Smrt v oblacích

3. kapitola
Croydon

Stevard a lékař přestali být pány situace. Velení převzal ten dost komicky vypadající mužíček zachumlaný v šále. Mluvil velitelsky a s jistotou, kterou nikdo nebral v pochybnost, že bude jeho slov uposlechnuto.

Zašeptal něco Mitchellovi, ten přikývl a prodíral se pak mezi cestujícími, až zaujal místo u dveří vedoucích kolem toalet do předního oddělení.

Letadlo teď jelo po přistávací ploše. Když se konečně zastavilo, ohlásil Mitchell zvýšeným hlasem:

„Dámy a pánové, musím vás požádat, abyste zůstali na svých místech, dokud se někdo z úřední moci záležitosti neujme. Doufám, že nebudete zadrženi na dlouho.“

Většina cestujících ocenila rozumnost tohoto příkazu, jen jedna osoba protestovala.

„Nesmysl,“ dopáleně zvolala lady Horburyová. „Nevíte, kdo jsem? Trvám na tom, abych mohla okamžitě odejít.“

„Je mi velmi líto, milostivá, ale nemohu dělat výjimky.“

„Ale to je nesmysl, úplný nesmysl.“ Cicely rozzlobeně podupávala nohou. „Budu si na vás stěžovat u vaší letecké společnosti. Je bezohledné zavřít nás tady s mrtvolou.“

„Je to opravdu hrozné, má milá,“ promluvila kultivovaným hlasem protahujíc slabiky Venetia Kerrová, „ale budeme se s tím muset asi smířit.“ Posadila se a vytáhla pouzdro s cigaretami.

„Mohu si teď zakouřit?“

„Myslím, že teď už na tom nezáleží, slečno,“ odpověděl usoužený Mitchell a mrkl přes rameno. Davis pustil cestující z předního oddělení nouzovým východem a teď si šel pro rozkazy.

Čekání nebylo dlouhé, ale cestujícím se zdálo, že uplynulo nejméně půl hodiny, než po letištní ploše přispěchala vzpřímená postava vojáckého držení v civilních šatech a než tento muž provázený policistou v uniformě vstoupil dveřmi, které Mitchell držel otevřené.

„Tak o co tady jde?“ zeptal se nově příchozí rázným úředním tónem.

Vyslechl Mitchella a pak dr. Bryanta a vrhl rychlý pohled na zhroucenou postavu mrtvé ženy. Dal nějaký příkaz policistovi a pak se obrátil k cestujícím: „Dámy a pánové, račte laskavě se mnou.“

Vedl je z letadla ven a pak po letištní ploše, ale nezamířil k celnici, místo toho s nimi zašel do malé privátní místnosti.

„Nezdržím vás déle, než bude nezbytně nutné, dámy a pánové.“

„Podívejte, inspektore,“ ozval se pan Ryder. „Mám v Londýně důležité obchodní jednání.“

„Je mi líto, pane.“

„Jsem lady Horburyová. Pokládám rozhodně za urážku, abyste mě tu takhle drželi.“

„Je mi opravdu líto, lady Horburyová. Ale tohle je, jak uznáte, velmi vážná věc. Vypadá to na vraždu.“

„Šípový jed jihoamerických Indiánů,“ mumlal pan Clancy u vytržení, se šťastným úsměvem na tváři. Inspektor se na něj podezíravě podíval.

Archeolog vzrušeně něco říkal francouzsky a inspektor mu pomalu a pečlivě odpověděl v jeho jazyce. Venetia Kerrová poznamenala: „Je to všechno děsně nepříjemné, ale vy zřejmě musíte konat svou povinnost, inspektore,“ načež tento důstojný pán odpověděl s náznakem srdečnosti:

„Děkuji vám, madam.“

Pak pokračoval:

„Dámy a pánové, račte laskavě zůstat tady a já si promluvím s doktorem - ehm - doktorem...?“

„Mé jméno je Bryant, inspektore.“ „Děkuji. Tak pojďte se mnou, doktore.“

„Směl bych se účastnit vašeho rozhovoru?“ promluvil malý pán s kníry.

Inspektor se otočil a už měl na rtech ostrou odpověď. Pak se výraz jeho tváře náhle změnil.

„Promiňte, monsieur Poirote,“ řekl. „Ale vy jste tak zachumlaný, že jsem vás nepoznal. Samozřejmě, pojďte s námi.“

Držel dveře otevřené. Bryant jimi prošel a za ním Poirot sledovaný podezíravými pohledy ostatní společnosti. „A pročpak jemu dovolí vyjít ven a nás tu nutí zůstat?“ zvolala Cicely Horburyová.

Venetia Kerrová si odevzdaně sedla na lavici. „Je asi od francouzské policie,“ poznamenala, „nebo špión celní služby.“ A zapálila si cigaretu.

„Mám dojem, že jsem vás viděl v - Le Pinet,“ řekl Norman Gale trochu ostýchavě Jane.

„Byla jsem tam.“

„Moc hezké místo. Mám rád borovice,“ hovořil dále Norman Gale.

„Ano, mají tak pěknou vůni,“ odpověděla Jane.

A pak se na chvilku odmlčeli, váhajíce co říct dál. Konečně řekl Gale: „Já - ehm - já vás v letadle hned poznal.“

„Jistě?“ projevila překvapení Jane.

„Myslíte, že ta žena byla zavražděna?“ mluvil dál Gale.

„Asi ano,“ přisvědčila Jane. „V jednom směru je to hrozně vzrušující, ale taky velmi hanebné,“ a trochu se otřásla. Norman Gale se přisunul blíž, jako by ji chtěl chránit.

Dupontové spolu hovořili francouzsky. Pan Ryder si něco propočítával v zápisníku a chvílemi se díval na hodinky. Cicely Horburyová seděla na lavici a netrpělivě podupávala nohou. Třesoucí se rukou si zapálila cigaretu. Statný, lhostejně se tvářící policista v modré uniformě se opíral zevnitř o dveře.

Ve vedlejší místnosti inspektor Japp hovořil s dr. Bryantem a Poirotem.

„Vy máte ve zvyku objevovat se na nejnečekanějších místech, monsieur Poirote.“

„A není croydonské letiště trochu mimo váš obvod, příteli?“ zeptal se Poirot.

„Jdu po jednom kápu pašeráků. Trochu šťastná náhoda, že jsem se nachomýtl zrovna k tomuhle. Je to nejpodivuhodnější věc, s jakou jsem se kdy setkal. Tak se do toho pustíme. Nejdřív mi snad, doktore, řekněte jméno a bydliště.“

„Roger James Bryant. Jsem specialista na choroby oční a krční. Bydlím v Harley Street číslo 329.“ Flegmatický strážník za stolem zapisoval údaje. „Náš policejní lékař mrtvolu samozřejmě prohlédne,“ řekl Japp, „ale budeme vás potřebovat při soudním ohledání, doktore.“

„Ovšem, ovšem.“

„Můžete nám nějak určit dobu smrti?“

„Žena musela být mrtva aspoň půl hodiny, když jsem ji prohlížel, bylo to pár minut před tím, než jsme přistáli v Croydonu. Přesnější být nemohu, ale stevard říkal, že s ní před hodinou mluvil.“

„Nu, tím se nám to prakticky zužuje. Asi nemá smysl ptát se vás, jestli jste zpozoroval něco podezřelého?“ Lékař zavrtěl hlavou.

„A já spal,“ zarmouceně se ozval Poirot. „Mně je v letadle skoro tak zle jako na lodi, proto se vždycky hodně navleču a snažím se spát.“

„Máte nějaký názor, pokud jde o příčinu smrti, doktore?“

„V tomto stadiu bych nerad říkal něco definitivního. Tohle je případ pro ohledání post mort…