Němý svědek

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Charles Arundell

Musím přiznat, že mi byl Charles Arundell sympatický od prvního okamžiku. Vyzařovala z něj taková nenucenost a bezstarostnost. V očích mu svítily veselé jiskřičky a jeho úsměv byl tak odzbrojující — takového člověka jsem snad ještě nepotkal.

Prošel místností a posadil se na opěrku masivní čalouněné židle.

„O co tu jde, kámoško?“

„Tohle je pan Hercule Poirot, Charlesi. Je ochotný udělat pro nás za menší odměnu nějakou… ehm… špinavou práci.“

„Protestuji,“ ozval se Poirot. „Nepůjde o špinavou práci, ale řekněme o takový malý neškodný klam, abychom dosáhli naplnění původního záměru zůstavitelky závěti. Souhlasíte s touto formulací?“

„Formulujte to, jak chcete,“ řekl Charles s úsměvem. „Zajímalo by mě, jak na vás Tereza přišla.“

„Nebyl to její nápad,“ řekl Poirot rychle. „Přišel jsem sem z vlastního popudu.“

„Nabídnout své služby?“

„Ne tak docela. Hledal jsem vás. Sestra mi řekla, že jste odjel do ciziny.“

„Tereza je velice starostlivá sestra. Skoro nikdy neudělá žádnou chybu. Po pravdě řečeno je podezíravá jako čert.“

Laskavě se na ni usmál, ale ona úsměv neopětovala. Vypadala zamyšleně a ustaraně.

„Mám dojem,“ řekl Charles, „že se ta záležitost nějak zvrtla. Nemá to být naopak? Není pan Poirot známý tím, že dopadá zločince? Určitě je nemá navádět nebo jim napomáhat.“

„My nejsme zločinci!“ vykřikla zostra Tereza.

„Ale chtěli bychom být,“ řekl Charles mile. „Já sám bych nejraději vymyslel nějaký ten podvod — je to skoro můj styl. Vyhodili mě z Oxfordu kvůli malému nedorozumění ohledně šeku. Taková směšná drobnost — pouhé přimalování jedné nuly. A pak ještě jedna malá fracas s tetou Emily a místní bankou. Hloupost z mojí strany, pochopitelně. Mělo mě napadnout, že stará paní je ostrá jako břitva. Ale všechny tyhle příhody byly jen malé ryby — pěti — deseti librovky. Smrtelné lože by byla jiná třída — nepochybně riskantnější. Člověk by musel dostat tu naškrobenou a neoblomnou Ellen a navést ji… je to to pravé slovo?… zkrátka ji přimět, aby to třeba dosvědčila. Obávám se, že by to stálo dost úsilí. Mohl bych si ji například vzít a ona by pak nemohla svědčit proti mně.“

Mile se na Poirota usmál.

„Určitě jste tu nainstaloval skryté odposlouchávání a teď nás slyší ve Scotland Yardu,“ prohodil Charles.

„Váš problém mě zajímá,“ řekl Poirot s jistou výtkou v hlase. „Přirozeně nemohu přimhouřit oko nad ničím nezákonným. Existuje však řada způsobů, jak…“ významně se odmlčel.

Charles Arundell pokrčil elegantně rameny.

„Nepochybuji, že v rámci zákona je celá řada všelijakých cestiček,“ souhlasil Charles. „Vy byste to měl vědět.“

„Kdo svědčil při sepisování závěti? Myslím té z 21. května?“

„Purvis přivezl svého úředníka a druhým svědkem byl zahradník.“

„Byla závěť podepsána v přítomnosti pana Purvise?“

„Ano, byla.“

„A pan Purvis je předpokládám nanejvýš čestný člověk.“

„Purvis, Purvis, Charlesworth a ještě jednou Purvis jsou tak čestní a ctihodní jako Anglická banka,“ řekl Charles.

„Nechtěl tu novou závěť psát,“ ozvala se Tereza. „Myslím, že se dokonce snažil tetu Emily od sepsání velice korektním způsobem odradit.“

„To ti řekl, Terezo?“ zeptal se Charles stroze.

„Ano, včera jsem za ním znovu zašla.“

„To není k ničemu, milá Terezo. Měla by sis to uvědomit. Jen hromadí šesti a osmipence.“

Tereza pokrčila rameny.

„Rád bych vás požádal, abyste mi poskytli co nejvíc informací o posledních týdnech života slečny Arundellové. Takže začneme: vyrozuměl jsem, že vy, váš bratr a doktor Tanios se ženou jste byli u tety na Velikonoce.“

„Ano, byli jsme tam.“

„Udalo se během onoho víkendu něco významnějšího?“

„Myslím, že ne.“

„Nic? Ale já jsem si myslel…“ namítl Poirot.

„Ty jsi ale sebestředné stvoření, Terezo!“ vpadl do rozhovoru Charles. „Tobě se nic zvláštního nepřihodilo! Ty ses ponořila do svých zamilovaných snů! Dovolte, abych vám, pane Poirote, řekl, že Tereza má v Market Basing modrookého hocha. Jednoho místního felčara. Díky tomu tak trochu ztratila smysl pro realitu. Naše ctihodná teta o tom víkendu spadla ze schodů a málem umřela. Škoda že přežila. Ušetřilo by nám to všechny tyhle starosti.“

„Ona spadla ze schodů?“

„Ano, uklouzla po míčku svého psa. To inteligentní zvířátko ho nechalo na schodech a ona se o něj v noci přerazila.“

„Kdy se to stalo?“

„Počkejte… v úterý — večer před naším odjezdem.“

„Byla vaše teta težce zraněná?“

„Nespadla bohužel na hlavu. Kdyby spadla, mohli jsme prohlásit, že jí změknul mozek, nebo jak se tomu vědecky říká. Ne, skoro nic se jí nestalo.“

„K vašemu velkému zklamání?“ řekl suše Poirot.

„Eh? Aha, vím, co máte na mysli. Ano, máte pravdu, k mému velkému zklamání. Tyhle staré dámy mají tuhý kořínek.“

„A ve středu ráno jste odjeli?“

„Přesně tak.“

„To byla středa patnáctého. Kdy jste svou tetu viděl potom?“

„No, následující víkend ne, až ten další.“

„To bylo — počkat — pětadvacátého, že?“

„Ano, myslím, že ano.“

„A vaše teta zemřela kdy?“

„Příští pátek.“

„Udělalo se jí špatně v pondělí, viďte?“

„Ano.“

„To pondělí, kdy jste odjeli?“

„Ano.“

„Během její nemoci jste za ní nebyli?“

„Ne. Až v pátek. Nevěděli jsme, že je na tom tak zle.“

„Zastihli jste ji ještě naživu?“

„Ne, zemřela, než jsme přijeli.“

Poirot se podíval na Terezu.

„Vy jste byla na obou těchto návštěvách s bratrem?“

„Ano.“

„A během onoho druhého víkendu nepadlo ani slovo o sepsání nové závěti?“

„Ne, ani slovo.“

Charles však ve stejném okamžiku odpověděl také:

„Ale ano, padlo.“

Řekl to lehkým tónem, jako by o nic nešlo, ale vnímali jsme jistou křečovitost. Jako by tu lehkost trochu předstíral.

„Vážně?“ řekl Poirot.

„Charlesi!“ vykřikla Tereza.

Charles se vyhnul pohledu své sestry.

„Určitě se na to pamatuješ, kámoško,“ spustil, aniž by se na ni podíval. „Říkal jsem ti to. Teta Emily učinila prohlášení. Seděla tam jako soudce. Pronesla řeč. Řekla, že naprosto odsuzuje všechny své příbuzné — tím myslela mě a Terezu. Připustila, že proti Belle nic nemá, ale zase nemá ráda jejího manžela a nedůvěřuje mu. Kupuj britské …