Němý svědek

PATNÁCTÁ KAPITOLA
Slečna Lawsonová

„Poirote, musíme opravdu poslouchat za dveřmi?“ optal jsem se.

„Uklidněte se, milý příteli. Vždyť jsem poslouchal jenom já. Vy jste ucho ke dveřím nepřiložil. Naopak, stál jste vzpřímeně jako voják.“

„Ale slyšel jsem to, co vy.“

„To je pravda. Nedá se říct, že by mademoiselle šeptala.“

„Protože si myslela, že jsme z bytu odešli.“

„Ano, dopustili jsme se malého podvodu.“

„To se mi nelíbí.“

„Váš mravní postoj je dokonalý! Rád bych však, abychom se neopakovali. Toto téma jsme už probírali několikrát. Vy se teď chystáte říct, že to není hra. A já odpovím, že ani vražda není hra.“

„Ale tady o vraždu nejde.“

„Nebuďte si tím tak jistý.“

„Úmysl tu možná byl. Jenže vražda a pokus o vraždu není totéž.“

„Morálně je to totéž — naprosto. Já jsem se ale ptal, jestli jste si tak jistý tím, že se zabýváme pouze pokusem o vraždu.“

Díval jsem se na něj nechápavě.

„Slečna Arundellová přece zemřela úplně přirozeně.“

„Znovu opakuji — jste si tím tak jistý?“

„Všichni to říkají.“

„Všichni? Oh, là là!“

„Doktor to říká,“ zdůraznil jsem. „Doktor Grainger. Ten by to měl vědět.“

„Ano, to by měl.“ Z tónu, jakým to Poirot řekl, jsem vycítil, že ho ta odpověď neuspokojuje. „Vzpomeňte si ale, Hastingsi, kolikrát už se exhumovaly mrtvoly — a v každém z těch případů byl úmrtní list v dobré víře podepsaný přítomným doktorem.“

„Ano, ale v tomto případě slečna Arundellová zemřela po dlouhotrvajících potížích.“

„Ano, zdá se, že je to tak.“

Poirot pořád ještě nebyl spokojený. Se zájmem jsem se na něj podíval.

„Poirote. Teď se zeptám já, jestli si jste jistý! Jste si vy jistý, že jste se nenechal strhnout profesionálním zápalem? Vy chcete, aby to byla vražda, a tak si myslíte, že to musí být vražda.“

Poirot se zachmuřil ještě víc. Pomalu pokýval hlavou.

„To, co jste řekl, Hastingsi, je chytré. Ukázal jste prstem na slabé místo. Vraždy jsou můj obor. Jsem jako doktor, který se specializuje — dejme tomu — na slepá střeva nebo na nějaké vzácnější operace. Když k němu přijde pacient, dívá se na něj z hlediska své specializace. Ptá se: můžeme se domnívat, že tento člověk trpí tím a tím…? Existuje pro to rozumný důvod? Já uvažuji stejně. Vždycky si říkám: ‚Mohla by to být vražda?‘ A vidíte, milý příteli, skoro vždycky tu tato možnost je.“

„Neřekl bych, že zrovna tady taková možnost existuje,“ poznamenal jsem.

„Ale ona zemřela, Hastingsi! Tento fakt nemůžete popřít. Ona zemřela!“

„Měla chatrné zdraví. Bylo jí přes sedmdesát. Mně to všechno připadá naprosto přirozené.“

„A připadá vám taky přirozené, že Tereza Arundellová tak důrazně nazývá svého bratra hlupákem?“

„Co to má co společného se smrtí staré paní?“

„Všechno! Řekněte mi, co jste si pomyslel, když Charles Arundell prohlásil, že mu teta ukázala novou závěť?“

Opatrně jsem se na Poirota podíval.

„A co napadlo vás?“ zeptal jsem se.

Proč to má být vždycky Poirot, kdo se ptá první?

„Označil bych to za velice zajímavé — opravdu velice zajímavé. A stejně zajímavá byla i reakce slečny Arundellové na toto prohlášení. Jejich potyčka byla podnětná — velice podnětná.“

„Hm,“ zahučel jsem neurčitě.

„Tím se otvírají dvě rozdílné linie pátrání.“

„Vypadali jako pěkný párek podvodníků,“ poznamenal jsem. „Schopní všeho. To děvče má výjimečně atraktivní vzhled. A mladý Charles — přitažlivý darebák, řekl bych.“

Poirot mávl na taxi. Zastavilo u obrubníku a Poirot řekl řidiči adresu.

„Clanroyden Mansions 17, Bayswater.“

„Takže teď je na řadě Lawsonová,“ podotkl jsem. „A potom — Taniosovi?“

„Přesně tak, Hastingsi.“

„Jakou roli budete hrát tady?“ vyptával jsem se, když taxi brzdilo u Clanroyden Mansions. „Životopisce generála Arundella, budoucího nájemce Littlegreenu, nebo něco ještě vykoumanějšího?“

„Představím se prostě jako Hercule Poirot.“

„Jsem velmi zklamaný,“ ušklíbl jsem se.

Poirot mě jenom sjel pohledem a zaplatil taxi.

Byt č. 17 byl v druhém patře. Otevřela nám čiperná služebná a zavedla nás do místnosti, která působila skutečně směšným dojmem, zvlášť ve srovnání s bytem, který jsme před chvílí opustili.

Byt Terezy Arundellové byl zařízený střídmě, až by se skoro dalo říct, že byl prázdný. Naproti tomu byt slečny Lawsonové byl tak zaplněný nábytkem a nejrůznějšími drobnostmi, že se člověk stěží mohl pohnout, aby přitom něco nesrazil.

Dveře se otevřely a vešla dosti statná dáma ve středních letech. Slečna Lawsonová vypadala skoro přesně tak, jak jsem si ji představoval. Dychtivý, poněkud hloupoučký obličej, neupravené šedivé vlasy, na nose cvikr, nasazený trochu nakřivo. Hovořila trhaně, takže se její promluvy skládaly z různých zajíknutí a vyjeknutí.

„Dobré — jitro… ehm… Já… si nejsem jistá…“

„Slečna Wilhemina Lawsonová?“

„Ano… ano… tak se jmenuji…“

„Moje jméno je Poirot — Hercule Poirot. Včera jsem se byl podívat na Littlegreen.“

„Ach, opravdu?“

Slečna Lawsonová bezděky pootevřela ústa a udělala rukou několik neúčinných pokusů o upravení účesu.

„Neposadíte se?“ navrhla. „Posadil byste se prosím tady? Ach, milý pane, tenhle stolek vám asi překáží. Mám to tu trošičku přeplněné. Ach, to je potíž! Tyhle byty! Jsou trošinku malé. Ale tak příhodně položené! A já mám výhodnou polohu tak ráda! Vy také?“

S povzdechem se posadila na viktoriánskou židli, která vypadala značně nepohodlně. Cvikr jí seděl na nose pořád ještě nakřivo. Skoro bez dechu se předklonila a s jistým očekáváním se zadívala na Poirota.

„Šel jsem tam jako zájemce o koupi domu,“ navázal Poirot, „ale rád bych vám hned v úvodu řekl — jde o velice důvěrnou záležitost…“

„Ach, jistě,“ vydechla slečna Lawsonová. Bylo vidět, jak ji to tajnůstkářství vzrušuje.

„Vyžaduji co nejpřísnější utajení,“ pokračoval Poirot, „protože jsem tam šel kvůli něčemu jinému… Možná víte, ale možná také nevíte o tom, že mi slečna Arundellová poslala krátce před svou smrtí dopis…“

Odmlčel se a po chvilce dodal:

„Jsem známý soukromý detektiv.“

Slečna Lawsonová lehce zčervenala a v jejím obličeji se během okamžiku vystřídalo několik rozmanitých výrazů. Byl jse…