Tragédie o třech dějstvích

6. kapitola
Týká se inkoustové skvrny

Pan Satterthwaite se překvapeně podíval na přítele.

„Skvrna od inkoustu? Co tím chcete říct, Cartwrighte?“

„Pamatujete se na ni?“

„Ano, pamatuji se, že tam inkoustová skvrna byla.“

„Pamatujete se, kde?“

„Tedy – přesně ne.“

„Blízko soklového obložení u krbu.“

„Jak si myslíte, že vznikla, Satterthwaite?“

Pan Satterthwaite chviličku uvažoval.

„Velká skvrna to nebyla,“ řekl nakonec. „Nemohla vzniknout od převrženého kalamáře. Řekl bych, že se vší pravděpodobností tam Ellis upustil plnicí pero – vzpomínáte si, že žádné pero v pokoji nebylo. (Ať vidí, že si všímám věcí zrovna jako on, pomyslel si pan Satterthwaite.) Takže se mi zdá jasné, že musel plnicí pero mít, jestli vůbec kdy psal – a není žádný důkaz, že psal.“

„Ale je, Satterthwaite. Ta inkoustová skvrna.“

„To nemusel psát,“ odsekl pan Satterthwaite. „Mohl pero jen upustit na zem.“

„Ale nebyla by tam skvrna, kdyby vršek nebyl odšroubován.“

„Máte asi pravdu,“ řekl pan Satterthwaite. „Ale nechápu, co je na tom divného.“

„Možná že na tom divného není nic,“ odpověděl sir Charles. „Ale nemůžu to říct, dokud se tam nevrátím a nepodívám se.“

Zahnuli k bráně. Za pár minut dojeli k domu a sir Charles si vymyslel, že ve sluhově pokoji zapomněl tužku, aby tak zmírnil zvědavost způsobenou jejich návratem.

„A teď,“ řekl sir Charles, když se obratně zbavil ochotné paní Leckieové a zavřel za sebou a Satterthwaitem dveře Ellisova pokoje, „a teď uvidíme, jestli ze sebe dělám nemožného blázna, nebo jestli na mém nápadu něco je.“

Panu Satterthwaitovi připadala první alternativa mnohem pravděpodobnější, ale byl příliš zdvořilý, aby to řekl. Posadil se na postel a díval se na svého společníka.

„Tady máme naši skvrnu,“ ukázal nohou sir Charles. „Zrovna u soklového obložení na druhé straně pokoje, než je psací stůl. Za jakých okolností by člověk upustil pero zrovna tady?“

„Pero můžete upustit všude,“ podotkl pan Satterthwaite.

„Samozřejmě, můžete s ním mrsknout přes pokoj,“ přisvědčil sir

Charles. „Ale člověk obyčejně s perem takhle nezachází. Já to ovšem nevím. Plnicí pero může pěkně zlobit. Vyschne a nechce psát, zrovna když to potřebujete. To je snad vysvětlení celé věci. Ellis dostal vztek, řekl: ,Zatracený pero,' a mrsknul s ním.“

„Je asi spousta vysvětlení,“ řekl pan Satterthwaite. „Mohl je prostě položit na krbovou římsu a pero se skutálelo.“

Sir Charles to zkoušel s tužkou. Nechal ji skutálet z krbové římsy. Tužka spadla na zem aspoň třicet centimetrů od skvrny a odkutálela se dovnitř k plynovému topení.

„Tak jaké máte vysvětlení?“ zeptal se pan Satterthwaite.

„Snažím se nějaké najít.“

Pan Satterthwaite ze svého místa na posteli sledoval náramně zábavné představení.

Sir Charles zkoušel pustit tužku z ruky, kráčeje směrem ke krbu. Pak zkoušel sedět na kraji postele a psát a pak tužku pustit. Aby tužka upadla na správné místo, musel stát nebo sedět přimáčknutý ke zdi v naprosto nepřesvědčivé pozici.

„To je nemožné,“ řekl nahlas sir Charles. Stál a pozoroval zeď, skvrnu a elegantní plynové topení.

„Kdyby pálil papíry,“ řekl zamyšleně. „Ale člověk nepálí papíry na plynu.“

Najednou vtáhl do sebe dech.

Minutu nato si pan Satterthwaite plně uvědomoval herecké umění sira Charlese.

Charles Cartwright se stal sluhou Ellisem. Seděl a psal u psacího stolu. Vypadal tajnůstkářsky, chvílemi pozvedal oči a nejistě jimi jezdil ze strany na stranu. Náhle jako by něco uslyšel – pan Satterthwaite mohl dokonce uhádnout, co to bylo – kroky na chodbě. Ten člověk měl špatné svědomí. Krokům připisoval určitý význam. Vyskočil, v jedné ruce papír, na nějž předtím psal, v druhé pero. Běžel ke krbu, s hlavou pootočenou, stále ve střehu – pln strachu naslouchal. Snažil se zastrčit papír pod plynové topení – potřeboval na to obě ruce a z netrpělivosti odhodil pero na zem. Tužka sira Charlese, „pero“ dramatické chvíle, dopadla přesně na inkoustovou skvrnu.

„Výborně,“ řekl pan Satterthwaite a ochotně zatleskal.

Herecký výkon byl tak dobrý, až v něm vzbudil dojem, že jedině takhle mohl Ellis jednat.

„Chápete?“ zeptal se sir Charles, který zase vklouzl do své vlastní osobnosti a mluvil v potlačovaném radostném vzrušení. „Kdyby ten člověk slyšel policii nebo si myslel, že to, co slyší, je policie, a musel schovat to, co psal – no tak, kde by to mohl schovat? V zásuvce ani pod matrací ne – kdyby policie prohledávala pokoj, hned by to našla. Neměl čas nadzvednout prkno v podlaze. Ne, jediná možnost byla za plynovým topením.“

„A teď se musíme podívat, jestli je tam opravdu něco schováno,“ řekl pan Satterthwaite.

„Správně. Samozřejmě byl to třeba falešný poplach, a on papíry zase vyndal. Ale musíme doufat.“

Sir Charles si sundal sako, vyhrnul rukávy košile, lehl si na zem a přiložil oko k štěrbině pod topením.

„Něco tam je,“ hlásil, „něco bílého. Jak bychom to vytáhli? Potřebujeme nějakou jehlici do dámského klobouku.“

„Ženy jehlice už nenosí,“ smutně řekl pan Satterthwaite. „Co takhle kapesní nůž?“

Ale kapesní nůž nebyl k ničemu.

Nakonec vyšel pan Satterthwaite ven a půjčil si od Beatrice pletací jehlici. Ačkoliv by byla Beatrice strašn…