Němý svědek

DVACÁTÁ KAPITOLA
Podruhé v domě Littlegreen

Cestou z Harchesteru do Market Basing, což je asi deset mil, jsme diskutovali o situaci.

„Máte ten nápad, s kterým jste se vytasil, Poirote, vůbec nějak podložený?“

„Myslíte to, že se slečna Arundellová mohla domnívat, že je určitá závěť zničená? Ne, mon ami — po pravdě řečeno ne. Ale byla to moje povinnost, abych něco navrhl — to jistě chápete! Pan Purvis je chytrý člověk. Kdybych nepřišel s něčím takovým, jistě by si položil otázku, proč jsem se do toho vůbec vložil.“

„Víte, koho mi připomínáte, Poirote?“

„Ne, mon ami.“

„Žongléra, který žongluje se spoustou různobarevných míčků! A všechny jsou najednou ve vzduchu.“

„Různé barvy představují různé lži, které vyprávím, není-liž pravda?“

„Přesně tak.“

„A jednoho dne se podle vás všechny sesypou, ne?“

„Nemůžete je udržovat ve vzduchu donekonečna,“ upozornil jsem ho.

„To je pravda. Jednoho dne nastane ona chvíle, kdy míčky jeden po druhém pochytám, ukloním se a odejdu z jeviště.“

„Za hlasitého potlesku diváků.“

Poirot se na mě podezřívavě podíval.

„Ano, tak by to mohlo docela dobře skončit.“

„Od pana Purvise jsme se toho moc nedověděli,“ podotkl jsem, abych změnil téma a unikl z nebezpečných vod.

„Ne. Jenom potvrdil náš celkový názor.“

„A taky potvrdil prohlášení slečny Lawsonové, že o nové závěti nic nevěděla, dokud slečna Arundellová nezemřela.“

„Podle mě se tím nic takového nedokazuje.“

„Purvis poradil slečně Arundellové, aby jí nic neříkala, a slečna Arundellová odpověděla, že to nemá v úmyslu.“

„Ano, tohle je jasné, ale existují také klíčové dírky, milý příteli, a klíče, které odemykají zamčené zásuvky.“

„Opravdu věříte tomu, že by slečna Lawsonová poslouchala za dveřmi a slídila po domě?“ zeptal jsem se nevěřícně.

Poirot se usmál.

„Slečna Lawsonová není žádná školačka, mon cher. Víme, že jeden rozhovor, který neměla slyšet, zaslechla — mám na mysli ten, kdy Charles a jeho teta rozebírali otázku odkráglování lakomých příbuzných.“

Připustil jsem, že má pravdu.

„Tak vidíte, Hastingsi, docela dobře mohla zaslechnout, co si povídal pan Purvis se slečnou Arundellovou. Purvis má zvučný hlas.“

„A co se týče slídění a strkání nosu do cizích záležitostí,“ pokračoval Poirot, „dělá to víc lidí, než byste myslel. Zakřiknutí a vyplašení lidé jako slečna Lawsonová mívají často řadu lehce nečestných návyků, které jim poskytují příjemné rozptýlení.“

„Ale Poirote!“ zaprotestoval jsem.

Poirot však už jen pokyvoval hlavou.

„Ano ano, je to tak,“ dodal po chvíli.

Dorazili jsme k Georgovi a pronajali si dva pokoje. Potom jsme vyrazili směrem k Littlegreenu.

Jakmile jsme zazvonili, ozval se Bob. Uháněl halou, zuřivě štěkal a vyskakoval na vchodové dveře.

„Já se ti zakousnu do lýtka!“ vrčel. „Já tě rozcupuju na cimpr campr! Já ti dám krást se do našeho domu! Jen počkej, až se do tebe zakousnu.“

K Bobovu rámusu přibylo uklidňující mumlání.

„No no, Bobíku. No, to je hodný pejsek. Tak pojď sem.“

Bob byl proti své vůli odtažen za obojek a uvězněn v salonu.

„Vždycky mi to zkazí,“ bručel si pro sebe. „Poprvé po tak dlouhé době jsem mohl někoho k smrti vyděsit. Jak já bych se zakousl do nohavice! Až mě brní zuby. Raději si na sebe dej pozor, když tě teď nechráním.“

Dveře salonu se zavřely a Ellen odtáhla západky a závory a otevřela přední dveře.

„Ach, to jste vy, pane,“ zvolala.

Otevřela dokořán. Bylo patrné, že ji naše návštěva velice potěšila.

„Pojďte dál, pane. Prosím, pane.“

Vstoupili jsme do haly. Zpod dveří po levé ruce se ozývalo hlasité čmuchání přerušované vrčením. Bob se snažil „zařadit si“ nás.

„Můžete ho pustit,“ navrhl jsem.

„Ano, pane. Je docela hodný, ale dělá takový rámus a ke každému se tak žene, že všechny vyděsí. Je to skvělý hlídač.“

Otevřela dveře salonu a Bob odtud vyrazil jako střela.

„Kdo je to? Kde jsou? Ááá, támhle jsou. Pánové, copak si je nepamatuju…“ Čmuch, čmuch, čmuch… „No jasně! Už jsme se viděli!“

„Nazdar, kamaráde,“ řekl jsem. „Jak se máš?“

Bob ledabyle mávl ocasem.

„Dobře, děkuji za optání. Počkej, podívám se…“ Shrnul svá pozorování. „Ty ses nedávno bavil s nějakým kokrem, viď? Blázniví psi — podle mě. A co je tohle? Kočka? Zajímavé. Kéž by byla tady. To bych si zařádil. Hmmm — taky jsi potkal prima bullteriéra.“

Když se Bob vypořádal se mnou a se všemi mými psími přáteli, které jsem poslední dobou navštívil, obrátil pozornost k Poirotovi. Nasál pach benzinu a vyčítavě odešel.

„Bobe,“ zavolal jsem na něj.

Mrkl na mě přes rameno.

„To je dobrý. Vím, co dělám. Za chvilku jsem zpátky.“

„Celý dům je teď zavřený, okna i dveře… Doufám, že mě omluvíte…“ Ellen odběhla do salonu a začala otvírat okenice.

„Výborně, takhle je to skvělé,“ řekl Poirot, vešel za ní a posadil se. Zrovna když jsem se chystal ho následovat, přihnal se z jakýchsi tajemných končin Bob s míčkem v hubě. Vyběhl do schodů, roztáhl se nad horním stupněm a míček si položil mezi tlapky. Pomalu mával ocáskem.

„No tak,“ štěkl na mě. „Pojď. Zahrajem si.“

V tu chvíli jsem pozapomněl na naše vyšetřování a pár minut jsem házel Bobovi balónek. Pak jsem provinile spěchal do salonu.

Poirot s Ellen byli zabráni do rozhovoru o nemocech a lécích.

„Nějaké malé bílé pilulky brala, pane Poirote, nic víc. Dvě nebo tři po každém jídle. Tak to nařídil doktor Grainger. Ó, ano, byla moc pečlivá. Takové titěrné kuličky to byly. A pak ještě něco, na co přísahala slečna Lawsonová. Kapsle… jaterní kapsle doktora Loughbarrowa. Jsou na ně reklamy na všech plotech.“

„Ty také brala?“

„Ano. Nejdřív je brala slečna Lawsonová a říkala, že jí dělají dobře.“

„Věděl o tom doktor Grainger?“

„Ó ano, pane, nevadilo mu to. Říkal: ‚Jen je berte, jestli si myslíte, že vám dělají dobře.‘ A ona říkala: ‚Možná se budete smát, ale ony mi opravdu pomáhají. Líp než kterékoli vaše léky.‘ A doktor Grainger se smál a říkal, že víra je mocnější než všechny léky, co jich kdy vymysleli.“

„Nic jiného nebrala?“

„Ne. Manžel slečny Belly, ten cizí doktor došel do lékárny pro nějaký lék. Slečna Arundellová mu sice mo…