Němý svědek

DRUHÁ KAPITOLA
Příbuzní

Charles zlehka vyběhl po schodech nahoru a poté zaklepal na dveře sestřina pokoje. Zaznělo „dále“ a Charles vstoupil.

Tereza seděla na posteli a zívala.

Charles se taky posadil na postel.

„Je na tebe rozkošný pohled, sestřičko,“ poznamenal uznale.

„O co jde?“ vyjela na něj Tereza ostře.

Charles se zašklebil.

„Nějaká nabroušená, ne? No, předběhl jsem tě, kamarádko! Říkal jsem si, že si přihřeju polívčičku dřív, než se k tomu dostaneš ty.“

„A?“

Charles obrátil ruce dlaněmi dolů, což znamenalo neúspěch.

„Ani ň. Teta Emily mě řádně utřela. Dala mi na srozuměnou, že si nedělá nejmenší iluze o tom, proč se kolem ní shromáždila její milující rodina! A taky se nechala slyšet, že takřečená milující rodina bude zklamaná. Nedaruje nám nic než svůj cit — a ani toho nebude moc.“

„Mohl jsi trochu počkat,“ řekla Tereza suše.

Charles se znovu zašklebil.

„Bál jsem se, abyste mě s Taniosovými nepředběhli. Obávám se, milá Terezo, že tentokrát z toho nic nebude. Stará Emily rozhodně není žádný hlupáček.“

„To nikdy nebyla.“

„Dokonce jsem ji i trochu přitiskl.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se sestra zostra.

„Řekl jsem jí, že dělá všechno pro to, aby ji někdo praštil po hlavě. Nemůže si ty prachy konec konců vzít s sebou do hrobu. Proč by nemohla trochu popustit?“

„Charlesi, ty ses snad zbláznil!“

„Ne, nezbláznil. Jsem tak trochu psycholog. Nezaškodí, když babce trochu pustíme žilou. Má radši lidi, co se jí umějí postavit. A stejně jsem jí neříkal žádné nesmysly. Až umře, tak ty peníze dostaneme — proč by nám jich tedy nemohla dát část předem? Jinak může někdo podlehnout nepřekonatelnému pokušení a trochu jí pomoct.“

„Pochopila, jak to myslíš?“ zeptala se Tereza a pohrdavě ohrnula své jemné rty.

„Nevím jistě. Nahlas to nepřiznala. Jen mi dost kousavě poděkovala za moje rady a řekla, že je naprosto v pořádku a že se o sebe umí postarat sama. ‚Varoval jsem tě,‘ řekl jsem jí a ona, že si to bude pamatovat.“

Tereza se rozčilila.

„Ty jsi vážně úplný pitomec, Charlesi,“ procedila mezi zuby.

„Jdi do háje, Terezo, sám jsem z toho pěkně otrávený! Tetka se válí v penězích — prostě neví, co s nima. Vsadím se, že neutratí ani desetinu všech svých příjmů — za co by to taky utrácela, že jo? A na druhý straně jsme tu my — mladí a schopní užívat si života — a ona bude naschvál žít snad do sta… já si chci užít teď… A ty taky…“

Tereza přikývla.

„Oni tomu nerozumí, ti staří…“ vydechla tiše. „Nechápou to… Nevědí, co je to život\“

Oba sourozenci chvíli mlčeli.

Charles se zvedl.

„No, přeju ti, sestřičko, abys pochodila líp než já, ale dost o tom pochybuju.“

„Já spíš sázím na Rexe, že zapůsobí,“ řekla Tereza. „Jestli dokážu tetu Emily přesvědčit o tom, jaký je to vynikající mozek a jak strašně záleží na tom, aby dostal šanci… aby nezapadl do vyjetých kolejí jako venkovský obvoďák… Ach, Charlesi, pár tisícovek kapitálu by zrovna teď naprosto změnilo celý náš život!“

„Přál bych ti, abys je dostala, ale myslím, že k tomu nedojde. Tys dokázala rozházet až moc kapitálu svým nezřízeným životem. Co myslíš, může něco dostat nudná Bella nebo ten pochybný Tanios?“

„Nevím, na co by Bella peníze vůbec potřebovala. Chodí jak otrhánek a má nemožný vkus. Zajímá se jen o domácnost.“

„No jo,“ hlesl Charles neurčitě. „Počítám, že bude chtít peníze pro ty svoje fádní děti. Školy, rovnátka na jejich přední zuby, hodiny klavíru… A stejně, nejde o Bellu, ale o Taniose. Ten má na peníze nos, věř mi! Vsaď na Řeka! Víš, že rozházel většinu Belliných peněz? Spekuloval s nimi a o všechno přišel.“

„Myslíš, že ze staré Emily něco dostane?“

„Jestli tomu budu moct zabránit, tak ne,“ řekl Charles ponuře.

Vyšel z Tereziny ložnice a vydal se do přízemí. Bob byl v hale. Uviděl Charlese a začal přátelsky poštěkávat. Psi měli Charlese rádi.

Bob se rozběhl ke dveřím do salonu a ohlédl se na Charlese.

„Co se děje?“ zeptal se Charles a šel za ním.

Bob vběhl dovnitř a posadil se vedle malého pracovního stolku. S očekáváním vzhlížel k Charlesovi.

Charles došel k němu.

„Tak oč jde?“

Bob vrtěl ocáskem, hleděl na zásuvku stolu a významně zaskučel.

„Chceš něco z té zásuvky?“

Charles vytáhl horní zásuvku. Údivem zvedl obočí.

„No ne,“ vydechl.

V rohu zásuvky ležela hromádka bankovek.

Charles vzal štůsek do ruky a přepočítal ho. S úsměvem oddělil tři jednolibrové a dvě desetišilinkové bankovky a vsunul si je do kapsy. Zbytek opatrně vrátil do zásuvky tak, jak byly.

„To byl dobrý nápad, Bobe. Tvůj strýček Charles bude každopádně schopný pokrýt náklady. Trocha hotovosti se vždycky hodí.“

Bob nesměle a vyčítavě vyštěkl, když Charles zásuvku zavřel.

„Promiň, kamaráde,“ omluvil se Charles a otevřel další zásuvku. Bobův míček byl v rohu. Vyndal ho.

„Tady máš a užij si ho.“

Bob chytil míček do zubů, vyrazil z místnosti a za chvilku už bylo z haly slyšet buch buch buch po schodech.

Charles vyšel do zahrady. Bylo krásné slunečné ráno, vzduch voněl šeříkem.

Slečna Arundellová stála vedle doktora Taniose. Hovořil o výhodách anglického školství — dobrého školství — a litoval, že nemůže tohoto luxusu dopřát svým vlastním dětem.

Charles se zlomyslně a spokojeně usmál. Vesele se do rozhovoru vmísil a šikovně ho stočil na úplně jiné téma.

Emily Arundellová se na něj docela laskavě usmívala. Charles si dokonce představoval, že se baví jeho uskoky a jemně ho povzbuzuje.

Hned dostal lepší náladu. Možná nakonec… než odjede…

Charles byl nenapravitelný optimista.

Doktor Donaldson přijel odpoledne pro Terezu a vzal ji na výlet do Worthem Abbey, místní…