Němý svědek

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
Paní Taniosová nechce mluvit

Když jsem nazítří ráno po snídani přišel do kanceláře, zastihl jsem Poirota, jak píše u pracovního stolu.

Zvedl ruku na pozdrav a pokračoval v psaní. Za chvilku shrnul archy papíru, vložil je do obálky a pečlivě ji zalepil.

„Tak copak děláte, starý brachu,“ optal jsem se bodře. „Sepisujete zprávu o vraždě, abyste ji uložil na bezpečném místě pro případ, že by vás někdo během dneška odkrágloval?“

„Víte, Hastingsi, že nejste tak daleko od pravdy, jak si myslíte?“

Mluvil vážně.

„Může nás littlegreenský vrah opravdu ohrozit?“

„Každý vrah je nebezpečný,“ řekl Poirot vážným tónem. „Udivuje mě, jak často se tato skutečnost přehlíží.“

„Nějaké nové zprávy?“

„Volal doktor Tanios.“

„Pořád ještě neví, kde je jeho žena?“

„Ne.“

„Pak je to v pořádku.“

„Kdo ví.“

„Hrome, Poirote, nemyslíte si snad, že ji někdo odkrouhnul?“

Poirot pochybovačně zavrtěl hlavou.

„Musím přiznat, že bych rád věděl, kde je,“ zamumlal Poirot.

„Však ona se objeví,“ uklidňoval jsem ho.

„Váš radostný optimismus mě vždycky potěší, Hastingsi!“

„Bože, Poirote, přece si nemyslíte, že ji najdeme po kouskách nebo zatlučenou v rakvi!“

„Obavy doktora Taniose se mi zdály poněkud přehnané — ale dost už o tom. Nejprve musíme vyslechnout slečnu Lawsonovou.“

„Chcete ji upozornit na omyl, kterého se dopustila s broží?“

„Jistěže ne. Ten drobný detail si nechám v rukávě, dokud nenastane ta nejvhodnější chvíle.“

„Tak co jí chcete říct?“

„To v pravý okamžik poznáte, mon ami.“

„Předpokládám, že další lži.“

„Vy jste někdy opravdu nepříjemný, Hastingsi. Takhle by si o mně každý řekl, že snad rád lžu.“

„Já myslím, že celkem ano. Vlastně jsem si tím jistý.“

„Po pravdě řečeno si občas musím poblahopřát ke své vynalézavosti,“ přiznal se Poirot naivně.

Vyprskl jsem smíchy. Nemohl jsem si pomoct. Poirot se na mě vyčítavě podíval a pak jsme vyrazili směr Clanroyden Mansions.

Byli jsme uvedeni do stejně přeplněného obývacího pokoje jako při předchozí návštěvě. Slečna Lawsonová za chvilku přispěchala a působila ještě nesoustředěnějším dojmem než obvykle.

„Ach, drahý pane Poirote, dobré ráno. Takový shon — mám trochu neuklízeno, ale je to tu všechno páté přes deváté od chvíle, co Bella dneska ráno přijela…“

„Co říkáte? Bella?“

„Ano, Bella Taniosová. Objevila se před půl hodinou — a děti taky — úplně vyčerpaná — chuděrka malá! Já vážně nevím, co mám dělat. Víte, ona opustila svého manžela.“

„Opustila?“

„Tak to říká. Nepochybuji samozřejmě o tom, že ho opustila oprávněně, chuděra malá.“

„Svěřila se vám?“

No, to přesně ne. Ona vlastně vůbec nemluví. Jen pořád opakuje, že ho opustila a nic ji nepřinutí, aby se k němu vrátila!“

„Je to velice závažný krok, že?“

„Samozřejmě že je! No, kdyby to byl Angličan, radila bych jí…, ale on není Angličan… A ona vypadá tak divně, chuděra malá… tak… tak vyděšeně. Co jí mohl udělat? Jsem přesvědčená, že Turkové mohou být někdy velice krutí.“

„Doktor Tanios je Řek.“

„Ano, jistě, vlastně je to naopak — chci říct, že je většinou Turkové zmasakrují — nebo jsou to Arménci? Každopádně na to nechci ani pomyslet. Domnívám se, že není povinna se k němu vrátit, co říkáte, pane Poirote? No, ona stejně tvrdí, že se nevrátí… Dokonce ani nechce, aby věděl, že je u mě.“

„Je to tak zlé?“

„Jino, a taky jde o ty děti, že? Ona se tak bojí, aby je neodvezl zpátky do Smyrny. Chuděra malá, je opravdu v hrozném stavu. Nemá ani žádné peníze, víte — vůbec žádné peníze. Neví, kam jít a co má dělat. Chce si zkusit najít práci a vydělat si něco, ale, pane Poirote, to není tak snadné, jak se zdá, že? Já o tom něco vím. Vždyť ona ani nemá žádnou kvalifikaci.“

„Kdy opustila svého manžela?“

„Včera. Noc strávila v hotýlku nedaleko Paddingtonu. Přijela ke mně, protože nevěděla, ke komu jinému by mohla jít, chuděra malá.“

„A vy jí chcete pomoct? To je od vás moc pěkné.“

„No, tedy, pane Poirote, já opravdu cítím, že je to moje povinnost. Ale je to všechno samozřejmě velice těžké. Tohle je malý byt a není tu dost místa — a vůbec.“

„Nemohla byste ji poslat do Littlegreenu?“

„Asi ano, ale — její manžel by ji tam mohl najít. Momentálně jsem jí zařídila pár místností v hotelu Wellington na Queen’s Road. Je tam ubytovaná pod jménem Petersová.“

„Aha,“ řekl Poirot.

Po chvilce mlčení řekl:

„Rád bych s paní Taniosovou mluvil. Včera se stavovala v mém bytě, ale já jsem tam právě nebyl, víte?“

„Ach, opravdu? Nezmínila se mi o tom. Mám ji zavolat?“

„Kdybyste byla tak laskavá.“

Slečna Lawsonová si pospíšila z místnosti. Slyšeli jsme ji až dovnitř.

„Bello — Bello, miláčku, přišla byste prosím vás sem? Je tu pan Poirot.“

Neslyšeli jsme odpověď paní Taniosové, ale za pár minut přišla za námi.

Její vzhled mě skutečně šokoval. Měla temné kruhy pod očima, z tváří jí zmizela veškerá barva, ale hlavně byla strašlivě vyděšená. Neustále se něčeho lekala a pořád poslouchala, kde se co šustne.

Poirot ji přivítal nanejvýš uklidňujícím způsobem. Vyšel jí naproti, potřásl si s ní rukou, přisunul jí židli a podal polštářek. Choval se k té bledé vyplašené ženě, jako by to byla královna.

„A teď si, madam, pohovoříme. Dozvěděl jsem se, že jste se včera u mě zastavila.“

Paní Taniosová kývla.

„Velice lituji, že jsem nebyl zrovna doma.“

„Ano — ano, kéž byste tam býval byl.“

„Chtěla jste mi něco říct?“

„Ano, já — já jsem chtěla…“

„Eh bien, prosím, jsem vám k službám.“

Paní Taniosová neodpověděla. Seděla, nehýbala se, jen stále dokola otáčela prstýnkem na prstě.

„Prosím, madam.“

Pomalu, skoro váhavě zavrtěla hlavou.

„Ne, netroufám si,“ řekla nakonec.

„Vy si netroufáte, madam?“

Ne. Já — kdyby se to dověděl… Něco by se mi stalo!“

‚Ale jděte, madam, to je absurdní.“ Ach, to není absurdní — vůbec to není absurdní. Vy ho neznáte…“

‚Myslíte vašeho manžela, madam?“

„Ano, samozřejmě.“

Poirot chvíli mlčel a potom řekl:

„Váš manžel za mnou včera byl, madam.“

Paní Taniosová se viditelně polekala.

„Ach, bože! To snad ne! Neřekl jste mu… ne, určitě jste mu to neřekl! Nemohl jste …