Smrt v oblacích

15. kapitola
V Bloomsbury

Z obou mladých lidí se Norman Gale vzpamatoval první.

„Ale ovšem,“ řekl, „to je monsieur - monsieur Poirot. Ještě se pořád snažíte napravit si reputaci, pane Poirote?“

„Ach, vy se pamatujete na náš rozhovor? A podezříváte chudáka pana Clancyho?“

„Vždyť vy taky,“ bystře řekla Jane, „jinak byste tady nebyl.“

Poirot se na ni chvilku zamyšleně díval a pak se zeptal: „Přemýšlela jste někdy o vraždě, mademoiselle? Myslím, jestli jste o ní přemýšlela nezávisle na tomto případu chladnokrevně a nestranně?“

„Myslím, že jsem o ní vůbec nepřemýšlela, až teprve teď v poslední době,“ odpověděla Jane.

Hercule Poirot přikývl.

„Myslíte na ni teď, protože se vás vražda dotkla osobně. Ale já se zabývám zločiny už mnoho let. Mám svůj způsob, jak se na to všechno dívat. Co byste řekla, jaká je nejdůležitější věc, kterou musíte mít na mysli, když se snažíte vyřešit vraždu?“

„Najít vraha,“ odpověděla Jane.

„Spravedlnost,“ řekl Norman Gale.

Poirot zavrtěl hlavou. „Jsou mnohem důležitější věci než najít vraha. A spravedlnost je pěkné slovo, ale někdy je těžké říct, co se jím přesně myslí. Podle mého názoru důležité je očistit nevinného.“

„Ano, ovšem,“ přisvědčovala Jane. „To je samozřejmé. Jestli je někdo křivě obviněn -“

„Ani nemusí. Ani tu obvinění být nemusí. Ale dokud se nad veškerou možnou pochybnost neprokáže, že jedna osoba je vinna, všichni ostatní, kdo jsou se zločinem nějak ve spojení, jsou vystaveni utrpení různého stupně.“

„Jak pravdivé,“ řekl důrazně Norman Gale.

„To dobře víme,“ dodala Jane.

Poirot se podíval z jednoho na druhého: „Rozumím. Už jste to poznali na sobě.“

Náhle jako by do něj vjela energie: „Pojďte se mnou, musím ještě něco zařídit. Jelikož jsou naše cíle stejné, spojme se my tři spolu. Chci navštívit našeho důmyslného přítele pana Clancyho. Navrhuji, aby šla mademoiselle se mnou - jako moje sekretářka. Tady máte, mademoiselle, zápisník a tužku na těsnopisné poznámky.“

„Já těsnopis neznám,“ vydechla Jane.

„Ovšem že ne. Ale jste důvtipná - inteligentní - můžete tužkou dělat do zápisníku znaménka, která budou vypadat jako těsnopisné značky. Pokud jde o pana Galea, navrhuji, abychom se s ním sešli za hodinu, třeba nahoře v restauraci U monseigneura, co říkáte? Bon! Pak si navzájem porovnáme poznámky.“

A hned přistoupil ke zvonku a stiskl ho. Jane jako omámená šla za ním a pevně svírala zápisník.

Gale otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale pak si to zřejmě rozmyslel.

„Dobrá,“ řekl, „tak za hodinu U monseigneura.“

Dveře jim otevřela starší, dost nevlídně vypadající žena v černých šatech.

„Rádi bychom mluvili s panem Clancym,“ pravil Poirot.

Žena ustoupila dovnitř a Poirot s Jane vešli.

„Koho mám ohlásit, prosím?“

„Pana Hercula Poirota.“

Žena přísné tváře je zavedla nahoru do jednoho pokoje v prvním poschodí.

„Pan Er Kule Šprot,“ ohlásila.

Poirot si okamžitě uvědomil, jak měl pan Clancy pravdu, když v Croydonu o sobě řekl, že není člověk pořádkumilovný. Dlouhá místnost s třemi okny na jedné straně a s knihovnami a policemi podél ostatních třech stěn byla v chaotickém stavu. Povalovaly se tu papíry, pořadače, banány, láhve od piva, otevřené knihy, polštáře z pohovky, trombón, různorodý porcelán, lepty, a zmatená sbírka plnicích per.

Uprostřed té spouště zápasil pan Clancy s fotografickým aparátem a ruličkou filmu.

„Jemináčku,“ zvolal a vzhlédl, jakmile mu byli návštěvníci ohlášeni. Položil aparát a rulička filmu okamžitě spadla na zem a rozvinula se. Se vztaženou rukou šel návštěvníkům vstříc. „Moc rád vás vidím,“ vítal je.

„Doufám, že se na mě pamatujete,“ začal Poirot. „To je moje sekretářka, slečna Greyová.“

„Těší mě, slečno Greyová.“ Potřásl jí rukou a pak se obrátil k Poirotovi. „Ano, samozřejmě, že se na vás pamatuju - alespoň - kde jsme se to vlastně viděli? Nebylo to v klubu Lebka a zlomené hnáty?“

„Cestovali jsme spolu letadlem při jedné tragické události.“

„No ano, ovšem,“ přisvědčil pan Clancy. „A slečna Greyová také! Jen jsem si neuvědomil, že je vaší sekretářkou. Měl jsem vlastně dojem, že je zaměstnána v salónu krásy - něco takového.“

Jane úzkostlivě pohlédla na Poirota, který však okamžitě zvládl situaci.

„Zcela správně,“ řekl. „Jako schopná sekretářka musí tu a tam vzít přechodné zaměstnání - chápete?“ „Ovšem,“ přisvědčil pan Clancy. „Zapomněl jsem, že jste detektiv - opravdový detektiv. Provádíte soukromé pátrání. Posaďte se, slečno Greyová. Ne, sem ne, na té židli je, myslím, rozlitá pomerančová šťáva. Odstraním tenhle pořadač - proboha, teď se to všechno vysypalo. Nevadí. Vy se posaďte semhle, monsieur Poirote - říkám správně vaše jméno? To opěradlo není ve skutečnosti rozlámané. Jen trochu vrže, když se opřete. Bylo by možná lepší se příliš neopírat. Jste tedy soukromý detektiv jako můj Wilbraham Rice. Čtenáři mají Wilbrahama Rice moc rádi. Okusuje si nehty a jí pořád banány. Nevím, proč jsem ho na začátku nechal okusovat si nehty je to nechutné - ale už je to tak. Začal si okusovat nehty a teď to musí dělat v každé knížce. Je to jednotvárné. Banány nejsou tak zlé, dostanete z nich trochu legrace zločinci uklouznou po slupce. Já sám banány jím - tak mě to tedy napadlo. Ale nehty si neokusuju. Nechcete trochu piva?“

„Ne, děkuji.“

Pan Clancy vzdychl, posadil se a vážně se zadíval na Poirota.

„Asi uhádnu, proč jste přišel - kvůli vraždě té Giselle. Pořád jsem o tom případu přemýšlel. Říkejte si, co chcete, ale je to úžasné - otrávené šípy a foukačka v letadle. Jak jsem vám už pověděl, tenhle nápad jsem použil sám - jak v knize, tak v jedné povídce. Samozřejmě, je to strašné, ale musím se vám, monsieur Poirote, přiznat, že mě to naplnilo radostí - opravdu mě to naplnilo radostí.“

„Zcela chápu, že z hlediska vašeho povolání se vám tenhle zločin musí líbit,“ souhlasil Poirot.

„Přesně tak,“ rozzářil se pan Clancy. „Myslel byste, že každý, i oficiální policie - by tohle mohl pochopit. Ale vůbec ne. Upadl jsem jen do podezření, jak u inspektora, tak při soudním šetření. Já se snažím, abych pomoh…