Němý svědek

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
Návštěva u pana Purvise

Poirot požádal o účet a zaplatil.

„Co podnikneme teď?“ zeptal jsem se.

„Uděláme to, co jste navrhoval ráno. Pojedeme do Harchesteru a navštívíme pana Purvise. Kvůli tomu jsem telefonoval z hotelu Durham.“

„Vy jste telefonoval Purvisovi?“

„Ne, Tereze Arundellové. Požádal jsem ji, aby mi pro něj napsala doporučující dopis. Chceme-li u něj uspět, musíme mít pověření od rodiny. Slíbila, že mi ho pošle do bytu po poslovi. Měl by tam na nás už čekat.“

V bytě jsme našli nejen dopis, ale i Charlese Arundella, který ho přinesl.

„Máte pěkný byt, pane Poirote,“ poznamenal Charles a přejel pohledem po obývacím pokoji.

V tu chvíli upoutala moji pozornost nedovřená zásuvka pracovního stolu. Vykukoval z ní kousek papíru, který bránil tomu, aby se dovřela.

Něco takového bylo u Poirota naprosto nemyslitelné. Ten by nikdy takovým způsobem zásuvku nezavřel! Zamyšleně jsem se podíval na Charlese. Byl v této místnosti sám, když na nás čekal. Určitě si krátil čas prohledáváním Poirotových papírů. To byl ale podvodník! Byl jsem tak rozhořčený, že jsem se stěží udržel.

Charles měl naopak tu nejveselejší náladu.

„Tak tady to je,“ poznamenal a podával Poirotovi dopis. „Všechno, jak má být — doufám, že budete mít se starým Purvisem víc štěstí než my.“

„Předpokládám, že podle něj není velká naděje?“

„Nás se každopádně snažil odradit… Lawsonová z toho podle něj rozhodně vyšla dobře.“

„Neuvažovali jste se sestrou o tom, že byste nějak zapůsobili na city slečny Lawsonové?“

Charles se zašklebil.

„Ale ano. Mě to napadlo. Jenže se zřejmě nedá nic dělat. Moje výmluvnost vyšla naprázdno. Patetická představa vyděděné černé ovce — ovce, která není přece jen tak černá, jak ji malují (to jsem se snažil naznačit) — s tou ženou nepohnula! Zdá se, že mě zkrátka opravdu nemá v lásce! Nechápu proč.“ Zasmál se. „Většina starších dam se do mě zblázní docela snadno. Mají pocit, že mě nikdy nikdo vlastně nechápal a tak dále. Že jsem nikdy nedostal příležitost!“

„Užitečné východisko.“

„Ach, vždycky bylo náramně užitečné — až doteďka. Jak říkám, s Lawsonovou jsem nepořídil. Myslím, že je tak trochu zaměřená proti mužům. Za starých dobrých předválečných časů se nejspíš přivazovala k zábradlí a mávala vlajkou sufražetek.“

„Hm, hm,“ potřásl hlavou Poirot. „Když selžou jednodušší metody…“

„Musíme se uchýlit ke zločinu,“ dodal Charles zvesela.

„Aha,“ řekl Poirot. „Když je řeč o zločinu, mladý muži, je to pravda, že jste vyhrožoval své tetě, že ji odkráglujete, nebo něco v tom smyslu?“

Charles se posadil na židli, natáhl nohy před sebe a zadíval se na Poirota.“

„A kdo vám tohle řekl?“

„Na tom nezáleží. Je to pravda?“

„Ehm, částečně.“

„No tak, povězte mi, jak to bylo — myslím, jak to bylo doopravdy.“

„Ale, klidně to můžete slyšet, pane. Není na tom nic dramatického. Chtěl jsem se o něco pokusit — jestli chápete, co tím myslím.“

„Chápu.“

„No a nevyšlo mi to. Teta Emily mi dala na srozuměnou, že ji o peníze v žádném případě nepřipravím. Že to mám marný! No, nerozčililo mě to, ale servítky jsem si nebral. Řekl jsem jí naplno: ‚Podívej, teto Emily,‘ povídám, ‚ty se chováš tak, že tě nakonec někdo odkrágluje!‘ A ona na to, trochu povýšeně, co prý tím myslím. ‚Prostě to, že tady kolem tebe čekají přátelé a příbuzní s vyplazenými jazyky, chudí jako kostelní myši (ať už to znamená cokoli) a všichni doufají. A co děláš ty? Sedíš na těch prašulích a odmítáš se dělit. Jako by sis sama říkala o vraždu. Dej na mě, jestli tě někdo odkrágluje, bude to jenom tvoje vina.‘

Podívala se na mě přes vršek brýlí, jak to uměla. Podívala se dost škaredě. ‚Ach,‘ řekla suše, ‚takže takhle to vidíš?‘ ‚Přesně tak. Radím ti, abys trochu popustila uzdu.‘ ‚Děkuji, Charlesi,‘ řekla ona, ‚za tvoji dobře míněnou radu, ale myslím, že brzo zjistíš, že se o sebe dokážu postarat sama.‘ ‚Jak je libo, teto Emily,‘ řekl jsem já. Usmíval jsem se přitom na ni od ucha k uchu a dám krk za to, že ona to nebrala tak vážně, jak se snažila vypadat. Ještě jsem dodal: ‚Jen potom neříkej, že jsem tě nevaroval.‘ A ona: ‚Zapamatuji si to.‘“

Charles se na chvíli odmlčel.

„A to bylo všechno.“

„A tak jste se spokojil s několika librami, které jste našel v zásuvce,“ řekl Poirot.

Charles na něj chvíli zíral a pak se rozchechtal.

„Smekám před vámi. Vy jste ale detektiv! Jak jste se dověděl tohle?“

„Takže je to pravda?“

„Ale jo, jasně že je! Byl jsem na dně. Musel jsem někde schrastit peníze. Našel jsem pěkný paklík bankovek v šuplíku, a tak jsem si jich pár vypůjčil. Docela jsem se držel — nenapadlo mě, že si toho někdo všimne. A kdyby ano, pomysleli by si, že to vzal někdo ze služebnictva.“

„Kdyby k tomu došlo, ocitlo by se služebnictvo ve velice vážné situaci,“ řekl Poirot suše.

Charles pokrčil rameny.

„Každý se stará sám o sebe,“ zamumlal.

„A le diable bere jako poslední,“ řekl Poirot. „To je vaše krédo, že?“

Charles ho zvědavě pozoroval.

„Netušil jsem, že si toho stará paní vůbec všimla. Jak jste se to dozvěděl? A jak víte o tom rozhovoru s odkráglováním?“

„Slečna Lawsonová mi to pověděla.“

„Ta prohnaná baba!“ Zdálo se mi, že je trošičku vyvedený z míry. „Nemá mě ráda — a Terezu taky ne,“ řekl po chvíli. „Nevíte, jestli neschovává v rukávě ještě něco?“

„Co by mohla schovávat?“

„No, nevím. Já jen že se do mě strefuje jak nějaká stará záludná čarodějnice… A nenávidí Terezu…“ dodal.

„Pane Arundelle, víte, že doktor Tanios navštívil vaši tetu v neděli před tím, než zemřela?“

„Cože — tu neděli, co jsme tam byli?“

„Ano. Vy jste ho neviděl?“

„Ne. Šli jsme se odpoledne projít. Nejspíš přijel zrovna v tu dobu. Zajímavý, že se o tom teta Emily nezmínila. Kdo vám to řekl?“

„Slečna Lawsonová.“

„Zase Lawsonová? To je úplná pokladnice informací.“

Na chvíli se zamyslel.

„Víte, Tanios je fajn chlápek. Mám ho rád. Takový veselý bodrý chlap.“

„Máte pravdu, je sympatický,“ souhlasil Poirot.

Charles se zvedl.

„Na jeho místě bych zaškrtil tu unylou Bellu už dávno! Nepřipadá vám, že je předurčená k tomu, aby hrá…