Tragédie o třech dějstvích

5. kapitola
Útěk před dámou

Pan Satterthwaite si pomyslel: „Je v tom až po uši.“

Pocítil k hostiteli náhlý soucit. V dvaapadesáti letech se Charles Cartwright, veselý a bezstarostný dobyvatel ženských srdcí, zamiloval. A jak si sám uvědomoval, jeho láska musela skončit zklamáním. Mládí si hledá mládí.

„Dívky své city skrývají,“ pomyslel si pan Satterthwaite. „Egg svůj obdiv k siru Charlesovi staví na odiv. Nedělala by to, kdyby to myslela doopravdy. Mladý Manders bude ten pravý.“

Pan Satterthwaite byl ve svých domněnkách obvykle dost bystrý.

Byla tu však pravděpodobně ještě jedna věc, kterou nevzal v úvahu, protože si ji sám neuvědomoval. Přehnaná cena, kterou stáří přikládá mládí. Panu Satterthwaitovi, staršímu pánovi, skutečnost, že Egg by mohla dát přednost muži středních let před mladým, připadala přímo neuvěřitelná. Mládí bylo pro něj nejkouzelnějším darem. Utvrdil se ve své víře, když Egg po obědě zavolala a požádala o dovolení, aby směla s sebou přivést Olivera na „poradu“.

Byl to jistě hezký mládenec s hnědýma očima s těžkými víčky, který se pohyboval s lehkou elegancí. Zdálo se, že dovolil, aby ho přivedla – což dosvědčovalo Egginu energii, ale jeho celkový postoj byl lenivě skeptický.

„Nemůžete jí to vymluvit, pane?“ řekl siru Charlesovi. „Je tak energická z toho příšerně zdravého venkovského života, co vede. Víš, Egg, ty jsi opravdu ohavně zdravá. A máš dětinské záliby – zločin – senzaci – a všechny ty nesmysly.“

„Vy jste skeptik, Mandersi?“

„To jsem, pane. Ten milý upovídaný dědoušek. Myslet na něco jiného než na přirozené příčiny je nesmysl.“

„Máte asi pravdu,“ řekl sir Charles.

Pan Satterthwaite na něj vrhl rychlý pohled. Jakou roli hrál dnes večer Charles Cartwright? Bývalého mořského vlka ne – mezinárodního detektiva taky ne. Ne, byla to nějaká nová neznámá role.

Pan Satterthwaite se až lekl, když si uvědomil, jaká je to role. Sir Charles hrál druhé housle. Druhé housle vedle Olivera Manderse.

Sedl si stranou a s hlavou ve stínu pozoroval, jak se ti dva, Egg a Oliver, hádají – Egg prudce, Oliver malátně.

Sir Charles vypadal starší než obvykle – vypadal starý a unavený. Egg se k němu několikrát obrátila – prudce a s důvěrou – ale nereagoval.

Bylo jedenáct, když odešli. Sir Charles vyšel s nimi na terasu a nabídl, že jim půjčí elektrickou svítilnu, aby viděli na kamenitou cestu dolů. Ale nebylo jí zapotřebí. Byla krásná měsíční noc. Vydali se společně na cestu, a jak scházeli dolů, jejich hlasy slábly.

Měsíc neměsíc pan Satterthwaite se nehodlal vydat nebezpečí, že nachladne. Vrátil se do Lodního pokoje. Sir Charles zůstal na terase trochu déle. Když vešel dovnitř, zavřel za sebou skleněné dveře, zamířil ke stolku u zdi a nalil si whisky se sodou.

„Satterthwaite,“ řekl, „zítra odsud odjíždím a už se nevrátím.“

„Cože?“ zvolal překvapeně pan Satterthwaite.

Na tváři Charlese Cartwrighta se na okamžik ukázala melancholická radost z úžasu, která jeho slova vyvolala.

„Je to jediná věc, která mi zbývá,“ řekl s divadelním patosem. „Prodám to tu. Co to pro mě znamenalo, se nikdy nikdo nedoví.“ Ztišil hlas a nechal ho působivě odeznít.

Po večeru, kdy sir Charles hrál druhé housle, musel si to jeho egoismus vynahradit. To byla velká scéna, kdy se hrdina zříká lásky, a sir Charles ji často hrál v mnoha různých divadelních hrách. Zříkal se ženy jiného muže, vzdával se dívky, kterou miloval.

Z jeho hlasu zněla statečná uštěpačnost, když pokračoval:

„Vzdej se toho, co nemá naději... to je jediná možnost... Odejdu...“

„Kampak?“ zeptal se pan Satterthwaite.

Herec nedbale mávl rukou.

„Kamkoli. Co na tom záleží?“ Trochu změněným hlasem dodal: „Pravděpodobně do Monte Carla.“ A pak, aby napravil to, co citlivým taktem musel pocítit jako pád z výšin: „Uprostřed pouště, nebo uprostřed davu, co na tom záleží. Člověk ve svém nejhlubším já je samoten – je sám. Vždycky jsem byl osamělý člověk.“

Byla to jasně slova, jaká hrdina vyřkne před odchodem z jeviště.

Kývl na pozdrav panu Satterthwaitovi a vyšel z pokoje.

Pan Satterthwaite vstal a po příkladu hostitele se chystal jít si lehnout.

„Ale uprostřed pouště to nebude,“ pomyslel si a trochu se usmál.

Druhý den ráno požádal sir Charles pana Satterthwaita, aby mu prominul, jestliže ten den odjede do města.

„Milý brachu, nezkracujte svou návštěvu. Chtěl jste zůstat do zítřka a já vím, že jedete k Habertonovým do Tavistocku. Zavezou vás tam autem. Já jen cítím, že už se nesmím zastavit, když jsem se jednou rozhodl. Ne, nesmím se zastavit.“

Sir Charles narovnal v mužném rozhodnutí ramena, potřásl panu Satterthwaitovi vřele rukou a předal ho zdatné slečně Milrayové.

Slečna Milrayová byla zřejmě připravena vyrovnat se s touto situací jako s každou jinou. Neprojevila překvapení ani dojetí nad rozhodnutím, k němuž sir Charles přes noc došel. A taky z ní pan Satterthwaite nedostal ani slovo, co si o tom myslí. Náhlá smrt, ani náhlá změna plánu nemohla slečnu Milrayovou rozrušit. Cokoli se stalo, přijala jako fakt a hned všechno začala schopně zařizovat. Zatelefonovala do realitní kanceláře, odeslala telegramy do ciziny a pilně psala na stroji. Pan Satterthwaite si vyšel dolů na pobřeží, aby unikl deprimujícímu pohledu na takovou výkonnost. Bez cíle se tu procházel, když ho někdo zezadu chytil za paži. Otočil se, a před sebou měl dívku s bílou tváří.

„Co to všechno znamená?“ zeptala se prudce Egg.

„Co všechno?“ vyhnul se přímé odpovědi pan Sa…