabídnout ani domov, ani společnost.

Margaret Babbingtonová se cítila velmi osamělá...

Ne že by si dopřávala čas k přemýšlení. Byla dosud činná ve farnosti – nový farář nebyl ženatý, a hodně času věnovala práci na maličké zahrádce před domkem. Květiny byly částí jejího života.

Jednou odpoledne takhle pracovala na záhonku, když uslyšela cvaknout kliku u branky. Zvedla hlavu a uviděla sira Charlese a Egg Lytton Goreovou.

Margaret nijak nepřekvapilo, že vidí Egg. Věděla, že Egg a její matka se mají brzo vrátit. Ale překvapilo ji, že vidí sira Charlese. Tvrdilo se, že odjel z Loomouthu nadobro. V novinách otiskli zprávy převzaté z jiných listů o jeho pobytu v jižní Francii. Na zahradě Vraního hnízda visela tabulka NA PRODEJ. Nikdo nečekal, že se sir Charles vrátí. A přece se vrátil.

Paní Babbingtonová setřásla pocuchané vlasy z rozpáleného čela a hleděla kajícně na své ruce zamazané od hlíny.

„Nemůžu vám ani podat ruku,“ řekla. „Měla bych, to se ví, pracovat v rukavicích. Někdy si je beru, ale vždycky je dříve nebo později odhodím. Člověk má v holých rukou mnohem lepší cit.“

Zavedla je do domu. S kretonovými závěsy a potahy vypadal maličký salónek útulně. Byly tu fotografie a vázy s chryzantémami.

„To je ale velké překvapení, že vás vidím, sire Charlesi. Myslela jsem, si, že jste opustil Vraní hnízdo navždy.“

„Taky jsem si to myslel,“ řekl upřímně. „Ale někdy je osud na nás příliš silný, paní Babbingtonová.“

Paní Babbingtonová na to neodpověděla. Obrátila se k Egg, ale dívka jí vzala otázku ze rtů.

„Podívejte, paní Babbingtonová, tohle není jen obyčejná návštěva. Sir Charles a já vám musíme říct něco velmi vážného. Jenže – jenže – bych vás nerada rozrušila.“

Paní Babbingtonová pohlédla z dívky na sira Charlese. Tvář jí trochu zešedla a napjala se.

„Nejdřív bych se vás rád zeptal, jestli jste dostala nějaké sdělení z ministerstva vnitra?“ řekl sir Charles.

Paní Babbingtonová sklonila hlavu.

„Rozumím – takže tím je pro nás snadnější povědět vám, co jsme chtěli.“

„Kvůli tomu jste tedy přišli – kvůli příkazu k exhumaci?“

„Ano. Je to – musí to být pro vás – jistě velmi bolestné.“

Účast v jeho hlase na ni zapůsobila.

„Možná že mi to tolik nevadí, jak si myslíte. Pro některé lidi představa exhumace je strašná – pro mě ne. Můj drahý manžel je jinde – odpočívá v pokoji – tam, kde ho nikdo nemůže rušit. To mi nevadí. Mě děsí pomyšlení – strašné pomyšlení, že Stephen nezemřel přirozenou smrtí. Připadá mi to nemožné – naprosto nemožné.“

„Asi vám to tak připadat musí. Mně – nám to nejdřív taky tak připadalo.“

„Co myslíte tím nejdřív, sire Charlesi?“

„Podezření mi šlehlo hlavou hned ten večer, co váš manžel zemřel, paní Babbingtonová. Ale jako vám, zdálo se mi tak nemožné, že jsem ho nedbal.“

„Já si to taky myslela,“ přisvědčila Egg.

„Vy taky?“ Paní Babbingtonová se na ni udiveně podívala. „Vy jste si mysleli, že Stephena mohl někdo zabít?“

Nevěřícnost v jejím hlase byla tak veliká, že ani jeden, ani druhý dobře nevěděli, jak pokračovat. Konečně se sir Charles ujal slova.

„Jak, paní Babbingtonová, víte, odjel jsem do ciziny. Když jsem byl v jižní Francii, dočetl jsem se v novinách o smrti svého přítele Bartholomewa Strange. Zemřel téměř za přesně stejných okolností. Dostal jsem také dopis od slečny Lytton Goreové.“

Egg přikývla.

„Já jsem v tu dobu byla u něj. Bylo to přesně stejné – přesně, paní Babbingtonová. Vypil trochu portského a tvář se mu změnila, a – a – bylo to přesně stejné. Dvě tři minuty nato zemřel.“

Paní Babbingtonová potřásla pomalu hlavou.

„Nerozumím tomu. Stephen!  Sir Bartholomew  –  takový laskavý schopný lékař. Kdo by mohl chtít někomu z nich ublížit? To musí být omyl.“

„Nezapomeňte, že u sira Bartholomewa byla otrava prokázána,“ řekl sir Charles.

„Pak to musel udělat nějaký šílenec.“ Sir Charles pokračoval:

„Chci tomu přijít na kloub, paní Babbingtonová. Chci zjistit pravdu. A mám pocit, že nesmíme ztrácet čas. Jakmile se zpráva o exhumaci jednou rozkřikne, vrah bude ve střehu. Chci ušetřit čas a předpokládám, jaký bude výsledek ohledání u vašeho manžela. Mám za to, že zemřel rovněž na otravu nikotinem. Tak především, věděla jste vy nebo váš manžel něco o použití čistého nikotinu?“

„Nikotinový roztok používám vždycky na postřik růží. Nevěděla jsem, že se pokládá za jedovatý.“

„Řekl bych, prostudoval jsem si tu věc včera večer, že v obou případech muselo být použito čistého alkaloidu. Otravy nikotinem jsou nanejvýš neobvyklé.“

Paní Babbingtonová zavrtěla hlavou.

„O otravě nikotinem opravdu nic nevím – až na to, že zarytí kuřáci můžou mít z toho následky.“

„Kouřil váš manžel?“

„Ano.“

„A teď mi povězte tohle, paní Babbingtonov…