Smrt v oblacích

5. kapitola
Svědkové se rozcházejí

Když Jane po výroku poroty opustila soudní síň, zjistila, že Norman Gale jde vedle ní.

„To bych rád věděl,“ začal, „co bylo na tom papíře, který koroner nechtěl za žádnou cenu přijmout?“

„To vám mohu prozradit,“ řekl nějaký hlas za nimi. Ti dva se otočili a hleděli do tváře Herculu Poirotovi, kterému v očích jiskřila veselá světýlka.

„Byl to výrok obviňující mě z úkladné vraždy,“ řekl malý pán.

„Ale to snad ne...,“ zvolala Jane.

Poirot spokojeně přisvědčil:

„Mais oui. Když jsem vyšel ven, slyšel jsem, jak nějaký člověk říká druhému: ,Dej na má slova - udělal to ten malý cizinec!` Porota si myslela totéž.“

Jane byla na rozpacích, jestli ho má litovat, nebo se smát. Rozhodla se pro to druhé. Poirot se smál s ní.

„Ale chápete,“ pokračoval, „že se rozhodně musím pustit do práce a napravit si reputaci.“

S úsměvem se uklonil a šel dál. Jane a Norman užasle hleděli za mizející postavičkou.

„To je tedy náramně divný ptáček,“ řekl Gale. „Říká si detektiv. Nechápu, jak by mohl něco vypátrat. Každý zločinec ho pozná na míli daleko. Nechápu, jak by se mohl přestrojit.“

„Nemáte na detektivy příliš staromódní názor?“ zeptala se Jane. „Falešné vousy jsou už zastaralé. Dnes detektivové jen sedí a případy promýšlejí.“

„Což je méně namáhavé.“

„Fyzicky snad, ale potřebujete k tomu ovšem chladný, jasný mozek.“

„Rozumím. Prudká a zmatkářská mysl se na to nehodí.“

Oba se zasmáli.

„Podívejte,“ řekl Gale. Do tváří mu vstoupil slabý ruměnec a mluvil hodně rychle. „Nechtěla byste - chci říct, bylo by to od vás hrozně milé - je sice trochu pozdě - kdybychom si spolu vypili šálek čaje? Myslím, jako když jsme druhové v neštěstí - a -“ Odmlčel se a v duchu si řekl: „Co je to s tebou, hlupáku? Copak nedokážeš pozvat děvče na čaj bez koktání a červenání, copak ze sebe musíš dělat takového osla? Co si o tobě pomyslí?“

Galeův zmatek pomohl Jane projevit chladnokrevnost a sebeovládání.

„Děkuji vám,“ řekla. „Trochu čaje bych si dala.“

Našli čajovnu, kde přezíravá číšnice mrzutě převzala jejich objednávku. Její výraz říkal: „Nedávejte mi vinu, když budete nepříjemně překvapeni. Prý se tu podává čaj, ale já o tom nic nevím.“

Čajovna byla skoro prázdná. Její prázdnota ještě zdůrazňovala důvěrné posezení při čaji. Jane stáhla rukavice a pohlédla přes stůl na svého společníka. Byl přitažlivý - s těma modrýma očima a s tím úsměvem. A také byl milý.

„Takový případ vraždy je nepříjemná věc,“ kvapně začal hovor Gale, který se ještě nezbavil pošetilého pocitu rozpaků.

„Já vím,“ souhlasila Jane. „Dělá mi to dost starost myslím z hlediska mého zaměstnání. Nevím, jak se na to u nás budou dívat.“

„A - ano. To mě nenapadlo.“

„Podnik nebude možná chtít zaměstnávat dívku, která je zapletená do vraždy a musí svědčit a tak dál.“

„Lidé jsou divní,“ zamyšleně řekl Gale. „Život je - tak nespravedlivý. Není to přece vůbec vaše vina“ Dopáleně se zamračil. „To je odporné!“

„Ale zatím se nic takového nestalo,“ připomněla mu Jane. „Je zbytečné se rozčilovat a trápit kvůli něčemu, co se nestalo. Konec konců něco na tom je - mohla bych být ta, kdo ji zavraždil! A říká se, že když zavraždíte jednoho člověka, zavraždíte obvykle ještě další. A nebylo by příjemné, aby vás někdo takový česal.“

„Stačí se na vás podívat, aby člověk věděl, že byste nikoho zavraždit nedokázala,“ zadíval se na ni vážně Norman.

„Tím si nejsem tak jistá,“ namítla Jane. „Někdy bych měla chuť některou zákaznici zavraždit - kdybych si byla jistá, že mi to projde! Obzvlášť jednu, co má hlas jako vrána a s ničím není spokojená. Opravdu si někdy myslím, že zavraždit ji by byl záslužný skutek a žádný zločin. Takže vidíte, ze mám docela zločinecké sklony.“

„Ale tuhle vraždu jste rozhodně nespáchala,“ prohlásil Gale. „Na to můžu přísahat.“

„A já zas můžu přísahat, že jste ji nespáchal vy,“ odpověděla Jane. „Ale to vám nepomůže, jestli si vaši pacienti budou myslet opak.“

„No ano, moji pacienti -“ Gale vypadal trochu starostlivě. „Máte asi pravdu - na to jsem vůbec nepomyslel. Zubař, který by mohl být vražedný maniak - ne, to není moc lákavá vyhlídka.“ A najednou z ničeho nic dodal: „Poslyšte, nemáte snad nic proti tomu, že jsem zubař?“

Jane povytáhla obočí: „Já? Co bych proti tomu měla mít?“

„Chci říct, že je vždycky něco trochu - no něco trochu komického na tom být zubařem. Není to prostě romantické povolání. Kdežto jiného lékaře každý bere vážně.“

„Z toho si nic nedělejte,“ řekla Jane. „Zubař je rozhodně o kousek výš než kadeřnice.“

Oba se zasmáli a Gale řekl: „Cítím, že budeme přáteli. Máte také ten dojem?“

„Ano, myslím, že ano.“

„Mohli bychom třeba někdy spolu povečeřet a jít do divadla.“

„Děkuji za pozvání.“

Chvilku mlčeli a pak Gale prohodil: „Jak se vám líbilo v Le Pinet?“

„Byla to velká zábava.“

„Byla jste tam někdy předtím?“

„Ne, víte...“

Jane se najednou stala sdílná a pověděla mu o výhře v loterii. Shodli se na tom, že hazardní loterie je obecně žádoucí, že je to romantické dobrodružství, a odsuzovali odmítavý postoj vlády vůči této loterii.

Z hovoru je vyrušil mladý muž v hnědém obleku, který pár minut postával poblíž, nežli si ho povšimli. Tu hned nadzvedl klobouk a se zběhlou sebejistotou oslovil Jane. „Slečna Jane Greyová?“ zeptal se.

„Ano.“

„Zastupuji Týdenní šplechty, slečno Greyová. Rád bych se vás zeptal, jestli byste pro nás nechtěla napsat krátký článek o vraždě v oblacích? Zážitek jedné z cestujících.“

„Děkuji, radši ne.“

„Ale no tak, slečno Greyová. Dobře bychom vám zaplatili.“

„Kolik?“ zeptala se Jane.

„Padesát liber - nebo, no co - možná i trochu víc. Řekněme šedesát.“

„Ne,“ odmítla Jane. „Já bych to asi nedokázala. Nevěděla bych co napsat.“

„Ale to nevadí,“ řekl mladý muž klidně. „Nemusíte ten článek doopravdy psát. Jeden z našich chlapců se vás jen na pár věcí zeptá a celé to za vás zpracuje. Nebudete s tím mít nejmenší námahu.“

„Ale přesto radši odmítnu,“ odpověděla Jane.

„A co takhle za stovku? No tak, dostanete opravdu sto liber a dáte nám fotografii.“

„Ne,“ ře…