Smrt v oblacích

16. kapitola
Plán válečného tažení

Před domem pana Clancyho si vzali taxíka a ten je zavezl k restauraci U monseigneura, kde už na ně čekal Norman Gale.

Poirot si objednal nějaké consommé a kuře chaud froid.

„Tak co?“ zeptal se Norman. „Jak jste pořídili?“

„Slečna Greyová se osvědčila jako znamenitá sekretářka.“

„Myslím, že jsem si moc dobře nevedla,“ doznala Jane. „Když procházel za mými zády, podíval se na ty mé čáranice. Musí být moc dobrý pozorovatel.“

„Tak jste si toho všimla? Ten dobrý pan Clancy není tak roztržitý, jak by si člověk snad myslel.“

„Chtěl jste opravdu ty adresy?“ zeptala se Jana.

„Ano - myslím, že by mohly být užitečné.“

„Ale jestli policie -“

„Bah, policie! Nedovolil bych si položit stejné otázky, jaké kladla policie. Ačkoliv vlastně pochybuji, jestli policie nějaké otázky vůbec kladla. Vědí totiž, že foukačka nalezená v letadle byla zakoupena v Paříži nějakým Američanem.“

„V Paříži? Američanem? Ale vždyť v letadle žádný Američan nebyl.“

Poirot se na ni laskavě usmál:

„Právě. Máme tu Američana, jen aby věci byly složitější. Voilá tout.“

„Ale nějaký člověk ji koupil, ne?“ zeptal se Norman.

Poirot na něj pohlédl s trochu podivným výrazem.

„Ano,“ řekl, „nějaký člověk ji koupil.“

Norman vypadal zmateně.

„Rozhodně to nebyl pan Clancy,“ promluvila Jane. „Jednu foukačku už má, tak by nešel kupovat další.“

„Tímto způsobem musíme postupovat,“ pokýval Poirot hlavou. „Podezřívat každého a pak ho vyškrtnout ze seznamu podezřelých.“

„Kolik jste jich už vyškrtl?“ zeptala se Jane.

„Ne tolik, kolik byste si myslela, mademoiselle,“ řekl Poirot a v očích mu zablýskalo. „Záleží, jak víte, na motivu.“

„Byl nějaký - ?“ Norman Gale se zarazil a pak omluvně dodal: „Nechci se plést do úředních tajností, ale neexistují nějaké záznamy o půjčkách té ženy?“

„Všechny záznamy byly spáleny,“ zavrtěl Poirot hlavou.

„To je smůla.“

„Evidemment! Zdá se však, že madame Giselle spojovala své povolání s trochou vydírání a tím se nám otvírá širší pole. Dejme tomu, že madame Giselle například věděla o nějakém trestném činu - řekněme třeba o pokusu vraždy, kterého se někdo dopustil?“

„A je nějaký důvod předpokládat takovou věc?“

„Ale ano,“ řekl pomalu Poirot. „Existuje jeden z nečetných písemných důkazů, které v tomto případě máme.“

Tváře obou jeho posluchačů byly plny zájmu. Poirot pohlédl z jedné na druhou a trochu vzdychl.

„Ano, tak je to,“ řekl. „Ale mluvme o jiných věcech, například o tom, jak tato tragédie zasáhla do života vás dvou.“

„Zní to hrozně, ale já jsem na tom vydělala,“ oznámila Jane. A vyprávěla, jak dosáhla zvýšení platu.

„Jak říkáte, mademoiselle, vy jste tím získala, ale jen na chvíli. Pamatujte, každá chvilková senzace rychle pomine.“

„To je velká pravda,“ zasmála se Jane.

„Obávám se, že v mém případě to bude trvat déle,“ pravil Norman a vysvětlil svou situaci. Poirot s pochopením naslouchal.

„Jak říkáte,“ podotkl zamyšleně, „bude to trvat déle, možná déle než týden - nebo měsíc - nebo rok. Senzacechtivost rychle pomine - ale strach zůstává dlouho.“

„Myslíte, že bych to měl předržet?“

„Máte nějaký jiný plán?“

„Ano - nechat toho tady. Odjet do Kanady nebo někam jinam a začít znova.“

„To by byla určitě škoda,“ řekla Jane rozhodně.

Norman se na ni zadíval, zatímco se Poirot taktně zabýval svým kuřetem.

„Nechci odjet,“ prohlásil Norman.

„Jestli zjistím, kdo zabil madame Giselle, nebudete muset,“ poznamenal povzbudivě Poirot.

„Opravdu si myslíte, že to zjistíte?“ zeptala se Jane.

Poirot se na ni káravě podíval a pak přísně řekl: „Jestliže člověk přistoupí k problému systematicky a metodicky, nemělo by být těžké jej vyřešit - nemělo by to být vůbec těžké.“

„Ach ano, chápu,“ přisvědčila Jane, ale nechápala.

„Vyřešil bych však tento případ rychleji, kdybych měl pomoc.“

„Jakou pomoc?“

Poirot chvilku mlčel a pak řekl: „Pomoc pana Galea. A později možná i vaši.“

„Co můžu udělat?“ zeptal se Norman.

Poirot na něho vrhl postranní pohled. „Nebude se vám to líbit,“ řekl varovně.

„Oč jde?“ netrpělivě opakoval mladý muž.

Poirot si velmi delikátně, aby neurazil anglický jemnocit, začal čistit párátkem zuby. Po chvilce odpověděl: „Abych byl upřímný, potřebuju vyděrače.“

„Vyděrače?“ zvolal Norman a hleděl na Poirota jako člověk, který nemůže uvěřit svým uším.

„Ale nač?“

„Parbleu! Na vydírání přece.“

„Ano, ale myslím, koho chcete vydírat? A proč?“

„Proč, to je má věc,“ odpověděl Poirot. „A koho -“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval klidným věcným tónem: „Představuji si to takhle - napíšete dopis, totiž já napíšu dopis hraběnce Horburyové a vy jej opíšete. Napíšete na něj ,K vlastním rukám`. V dopise požádáte o rozhovor. Zmíníte se rovněž o jistých obchodních záležitostech madame Giselle, které přešly do vašich rukou.“

„A pak?“

„A pak vám bude povolena rozmluva. Půjdete k ní a řeknete jí určité věci, jak vás budu instruovat. Budete žádat - počkejme - deset tisíc liber.“

„Zbláznil jste se?“

„Vůbec ne,“ řekl Poirot. „Jsem možná výstřední, ale blázen nejsem.“

„A co když lady Horburyová pošle pro policii? Půjdu do vězení.“

„Nepošle pro policii.“

„To nemůžete vědět.“

„Mon cher, upřímně řečeno, vím všechno.“

„Ale mně se to rozhodně nelíbí.“

„Těch deset tisíc liber nedostanete - trápí-li vás pro to svědomí,“ řekl Poirot a oči mu šelmovsky zajiskřily.

„Ale podívejte, monsieur Poirote - tohle je riskantní věc, mohlo by mě to na celý život zničit.“

„Láry fáry, ujišťuji vás, že ta dáma na policii nepůjde.“

„Může to říct manželovi.“

„Neřekne mu to.“

„Nelíbí se mi to.“

„Líbí se vám snad ztrácet pacienty a ničit si kariéru?“

„Ne, ale...“

„Máte k tomu přirozený odpor, že?“ usmál se na něj laskavě Poirot. „To je velmi pochopitelné. Máte také rytířského ducha. Ale ujišťuji vás, že lady Horburyová nestojí za všechny - ty ušlechtilé city - abych použil vašeho lidového rčení, je to pěkná mrcha.“

„Ale přesto nemůže být vražedkyní.“

„Proč ne?“

„Proč …