Tragédie o třech dějstvích

12. kapitola
Den v Gillingu

Okamžitě se dostali do vzrušené debaty. Byl přinesen jízdní řád. Rozhodli se, že by bylo lépe jet brzy ráno vlakem než autobusem.

„Konečně budeme mít tuhle část záhady vyjasněnou,“ řekl sir Charles.

„Co myslíte, že to je?“ zeptala se Egg.

„Nedovedu si představit. Ale nějaké světlo to na Babbingtonův případ vrhnout musí. Jestli Tollie ty lidi sezval úmyslně, o čemž jsem dost přesvědčen, pak překvapení, které říkal, že jim uchystal, má co dělat s tou Rushbridgerovou. To, z toho, myslím, můžeme vyvodit, že, monsieur Poirote?“

Poirot rozpačitě potřásl hlavou.

„Ten telegram celou věc komplikuje,“ zašeptal. „Ale musíme být rychlí – nesmírně rychlí.“

Pan Satterthwaite nenahlížel, proč by měli tak moc spěchat, ale zdvořile přikývl.

„Zajisté, pojedeme prvním vlakem. Ehm – to jest, je nutné, abychom jeli všichni?“

„Sir Charles a já jsme se už dohodli, že pojedeme do Gillingu,“ řekla Egg.

„Můžeme to odložit,“ podotkl sir Charles.

„Nemyslím, že bychom něco měli odkládat,“ namítla Egg. „Není třeba, abychom do Yorkshiru jeli všichni čtyři. To je nesmysl. To je hromadné tažení. Monsieur Poirot a pan Satterthwaite pojedou do Yorkshiru a sir Charles a já do Gillingu.“

„Radši bych se podíval na tu věc s Rushbridgerovou,“ řekl sir Charles trochu toužebně. „Víte – ehm – mluvil jsem s vrchní sestrou předtím – už jsem se tam, aby se tak řeklo, zachytil drápkem.“

„Právě proto byste tam neměl chodit,“ odporovala Egg. „Zapletl jste se do spousty lží, a teď když Rushbridgerová přišla k sobě, budete vypadat jako naprostý lhář. Je daleko, daleko důležitější, abyste jel do Gillingu. Jestliže navštívíme maminku slečny Milrayové, poví vám toho víc než komukoli jinému. Vy jste zaměstnavatel její dcery, bude k vám mít důvěru.“

Sir Charles pohlédl do Egginy zrůžovělé velmi vážné tváře.

„Pojedu do Gillingu,“ řekl. „Myslím, že máte pravdu.“

„Vím, že mám pravdu,“ pravila Egg.

„Podle mého názoru je to výtečný plán,“ řekl čile Poirot. „Jak mademoiselle říká, je sir Charles nejvhodnější osoba k vyslechnutí paní Milrayové. Kdo ví, možná se od ní dovíte mnohem důležitější věci, než jaké my se dovíme v Yorkshiru.“

Na tom se tedy dohodli a druhý den ráno ve čtvrt na deset nasedla Egg k siru Charlesovi do jeho auta. Poirot a pan Satterthwaite už odjeli vlakem z Londýna.

Bylo líbezné svěží ráno a jen velmi mírný mráz. Jakmile odbočili a proplétali se různými zkratkami na jihu od Temže, které sir Charles měl už vyzkoušené, Eggina nálada stoupla.

Pak konečně volně ujížděli po folkestonské silnici. Když projeli Maidstonem, sir Charles se podíval do mapy a odbočili z hlavní silnice. Brzy se proplétali venkovskými cestami. Bylo asi čtvrt na dvanáct, když dojeli k cíli.

Gilling je světem zapomenutá vesnice. Má starý kostel, faru, dva tři krámy, řadu domků, tři čtyři nové obecní domy a velmi hezké sady.

Matka slečny Milrayové bydlila v malinkém domečku vedle sadů, za nimiž stál kostel.

Když auto zastavilo, Egg se zeptala:

„Ví slečna Milrayová, že jedete navštívit její matku?“

„Ano. Napsala staré paní, aby ji připravila.“

„Myslíte, že to bylo dobře?“

„Proč ne, drahé dítě?“

„Ach, nevím... Ačkoliv, nevzal jste ji s sebou.“

„Vlastně jsem si myslel, že by mě mohla omezovat v mém jednám. Je o tolik výkonnější než já – pravděpodobně by se snažila mi napovídat.“

Egg se zasmála.

Ukázalo se, že paní Milrayová je téměř směšně nepodobná své dceři. Kde byla slečna Milrayová tvrdá, tam byla měkká, kde byla slečna Milrayová hranatá, tam byla kulatá. Paní Milrayová vypadala jako ohromný ženský knedlík, nehybně usazený v lenošce vhodně umístěné u okna, takže mohla pozorovat, co se dělo venku ve světě.

Zdálo se, že je příjezdem návštěvníků radostně vzrušená.

„To je od vás opravdu moc hezké, sire Charlesi. Slyšela jsem toho o vás tolik od své Violet. (Violet! Mimořádně nepřiměřené jméno pro slečnu Milrayovou.) Ani nevíte, jak vás obdivuje. Pracovat u vás po všechna ta léta bylo pro ni hrozně zajímavé. Posaďte se, prosím, slečno Lytton Goreová. Promiňte, že nevstanu. Už mnoho let nevládnu nohama. Děj se vůle boží, nestěžuju si, říkám, že člověk zvykne všemu. Snad by vám po cestě přišlo vhod nějaké občerstvení?“

Oba, sir Charles a Egg, odpověděli, že občerství není třeba, ale paní Milrayová na to nedbala. Zatleskala orientálním způsobem a objevil se čaj a sušenky. Když ukusovali zákusky a zapíjeli čajem, přešel sir Charles k předmětu návštěvy.

„Asi jste, paní Milrayová, slyšela o tragické smrti pana Babbingtona, který tady býval vikářem?“

Pokývnutím hlavy vyjádřil knedlík horlivý souhlas.

„Ano, ovšem. Četla jsem v novinách všechno o té exhumaci. Nedovedu si představit, kdo ho mohl otrávit. Moc příjemný člověk to byl, každý ho tu měl rád – a ji taky. A jejich děti a vůbec.“

„Je to opravdu velká záhada,“ řekl sir Charles. „Všichni jsme z toho zoufalí. Vlastně bychom rádi věděli, jestli celou tu věc nemůžete nějak objasnit.“

„Já? Ale já Babbingtonovy neviděla – počkejte – musí to být nejmíň patnáct let.“

„Já vím, ale napadlo nás, že v minulosti by se možná našlo něco, čím by se jeho smrt dala vysvětlit.“

„Opravdu nevím, co by to mohlo být. Vedli velmi klidný život – byli chudáci na tom hodně špatně se všemi těmi dětmi.“

Paní Milrayová byla dost ochotná vzpomínat, ale její vzpomínky, jak se zdálo, vrhaly málo světla na záhadu, kterou měli rozřešit.

Sir Charles jí ukázal zvětšenou skupinovou fotografii Dacresových, také starší podobenku Angely Sutcliffové a trochu rozmazaný obrázek slečny Willsové, vystřižený z novin. Paní Milrayová si je všechny prohlédla s velkým zájmem, ale neprojevila žádnou známku, že by je poznala.

„Na žádného z nich si nevzpomínám – samozřejmě je to dlouhá doba. Ale tohle je malá vesnice. Sem moc lidí nepřijde. Agnewova děvčata, doktorovy dcery, jsou všechny vdané a ve světě, a náš nynější doktor je svobodný – má nového mladého společníka. Pak tu byly staré slečny Cayleysovy – sedávaly v kostele v přední lavici – všechny jsou už mnoho let mrtvé. A Richardsonovi …