Tragédie o třech dějstvích

2. kapitola
Neštěstí před večeří

Hlavním zájmem v životě pana Satterthwaita byli lidé.

Celkem vzato zajímal se víc o ženy než o muže. Na opravdového muže věděl toho pan Satterthwaite o ženách příliš mnoho. V jeho povaze byl i ženský rys, který mu dovoloval nahlédnout do ženské mysli. Po celý život se mu ženy svěřovaly, ale nikdy ho nebraly vážně. Někdy z toho cítil trochu hořkost. Měl pocit, že se vždycky dívá na hru z první rady, ale nikdy nevstoupí na jeviště, aby si taky zahrál. Ale je pravda, že role diváka mu vyhovovala.

Když toho večera seděl ve velkém pokoji vedoucím na terasu a zařízeném jednou moderní firmou tak dovedně, že se podobal přepychové moderní kajutě, zajímal ho především přesný odstín barvy na vlasy Cynthie Dacresové. Byl to úplně nový tón – přímo z Paříže, jak se domýšlel – působící zvláštním a atraktivním dojmem nazelenalého bronzu. Jak vypadala paní Dacresová doopravdy, nebylo možné říct. Byla to vysoká žena, jejíž postava dokonale odpovídala požadavkům současné chvíle. Krk a paže měly obvyklý odstín opálení pro venkov – zda byl získán přirozeně, nebo uměle se zase nedalo říct. Zelenavě bronzové vlasy byly upraveny v dovedný neobvyklý účes, jaký dokáže vykouzlit jen nejlepší londýnský kadeřník. Protrhané obočí, načerněné řasy, skvěle nalíčený obličej a ústa nakreslená rtěnkou do křivky, kterou rty, jejichž přirozená linie byla rovná, postrádaly, to všechno jako by ladilo s dokonalou večerní róbou neobvyklé tmavé modři, zdánlivě prostého střihu (což zdaleka nebyl ten případ) a ze zvláštního materiálu – z matné látky se skrytými lesky.

„Chytrá žena,“ řekl si pan Satterthwaite s uznáním. „Rád bych věděl, jaká je ve skutečnosti.“

Ale tentokrát myslel na to, co má paní Dacresová v hlavě, ne na sobě. Afektovaně protahovala slabiky, jak bylo právě v módě.

„Nešlo to, můj milý. Chci říct, že věci buď udělat jdou, nebo nejdou. Tohle nešlo. Bylo to prostě průhledné.“ To bylo právě nové slovo – všechno bylo ,průhledné'. Sir Charles energicky míchal koktajly a mluvil s Angelou Sutcliffovou, vysokou šedovlasou ženou s šelmovskými ústy a hezkýma očima. Dacres, zrzavý chlapík zarudlé pleti, s krátkým knírkem a trochu uhýbavýma očima, hovořil s Bartholomewem Strangem.

„Každý ví, co je starému Ladisbourneovi. Celá stáj to ví,“ mluvil pronikavým úsečným hlasem.

Vedle pana Satterthwaita seděla slečna Willsová, jejíž Jednosměrný provoz sklidil pochvalu jako jedna z nejvtipnějších a nejodvážnějších her, jaké Londýn za posledních několik let viděl. Slečna Willsová byla vysoká hubená blondýna s ustupující bradou a ošklivě naondulovanými vlasy. Na nose jí seděl skřipec. Šaty ze zeleného sifonu na ní zplihle visely. Měla pronikavý nekultivovaný hlas.

„Byla jsem v jižní Francii,“ vykládala. „Ale po pravdě řečeno, nijak se mi tam nelíbilo. Není tam vůbec přátelské ovzduší. Ale samozřejmě je to užitečné pro mou práci – abych viděla, jak to tam všechno vypadá, víte.“

Pan Satterthwaite si pomyslel: „Chudinka. Úspěch ji odřízl od jejího duševního domova – od nějakého penziónu v Bournemouthu, kde by byla opravdu ráda.“ Žasl nad rozdílem mezi napsaným dílem a jeho autorkou. Z toho kultivovaného tónu „muže znalého světa“, který Anthony Astor vkládal do svých her, bylo v slečně Willsové těžko hledat sebemenší jiskřičku. Pak si však všiml, že bledě modré oči za skřipcem jsou neobyčejně inteligentní. Právě si ho měřily odhadujícím pohledem, který ho trochu přiváděl do rozpaků. Jako by se ho slečna Willsová pečlivě učila nazpaměť.

Sir Charles právě naléval koktajly.

„Dovolte, abych vám přinesl koktajl,“ řekl pan Satterthwaite a vyskočil.

Slečna Willsová se zachichotala.

„To si dám líbit,“ řekla.

Dveře se otevřely a Templová ohlásila lady Mary Lytton Goreovou, pana a paní Babbingtonovy a slečnu Lytton Goreovou.

Pan Satterthwaite přinesl slečně Willsové koktajl a pak nenápadně odplul do blízkosti lady Mary Lytton Goreové. Jak už bylo předtím konstatováno, měl slabost pro tituly.

A nehledě na snobství potrpěl si na jemné dámy, a jemnou dámou lady Mary beze všech pochyb byla.

Když ovdověla, octla se v dost špatné finanční situaci a tak se s tříletým dítětem odstěhovala do Loomouthu a koupila si malý domek, kde s jednou oddanou služebnou od té doby žila pořád. Byla to vysoká štíhlá žena, která vypadala na víc než na svých pětapadesát let. Měla milou tvář s trochu plachým výrazem. Svou dceru velice milovala, ale byla z ní trochu vyděšená.

Hermion Lytton Goreová, z nějakých neznámých důvodů zvaná Egg, se matce málo podobala. Patřila k mnohem energičtějšímu ženskému typu. Jak pan Satterthwaite usoudil, neb…